• Full.of
Stylklasika
Datum publikace8. 4. 2017
Počet zobrazení2194×
Hodnocení3.66
Počet komentářů7

„Třído!“

Zástup nohou se pohnul a udělal krok do uličky mezi lavicemi. V menší místnosti se tísnila dobrá čtyřicítka pubertální mládeže. Nebylo to snadné najít si své místo, aniž by o sebe studenti zavadili. Šaty dívek byly objemné, největšího průměru dosahovalo naducané hedvábí u podlahy, kde svědomitě zakrývalo jakékoli části nohou, byť růžek střevíců.

„Pozdravíme hosta!“

„Ano, madam,“ ozvalo se zprava unisono mladických hlasů (hrály si na distingovanou mužnost, ale jen málokomu by to přišlo divné), „vítejte, pane, na Žofínském reálném gymnáziu.“

„Ano, madam,“ doplnila levá polovina třídy dívčím hlasem, „žákyně této třídy vás vítají, pane. Ciťte se tu, prosím, jako doma.“

Muž před tabulí se snažil, ale nemohl si pomoct – necítil se jako doma. Cítil se i po těch mnoha letech jako ve snu. Zachytil významný pohled, který na něj velmi mladá učitelka už notnou chvíli vrhala, vytrhnul se ze zamyšlení a naznačil rukou smeknutí neexistujícího klobouku. V té chvíli se malé černé cylindry (ovšem s obtížně pochopitelnými pestrobarevnými nápisy v punkovém stylu – nevyšly z módy ani po celých dekádách) obloukem vrátily zpátky na hlavy mladíků.

„Náš host je, prosím pěkně, další významnou součástí předmětu Etika Současných dějin a dobře znáte moji radu: dávejte bedlivý pozor, buďte jako ostříži; víte, že je to jeden z povinných předmětů pro vaši letošní maturitu. Takže, abychom to nezdržovali, pane, můžu vás požádat, abyste začal?“

„Ano, tedy, zajisté. Jmenuji se Martin Rekl a vedení téhle školy mě požádalo, abych vám přišel říct něco málo o událostech, které provázely počátky Soudobých dějin…“

„Známe!“

„Zase…?“

„Zklidněte se, pánové,“ pronesla dívka za katedrou podivuhodně mírně, jako by tušila, že v následujících chvílích znuděné pohledy vystřídají jiné – i bez důraznějšího okřiknutí. „Zapomněl jste nám říct, kolik je vám let, pane.“ A otočila se opět k žákům s pohledem vítěze.

„Ano, samozřejmě… 42, je mi 42.“

Obličeje všech přítomných zkameněly a host chtěl rychle pokračoval: „… a pracuji jako…“

„Máte… máte důkaz?“

Co jim měl říct? Rozhlížel se po třídě a cítil tu tíži pohledů, skoro stovka dychtivých očí. Vypadali jako malí číhající dravci, hledající odvahu vyskočit a porazit ho k zemi. Dlaně se mu orosily, srdce mírně rozbušilo a tváře prokrvily. Dostal se pod tlak, to mu vždycky pomohlo. Bylo mnohem snazší se tak soustředit.

„Důkaz?“ Vymrštil ruku a plácnul s ní o první lavici, až dívky poskočily překvapením. „Co vidíš?“

„To… to… občanský průkaz,“ zakoktala se a ohromeně zírala. (Ten muž se přece ještě před chvilkou zdál jako zakřiknutý ňouma z ministerstva.)

„To asi nechtěli slyšet,“ pokračoval pevným rozhodným hlasem.

„Je tu… 25. 10. 1996. Vážně, minulý tisíciletí…,“ otočila se studentka na ostatní. Třídou to zašumělo.

„Takže můžeme začít. Můžu vás poprosit?“ pokynul kantorce, která stiskem vypínače spustila žaluzie. Hladina adrenalinu mírně poklesla na příjemnou a vhodnou hodnotu. Před studenty se mezitím v pološeru rozvinula vcelku slušná 2.5D projekce Prahy z nadhledu. Kamera pomalu virtuálně prolétala nad centrem města a klouzala ke starému Nuselskému mostu.

„Takže rok 2017, Karlov. Přesně 22. červen. Je mi dvacet a zrovna jsem složil poslední zkoušku prvního ročníku svého studia astronomie a scházel jsem dolů po albertovských schodech na tramvaj. Jezdila tam dvanáctka, jestli si vzpomínám dobře. A ano, tohle mám být asi já, nebo jak je to video myšleno. Každopádně někde v těchto místech jsem vyndal mobilní komunikátor – vypadalo to asi takhle“, (muž gestem naznačil rozměry daného přístroje), „ne, vlastně větší, asi taková velikost – protože mi vibroval hovor. Byl to můj přítel. Vypadal rozčileně, ale po pár posuňcích bylo vše jasné. A já se podíval nad sebe, větvemi bříz, na pozdně odpolední nebe. A samozřejmě jsem si představoval hvězdy.

Takhle jsem se dozvěděl něco, co změnilo všechno. Žádné CNN Breaking News, ale albertovské břízy…“

„My samozřejmě víme, o čem náš host mluví, že? Slečna Tomsová?“

„Madam, mluví určitě o potvrzení těch signálů.“

„A jakých signálů, pane Tomajere?“

„No…, těch…,“ třídou se rozšeptaly nápovědy, „… jo, teda, těch z vlasů.“

„Z jakých vlasů?“

„No…,“

„Bereniky! Ze souhvězdí Vlasů Bereniky! Já vás znovu varuju. Vy neodmaturujete. Tohle jsou základní věci.“

„Ale já si prostě nevzpomněl na to jméno…“

„Jak nevzpomněl? Na název nejznámějšího souhvězdí? První potvrzení původu zachycených signálů z vesmíru, potvrzení jejich co? Umělého původu. Pane Rekle, musíte je omluvit, ale obvykle to znají. Já už…“

„Vlastně to souhvězdí nebylo dřív známé vůbec. Kdybyste se před červnem v roce 2017 zeptali lidí na ulici, netušili by, o čem mluvíte. Coma Berenices…“ Projekce přetočila kameru z albertovských schodů, proletěla atmosférou a zahleděla se mezi Velký vůz a Severní korunu, kde se rozsvítily hvězdy formující známý trojúhelník. „Visí nám stále nad hlavami. Nejprve symbol nesmírného nadšení, dnes symbol… něčeho jiného.“

„Možná byste mohl trochu postupně…“

„Ano, jistě. Po tom hovoru jsem zůstal stát uprostřed schodů dlouho. Bylo to potvrzené. Sice neoficiálně, ale bylo. Ta senzace byla tak velká, že z astrolaboratoří po celém světě, kde ji shodně zachytili jen ani ne den předtím, unikla celá vyčištěná sekvence a rozšířila se do celého světa. Ta popularita byla extrémní, nevím, k čemu ze současnosti to přirovnat. Všichni jsme na té vlně jeli. Nebyl jsem schopný pracovat… Ano, někdo dnes tvrdí, že to byla přirozená lidská fascinace neznámým, dotek nesmírných dálek a podobně, já si ale dobře pamatuju, že důvodem byla ta srozumitelnost.“

Z šera proti hostovi, oslněnému světlem projekce, se spustil vzrušený hukot, kterému šlo dobře rozumět. Nechápali to. Jistě, samozřejmě, málem by zapomněl.

„Tedy, musíte se vžít do člověka té doby, do té společnosti. Lidé se dívali na nebe s otevřenýma očima, v noci se dívali na hvězdy a měli… měli z toho příjemné pocity. Bylo to inspirující, vítající neznámo. Pro mnohé symbol krásy.“

„Takže říkáte, že ta sdělení se šířila světem v původní podobě?“

„Ano, v první fázi ano. To byla součást té hysterie. Každý si mohl rozšifrovat svůj vzkaz od daleké inteligence. Jednalo se o obyčejný binární kód. Jednoduchý lineární záznam, jehož obsah rozluštili první lidé během několika hodin. A jak jistě víte, obsah tohohle dějinného sdělení nebyl nic jiného než hudba. Ke zklamání všech vědců a k neutuchající radosti miliard – byly to necelé tři minuty hudby. Tři minuty Bereničina singlu, jak se mu začalo říkat. Potom se už…“

„Jaká hudba?“

„Ano, jakej singl?“

„Jak zněla?“

„Byla drsná?“

Host zašátral rukou za zády a chytil se okraje tabule. „Byla to ta nej… šestistupňová soustava, dělená na čtvrttóny s aperiodicitou u každého prvočíselného tónu, který se nahrazoval nejbližším čtvrtónem ve směru…“

„Ale jak zněla?“

„Jo, byla něco jako tech-foop? Musela bejt jako foop, co jinýho…?“

„Mládeži, to by stačilo. Zamyslete se. Mohl ji náš host slyšet? No? Slečna Marková? Nic? Omluvte je, pane, je to hodina před obědem…,“ otočila se zpět ke třídě a marně pátrala po někom s náznakem důvtipu, „Je to muž, že? Mohl tedy tu hudbu slyšet?“

„S dovolením, já bych to raději řekl postupně podle prezentace… díky. Takže, něco, co by se zdálo být jako velký úkol pro superpočítače, dokázal internet a nadšené masy v řádech dnů. Metodou pokusů a omylů se našla notová soustava, ve které dávala data smysl a rozumnou harmonii…

Já samozřejmě cítil něco jako křivdu galaktických rozměrů. Jako sluchově postižený jsem si nedokázal představit nic horšího, než že to, na co jsem ve svých představách čekal celý život, bude ve formátu, který si prostě neužiju. Na internetu se nejúspěšnější adaptace Bereničiny partitury šířily jako lavina. Postupně jste nenašli jediný facebook nebo blog, který by…“

„Promiňte: víme, co byl fejsbuk? Byl to nástěnkovací systém začátku století, kde si lidé vytvářeli svoje objemné virtuální vizitky s ohromnou časovou nákladností údržby, aby mohli prokrastinovat. Důležitý projev závěru společnosti práce, kde krásně vidíme, že prokrastinace začíná být hlavním zdrojem nových ekonomik. Můžete to uvést jako krásný příklad Kultury předstírání k maturitní otázce č. 61, tak si to poznamenejte. Promiňte, můžete pokračovat.“

„No…, prostě ta kosmická harmonie, melodie, rytmika pronikala všude. Byli jsme jí všichni opojení. Bylo to něco úplně nového. Přítel ji doslova miloval. Pozoroval jsem ho, když doma pustil repráky na plno a tancoval. Četl jsem mu ji z tváře. A taky ji cítil, na tvářích a v žaludku. Ten rytmus…, tak rafinovaný…“ Projekce pomalu přešla do abstraktních křivek a vln, které prolétaly celou třídou. Muž si všiml, jak studenti pozorují a rozhlížejí se – za úplného ticha. Zaujal je. Proč? Protože to znali. Hudbu zná každý. Tím spíš oni v tomhle věku. Vlastně mu rozuměli víc než kdo jiný… Opřel se o tabuli a zavřel oči.

„Nejprve pozvolný, krásně ladný a přesný, s tichým duněním, které vytvářelo očekávání. Brzy jste jej pochopili, vnášel nesoulad. Nejprve mírná, lechtivá zaváhání v rytmu; pak větší a větší. Žoviálně si s vámi hrál – místy jste v duchu s úsměvem žadonili, ať už se to stane, ať se opět promění, ať se snese zpět do rovnováhy a přesného rytmu, jenže on setrvával. Někdy to bylo už dlouhé, místy se vám to už nelíbilo. Rozklad rytmu byl příliš velký a dlouhý… Změna přišla s železnou pravidelností až ve chvíli, když jste podlehli a přijali zneklidňující arytmii jako fakt. Slast, která přišla po jejím návratu, se dala přirovnat k sexuálnímu vyvrcholení. Ale na rozdíl od sexu, toto pokračovalo ve smyčce znovu… desítky minut, hodiny slasti…

Ano, jak vám jistě dochází: všichni jsme to milovali. Všichni. Staří, protože už nemohli, mladí, protože ještě nemohli, singles, protože neměli partnery, ženatí a vdané, protože byli ženatí a vdané… A já to pozoroval a postupně mě to přestalo těšit. Zpráva z vesmíru. A přítel po večerech se sluchátkama na hlavě v posteli zády ke mně.“

Muž nechal oči zavřené a vnímal to ticho. V mysli se nejspíš vrátil o dvacet let zpátky a na jeho obličeji (pokud byste byli dostatečně blízko a v tom šeru se dívali na část tváře osvětlené digitální projekcí) se vynořily znaky nějaké silné trpkosti.

„Vznikaly remaky, samozřejmě,“ prohlásil s novou razancí o půlminuty později, „nová rytmika, nové melodie a harmonie, které jsem neznal, pronikaly do celé pop-kultury. Spontánně nevznikalo snad nic, co by alespoň částečně nevyužívalo nová pravidla kompozice. Použít Bereničinu harmonii dávalo konkurenční výhodu kapelám, filmové tvorbě, reklamám i výtahové hudbě. Každý se chtěl svést na té vlně. Jen si to představte: slast přístupná non-stop. Vše během pár let. A nejlíp to šlo Číňanům a Rusům. A tam to taky začalo.“

„A my velmi dobře víme, co začalo, že? Pane Vyskočil?“

„No, lidem to lezlo na mozek, myslim.“

„Tak to bylo tak na čtyři mínus. Pan Horáček?“

„Ta hudba nějak měnila… no, narušovala něco v mozku a lidi, teda chlapi se pak stávali agresivníma.“

„Slečna Blažková?“

„Postihovalo to hlavně muže. Jakoby pudy jim to rozjelo.“

„Takže říkáme tomu jak? In… no? Inhibitor…?“

„Inhibitor civilizační nadvrstvy,“ sborově odpověděla třída, která se chytla na známý termín.

„Ano, hudba rozkládala civilizační funkce mozku tím, že stimulovala nejstarší část mozku – amygdalu. A byly to trvalé změny v nervových propojeních, nevratný rozpad civilizačních dovedností jako byly…, no?“

„Kultivovanost?“

„Zdrženlivost?“

„Tolerance jeden k druhému!“

„Poslušnost řádu.“

„Solidarita.“

„Schopnost vnímat umění?“

„Sebereflexe!“

„Duše,“ odpověděl muž a opřel se vyčerpaně zády o tabuli. „V prvních týdnech po vypuknutí to byla jen doba živočišného sexu – vlastně mi to imponovalo, zase jsem byl ve středu zájmu (a tak dobrý sex jsem nikdy nezažil), ale brzy se ukázalo, že skutečný střed leží mimo mě. Byl mimo duši. I ten nejodcizenější vztah je vztah dvou duší. Nemůžete ale žít podrobeni zvířeti, ani na okamžik.“

Studenti byli zjevně zmatení. Ticho vystřídalo špitání a nervozita a netrpělivost dospívajících, kteří si uvědomují, že jim něco uniká, ale nemají odhodlání to pochopit. Muže podpírala tabule a on přejížděl pohledem po třídě. Byl vyčerpaný, vyčerpanější než obvykle. Neměl náladu ani energii vyjadřovat se srozumitelně, bylo mu to jedno. Učitelka se už dost nápadně dívala na hodinky a on věděl, že musí stejně končit. Už se chtěl zvednout z vegetativní polohy na poličce na elektronická pera pod tabulí, když si všiml páru očí, které ho hypnoticky pozorovaly. Někdo v rohu třídy asi něco pochopil. Ano, stávalo se to – občas byla jeho přednáška k něčemu.

„Ale vydržel jsem s ním dlouho. Vlastně až do doby, než nás rozdělilo nařízení Telického administrativy. V té době už z přítele samozřejmě nezbylo moc známého, proměna byla hrozivá. Chtěl jsem ho vidět ještě jednou, když jsem se dozvěděl o nové Politice nezbytnosti, ale už jsem ho v táborech nenašel. Ale co jsem vlastně hledal…?“

„Ano, děkuji, pane. Studenti už na období eliminace hosta měli a stejně na to už není čas. Děkujeme vám, že třído?, za výbornou a podnětnou…“ Bla, bla, bla. Bla.

***

„Vy jste tu hudbu slyšel, že?“

Muž zvedl hlavu od tašky, do které balil projektor.

„Proč ses nevypařil tak jako ostatní?“ zeptal se studenta stále sedícího za lavicí v rohu třídy a snažil se dopnout kabelu, v níž se příčilo rameno promítačky.

„Nemyslím, že jste byl hluchý.“

Muž se zarazil a zamžoural očima ke studentovi. Zavrtěl hlavou nad jeho naivitou: „Přeceňuješ historii, ta technologie, díky které dnes slyším, je docela mladá.“

Mladík ale čekal mnohem větší odpor a tahle věta mu přišla jako přiznání viny – vyskočil ze židle a mířil k němu. Muž ještě párkrát nervózně zatrhal za zip tašky, a ta když nadále odolávala jeho pokusům, sebral ji i s vyčuhujícím kusem elektroniky a vyrazil ke dveřím. Cítil, jak se mu tváře prokrvují a žaludek těžkne objetím vlny adrenalinu.

„Jestli odejdete, svěřím se s tím podezřením řediteli…“

Muž se zastavil těsně přede dveřmi a otočil hlavu.

„Možná jste byl hluchý, ale cítil jste vibrace. Říkal jste to. Vnímal jste ten rytmus.“

„Nic takového není možné,“ odtušil pomalu. Otočil se a ruka s taškou mu klesla, až ta dosedla na podlahu. Tělem proběhla jedna a druhá vlna zneklidňujícího tepla.

„No…, ale podezřelé to je, takže se asi stačí jenom zmínit. Ale já to nechci udělat. A… asi si říkáte, co po vás chci, že?“

„Možná…,“ hlesl hostující svědek a přikrčil se. Zornice se mu rozšířily a zaostřily se na mladíka, který udělal krok zpět. Byl to signál, na který čekal, reflexivně udělal krok k němu. Přestával v něm vidět soupeře – byl mnohem slabší, neochotný se namáhat a neměl nic po ruce.

„Uvědo…,“ muž se stále blížil, „uvědomil jsem si, že přinášíte něco víc, než jen oposlouchanou přednášku. Přinášíte skutečný artefakt minulosti. Ve své hlavě.“

Mladík klopýtal mezi lavicemi a ustupoval.

„Spoustu věcí jsme museli ztratit. Já… napadlo mě, že…,“ a mladíka zarazila stěna, „že byste mi to mohl předvést.“ A podíval se mu do rozkroku.

V té chvíli se změnilo několik věcí. Mladík v zorném poli přestal vypadat jako prchající kořist; naopak, všiml si několika jeho signálů – mírně rozkročených nohou, zčervenalých rtů, ucítil mírný pach specifického potu.

„Říkal… jsem si, že je to něco, co…“ Muž k němu vystartoval rychlostí, kterou mladík nečekal. Nestačil proto uhnout a byl sražený k zemi. Dřív než se stačil vzpamatovat, ležel pravěký muž nad ním. Vlastně až teď začal přemýšlet, jestli to opravdu chce takhle rychle – ale bylo už trochu pozdě. Ani se nenadál a už měl nohy široce od sebe a s naprostým šokem zjišťoval, že má kalhoty přes rozkrokový šev rozpárané. Muž zafuněl a mladík ucítil horký žalud na své odhalené díře. Reflexivně se pokusil dát nohy k sobě (uvědomil si, že to nebyl zas tak dobrý nápad), ale nemohl s nimi pohnout ani o píď – byly přitisknuté k podlaze pod mužovými lokty. On to samozřejmě neviděl, ale kdyby mohl sám sebe vidět z nadhledu, určitě by to mladíka pořádně rozrajcovalo. Rozvalený na zádech na podlaze třídy, s rukama a nohama přimáčknutýma těžkým (ale poměrně pohledným) tělem, s dírou vystrčenou z černých nažehlených kalhot s punkovými nápisy. A do té díry se právě docela rychle zasouvalo naběhnuté péro – takhle z dálky to vypadalo jednoduše a ladně. Stačila síla a zprvu úzká díra se rychle poddala a obepínala tlusté nájezdníkovo péro.

To, co z venku vypadalo jako elegantní několikasekundový zásun, byla pro mladíka věčnost. Bylo to jiné než kdykoli předtím: vysilující, obtížné ale… zároveň snadné, protože nebylo na výběr, nešlo tomu vzdorovat, nebylo to o tom, zda ano, nebo ne, nebo jak, nebo ještě; jediné, co se po studentovi chtělo, bylo přizpůsobit se, snažit se vyrovnat se s tím co nejrychleji a nechat silného aktiva spářit se. Žádný výběr, žádné rozhodování. Bylo to v podstatě snadné. Jeho úkol byl podřídit se mu. Ať už v následujících sekundách přijde jakékoli mrdání, jako by od pradávna věděl (bylo to náhlé volání ze zadních částí mozku), že jeho úkol je ukojit samce nad sebou.

Mladíkovo podvědomí se nemýlilo: hned první okamžiky po úplném zasunutí přinesly prudké a razantní přírazy. I přes zalehnutí s ním dopady mužovy pánve pohybovaly po naleštěné podlaze, jeho zadek se ale stále bez zaváhání (jako by zaváhat mohl) špulil proti kopulačním pohybům jeho samce. Ten začal právě v tuhle chvíli hlasitěji funět, hluboké rytmické výdechy se opíraly mladíkovi do tváře. Viděl nad sebou nesmlouvavou lokomotivu, pod kterou ležel roztažený a jejíž každý příraz ho naplňoval nesmírnou energií, která snad nebyla z tohoto světa. Energií nepodmíněných reflexů, nepodmíněných sfér našich já.

Jak přírazy sílily, jak se jeho péro dostávalo do vyšších a vyšších sfér slasti, jak se jeho díra víc a víc rozmrdávala, cítili oba blízký příchod konce. Ano, konce tohohle světa, závěr všeho, po kterém dychtili oba stejně usilovně. Bylo to dychtění z nejhlubších rovin lidské instinktivní mysli, která odsunula důležitost čehokoli mimo zorné pole. Nezáleželo na ničem jiném, než na tom vycákat se a být vycákán. S každým dalším průnikem se nezbytnost konce zvyšovala, nemohlo k němu nedojít. Mladík zarýval prsty do mužových loktů, cítil kapající pot na jeho obličej, ke svému (pozdějšímu) údivu sám vydával funivé výdechy, kterými svého samce povzbuzoval. Vlastně nikoli jeho samce, ale sám sebe. Volání z nejhlubších rovin, to volání, které je oba naprosto pohlcovalo, bylo identické a bez jakékoli nadsázky je spojovalo. Žádné esoterní propojení. V chomáči těl a reflexů bylo jen jedno, primitivní vědomí, které si přálo totéž. Konec tohoto orgasmického světa. Světa adrenalinu, dopaminu a kortizolu. Světa bez člověka. Světa ryzího, opravdového vzrušení.

Při posledních nárazech mladík už vůbec nerozlišoval mezi tím, jestli on je ten s roztaženou dírou na maximum, nebo ten, z jehož péra se za pár sekund vyvalí výstřiky horké mrdky. Při posledním přírazu jeho díra zasténala a jeho péro do ní začalo chrlit jednu dávku za druhou. Péro měl zaražené až po okraj, až to cítil v žaludku, péro mu dychtivě cukalo při každém výstřiku a on jej cítil uvnitř sebe, jak proniká do jeho útrob…

Když vzrušení a hladina všeho poklesla, oba si začali zase uvědomovat sami sebe. Nejdřív se probral mladík, který stále zalehnutý těžkým tělem právě zjišťoval, jak moc jeho díra dostala na prdel. Pálila ho, a když muž péro neochotně vytáhnul, cítil, že je stále roztažená. Taky si všiml těch kalhot – roztržených po celé šířce rozkroku, zaprasená od zbytků mrdky, které z něj právě pomalu vytékaly. Ležel uprostřed třídy gymnázia na Žofínském ostrově, kolem něj povalené lavice a tušení, jak moc hluku vlastně museli nadělat a kolik párů nohou právě sbíhá schody, aby zjistilo, co se děje. Odeznívající nevědomí mu při tom tiše šeptalo otázku, jaký že svět je lepší.

„Já…“

„Ne, já se musím omluvit,“ odtušil muž, zapínal si kalhoty a zběžně kontroloval rozškrábaná ramena. Pomohl mladíkovi na nohy (ach, ten myslel, že nevstane) a začal srovnávat lavice. „Máš náhradní kalhoty?“

„A… ano, někde… tady.“

„Ukaž, pomůžu ti.“

Když se soukal s hostovou pomocí do nového oblečení, místo na své tělo, díval se na něj, jako by se právě vyspal s někým svatým.

„Takže jsem měl… pravdu? Byl to sex z prehistorie? Z předcivilizační éry?“

Muž mu dopnul kalhoty a pohledem zhodnotil, jestli vše vypadá tak, jak by mělo.

„Ale jak jste to… dokázal přemoci? Myslím tím… politika eliminace a prokazování nezasažené amygdaly u mužů a to všechno? Jak jste přemohl amygdalu?“

„Tohle jsou už holt ta tajemství dějin,“ ušklíbl se muž a nasadil mu cylindr s punkovými nápisy. A potřásl mu rukou a naznačil smeknutí svého neexistujícího klobouku.

„Počkejte! Řekněte mi alespoň… co je to? Co je ta ukolébavka pro amygdalu?“

Muž se hořce usmál a urovnal si naposledy poklopec. Pak už jen odešel. A mladík toho dne zůstal ve třídě ještě dlouho.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (19 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk30

"Rozhodli jsme se letět na Měsíc." John Fitzgerald Kennedy, l. p. 1961

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #7 PročPetr 2017-04-14 21:50
Proč, jen proč?
Citovat
+1 #6 Odp.: Ukolébavka pro amygdaluMike 2017-04-12 11:55
Cituji full.of:
Vibroval mu videohovor ;-) . V jedné z dalších vět jsem psal, že komunikovali znakovou řečí přes skype. A díky všem za reakce!


To sem jeste zachytil, ale mel sem trosku problem predstavit si neslysiciho kluka na schodech jak v jedne ruce drzi mobil a druhou gestikuluje o mimozemskych signalech ;)

Jina vec ktera mi ale nesedi podstatne vice je casova osa.

Kdyz "TO" zacalo, bylo mu 21 let. O dalsich 21 let pozdeji o "TOM" prednasi jako o pocatku soudobych dejin. Za pouhych 21 let se musel "TEN" efekt naplno projevit. Nepises jak dlouho "TO" trvalo, jestli "Vydrzel sem to s nim dlouho" trvalo mesice ci roky. I v tom nejrychlejsim pripade se ale ty deti narodili sest let po "TOM" (pocitam ze prumernemu sexualne schopnemu studentovi je minimalne 15).

I kdyby se vlady chopili zeny a vyhladili 99% dospele muzske populace, kdo je pak reditel te skoly? A pokud zaci maji reditele, nemeli by byt tak moc v soku ze nejaky chlap tu dobu prezil.

Nebo mi tam unika neco podstatneho? :)
Citovat
+4 #5 To MikeFull.of 2017-04-10 23:15
Vibroval mu videohovor ;-) . V jedné z dalších vět jsem psal, že komunikovali znakovou řečí přes skype. A díky všem za reakce!
Citovat
+1 #4 Odp.: Ukolébavka pro amygdaluMike 2017-04-10 11:30
Libi se mi to velice, ale jedinou vec sem nepochopil, jak mu mohl vybrovat hovor kdyz byl neslysici? :)
Citovat
0 #3 Odp.: Ukolébavka pro amygdaluKat 2017-04-10 00:01
Perfektní, druhou část trochu pominu, ale klidně by se dal z toho udělat dlouhý parádní příběh. Líbilo se mi to. Jen prostě bych to brala delší. :P Akorát mi trochu hapruje ten OP, ale možná jako artefakt... :D Bylo prima číst opravdu něco zajímavého. :-)
Citovat
+3 #2 Odp.: Ukolébavka pro amygdaluzmetek 2017-04-09 23:19
Tedy, to byla s.ačka...omlouvám se, bývám tolerantní..
Citovat
+1 #1 Odp.: Ukolébavka pro amygdaluVirginboy 2017-04-09 09:16
Dokonalé... Kvalita se nedá přehlušit kvantitou...
Citovat