Já, David

Zdravím všechny čtenáře. Už dlouhou dobu přemýšlím o tom, že napíšu tento příběh. Až nyní jsem si dodal odvahu a rozhodl se, že ho skutečně napíši. Asi bych se měl napřed trochu představit a popsat, abych vás lépe do svého příběhu zatáhl. Mé jméno je David. Nedávno jsem oslavil 23. narozeniny, ale můj příběh začne o mnoho dříve. Měřím asi 183 cm a snažím se mít dobré tělo. Studuji čtvrtým rokem na ČVUT a od svých 16 let se věnuji hodu oštěpem. Ano, přesně to, co dělá Bára Špotáková. Mám relativně krátké světle tmavé rovné vlasy a hnědé oči… Můj příběh bych rád začal vyprávět již od 5 let nazpět, když mi byl zhruba 18 a kousek…

Tehdy ve svých 18 letech jsem chodil do třeťáku a pár let jsem se věnoval atletice. Tehdy ještě s vidinou toho, že budu spíše překážkář. Byl jsem v té době ještě relativní tintítko. Na tváři ještě téměř ani chloupek a na těle se začaly objevovat první náznaky chlupů na břiše, nohách a v podpaží. Ano, vypadal jsem mladší, než jsem byl.

Moc dobře si pamatuju na ten den, kdy jsem si uvědomil, že po tréninku nekoukám po holkách jdoucích po sprše domů, ale že mé oči značně šilhají u téměř každého kluka, který se v mé blízkosti převlékal, ať už před nebo po tréninku. Krve by se mi nedořezalo, když jsem nedej bože něco zahlédl. Byli jsme relativně smíšená skupina. Prý se v ní mladší lépe učí, když vidí své starší sportovní kamarády. A tak po tréninku ve sprchách stálo kolem dvanácti kluků od 18 do 21 let. Atletiku jsem miloval a miluju, ale na tuhle chvíli jsem vždycky čekal celý trénink.

Jak jsem tak začal kluky více a více očumovat, zjistil jsem jednu věc. Můj "kamarád" mezi nohama neměl co se velikosti týče prakticky žádnou konkurenci v porovnání se všemi ostatními. Dokud jsem neměl potřebu na kluky koukat, neměl jsem ani potřebu se jakkoliv zamýšlet nad touto věcí. To, že jsem každou chvíli cítil v kalhotech, jak se mi polovina péra vydrala z nohavičky boxerek (především při sezení ve škole), nebo to, že jsem při chcaní do mušle musel péro držet oběma rukama, aby mi v ní neleželo, jsem bral tak nějak za "samozřejmé". Vlastně jediný divný pocit jsem měl až na loňské dovolené u moře, když jsem jako každý rok vyrazil do vln na velkém nafukovacím kruhu a až po dobré půlhodině jsem zjistil, že mi lidé koukají mezi mé rozkročené nohy, mezi kterými jsem musel mít nohavičkou vidět úplně všechno.

Každopádně mé nadšení z ostatních kluků ve sprchách tím rozhodně neutichalo. Ba naopak. Ovšem, zaregistroval jsem i to, že na mě občas koukne i Lukáš. Asi 19letý výškař, zřejmě nejhubenější kluk z party. Nikdy jsme se příliš nebavili, ale jeho "nenápadné" pohledy mě jednoho dne donutily zeptat se ho, proč na mě tak čumí. Asi čekáte jeden z cca 10 děsně originálních scénářů, jak mi řekl, že ho mám hodně velkého, a začal mi ho kouřit. Ale bylo to trochu jinak. Dozvěděl jsem se, že na mě vůbec nekouká a že neví, proč by měl… Odvětil jsem jen "ok" a raději zmizel. Toho večera jsem byl asi nejvíc nadržený ve svém životě. Prakticky jsem prohonil celou noc a konečně se i dokopal změřit si svého kamaráda. Dle návodu na internetu – hezky od kořene shora až ke špičce, jsem naměřil 22 cm. Šířka už se mi měřila o dost hůře, ale na průhledném pravítku bylo rozhodně lehce přes 6 cm.

Jednu věc fakt musím přiznat. Lukáše jsem nikdy moc nemusel. Byl dost arogantní, nepříjemný a s pocitem, že on je jediný úžasný atlet. Bohužel tato skutečnost se třískala s tím, že to byl nádhernej kluk. Sice hubenej, ale pevnej, mohl mít možná 190 cm a byl všude nádherně oholený. Péro měl (samozřejmě) menší než já, ale i tak to byl pěkný kousek. Možná to bylo těmi hubenými nohami, ale působilo široce.

Na dalším tréninku jsem se rozhodl, že něco zkusím. Vždycky jsem odcházel ze sprchy dříve než on. Tentokrát jsem si řekl, že se budu sprchovat a uvidím, kdy on vlastně odejde. A tak se i stalo, sprchoval jsem se výjimečně velmi pomalu. Na Lukášovi bylo vidět, že po minulém "rozhovoru" si dává na své pohledy pozor. Ale má lehce nadšená kláda byla zřejmě silnější než jeho opatrnost. Uvnitř jsem se začal trochu chvět, ale rozhodně jsem se nechtěl vzdát první. Dokonce jsem si i – otočen přímo na něj – pomalu přetahoval svůj žalud, který zabíral podstatnou část mé dlaně. To ovšem zřejmě nevydržel on a náhle odešel. V tu chvíli už jsem se ale sprchoval sám, a tak jsem si řekl, že jdu taky do šaten. To byl asi nejlepší nápad mého života. Lukáš totiž před svou skřínkou stál, v levé ruce své přitvrdlé péro a v pravé ruce před obličejem mé boxerky, které si dávám pod atletické prádlo během tréninku…

Asi byl úplně blbej, když nečekal, že půjdu hned za ním. Šokovaně ale ihned hodil mé boxerky zpátky do mé skřínky a otočen ke mně zády začal dělat, že se obléká. "Ty si myslíš, že jsem tě neviděl?" řekl jsem povýšeně, i když v mém těle zmrzla krev. Otočil se na mě a já jsem čekal, co zas vymyslí. Začal se omlouvat, že vůbec neví, proč to udělal, a ať to hlavně nikomu neříkám. Přemýšlel jsem co říct nebo udělat. Napadla mě jen jedna věc. "Dej mi svoje boxerky," řekl jsem mu. Mlčel. Jeho povýšenost a arogance měla zřejmě velký problém. "Tak asi se ti to musí líbit", řekl jsem a podal mu opět mé boxerky. Držel je v ruce a najednou vypadal, jako že ani neví, co to je za věc. Mé vzrušení bylo neskutečné, ale rozhodl jsem se na něj vykašlat, obléct se a odejít…

Jenže než jsem došel domů a sedl si ke svému novému notebooku, na Facebooku jsem od něj už měl velmi jasnou zprávu: "Sorry za dnešek. Mám holku, to asi víš…, ale prostě když vidím vždycky to tvoje péro, jsem úplně mimo. Je obrovský. Ta představa, že ho máš v těch boxerkách celé ty dvě hodiny tréninku… no prostě sorry."

Neváhal jsem ani sekundu a ihned mu odepsal: "Nemáš proč se omlouvat." Mé péro v tu chvíli praskalo více než srdce. Mé panictví, neskutečné vzrušení, a to, že u jeho jména stále svítilo zelené kolečko, za mě rozhodlo ještě připsat: "Ty boxerky jsem ještě nevyndal z báglu. Nechceš se za chvíli sejít u parku? Půjčil bych ti je ještě jednou." Asi tak během minuty se objevilo: "Za 15 minut jsem tam, za houpačkou…"

Popadl jsem ty boxerky, mámě řekl, že jdu na chvíli ven, a letěl jsem. Vlastně ne. Napadlo mě ještě vzít si na sebe jedny pár let staré slipy, do kterých se mi vůůůůbec nevejde. A pak jsem už opravdu letěl.

Stál tam, jeho výška nebyla k přehlédnutí už z dálky. Přišel jsem k němu, pozdravil ho. On jen něco zamumlal, aniž by se na mě podíval. Naštvaně jsem mu řekl, ať se mnou kouká konečně komunikovat. Podíval se mi přímo do očí a jeho pohled byl naprosto jasnej. Podal jsem mu své boxerky z odpoledne a řekl mu: "Ale koukej si je pořádně užít!" Začal si hledat jejich vnitřní stranu a dokonce je pomalu olizovat… Rukou jsem mu bezmyšlenkovitě sáhl do rozkroku. Byl naprosto tvrdej. Zajel jsem tedy přímo do jeho kraťas a byl jsem v šoku. Měl tam úplnou louži. Z jeho péra tekla šťáva jak z Niagár. "Chceš vidět mé péro?" zeptal jsem se. On jen kývl a já po zjištění, že jsme zcela sami, sundal své kraťasy. Moje polotvrdé péro bylo ve slipech doslova stočeno a společně s koulema nadzvedávalo slipy tolik, že z obou stran byly vidět jak koule, tak celé péro. Dotkl se mých slipů, až mé péro vyjelo pravou stranou ze slipů. Jelikož jsem ale jeho péro držel stále v ruce, Lukášovi se zaklepala kolena a vystříkal se do boxerek a mé dlaně. To už já tam před ním stál se svým zcela tvrdým obrem.

"Je tak nádherný. Obrovský, žilnatý, tlustý…" "A v životě ho zatím nikdo nekouřil," řekl jsem. Lukáš si najednou skutečně klekl a začal mi olizovat žalud… Snažil jsem si ten pocit často představit. Ale byl ve skutečnosti ještě lepší. Každým pohybem jeho jazyku se mi zrychloval dech. "Budu taky stříkat!" vykřikl jsem… On mě ale jen chytil za holá stehna a otevřel pusu. Bylo mi vše jasné. Bohužel jeho pusa nebyla na mé vzrušení vůbec velká. Tryskaly ze mě proudy nadrženého semene, které jednou stříklo do jeho pusy, další do vlasů, další až za něj. Po mnoha sekundách ze mě stále vytékaly zbytky, které již Lukáš dokázal chytat do pusy.

"Nech ho takhle nade mnou, prosím, chci se ještě jednou udělat a mít ho takhle před sebou…" Lukášovi jsem vyhověl. Mé péro mělo po výstřiku stále dobrých 20 cm a celé naběhlé sem tam utrousilo poslední kapičky, které Lukáš pokaždé olízl. Netrvalo ale vůbec dlouho a Lukáš se vystříkal na trávu před sebou mezi mé boty… Rozloučili jsme se a šli každý domů.

Ptáte se, jak to pokračovalo? Z Lukáše postupně vyrostlo stále větší a větší pako. S holkou se sice rozešel, ale o ničem dalším nevím. Jen to, že do mého odchodu do Prahy jsme si kouření zopakovali několikrát. Možná se ptáte, zda to byl můj dosud jediný kluk. Rozhodně nebyl. Ale o tom třeba zase jindy.

Tento příběh je 5 let starý, a tím, jak byl první, mě stále dokáže vzrušit. Takže nerušit, jdu honit. Jo a mimochodem, za těch pět let ještě o něco poporostl. ;)