Zdravý rozum 2

Erik seděl na posteli se zavřenýma očima. Zpod víček mu tekly slzy. Možná oči zavřel, protože mě nechtěl vidět odcházet. Asi nevěřil tomu, že se ještě uvidíme. No, ani já tomu před pěti minutami nevěřil. Ale ten pohled na Erika mi připomněl mne samého ve chvíli, kdy mi řekl: je konec. Ani já nedokázal říct, nebo udělat cokoliv. Jen jsem brečel. Došlo mi, že jestli se vrátím, nebude to boj o Erikovo tělo, ale o Erikovu duši. Nebudu bojovat o něj, ale budu bojovat s ním, po jeho boku. Náhle jsem si vzpomněl na naši první společnou noc. Jak jsem se těšil i bál toho, co se mnou bude dělat a jak mi to bude dělat. Vycítil můj strach z bolesti, přitáhl mě k sobě a políbil na čelo. A já věděl, že to je jakési ujištění, že všechno bude OK, že mě bere pod svou ochranu. Tak i já teď prošel dveřmi zpátky a políbil jsem Erika na čelo. Teď jsem z nás dvou já musel být ten silnější. Čekal jsem nějakou odezvu, ale nestalo se nic. Vzal jsem jeho hlavu do dlaní.

- Podívej se na mě. -

Zavrtí hlavou.

- Proč ne? -

- Protože to od tebe nechci. Nemám právo to chtít. Vypadá to jednoduše. Ale co když to nebude lepší? Co když to bude už jen horší? Což je dost možné. Budeš jako vdova po živém. Časem ti začnu být na obtíž. Začneš mě nenávidět… -

- Když jsi mě odkopl, nenáviděl jsem celý svět. Toho šmejda. Sebe. Dokonce i tvou mámu, protože to nejspíš věděla a neřekla mi to. Ale tebe opravdu ne. Nedokázal jsem to. Celé noci jsem brečel a čekal, kdy mě zavoláš zpátky. -

- No vidíš… Ublížil jsem ti a… -

- No to jo. Ale trest za to by byl trochu unfér, nemyslíš? Podruhé se tě už jen tak nevzdám. -

Vzal jsem si v práci dovolenou a začal jsem se učit, jak se mám o Erika starat. Vlastně jsem to čekal horší. Nejtěžší byl přesun do vany a potom zase zpět na vozík. Ráno chodil pečovatel a s ním to byla hračka. Ale pak poslali mladou holku. Takovou hezky baculatou. Ani ne tak krev a mlíko, jako spíš mlíko a mlíko. Nedokázal jsem si představit, jak to budeme dělat.

- Copak, našel jste si pomocníka? No to je dobře, tak to ve dvou v pohodě zvládnem, - zaradovala se, když mě uviděla.

- To je můj partner. -

- Jo? Tak super, to můžete kamaráda vykoupat a já převleču postel, - řekla bez mrknutí oka, jako by se s takovými lidmi jako my setkávala denně. Kupodivu velmi šikovně mi pomohla přesunout Erika na sedačku ve vaně a opustila nás se slovy: růžová žínka je na obličej, modrá na zbytek člověka. Vlastně to bylo poprve, co jsem zase viděl Erika jen tak. Když jsem ho přesunoval s ošetřovatelem, moc jsem nekoukal a spali jsme každý jinde. Ošetřovatel ho koupal sám a já se k tomu nijak nehrnul. Sakra, jak se vlastně myje jiný člověk? Nikdy jsem to nedělal. To byla práce ošetřovatelů. Vzal jsem žínku do ruky a zůstal rozpačitě stát. Dřív jsme se koupali vždycky spolu, ale to bylo něco jiného. Nebo ne? Vlastně je to jedno, ne? Nějak jsem to počaroval a došli jsme k nejdůležitějším partiím. No jo, ale jak, když sedí?

- Můžeš dát nohy od sebe? -

- Když mi pomůžeš, tak ano. -

Odložil jsem drsnou žínku, namydlil si ruce… a zůstal rozpačitě stát. Vždycky měl rád drsné žínky a houby. Běžně se myl takovou tou houbou na čištění koberců. Ale rodinné stříbro si vždycky myl rukou. Teď asi takhle ne…, no jo, ale jak? Podíval jsem se na Erika. Kývnul hlavou, že jako v pořádku.

Zase jsem se ho dotýkal. Všechno se mi vrátilo. Všechno bylo jako dřív. Jizvička v tříslech, kterou si pořídil jako kluk, když slítnul ze sousedovic třešně. Malé mateřské znaménko na hrázi pod… Bezděčně jsem mu zvedl pytlík, abych se podíval…, trochu mi to přišlo hloupé, trochu legrační. Důkladně jsem ho omyl a došlo na další trapný problém. Jak dál?

- Já se nakloním na stranu, ale nevydržím to dlouho. Musíš pořádně a rychle. A teď si prosím tu žínku vem. Někdy není všechno tak, jak bych chtěl… -

Erikovi se zlomil hlas. Zrudne a uhne očima. Zabolelo mě to tak, že jsem ani nemohl mluvit. A stejně ho miluju. I kdyby nevím co. Až když bylo hotovo, já ho utřel a dal mu triko, protože to se pak člověk bezpečněji drží a líp přesunuje na vozík, něco mi došlo. Jeho tělo na mě nijak nezareagovalo. Ne, že bych čekal kdoví co, ale ani maličko? Srdce se mi sevře soucitem. Nad ním, nebo i trošku nade mnou?

- Copak? Blbě jsem tě posadil? - zeptám se, když vidím, jak se kroutí a snaží se nadzvednout.

- Víš, co je pro kripla jako já, nejhorší? -

- Jestli to slovo ještě někdy použiješ, tak… -

- Jo jo jo, tak víš? -

- Ne. -

- Když si přisedne okrajové části a nemá to jak říct nebo jak změnit polohu. -

Už nikdy jsem ho potom takhle neposadil.

- Eriku, půjdem ven? - na tuto otázku následuje sto padesát výmluv. A končí to větou:

- Jasně že běž. Nemůžeš pořád sedět doma. Vezmi si Rona a běžte se proběhnout. -

Ale dneska mám důvod ho vytáhnout. Pozval nás Vašek. Prý nám něco potřebuje říct. Tuším co asi.

- Eriku, jdeme ven, - obměním větu z tázací na oznamovací.

- Ale víš, že… -

- Vím, že budeš sedět doma a užírat se. Tak s tím je konec! Hlava rodiny jsem teď já a ty budeš poslouchat. -

Zapískám z otevřeného okna. Kluci vyběhnou nahoru, zmateného Erika podle mých instrukcí oblečou a bez dalších ohledů na jeho protesty ho uneseme. V malé tiché restauraci, kde je jen pár lidí, nám kluci oznámí, že se rozhodli oficiálně sestěhovat a všem to říct. Vašek, když je mezi svými, tak se už tak moc nehlídá, ale do jeho partnera bych to neřekl nikdy. Ale když vidím, jak se na něj dívá, skoro mě to dojme. Mluví se o kde čem, dojde i na Pavlovo nepovedené manželství.

- No to víte, jasně, že jsem věděl, ale přesvědčil jsem sám sebe. Byla a je to moc hodná holka. Ani moc nevyváděla. Ale asi sama cítila, že to nebylo ono. Ovšem nepotkat Vaška, možná jsem ženatý ještě teď a jím kila oříšků. -

- Proč oříšky? To podporuje manželskou věrnost? - zeptal se Erik, který se už uvolnil a vypadalo to, že se doopravdy baví.

- No, jeden doktor mi říkal, že pití právě natočené vody, jezení buráků a pravidelná (nezpochybnitelné gesto) podporuje potenci. Je to lepší než Viagra. Hlavně skoro zadarmo. -

- A proč ta voda? -

- No je plná vzduchových bublin. Když je tedy právě z kohoutku. -

- To jako aby ti líp plaval ve vaně? - zašklebil se Vašek.

Dívám se, jak ho Pavel hladí po tváři. V tom pohybu je taková něha, až mě to u toho na venek nepřístupného muže překvapí. Když nám kluci navrhli, že nás vezmou s sebou na dovolenou, Erik odmítne.

- Ne. Každý na nás bude čumět. -

Jinými slovy, každý bude čumět na něho.

- No a co? Já si už zvykl. A tobě, hochu, vřele doporučuju, aby sis rychle zvykl taky. Lidi jsou velice hnusní a pamatuj, že když zalezeš, budeš mít život zkažený ty, nikoliv oni. -

Pavlova řeč je možná trochu drsná, ale má účinek. A já to ještě dodám:

- A mysli na mámu. Taky si od nás potřebuje odpočinout. -

Vybrali jsme nakonec cosi mezi lázněmi a termálními koupelemi. Takže nekoukali na kluka na vozíčku o nic víc než na nás čtyři dohromady. Sice se občas dalo zaslechnout cosi o teplých bratrech, ale jinak byl klid. Doma spíme pořád každý zvlášť. Bojím se, abych nějakým neopatrným pohybem Erikovi neublížil. Ale tady dostaneme letiště. Vlastně je to poprve, co zase ležíme vedle sebe. Doma mi nikdy neřekl, že si chce ke mně lehnout, a já sám k tomu nenašel odvahu. Tady to bylo dáno. Tak strašně bych ho chtěl… Ale netroufám si. Mlčky vezmu Erikovu ruku do své. Jako by čekal jen na to, přitiskne se ke mně. Už nemůžu čekat… Stáhnu z něj peřinu a dívám se na něj. Bez ptaní mu stáhnu boxerky. Nic. Půl na bezmocnou. Ale já vím, že tajně dělá to, o čem mluvil Pavel. Pije vodu z vodovodu a cpe se burákama. Jestli dodržuje i tu třetí radu, to nevím. A není čas to zkoumat. Nohy mu podložím tvrdými polštáři a vezmu ho do ruky. Jako by mi v dlani spala malá myška… Tak co třeba dýchání z úst do úst? Zdá se, že myška není zas až tak proti. Malinko se probrala. Tak ještě omytí vlažnou vodou. Jazykem roztírám sliny po tom probouzejícím se tvorečkovi ve své puse.

Myšička asi snědla kouzelnou knihu a zná nějaká kouzla. Z malé spící myšky je náhle docela slušný had. Sáhnu do Erika, protože vím, že "římská láska" je něco, co si neodepřel nikdy. Nahmátnu to správné místečko a pevně sevřu teď už zcela vyvinutého hada. Už jsem to dlouho nedělal, ale jisté věci se nezapomínají. Nahým Erikovým tělem to začne škubat. Dívám se, jak se mu stahují svaly na stehnech a napíná podbřišek. Přidám v tlaku i v pohybech. Ucítím v dlani, kterou svírám jeho chloubu pulsování a bílý gejzírek vyletí a dopadne mu na nahé břicho. Obkročím Erika a tiše řeknu:

- Zdá se, že oříšky zabraly. Tak nepřestávej, já jsem tu taky a nic ti neodpustím. Víme? Nehodlám se šidit. A ty pamatuj, že je to tvá manželská povinnost! -

Obejme mě okolo krku. Neřekne ani slovo, ale první krok byl učiněn a to je hlavní. Přesvědčil se, že to jde, a ostatní se poddá. Druhý den ráno využiju Erikovo zresuscitované sebevědomí i ranní erekci a obsednu ho jako koníka. V okamžiku, kdy se vlastní vahou nabodnu, mi navzdory lubrikantu bolest projede až do hlavy. Ani jsem si neuvědomil tu dlouhou abstinenci. Ale za chvilku je vše zapomenuto. Jediné, co cítím, je teď už velmi příjemný tlak a stoupající rozkoš. Myslím jen na sebe. Na intenzivní tření v mém těle a první stahy slasti, které to sebou přináší. Ten tak dlouho postrádaný pocit naprostého ukojení pomalu odeznívá a já zase přicházím k sobě. Uvědomím si s leknutím, že ležím na Erikovi. Prudce se vzepřu na všechny čtyři. Ucítím, jak teprve teď ze mě vyklouzl. Byl jsem tak stažený, že jsem ho udržel v sobě.

- Neublížil jsem ti? Omlouvám se, ani jsem si neuvědomil, že na tobě ležím plnou vahou. -

- Ne? To je škoda. A na kom sis myslel, že ležíš? -

Vší silou ho kousnu do brady. Vykřikne spíš leknutím, než bolestí.

- Co blbneš? Víš, jak to bude vypadat? -

- Blbě? -

Zasměje se a pokusí se mi kousnutí vrátit. Nejde to a to ho vrátí do kruté reality…

Když jsem se k němu tehdy nastěhoval, větší část mých věcí tvořily knížky. Při ukládání do knihovny jsem zjistil, že většinu knih máme tím pádem dvakrát. Co se týkalo hudby, rozcházeli jsme se diametrálně. Knihy se nám líbily stejné. A tak jsme občas na určitou situaci použili citát z knihy. Nikdo mimo nás tomu nerozuměl. A tak jsem i teď řekl: Mé nohy jsou silné, ale nikdy mne neodnesou od tebe.

Usmál se skrz slzy. Stejně jako postava v knížce…

Když jsme se náhodou potkali s Pavlem sami dva, naznačil jsem, že oříšková dieta už nese ovoce.

- Zabralo to, viď? Já věděl, že se nachytá. Chlapům se dá fakt nakecat cokoliv. -

Odcházel po terase k vodě a já za ním zíral s otevřenou pusou… Ale to je jedno. Oříšky, nebo psychika, hlavně, že to funguje. Zdravý rozum, nebo cit… Nevím. Snad obojí…