• Amater
Stylromantika
Datum publikace24. 9. 2016
Počet zobrazení1845×
Hodnocení3.83
Počet komentářů6

Čechy

„Masku nemám, dvojčata nemám, sex nemám. Jsi ubohý, Armande. Odjezd je adekvátní tomu, co se stalo,“ zabručí. Nechce vůbec přemýšlet, že se v noci udělal ještě dvakrát, jak si promítal každou minutu jejich spojení. Od strhávání oblečení až po to, jak do něj zajel. Má ho tak akorát. Ani velkého, ani malého. Prostě mu padne. Zardí se nad myšlenkou a raději se rozhlédne, zda si něco nezapomněl. Popadne kufřík, zadívá se na obraz krajinky a pomalu ho odloží na postel. S nakloněnou hlavou, široce otevřenýma očima se dívá na obrázek. Ten včerejšek. Jeden mladík, druhý mladík… Vytáhne mobil.
„Dobrý den, pan Adam Vanin?“
„Ano.“
„Prosím vás, ten včerejší kurýr, on má dvojče?“
Chvilku je ticho. „Ano. Petr a Pavel. Narodili se na Štědrý den. Stalo se něco?“
Armand se usměje. To se stalo. „Ano. Abych vám něco vysvětlil. Pracuji pro jednu známou pařížskou modelovou agenturu Noir, která neustále hledá muže jako modely.“ Adam přikývne. Tak to by vysvětlovalo jeho vzhled. „Mohl bych nezávazně ty dva vidět? Měl bych pro ně zajímavou nabídku jedné práce. Je velmi výnosná. O všechno bych se postaral, tedy pokud nejsou nezletilí.“
„Aha. No optat se mohu, ale něco za něco.“
„Ano?“
„Rád bych měl vaši tvář jako vzor pro masku, šlo by to?“
Armand se zarazí, zadívá se do zrcadla. Jeho tvář je prokletí i štěstí. „Proč ne. Pokud to nikde neuvedete.“ Fotografie to není, tak o nic nejde.
„Nebojte se. Děkuji moc. Víte co, přijeďte a já sem ta dvojčata dostanu, pokud samozřejmě někam nejedou doručovat, ale je neděle, neměli by mít tolik práce. Můžete se s nimi dohodnout. Umí velmi dobře anglicky.“
„Výborně, hned jsem tam a ehm, no víte, ten druhý tam bude taky? Majitel masky,“ optá se těžce.
„Ne. Včera odjel do Prahy.“
Dýchají stejný vzduch… Nemyslet tak, protože je to jak z nějakého levného romantického příběhu, ale co jiného by to bylo? Sex po dvou minutách seznámení? „Děkuji, hned vyrazím, jen si přeobjednám letenku.“ Za hodinu už zastavuje před známým domem. Pohlédne na černé auto s označením Wings. Vypadá to, že už tu jsou, a jestli se neplete, právě madam našel dvojčata. Ovšem někdy to není tak jednoduché. Člověk by řekl, že po nabídce fotit na obálku každý skočí, ale někdy je to i měsíc uhánění, přesvědčování a lhaní, jak je svět modelingu skvělý. Málokdo jde ihned. Zazvoní. Ze dveří místo pana Vanina vyjde mladík v bundě kurýrní služby Wings.
„Tady jsme. Dobrý den, Pavel Dvořák.“
„Armand Briand. Těší mě.“ Sevře jeho ruku. Nepustí ji a mlčky se dívá na černé vlasy, tmavé oči, výrazné rysy. Rty jsou možná trochu plnější, ale to by nevadilo. Sklouzne po postavě. Štíhlá, atletická. Perfektní, pokud i ten druhý má stejně dobré tělo.
Pavel ho nechá, aby si ho prohlížel. Adam mu už vysvětlil, kdo přijede, takže měli s bratrem trochu na rozmyšlenou, ale uvidí se, co vlastně nabízí. Pravdou je, že potřebují peníze, protože otec je už rok a půl bez zaměstnání a maminka tolik nevydělá. Snaží se jim pomáhat, ale odmítla, aby šli na plný úvazek dřív, než dodělají školu, tak jim moc pomoci nemohou.
„Prý jste dvojčata.“
„Ano.“
„Včera jsem ho moc dobře neviděl, ale je stejně hezký jako vy?“ optá se s úsměvem. Pravda s vlasy se bude muset něco udělat. Jsou příšerné. „Máte příšerné vlasy.“
Pavel zrudne. „Je uvnitř,“ řekne místo toho.
Armand vejde do dílny, kde za stolem sedí Adam s hrnkem v ruce a na židli sedí Petr. Je trochu jiný, ale to je jen dobře. Je vážnější – ne takový smíšek jako Pavel.
„Dobrý den.“
„Zdravím, tak než se pustím do vás a masky, tak si to mezi sebou vyřiďte.“
Armand si teprve teď uvědomí, že opravuje rudou masku. Zasteskne se mu po ní, ale na diamanty nemá. Ale i tak! Dávat drahokamy na masku, to je šílenství! Posadí se mezi bratry a začne jim vysvětlovat, kdo je, kdo je madam, co je to za agenturu a proč právě oni. Nakonec udělá mobilem fotku a odešle. Než ho stačí schovat, už zvoní. Mrkne na ně.
„Beru, odkud jsou?“
„Česká republika.“
„Fajn, ať přiletí. Mají příšerné vlasy. S tím musíš něco udělat.“
„Co letenky?“ S úsměvem mrkne na kluky. Chvilku je ticho, až se Armand lekne, že to položila.
„Kup nejlevnější. Strhnu jim to.“
Armand se žalostně usměje. Takže je to hotovo. „Tak letíme do Paříže. Stačí vám to pozítří?“
„Určitě. Opravdu tolik dostaneme?“
„Jistě. Čím známější, tím víc, ale nečekejte honoráře modelek. To prostě nejde.“
„V poho!“ mávne rukou Pavel. Myslí na to, že budou moci dát i něco mamce a zbude jim na školu. Mamku nějak udolají. Oba dva s pošťuchováním vypadnou.
„Dobrá. Pane Vanine, děkuji.“
„Není za co. Sedněte si. Vezmu vám odlitek.“ V duši se zachvěje, když k němu natočí obličej. Je dokonalý, perfektní! Je úžasný a ta maska z korálů bude jedna z nejlepších, jakou stvoří. Nebýt té tváře, ještě teď tápe, jak ji udělat. Vůbec mu nepřichází na mysl, že Olivier bude mít masku, k níž seděl modelem muž, který koupil jeho masku a s kterým se miloval. Před očima má pouze vidinu korálové masky. Jednu polovinu nechá hladkou, druhá bude posetá korály. Bude to jako jizvy na dokonalosti krásy.
„Hotovo. Musím poděkovat za tuhle příležitost.“
„To já děkuji, že jsem vás objevil a s vámi Pavla a Petra. Dělal jsem si kvůli tomu starosti, ale musím se přiznat, že bych vám nejraději rozbil držku!“
Adam vytřeští oči a udělá krok vzad.
„Nebojte se, už jsem vychladl, ale tu masku vám v životě neodpustím.“
„Omlouvám se, ale Olivier je dlouholetý přítel a k tomu ty diamanty. Ono by to bylo poznat, kdybych tam dal obyčejný kámen.“
„Chápu. Jen proto vám ji nerozbiju. Olivier,“ zamumlá si, „hezké jméno.“
Adam si rozpačitě uvědomí, že je včera nepředstavil, takže když tu ehm… to dělali, tak ani netušil jeho jméno.
„Budu muset jet, a jestli někdy přijedete do Marseille, stavte se u mě.“
Adam se mu raději nezmiňuje, že Olivier dostal jeho adresu, i když nechápe, k čemu ji chtěl. Masku má, tak k čertu, co s ní chce dělat?! Rozhodně na to kašle, protože tu má další práci a k tomu je daleko zajímavější než ta s perlami.
Armand jede ve vypůjčeném autě zpět do Prahy. Je rád, že sem jel, i když je mu smutno, že ztratil masku. Možná by si mohl udělat podobnou, ale pak to zamítne. Už žádná jiná nebude taková jako tahle. Musí ji vytěsnit z mysli a je to. Horší to asi bude s Olivierem. Pak se zašklebí. Diamanty na masku! To může dát jedině cvok nebo miliardář. On není ani jedním z nich, takže je to bezpředmětné. V Praze si jde lehnout, protože jak říká, spánek je léčivý a rychleji zapomene.

Paříž

Ráno se probudí osvěžen, když si vybaví, že zítra odjíždí. Co by měl asi tak dělat? Na obhlídku pražských památek nemá náladu. Mohl by zajít někam na večeři nebo jen tak válet šunky. Mohl by se podívat na maily a podobně. Trochu proserfovat internet. Taky musí přebukovat letenku na Paříž a dokoupit další dvě. Takže když si to probere, má co dělat. Sedne si k notebooku, vedle sebe položí mobil. V poledne mu zakručí v břiše hlady. Sejde do hotelové restaurace, povzdechne si nad cenami a vydá se do blízké restaurace, kde jsou ceny přijatelnější. K večeru si jde se zívnutím lehnout. Ještě se naposled spojí s dvojčaty, aby se ujistil, že všemu rozumí. Potom si natřese polštář a usne bez jakýchkoliv snů.
Druhý den na letišti se rozhlíží, kde jsou. Tam. Jde k nim. Ti dva se pošťuchují, jako by dělali něco legračního.
„Dobrý den.“
„Dobrej. Rodiče si mysleli, že kecáte, hlavně táta, a mamka se zase bála. A Petr si myslí, že tolik nemůžeme dostat.“ Pavel mluví a mluví.
„Já…,“ začne pokaždé Petr, ale je umlčen svým dvojčetem.
Armand se nadechne. „Dost. Zde jsou letenky. Jdeme. Mám za vás zodpovědnost. Jakmile přijedeme do Paříže, musíme zajet do kadeřnictví, potom do salónu krásy.“
Oba se dva zatváří rozpačitě.
„Musíme?“ optá se váhavě Petr.
„Jistě. Vlasy jsou příšerné a pleť potřebuje projasnit, i když ji máte skvělou,“ ujistí je. „Třikrát a prosím spolu.“ Podá slečně u přepážky průkazy. Zadívá se na tašky u nohou dvojčat. „Doporučuju vám koupit si kufříky na kolečkách. Zbytečně se dřete.“
„Ano.“
„Tady. Po projití celnici máte ještě hodinu, tak si můžete dělat, co chcete.“
„Díky.“ Oba si zvědavě prohlížejí letenky.
„Pasy máte?“ V duchu si vynadá, že se neoptal.
„Kamarád nás ujistil, že stačí občanky.“
„Špatně. Můžete letět někam, kde to nestačí. V Paříži na ambasádě si ihned vyřídíte pasy. Možná bude lepší, když tam zajedeme hned.“
„Ano,“ odpoví pokorně. Jdou za ním k celnici. Dělají vše po Armandovi.
„Tak hotovo. Můžete si dělat, co chcete.“ Ihned se spojí s kadeřnictvím, kde jim oznámí, že přijedou o trochu později.
„Musíme umět francouzsky?“ zeptá se váhavě Petr, který se sice rozhlíží, ale drží se Armanda jako klíště.
„Když se naučíte, bude to pro vás plus, když ne, nic se neděje. Můžete to vzít jako brigádu nebo na plný úvazek. Kolik se toho naučíte, je na vás.“
„Kolik jazyků umíte vy?“
Armand sklopí oči k zprávě, která mu došla. „Anglicky, španělsky a italsky.“
„Fíhate, to je hodně. My umíme jen anglicky, že?“ Otočí se k bratrovi, který se k němu přiřítil.
„To je velké plus,“ ujistí je. „Bohužel netuším, pro kterou společnost budete fotit. Jakmile vše obstarám, předám vás madam. Já odletím do Marseille.“ Ovšem předtím se staví u Ludovica a poděkuje mu. V Praze mu koupil krásnou vázu, z které bude jistě nadšený.
„Aha a nemůžete zůstat s námi?“
Armand se na ně podívá. Tváří se jak opuštěná štěňata. Kývl by, ale má tam práci. „Bydlím jinde. Nebojte se, agentura se o všechno postará, dokud se neusadíte.“
„Tak jo. Pro koho jste fotil?“
„Cože?“
„No pro Armaniho nebo tak,“ snaží se blýsknout znalostmi.
Armand se rozesměje. „Nejsem model. Jenom hledám tváře.“
„Cože?! Nevěříme!“ Oba dva mu skoro strčí tváře do obličeje.
„Je to tak. Jdeme.“ Vstane, přes ruku si přehodí kabát. Všechno schová a povypíná. Kluci jdou za ním s hlavami u sebe. Něco si špitají, ale on jim nerozumí. Opět si posteskne, že by bylo krásně, kdyby všem rozuměl. Ovšem zrovna češtinu se mu učit nechce. Usadí se na sedadlo. Ti dva jsou jak z divokých vajec, ovšem je rád, že to nejsou panáci. Každý je trochu jiný, ale je vidět, že se mají rádi. Taky je znát, že zřejmě letí poprvé, protože všechno vytahují, dívají se okénkem ven a neopomenou se ohlédnout za letuškou, i když nechápe, co by na ní mohlo být ke koukání.
Už v oblacích si jako vždy sklopí sedadlo a ihned usne.
„Už budeme přistávat!“ Armand otevře oči a uvědomí si, kde je. Ti dva z toho mají psinu, že ho mohli vzbudit. „Je už vidět!“
„Jistěže je vidět. Je to velké město,“ zabručí neradostně. Sedadlo dá do svisle polohy. V hlavě si rovná, co všechno musí udělat.
Ambasáda vyřízená, kadeřnictví vyřízeno, salón krásy taky. Je neuvěřitelné, jak prokoukli, i když se celou dobu hihňali, pošťuchovali a mleli něco v češtině. Teď je veze do agentury. Bude rád, když se jich na chvilku zbaví. Až je uvidí madam, odveze je k fotografovi, aby jim udělal portfolio. Jen doufá, že se budou madam líbit.
„Tak tady je to?“ optají se, když se vysoukají z auta.
„Paříž je zajímavé město,“ prohlásí Armand při placení.
„Praha taky.“
Armand se musí usmívat. Ti kluci jsou tak bezprostřední. Líbí se mu a díky nim nemá čas přemýšlet jak o masce, tak o Olivierovi. Vyjdou do patra, otevře bílé dveře. Inéz je tu opět s jiným účesem. „Tak to je Inéz, co má pod palcem celou agenturu a místo mozku má kartotéku. Inéz, to je Petr a Pavel.“
„Dobrý den,“ řeknou ve francouzštině.
„To se ti povedlo, Armande, a nemám místo mozku kartotéku, ale počítač. Jsme ve dvacátém století,“ odsekne, ale usmívá se. Jde otevřít dveře k madam.
„Díky, jsem rád. Jenom aby madam byla spokojená,“ prohodí.
„Neboj, bude.“
Všichni vejdou dovnitř. Josephine s telefonem u ucha jim pokyne ke křeslům. Nepřestane telefonovat, ale zároveň si je upřeně prohlíží. Je nadšená. Ti dva jsou stejní, přitom úplně jiní. Dokonalý pár. Musí hned Didimu říct, že pro ni nic není nemožné.
„Tak vítejte v Paříži. Líbí se vám?“
„Moc!“ vyhrknou.
„Armande, výborně. Inéz vás zavede k Raoulovi. To je nás fotograf. Udělá vám portfolio, které se ukazuje klientům.“
„Kde budou ubytování?“
„Hm, nejlepší bude, když budou bydlet nahoře, než se rozhodneme co dál, nebo si najdou sami bydlení. Oui.“
„Děkujeme.“
„Jsou milí, Armande.“
„To ano,“ přikývne. Vstane, unaven jako pes, ale nedává to znát. „Tak jdeme.“ Vyjde ven, vyzvedne u Inéz klíče a jde jim ukázat nové bydlení. Podle výrazu jsou nadšení, což je rád. Byt není velký, ale dostačující. Je zvědavý, zda je svět modelingu dostane nebo ne. Zanechá je na pospas agentuře a sám vyjde ven. Odchytí taxík, který ho vyhodí před známým bytem. Přetře si tvář. Měl zavolat, že přijede, ale touhle dobou většinou Ludovic bývá doma. Zazvoní.
„Armande, pojď dál,“ ozve se neviditelný, ale nadšený hlas. Dveře se jako kouzlem otevřou. Armand na nejbližší židli položí kabát a vedle něj kufr. Snad ho tu na chvilku ubytuje. Potřebuje si odpočinout.
„Jsme nahoře!“ Z druhého patra vykoukne plavovlasá hlava a zamává.
Jsme? Má tu návštěvu? Jen aby to nebyl pan N. Ne že by ho neměl rád, ale v jistých věcech už by se mohl rozhodnout.
„Ahoj. Dob… Vy?“
„Ty?“
Ludovic a starší muž se zatváří udiveně. Ludovic, že se znají s Olivierem, a starší muž nejen kvůli tomu, ale taky pro Armandův vzhled.
„Měli jsme se tu čest setkat u pana Adama Vanina,“ řekne jedovatě. Chtěl si odpočinout, ale hlavně zapomenout a první, na co zde v Paříži narazí, je tenhle… Don Juan!
„Opravil ti tu masku?“
Unavený Armand ukáže na Oliviera. „On mi ji sebral! Pravdou je, že ty diamanty byly jeho!“
„Diamanty?!“ zvolá Ludovic. Starší muž v bezchybném obleku se posadí do křesla. Zvědavě pozoruje začínající hádku. „Na té masce byly diamanty?“
„Ano. Cagliostrovy slzy,“ potvrdí pyšně Olivier.
„Jestli ruším, tak pojedu!“ řekne prudčeji, než by chtěl, Armand.
„Zůstaň. Jen mi přišli doručit pozvánku na Maškarní ples v růžovém, který pořádá pan Olivier Mirbeau na závěr plesové sezóny.“
„Hezké, ale růžová ti moc nejde k pleti, to snad víš,“ řekne automaticky.
Starší muž se rozesměje hlubokým hlasem, který ho uchvátí. Pak vysvětlí svůj smích. „Stačí stužka nebo maličkost. Ovšem někteří to vezmou doopravdy a růžové je tam pak hodně. Ples se už koná dvě století, až na pár výjimek. Je jedním z pilířů…“
„Mocných a bohatých,“ dořekne Armand.
„Přesně tak, pane…“
„Armand Briand. On mě našel,“ představí ho Ludovic.
Muž vstane, lehce schýlí hlavu. „V tom případě děkuji.“ Armand zrudne. Muž se otočí k Ludovicovi. „Myslím, že půjdeme, když tu máš přítele.“
„V pořádku, já…,“ Armand začne odmítavě mávat rukama.
„Ne, i tak musíme jít. Musíme ještě doručit pár pozvánek, že Oliviere?“ Hlas, kterému by nikdo nebyl schopen odmlouvat, je všechny překvapí. Armand zjišťuje, že se mu podvolil i Olivier, což by do něj neřekl. Sleduje, jak odcházejí. Posadí se, ale potom změní pozici a posadí se do křesla, které okupoval pan N. Na stolku zahlédne růžovou obálku. Zatouží taky dostat takovou, ale nechá ji ležet. To není pro něj.
„Jak tak koukám, potřebuješ postel a panáka. S tou maskou je mi to líto.“
„Mně taky,“ přikývne Armand. „Nemusel jsi…“
„Stejně už odcházeli. Myslíš, že tam mám jít?“
Armand se opět zahledí na růžovou obálku. „Jistěže ano, ale masku si dej udělat u pana Vanina a takovou odhalenou, kde vyniknou tvé rysy a rty.“ Zakroutí hlavou, napije se.
Ludovic se usměje. Přesně takovou odpověď čekal. „Kostým si nechám udělat u Barbary.“
„To je kdo?“ optá se automaticky. Napije se, ale má podezření, že toho návalu bolestí, kterou vyvolal Olivier, se hned tak nezbaví.
„Sestra Adama Vanina. Šije kostýmy. Je velmi dobrá, i když nechápu, proč nenavrhuje.“ Vezme mu nesmlouvavě sklenku. „Běž spát, nebo mi tu usneš. Tahat tě do postele nemíním.“
Armand si opět přejede tvář. Má pravdu. Dojde do ložnice pro hosty, svlékne si to nejnutnější a praští sebou. Ihned usne.
Ludovic ho přikryje. Potom vytočí číslo pana N. „Ahoj, miláčku.“
„Ludovicu, co potřebuješ?“
„Jako bych volal jen kvůli tomu. Co ti řekl Olivier?“
Pan N v limuzíně se zadívá na osvětlenou výlohu, u které zrovna stojí a čekají na červenou. Samozřejmě, že mu toho Olivier spoustu řekl, ale spíš co neřekl. „Jen, to že se setkali u Adama.“
„Nic víc?“ zapochybuje. Zná jeho šestý smysl.
„Nejspíš se i vyspali. Byl vzteklý, ale zároveň bych řekl, že po něm touží. Chtěl jsi tohle slyšet?“ Usmívá se jako vždy, když Ludovic volá. Jeho hlas, i když jen v telefonu, mu vždy zvedne náladu.
„Chudák Armand.“
„Moc ne. Už se rozhodl, že mu pošle pozvánku na Maškarní v růžovém.“
„No… nemám slov. To je ples pro…“
„Jistěže je, ale pán domů si může pozvat, koho chce. Je velmi krásný.“
Ludovic se zarazí. Jeho upřímnost ho někdy bolí. „Hezčí než já?“ zatají dech. Chce to slyšet.
„Jsi jiný, Ludovicu. Už jsem ti to několikrát řekl. Omlouvám se, budu muset končit.“ Vybaví si rozhovor, který s Olivierem vedl, než mu Ludovic zavolal.
„Pa, Nico.“ Ludovic spustí telefon do klína, potom se zahledí na pozvánku. Armand má pravdu, půjde tam, bude tam muž, kterého zbožňuje.

„Nicodéme, co mu říkáš?“ optá se Olivier po delší mlčenlivé jízdě.
„Komu?“
„Armandovi.“
„Krásný muž.“
„Ano, to máš pravdu. Potkali jsme se u Adama. Měl moji masku, kterou chtěl opravit.“
Nicodém se na něj zadívá. „Co chceš dělat? Už jsi zapomněl na –“
Olivier si vybaví vášeň, kterou s ním zažil. Pravda, dosud se jen hádali, ale zatraceně, chtěl by, aby byli něčím víc. „Dávno.“
„Dávno? Ještě minulý týden jsi mi o něm povídal. Takže to zas tak dávno nebylo, příteli, ale přejděme k něčemu jinému. Stále mám zájem o ten Mazarinův prsten.“
Olivier se ušklíbne. „Neboj, jsem už v půlce vyjednávání. Dostaneš ho. K čemu ti bude?“ Vybaví si nádherný rubín rudý jako krev, který ho zdobí. Prsten hodný králů nebo zásnubní.
„Mám rád šedé eminence a nemá snad krásný kámen?“
„To jistě. Udělám, co mohu.“
Nicodém přikývne. „Chci ho do léta.“
Léto… Není to na proslavený Letní maškarní bál? Co má za lubem? Ale jak jsou jiní lidé čitelní, on ne. No co se dá dělat, zjistí to později. „Pošlu mu pozvánku.“
Nicodém se v duchu usměje. Tohle bylo jasné od chvíle, od první chvíle, co ho u Ludovica uviděl. „Komu?“ popíchne Oliviera.
„Armandovi. Bude krásnou ozdobou na mém plese, ne?“ ušklíbne se.
„Příteli, to si musíš rozhodnout sám, ale samozřejmě že máš pravdu. Je překrásný.“
Olivier se nadme, protože v hlase zní upřímnost, a když Armanda pochválí takový znalec, jakým je Nicodém…
„Jen se bojím, že tvou nabídku odmítne.“ Chce vědět, co chce udělat. Jeho obličej i oči září. Miluje ten jemný třpyt, když se jeho přátelé zamilují.
„Neodmítne. Pošlu mu masku a kostým. Nikdo neodolá Maškarnímu v růžovém,“ řekne sebejistě.
Nicodém přikývne, protože má pravdu. „Zastav, Pierre. Přeju ti hodně úspěchu. Uvidíme se na plese.“
„Děkuji.“ Vysedne. V hlavě má Oliviera. Začátek sice nebyl nic moc, ale doufá, že konec bude lepší. Jistě rudou masku mu nemůže poslat, jenže nějakou udělat musí. Vytočí Adamovo číslo.
„Ahoj, ještě ji nemám,“ odpoví vzdálený hlas.
„Klid, nespěchám. Ples bude až koncem března. Něco bych po tobě chtěl.“
Adam zdvihne oči od masky. Ten jeho tón zní divně. Sundá brýle, promne si kořen nosu. „Co potřebuješ?“
„Vzpomínáš si na Armanda?“
Adam se zadívá na masku, kterou udělal. Jistě bude na ní ještě hodně práce, ale bude překrásná. „Jistě.“
„Chci, abys pro něj udělal masku a kostým.“
Adam otevře pusu, potom ji zavře. Neodolá úsměvu. „Za co jdeš ty?“
„Tvá sestra mi šije kostým pro mořskou masku, proč?“
„Jen tak. Jasně. Zkusím to, a co jeho míry? Jak je vysoký, obvod pasu, ramen?“ začne si ho dobírat.
„Ehm asi jako já, no možná o hlavu nižší?“ Najednou neví jak dál. „Prostě s tím něco udělej, jo?“ houkne podrážděně. Chce po něm takové pitomosti! Jak to má vědět, když ho neměřil?
Adam by se smál, kdyby mohl. Opravdu ho popsal dokonale. „Zkusím.“
„Zaplatím ti to, ale ať je to do růžového plesu. Prosím.“
„Máš to mít.“
„Díky moc. Musím běžet.“
Adam zavrtí hlavou, potom zavolá Báru, které vysvětlí, co potřebuje.
„Korálová maska? Tu jsi ještě nedělal, že?“
„Ne. Jakmile ji budu mít, pošlu ti ji a zavři ji do trezoru.“
„Neboj se. Tohle budou krásné kostýmy mořských vládců, ale víš, že se cpeš zase do něčeho, do čeho nemáš?“
Adam sevře štětec. „Nemám už toho moc.“
„Zatraceně, nemůžeš na něj zapomenout? Po světě běhá tolik skvělých kluků!“
Adam polkne. „Já vím, ale on je…“
„Jedinečnej,“ dopoví kysele. „Fajn, když si chceš hrát na dohazovačku, tak si hrej, ale když ti někdo rozmlátí ciferník, tak nechoď ke mně. Nebo raději přijď. Pa.“
Adam se žalostně pousměje. Bára má pravdu. Je beznadějný tím, jak lpí na minulosti a jednom zrádci.

Marseille

Armand sedí s notebookem na malé terase a dívá se dolů do sousedovy zahrady, kde zrovna kvetou mandlovníky. Jejich vůně je cítit až sem. Od té doby, co se vzdal rudé masky, uplynuly dva měsíce a stále na ni nemůže zapomenout. Nebo na Oliviera? Sám se v sobě nemůže vyznat. K tomu příští týden začíná Maškarní ples v růžovém. Chtě nechtě musí vzpomínat na růžovou obálku. Ví, že Ludovic se tam chystá, ale chtěl by taky. Jenže on je nikdo. Nemůže ani pomyslet, že by navázal vztah s někým takovým, jako je Olivier. Je arogantní. To mu nejvíc vadí. Bohatý, až hrůza. Od té doby si něco málo zjistil. Zdá se, že jeho rodina je doslova posedlá šperky, hlavně historickými, ale neopomíjejí ani současné. Nesnáší posedlost.
Zvonek? Nikoho nečeká, ale zvedne se. Nejde ani ke kameře a otevře dveře. Neznámý muž v uniformě UPS zrovna si přikládá telefon k uchu.
„Dobrý den, pan Briand?“
„Ano. Přejete si?“
„Zásilka.“
„Nic nečekám.“
Muž pokrčí rameny. „Pan Armand Briand?“
„No ano.“
„Ulice je správná, číslo domu taky a jméno souhlasí, pak je to vaše. Hned vám to sem dám.“ Jde k autu, otevře je. Nejdřív vytáhne jednu krabici, potom druhou a nakonec třetí, všechny bytelně uzavřeny a zapečetěné. „Tři kusy. Prosím podepište to.“
„Od koho to je?“ optá se zvědavě.
„Co já vím?“ Pokyne mu, nasedne a odfrčí. Armand se nad nimi zvědavě nakloní. Moc toho tam není kromě jeho adresy a potom samolepka Wings. Něco mu to říká, pak potřese hlavou. „Nemožné.“ Začne je stěhovat do haly. S nožem na krabice jde otevřít nejdřív tu velkou, když opět někdo zazvoní.
Zase kurýr?
„Přejete si?“
„Pan Armand Briand? Prosím, doklad.“
Armand si zajde pro doklady, předloží je.
„Zde, prosím podpis.“ Podává mu zapečetěnou obálku.
Armand ji převezme, potom zavře dveře. Ihned ji roztrhne. Z obálky vykoukne růžek růžové obálky. Zastaví se mu dech a opatrně ji vytáhne. Opravdu, je to ona. Známá obálka, kterou viděl u Ludovica. Posadí se do křesla. Přemýšlí, zda ji otevřít nebo ne. Co když je to mýlka? S obálkou jde k počítači. Okamžitě vytočí Ludovicovo číslo. Chvilku mu trvá, než to zvedne.
„Ahoj.“
„Ludovicu, to máš na svědomí ty?“ Jednou, když měl trochu upito, svěřil se mu, že by chtěl jít na ten maškarní.
„Co jako? Rychle, jsem na focení.“
„Tu pozvánku na maškarní v růžovém. Zařídil jsi to ty? A co ty krabice?“
„Ne, já ne.“
„Ne? Pak kdo?“
„Netuším, ale promiň, musím jít. Zavolej později.“ Ludovic odloží telefon a jde si stoupnout k jinému klukovi, s kterým vytváří omračující obraz elegance a brutality.
Armand obálku nakonec otevře. Opravdu je to pozvánka na maškarní. Jenže kde vzít tak rychle nějaký kostým? Nemůže se tam ukázat v nějakém z půjčovny. Připadal by si jako bezdomovec. Nepůjde tam a je to. Pak si vzpomene na krabice. Musí zjistit, co schovávají. Sejde dolů po schodech. Krabice stále leží, jak je donesl do haly. Opatrně je rozbalí. Vydechne úžasem. Jestli se neplete, pak tohle je kostým. Ale kdo? Jak? Navrchu leží široký plášť, bohatě zdobený stříbrnou výšivkou. Je zelenkavě modrý jako moře. Dolní okraj je něčím zatížený. Navrchu má připevněnou sponu v podobě mořské spirálovité mušle z modrozelených korálů. Zbytek oděvu je ve stejném duchu. Pak se vrhne na nejmenší krabici, která je zapečetěná. Opatrně ji rozdělá. Vydechne úžasem, když se dostane přes vystýlku. Hledí na modrozelenou masku s korály prakticky přes jednu polovinu tváře, zatímco druhá je hladká. Netuší, co to je, ale dobře ví, kdo ji dělal. Otočí ji a najde propletené AK. Adam. Jak? Je to snad? Jde k zrcadlu, před kterým si ji nasadí na tvář. Padne mu jak ulitá. Okamžitě se svlékne. Začne vybalovat zbytky oděvu. Volné kalhoty lemované stříbrem, dokonce boty a vše padne. Vrchní košile a dlouhý kaftan s opaskem ze stejných korálů a barvy. Dokonce i meč poslali. Zasouvá si ho do narůžovělé pochvy se stejnými ornamenty, jako je plášť. Rukavice jsou krapet těsnější, ale na to kašle. Nakonec vytáhne turban se stejnou sponou, jako je u pláště a kterou si může přichytit volný konec části hedvábného turbanu. Vypadá jako nějaký arab, ale když se dívá, tak jsou v tom jen prvky, protože střihy jsou jednoznačně evropské. Něco takového muselo stát šíleně peněz, ale kdo mu to poslal?
Teď už jen tak nemůže říct, že nepůjde, protože nemá co na sebe. S takovou maskou by se nestyděl ani vyjít na náměstí sv. Marca. Co teď?! Prohrábne si vlasy a zadívá se na protější zeď. Pravdou je, že tam chce jít, ale má strach z tajemného objevení kostýmu. Pokud to nebyl Ludovic, pak kdo? A kdo by mohl tak přesně znát jeho míry? Co když to byl Adam? Ihned najde telefon.
„Adam Vanin.“
„U telefonu Armand Briand. Nevím, zda si…“
„Už vám došla? Není nádherná? Viděl jsem i kostým. Sestra se opravdu překonala. Napadnout ji styl evropský-arabský je hodný génia. Je snad něco v nepořádku, nebo se poškodila maska?“
„Ne to ne, všechno dorazilo v pořádku, ale proč?“
Adam se zatváří zmateně. „Nerozumím.“
„Proč jste mi ji posílal?“ Byl by hřích ho nechat ležet a nevzít si ho. Něco takového by měly obdivovat davy.
„Já? Ach chápu. Bohužel nemohu prozradit, kdo ho dal udělat. Nelíbí se snad?“
„Ne, ale když šlo o rudou masku, tak vám to nevadilo!“ vyjede ostře. Zase nic neví.
„Za normálních okolností bych nic neřekl, ale šlo o diamanty; k tomu vysoce hodnotné.“
„Ano, to vím. Omlouvám se.“
Adam se zhoupne na židli. „V pořádku, rozumím vám.“
„Mám tam jít?“
Adam nepředstírá, že nechápe, o co jde. „Je to na vás, ale osobně ten kostým nebyl šitý, aby se válel ve skříni. Sestra si na něm dala záležet.“
„Já to vím. Děkuji moc.“
Adam neví co říct. Má mu popřát hezkou zábavu? Ale když už si to rozmyslí, telefon je hluchý. Osobně si myslí, že na ten ples půjde. Chtěl by být zlatou muškou, aby to viděl. Jenže zatím musí pracovat, aby splatil půjčky.
Půjde tam. Chce vědět, kdo mu ho poslal, ale už ho napadá jen jediný člověk, který by toho byl schopen. Ovšem netuší proč! Z každého setkání byla málem válka. Poprvé utekl, podruhé tam byly další osoby. Nebýt toho, že odcházeli a on byl unaven, pánbů ví, jak by to skončilo.
„V posteli, co? Na stole, na zemi, kdekoliv, že jo? Chceš to.“ Sáhne si do rozkroku, ale pak se vzpamatuje. Stejně ho nepozná, protože neví, jakou bude mít masku. Pojede tam, ale rychle vypadne. Jen se podívá, jak si žijí skuteční boháči. Uklidněný se vrátí na terasu, ale v hlavě ho pořád straší Olivier.

Zámek rodiny Mirbeau

Olivier stepuje v perlové masce mořského vládce. Celý kostým je bílý. Jako hostitel má právo nemít žádnou růžovou, což každý pán domu dosud využil. Už aby přijel, ale co když nepřijede? Co bude potom? Tolik se na ten ples spolehl, že nemá další plán. Zahledí se z okna dolů na příjezdovou cestu. Ples se koná jako vždycky na zámečku, který jejich rodina vlastní dlouhá léta. První auto zrovna přijíždí ke vchodu. Musí sejít dolů, aby přivítal hosty. Postaví se v hale. Vrátný v kostýmu domina otevře doširoka dveře. Muž se ženou pokládají pozvánky na stříbrný tácek. Obřadné předání, otevření a přivítání. Sluhové odeberou kožich stejně jako kabát. Olivier se usměje. Vida první růžový kostým baletky. Vypadá rozkošně.
Další, další. S některými se vítá delší dobu, s jinými jen prohodí pár slov. Očima sleduje auta. V duši má obavy, že nakonec nepřijede, že jeho dárek zahodil. Další auto. Taxík? Tak to bude on. Vzápětí si vynadá, že pro něj neposlal limuzínu, ale pozdě honit čerta.
Je to on! Zařve v duchu, když se z auta vysouká maska vládce moře.
Armand vzhlédne k zámečku. Vůbec netušil, že se ples bude konat v něčem tak velkolepém. Zámeček, zahrada s mnoha úkryty, prostě jak v nějaké knížce z červené knihovny. Hrdina, hrdinka, ples, děsivé spiknutí a zahrada, kde podlehnou své vášni. Otřese se nad svým nápadem a jde ke vchodu za jiným párem. Vstoupí na schod a čeká, až bude moci projít dovnitř. V ruce mačká růžovou obálku s pozvánkou.
Najednou je volno, udělá dva kroky a stojí proti bílé masce. Má pocit, že skoro vidí svého dvojníka, ale pak to zamítne. On je zelenomodrý, jeho protějšek je bílo stříbrný s perlami, které má snad všude. Maska je stejně jako jeho volto, ale jedno je jasné, kostým šila Barbara, masku vyrobil Adam.
„Pozvánku, pane.“
„Zde.“ Zmateně položí pozvánku na stříbrný tácek.
„Vítejte na zámku. Doufám, že se budete bavit dobře.“
I přes zkreslený hlas pozná Oliviera. Jeho plán, že nebude znát jeho masku, padl. Přesně ví, jak vypadá, a musí přiznat, že je to nádhera. Zajímalo by ho, zda ta koruna je pravá. Tím se asi nejvíc odlišují. On má turban, Olivier korunu.
Olivier se za ním otočí. Vypadá kouzelně. Jen je škoda, že má obličej zakrytý, ale to se může snadno změnit. Blažený, že ho má na svém území, vítá další hosty.
„Pane, všechny pozvánky jsou zde,“ pronese jeho majordomus.
„Děkuji, Jusseppe. Víš, co máš dělat.“
„Ano, pane.“
Olivier vystoupí po schodech až do sálu, který je přeplněný maskami. Za chvilku se to tu vylidní, jak se rozutečou po zámku nebo i do zahrad. Většina už je tu po několikáté, tak ví, jak to tu funguje. „Vítejte na dalším ročníku Maškarního plesu v růžovém. Doufám, že se budete bavit stejně jako na předchozích plesech!“
„Vivat hostiteli!“ zakřičí hlas, po něm se přidají další. Bouchnou zátky a šampaňské teče proudem.
Armandovi přechází zrak nejen ze zámku, ale i z masek, které má kolem sebe. Vypadá to, že všichni vědí, co mají dělat, stejně jako na sobě všichni mají růžovou mašličku, ozdůbku nebo rovnou celý kostým. Zaslechne hudbu, tak si to tam zamíří. Udiveně hledí na kulatý sál s malým orchestrem. Některé páry se už ladně pochybuji v rytmu valčíku. Projde do dalšího salonku s pohovkami, stolky, křesly nebo židlemi, kde se dá posedět. Prochází dál a dál, když ucítí, že není sám.
„Prohlížíš si zámek?“
„Ano, je nádherný. Zkusil jsem najít nějaké fotografie, ale žádné nebyly dostupné. Obdivuji um starých mistrů, ať už malířů, tesařů nebo i jen kovotepců.“
„Je soukromý a úzkostlivě si ho střežíme. Rozhodně se sem normální smrtelník nedostane. Otevíráme ho jenom pro velké události, jako je například tato. Jsem rád, že jsi přišel. Něco ti ukážu, vládce moře.“
„A vy?“
„Vládce všech moří.“ Zasměje se.
„To je vaše práce?“ zvedne ruku v rukavici.
„Cože? Netuším, o čem mluvíš,“ opáčí, ale chvěje se. Je nádherný. Tam na schodech si ho nemohl důkladně prohlédnout, ale tady je to jiné. Podá mu ruku. Armand zaváhá, ale nakonec do ní jeho ruka vklouzne. Olivier si ho pyšně vede do soukromé komnaty, která není přístupná. Otevře dveře, vejde dovnitř. Zapne světlo.
Armand vydechne, když uvidí masky, ale pak ho zaujme rudá s třemi diamanty. Jde k ní.
„Fascinuje tě.“
„Ano.“
„Ještě se zlobíš, že ji mám?“
Armand přemýšlí, potom zavrtí hlavou. „Ne, patří ti. Na ty diamanty bych nikdy neměl, ale ani na tu masku. Je nádherná.“ Smířil jsem se s tím konečně?
„To jsem rád.“ Položí mu ruce na ramena a uvědomí si jedno, touží po něm. „Půjdeme? Chtěl bych tě provést i po zbylých pokojích.“
„Já…“ Proč vlastně nevidět zámek, který je smrtelníkům nepřístupný? „Ano.“ Olivier mu se samozřejmostí podá ruku. V perlové koruně, bílé masce si ho pyšně vede po zámku. Každému jasně říká, že i letos má hostitel milence a možná něco víc.
„Ještě zahrady. Sice není léto, ale jsou překrásné.“ Vede ho k čínskému pavilónku uprostřed jezírka. „Tohle dala postavit moje matka, která je fascinovaná vším čínským. Její vášní je nefrit.“ Na stolku je přichystané pohoštění. Nalije mu sklenku vína. „Mou vášní jsou diamanty a staré šperky.“
„Nákladný koníček.“
„Živobytí. Nenapiješ se?“ Ví, že by si musel nadzvednout masku, ale s čím nepočítá, že si ji sundá. Ohromeně sleduje, jak se ruce zdvihají, sahají dozadu a rozvazují sametovou stužku. Jako poprvé, podruhé, tak i potřetí nevěřícně pozoruje jeho dokonalou tvář. Vzedme se v něm chtíč. Položí sklenku a jde omámeně k němu. Jednou rukou si stahuje masku. Tvrdě ho políbí, že se víno málem rozlije na kostým. V posledním okamžiku Armand odloží sklenku. Rozhodnutí oplatit mu polibek je nejrychlejší, jaké kdy udělal. Líbají se, až ztrácí dech.
Olivier se od něj odtrhne a potom si s pevným rozmyslem sundá korunu. Vyčkává, co na to jeho protějšek.
„Jsme…,“ namítne horečnatě Armand, který si uvědomí, kde jsou. „Chci to!“ klesne na kolena, rychle mu rozepne kostým, i když s tím zápolí. Když ho vydoluje ze sevření, pohltí ho do úst. Slabě si vzdechne, protože tohle toužil udělat celé dva měsíce. V hlavě nemá nic kromě toho jak ho na maximum potěšit.
Olivier shodí plášť, ale ruce mu samy vklouznou do hustých hnědých vlasů. Čechrá mu je, ale taky mu přitiskává hlavu ke svému klínu, který tepe žádosti vyvrcholit. Olízne si rty. Tohle nechtěl, ale kašle na to. Cítí, že už bude, a tak ho odstrčí. Rychle se svlékne.
Armand obdivuje jeho postavu. Konečně si ji může v klidu vychutnat. Z minulého sexu si zapamatoval jen pár fragmentů, které si neustále dokola přehrával. Když sklouzne očima ke klínu, povzdechne si. Je pro něj akorát. Rozepne si plášť. Uvědomuje si bláznovství, ale nemůže odolat. Tolik touží po stejném zážitku jako tehdy. Vášeň, touha bez hranic. Stáhne si kalhoty, hodí je na zbytek kostýmu. Opře se kolenem o červenou pohovku a vystrčí zadek. Čeká, až do něj pronikne, a je mu jedno, jak to vypadá. Chce prostě hodně sexu a chce ho teď. Napjatě očekává, co udělá.
Olivier k němu přistoupí, pohladí kulatý pevný zadek. Olízne si rty, poklekne a přitiskne rty k dírce. Zvlhčí ji. Dráždí okolí, proniká dovnitř. Když si uvědomí sténání, vzruší se ještě víc, i když by řekl, že to není možné. Povstane, vezme penis do ruky. Zamíří k vlhkému otvoru a pomalu zajede dovnitř. Na chvilku se v něm zastaví dech, když ho pevně sevře, ale potom už jenom vnímá svoje pohyby a nakonec už ani to, protože stříká jako nikdy v životě.
„Promiň, udělal jsem se do tebe,“ zašeptá. „Chci tak ještě zůstat.“
„Tak zůstaň.“
Olivier vklouzne rukou mezi těly a sevře Armandův úd v ruce. Armand sklopí hlavu a dívá se, jak ho ojíždí cizí ruka. Takhle to chtěl, takhle si to představoval, i když to bylo v posteli a ne na lehátku v čínském paviloně.
„Nebudou tě hledat?“ optá se. Fascinovaně se dívá na ruku, v níž se objevuje a mizí špička jeho penisu.
„Proč? Každý se baví, jak si přeje. Hodně lidi tam má své milenky, milence, jak si kdo přeje.“
Armand vytočí hlavu. „Jak tomu mám rozumět?“
Olivier se pohne, udiven, že jeho úd opět roste. „První ples byl založen jen kvůli tomu, že zámecká paní chtěla být se svým milencem a nevěděla jak jinak to zařídit. Od té doby –“
„Proto ta růžová?“ skočí mu do toho Armand.
„Asi ano. Mohu zase. Přivádíš mě k zbláznění. Víš, že jsi ten nejkrásnější chlap, jakého jsem viděl? Vzrušuješ mě k nepříčetnosti,“ šeptá mu do ucha.
„A já budu,“ ztlumí výkřik do lehátka. Uvolní se, ale je v stále stejné pozici, když ucítí, že z něj Olivier vyklouzl. Otočí hlavu, ale to už ho Olivier bere za ruku a sedá si na lehátko. Armand rychle pochopí a sám se doslova nabodne na jeho klacek. Očima sklouzne na jejich spojení. Líbí se mu ten pohled, kdy se dívá na koule, na roztažené nohy, napjatá stehna. Olivier ho obejme a rukama dráždí bradavky, až jsou tvrdé jako hrášky. Ale to mu nestačí a sklouzne opět k jeho penisu, s kterým si začne hrát. „Máš ho hezký,“ řekne s očima upřenýma do klína.
„Myslíš?“ Nadzvedne se a sklouzne po něm jak po skluzavce dolů.
„Ano.“ Přidrží ho, aby se dál nepohyboval. „Já…“ Neví, jak mu to nabídnout, aby nevyskočil a neutekl. Vlastně se neznají. Jediné, co ví, je to, že sex s ním je vrcholně nádherný. „Chci se stát tvým milencem.“
„Cože?“ Natočí hlavu, ucítí polibek na bradu. V hlavě má zmatek. Už chce vstát, ale ruce ho pevně drží. Sklopí oči k rukám, k svému stojícímu údu. Myslel tak na sex, ale chodit s ním?
„Proč ne? Vadím ti?“
„Co se rozhodnout potom?“ řekne se zaťatými zuby. Myslet v této chvíli na něco jiného než na sex, je nemožné.
Olivier se zamračí, protože čekal ano, ale co taky chce? Povolí stisk, sklouzne na stehna, která pohladí. Dlouhá štíhlá stehna, zbožňuje je. Vlastně na něm není nic šeredného. Je jako socha ze starověkého Řecka.
Armand se pohne, skoro z něj vyklouzne a tvrdě dosedne, zavrtí se, aby ho cítil až v ústech. Potom se opře o jeho stehna, vymete všechno z hlavy a dosedá na něj se stále stoupajícím vzrušením, až nemyslí na nic jiného než jak sebe i Oliviera udělat. Vykřikne, když vyvrcholí jen chvíli před Olivierem. Ukojeně mu sedí na stehnech, líně vnímá ruce, které ho hladí všude možně. Podívá se na potřísněná stehna. Uvnitř ještě teď cítí dozvuky Olivierova vyvrcholení. Je mu tak skvělé, že by nejraději šel spát, ale místo toho vstane. Ze zadku mu vyteče sperma. Sáhne si tam, potom se rozpačitě rozhlédne, ale to už mu Olivier podává vlhké ubrousky. Otře si zadek, mezi nohama i stehna. Potom poklekne a otře i Oliviera, jako by to byla samozřejmost. Neodolá, aby nepolíbil jeho chloubu, která mu přinesla tolik rozkoše.
„Půjdeme?“ navrhne tázavě.
„Ano.“ Vezme sklenku vína, napije se, potom mu ji podá.
Armand ji dopije. Teprve teď si uvědomí, jak je dobré. Sehne se a vezme kalhoty. Rozpačitě se obléká. Tentokrát je to jiné, protože utéct nemá kam. Když jsou oblečení, připne si opasek. Zadívá se na růžovou pochvu meče.
„Proč nemáš růžovou?“
„Výsada pána domu, ale jestli chceš, vezmu si nějakou stužku nebo…“ Jde a utrhne růžové poupě. Připevní si ji ke kostýmu. „Spokojený?“
„Ano.“ Vyjdou z čínského pavilonku. Armand vzhlédne k zámečku. Má nebo nemá přijmout jeho nabídku, ale cítí, že by měl. Odněkud se zajiskří. Fotografie. Zpanikaří, uhne se, když si uvědomí, že je v masce. Je to dobrý, ale nepříjemný pocit v něm zůstává.
„Do prdele! Co to má být?!“ zakleje Olivier. Rozeběhne se za světlem a chytí nějakého člověka, ale už přibíhají další.
„Vyhoďte ho!“
„Omlouvám se, pane, zaregistrovali jsme ho pozdě.“
„Dobrá, to si vyřídíme později a teď zmizte.“ Přistoupí k Armandovi. Starostlivě ho pohladí po masce. „V pořádku?“
„Myslíš, že nás tam fotil?“
„Ne. Není tam vidět, neboj se.“
Armand skloní hlavu. To pohlazení by chtěl cítit na tváři, ale jeho hlas zněl tak starostlivě. Možná, až se lépe poznají… „Minulý týden jsem si koupil menší jachtu. Mám kapitánské zkoušky, tak… no… Nechtěl by ses přidat?“ zeptá se s bušícím srdcem.
V Olivierovi se něco zadrhne. Je to to, co si myslí, nebo ne, jak to myslí?
„Chci si ji vyzkoušet. Jen týden, víc ne, ale rád bych tě poznal trochu lépe. Umíš plavat?“
Oba si uvědomí, že se neznají, ale Olivierovi to zní jako rajská hudba. „Samozřejmě.“ Sice měl plány, ale tohle je důležitější. Podá mu ruku a ruka v zeleno modré rukavici do ní vklouzne jako by tam byla odjakživa. Vyrazí k osvětlenému zámečku.

Itálie

Černovlasý muž pročítá zprávy ze zahraničních novin. Černé oči zkoumají společenské rubriky, jinak nic. Občas některé noviny znechuceně letí do kouta, kde je zvedne a složí sluha.
„Pane, je tu Alonzo.“
Muž ožije. „Pusťte ho dál.“ Na tváři staršího muže se nepohne ani sval, ale v očích se objeví nesouhlas. S takovými lidmi by se pán neměl vůbec stýkat. Přesto ho poslechne.
„Tak co pro mě máte, Alonzo?“
„Moc ne, ale jedna fotografie myslím vás zaujme. Je to přesně to, co jste chtěl.“
„Nevalná kvalita,“ zabručí, když se na ně dívá. Dvě masky se drží za ruce.
„Bohužel bylo to tam prošpikované ochrankou a sluhy. Měl jsem štěstí, že mi nezabavili mobil.“
„Můžeš jít.“
„Děkuji, ale bylo to těžké získat.“
„Odměnu dostanete jako obvykle.“ Netrpělivě pohne rukou. Starší muž se pohne, ale Alonzovi to rychle dojde. Okamžitě vypadne.
Na rtech černovlasého snědého muže se rozhostí úsměv, v očích se to zablýskne. „Už jsem blízko, Adame. Prozrazuješ se stále víc a víc. Ještě jedna maska a mám tě.“ Fotografie není nic moc, ale on dobře vidí nádheru masek, ale hlavně, jak se k sobě mají. Mohl změnit jméno, mohl utéct, ale ten jeho šestý smysl, ten ho nutí vytvářet masky pro druhé. Ten ho nakonec zradí, a až ho najde, potom bude jeho. Najednou fotografii zmačká.
„Nenávidím je!“ Hodí ji do kouta. „Nenávidím je všechny!“ zasyčí, když si představí, jak jsou spolu a on… „Nenávidím…!“

Konec

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #6 Odp: Slzy 2maf 2016-09-27 08:39
Mně se to taky líbí a těším se na pokračování :-)
Citovat
0 #5 Odp.: Slzy - 2.zmetek 2016-09-26 21:53
sakra, musím tomu zvedat karmu sám? Mně se to fakt líbí! A chci vědět, jak dál.. i když si to můžu vymýšlet sám..
Citovat
0 #4 Odp.: Slzy - 2.zmetek 2016-09-26 21:50
jo, dobrý... čte se to hodně hezky, takže palec nahoru!
Citovat
0 #3 Odp.: Slzy - 2.bert 2016-09-26 08:06
Jaka skoda ze je konec. Doufam ze adam nasel taky si pritele. Kdyz uz dava do kupy ostatni. Chtelo by to jeste jeden dil jenom o adamovi jestli nasel tez pritele. Jinak hezky napsane vsechny povidky precteno na jeden zatah. Pis tak dal doufam ze nebudem dlouho cekat na dalsi povidku od tebe. :roll:
Citovat
0 #2 Odp.: Slzy - 2.zmetek 2016-09-25 22:30
a čtu to potřetí... fakt dobře...
Citovat
0 #1 Odp.: Slzy - 2.zmetek 2016-09-25 22:29
joo, čte se to fakt dobře...
Citovat