Znamení lásky

Jen oddechovka, snad pro zlepšení nálady, kdyby bylo potřeba. Jo a postavy a situace v následujícím příběhu jsou smyšlené a podobnost se skutečností je čistě nahodilá.

Budu vám vyprávět příběh. Ale nezaručuji, že to všichni zvládnou až do úplného konce. Krajina se rychlostí jenom míhala před obličejem. Zrychlený dech a rychlý tlukot srdce. Utíkal. Podvrkla se mu noha a válel se, z kopce dolů. Snažil se všemožně zastavit, ale nešlo to. Když se nakonec zastavil, nemohl už se vysílením ani pohnout, ani tak nebyl potlučený, jako spíš nemohl sebrat sílu zvednout se. Věděl, že ať už ho honilo cokoliv, dostane ho to právě teď, v tuhle chvíli. Zavřel oči a čekal na konec. Když se nic nedělo, opatrně je zase otevřel, stála nad ním postava zalitá sluncem. Natáhla k němu ruku, do obličeje jí neviděl. S její pomocí se pomalu začal zvedat. Když pak obracel zrak ke svému zachránci – sen protnul ostrý zvuk budíku.

Peter otevřel oči a zíral do šera. Zvedl se a odešel do koupelny. Omyl si obličej a zadíval se na sebe do zrcadla. Pár vrásek kolem očí říkalo, že si už něco zažil. Na to že mu bylo teprve pětadvacet, měl za sebou pár ošklivých životních situací. Nejdřív se pohádal s rodiči, protože jim řekl, že je gay, následoval šok v podobě autonehody, kdy při další nesmyslné hádce otec přehlédl blížící se křižovatku. Peter už na to nechtěl nikdy pomyslet, ale tahle vzpomínka si vždycky našla cestu zpátky. Ujala se ho teta, která se ze všech sil snažila zlomeného kluka dát opět dohromady. Nakonec se z toho Peter nějakým způsobem vzpamatoval.

Šel na autobus, který mu navazoval na metro do práce. Pěkně pršelo. „Typické léto“, pronesl si jen tak pro sebe. Došel k přechodu pro chodce a zmáčknul si tlačítko. Podíval se dolů, kde stálo Look left. Klasické britské léto bylo v plné síle. Šest týdnů deště, tak tomu říkali. Právě projíždějící auto si nedělalo starosti s tím, že se u přechodů tvoří dost hluboké kaluže špinavé vody. Výsledkem bylo, že Peter byl promočený úplně na kost.

„K čertu!“ pronesl Peter. Auto zastavilo opodál.

„Promiňte mi, prosím. Nevšimnul jsem si té louže,“ říkal mu muž vystupující z auta, směřující právě k němu.

„No to je výborný, ale co já teď s tím! Přijdu akorát tak pozdě do práce!“

„Kde pracujete? Já vás tam zavezu a v kufru auta mám nějaké čisté oblečení na trénink. Prosím, nechte mě to nějak napravit.“ Peter se nevěřícně koukal.

„To bude v pořádku.“ Přeci nenasednu k někomu kompletně cizímu do auta. Avšak něco na něm mu říkalo, že to není psychopat. Udělal nemyslitelné a teď by si dal facku, ale prostě nasedl. David. Tak se jmenoval. Neustále se omlouval a Peterovi už to začalo být protivné.

„Chápu, už se neomlouvejte, aspoň jste zastavil, někdo by ujel.“ Peter mu věnoval drobný úsměv. Začal si pomalu svlékat všechno promočené oblečení, což bylo vlastně úplně všechno, co měl na sobě. Za tu chvilku se mu stačilo promočit oblečení až na ty místa, kde to nikdo nechce. Když tak nad tím Peter přemýšlel, vlastně se svléknul zase před naprosto neznámým chlapem. „Co to s tebou kruci je?“ Když si stahoval tričko, podíval se do zpětného zrcátka. Na okamžik se setkali pohledem, David ihned uhnul a začal se červenat. Peter měl vážně pěknou postavu, ty hodiny ve fitku, kam se chodil vždy odreagovat, se opravdu vyplácely. Největší hrůzu teď ale měl z toho, že si prostě musí sundat i trenky. Ty byly také promočené a bylo nad slunce jasné, že by z toho akorát dostal zánět močových cest nebo něco podobného. A cesta do práce byla ještě dlouhá, a kdyby počkal až tam, promočily by se mu i ty půjčené tepláky. Povedlo se mu to naštěstí bez povšimnutí jeho dočasného řidiče. Promočené oblečení zabalil do tašky a celou cestu už neprohodili ani slovo. U práce ho David vysadil a ještě jednou se mu omluvil.

„Všechno v pořádku, díky za odvoz, na shledanou.“

„Jak mu, ty idiote, ale vrátíš to oblečení?“ smála se mu kolegyně v práci.

„Na to jsem vážně nemyslel.“

„Budeš to muset nějak vymyslet, nebo si ho prostě nech, ne?“ Peter si s tím lámal hlavu celou dobu v práci a po cestě domů. Doma se svléknul z vypůjčeného oblečení a složil ho úhledně do komínku. Z celého dne, i v práci to bylo podivné, si šel raději zacvičit, aby si aspoň pořádně vyčistil hlavu. Večer pak usnul jako nemluvně. V noci se mu zdál opět ten sen, zas se probudil do dalšího deštivého rána. Obléknul si černé slipy, triko i kalhoty. Kdybyste ho neznali, tak byste řekli okamžitě, že je to nějaký maniodepresivní psychopat. Peter byl ovšem milý, společenský člověk. Trochu depresivní, jen občas, většinou, když se blížilo výročí. To se raději někam zavřel a nevycházel.

Tupě zíral na protější budovu a čekal, až skočí zelená, aby mohl přejít. V dalším okamžiku létaly vzduchem slova typu: prostitutka, do glutea maxima a podobně (čti – kurva a do prdele). Kapky dešťové vody mu zvolna stékaly po čele a tváři dolů a Peter jen zhluboka dýchal, protože ta voda byla opět ledově chladná. Auto zastavilo opodál, Peter se k němu hned rozběhnul s tím, že řidiče vytáhne a vymáchá ho v té vodě sám, aby věděl, jaké to je. Když se stahovalo okénko, Petr už zlostí křičel:

„To si ze mě děláš snad srandu!“ Kdyby jen tušil, kdo sedí za volantem.

„Dobré ráno, Petere.“

„Dobrý den, Johne.“ Nejraději by se propadnul někam do Glasgow nebo ještě lépe na Falklandy.

„Sorry, šéfe.“

„Ne, to já bych se měl omluvit, Petere. Měl jsem pořádně přibrzdit, ale potřeboval jsem rychle na meeting, tak jsem jel prostě pořád rychle. Běž se domů převléknout a do práce přijď až po obědě. Dneska se tam stejně nic neděje a já tě omluvím. Ještě jednou se moc omlouvám,“ řekl John a odjel. Peter se obrátil na patě a směřoval zase zpátky do svého bytu. Konečně přestalo pršet, a dokonce už se ukazovalo i sluníčko. Zacházel zrovna za roh, když do něj vrazila nějaká žena. Oba upadli, a ještě byli polití její čerstvou a velice horkou kávou. Právě, když se oba zvedali, vyšel z kavárny David.

„Co to tady děláte?“ Lucy, žena s kávou, povídá: „Ale, nečuměla jsem na cestu a srazila jsem tady pána.“

„Promiň, já taky nekoukal, moje chyba. Můžu ti kopit novou kávu?“

„Ne, to je v pořádku, nech to být.“ Až teď si Peter všimnul, že je tam i David.

„Zdravím, dlouho jsme se neviděli, a když se potkáme, stane se nějaká pohroma,“ smál se Peter.

„No jo, máš pravdu, to bude asi nějaké znamení,“ smál se David.

„Mimochodem, mám pořád tvoje oblečení. Kam ti ho můžu vrátit?“ Lucy se mezitím omluvila a běžela se domů převléknout.

„Jé no vidíš, ani jsme se nedomluvili a já odjel. Poslyš, stejně mě pořád mrzí to včera, nemohl bych ti to přeci nějak vynahradit? Pojď se mnou na kávu.“

„O kávu teď opravdu nestojím,“ usmíval se Petr. „No jo vlastně, teď tohle, jsem to ale idiot. Tak třeba na snídani? S čajem samozřejmě.“ Jak se na Davida Peter koukal, nešlo mu prostě odolat. David měl ostře řezané rysy tváře, zelené oči a světle hnědé krátké vlasy.

„No dobře, snídaně platí, ale teď se stejně musím jít domů převléknout.“

„Doprovodil bych tě, kdyby ti to nevadilo.“

„Tak jo, budu jedině, jinak jsem David, moc mě těší.“ Došli k Peterovi domů, David zůstal čekat v kuchyni. Pořádek kolem, to je fajn, pomyslel si David. Dveře do ložnice zůstaly trochu pootevřené a zrcadlo na protější straně pokoje dalo Davidovi skvělou příležitost si Petera prohlédnout. Peter ze sebe všechno mokré opět svlékal, Davidovi připadalo, jako kdyby se pohyboval zpomaleně, jako ve filmu. Peterovo tělo bylo, jak je již výše zmíněno, atletické, hruď a břicho měl pokryté chloupky, všude pěkně zastřiženo. Jediné čisté spodní prádlo byly bílé jocksy, které si Peter koupil do fitka na cvičení. Pěkně vysportovaný zadek a Davidovi ztvrdnul ve slipech. Naštěstí to nebylo moc vidět. Peter vyšel ven z ložnice, bílé triko a džíny. Vypadal jako rebel. Ne ovšem když si nasadil brýle. To byl roztomile zranitelný. Brýle si vzal, protože si musel vyndat kontaktní čočky, když mu do očí nastříkala nejdřív voda a pak zřejmě i trocha kávy.

V kavárně si objednali snídani a dali se do řeči. David byl svobodný, pohledný homosexuál vydělávající slušně peníze jako kurátor jedné z mnoha londýnských galerií. Bydlel ve velkém bytě právě s Lucy, která dělá ve stejné galerii jako on. Znali se už od mala. Jak se později Peter dozvěděl, David měl s coming outem docela jinou skutečnost. Rodiče to přijali s naprostým klidem. Hlavně ať je prý šťastný. To, jakým způsobem mohl David žít a co vůbec dělal, imponovalo Peterovi ještě o to víc, že David nepocházel z bohaté rodiny, ale poctivou dřinou se vypracoval až tam, kde je. Ne že by rodiče Davida třeli bídu s nouzí, ale na nějaké rozhazování rozhodně nebylo nazbyt. Mohlo by se zdát, že David bude při své profesi rozervaným umělcem, který má pouze známosti na jednu noc, a je mu vlastně jedno, s kým v tu chvíli je, ale opak byl pravdou. David byl, ač introvert, přehnaný romantik. Pro svého kluka by udělal první poslední a snesl by mu modré z nebe, nebo by se o to každý den aspoň pokusil. Tahle oddanost ho taky v minulosti stála ve vztazích docela dost bolesti. Pokaždé se beznadějně zamiloval a pokaždé to skončilo naprosto katastrofálně. Při poslední katastrofě to došlo tak daleko, že chtěl David spolykat prášky, a dokonce skončil na pár dní na psychiatrii. Tohle měli mimo jiné společné, bohužel.

To, co by se zdálo jako věčnost, uběhlo těma dvěma jako pět minut. Nyní se rozloučili před kavárnou, a dokonce už si ani nezapomněli vyměnit telefonní čísla. Peter nemohl celý den myslet na nic jiného než na to, jak se David smál. Nebo na to, jak zasněně uměl koukat z okna. Jako by se přenesl na úplně jiné místo. Jak mu pramínek vlasů spadnul před oči, když se nakláněl nad stůl pro další sousto. Na to, že jako jeden z mála byl slušně vychovaný a k obsluze se netvářil jako k naprostému póvlu a vždy slušně poprosil a poděkoval. Také na to, že to nebyl naprostý idiot, ale že byl chytrý. A nejen tak, jak by měl být vysokoškolák chytrý, ale tak nějak přirozeně, normálně. Pak si Peter uvědomil, že se do něj zamiloval. Po prvním rande.

Následoval klasický scénář. Další rande – večeře a kino. Pak procházky večerním Londýnem, pokus o koukání na hvězdy z břehu Temže, stejně nic neviděli, kvůli osvětlení. Galerie, muzea, parky. Peter si myslel, že jsou nezastavitelní, nic jim nemohlo překazit štěstí. Nějakou dobu se jim to dařilo. A i přes nějaké hádky spolu dokázali vždy najít nějaký kompromis. Peter se Davidovým rodičům hodně líbil. Byl takový bezprostřední, po nějaké bolestivé minulosti nebylo památky. Milovali se navzájem tak, že by byli ochotni pro druhého nejen zemřít, ale žít.

Každá pohádka ale někdy skončí a tahle se chýlila ke svému konci poměrně drastickým tempem. David čekal u sebe v bytě na Petera, až přijde z práce. Připravená večeře na stole a kvalitní víno ukazovalo na výjimečnou chvíli. Když už měl dvacet minut zpoždění, David začal být poněkud nervózní. Volal Peterovi na mobil, ale ten měl jenom hlasovou schránku. Zvonek u dveří. Běží tam.

„Dobrý večer, neradi rušíme, vy jste pan David Nolan?“ povídala přísně vyhlížející policistka.

„Ano, děje se něco?“ odpověděl, se srdcem v krku, David.

„Znáte jistého Petera Connollyho?“ položila netrpělivě otázku policistka.

„Ano, znám Petera, je to můj partner.“

„Bohužel ho spolu s dalšími lidmi dnes postřelil v obchodním centru neznámý muž.“ Davidovi se zbortil celý svět.

„Cože?“

„Prosíme, pojeďte s námi do nemocnice, tam se dozvíte další informace.“

„Jak to, že jste šli za mnou, a ne za jeho tetou, když nejsem jeho přímý příbuzný?“

„Uvedl vás jako kontaktní osobu pro případ nouze.“

„A je vůbec v pořádku? Co se stalo a proč se střílelo?“ Policistka se jen otočila na zadní sedadlo:

„Bohužel, žádné jiné podrobné informace prozatím nemáme a ani bych vám je, kvůli probíhajícímu vyšetřování, nemohla sdělit.“ David nevěděl, jestli Peter vůbec žije, ta zpropadená ženská mu nechtěla nic říct.

V nemocnici ho zavedli „naštěstí“ na JIPku. Na posteli ležel mladý muž, hlavu měl obvázanou a z pusy mu vedla intubační hadice k přístroji, který mu pomáhal dýchat. David se slzami v očích přistoupil blíže.

„To není Peter,“ povídá.

„Jste si jistý, má docela vážné zranění a oteklý obličej,“ řekla policistka.

„Jsem si zcela jistý, Peter měl dnes ráno strniště, když odcházel do práce. Navíc má na pravém předloktí malé tetování a tenhle ho nemá.“

„Tenhle muž měl u sebe ale jeho doklady.“

„Ale můj Peter to není. Tak mi ho koukejte ihned najít!“

„Prosím vás, uklidněte se,“ říká sestra a policistka na něj kouká s nechápavým pohledem.

„Okamžitě mě odvezte domů. Hned,“ rozčíleně povídá David. Na prahu svého bytu našel David schouleného Petera. Málem ho ranila mrtvice, když ho tam viděl spát. David vykřikl:

„Proboha, co se stalo!?“ Při objetí ho k sobě tisknul tak pevně, že se Peter musel odstrčit, aby mohl dýchat.

„Cestou z práce na metro mě někdo přepadnul a okradl. Neměl jsem žádné peníze ani telefon, tak jsem musel pěšky domů. Žádný taxikář si k sobě nevezme někoho, kdo vypadá jako já.“ Peter měl natržený ret a monokl kolem oka.

„Už mi to nikdy nedělej.“ David zabalil pár věcí a s policejním doprovodem byli Peter a David, který teď nechtěl Petera opustit, převezeni do nemocnice.

Peter skončil v práci dřív, date night s Davidem ho nenechalo klidným celý den a chtěl ho tak překvapit dřívějším příchodem z práce. Cesta probíhala pomalu, doprava v Londýně je díky Elizabeth Line neskutečná. Park, kterým dennodenně procházel od metra na autobus, znal jako své boty. To, že k němu zezadu přiskočil muž a chytnul ho pod krkem, si uvědomil až za několik vteřin. V té rychlosti mu mozek ani nestačil zareagovat. Ale to už ho útočník odtáhl za křoví a vrazil mu pořádnou do obličeje. To je to poslední, co si pamatuje. Probudil se, aniž by tušil, kolik času uběhlo. To že venku už byla tma, ale nasvědčovalo tomu, že venku ležel poměrně dlouho. Nikdo z taxikářů ho nechtěl vzít do auta, zaprvé neměl peníze a za druhé hrozně vypadal. A tím, že ho bolela hlava, a choval se tak poněkud nepříjemně, si rozhodně nepomohl. Došel až k Davidovi domů, ale nikdo neotvíral. Sesunul se vedle dveří a vysílením a bolestí usnul, blázen. Probudily ho až kroky, když zvednul hlavu, nevěřil svým očím. Skláněl se k němu muž, o kterém se mu zdálo. Byl zalitý světlem, Peter si myslel, že je to anděl. No anděl to byl, jmenoval se David, a to světlo byly policejní baterky.

V nemocnici to proběhlo k radosti všech zúčastněných poměrně v pořádku. Peter tam raději zůstal na pár dní na pozorování, ale nakonec ho pustili domů. Jeli k Davidovi, kde ho čekalo velice milé překvapení. Měl tam přestěhované všechny svoje věci.

„No a jak si vlastně věděl, že se k tobě budu chtít nastěhovat?“

„Prostě jsem to risknul,“ odpověděl David. „A jak si věděl ty, že řeknu ano?“ Peter se usmál a říká:

„Prostě jsem to risknul.“ Políbil Davida a položil si mu hlavu na rameno, zatímco koukali na večerním sluncem zalité Positano.

~fin~