Konopiště

Dovolím si tuhle povídku věnovat Jardovi, protože ji zálohoval, a tak uchránil, Mafovi, protože se mu líbila, a Liemovi, protože do mne bez ustání hučel, ať ji sem dám…

Páni… tři dny volna… Co jen s nimi udělám? Nic. V plánu je jenom lenění a gaučink.

Když mi zazvonil telefon a sestra se zeptala, jestli se může stavit, protože "náhodou" jede okolo, bylo mi jasné, že můj plán na dokonalý víkend se začíná hroutit.

- Bratříčku drahý, jediný, milovaný… Co děláš v sobotu? - vinula se okolo mě ségra jak popínavá růže.

- Co bys řekla? Budu spát do deseti, potom půjdu se psy, budu spát do oběda, půjdu se psy a potom budu odpočívat. Hele, neštvi mě a rovnou řekni, co potřebuješ. -

- No, máme z podniku takový malý výletek… -

- Kolik si přidáš na benzín? -

- … éééé… nic? -

- Tak to beru. Takže kdy a kde? -

- V sobotu. Do Benešova. -

- Co když Ferdinand obživne a zastřelí tě? -

- Budu mít od tebe pokoj? -

Slyšet nás matka, řekne, že jsme jak dva pitomí puberťáci. Ale sestra je po úrazu odkázaná na berle a já uznávám, že by z nádraží až na Konopiště nedošla. Auto má a řídit umí, ale pokud nemusí, nepouští se na delší trasy. Mimo to jí bylo jasné, že když pojede autem, vnutí se jí tam kolegyně a ona nerada vozí cizí lidi. Má strach, že se něco stane, a bojí se té zodpovědnosti.

***

Na nádvoří jsem ségru předal holkám a vydal se do jistých míst. Tmavou uličkou si to přede mnou šupajdila tmavovlasá holka. Páni, to je prdelka, jen vzít do dlaní. A má hezký vlasy. Ale potřebovala by brejličky… Zamířila si to totiž na "PÁNI". Trošku jsem zpomalil a čekal, že vzápětí vylítne. Místo toho jsem uslyšel bouchnout dveře od kabinky. No jo no, když musíš, tak musíš… Já sám chodil na "DÁMY" minimálně do dvanácti, protože máti byla bytostně přesvědčená, že na chlapech narazím na nějakýho úchyla.

Postavil jsem se k mušli trošku bokem. Ne, že bych se jí chtěl ukazovat v plné zbroji, to tedy v žádném případě, ale spíš jsem se chtěl kouknout já na ni. Šoupátko cvaklo, dveře letí a v nich… kluk jak cumel… Takže, jestli tu někdo potřebuje brejle, tak jsem to já…

Venku na sluníčku jsem se na něj podíval pořádně. Měl kaštanově hnědé vlasy, dlouhé až na ramena, trošku tmavší pleť a mandlové oči. Takže míšenec. Nejspíš vietnamský. Ale to neva. Právě jsem zjistil, že nejsem rasista. Zkusmo jsem se na něj usmál.

Ségra mě zatahala za rukáv.

- Od toho ruce pryč. To je homofob jak z učebnice. A mimo to, vyfasoval bys s ním tu nejpříšernější tchýni ve vesmíru a přilehlém okolí.

- Jak… -

- Koukáš na něj, jak na svatej obrázek… Jinak, támhleta dáma je jeho paní matka. A naše hlavní účetní, mimo jiné. -

Zrak mi padl na starší dámu. Mladík s ní mluvil, ale tvářil se u toho, jako by ho bolel zub. Moc podobní si tedy nebyli. Vlastně vůbec.

- Jeho máma u vás dělá? -

- Jo, účetní. Jsem ti to právě řekla. Nechceš se probrat? -

- Víš jistě, že je to jeho máma? Že ho nenašla někde u vody? -

- Blbečku… je adoptovaný. A rodina je tuze zbožná, polovina jsou faráři. Tak bacha. -

Konopiště miluju, je to náš nejkrásnější zámek. Ale tentokrát jsem výklad moc neposlouchal. Dal jsem na sestru a svůj objekt jsem si prohlížel co možná nenápadně. Když jsme procházeli vedle sebe dveřmi, opatrně jsem nasál jeho vůni. Krásně voněl i přes to, že venku bylo vedro. Možná že se Vietnamci se nepotí tak jako my? Jakoby náhodou jsem se o něj otřel. Omluvně jsem se usmál. Starý trik, já vím… Cukl sebou, jako by dostal zásah proudem. Leknutí v jeho očích mě úplně vyvedlo z míry. Udělal jsem něco? Nemohl jsem na něj nekoukat. Ze začátku mi přišel otrávený, ale po chvíli se mi začalo zdát, že je spíš smutný. Nebo se něčím trápí. Neměl bych nic proti tomu trošku ho utěšit…

Po prohlídce se šlo na společný oběd a potom byl rozchod po městě. Myslel jsem, že pojedeme hned domů, ale sestra se rozhodla, že posedí v zahrádce s těmi, kteří neměli chuť bloumat dvě hodiny po městečku. A protože pozorovaný zůstal taky, neměl jsem proti zdržení vůbec nic.

Sedl si bokem ode všech ostatních a jen tak seděl a koukal někam do ztracena. A opravdu vypadal smutně.

- Ahoj, taky tě tu zanechali nudě na pospas? Můžu tě na něco pozvat? -

- Ne. Děkuju, - a začal se zvedat k odchodu.

- Děje se něco? -

- Ne. Co by? Jenom nemám rád, když… Raději jsem sám. -

- Dobře, sednu si na druhou stranu stolu. Můžu ti něco koupit? Ať tu tak nesedíme na sucho. Já jsem Kamil. -

- Lukáš. Nemusíš, mi nic… -

Ale to už u nás byla servírka. Bylo jasné, že pokud tu chceme zůstat, něco si koupit musíme. Dal jsem si colu a Lukáš taky.

- Na jeden účet, - řekl jsem rychle.

Dívka mlčky přikývla. Lukáš seděl, pil a nic neříkal. Každý pokus o rozhovor zemřel na úbytě. A pak se najednou zeptal:

- Taky jsi tu s rodinou a nechtělo se ti do města? - a já se málem utopil v bublinkách. Co ten náhlý zájem?

- No, jsem tu se sestrou. Já sám nemám rodinu. -

- A proč? -

- Já ti tak nějak nevím. Nějak se na mě holky nechytají. Každá mi uteče. Asi mám alergii na kočky. -

- Ale nějakou si najdeš, neboj. -

Co to jako bylo? Všiml si, že po něm jedu, a ujišťoval se, že mu nehrozí nebezpečí? No já se picnu…, protože jestli tenhle kluk nepatří k nám, tak já jsem růže z Jericha…

Nakonec jsme našli společnou řeč. Mé dva psy. Zrovna když jsem se ho chtěl zeptat, jestli si je nechce někdy přijít pohladit, výraz jeho tváře se změnil. Otočil jsem se, abych viděl, co se děje. Jeho paní matka. Nesla cosi, co snad měla být váza. Taková jako pseudo starožitnost. Upřímně, vypadalo to jako přerostlý nočník. Já bych si to nedal ani na verandu.

- Mami, co to je? - zeptal se dost vyděšeně.

A já si pomyslel: nic ošklivějšího už tam neměli?

- A jak ten krám povezeme domů? Ve vlaku a potom v Praze v tramvaji? -

Někdy mi to celkem myslí. A teď nastala ta vzácná chvíle. Mám šanci zjistit, kde Lukáš bydlí.

- Paní, jestli chcete, já vás vezmu autem. Zase taková zajížďka to nebude. -

Věděl jsem, že je vezmu, i kdyby to mělo být na druhý konec Prahy…

Lukáše jsem posadil vedle sebe a sestru s potenciální tchýní dozadu. Ta věc se nevlezla do kufru, tak ji držely mezi sebou.

Dával jsem si velký pozor, abych se Lukáše nedotkl při řazení. Věděl jsem, že tohohle kluka chci. Třeba ho unesu. I kdybych se měl postavit celé jeho super zbožné famílii. Zásadně se nevnucuju, ale něco mi říkalo, že ten kluk je nešťastný a já jsem povolaný ho zachránit. Moc dobře jsem si všiml, že se na mne kouká do zpětného.

Vjeli jsme do Prahy a nechal jsem se od něj navigovat až k jejich domu.

- Tak jsme tady. Moc vám děkuju. A pojďte dál, aspoň vám dám napít a něco dobrého, včera jsem pekla, - zvala nás stínová tchýně.

- Ale mami, nech je. Určitě jsou unavení. -

- No právě. Tak si odpočinou. Nebude vám, Denisko, těch pár schodů na obtíž? - obrátila se na sestru.

Podíval jsem se na Lukáše. Proč mě odhání? Zdá se mi to, nebo má v očích strach?

Návštěva probíhala v rámci zvyklostí, jak už takové návštěvy probíhají. Koukali jsme na hromady fotek lidí, které neznám. Poslouchali jsme rodinnou historii, ve které jsem se během pěti minut ztrácel. Asi desetkrát zaznělo: víte, my jsme si Lukáše adoptovali, byl tak roztomilý, když byl malý, ale potom se to nějak pokazilo…

- Víte, byl to takový veselý kluk, ale potom se to změnilo. A ten jeho problém… Já s ním chodila po doktorech, všichni říkali: to přejde, z toho vyroste… No a on se po… -

- Mami! Mami, přestaň! Proč to pořád děláš! Já se z tebe vážně zblázním. Slíbila jsi, že už to nebudeš dělat… -

Lukáš vyskočil od stolu a utíkal pryč. Vstal jsem a vyběhl za ním. Slyšel jsem, jak dupe po schodech. Přivolal sem si výtah a byl dole málem dřív než on. Ještě jsem zahlédl, kam běží. Našel jsem ho na lavičce. Ramena se mu třásla vzlyky. To je zvláštní, místo aby se zavřel do svého pokoje, jde plakat na ulici. On se doma asi moc necítí.

Sedl jsem si na lavičku k němu a opatrně mu dal ruku na rameno. Kupodivu neuhnul.

- Mluvila o tom? -

- Nevím, utíkal jsem za tebou. -

- Je hrozná. Říká to i cizím lidem v tramvaji… -

- Nic jsem neslyšel. Přísahám. -

- Ale Denisa… -

- Neboj se. Ta nic nikomu neřekne. Je to hodná holka. A třeba se máma zarazila. -

- Ta? Tak to už určitě… -

Seděl jsem vedle něj, ruku na jeho rameni. Cítil jsem, že okolo tohohle kluka je jakési podivné tajemství. A tajemství nemusí být vždy jen krásné…

Nemám sbírku motýlů, a tak jsem nabídl své psy. Tiše zavrtěl hlavou.

- A když s nimi přijdu sem? Když na tebe počkáme tady u lavičky? Rád bych ti je ukázal. Živí jsou stokrát krásnější než na fotce. -

Jinými slovy – jakákoliv záminka k tomu zase se vidět je dobrá.

- Proč bys to dělal? Vím, že bydlíš daleko. -

- Tak dobře. Chtěl bych tě vidět… -

- Proč? -

- Je mi s tebou dobře, - vybalím na rovinu.

Záměrně vynechám – líbíš se mi. Jestli si naběhl, a mám pocit, že pořádně, tak na tyhle řeči bude dost alergický. Pokud má za sebou tu první a hodně nešťastnou lásku, nebo nedej příroda i zkušenost, tak není dobře ho hned někam tlačit. Chvíli mlčíme. Jako by si potřeboval v hlavě urovnat myšlenky. No jen rovnej, můj milý, já mám čas. Neposlal mě rovnou do Nestlé, takže vidím malinkou šanci. Nějak jsem vycítil, že ho přitahuju. I to, že se tomu brání. Ale přece jen, minimálně o psiska zájem má, když už o mne ne.

- Vždycky jsem chtěl psa. Ale matka se psů bojí. A otec je nemá rád, takže nic. -

Už dřív jsem si všiml, že pokud mluví o rodičích, tak matka a otec. V téhle rodině budou asi zajímavé vztahy. Z toho, co ta žena říkala během návštěvy, jsem pochopil, že chtěli nemožné. Roztomilé, přítulné a nekonečně vděčné dítě. Spíš panenku, než dítě.

Najednou se zvedne a je pryč. Vstal jsem a šel za ním. Zavolal jsem sestře, že čekám u auta, a sedl si dovnitř. Koukal jsem po okolí a vrýval si do paměti cestu a na kus papíru zapsal adresu.

***

Zapískám pod okny paneláku a on mi zamává z třetího patra. Když psi uvidí park, odmítnou čekat a rvou se tam. Stejně mají smůlu, nevím, jestli je tam můžu nechat na volno.

- Jé, ti jsou krásní… To je nějaká rasa? -

- No tak rasa… Mamina vlčí špic, takový ten velký, a otec český vlčák. -

- Myslel jsem, že československý? -

- Vyznáš se v tom? -

- Jen teorie. -

Opatrně vztáhne ruku a nechá si očichat dlaň. K mému údivu mu psi začnou olizovat ruku. To nikdy nedělají.

- Jak se jmenují? -

- Tajga a Sirius. Zlidštěno na Tai a Sir. Ta jména jim dal bývalý majitel, a když přišli ke mně, už na to slyšeli. Tak jsem to nechal tak. Líbíš se jim. Můžu je tu někde vypustit? -

- To oni mně taky. Tady je výběhová loučka. -

Sedíme vedle sebe a mluvíme o psech. Jediné téma, z kterého neuhýbá. Jemně ho masíruju, aby přišel ke mně. Vezmu ho s sebou na cvičák a ukážu mu psí agility. Skoro souhlasí, než řeknu, že bydlím sám. Vidím cosi v jeho výrazu, co mě znepokojí. A taky ano. Hned cukne. Bojí se být sám s cizími, nebo s cizím chlapem? Zdá se, že spíš to druhé. Zamluvím to vzpomínkami na to, co moji miláčci kdy vyvedli. Když popisuju spoušť, která nastala poté, co jsem nevynesl koš, kde sestra při celodenní návštěvě odkládala své intimní dámské hygienické pomůcky, hlasitě se rozesměje.

- Děsná sranda, fakt… Víš, jak to vypadalo? Po celém domě roztahané ségřiny todlecto… a když už ten pytel roztrhli, tak to poroztahovali všechno. Půl hodiny jsem strávil tím, že jsem uklízel předsíň. -

- Škoda, že sis to nevyfotil. Na památku. -

- Škoda filmu. Ale jinak fotím rád. Chceš se podívat? -

Sakra, co jsem zas řekl? Zas to leknutí. Co se stalo? Ale hned se vzpamatuje a přehraje si na foťáku obrázky.

- Nemáš tu nic z Konopiště. Ale tam jsi fotil. -

Ale? On si všiml, co dělám?

- Už je to v počítači. -

- Aha. -

- Já tě vyfotím se psy, chceš? Pak ti to dám. -

Věděl jsem, že odmítne… Plaše uhne očima. Rychle proto řeknu:

- Tak vyfoť ty mě. Mám sto padesát fotek a na žádné nejsem já. -

Ochotně natáhne ruku a párkrát mě vyfotí. Divné… Náhle mi proběhne hlavou podivné myšlenka. Tak divná, že ji rychle zaženu. Spíš podezření, než jen myšlenka.

***

Konečně sedí u mě. Vidím na něm, že je trochu ve střehu. Ale už jenom trochu. Podvědomě si dávám pozor, aby mezi námi byl jakýsi volný prostor. Nesedne si vedle mne na gauč, ale do křesla. Odmítne, abych pro něj přijel. Chce jet autobusem. Nechce čaj nebo kávu. Jen colu. Přijde do kuchyně a vezme si ji, sotva otevřu uzávěr.

- To je dobrý, já si to odnesu. -

To se jako bojí, že mu tam něco přidám a potom se na něj vrhnu, nebo co? Skoro to vypadá, že ano. Celou dobu ji nedá z ruky. Když po hodině řekne, že už chce jít, ani se nesnažím skrýt své zklamání. Ale nezdržuju ho. Je mi jasné, že jediná chyba a je konec. Někdo už jeho důvěru zklamal a zdá se, že dost krutě. Ale jak já k tomu přijdu, abych mu nemohl dát ani pusu na rozloučenou? Ani ho pohladit po vlasech? Na jednu stranu se mnou být chce, jinak by tu neseděl. To je jisté. Ale na druhou stranu nevím… Mám pocit, že se bojí. Ale čeho? Mě? Nebo sám sebe?

- Když budu hodný, přijedeš zase? -

Pokrčí rameny, ale aspoň se usměje.

- Poslyš, sedni si ještě, já ti něco musím říct. -

- Ujede mi autobus. Řekneš mi to cestou. -

- To bych tedy nerad. -

- Tak příště? -

- To bych rád. -

Myslím, že dobře ví, co jsem mu chtěl říct. Aspoň mi příště nepřipadal moc překvapený.

***

- Luku, podívej, myslím, že si musíme něco vyjasnit. Já jsem na kluky. Chtěl bych, abys to věděl ode mne a ne náhodou od bůhví koho. Ale chci se s tebou kamarádit. Ani se tě nedotknu, slibuju. -

- Já jsem to poznal. Hned ze začátku. Nemusel jsi mi to říkat, jestli nechceš. -

- Chci, a proto jsem ti to řekl. Takže ti to nevadí? -

- To je tvoje věc. Já s tím nemám nic společného. A ani nechci. Buzeranti jsou hnusní! -

Doslova ten výraz vyplivl.

- Všichni? Já taky? -

- Všichni. O co ti jde? Jestli jsi chtěl slyšet jenom tohle, mohl jsem ti to říct po telefonu. -

Vstane a chce jít pryč.

- Klidně si sedni. Jednak ti to právě odjelo, jednak to zase jede až za půl hodiny. -

- Počkám venku. -

- Prší. -

Venku opravdu prší. Ne moc, ale je tam hnusně.

- Jestli chceš, odvezu tě domů. -

- Ne, to ne. -

A zase… Občas něco řeknu a on… se lekne. Nerad se fotí, nerad je blízko druhého člověka, nesedne ke mně sám do auta… Podivná, ale zato neodbytná myšlenka se mi usadí natrvalo v hlavě. Ale jestli je pravdivá, bude to chtít hodně pomalu a hodně opatrně.

- Někteří jsou, to máš pravdu. Kašli na to, sedni a jedem dál, jo? Zase dobrý? -

- Jak chceš. Mně je to jedno. -

Ale sedne si, a protože jsem ukecaný, rozprava se nakonec rozproudí. I když se většinou točí okolo psů. Kdyby se mnou nechtěl být, tak šel pryč i v tom dešti. To si říkám a dodávám sám sobě optimismus.

***

Jenomže ani po půl roce jsem nebyl dál než tehdy. Jen už nepochybuju, že s ním někdy něco pořádně zamávalo. Jak ale zjistím, není odtažitý jenom ke mně, ale ke všem. Ke mně je vlastně, když se to tak vezme, velmi vstřícný. Občas si všimnu skrytých pohledů. Dovolí se, jestli si může stáhnout fotky psů. Na všech jsem já. Jsem z něj už zmatený. Na jedné straně si drží pečlivý odstup. A na druhé straně mi na narozeniny koupí stříbrný řetízek s mořským koníkem. Všiml si, že mám tohle zvířátko rád.

- Koukej, venku se čerti žení, proč tu nepřespíš? - pokouším se náš vztah malinko popostrčit.

- Naši… -

- Lukášku, nemáš náhodou už dvacet pryč? -

- Někdy jindy, jo? -

- V sobotu? -

- Tak třeba. -

- Ale? Copak? Maminka není doma? -

- No tak jestli nechceš… -

- Chci, chci, ty víš, že chci. -

Celý týden se těším. Je mi jasné, že nic nebude. Ale i tak. Budem sedět, povídat si, třeba mi aspoň dovolí nějaký ten náhodný dotek. Třeba jako když hladíme oba jednoho psa a naše ruce se setkají… V tom případě jsem ochoten vzít psy do pokoje, i když jinak sem nesmí. Nanejvýš do kuchyně.

***

- Zapomněl sis pyžamo? To nevadí, něco ti půjčím. -

- Ne, nezapomněl, to je dobrý. -

- Ty spíš… eee… oblečený? -

- Jestli… -

- Ale dej pokoj, je mi jedno, v čem spíš, třeba v kožichu. Ale není to nepohodlné spát v riflích? -

Neřekne nic.

Ani já.

Ale vím, proč někdo spává oblečený. I když naštěstí jen teoreticky.

Ustlal jsem mu v bývalém sestřině pokoji. Ze dveří jsem vytáhl klíč a položil ho na psací stůl. Uvidíme, jakou má ke mně důvěru. Ale tu první noc asi zamkne. Ale časem… možná…

Zamkl.

Protože Lukáš skoro nepil, vypil jsem konev čaje, a tak jsem celou noc chodil. Hm? Že by prostata? Nebo jen to vědomí, že vedle v pokoji spí Lukáš? A najednou mé už tak slabé spaní protrhl jakýsi zvuk. Napouštění vody do vany. Je půl šesté… No to snad… Potřebuje ze sebe smýt ten pocit, že spal v cizí posteli? Nebo tak něco? Vstanu a potichu se jdu kouknout. Neslyší mně, protože teče voda.

- Luku, co to děláš? Stalo se něco? -

Zastavím vodu a podívám se na něho. Teprve teď si všimnu, že je oblečený do věcí, ve kterých ke mně přijel. A na zemi vedle vany leží prostěradlo a povlak. Ucítím moč.

- Předpokládám, že to je ta věc, o které tvoje máma pořád mluví? -

Přikývne a celý rudý odvrátí obličej. Pohladím mu rameno. Vím, že to pro něj musí být trauma jako hrom.

- To nevadí. Já to potom hodím do pračky. Jsme jenom lidi. Mohl jsi mi to prostě říct. -

- Myslel jsem, že… -

- Proto jsi nic nepil? -

- Ano. Většinou to stačí. -

Hodím prádlo do vody. Nakonec i jeho oblečení, ve kterém spal. S tím, že ho bude mít u mě na příště. Mlčky kývne. Chápu, že o něčem takovém se mluví dospělému klukovi hodně špatně. Ale když nic horšího…

***

Mobil. LUKAS.

- Ahoj, Luku. Co…

- Můžu k tobě přijet? -

- Jistě. Stalo se něco? -

- Tak můžu? -

- Víš, že kdykoliv. -

Objeví se za pár minut. To znamená, že volal až z autobusu. Jako by naskočil v náhlém popudu a bez přípravy.

Sedí v křesle, kouše si nehty a najednou:

- Mohl bych tu zůstat přes víkend? -

- Třeba pořád. -

- Kamile… -

- Co? -

- Mohli bysme někam odjet? Aspoň na ty dva dny? -

Podívám se mu do očí. Už zase v nich má ten výraz. On má strach… Takový, jaký se vidí málokdy. Rychle přikývnu.

- Jistě. A kam chceš jet? -

- To je jedno, někam pryč. -

- Ale pojedem sami. Sedneš si ke mně do auta? -

Bez zaváhání kývne.

Rychle sbalím tašku… Dal jsem tam i věci pro Lukáše, protože přijel jen v tom, co měl na sobě. Brnknu sestře, aby mi nakrmila psy, a jedem.

Sedí vedle mě mlčky a dívá se z okýnka. Jak zmizelo město, tak se uklidnil. Dokonce si povídáme.

- Kam jedem? -

- Hádej. -

- Nevím. Já jsem autem od té doby… já autem nejezdím… -

- Jestli to nevadí, tak na Konopiště. Je tam krásný hotel. I s bazénem. Nebo chceš někam jinam? -

- To je jedno. Klidně tam, je tam krásně. -

Co se stalo v autě? Co to chtěl říct a neřekl?

- Kamile, mohl bys vzít dva pokoje? Já vyberu z karty a vrátím ti to. -

- Nejsi divný? Škoda peněz. To se za mě stydíš? Nebo se mě bojíš? Kdybych chtěl, mohl jsem už dávno přitlačit na pilu, nezdá se ti? -

- Já nejsem… nejsem jako ty… -

- Ale já vím, neboj se. -

Recepční bez mrknutí oka zapsala naše jména a nezdálo se, že by řešila naše personální vztahy.

Po chvilce přemlouvání jsem vytáhl Luka na dlouhou procházku do zámeckého parku. Chtěl jsem si jít zaplavat, ale to kategoricky odmítl.

Po večeři jsem se šel koupat a Luk koukal z postele na televizi. Když jsem se vrátil, spal. Byl jen v triku a boxerkách, protože se chystal jít hned po mně pod sprchu. Usnul a ležel na břiše. Bezděky jsem se mu zadíval na hezky klenutý zadek. Uvědomil jsem si, že je to poprve, co ho vidím "naostro". Popošel jsem blíž. A uviděl dávno zhojené, ale pořád rozpoznatelné stopy bití. Zadek a stehna pokrytá skoro neviditelnými stopami výprasků častějších než zdrávo. Nemám děti, ale myslím, že bitím se moc vychovat nedají.

Než vyšel z koupelny, honilo se mi hlavou ledacos. A už je zpátky. Zase ten plachý pohled. Jde si lehnout k sobě. Oblečený. Doslova cítím jeho strach.

- Chtěl bys před spaním pohádku? - zeptám se.

- Ne. Díky. Já hned budu spát. -

- Stejně bych ti něco rád řekl. Ale pojď sem. Ať nemusím křičet. -

Poslechne. Sedne si na druhý konec mé postele a zabalí se do deky. Jako by potřeboval, aby mezi námi byla aspoň nějaká bariéra. Já sedím v protilehlém koutě a opírám se zády o stěnu. V pokoji je šero. Začnu tiše mluvit…

- Byl jednou jeden chlapeček. A bydlel ve velkém domě plném dětí. Jednou někdo přišel a chlapečka odvedl. V novém domově to sice taky nebylo ono, ale bylo to stokrát lepší než dřív. Ale jednoho dne se něco stalo. Chlapci někdo ublížil. A zas a znovu… Poprve to neřekl, protože se bál rodičů. Ne, že by mu nevěřili, ale že by řekli, že je to jeho vina. A když to neřekl hned poprve, už to nemohl říct ani potom, když to bylo čím dál horší… -

Podívám se na Lukáše, je bílý jak zeď. Třese se po celém těle. Takže jsem se trefil… Nemůžu ovšem říct, že by mě to těšilo…

Nečekal jsem to, ale najednou začne mluvit.

- Dal mi do čaje prášek na spaní. A ráno mi ukázal fotky. Když to ukážu vašim, poletíš zpátky do děcáku, říkal. Pak na mě… sahal… a fotil si to. Ale vidět jsem byl jenom já. A potom… A pořád si dělal fotky… -

- Řekneš mi, kdo ti to udělal? -

- Strejda. -

- Ten kněz…? -

Přikývne… Představím si starou faru a jako bych slyšel zoufalý dětský křik…

- Pak jsem se začal… a máti řekla, že je tam zima, a nemusel jsem tam spát. Tak si pro mě chodil a autem jsme jezdili na výlet… Oni… oni to určitě věděli, ale nic neřekli. Když jsem nechtěl jezdit, otec je přesně ten typ, co by zmlátil spíš mě, než aby se mě zastal. A matka pořád jenom mlela, jak jsem nevděčný a co pro mne udělali. Co chci nebo nechci, to jim bylo jedno. Nikdy se nezeptali, proč s ním vlastně nechci být. -

- A co se stalo včera? On k vám přijel? -

Kývne a já vidím třes, který mu prochází celým tělem. Chci ho obejmout, ale bojím se. Mlčky vztáhnu ruce jako k dítěti. Ani se nepohne. A vzápětí mi položí otázku, z které mě zamrazí v páteři…

- Co musím udělat, abys to neřekl? -

Zírám na něj s otevřenou pusou. To doufám nemyslí vážně? Bojí se, že to celé začne znovu? Že si mé mlčení bude nucen vykoupit tělem. Tak málo mi věří? Ale hned ho sám před sebou omlouvám. Prošel si něčím, co si většina lidí ani nedovede představit. Když jsem čekal na strejdu já, byl jsem celý neposedný, aby to už bylo. Když čekal on… Já lozil po stromech a dělal alotria. On se musel podvolit zvrhlé touze. Není divu, že se bojí. Taky bych se bál. Znovu vztáhnu ruce. A vsadím na jedinou kartu.

- Miluju tě, copak jsi to nepoznal? Vypadám jako někdo, kdo by něco takového chtěl? Jenom bych byl rád, kdybys se mnou zůstal. -

- Já nemůžu. -

- Neříkám, že… -

- Ale já nejsem jako ty. -

- Já nejsem jako ten muž. Nebudu tě nikdy do ničeho nutit, - zlomí se mi hlas.

Konečně se pohne. Pomalu a váhavě se posune ke mně. Všimne si mých zamžených očí.

- Proč? - zeptá se a setře mi slzu.

- Protože mi přišlo líto, že mi nevěříš, že se mě bojíš. -

- Věřím ti. Jinak bych neutekl k tobě, ale rovnou bych skočil ze střechy. -

- Mě se nebojíš? -

Uhne očima.

- Tebe ne… -

- Ale tamto…? -

- To ne. A proto vím, že se mnou nebudeš chtít být. -

- Chci s tebou být. Protože tě můžu naučit, že když jsou dva lidi spolu, protože je jim spolu dobře, tak je to krásné, opravdu krásné. -

- Ne. Já to dělat nebudu. -

- A když ti řeknu, že i tak? -

- Myslíš, že časem se poddám? -

- Doufám, že mě sám časem začneš chtít. -

- Ale to bude trvat dlouho. -

- Já vím. Počkám. -

***

Když jsem zahýbal na obchvatu směrem k mému domu, neřekl nic. Zajel jsem pod přístřešek a vystoupil. Zůstal sedět v autě. Přešel jsem na jeho stranu a otevřel. Díval se na své ruce, položené na kolenou. Sednul jsem do dveří.

- Postavím na čaj a udělám něco k večeři. Ani se tě nedotknu. Přísahám. -

Žádná reakce.

- Chceš, abych tě odvezl k vašim? -

Zavrtí hlavou.

Vztáhnu k němu ruku a zaklesnu si malíček za jeho.

- Pojď, půjdeme domů…, - řeknu tiše.

Vstane a jde. V pokoji se schoulí do křesla. Vezmu deku a přikryju ho. V kapse mu zazvoní mobil. Vím, že rodičům řekl, že je u mě, protože jsem potřeboval s něčím pomoct. Ale asi se máma potřebuje přesvědčit, že je OK. Ať je, jaká chce, je to jediný člověk, který k němu má aspoň nějaký vztah. Přesto odstrčí mobil, jako by pálil… Mrknu na něj. Jen číslo. Lukáš zavrtí hlavou, že to nebude brát. Najednou vím, kdo volá. Bez ptaní hovor příjmu…

- No to byla doba. Jak to, že nejsi doma. Dneska přijeď, rád bych s tebou mluvil. -

Tvrdý, pánovitý hlas.

- Ne, - řeknu.

Nepozná, že to není Luk.

- Myslím, že bys měl. Rád bych ti ukázal nějaké fotky. Nebo je mám ukázat raději vašim? -

To je ale šmejd…

- Mám lepší nápad, Vaše Duchovenstvo. Já ty fotky vezmu a zanesu na policii. To se možná… -

- Kdo je to? - došlo mu, že nemluví s Lukášem.

- Někdo, kdo by vám s chutí nakopal do… sutany. Bohužel nemůžu. Ale dokud nebudete pryč, Lukáš se domů nevrátí. Na neshledanou! -

Sednu si na zem, Lukášovi k nohám.

- Děkuju. -

- Bohužel asi nemáš za co… Vaši stejně uvěří spíš jemu? -

- To jistě… Řekne, že to já, a oni mu uvěří. Beztak celý život poslouchám, že jsem byl od mala "takový divný". -

Neřeknu nic. Osobně moc nevěřím na ten tak často proklamovaný "gay radar", ale je fakt, že od prvního momentu mne přitahoval. Ale jistě to pro něj samého muselo být těžké připustit si, že ho přitahují muži. Zvláště po tom, čím si prošel.

- Luku…, já samo sebou znám dost lidí, kteří jsou jako já. Ale nikdo z nich není na malé kluky. Nikdo. To je něco jiného. Věř mi. -

- Já vím, - řekne tiše.

- Ale něco bysme si měli vyjasnit. Nějaká pravidla. -

Sklopí hlavu. Už zase ze mě má strach. Ne, ze mě ne, podvědomě se ale bojí toho, co asi budu chtít.

- Dám ti papír a ty napíšeš, co nemám říkat nebo dělat. Abysme se vyhnuli… nedorozumění. -

Pořád klečím na zemi. Položím mu hlavu na kolena jako pes. Jeho ruka hladí moje vlasy. Neobratně. Jeho asi moc často nehladili…

Najednou se sveze na zem ke mně. Nechá se vzít do náručí. Chovám ho jak mimino.

- Já mám strach.-

- Jsem tady. Pořád budu. -

- Jestli tu zůstanu… už se nebudu moct vrátit k našim… -

- Budeš mít mě. -

- Nemůžu s tebou spát. -

- Budu to respektovat. -

- … strašně to bolelo… -

Už ani nevím, kdo z nás začal brečet první. Když už jednou začne, tak to dokončí. Před mýma očima se otvírá peklo… Zoufalé, vyděšené dítě. Vidím muže drtícího svým tělem naříkajícího chlapce. Po zádech mi jde mráz. Cloumá mnou bezmocný vztek.

Nejhorší je, že ho ani nemůžu udat. Lukáš by nikdy svědčit nešel. Nedokázal by projít tím martyriem. Hloupými otázkami typu: a proč až teď? Proč jsi to nikomu neřekl? Jak můžem vědět, že to není jen msta za něco?

Bojím se pohnout, aby si to špatně nevyložil. Kolíbám se s ním, jako bych uspával děcko.

- Dáme si ten čaj? A něco malého k tomu? -

Přes slzy se na mě usměje a kývne.

Ráno ho zavezu do práce a domluvíme se, že ho tam zas vyzvednu. Matce řekne, že by strýček neměl soukromí, kdyby s ním musel být v pokoji. Když mi řekne, že měli spát spolu, pochopím, proč naskočil do autobusu a přijel…

***

Po čase je mi jasné, že naše soužití takhle pokračovat nemůže. Pořád se mě bojí. Rodiče ho odepsali, nemá kam jít. Jako by se pořád bál, že ho přitlačím ke zdi. A tak jednoho dne sedím proti bývalé spolužačce. Toho času matce na plný úvazek. Jinak psychiatričce.

- Tak ho sem doveď. Jak mám dělat posudek, když jsem ho ani neviděla? -

- Nechci, abys dělala posudky. Chci, abys mi řekla, jak mu mám pomoct. Jak se mám k němu chovat, abych mu ještě víc neublížil. -

- A takhle kouzelnou pilulku, to bys nechtěl? -

- Chtěl. -

- Přijdu k tobě. Potřebuju poradit ohledně plánovaného psa. -

Přišla a hodinku jsme si povídali o psech. Zavzpomínali jsme na školu a staré kamarády. Vůči ženské nemá zábrany, v pohodě si povídají.

I přes dvoje zavřené dveře jsem v noci slyšel, že Lukáš nespí. A ráno bylo vidět, že má kruhy pod očima. Jasné znamení, že se něco musí stát…

- Takže, rychle a krátce. On se ani tak nebojí tebe, jako o tebe. Podle toho co jsi říkal a co on sám naznačil, ho nikdy nikdo neměl doopravdy rád. Takže to, co si měl dávno odbýt jako dítě, to teď hledá u tebe. Ochranu, lásku, objímající náruč. Ale jak má pokřivený pohled na svět, myslí si, že za všechno je třeba platit. Bojí se, že když to neudělá, časem tě omrzí a ty ho opustíš. Je mu jasné, že k lásce patří i sex, není padlý na hlavu. A na druhé straně se toho pochopitelně bojí. Uvážíme-li, jakým způsobem byl do sexu zasvěcen, ani se není čemu divit… -

- Mluvíš jak kniha. Ale co mám dělat? -

- Jediné, co ti můžu poradit, je doslova ho zahrnout láskou. Přesvědčit ho, že ho miluješ pro něj samého. Pro pouhý fakt jeho existence. Musíš ho svou láskou obalit jako kuklou. A počkat až se vylíhne motýl. Jak to uděláš, nechám na tobě. A ještě něco… a dobře poslouchej! Jestli ho někdy podrazíš, on je schopný udělat velkou blbost. Odepsali ho rodiče a ty jsi jediný člověk na celém světě, který mu zůstal. Upnul se na tebe, možná až nezdravě. -

Přijel jsem před fabriku a čekal. Postavil jsem auto jinde než obvykle. Lukáš přišel na parkoviště a neviděl mě. Já jeho ale ano. A i leknutí a zmatek, že tam nejsem. A úlevu, když jsem zatroubil a on mě uviděl.

- Lekl jsem se, že nepřijedeš, - přiznal.

- Kdybych někdy nemohl, dal bych ti vědět, neboj se. -

Večer udělám malý podraz. Na noc naliju Lukáše džusem. Vzbudí se, až je pozdě. Už se mu to dlouho nestalo, vlastně co je u mne ani jednou. Ztratil ostražitost.

- Ale no tak, to nevadí. Prostě se to občas stane, s tím přece počítáme, ne? Věci hodíme do vany, pyžamo si vezmeš druhý. Když nic jinýho… Ale kde budeš spát? -

- V pokoji na gauči. -

- To se nevyspíš. Pojď si lehnout ke mně. -

Věděl jsem, že se tomu bude snažit vyhnout.

- Jak ti mám dokázat, že se mě nemusíš bát, když mi ani nedáš šanci? Ta postel je tak velká, že by se v ní vyspali i tři lidi. -

Lukáš leží na druhé polovině postele, schoulený do klubíčka. Oči mu do tmy svítí jako vyplašenému zvířátku.

A na mně je to vyplašené zvířátko v něm uklidnit a ochočit.

***

- Vyhrál jsi ve sportce? Tváříš se tak, - usměje se na mě Lukáš, když položím mobil.

- No, skoro… Přijede máma s otčímem. Ale teď musím vybrat nějakou dovolenou. Aby to sestru nezmohlo, její děti nenudilo, aby si tam máma s Erikem odpočinuli, aby tam mohli psi… -

- Psy bereš taky? Můžeš je přece nechat tady, ne? -

- Tady? Celé dva týdny? To ne, tesknili by a pořád by utíkali. -

- Dám na ně pozor. -

- Ty se mnou nechceš jet? - zeptám se překvapeně.

- Neříkal jsi, že… -

Odtáhnu ho od okna a obrátím k sobě.

- Když je něco samozřejmé, musí se o tom mluvit? -

- Bál jsem se, že… Myslel jsem, že budeš chtít být s rodinou. -

- Je to i tvoje rodina. I ty jsi její součástí. Jsi pro mě stejně důležitý jako oni. Pamatuj si to. -

Zvedne ke mně oči. Políbím ho na čelo. To je povoleno… a pak, když se nebrání, políbím ho na rty. Jen tak zlehka se ho dotknu.

- Pořád nic? - zeptám se napůl žertem, napůl vážně.

Zavrtí hlavou a potom tiše řekne:

- Jak poznám, že… -

- Až v břiše místo kousajícího vlka ucítíš šimrající peříčko. -

- Co když se to nestane? -

- Stane. Věř mi. A poznáš to, to mi věř. -

Pohladím mu rty bříšky prstů. Vím, že to má rád. Je to jediný intimnější dotek, který mi dovolí. A polibek do dlaně.

- Nemusíš mě s sebou brát, jestli nechceš. -

- Chci, jistě, že chci. Co tě to zase napadlo. -

- Když naši jeli k moři, nebrali mě. Prý by se mi tam něco mohlo stát. -

Podle chvějícího se hlasu je mi jasné, kde ho přes tu dobu nechali…

Najednou se ke mně přitiskne. Jako by i po těch letech potřeboval obejmout a utěšit. Ale asi potřebuje… Je to trochu podivné. Abych se já dotýkal jeho, to nechce. Ale on sám mě občas obejme.

- Pšš, no tak… teď jsi se mnou. A dokud jsme spolu, nikdo ti neublíží, slibuju. -

Nikdy by mě nenapadlo, že je tak těžké někoho objímat a zároveň se ho moc nedotýkat…

Rodiče jeli nejdřív k sestře a potom všichni přijeli sem. Psi se mohli zbláznit radostí, že je okolo tolik lidí, a hlavně, že se někam pojede. Podle potahu na zadních sedadlech poznali, že jedou taky.

Při vítání postával Lukáš v pozadí. Ale já ho postrčil dopředu. Ať si zvyká.

- Mami, Eriku, tohle je můj Lukáš. -

- Dobrý den…, - řekne tiše a ruku jim podá, až ji oni sami k němu natáhnou.

- Ahoj Lukáši. Doufám, že je ten náš klacek na tebe hodný. Ono je ho občas taky dost, - usměje se na něj mamina, jako by to, že jí představím kluka, se kterým žiju, bylo cosi samozřejmého a já vím, že ho bude mít ráda. Všechno jsem jí řekl, je to přece máma. A její mateřské srdce prostě přijalo Luka takového, jaký byl. Prostě ho přijala jako někoho, s kým je mi dobře a s kým chci žít.

Měl jsem pocit, že tahle dovolená je přesně to nejlepší, co jsem mohl pro sebe a Lukáše udělat. Poprve se ocitnul v normální rodině. Chodili jsme na celé dny ven, děti pištěly a honily se se psy, máma se vedla s Erikem za ruku, sestra plánovala, co dobrého uvaří manželovi, až se vrátí z montáže… Pořád jsme mluvili jeden přes druhého, smáli jsme se.

Vzal jsem Lukáše za ruku…, pokusil se odtáhnout, ale já ho pevně stiskl. Po krátkém zaváhání mi ji nechal.

- Strejdo, proč se držíte za ruku, když jste chlapi? -

- Protože se máme rádi. -

- Jak rádi? -

- Hodně moc. -

- Aha, tak to jo. -

Lukášovy prsty se propletly s mými…

- To jsou vaši chlapci? - zeptala se všetečná sousedka z domu vedle naší pronajaté chaty.

- No, vlastně ano, - řekla máma.

- Ale ten mladší… vy jste si ho asi vzali za vlastního, že? -

- Ne. To je přítel mého syna. Takže je to vlastně taky můj chlapec. -

- No… a vám to nevadí? -

- Co? Že je můj syn šťastný? Ne, tak to mi opravdu nevadí. -

Máma občas Lukáše něčím pověří a on se může přerazit, aby jí vyhověl. Ty jsi můj šikovný kluk, chválí ho a cuchá mu tmavou čupřinu. Když jí najde ztracené brýle, obejme ho a dá mu pusu, jen to mlaskne. Drží a šťastně se usmívá. Když se párkrát přeřekne a osloví ji mami, navrhne mu, aby jí tak říkal.

Nestačím se divit. Mojí mámě se za dva týdny povedlo to, co já nedokázal za půl roku. Lukáš stojí nohama zas pevně na zemi. Hraje si s dětmi, jako by si potřeboval vynahradit ztracené dětství. A hlavně, mění se jeho vztah ke mně. Už se nebojí. Ještě je trošku nejistý, ale už mi věří.

Na moje narozeniny mi dá pusu. On mně. Doopravdy mě políbí. Před celou rodinou. Nikdo nic neříká, všichni to berou jako samozřejmost.

Večer se k němu v posteli přisunu.

- Tak co, cítil jsi peříčko? -

- Cítil jsem, že chodíš mamince na vaječný koňak. -

- Jenom jsem zkoušel, jestli není zkažený. Aby jí nebylo zle. -

Zasměje se, přestože jsem těsně vedle něho a držím ho za ruku. Skloním se a políbím ho na rty. Cítím, jak ztuhl. Vytáhnu z polštáře vykukující pírko a začnu ho s ním hladit po obličeji.

- Nějak takhle, nešimralo tě to? -

- Ne, takhle ne… -

- Ale? A jak? -

- Víc… -

- A kde? V břiše? Nebo trošku níž? -

Opatrně, jen bříšky prstů ho začnu hladit. Cítím, že by se rád odsunul, ale nemá kam, protože za ním je zeď.

- Ne, můj malý, neboj se. Nic nebude, jenom chci, abys mi věřil. Abys věděl, že budu na tebe vždycky hodný. Jestli chceš, tak toho nechám. Jestli se ti to líbí, tak… -

- Tak co, - zašeptá tiše Lukáš.

- Tak by bylo škoda promarnit to pod rukou. -

Neřekne nic.

- Líbilo by se ti to? -

Mlčí.

Znovu mu přejedu peříčkem po nose.

- A tohle? -

- Tohle ano… -

Zasunu mu pírko za ucho a prstem mu jedu po čele, přes nos, po rtech, až na bradu. A zpátky na rty, teď malinko pootevřené.

Něco se dotkne mého strniště. Jemně, jen konečky prstů. Nehty drhnou o rašící vousy. Zkusmo sevřu rty okolo jeho prstů.

Nechá mi je…