Zrcadlová maska - 2.

Ráno ho probudí pípání telefonu. Posadí se a uvědomí si, že Cameron je opět pryč, ale je to logické. Protře si oči, potom odkopne pokrývku. Cestou do koupelny si připomene večer. Najít toho neznámého a taky být u Watta.
„Budu tam,“ řekne tvrdohlavě do zrcadla při čištění zubů. O hodinu později už vchází do společného kanclu.
„Dobré fotky, Sinjine!“ zařve šéf ze svého kumbálu.
„Díky!“ Aby nebyly, když nad nimi tolik strávil času.
„Článek mohl být lepší!“
„Nepsal jsem ho!“ zařve v odpověď. Jak jen to dokáže, že za minutu dokáže jak člověka vynést do oblak, tak zas spustit do kanálu.
„To je mu fuk,“ otočí se k němu Ingrid, která dělá kulinářský koutek.
„Hm.“ Zvedne se a jde za nejstarším obyvatelem tohohle pekla. Způsobně se posadí na židli a čeká, až si ho všimne.
„Co potřebuješ, mladej?“
Všichni, včetně šéfa, jsou tu mladí. „Potřebuju se dostat do Zrcadlového zámku. Jak to mám udělat?“ Když někdo neví kudy kam, jde za Izákem. Prohlíží si staromódního motýlka, kovbojský klobouk, který pamatuje minulé století, a sako. Všechny věci k sobě nepatří, ale pro změnu on zná každého. Šušká se, že by dovedl zařídit i audienci u královny.
„Hvězdičku z oblohy nechceš, mladej?“ zafuní, čímž Sinjina překvapí, protože je ochotný a rád předvádí, co všechno dokáže a koho zná. „To není Buckinghamský palác.“
„To jako chceš říct, že se tam nedostanu?“
Sinjin vidí poprvé v jeho tváři rozpaky. Dokonce si i pošoupne klobouk, což je věc nevídaná.
„Co tam přesně potřebuješ?“
„Vidět obrazárnu.“ Položí před něj desky. „Tuhle postavu jsem včera měl na všech fotkách. Upravovat je bylo peklo a já chci vědět, co se to sakra děje. Tenhle chlap na těch fotkách nemá co dělat. Dával jsem si zatracený pozor, takže jak?“
„Aha. Říká se, že tam straší. Celkově se to má tak, mladej. Do zámku má přístup jen pan Devenporte, jeho služebnictvo, které je nepodplatitelné, a jeho tajemník. Potom hosté, které si pozve. Občas tam udělá maškarní nebo jiný ples, ale jen v známých sálech, které nikdo nefotí. Do obrazárny se dostanou jen vědci, kteří zkoumají anglickou historii. I tak čekají na vyjádření klidně rok.“
„Víš toho dost.“
„Nejen ty se tam pokoušíš dostat,“ zafuní vztekle. „Problém je, že se chová k novinářům vstřícně, dokonce ohleduplně, takže tam nemůžeme jen tak vtrhnout.“ Sinjin si vybaví švédský stůl, pití. Má pravdu. „Pokud vím, ještě žádný novinář se tam nedostal jiným způsobem než pozvánkou na ples. Tím myslím za celou dobu, co novináři existují.“
„Jako nikdo? Tomu se dá těžko uvěřit.“
„Tak tomu věř, protože mně se to nepodařilo a byl jsem všude.“
„Nedostal jsi pozvání?“
„Nedostal. I pan Devenporte je docela záhadná postava. Skoro bych někdy řekl, že je to duch.“
„Blbost. Někde nějaká informace musí být.“
„Jo je. Že se narodil. Víš co, zkusím ti pomoci, ale nic neslibuji. Zatím zajdi do Britské národní knihovny za Egertonem. Je to studnice informací o britské šlechtě a mohl by ti poradit, zda by se dalo něco zjistit v knihách.“
„Díky moc.“ Má tušení, že se do toho Izákovi nechce, ale zároveň to chce zkusit a dokázat, že to zvládne. Když ne tehdy tak teď.
„Sine, kde jsi, zatraceně?!“
„Tady!“ zařve v odpověď. Určitě zase má někam jet. Taky, že ano. Vražda známé hvězdičky. I když on by řekl, že to spíš bylo předávkování, ale známý detektiv, který u toho byl, mu řekl, že je to vyloučeno. Malá drobnost, která potěší, ale zase zavazuje. Já dám to, tak to oplať, ale on s poldy vždy dobře vycházel. Jednou se mu poštěstilo nafotit přepadení. Tehdy to bylo dost ošklivé, tak ho žádali, aby to neuveřejňoval. Udělal to, i když dostal padáka. V tomhle plátku je naštěstí šéf rozumný, jiné ho kvůli tomu nechtěli vzít. To je všechno minulost, ale tehdy se to rozhodnutí opravdu vyplatilo. Chlápek bručí v přísně střeženém vězení. Dodnes toho nelituje.
„Hele, zdekuji se.“
„Kam to zametáš?“ optají se.
„Do Národní. Šéfovi…“
„Ano?“ ozve se nad ním. V Sinjinovi by se krve nedořezal.
„Mám něco menšího v pácu, šéfe. Jestli to vyjde, bude to bomba,“ rychle ho ujišťuje. Kolegové se nepokrytě šklebí. Jsou zvědaví, jak z toho vybruslí.
„O co jde?“
Sinjin polkne. „Devenporte.“ Novináři se po sobě rozpačitě podívají, ale šéf se na něj dívá, jak na exota.
„Ok, Sine. Máš volno, ale nepočítej s tím, že se vyvlékneš z normální práce. Chci všechno.“ Všichni jsou ohromení, včetně samotného Sinjina. „Co zíráte?! Do práce!“
„Hej, Sinjine, zatraceně, co je to Devenporte?“
„Jo to by mě taky zajímalo. Chci taky volno.“
„Devenporte?“ ozve se hlas Izáka. „To je nedobytný Alcatraz. Temné místo, kam novináři nemají přístup. Neznám nikoho, kdo by viděl jeho majitele nebo se mohl vyhřívat v slunci jeho přízně. Zatím nic nemám, ale už jsem odeslal dotazy.“
„Díky, Izáku.“
„Snaž se, tygře.“
Sinjin vezme foťák a jde. Za necelou půlhodinu zaparkuje před moderní rozlehlou budovou. Vejde dovnitř. Hned u půjček se optá na pana Ergentona.
„Mladšího nebo staršího?“ zazní dopověď.
„Staršího.“ Chvilku čeká, zvědavý, kdo přijde.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, jmenuji se Sinjin Evans. Rád bych se vás na něco optal.“
„Tak povídejte.“
„Děkuji. Poslal mě za vámi Izák kvůli Devenporte.“
Smích. „Ten starý kozel si nedá pokoj, že? Tak zkouší přes vás? Proč ne. Pojďte se mnou. Tohle bude na delší dobu.“ Překvapený Sinjin jde za ním. „Jak se má? Už dlouho jsem ho neviděl. Víte, kdysi jsme byli válečnými korespondenty. Mladými naivními mladíčky, co sežrali svět. Co jsme viděli, to je nezapomenutelné. Byli jsme v prvních řadách a přinášeli čerstvé novinky. Samozřejmě, když to schválili. Někdy jsme objevili takové věci, ale to je minulost. Tak se posaďte. Čaj?“
„Děkuji rád. Pracuji, tedy spíš fotím kriminální rubriku. Vraždy, drogy, přepadení. Někdy se povede nafotit něco opravdu luxusního, ale to vás asi nezajímá. Ovšem v sobotu jsem byl na plese v Devenporte.“
„Toho si važte. Tam se jen tak někdo nedostane. Zajímalo by mě, kolik to vašeho šéfa stálo, že vás tam dostal. Nejspíš hodně. Devenporte pořádá jen dva plesy. Předvánoční charitativní a později Valentýnský. Na oba dva mohou novináři. Na druhý ještě méně, než na první. Jak je vůči novinářům vstřícný, tak zároveň nekompromisní. Nemůžete na něj jen tak vlítnout. Kdyby ano, zavřelo by se všechno, co vede k těm dvěma plesům i dalším věcem. Věřte mi, že vaše fotografie budou velmi ceněny. Úplně vynahradí ztráty, které musel do té vaší pozvánky vrazit, ale mám tušení, že to není ten důvod, proč tu jste. Co se stalo?“
„Tohle.“ Přisune fotografii ze svých fotek.
„Devenporte,“ prohlásí s jistotou.
„Cože? Vím, že tam nebyl.“
„Tím myslím starého Devenporte. Kdysi se tam dostal jeden historik, co uměl velmi dobře malovat. Namaloval si obraz čtvrtého hraběte. Je to on, ale vy byste ho rád viděl na vlastní oči, že?“
„To ano, ale jak může být na všech fotografiích?“
„To by vám řekl můj vnuk. Jeho koníčkem jsou staré legendy. Asi před rokem mi vyprávěl právě o Zrcadlovém zámku. Našel v jedné staré knize, že tam straší. Že v zrcadlech se prochází poslední hrabě. Dokonce mi povídal i tom, že existuje způsob jak s hrabětem promluvit.“
„To není možné.“
„Můžete tomu věřit nebo ne. Počkejte.“ Vezme do ruky starodávný telefon a vytočí číslo.
„Ingrain, prosím tě, můžeš mi říct něco o Devenporte? Mám tu jednoho mladíka, co vyfotil starého hraběte v zrcadle.“ Sinjin přikývne. Dlouho je ticho a on se neodváží je přerušit. Po dobré čtvrthodině položí sluchátko.
„Tak co?“
„Rád by měl tuhle fotografií, šlo by to?“
Sinjin si vzpomene na tuny obrázků čtvrtého hraběte. „Není problém.“
„Výborně.“ Pohodlně se usadí, nalije si další šálek Earl Greye, přidá mléko. „Jak už asi víte, hrabě se musel vzdát svého titulu, ale bohatství mu zůstalo. Jak se to stalo, netušíme. Zřejmě je to jeden z kostlivců Devenportovy rodiny. Ovšem jejich bohatství rostlo. Jsou zámožní. Ne jako královna, ale někde tak mezi padesátým a stým místem na žebříčku. Už tohle by nasytilo zájem novinářů. Úzkostlivě si hlídají své soukromí. Dosud se nepodařilo hlavu rodiny vyfotografovat. Víme, že je to muž. Jak jsem řekl, jediné okamžiky, kdy se k nim můžeme dostat, jsou oba dva plesy, kdy zámek je otevřený, ale ne všechny místnosti jsou otevřeny. Ti, co tam byli, mlčí, služebnictvo mlčí. Jak si je zámecký pán dokázal zavázat, nevíme.“
„Strach?“
„Nemyslím. Strážci, služebnictvo prostě řeknou, že netuší, nevědí nebo něco obligátního. Nejen Izák se tam zkoušel dostat, ale kolem toho jména je zeď. Každému, kdo by se tam dostal nebo získal jakoukoliv informaci, by se platilo zlatem.“
„Úplatky?“
„Nedaří se. Nebo pokud ano, potom o tom nevíme.“
„To je blbost! To je jako ve středověku!“
„Ano. On je hradní pán a my poddaní,“ řekne nevesele. „Bohužel nějakým způsobem se mu daří, že to respektujeme.“
„Co ta legenda?“
„Ach tahle. Se zrcadly začal právě hrabě po té, co ztratil titul. To je fakt. Miloval je prý natolik, že je svázal s rodovým dědictvím.“
„Takže se nedalo nic prodat.“
„Přesně tak, ale podle dochovaných zmínek je další Devenportové ještě rozšiřovaly, až je zámek komplet zrcadlový. O čtvrtém hraběti se povídá, že je miloval natolik, že se v nich po smrti začal objevovat. Prý je oblečený stejně jako na posledním obraze.“
„No tedy.“
„Ano. K této strašidelné historce se váže ještě jedna legenda.“
„Jaká?“ optá se dychtivě.
„Prý kdo s ním bude chtít mluvit, musí se obléct do maškarního a projít za ním do zrcadlové síně. Pak se dozví a získá bohatství, o jakém se mu nesnilo. Aspoň mi to říkal takto vnuk.“
„S prominutím, ale zdá se to jako skvělá snůška báji.“
Starší muž přikývne. „A přesto se každý rok prý pokouší lidé dostat tím zrcadlem.“
„To jsou… Děkuji moc.“
„Není za co. Snad vám to pomohlo, ale nedávám vám velkou naději. Pojďte, doprovodím vás nazpět. Nesnáším tak brzy tmu.“
„Já taky ne. Ještě jednou děkuji. Jak vlastně ztratil titul? Objevil se někde?“
„Ano,“ překvapí Sinjina potvrzením. „Jejich titul zněl hrabě z Marchu. Objevil se u vedlejší linie a zůstal dodnes. Proč se ho vzdali, netušíme dodnes. Ovšem převod titulu byl uznán.“
„Zajímavé. Něco takového se asi těžko objeví v naší pohnuté historii.“
„Není až zas tak neobvyklé, ale spíš to má co dělat s pohádkou o bájném pokladu. Jinak Devenporte není jediný zámek, který vlastní, ale je nejzajímavější a jeho hlavní sídlo. Jestli chcete vědět víc, pozítří tu bude můj syn.“
„Přijdu a děkuji moc.“ Zadívá se na budovu knihovny. Historka se stala ještě záhadnější. Podívá se na hodinky. Do osmé má ještě čas. Mohl by ještě něco zvládnout, ale kam by měl jít? Potom zapřemýšlí a vzpomene si na svého učitele fotografie. Mohl by z fotografií něco uhodnout.
Za dvě hodinky je na předměstí Londýna, u pěkného malého domku s garáží. Otevře vrátka, vejde dovnitř. Odněkud se vyřítí Ajax, pes těžko rozeznatelné rasy, ale zlatého srdce. Hned na něj vyskočí a snaží se ho olíznout, čemuž se úspěšně brání.
„Vítej, synu.“
„Učiteli.“
„Přestaň s tím. Nechápu, že děláš, co děláš, když máš na víc. Pojď dál. Co tě ke mně přivádí?“
„Menší problém. Byl jsem fotit v Zrcadlovém zámku.“
„A?“
„Na všech fotkách je stejná postava a netuším, jak se tam dostala.“ Udivený pohled a pokynutí, aby šel za ním. Sejdou do sklepení, které slouží jako temná komora.
„Tak ukaž.“ Posadí se k počítači, nandá si brýle. „Stárnu,“ zamumlá. Chvilku si prohlíží fotografie.
„Tak co si o tom myslíte?“
„Ta zrcadla, to nebylo nic jednoduchého, že? Buď je tam duch člověka, nebo si s tebou někdo nepěkně zahrál, ale nechápu jak.“ Zalomí ruce za krkem. Sinjin se dívá na Alexandra. Je úžasný. Nejen velký znalec fotografie, ale i skvělý člověk. Někoho takového by chtěl potkat. Alexandr si stáhne gumičku, kterou má sepnuté šedé vlasy, a opět si ji nandá. Sinjin ví, že takhle přemýšlí nad problémem. „Nedokážu jen pochopit, jak to udělal, že jsi ho neviděl.“
„To nevím. Dodržel jsem všechno, co jste mě naučil.“
„Dobrá. Něco vyzkouším. Jak se vůbec máš a co Cameron?“
„Ježíš, Cameron!“ Má nejvyšší čas, aby vyrazil na schůzku. K tomu vypadá, jako by vstal z kanálu.
„Mazej,“ řekne s úsměvem Alexandr. „Jeď opatrně!“ houkne za ním.
Sinjin přikývne, ale o hodinu později si říká, že měl na svého učitele víc dát.

„Promiň, pokuta,“ zahrčí a padne na stůl jejich oblíbené restaurace. „Tady, abys mi věřil. Nechtěli mě pustit.“ Položí před Camerona lístek od pokuty. „Mám žízeň. Dlouho čekáš?“
Cameron se ho ani nedotkne. „Půl hodiny.“
„Promiň mi to.“
„V pořádku, může se stát. Jak bylo v práci?“
„Šlo to, ale nic jsem nezjistil. Tedy moc ne.“
„Budete si přát?“ přistoupí k nim mladík. Oba k němu vzhlédnou. Tak toho tu ještě neviděli. Objednají si každý po steaku a navrch po dobré zmrzlině. Sinjin má na chvilku pocit, že se čas vrátil do doby, kdy se poznávali. Musí najít čas na ně dva, jinak bude konec vztahu, který nechce ztratit. Dovolená bude přesně to ono. Je sice zima, ale proč by nemohli jet někam na hory a v létě k moři? Na šéfa prostě dupne a je to.
„Co bys řekl dovolené někde na horách?“ navrhne s úsměvem. Je mu fajn a tak dlouho s ním nebyl.
„Teď před Vánocemi na to nebude čas.“
„Hm. Mám nápad.“ V hlavě se mu rozsvítí jisté datum.
„Jaký?“
„Valentýn.“
Cameron nadzvedne obočí. „Nerozumím.“
„Co kdybychom si vyrazili do Paříže nebo do Bathu?“ navrhne. „Jen my dva.“
„Chceš přibrat někoho třetího?“ optá se smíchem.
„Jistěže ne. Víš, že mi to nic neříká, ale mohli bychom si vyrazit, co tomu říkáš?“
„Tak dobře.“ Najednou zmlkne. Původně totiž chtěl mluvit o něčem jiném, ale co s ním má dělat? „Ale jen pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
Cameron si vybaví jistého muže, který má na rozdíl od Sinjina víc času. Neříká se nadarmo, že čas a dálka vztahy ničí. „Že spolu budeme častěji než jeden den v týdnu. Jako na začátku.“
„A když ne?“ optá se přiškrceně.
Cameron zatočí skleničkou. Nikdy by neřekl, že tohle řekne, že tahle situace proběhne, ale na začátku jsou iluze, které se tak rychle ztrácejí. „Rozloučíme se.“ Zamrazí ho z těch slov. Jako by ho opustil veškerý cit. Sinjin sklopí hlavu. Opět sám. Měl to tušení už dřív, ale zavíral před tím oči. Jenže co mu zbývá?
„Sinjine?“
„Ano.“
Oba se na sebe dívají, hodnotí. Jsou spolu rádi, ale dobře si uvědomují, že se vidí ještě méně než kamarádi. Každý z nich je víc s kolegy než s tím druhým.
„Nechci to.“
„Já taky.“ Najednou netuší, co dál. Rozpačitě dělají všechno možné, jen aby se na sebe nedívali. Cítí smutek, protože dobře v nitru tuší, že oddalují nevyhnutelné. Jenže zároveň oba mají pocit, že jejich vztah se ještě dá zachránit.
„Půjdeme? Víš co, řekni mi, co jsi zatím vypátral,“ pobídne ho Cameron. Dobře ví, že Sinjina to potěší, a zároveň oba přestanou myslet na to, co se stalo. Sinjin se usměje a vypráví o Izákovi, o panu Ergentonovi, o svém učiteli, který mu taky přislíbil pomoc.
„Chci zjistit, co se tehdy stalo,“ nadšeně mu stiskne ruku.
„Jsi skvělý fotograf. Přijdeš na to,“ ujistí ho.
„Jistěže.“ Pohladí mu prstem palce dlaň. Ucítí vzrušení a v autě na křižovatce ho políbí.

O tři dny později na něj zařve Izák. „Mladej, pojď sem!“ Celá osádka se na něj zadívá, koho tím vlastně myslel. „Ty s tím Devenporte!“ Udivený Sinjin se zvedne. Dojde k němu. „Máš to. Nechápu, který bůh tě miluje, ale máš pozvánku do Devenportské obrazárny.“
„Fakt?“ posadí se na židli. Od pondělka nic nezjistil. Dneska chtěl zajít za mladším Ergentonem.
„Jo. Tady máš.“ Podá mu obálku s pozvánkou. „Musíš mi potom vše podrobně vylíčit.“
„Jistě, ale tohle je doslova trefa. Jsem napnutý a kdy tam mám být?“
Izák se zachechtá. „Za dvě hodiny.“
„To nestihnu!“ vypadne jak střela. Izák se za ním pochmurně zadívá. Má tušení, že vražedná hodina je právě kvůli tomu, aby se kandidát nestihl připravit. Žádné miniaturní kamery, žádné pořizovací přístroje. Jen on. No, budou se muset spolehnout na to, co jim bude vyprávět.
Sinjin vyjede tak rychle, že pneumatiky zanechají černou šmouhu na asfaltu. Náhodný divák by přísahal, že za volantem nesedí člověk, ale závodník, tak upřeně zírá na silnici s rukama zatnutýma do volantu. Oči občas mrknou na palubku, kde má hodiny. Skřípe zuby, když minuty naskakují rychleji, než by si přál.
„Skoro,“ zašeptá, když pneumatiky zahvízdají na příjezdové vestě k zámku. Odkašle si, odhodlaně zmáčkne knoflík. Před sebou vidí bránu, v jejímž prostředku je erb s maskou a mečem. Nechápe její význam, a upřímně, je mu to jedno.
„Kdo je to?“
„Sinjin Evans. Mám pozvánku k prohlídce obrazárny na pátou.“
„Jedete pozdě.“ Sinjin zaskřípe zuby. A kdo za to asi může? On ne. „Nikam neodbočujte a jeďte pomalu.“
„Ježíš, to je snad podminované nebo co?“ zavrčí, ale nemá odvahu nikam odbočit. Projede bránou, která se otevře jako kouzlem. Zadívá se na zámek s vyvýšeným štítem a dvěma křídly, které se rozpínají do stran. Uprostřed je sloupořadí a hlavní vchod. Občas mine sochu na podstavci. S překvapením zjišťuje, že jsou to nymfy a rozverní faunové. Při první návštěvě si jich sotva všiml, ale je to možné, že je to díky tomu, že je ještě trochu vidět a není v koloně aut jako poprvé. Zastaví před zámkem, vystoupí. Do rozehřátého těla ho uhodí ledový vítr. Je to jiné než v Londýně, i když zas tak daleko od něj nejsou. Vytáhne bundu podšitou kožíškem a zachumlá se. Popadne pozvánku a teprve teď si uvědomí, že má jen jeden foťák a mobil. Pokrčí rameny. Bude to muset stačit. Jde ke dveřím. Opět se otevřou jako kouzlem.
„Dobrý den, pane Evansi. Mé jméno je…“
„Wood. Těší mě taky. Mám tu pozvánku k prohlídce obrazárny.“ Má pocit, že s tím pan Wood nesouhlasí, ale kašle na něj.
„Vím o tom, prosím, pojďte dál.“ Vede ho opět zrcadlovými chodbami až k místnosti. V Sinjinovi zatrne. Konečně zjistí pravdu. Vejde dovnitř a strne. „Velmi se omlouvám, ale je přísný zákaz pořizovat v obrazárně… Stalo se něco?“ Sinjinovi se zkřiví obličej do grimasy. Neví, zda se má smát nebo plakat.
„Ne, nic.“
„Dobře. Jestli vám to nevadí, mobil, fotoaparát a další jakékoliv pořizovací zařízení, prosím položte zde.“ Ukáže na malý stolek.
„Mozek tu mám položit taky?“ optá se ironicky.
„Ne, pan Devenporte tohle nevyžaduje.“
„Pan Devenporte musí být sadistický dědek,“ zamumlá nahlas. Je mu fuk, co si pomyslí. Na tácek odloží všechno včetně hodinek. Co kdyby v tom náhodou byla bomba, pomyslí si ironicky. Škoda, že není Bondem. Ten by svedl i za tu chvilku někde ukrýt kameru.
„Prosím, pojďte za mnou,“ přejde Wood poznámku o svém zaměstnavateli. S kamennou tváří ho vede zrcadlovými chodbami dál a dál, až stanou před velkolepými dveřmi. Wood je rozevře. Sinjin, málem nedýchaje, vejde dovnitř. Opět strne, ale tentokrát díky tomu, co vidí. Hned naproti němu je v životní velikosti portrét, a jak hádá, pak tohle je čtvrtý hrabě z Marchu, později jen pan Devenporte. Očarovaně jde k němu blíž. Wood zavře dveře a postaví se vedle nich. Zkoumavě pozoruje hosta, který dostal pozvánku, i když není historik. Očividně ho zajímá právě hrabě.
Jako by měl před sebou nadměrně zvětšenou fotografií, kterou pořídil před pár dny. Vysoké boty, neslušně obtisklé kalhoty, kabátec, který zakrývá rozkrok, ale malíř zřejmě i přes to neodolal zvýraznit velikost. Plášť se zlatou sponou přehozený přes jedno rameno a sahající až na zem. Jedna ruka se zlatým prstenem je opřena o bok. Stejně jako na fotce, i tenhle má strniště a na tváři masku, jako by tam měl jizvu. Lehce vlnité tmavé vlasy mu spadají na ramena. Oči… Přistoupí blíže. Jak může mít muž takové oči? Nechápe to, ale kdyby tam naproti němu seděla kočka, pak by to chápal, ale tohle je muž. Koutky zvednuté nahoru a tuší, že má krásné velké řasy. Pak se rozhlédne a uvědomí si jedno. Zřejmě rodinný rys pouze u mužů. Zvláštní. Poodstoupí. Rozhodně tohle je muž z jeho fotografie, což znamená jedno. Prapředek musí mít v současnosti dvojče, nebo opravdu vyfotil ducha.
Teď když ho má před sebou, neví, co má dělat. Otočí se k Woodovi. „Tenhle obraz nemohu vyfotit.“
Wood zavrtí hlavou. „Je mi velmi líto.“
„Chápu. Ty oči…“
„Rodinný rys týkající se pouze mužské větve. Ženy bohužel tyto oči nedědí.“
„K tomu zelené.“
Wood mlčí. Co k tomu dodat. Vypadá to, že tenhle novinář sem přišel jen kvůli tomu, ale co tu chce? Proč mu pan Devenporte udělil povolení vidět obrazárnu. Přitom je na povolenky skoupý.
„Tak děkuji moc.“
„Samozřejmě.“ Otevře dveře, Sinjin se ještě jednou otočí k obrazu.
„Neštvou vás všechna ta zrcadla? Vždyť jenom to čištění…“
„Patří to k zámku. Pan Devenporte si takovou výstřednost rozhodně může dovolit.“
„Chápu. Pan Devenporte je vůbec výstřední člověk, že?“
„Netuším, pane Evansi. Děkujeme za návštěvu zámku. Na zpáteční cestě, prosím, dodržujte pokyny, jaké jste dostal při příjezdu.“
„Vybuchl bych?“
Wood se pousměje. „Ne. Psi.“
„Ach tak. Mohu ještě jednu otázku?“ Wood přikývne. „Jak přišel hrabě o titul?“
Wood zvažuje. „Jistě vám to jednou řekne sám, pokud bude chtít.“ Sinjin pochopí, že je konec audience. Povzdechne si. Opatrně vyjede ze zámku.

„Pane,“ lehká úklona. Vysoký muž přistoupí k oknu. Zadívá se za odjíždějícím autem.
„V pořádku, Woode. Pozvěte ho na Valentýnský ples.“
„Ale, pane… Ano, pane.“ Nerozumí svému zaměstnavateli, ale je mu zavázán víc, než by kdy mohl odčinit, jenže to jsou všichni na zámku.

„Ahoj, Camerone. Promiň, že jedu pozdě.“
„Zase případ?“ Do Cameronova hlasu se vloudil hořký tón. On si udělal volno, ale zdá se, že Sinjinovi na obnově jejich vztahu tolik nezáleží.
„Ne. Byl jsem na zámku.“
Cameron nechápe. „Kde?“
„V Zrcadlovém zámku. Viděl jsem ho, Camerone. Je nádherný. Víš, že v jejich rodině se dědí zelené kočičí oči?“
„Aha pan ne hrabě.“
„Přesně tak. Vzali mi všechno. Dokonce jsem musel odepnout hodinky. Pak mě vzal do obrazárny. Je úžasná, ale nejskvělejší je právě pan hrabě.“ Klesne na pohovku. „Jenže co z toho.“
„Vyfotil jsi ducha.“
„Pravděpodobně. Přesto se tomu ve mně všechno vzpírá. Nevěřím na duchy. Fajn, mohl bych vyfotit jednoho, ale aby byl na každé fotce? A proč já? Proč ne další?“
„Ptal ses ostatních?“
„Jo. Nikdo nic nemá. Jediný další fotograf si mě teď dobírá a posílá mi legrační vtipy s duchy!“ zakloní se, vyhodí do vzduchu polštář. „Rád bych věděl pravdu.“ Cameron ho mlčky pozoruje. Je jak malé dítě. Nadšené, zvědavé a absolutně mu nevadí, že jejich vztah krachuje. „Bude v tom velké tajemství. Zítra zajdu za mladým Ergentonem. Camerone, stalo se ti něco, promiň mi to zpoždění. Jsem osel.“
„Ne, nejsi, jen jdeš za tím, co chceš. To je dobře.“
„Ne, není. Měl jsem být tady.“ Vstane, přisedne si k němu. „Mám tě rád.“
„Já taky.“ Polibek se prodlouží, ruce se dostanou pod oděv. Sinjinovi ale přesto do podvědomí proklouzne vysoká postava s kočičíma očima.

Vánoce i Silvestr minul, aniž by si to Sinjin nebo Cameron uvědomil, i když ten druhý snad víc. Bylo tolik práce, hlavně u Sinjina, že neměli na nic moc čas, což mrzelo hlavně Camerona. Jednoho dne si vzal knihu a začetl se s rozhodnutím, že to takhle dál nejde.
„Ahoj, proč nespíš?“ ozve se u Camerona hlas. Ten sklapne novou knihu do Cusslera. Má rád špionážní věci, kde dobro nakonec zvítězí. A osamělé hrdiny, co zachraňují svět, zbožňuje. Sinjin se svalí do křesla. Je unavený. Vražda malých děvčátek a sebevražda otce, matka se zhroutila. Nehezký pohled, a člověk se ptá, proč to udělali a kdo je viníkem.
„Čekám tu na tebe.“
Sinjin se narovná. Najednou únava přešla, i když číhá v pozadí jako věrný kůň. Ten jeho tón je… „Proč? Je pozdě.“ Na jazyku má hořkou pachuť a pocit, že ví, co mu chce Cameron říct, odhání. V duchu si říká, že to nemůže…
„Našel jsem si nové bydlení,“ řekne. Celou dobu i při čtení přemýšlel, jak to říct, ale na nic lepšího nepřišel.
Sinjin zvadne. Tak je to tu. Cameron čeká, co na to Sinjin. Nechce, aby mu říkal, že ho miluje, chce, ani neví co, ale nechce dál žít v tomhle vakuu. „Věděl jsem to. Nestačilo to. Jsem osel.“ Nadechne se, v hlavě dokonalý zmatek, co má říct. Prosit? Brečet? Co má udělat? „Kdy chceš pomoct se stěhováním?“
„Prvního února už mám zaplacený podnájem.“
„Měsíc.“ Cítí, že to rozhodnutí je trvalé, a pranic se mu nelíbí. Má zkusit to zvrátit? Zadívá se mu do očí. Spíš než uvidí, tak vytuší, že ho prosí, aby to nedělal. „Musíš mi ukázat, kde to je,“ řekne, i když je mu hrozně. „Promiň, myslím, že si vyjdu ven.“ Sebere kabát a vyrazí ven. Zabouchne dveře.
Cameronovi je příšerně, jenže jinou cestu neviděl. Dlouho zvažoval to a ono, ale stále viděl jen cestu rozchodu. „Promiň, Sinjine,“ zamumlá. Unavený z toho krátkého rozhovoru jde spát.
Sinjin se vrátí o dost později. Posadí se na pohovku. Ví, že Cameron je v ložnici, ale jít za ním? Nakonec si lehne na pohovku. „Zatraceně,“ zakleje bezmocně. Co má dělat? Po krátkém spánku se cítí rozlámaně. Na kuchyňské lince najde svačinu. Udiveně na ni hledí. Nevzpomíná si, kdy naposled mu ji udělal. Je tu nějaká šance, napadne ho, pak zavrtí hlavou. Ne, tohle je spíš snaha o omluvu. Má pocit, že tohle je správné odhadnutí celé situace. Musí se pokusit nějak tu celou situaci odlehčit. Vezme si ji do práce.
„Copak svačinka?“ houkne se zájmem Suzie.
„Jo,“ hlesne. Jenže taková, která spíš vzbuzuje smutek než radost, že na něj partner myslel, jenže nemohl ji tam nechat nebo vyhodit. Je to jako pilulka od pana doktora.
„Jsi nějak přešlý.“
„Starej se o sebe,“ zavrčí. Mohli by si hledět svého koryta, pomyslí neuctivě. Nemohou se starat o někoho jiného? Popadne svačinu a zaleze do sklepa k počítači. Vzhlédne a uvidí čtvrtého ne hraběte. Úplně na něj ve víru práce zapomněl.
Pomalu ho sundá ze šňůry. Ani neví, proč ho dávno neuklidil. Najednou si uvědomí, že nikam nemusí spěchat, na nikoho brát ohledy. Může si dělat, co chce. Opojný pocit, aby si vzápětí uvědomil, že bude spát na pohovce. Žádné tulení, žádné vylití si vzteku, frustrace nebo poslouchání někoho jiného než kolegy v práci. Smutné i opojné zároveň. Mohl by si pořídit psa, ale kdo by se o něj staral?
„Kde seš, člověče? Šéf tě všude shání. Málem, že nerozebral barák na cihly.“
„Je z betonu a skla. Už jdu. Co se děje?“
Lizzy, jinak Lizard pokrčí rameny. „Netuším, ale vypadá, že vyhrál hlavní závod.“
Sinjin se podiví. Jejich šéf je nerudný věčně nabručený chlap, který se umí rozzářit jedině při sólokapru, nebo když má jeho vnouče narozeniny. Což je jednou do roka.
„Tak tady jste. Pojďte dál. Já věděl, že se to vyplatí.“ Sinjin se rozhlédne po kolezích, kteří se tváří udiveně. „Tady to je!“ praští s malou obálkou o stůl. „Tohle je výhra. Jak jste to dokázal?“
„Ale co?“
„Máte pozvánku na Valentýnský maškarní ples na zámek Devenporte. Tak koho jste podplatil?“
„Nikoho,“ řekne udiveně. Otevře obálku. Opravdu pozvánka. Nechápe, ale proč zrovna on? Nebo je to kvůli jeho návštěvě obrazárny? Že by se panu Woodovi tak zalíbil? V tom si uvědomí, že tam bude fotit a že ho může opět vidět. Dokonce snad tentokrát přijde na to, co se tehdy před Vánocemi stalo.
„Patříte mezi pět týmů z celé Británie, které tam jedou. Chápete to?“
„Ne, ale pojedu tam.“ Co jiného by měl dělat? Sen o Bathu nebo Paříži se včera rozpustil jako kostka ledu. Ani ta louže nezbyla. Takhle aspoň nebude přemýšlet o tom, že je sám.
„Výborně. Už jsem si myslel, že řeknete, že musíte něco slavit. Výborná práce!“ plácne ho. „Tak mazejte makat.“
„Ano, pane,“ řekne uctivě. Vyjde ven. Kolegové se na něj sesypou jako mouchy.
„Tak co? Co ti chtěl? Máš padáka? Prémie?“ sype se na něj ze všech stran.
„Ne, jedu fotit Valentýnský maškarní ples na zámek Devenporte,“ vysvětlí jim, když nastane chvilku ticha.
„No, gratuluji ti,“ řekne suše Suzy. „To ses dostal do elity.“
„Počkej, chceš to?“
Suzy se zaškaredí. „Ty jsi to dostal a nikdo tě nemůže zastoupit.“
„Ale tehdy…“
„Tehdy to byl charitativní ples. Tohle bude o něčem jiném. No, hodně štěstí.“
Sinjin si povzdechne. Tohle nechtěl. Se Suzy jsou dobří kamarádi, ale tohle teď mezi nimi leží jak kláda.
„Ona to vezme, neboj se, mladej. Jen to musí skousnout a je to její chyba, že tehdy tam nechtěla, i když kdo ví, proč tam jedeš. Co chceš dělat?“ zeptá se Izák.
„Co by? Fotit. Jdu pryč.“ Pozvánku pohodí do šuplíku, vyjde ven. Za chvilku dostane hlášku o jedné loupeži. Na vraždy je ještě světlo, ale vyjede. Lepší tohle než přemýšlet, kdo zařídil jeho znovu pozvání. Tohle nebude stát za to, pomyslí si, když si prohlíží místo činu a později fotografie. Rozhodne se, že to přece jen předloží šéfovi. Aspoň uvidí, že pracuje. V půlce cesty zahlédne Britskou knihovnu. Aniž uvažuje, stočí auto přímo k ní.
Opět jde k recepci, kde mu položí stejnou otázku. Mladšího nebo staršího? „Mladšího.“
„Prosím, chvilku počkejte.“ Sinjin čeká, rozhlíží se kolem sebe. Docela nával, pak si uvědomí, že je mizerné počasí, leden, a kdo by byl venku, když si může zahřívat kosti v teple?
„Pan Evans?“
Popravdě čekal někoho staršího, ale před ním stojí hubený vysoký mladík, dokonce je vyšší než Cameron. Usmívá se a zpytavě se na něj dívá. Má pěkný souměrný obličej, dokonce by řekl, že je hezký.
„Čekal jsem vás dřív.“
„Omlouvám se, tuny práce.“
„Nevadí, pojďte tam.“ Ukáže na jeden vzdálenější stolek s lampou. Posadí se. „Co byste rád věděl?“
„Něco o Zrcadlovém zámku. Byl jsem v obrazárně.“
„Opravdu? To se povede málokomu. Gratuluji. Já stále ještě čekám na povolení, i když mám velkou naději, že ho dostanu,“ řekne bez vší závistí. Sinjin se cítí trapně, že on ho hned získal, zatímco někdo, kdo toho zná víc než on, stále čeká na pozvání. „Moc vám toho nemohu říct, ale musím poděkovat za fotografii. Podle známého je to ne hrabě,“ řekne s úsměvem. „Další do sbírky. Víte, oficiální portrét hraběte existuje, ale vidět ho, je něco jiného.“
„Jistě. Jaká je tu šance, že na té fotografii byl duch?“ Čeká smích, jenže nic takového nepřichází.
„Dost velká. O zrcadlech se říká všelicos a ne hrabě byl jimi posedlý, což se dá říct i o jeho nástupcích. Když jsem pátral po legendách o starých zámcích a jejich majitelích, narazil jsem na věci, které jsem buď musel přijmout, nebo bych se zbláznil. Lidi to většinou odmítají, ale popravdě ony existují. Dřív jsem byl velký skeptik, ale teď věřím, i když bych popravdě rád žil dál svůj nevěřící život.“
„Co se váže s tou legendou?“
„Vy myslíte, abyste mohl promluvit s ne hrabětem?“
„Ano.“
„Hm. Kostým, maska a správný čas. Obligátně pět minut před půlnoci. Jedna z legend dokonce tvrdí, že v tu dobu můžete hraběte přivést do své doby, aby s vámi zůstal navždy.“
Sinjin se zatváří nechápavě. „Jako přivést do mé doby? Vždyť je mrtvý.“
„Legenda praví, že jeho tělo se nikdy nenašlo. Taky prý není v rodinné hrobce pohřben, ale nemám to ověřené. Je to informace sto let stará.“
Sinjin potřese hlavou. Kdyby to vzal jako realitu, pak ten nádherný chlap s kočičíma očima by mohl být… „Hloupost.“
„Moc ne. Jsou věci, které… Promiňte.“ Zvedne se, poodejde s omluvným výrazem pro Sinjina a okolí. Začne něco šeptat. Po chvilce vypne telefon. „Omlouvám se, budu muset jít. Chcete to zkusit?“
„Ano.“ Připadá si jako člověk, který si právě vystlal cestu do blázince Cane Hill.
„Pak jak říkám, kostým, maska a hodně štěstí. Víc toho tam nepíšou. Kostým musí prý být identické dvojče ne hraběte, i když jiná legenda povídá, že musí být zrcadlový. Takže vybrat si je těžko. Nashledanou, a kdyby něco, ozvěte se.“ Pokyne mu hlavou a odejde. Vysoká klátící se postava, která rozdává podivné nakažlivé vzrušení.
„Takže maska, ale kde ji sehnat?“ zamumlá pro sebe. Potom si vybaví pozvánku na valentýnský ples. To bude příležitost, jak to otestovat. Fotky už bude mít a nic většího se nemůže stát, než že ho vynesou v zubech. Usměje se, ale pak si uvědomí, že jede domu, kde bude Cameron, ale co kdyby připravil menší překvapení? Po cestě zastaví v pizzerii, odkud si nechávají posílat pizzy. Koupí dvě. Sobě se sýrem a Cameronovi s tuňákem.
„Ahoj.“
„Ahoj, jsi tu brzy.“
„Stavil jsem se v Britské knihovně a podívej se, co jsem koupil.“
„Slavíme snad něco? Tuňák?“
„Jo.“ Zamračí se, když hledá skleničky. Neudělal chybu?
„Nemusel jsi.“
Sinjin se zastaví s rukou na skleničce. „Ty jsi taky ráno nemusel. Já…,“ povzdechne si, vytáhne skleničku, potom druhou. „Cítím se hrozně.“
„Já taky.“ Oba stojí nad pizzou. „Jdeme na ni.“ Neřekne: Vrátíme čas, zkusíme to znovu a Sinjin je podivně rád. Posadí se před televizí, otevřou víka.
„Dostal jsem pozvánku na Valentýnský ples. Fotit. Vzal jsem to. Taky jsem byl za tím vědcem v Britské knihovně. Prý abych se setkal s ne hrabětem, potřebuji masku a kostým.“
Na pizzu sletí kousek táhnoucího sýra. „Cože?“
„Jo, chci zkusit se s ním setkat.“ Křivě se pousměje. „Nemám teď mnoho co na práci. Nemám ani toho holuba.“
„Tak si ho pořiď.“
„A všechno mi tu zasere. Ne. Chci ten kostým, takže zítra půjdu hledat někoho, kdo vyrábí masky a šije kostýmy. Podle toho chlapa to nemůže být jen tak obyčejná maska a kostým, dokonce zrcadlový, ale co tím legendy myslely?“ zadumá se, urve další trojúhelník a nacpe si pořádné sousto do pusy.
„Jsi cvok,“ řekne.
Sinjin se na něj překvapeně podívá. Usmívá se a on cítí, že tíseň, vina, smutek jako by spadly a rozbily se. Jistě zůstává tam něco, ale ta rozlučka se přehoupla do jiných rozměrů. A pak je rád, že se nemusí ptát, zda se budou moci někdy vidět. Nepřátelé z nich nebudou.
Skleničky s džusem o sebe cinknou. „Na hraběte.“ Zasměji se.

Druhý den sedí v kanceláři, ťuká tužkou o monitor a zkoumá fotografii. Najednou za sebou někoho ucítí. Zvedne hlavu, zamžourá na nevýraznou blondýnku. Nemůže si vybavit, zda ji tu někdy viděl.
„Prý sháníš kostým,“ špitne. Sinjin přikývne, pak si vybaví, kdo to je. Jejich korektorka, která musí strávit články jeho kolegů, aby se vešly do novin, ale taky aby byly k čtení.
„Víš o něčem?“
„Možná. Mám na někoho kontakt, kdo by ti mohl říct jméno toho, koho potřebuješ nebo taky ne. Záleží, jak se mu budeš líbit.“
„Budu se snažit.“
„Dobrá. Zítra, až skončím práci, pro tebe přijdu.“ S těmi slovy opět zmizí. Sinjin pochybuje, že ji tu někdo zaregistroval. Takže bude mít masku i kostým. Je rád, protože Valentýnský ples se blíží. Do té doby ten kostým musí mít. Co ale s kostýmy má společného ta blondýnka? Otočí se na kolegu.
„Hele, jak se jmenuje naše korektorka?“
„Ee… nějakou máme?“ optá se udiveně.
Sinjin protočí panenky. Je zbytečné se na cokoliv ptát. Nakonec si ji vyhledá na netu. Sophia Pattinson. Aspoň zítra bude vědět její jméno, když už nic jiného. Založí si ruce, když nad ním zahřmí hlas.
„Hotovo?! Jestli si pán myslí, že bude se flákat jen proto, že dostal cennou pozvánku, tak pán se mýlí.“
„Hotovo.“
„Dobrá. Dostal jsem echo. Tady je adresa.“ Mrskne před ním papírek s adresou. Ten si to vezme a s kolegou, který do sebe rve poslední zbytky obědu, jede na další místo činu.
Další den, nervózní jak panna o první noci, vyhlíží tu drobnou blondýnku. Celý den a většinu noci, protože měl výjezd, nedokázal na nic jiného myslet. Je rád, že je konec. Všechno nechá na místě a odplíží se z místnosti. Zajásá. Nikdo si ho nevšiml.
„Jdeme?“
„Jsem se lekl!“ vyjekne Sinjin.
„Hrůzostrašnou mě ještě nikdo nenazval,“ řekne suše. Sinjin si uvědomí, že i když je fádní, je pěkně oblečená. Zavrtí hlavou, ale poslušně za ní jde. O půlhodiny později je v šoku, když zastaví v centru města před velkým domem. Tohle zrovna není bydlení pro chudé. Ani nezazvoní a už vchází dovnitř.
„Brigit.“
„Slečno, jste tu brzy.“
„Ano, já vím. Vedu hosta. Chester už přišel?“
„Ano, slečno.“ Vezme kabáty, pověsí je.
„Připrav čaj.“
„Ano, slečno.“
Sophia se k němu obrátí. „Jsem bohatá, a co má být. Pojďte dál. Byla bych ráda, kdybyste si to nechal pro sebe.“
„Jistě.“ Poslušně za ní capká jako psík za svou paničkou. Sophia otevře jedny dveře a vejde dovnitř. Přistoupí k muži, políbí ho na tvář. „Jak ses měl, Chestere?“
„Ušlo to, drahá.“ Líný znuděný aristokratický hlas s přízvukem, který nejde napodobit, mimoděk Sinjina pobaví. „To je on?“
„Ano. Pomůžeš mu?“
Chester složí noviny, odloží je na stolek s vázou plnou květin. „Uvidím. K čemu potřebujete kostým? Víte taky, že to není levná záležitost?“
„Už jsem si něco zjišťoval, ale snad by se to dalo domluvit.“
Smích. „Ano, to je pravda. Tak proč ho potřebujete?“
Sinjin začne vyprávět, jak musel místo kolegyně jet na focení. Při jméně Devenportu Chester se usměje. Potom jak se na fotografiích objevil duch a nakonec o legendě.
„To je jako u Leii. Vzpomínáš, celou noc jsem nemohla zamhouřit oči. A Edith povídala, že viděla bílý přízrak, který seděl u její postele.“
„Zvláštní příběh,“ řekne zamyšleně Chester. Sinjin je rád, že se mu nesměje. „Je tady podmínka. Nikdy neřeknete, kdo vám masku vyrobil a hlavně adresu výrobce.“
„Souhlasím. Umím dodržet tajemství.“
„Dobrá. Je to Česká republika.“ Sinjin vyvalí oči.
„Tak daleko?“
„Říkal jsem, že to nebude levné, ale on je nejlepší. Je prostě jedinečný, že miláčku?“
„To ano. Možná se tam uvidíme, pokud dostaneme pozvánku.“
„Já to risknu,“ pronese.
„Líbíte se mi. Hnát se za chimérami není zdravé, ale někdy je to nutné. Zůstat a jen snít, tím nic nezískáte. Zde je adresa. Nechcete zůstat na večeři?“ Sinjin si připomene Camerona, ale potom přikývne. Už jsou jen přátelé, nic víc.
Když přijde domu po skvělé večeři, zapne počítač. Tak daleko nemůže jet, proto dostal emailovou adresu, a pokud bude mít štěstí… Začne do mailu vysvětlovat, co potřebuje, i důvod proč za ním nemůže přijet. Během psaní dopisu si nalije skleničku vína. Ke konci k němu přisedne Cameron taky se skleničkou. Přes rameno mu čte, co píše. Je udivený, ale pokyvuje hlavou.
„Prý je nejlepší,“ hlesne Sinjin a jedním douškem dopije víno. Dívají se, jak email putuje do vzdálené země. Sinjin se pohodlně opře. Zadívá se na Camerona.
„Tomu věřím. Taky se mi dneska dařilo.“
Sinjin se zadívá na skleničku. „Povídej,“ vyzve ho. Příští den se snad tucetkrát podívá, zda mu nepřibyl email. Teprve k večeru přijde číslo skypu. Ihned si ho přidá do soukromých čísel. Netrpělivě ho vytočí.
„Dobrý večer.“
„Dobrý večer. Můžete mi říkat Adam. Ověřil jsem si vaše doporučení. Pan Chester je mým váženým zákazníkem. Takže byste chtěl kostým na Valentýna.“
„Ano, pošlu vám fotografii, kterou jsem udělal, ale upozorňuji, že nechápu, co se tím kostýmem vlastně myslí.“
„Podívám se. Chcete masku nebo i kostým?“
„Obojí by nešlo? Ale rovnou říkám, že moje finance jsou omezeny. Jsem novinář, ne nějaký hrabě.“
„Nevadí. Můžete mi to dát na splátky. Moje sestra je kostymérkou. Pokud dodáte příslušné míry, potom vám to ušije. Doručujeme to kurýrem.“
„Jistě. Stihnete to?“
„Určitě. Nenechám si ujít, aby se moje maska setkala s mrtvým hrabětem. Bude to poprvé, co budu dělat duchařskou masku, ale svrbí mě prsty. Mohl byste mě potom informovat, jak jste dopadl?“
„Pokud to přežiju. Ten zámek je chodící ozbrojená past. Vsadím se, že než si stihnu nandat kostým, vynesou mě v zubech.“ Smích, který ho vzruší.
„Klidně, ale nenechte poškodit kostým. Budu čekat na soubory. Málem bych zapomněl. Potřebuji vaši fotografii, stejně jako míry. Jindy bych to dělal podle odlitku, ale zde to nejde.“
„Děkuji moc.“
„Poděkovat mi můžete až po setkání. Hodně štěstí. Víte, že jste hezký,“ složí mu poklonu a vypne skype. Sinjin cítí horko ve tvářích.
„Jsi nemocný?“ optá se starostlivě Cameron, který vyšel ze sprchy.
„Ne. Řekl, že jsem hezký.“
Cameron vyprskne smíchy. „Má pravdu. Je hezké, že si toho všiml.“
Sinjin si rozpačitě přejede tvář. „Myslíš?“ Cameron ho obejme. Je udiven jeho pochybnostmi, protože zvláštní jantarové oči, tmavohnědé vlasy s nazrzlým odstínem, hezká postava a pravidelná tvář přitahuje každého. K tomu má krásný úsměv, tedy když se směje. Ale i když je vážný, tak chtě nechtě přitahuje pohledy kolemjdoucích.
„Jo, myslím. Co kdybychom si objednali kebab jako výraz toho, že máš svůj první karnevalový kostým.“
„Ten jsem měl v deseti,“ opáčí, ale už volá Jim kebab, který je nedaleko, aby jim donesli pořádnou porci plus pití. Když si přiťuknou plechovkou piva, usmějí se na sebe.

Den D nastal. Ne, pro britské vylodění, ale pro něj. Kostým mu byl doručen a účet s ním. Nejdřív se mu protočily panenky, stejně tak i Cameronovi. Když rozbalili kostým, aspoň pochopili proč. Když si to na sebe vzal, měl pocit, že je dvojníkem ne hraběte. Maska nebyla stejná, ale byla plná, bez náznaku rtu, dole nadzvednuta, takže se dalo pít. Ihned si to vyhledali a zjistili, že je to typ masky bauta. Barva je totožná jako u hraběte – černá, stejně tak i hladká, ale jiný materiál. Nebo spíš lak? Doslova opak kolombíny, kterou měl ten muž. Pak ho začal obcházet Cameron, nakonec vzal fotku a postavil se před zrcadlo.
„No tedy!“
„Co je? Nějaká závada?“
„Ne, ta maska je zrcadlově převrácená.“
Ihned se začal obhlížet, ale nemohl na to přijít, až mu to začal vysvětlovat, ale i tak nepochopil, dokud nevzal prsten a nedal na druhou ruku. Pochopil.
„Vypadá to, že to vzal vážně.“ Vezme kus papíru, kde je nakresleno, jak si to má vzít. Opraví si plášť se zlatou sponou. Nakonec vydoluje i klobouk s prohnutou krempou a dlouhým pérem a stejnou sponou jako je na plášti. Začte se do vzkazu.

„…Ten muž musel mít klobouk. Doufám, že jsem se trefil. Nechápu, proč ho neměl. Jestliže byste viděl, že ho nemá, sundejte si to.“

Vzkaz pokračuje dál, ale už nic důležitého. „Jo vzal. Takže hurá na maškarní.“ Je mu za tou maskou divně. Proč asi nemá stejnou jako on?
„Tak mi popřej štěstí,“ zavolal mu, protože dvacátého osmého ledna mu pomohl se odstěhovat. Prázdný byt na něj tvrdě dopadal. Makal, makal jen, aby se nemusel vracet. Jediný, kdo byl spokojený, byl šéf. Když došla maska, pozval Camerona, aby ji viděl. Přijel. Paradoxně si častěji volali a více se viděli, než když byli spolu.
Je překvapený, že ho nechají na ples projít bez prohlídky. Opět červený koberec. Líbí se mi tady, pomyslí si. Identický pokoj, v jakém byli na Vánoce. Dokonce i stejní novináři, jen daleko méně. Živě se mezi sebou baví, když jsou vyzváni, že první hosté přijíždějí.
„Zrcadlový maškarní ples je velmi proslavený.“
„To je pravda. Já bych řekl, že je to menší benátský.“
„To je fakt. Masky jsou tu stejně krásné a některé dokonce byly v Benátkách.“
„Netušil jsem, že je tak slavný,“ podotkne Sinjin.
„Je, je, věřte mi. Jdeme na to. Chtěla bych vědět, kdo se za nimi skrývá.“
„To se dozvíte. Tedy u většiny. Jsou zde ti, co jsou tu kvůli maskám. Ti zůstanou inkognito. Jako tamto černo červená maska. Vsadím se, že je to rodinný poklad, který se předává z generace na generaci. Tamta, ukáže na barokní sukni, nám poví, kým je.“ Sinjin jim pozorně naslouchá. Co vyrozuměl, všichni jsou tu každým rokem, takže je nováček. Měli pravdu. Černo červená maska kolem nich proplula, jako by tu nebyli, zatímco barokní dáma vyžbleptla své jméno rychlostí blesku.
„Tak to jsou všichni. Doufám, že pravidla budete respektovat,“ prohlásí Wood.
„Samozřejmě,“ ujistí ho všichni.
Sinjin se vmísí do davu. Fotí o sto šest a snaží se skrz objektiv zjistit, jak se tehdy ten duch mohl dostat na fotografie, ale nedaří se mu to. Skoro pokaždé fotografii zkontroluje, ale všechny jsou v pořádku. Je mu trochu smutno, že tam hrabě není. Jedenáctá. Padesát pět minut do setkání s ne hrabětem nebo vynesením v zubech. Nenápadně se odklidí do novinářského pokoje. Postranního Woodova pohledu si nevšimne.
Nikdo tu není, ale není se co divit, když každý toužit chytit ten nejlepší záběr, příběh nebo drb. On teď bude chytat ducha. Zasměje se sám nad sebou a rychle se svlékne. Jen aby tu neměli kamery. Za těmi zrcadly se může schovat cokoliv, myslí si při oblékání, ale zas na druhou stranu nemusí shánět zrcadla. Trochu upraví klobouk, který se pomačkal, nasadí si ho na hlavu a vyjde ven. Na chvilku se zastaví, aby ztišil bušící srdce. Do půlnoci je ještě půlhodina. Do té doby musí hledat.
Wood vytřeští oči, když zahlédne masku. Ihned se rozeběhne do sálu. Začne hledat, až najde ve stínu toho, koho potřebuje. Ihned ho odvede.
„Pane, ten novinář Evans se převlékl do masky.“
Překvapený pohled, potom se zasměje. „To jsem nečekal. Nechte ho být.“ V duchu si ale říká, co tím sleduje? Ulovit kachnu? „Při odchodu ho prohledejte.“
„Ano.“ Je rád, že ví co dělat. Jde pana Evanse hledat, když si uvědomí, že má stejné oblečení jako čtvrtý hrabě v obrazárně. Nechápavě vrtí hlavou. No, jeho starost to není. Dostal příkaz nic nedělat.
Je to tady, když se zadívá na hodinky. Je sám v chodbě plné zrcadel. Otáčí se, když se mu najednou zatočí hlava. Potřese ji, ale to se už v šoku dívá, jak se ze zrcadla vynořuje postava. Postaví se proti němu. Je stejný jako on. Má i klobouk, ale jsou si zrcadlově opační. Až na masky.