Chlapec v mé náruči

Rozpínám knoflíčky u jeho košile. Stáhnu ji z něho a hodím do koše. Potom rozepnu knoflík od riflí. Kalhoty padají na zem. A slipy kloužou za nimi. Stojí přede mnou hezky v pozoru a oddaně se na mne dívá. Neodolám a hladím mu jemný klín. Kývnu k vaně. Poslechne a stoupne si do teplé vody. Velkou houbu namočím do vody a navlhčím mu celé tělo. Potom ho oběma rukama začnu mydlit. Jestli existují nějaké minulé životy, tak Davida musel dělat podle něho… Je tak krásný. Myju mu svalnaté paže. Klenutý hrudník. Pevné břicho. Stehna. Chytí se madla a zvedne nohu. Pytlík se mu zhoupne. Mydlím mu šlapky a prsty, jeden po druhém. To nejlepší jsem si schoval na konec…

Stáhnu předkožku a omyju růžovou hlavičku žaludu. A pak namydlím zbytek. A teď se posuneme… Má krásný pytlík. Dlouhý. A plný tak akorát. Fascinuje mne to, jak mu visí mezi nohama. Znám na něm každou vrásku. A jizvu po srůstu, když se podle kdovíčeho rozhodlo, že z embrya bude kluk a ne holka. Nepočítám-li obličej, je tohle ta nejerotičtější část jeho těla. Do dlaně naberu mýdlo a kulkám dopřeju masáž. Když si dost pohraju, ukážu mu, aby si klekl. Dá se do kolen a vystrčí pevný, klenutý zadek. Namydlím si prsty a jeden po druhém vtlačím dovnitř. Když ho přinutím otevřít se na tři prsty, začne uhýbat. Plesknu ho po zadku a přesto, že to nemá rád, nebo možná právě proto, mu do povolené zadnice vsunu kovový nástavec na sprchové hadici. Velmi důkladně ho vypláchnu, čím víc fňuká, tím zvyšuju tlak vody. A znovu prsty. Napřed jeden, potom dva a ještě další. Tiché syknutí, ale nebrání se. Brečet může, ale nesmí se bránit a zpěčovat. Namydlím hračku a na jedno zatlačení ji zasunu do drobného otvoru. Jezdím sem tam. Pomalu. Stále hlouběji a se vrůstající razancí zásunů a přirážení. Začne přešlapovat. Postavím ho a sprchuju teplou vodou.

Podám mu obojek, počkám, až si ho zapne a hlavou naznačím, aby šel do ložnice. Položím ho na postel a chvilku na něj koukám. Dá si ruce vedle hlavy a široce rozevře klín… Už je dokonale vycvičený, skoro nikdy ho nemusím potrestat. Leda občas, abych se trochu pobavil. Zápěstí mu připevním řetízkem k obojku. To byl dáreček k narozeninám. Pravda, trošku dražší, ale fakt mu sluší. Stejně jako opasek cudnosti, který má, když nejsem doma. Aby ho nebraly roupy. Okolo kotníků mu zapnu pouta. Z pevného silikonu. Omyvatelná. Nealergická. Nedráždivá. Prodyšná. Nad očekávání pevná. Já se o své věci starám dobře.

Zvednuté, pokrčené nohy má roztažené pěkně do stran. Ze začátku si stěžoval, že ho bolí v kyčlích, ale po pár dnech ho bolet přestalo. Nebo si minimálně přestal stěžovat. I když dnes je možná už jen zvyklý. Jsou ovšem věci, kterým se ještě nenaučil. A tak je hezky procvičujeme. Je to jako hra na klavír. Pokud necvičíš denně, je to poznat. A cvičení dělá mistra. Já to vím, na klavír jsem v životě nehrál. Položím si jeho zadek do klína a přetahuju kůžičku a dráždím žalud. Jemná houštinka světlých chloupků mě lechtá do malíčku. Nestojí, protože ví, že to, co teď přijde, bude bolet. Ale hračky se přece nebrání, ne? Jsou na to, aby si s nimi člověk hrál. Tak proč by se měl bránit on? Vetřu do štěrbinky olejíček. Otvírám ho. Poslušně si nechá vsunout do zadku rozvírací kroužek, nebrání se ani náznakem. Tiše fňukne, jak mu kroužek postupně roztahuje svěrač. Vím, že ho to bolí, ale rád se dívám, jak se snaží uhnout a kroutí se. Oba víme, že je to jen hra, má bolest rád. Honím mu tak dlouho, až se postaví. Roste mi v ruce a já už si chystám další dáreček. Zmáčknu mu žalud a pootevřu dírku na vrcholu. Slza lubrikantu do ní skápne a uhladí cestičku dlouhé stříbrné tyčince, kterou pomalu zavádím do vzorně postaveného ptáka. Nebrání se, ale koutkem oka zahlédnu, jak propne prsty. Už dávno si zvykl, vím, že ho to nebolí, ale taky vím, že je to hodně nepříjemné. Jemně tyčinku povytáhnu a zase zasunu. Opatrně honím jeho chloubu a on se zapírá do popruhů. Nesmí dávat kolena k sobě, ale nepříjemný pocit, který nemá jak potlačit, ho k tomu nutí. Ale popruhy ho pevně drží, a tak má nohy fixované co nejdál od sebe.

Do pootevřeného zadku zatlačím vibrátor s malou masážní ploškou navíc. Dost hluboko, aby se ta asi centimetrová destička vylepšená drobnými výstupky dotýkala jeho prostaty. Na to ji tam taky udělali. Zachytím prstem očko na kroužku a vytáhnu ho ven. Aniž bych ho povolil. Zapnu vibrátor, nejen ten v něm, ale i ten, který se dá přiložit ke stříbrné tyčince. Zatím klidně leží, oči zavřené, jako by spal. Ale slyším, jak se mu zrychluje a prohlubuje dech. První znamení. Hluboký nádech a přerušované krátké výdechy.

Zesílím třecí plošku na maximum a zatlačím na tyčinku tak, abych její chvění přenesl na svěrač močáku. Nahé tělo se začíná chvět, z pootevřených rtů se ozve sténání. Zatlačím rukou na vibrátor, aby se trochu pozvedl, a ještě víc s ním zatlačím nahoru na prostatu.

Prohne se v pase, stáhne břicho, zakloní hlavu a celý se třese. Vší silou tlačím vibrátor kolenem proti vzpouzejícímu se tělu. Druhým dál rozvibrovávám tyčinku, zasunutou hluboko v jeho penisu. Stáhne půlky a nadzvedne zadek, prsty se rozevřou jak drápy a on vzlyká a sténá a v orgasmu sebou trhá, jako by do jeho těla probíjela elektrika. Okolo kovové tyčinky proudí bílá, ostře vonící tekutina. Vytáhnu ji a dám bokem. Vibrátor ale nechám tam, kde je. Zapnutý. Ještě jsme si ani zdaleka nepřestali hrát… Popruhem zabráním tomu, aby ho ze sebe vytlačil ven. Do penisu vtlačím velkou silikonovou kuličku a okolo žaludu přetáhnu ohlávku, která ji udrží pěkně tam, kde patří. Zabolí to, vidím, jak stáhl břicho a prudce vydechl.

Přejdu k čelu postele a posunu ho víc ke kraji. Poslušně ke mně otočí hlavu a otevře pusu. Nedělá to rád, ale ví, že musí poslechnout, a tak poslechne. Konec konců, jako vždycky. Umí poslouchat a poslouchá rád. Ostatně, jak by ne, nahý a spoutaný. Jenom na něm ale záleží, jak dlouho mne bude mít v puse. Když mě postaví, přesunu se. A tak se snaží, i když ho natahuje. Jazykem zasune mou chloubu mezi své zuby a tvář. Myslí si, že tak zabrání tomu, abych mu zajel moc hluboko do krku. Ale pro dnešek mu to odpustím, za tu tyčinku a proto, že i jinak se snaží. Ale když zuby trochu povolí, abych se nadechl, neodolám a vjedu mu hluboko do krku. Zrychleným dýcháním se snaží potlačit dávivý reflex. Ještě párkrát mu zkontroluju mandle, ale pak ho nechám, úkol splnil.

Trhnutím uvolním popruh a vytáhnu předskokana.

Do rozdrážděného vstupu vjedu bez varování, jediným plynulým pohybem. Klečím, jeho nahý zadek v klíně a štíhlé boky pevně sevřu rukama. Začnu si dělat dobře narážením jeho těla na své kopí. Pták se mu začne stavět, i když ho to dost bolí, kulky lítají v rytmu mých, nebo vlastně jeho přírazů.

„Prosím, už… Moc prosím, můj pane…“

Rychle stáhnu ohlávku z žaludu a vyloupnu silikon.

Nalehnu na něj a zrychlím a prohloubím vnikání. Sáhnu pod sebe a koule mu upravím tak, abych je měl pod břichem a trošku mu je pomasíroval.

Ale pak už myslím jen na sebe. Tvrdě narážím do sténajícího těla. Pevně sevřu zmítající se hlavu a násilím mu vtlačím palce mezi zuby. Ucítím, jak se křečovitě stahuje okolo mého nabíječe, a cítím horkou tekutinu, která se rozlévá pod mým břichem. Jak se dělá, hlasité sténání musí nějak ven a on nakonec povolí a pusu pootevře. Bleskově si ho podmaním i na druhé frontě a vsunu mu jazyk do pusy a on, po druhém orgasmu poddajný a rozechvělý, se poddá a drží.

S každým úlevným výstřikem tvrdě přirazím a on tiše hekne. Přitisknu mu rty na jeho tak pevně, že musí dýchat hezky z plic do plic.

Obrátí ke mně oči. Otevřu obojek a dovolím, aby mě ze sebe vytlačil.

„Děkuju…“

No ještě aby ne, pomyslím si.

Leží dál s rozevřenýma nohama. Otřu ho a ptáček putuje zpátky do klece. Pak teprve mu nohy uvolním. Lehnu si k němu a on se mi přitulí do náručí jak štěně. I ty oči má štěněcí. Dívá se mi na rty. Kdybych náhodou něco řekl. Musí se dívat. Musí. Protože chlapec v mé náruči neslyší, když řeknu: „Mám tě rád.“ Neslyší, když řeknu: „Je mi s tebou moc fajn.“ Neslyší nic, jen tuší, co říkám. Ale myslím, že to ví. Určitě to ví. I bez těch tří slov. Beru ho do náručí. Stulí se a usne. Ví, že u mě je v bezpečí.

***

Vždycky jsem chtěl mít subíka. Ale takového, který by to dělal, že by sám chtěl, ne za prachy. Dával jsem si inzeráty, ale nic moc.

Většina chtěla peníze, nebo neměli kam jít po propuštění z kriminálu a tak podobně. Nebo to byli ženatí chlapi, zvědaví na trochu nepoznaného. Nic pro mne. Čas od času jsem si do Gay kontaktu dal inzerát. Hledám někoho na všechno, co je v sexu normálního. A možná i malinko víc. Jsem přísný, ale spravedlivý učitel. Věděl jsem, že kdo bude chtít, ten pochopí. Ale žádná z odpovědí mne neuspokojila. Tehdy začínaly mobily, a tak většina odpovědí začínala žádostí o dobití kreditu…

Vyzvedl jsem si tři obálky a doma je otevřel. Klasika. Pošli kredit a potom se uvidí. Koš.

V lochu jsem se naučil takový věci, že… Koš.

Dobrý den, nemám mobil, ale můžete mi zavolat v sobotu na číslo pevné linky na ubytovně. Určitě budu čekat. Je mi dvacet a poslouchat umím. Koš.

V sobotu? Dopis poslal v pátek a dneska máme úterý. Takže buďto neumí dny v týdnu, nebo je to jen blbá sranda. A dál jsem byl sám. A pak jsem to nevydržel a zase si dal hlášku na seznamku. Sotva jsem vzal dopis do ruky, rovnou jsem ho zahodil. Zas ten kluk. To nemá nic jinýho na práci? Ale nakonec mi to nedalo, papír jsem vylovil a přečetl.

Dobrý den, viděl jsem, že pořád máte inzerát. Asi jste se zlobil, minule. Neuvědomil jsem si, že jsem to hodil až ve čtvrtek večer. Je mi dvacet, pracuju a docela rád bych vyzkoušel to něco navíc. Mám rád pouta, fetiš a takové věci a budu Vás poslouchat, Pane, na slovo.

Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem číslo vytočil. Vzal to kdosi, kdo mi slíbil, že mi ho zavolá. Po delším čekání, kdy jsem už mínil telefon zaklapnout, se ozval zadýchaný hlas: „Prosím…“

Po hodně rozpačitém úvodu jsme si docela popovídali. Jen… Mluvil trošku zvláštně. Měl takovou podivnou výslovnost, asi jako cizinec, který se naučil perfektně česky. Přesto jsem si s ním smluvil schůzku.

Řekl, že bude sedět na první lavičce u radnice. Jenomže tam už bylo zjevně obsazeno. Seděl tam zhruba šestnáctiletý kluk a asi taky na někoho čekal. Když jsem pomalu začal být otrávený, že nejde, uvědomil jsem si, že se už hodnou chvíli kouká mým směrem.

„Jestli tobě je 18, tak já jsem Dalajláma…“

Podal mi občanku. Doopravdy mu bylo dvacet… Vypadal tak na 17, a to ještě kdo ví jestli.

„Hele, tak z toho nebude nic. Vypadáš jak dítě. Běž k mamince.“

„Ale, když jsme spolu mluvili…“

„Když jsme spolu mluvili, tak jsem tě neviděl.“

No tak jo, no, zdálo se mi, že jsme na stejné vlně. Dokonce hodně. Ale já chtěl subíka na hrátky a do postele. Venku aby to byl normální kluk. S tímhle bych ani nemohl na pivo. Ale líbil se mi, to zas jo. A hodně se mi líbil.

„Kdybyste si mě nechal, čekával bych na vás doma. Nahý a vykoupaný.“

Sakra, co to bylo? Tohle dítě čte myšlenky? Nebo já mluvím nahlas?

„Ty nemáš kde bydlet, že jo?“ začínám pomalu tušit.

„Ale jo. Přece na ubytovně, na stavbě.“

Bylo celkem chladno, a tak jsem ho aspoň pozval na kafe. Když si řekl servírce o kakao, málem jsem se rozhlédl, jestli tu nesedí někde chlápek z mravnostního. Opatrně jsem z něj tahal, kde a jak dlouho pracuje. Taky ta občanka mohla být od bráchy, že ano.

Ochotně mi povykládal, že na stavbě u zimáku, jinde by si vydělal asi víc, ale musí se držet tam, kde mají bydlení.

„Když jsem vyšel z děcáku, nějaký prachy jsem měl, to jo. Ale rychle jsem to rozházel. Nejdřív jsem měl pocit, že mám hodně, a pak jsem si zase říkal, že už je to vlastně jedno.“

„A pak jsi začal…?“

„Jako šlapat?“ zeptá se na rovinu a ani se neobtěžoval ztlumit hlas.

„Jasně, že ne, to vůbec. Jen, že třeba u firmy na zateplování a okna bych bral víc. Ale zase by nebylo nic na spaní.“

„V děcáku vám nenašli bydlení?“

„Ten jeden rok to tak vyšlo, že byli v kriminále oba rodiče, takže jsem tam musel a vyzvednout už si mne nepřišli.“

Odpovídá na něco jiného, než jsem se ptal, ale v podstatě na to, co mi celkem vrtalo hlavou.

Nakonec jsem si ho domů odvezl. Jednak se mi líbil, jednak už dlouho jsem si s nikým nepohrál a lidi se na nás začali tak nějak divně koukat.

Člověk se může naučit ledacos. Jednou jsem ojel heteráka. Za prachy. Dělal to běžně, když potřeboval peníze. Bylo to lepší než brigáda. Ale subík asi opravdu musíte být od přírody. Mimo to, větší část dětství strávil v děcáku. Ve většině, aspoň podle toho, co říkal, vládl skoro kasárenský režim. Velcí celkem běžně šikanovali malé. Od drobných buzerací typu – přines odnes, udělej za mě, až po to, že v tom posledním si ho vyhlídl starší kluk a on mu musel dělat holku. A chodit před ním a jeho kamarády nahý. Tvrdil, že mu to nevadilo, ale naopak, líbilo se mu to. Co se mu ovšem nelíbilo, bylo to, že ho občas jen tak pro zábavu bili. V noci se bavili tím, že ho budili a nutili stát u postele a v předpažených rukou držet knihu. Když i ve stoje usínal, spadl a oni se vzbudili. A za to ho zase zbili. Dospával se ve škole, přes den si někam zalezl a spal. A nikomu to nebylo divné, nikdo si ničeho nevšiml. Nebo to vidět nechtěli?

A pak se objevil kdosi, kdo nad ním začal držet, minimálně v noci, ochrannou ruku. I když… Chlapec rychle pochopil, že za všechno se platí. Buďto se nevyspí a ještě ho budou bít, nebo bude k službám svému „ochránci“, ale vyspí se v klidu až do rána, skoro denně najde v aktovce něco dobrého na přilepšenou k svačině a nemusí se bát velkých kluků.

Mimo to, je to někdo, kdo si ho všímá, je k němu hodný, pohladí ho, povídá si s ním. Zvykl si natolik, že se mu to nakonec nejen začalo líbit, ale začalo se mu líbit, když to trochu bolelo. Přiměřeně, ale dost na to, aby si uvědomoval, že se blíží prahu bolesti.

Nikdy mi neřekl, jestli ten člověk byl vychovatel, nebo někdo ze starších kluků. Každopádně mu to pomohlo přežít a on k němu svým způsobem přilnul.

Tohle všechno jsem pochopitelně nevěděl hned a poskládal jsem si to postupně z toho, co občas vybreptal. Co jsem ale hned věděl, bylo, že mám, co jsem chtěl. Sotva zapadly dveře bytu, shodil oblečení a kolík mu stál, jen ho za něj chytit a odvést k posteli. Pevně jsem ho tedy chytil a šlo se. Z krabice jsem vytáhl hračky, které už nějakou tu chvilku zahálely, a…

Chodil nahý, vykal mi, říkal mi pane, nechal se sebou dělat, co mě napadlo, líbilo se mu, když jsem s ním při hraní mluvil jak na mimino. Přivazoval jsem ho k posteli, a jen tak ho dráždil, aby byl vzrušený, ale nemohl se udělat. Fňukal a kroutil se. A v noci jsme se milovali. To jsem už nevymýšlel žádné voloviny. Prostě jsme se milovali. Ale ne snad nějaký brutus. Miloval se něžně a mazlivě. Ze začátku mi to přišlo trochu divné, na jednu stranu se rád nechal sešněrovat jak vojenská bota a trochu bolesti mu tedy rozhodně nevadilo a za deset minut na to se přišel vyloženě pomazlit. Ale potom se mi to začalo líbit.

Jednou jsem prostě zajel k němu, naházel do auta těch asi deset kusů oblečení a dvoje boty a nastěhoval jsem si ho k sobě. Neptal jsem se ho, ale nevypadal, že by měl něco proti.

Byli jsme spolu asi rok, když jsem dostal zápal plic. Doktor řekl chřipka a dal mi něco, co stejně nezabralo. Ležel jsem doma jako mrtvola a on rotoval. Moje vzácná rodina to, že jsem nemocný, brala asi jako trest boží za můj styl a orientaci.

Do špitálu jsem jel už skoro mrtvý. Aspoň mně to tak připadalo…

Chodil za mnou každý den, držel mě za ruku a slzy mu kapaly jak z nedotaženého vodovodu. Kupodivu se všichni tvářili, že to nevidí. Jedna sestra ho dokonce utěšovala.

„Ale nebul. My ho dáme do kupy. Hlavně ho potom nesmíš moc přetěžovat…“

Moje rodina se omezila na občasnou SMS. Aby něco nedotáhli domů. To víš, my máme děti…

„Posloucháš mě vůbec?“ zeptal jsem se, když mi ani podruhé neodpověděl. Otočil se, až když jsem zvýšil hlas.

„Promiň. Co?“

„Hele, nemáš něco s ušima?“

Plaše se usmál. Prý se jen zamyslel. Ale to už jsem ho chvilku měl doma. A ten plachý úsměv byl nějak moc pokorný. Mimo to se stále častěji stávalo, že mi odpověděl na něco úplně jiného, než jsem se ptal. Tak jsem na něj uhodil. Řekl, že vždycky slyšel trochu hůř. To jsem si už taky všiml. Ale tam, odkud přišel, to nijak neřešili. V tom děcáku, zdá se mi, neřešili vůbec nic. Hlavně když byl klid. Naučil se sám odezírat. A když byl dost blízko, tak slyšel dost. Nakopal jsem ho hned druhý den k doktorovi. A uslyšel obligátní větu: „Nojo, kdybyste přišli dřív…“

Jak se jeho svět postupně propadal do ticha, tak se on propadal do deprese… Utěšoval se aspoň tím, že přijít o zrak by bylo horší…

Propustili ho z práce. Hluchý zedník, to opravdu nejde.

Rozhodl se, že se odstěhuje. Tehdy jsem mu dal po prvé v životě facku. Myslím doopravdy.

„Ale já nechci, aby sis kvůli mně zkazil celý život…,“ řekl tichým hlasem.

„Jenomže když se na mě vykašleš, tak ten život zkažený mít budu, ty blbe!“ řval jsem na něj.

Částečně doopravdy, částečně, aby slyšel.

„To si celý život budem psát cedulky?“ zeptal se plačky.

„Jaký cedulky? Co to meleš? Ty můžeš mluvit, umíš odezírat. Tak se prostě zdokonalíš. A já taky můžu řvát kolik libo…“

Začal plakat, ale už odejít nechtěl. A já opravdu nechtěl, aby odešel. Zjistil jsem, že ho doopravdy mám rád. Ale taky jsem ke svému šoku zjistil, jak dokážou být lidi zlí. A teď pozor, já nemyslím většinovou společnost. Ale náš klub. Buzny. Známí, kterým dřív nijak nepřekáželo, že mi tu chodí po bytě nahatý, k nám přestali chodit, protože se cítili vedle neslyšícího „divně“. A naopak známý, kterého při první návštěvě jeho nahota zjevně zarazila, byl v pohodě, sehnal mu knížku o znakování a jakousi dětskou hračku, kde byla klávesnice s displejem, a třeba tři hodiny si psali.

Hluchý člověk není automaticky taky mentálně retardovaný.

Nerad chodil mezi lidi, ale občas jsem ho někam vytáhl. Třeba chvilku mezi bývalé známé.

„Sakra, musíš ho sem pořád vodit? Nemohl bys ho pro jednou nechat doma?“

„Mohl, ale nenechám. Si jako myslíš, že já se tu budu bavit a on bude doma koukat z okna?“

„Ježiš, se nepos***. Vždyť tady z toho stejně nic nemá.“

„Ale co kecáš, blbe. Má naslouchátko, umí odezírat…“

„No právě. Se*** mě, že mi pořád čumí do huby.“

Už dávno jsem vzdal snahu vysvětlit tomuhle dementovi, že hluchý člověk není taky automaticky mentálně jaksi pozadu.

„Márinko, já končím. Nerad někde dělám tlustý sklo. Tady Ruda to za mě cvakne. Jedno točený a cola.“

Márinka, občanským jménem nejspíš Marian, jenom kývne. Vypadneme dřív, než se Ruda vzmůže na protest ohledně placení mé útraty. No a co, vyhnal nás, tak ať to cvakne.

Večer v posteli.

Obrátí se ke mně zády a dělá, že spí. Ale já vím, že ne. Vezmu ho za rameno a otočím ho k sobě.

„Nezlob se. Já…“

Začne plakat. Vezmu ho do náručí. Nemá naslouchátko, nemá cenu na něj mluvit. Ale já stejně mluvím. Cítí pohyb mých rtů ve svých vlasech. A ví, co říkám, ani mě nemusí slyšet….

Nezlob se… Co je to za blbost? Proč bych se na něj měl zlobit. Miluju ho, i když neslyší. Miloval bych ho, i kdyby byl nevím jaký. Miluju ho, ne proto, že je tak krásný, ale proto, jaký je uvnitř. Ne proto, že je to s ním skvělé v posteli, ale proto, jak je to fajn kluk.

Vím, že někomu můžou připadat hrátky s pouty, s různými udělátky a rozvěráky drsné. Ale když je to v mezích normy, když ten, co je v submisivní roli, trošku bolesti a pocit podřízenosti potřebuje? Líbí se mi, že doma chodí nahý. Ale nikdy jsem ho k tomu nenutil. Byl to jeho nápad.

Na druhé straně, potom, co si dostatečně pohrajeme, se chce milovat něžně a pomalu. Každý je jiný. Každý potřebuje něco jiného.

To všechno mu můžu dát. Když ale přestal slyšet, dalo mi dost práce udržet ho nad vodou. A pak potkáte nějakého pablba a on ho rozhodí tak, že je všechno v pytli… To, že se někomu líbí „mučení“ a potřebuje se milovat s rukama v poutech za hlavou, to ještě neznamená, že uvnitř není křehký a zranitelný…

Poklepu mu na rameno, aby věděl, že se má na mě podívat. Utře si oči a naladí se na odezírání. On umí i znakovat, já málo, takže jen mluvím.

„Co kdybysme si přes Velikonoce někam vyjeli?“

Zavrtí hlavou.

„Viděl jsem v katalogu pěkný hotel. Je tam vyhřívaný bazén a krásná manželská postel,“ kecám… Napadlo mě to právě teď…

„Kecáš… To tě napadlo až teď právě.“

Sakra, zapomněl jsem, že umí číst myšlenky…

Hotel byl krásný, bazén super a u manželské postele bylo čelo z tyček, takže se k nim dala připevnit pouta…

Rozepnu řemen u jeho riflí a stáhnu je z něho. A potom boxerky. Bože, je tak krásný… Čím jsem si to zasloužil?

Chovám jeho chloubu v dlani a mazlím se s ní jako se zvířátkem. Na večeři jsme přišli jako poslední…

U vedlejšího stolu sedí manželé s asi dvacetiletou dcerou. Její oči stále častěji zajíždí k našemu stolu. Smůla, děvče, tenhle krasavec je můj a já ho nedám. Moc jsem na ni nekoukal, protože slečny fakt nejsou můj obor. Ale najednou vidím, že znakuje. A ten malý nevěrník, místo aby ji ignoroval, tak radostně odpovídá. No počkej večer…

No jo no, tak potřebuje taky své lidi. Konečně někdo, kdo mu rozumí a neznakuje ptákoviny. Začnu se bavit s jejími rodiči.

„To je váš syn?“ zeptá se maminka.

„Ne. To je můj kamarád. Ale nebojte se, je to moc hodný kluk. Známe se už několik let. Seznámili jsme se, když ještě slyšel.“

„To je od vás hezké, že jste ho neodepsal. Dcera přišla o sluch v sedmnácti. Po zánětu mozkových blan. Hodně kamarádek jí nezbylo. Ale teď máme naději. Dostane kochleární implantát, snad to pomůže…“

Maminka mě zasvěcuje do rodinné anamnézy a já koukám, jak se ti dva baví. Nerozumím skoro nic, a to, co rozumím, tím si ještě nejsem jistý. Náhle jsem na druhé straně bariéry já… Takhle nějak se asi cítí on, když se já bavím s kamarády, nebo koukám na televizi. Máme sice vyvolané titulky, má naslouchátko a perfektně odezírá, ale stejně… Určitě se někdy nechytá.

„Tak jak sis popovídal?“

„Supr. Díky, že jsi mě sem vzal.“

„Já nevěděl, že tu bude, ty ťuňťo.“

„Já to myslel celkově.“

„Ale ses jí líbil, že jo?“

„Nerozumím.“

„Kecáš…“

Zapluje pod peřinu a za chvilku už nemůže odpovědět, ani kdyby chtěl… Ostatně, mluvit s plnou pusou stejně není slušné.

Jana se na nás doslova nalepila. Na jednu stranu jsem byl rád, že si má miláček s kým povídat. Na druhou stranu… Když se k ničemu neměl on, začala ona. Ne, že by snad po něm vyjela… Ale sem tam ho pohladila, sem tam se o něj trošku víc otřela, ve dveřích se k němu přitiskla víc, než bylo nutné. Zcela regulérně ho začala balit. Ne, že bych se bál, nebo dokonce žárlil. To určitě ne. No možná trošku, malinko… Za dva dny už celkem fest. Othello byl vedle mne trapný amatér.

Vlastně jsem do teď nikdy nepřemýšlel nad tím, jak moc nebo jestli vůbec je můj miláček doopravdy přihřátý. Seznámili jsme se na inzerát. Byl z děcáku a díky jeho naturelu ho už od malička někdo buzeroval. Jenomže když přišel ke mně sám od sebe, když se víc než ochotně zapojil do postelových hrátek, myslel jsem, že je jasný. A teď jsem uvažoval, co budu dělat, když mi řekne: „Podívej, ty víš, že nám spolu bylo dobře, ale já poznal tuhle holku a došlo mi, že to, co jsem dělal, bylo jenom naučený. Chci být s ní. A spolu můžeme být pořád kámoši.“

No, nebo takového něco. Jako v béčkovém filmu.

„Já půjdu s Janou dolů do města do cukrárny. Tak za dvě hodiny se vrátíme.“

„Do města? V hotelu je přece cukrárna.“

„No jo. S přirážkou jak Matterhorn. A chceme se trochu projít. Tak zatím.“

Chtěl jsem pronést nějakou vtipnou hlášku o mravném chování, ale i když už jsem měl otevřenou pusu, neřekl jsem nic. Naslouchátko leželo na stolku v pouzdře. A on už byl ke mně zády…

Zamávali mi na balkon a už se ani neotočili. Za ruce se vzali ještě, než došli na ohyb cestičky. Skousl jsem si spodní ret, ale slzy mi do očí nehrkly proto… Sám sobě jsem nadával, že jsem blb. Ještě jsem neslyšel, že by hošan přesedlal z kluků na holky. Že hetero kluk najednou zjistí, že se mu líbí kluci, to jo. Ale to je spíš proto, že to v sobě zapřeli a potlačili.

Ale když jsou kluci v ústavu, nebo v krimu, nebo když to dělají za prachy, tak potom, když se dostanou zase normálně k holkám, tak… A on vlastně nikdy nikde k holce moc nepřišel. Byl od přírody spíš stydlivý a pak přestal ještě slyšet… Jana byla pěkná a chytrá holka. A měla stejný hendikep… Co když… Nedokázal jsem si představit, že budu po tolika letech sám. Tedy, sám… Nedokázal jsem si hlavně představit, že budu bez něho… Že ho nebudu moct večer koupat a hrát si s ním… Že ho nebudu moct potom nahého vzít do náručí a položit na postel… Že se nebudu moct dívat na to krásné nahé tělo, jak se před mýma očima a pod mýma rukama začíná chvět a potom se cuká a škube při orgasmu… Strašně rád se na něj u toho dívám. Budil jsem ho kvůli tomu třeba třikrát za noc a on se mi ochotně dával. Z práce domů jsem se těšil, jak otevřu dveře a na chodbě bude on. Nahý a dychtivý. Nechá se vzít do náručí a líbat, místo ruky mu sevřu koule, přesně odměřeným stiskem. Jdem do pokoje a já mu vykládám, co v práci a tak. Večer děláme večeři, povídáme si. Koukáme na televizi a on leží s hlavou v mém klíně a já ho hladím po vlasech… Nebo taky někde jinde, když mám v klíně jeho zadek. Když jsem přinesl domů nějakou novou hračku, rozbaloval to jak kluk pod stromečkem. A rovnou byl ochotný ji vyzkoušet.

A s tím že má být konec?

Ne, stokrát ne. Vyskočil jsem a během čtvrt hodiny sbalil obě tašky. Jak se vrátí, zaplatím a jedem domů. S kým by mu bylo tak dobře jako se mnou? Vždyť u mě bydlí, živím ho, z důchodu mu nevezmu ani korunu, všechno mu jde na účet. V posteli nám to klape. Tak co by mohl ještě chtít?

A pak mě napadlo – ale je šťastný doopravdy? Je mu se mnou doopravdy tak dobře? Třeba si to myslím jen já. Protože mně s ním dobře je. Jsem jako malý. Berou mi hračku a já zuřím. Ne, hračku ne. On není moje hračka, i když to tak někomu třeba připadá, podle toho, co s ním dělám. Já ho miluju, opravdu miluju… A najednou jsem věděl, že jestli je to pravda, tak ho musím nechat jít… Nemám právo bránit mu. I kdyby si měl rozbít hubu. On sám se musí rozhodnout. Jestli chce zůstat se mnou, nebo jít s Janou. Ostatně, vždycky se ke mně může vrátit…

Brečel jsem tak, že jsem z toho usnul.

Když se vrátil, tak jen ahoj. Žádná pusa, žádné mazlení. Až po chvilce:

„Vypadáš nějak divně. Není ti něco?“

„Bolí mě hlava.“

„No, tak ještě spi. Mám říct, aby ti donesli večeři na pokoj?“

Proč? Chce s ní být sám?

„Jsi hodný, ale ne. Nebudu večeřet.“

„Aspoň zhubneš. Stejně se ti začíná dělat bříško.“

Pohladí mě po břiše. A usměje se tak jako vždycky. Ale nic víc… Jindy by mě už tahal do postele. Vezmu jeho hlavu do dlaní. Políbím ho. Jemně, tak jak to má rád. Stejně je to zvláštní. Klidně mě udělá pusou, ale když mu při líbání vsunu jazyk do pusy, tak uhne. Občas ho to proto přiměju udělat. Ale ne teď. Jenomže to udělá on. Nikdy se tak nelíbal. Kdo ho to naučil? Jana?

„Co se děje? Proč brečíš?“

„To je dobrý. To jen, že tě mám moc rád, víš?“ přitáhnu ho k sobě. Bože, ať zůstane se mnou. Nemůžu bez něj být. Nechci ho ztratit.

„Taky tě mám rád. A nebrečím kvůli tomu,“ kousne mě do ucha a já po něm tak zatoužím, že mám co dělat, abych ho nehodil na postel a nezmermomocnil.

Večer ho poklepu po rameni. Ani se neotočí. Spí v boxerkách. Po prvé v životě. Jindy spal nahý… Vždy připraven, na cokoliv.

„Promiň, ale jsem unavený.“

Unavený? Minulý rok si na lyžích narazil kostrč. Nepochybuju, že to děsně bolelo. A chtěl se milovat ještě ten samý večer. A teď je unavený z malé procházky? Mohl bych ho chytit a bez ptaní si ho vzít. Udělal jsem to tak mockrát. Ale to bylo jiné. To byla hra. Drsná, ale hra…

Rozsvítím a znovu mu poklepu na rameno. Pochopí, že s ním chci mluvit a otočí se ke mně.

„Kdy pojedeme domů? Zítra?“

„Už? Já myslel, že…“

Nemyslel nic. Měli jsme odjet v úterý. Byl to jen velikonoční výlet, i když mám dovolenou až do pondělka.

„A kdy chceš jet? V pátek?“

„Kdyby ti to nevadilo… V sobotu?“

„Dobře. Jak chceš. Tak v sobotu.“

A je to… Jana tu bude do soboty. Vím to od jejího táty.

Počkám, až usne, a vezmu ho do náručí. Ze zvyku se schoulí do klubíčka a přitiskne se ke mně. Po prvé v životě jsem rád, že neslyší… Začnu brečet. Nahlas.

Prudce se otočí a rozsvítí. Rychle si otřu slzy, ale vím, že to nemá cenu… No tak to uvidí, no… Stejně budu brečet, až mi odejde, tak co. Dívá se na mě. Pohne rty, ale neřekne nic. A pak mě obejme a začne ze sebe chrlit omluvy.

„Promiň, promiň. To jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti ublížit. Miluju tě, slyšíš? Miluju jenom tebe. Copak to nevíš? Copak to ještě nevíš? Copak jsi to nepoznal?“

Teď brečí on.

„Myslel jsem, že… Myslel jsem, že chceš být s Janou.“

„Ale ne. To byl jen takový nápad. Teď vidím, že pitomý… Chtěl jsem vědět, jestli o mě fakt stojíš, když se ti kvůli mně všichni smějí.“

„Ještě jednou řekneš něco tak pitomýho, přehnu tě přes koleno a nařežu ti na holou. A tentokrát doopravdy!“

„No, a tak jsme se domluvili, že jako budem dělat, že chceme být spolu. Jestli budeš trošku žárlit… A nějak se nám to vymklo. Teda mně se to vymklo… Nechtěl jsem ti ublížit. Miluju tě, opravdu tě miluju. Copak to není na mně poznat?“

A teď brečel zas on. Ale já se vznášel. Byl to blbý nápad, to jo. Ale možná se opravdu bál. Asi jako já. Chyby na obou stranách. Měli jsme si asi hned sednout a všechno si vyříkat. A ne se jen spoléhat, že ten druhý ví…

Vzal jsem ho do náručí a začali jsme se líbat.

„Víš, co bys zasloužil?“

„Ne… Ale přijímám už předem…“ Oči mu svítí odleskem z lampičky.

Položím ho a stáhnu z něj boxerky. Ještě nestojí, ale už k tomu nemá daleko. Pytlík má podlouhlý a krásně mu visí dolů…. Začnu ho líbat. Pak ho zvednu a posadím si ho na sebe. Tichounce zafňuká, ale poslušně se nechá protknout mým kopím. Pevně mu sevřu hlavu a přinutím ho, aby nechal můj jazyk zkontrolovat jeho mandle. Začne se škubat. Ale dneska má holoubek smůlu….

Postavím se na zem. Přitáhnu si ho tak, že má zadek přes okraj postele a pomalu mu v něm jezdím. Dá nohy široce od sebe a stejně široce se na mně usměje. Vezmu ho do ruky a pomalu si s ním hraju. Zrychluju. Prohne se do oblouku a natlačí se na mně. Ještě rychleji. Ucítím, jak se mu stahuje zadek, a zvýším rychlost. Bílá šťáva z něj stříká v hustých kapkách. Ostře to zavoní. Celým pytlíkem i břichem mu cukají pravidelné stahy. Tělo má pokryté potem. Ale já ještě pokračuju.

Otočím ho na břicho, potáhnu tak, abych měl volný přístup, a ohnu mu kolena. Tak, jak jsem ho to naučil, chytí si rukama kotníky, roztáhne nohy, co to jde, a já pomalu vjedu do povolené dírky. Teprve v té chvíli si vzpomenu, že jsem nepoužil olejíček. No, ani nebyl potřeba. Krásně pomalu ho miluju, kam až to jde. Kašlu na to, že je nás slyšet. No a co. Tak snad máme 21. století, ne? Neviditelná ruka slasti sevře můj podbřišek. Zadek se mi stáhne a já cítím, jak se s tělní tekutinou odplavuje i můj smutek a zoufalství. Je můj, je můj, můj, můj… Šeptám si při každém stahu, při každém přiražení.

Jsem vyčerpaný, ale krásně vyčerpaný… Mám ale dost síly, abych si ho přitáhl k sobě. Usne mi v náruči. Nechám svítit lampičku a dívám se na to nahé, krásné tělo. A hlavně tvář. Ale stejně je skoro nevnímám. Oči mám plné slz.

Nechybělo moc a vlastní blbostí bych ho odehnal. Přikryju jeho nahotu, propletu si nohy s jeho a konečně usnu.