Cesta mým životem: 1. Párty pro (ne)zvané

Pátek, 31. října 2014

„Jak vůbec Sam dostal pozvánku?“ zeptala se Nella Wildetonová svých přátel, když vylézali z Markova starého auta bez střechy – kabriolet zní až moc přepychově.

„Jak asi. Je to nejlepší kámoš Thomase, pravděpodobně tu párty pořádá s ním. Takže ji prostě má,“ odpověděl Nick Baker své nejlepší kamarádce.

Jeho o rok starší bratr Mark se ušklíbl. „No, už ji nemá, protože ji máme my,“ odfrkl si. Ještě do teď nechápal, jak se do něčeho takového nechal přemluvit. Nesnášel večírky, hodně lidí v malém prostoru, alkohol, hlasitou hudbu… mezi jeho ideální večery patřilo spíše koukání na seriály nebo hraní nějaké hry.

Vzpomněl si na to ráno, jak se všechno stalo a seběhlo ještě předtím, než si stihl uvědomit, že se vůbec něco děje, a jak vše bylo odsouhlaseno pomalu rychleji, než se vůbec stačil nadechnout.

Byl to pátek ráno, Halloween, a Mark Baker si zrovna bral věci ze své skřínky na další hodinu. Koutkem oka pozoroval Thomase Cornera, jak si povídá s jeho parťáky z kapely, Quilem Devonem a Markovým starším bratrem Samem Bakerem.

Mark si nepřipadal nějak divně, že je občas pozoroval (nebo spíše jen na Thomase a trochu i na Quila, ale pšt). Dělali to všichni, jelikož byli poměrně oblíbení díky jejich kapele MoonRock, se kterou prorazili před dvěma lety, a párkrát do roka dokonce hráli ve městě. A vlastně všichni tři byli ve škole poměrně oblíbení, než s kapelou vůbec něco dokázali. Thomas hrál americký fotbal, letos byl quaterbackem; Sam hrál baseball a Quil, pokud se Mark nemýlil, běhal a ještě pravděpodobně hrál basketbal či co.

Někde hodně hluboko si uvědomoval, že na Thomase spíše zíral. Možná to bylo tím, že byl pohledný a měl hezky vypracované svaly? Těžko říct. Mark si to většinu času si nepřipouštěl.

Ani nevnímal, že k jeho osobě přišly jeho dvě nejlepší kamarádky, Terry Jonesová a Nella Wildetonová, a o rok mladší bratr Nick, kterého považoval za nejlepšího kamaráda.

Nejspíš si o něčem povídali. Mark byl někde naprosto jinde, protože si ani neuvědomoval, že Thomas, Quil a Sam procházeli chodbou a něco vykřikovali. Mark nevnímal co, postřehl až, jak jeho starší bratr vykřikl: „Takže dneska v sedm u tebe, jo?“

„To je jasný!“ odpověděl s nadšením Thomas a bouchl Sama do ramene. „Pivo, hudba, další chlast a samozřejmě kostýmy,“ pokračoval a bylo tak nějak jasné, že nemluví nutně na své kamarády. Spíše na celou školu. Mark si všiml, že Quil protočil panenkami, odfrkl si a nenápadně zavrtěl hlavou. Rozhodně nebyl nějak nadšený. Divné.

„Bude to perfektní!“ dodal ještě Sam. Quil si to očividně nemyslel, Mark si byl jistý, že se mu to nezdálo. Netvářil se nadšeně jako jeho spoluhráči z kapely. Nacházel se někde hluboko ve svých myšlenkách a nevnímal, co se děje. Markovy zelené oči se střetly s Quilovými tmavě modrými. V tom okamžiku jako by se něco stalo, jako by se Mark nacházel na stejném místě jako Quil před chvílí. Zdálo se, že jsou někde sami dva a svět okolo nich přestal existovat.

No, možná ne tak docela, protože asi za dvě vteřiny bylo po všem a Quil svůj pohled odvrátil. Pořád se netvářil nadšeně, ale vše na světě bylo opět normální, protože Quil ani nikdo z jeho kamarádů nevěděl, že Mark existuje. Ano, ani Sam nevěděl, že jeho mladší bratr existuje.

Všichni na ně zírali nadšeně, a někteří dokonce s otevřenou pusou, například Terry.

Když se členové MoonRock ztratili z dohledu, Nella prohlásila: „Právě jsem dostala ten nejúžasnější nápad!“ Mark si povzdechl. Samozřejmě, že dostala ten nejúžasnější nápad, a vsadil by se, že dokonce věděl jaký.

Nick, Terry a Mark byli zticha, takže Nella zaníceně pokračovala: „Půjdeme na tu párty.“ Ano, přesně to si Mark myslel a odpověď rozhodně byla „v žádném případě“.

„Nemyslím si, že jsme pozváni,“ prohlásila Terry. Mark se pousmál, přesně tak! Rozhodně nejsou pozvaní a rozhodně se nikam nepůjde!

„Sam určitě je!“ řekl Nick po chvilce. Super, brácha, pomyslel si Mark, fakt úžasný. Tak nějak se tomu ani nedivil, věděl, že jeho mladší bratr je zamilovaný do Nelly a že by pro ni udělal první poslední – i vzal pozvánku jejich bratrovi.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ zašeptala Terry a Mark děkoval, že alespoň někdo z jeho přátel je normální.

„Lidi budou mít kostýmy, nikdo nebude vědět, že jsme to my. To jste nikdy nechtěli jít na párty těch oblíbených?“ zeptala se Nella. Mark odpověď věděl, aniž by o tom nějak hluboce musel přemýšlet. Ne, rozhodně nechtěl! Nahlas však nic neříkal.

„Já jo,“ odpověděla Terry a Mark vzal všechno zpátky. Nikdo z jeho přátel není normální. Nella to vymyslela, Nick by pro ni udělal cokoliv a Terry už svůj názor sdělila. Pro Marka to znamenalo jediné – jako jediný nechtěl jít a také byl jediný, kdo je tam mohl odvézt. Nick ještě pořád neměl auto a Mark mu své rozhodně nepůjčí! A pochyboval, že Sam by mu to své půjčil. Nádhera.

„Stejně nás asi nepustí dovnitř,“ řekl Nick. Že by tu ještě byla naděje? „Ta pozvánka je určitě jen pro jednoho, pochybuju, že jich Sam bude mít víc, a my jsme… jo, čtyři.“

„Ne a ne. Jsou jen tři!“ napadlo Marka, ale věděl, že se stejně nechá přemluvit.

„Možná ani nepotřebujeme pozvánku,“ přemýšlela nahlas Nella.

„Jo, přesně tak,“ souhlasila Terry a důležitě kývala. „Pravděpodobně by to tu nevykřikovali, kdyby nechtěli, aby jim na tu párty přišlo hodně lidí.“

„Takže v sedm u nás?“ zeptal se Nick. „Řídíš, že jo, brácho?“

„Eh…,“ nestihl ani nic odpovědět Mark.

„Super, tak v sedm!“ řekla Nella a po chvilce s Nickem odešla do třídy. Terry se ještě usmála a pak odešla na druhou stranu – také do třídy.

A přesně takhle se Mark Baker ocitl v kostýmu Kapitána Ameriky společně s čarodějnicí s falešným nosem a dlouhými černými šaty aka Terry, se Supergirl s maskou přes oči (jako vážně?! Supergirl ani Superman přece nemají masku!) aka Nellou a s Green Arrowem aka Nickem, který jediný měl normální kostým vhodný na středoškolskou halloweenskou párty, před domem Thomase Cornera.

„Stejně si myslím, že nás nepustí dovnitř,“ přemýšlela Terry nahlas, „nepatříme sem.“

„Mluv za sebe. Měla sis vzít něco normálního, ne kostým pro děti. A vážně, Nello?! Ten seriál miluješ. Supergirl nenosí masku!“ řekl Nick nahlas, ale ne natolik nahlas, aby na něj a své přátele nepřitáhl nežádanou pozornost.

„Přesně tak, Kara nosí brýle, ale jako Supergirl na obličeji nemá nic,“ podpořil svého bratra Mark, když zrovna vcházeli na dvorek Thomase Cornera. Hlasitá hudba byla slyšet přes celou ulici a Mark se divil, že ještě policie nezasáhla.

„Jo, takže jste to vlastně jen vy dvě, kdo sem nepatří,“ povzdechl si Nick. A wow, Mark rozhodně nečekal, že by takhle urazil Nellu.

Když vešli do domu, podali tu „pozvánku“ nějakému klukovi, který stál u dveří a který jim poděkoval, že přesně tohle hledal celý večer. Až po chvilce si uvědomili, že to byl vlastně plakát, který visel všude po škole a obývacím pokoji Cornerových.

Netrvalo také dlouho a Mark skončil osamocen. Terry se někam ztratila, pravděpodobně hledala Quila, do kterého byla zamilovaná – jak ona tvrdila – odjakživa, ale Mark věděl, že pravda byla jinde. Začala si ho všímat, až když prvně byla na vystoupení MoonRock.

Nick si užíval párty někde uprostřed davu. Obklopovali ho nejrůznější lidé, kteří netušili, že je to jen třeťák, který ze všeho nejraději maluje a čte komiksy. Nella popíjela nedaleko od něj a naštvaně ho pozorovala.

Mark tady nebyl ani pět minut a už věděl, že to tu dál nesnese. Rozhodl se jít ven na terasu. Moc lidí tam nebylo, ale někdo přeci ano. Mark si všiml opilé Zvonilky, která pravděpodobně nevěděla, kde je a co dělá. Na lavičce u plotu se líbaly nějaké dvě holky. Kousek od nich stál Drákula, který je pozoroval, ale předstíral, že telefonuje. Pokud Mark viděl dobře, měl otevřenou pusu – zdálo se mu, že zahlédl bíle se lesknoucí tesáky.

Mark se nakonec rozhodl posadit se na schody, kde na něj neviděla jak Zvonilka, tak Drákula. Rozhodně to tu nebylo zajímavější, ale bylo tu o něco klidnější a chladnější. Markovi ani jedno nevadilo.

„Svoji masku tedy rozhodně nezapřeš,“ ozvalo se za ním. Mark se otočil. Byl to někdo v masce Iron Mana, vypadal poměrně skutečně až na obličej. Masku měl totiž jen přes půl obličeje, takže mu byly vidět jeho nádherné rty.

„Za to ty ano,“ pousmál se Mark, „neměl bys být na parketu a pařit?“

„Normálně bych byl, ale Oliver Queen tam byl první.“ Mark se zasmál. Pak si uvědomil, že Iron Man pravděpodobně mluví o jeho mladším bratrovi. Ať Nick zapomene, že mu zítra Mark bude pomáhat s kocovinou.

Iron Man se přidal k jeho smíchu a Mark tak nějak zapomněl na Nicka, protože Iron Man měl ten nejúžasnější smích, který kdy slyšel.

Mark neměl ani ponětí, jak dlouho si vlastně povídali. Čas s tím klukem, který byl převlečený za jeho nejoblíbenějšího superhrdinu, utíkal velmi rychle. Neměl ani ponětí, kdo ten dotyčný byl, ale nějak ho to nezajímalo. Iron také nevěděl, kdo Mark byl. Teda asi… pravděpodobně.

Venku už byla tma a měsíc zářil přes celou oblohu, když se Mark ocitl mezi zdí a tělem Iron Mana. Měl ty nejúžasnější tmavě modré oči a Mark věděl, že našel jeho novou nejoblíbeněji činnost na světě.

No, alespoň do té doby, než ho Iron Man políbil. Ať to bylo jakkoliv velké klišé, tak líbal jako bůh. A to bez legrace. Mark sice neměl největší zkušenosti s líbáním, v životě políbil jen velmi málo holek, to ještě na základce, a pak ještě o něco méně kluků na střední, ale Iron Man byl zaručeně nejlepší na světě, co se líbání týkalo.

Když se od něj Iron Man odtrhl, Mark měl co dělat, aby si ho nepřitáhl znovu k sobě. Nakonec se jen začal lehce smát. „Co? To jsem byl tak hrozný?“ zašeptal Iron Man, ale na tváři mu pobíhal úsměv. Měl ten nejúžasnější úsměv, usmyslel si Mark.

„Co? Ne! Rozhodně ne!“ vydechl Mark ihned. Uvědomil si, že se musí červenat, ale doufal, že to pod jeho helmou Kapitána Ameriky nebylo moc vidět. „Jen jsem si uvědomil, že už dávno neshipuju Super Husbands, ale Winter Iron.“

Iron Man se začal smát. „No, hádám, že to je tvoje chyba, měl si vzít kostým Winter Soldier,“ řekl Markovi. „I když se musím přiznat, že já vždy preferoval…“

„Doufám, že ne Stucky, jinak se loučíme!“ přerušil ho Mark, ale věděl, že i kdyby Iron Man shipoval jeho nejnenáviděnější pár, že by ho jen tak neopustil. Alespoň dneska ne.

„Ne, Super Husbands, jejich UST je naprosto nesnesitelná,“ vysvětlil. Pak si Marka znovu přitáhl k sobě a políbil ho. Přestal myslet na všechno. V hlavě měl jen Iron Mana a jeho polibky.

Uvědomoval si, že by bylo fajn vědět, kdo to vlastně je, ale něco na té tajemnosti se mu líbilo.

Iron Man se od něj najednou odtáhnul. Mark neměl ani tušení, co se děje. Až když modrooký kluk zavrčel: „Kámo, vypadni odtud!“ došlo mu, že je asi někdo sleduje. Super, rozhodně ne něco, co by ho extra vzrušovalo.

Mark se otočil a uviděl Thomase Cornera v saku a černých brýlích. Pravděpodobně měl být „man-in-black“. Vždycky si myslel, jak Thomas Corner není perfektní, a pokud to zrovna nepopíral, myslel si, že je do něj zamilovaný. Když ho ale viděl stát ve světle měsíce a světla zevnitř v tom divném kostýmu z náruče Iron Mana, uvědomil, že vlastně necítil vůbec nic. Ano, možná byl pohledný, ale to byla spousta dalších kluků. Neznamenalo to, že by do nich Mark byl někdy zamilovaný.

„Sorry, ale tady Kapitán souhlasil, že si se mnou zazpívá!“ řekl Thomas.

„Cože?“ vyprskl Mark. No, spíš vykoktal velmi potichu se zjevným zděšením v hlase.

„Kámo, zapomeň na to, prostě jdi!“ hádal se Iron Man s Thomasem a Mark netušil, co se to sakra děje.

„Ne, kámo,“ řekl Thomas s velkým (a hlavně ironickým) důrazem na slovo kámo. Co se to sakra děje?! „Pojď, kápo, jsme na řadě!“ chytil Thomas Marka za ruku a táhl ho za sebe dovnitř. Mark neměl ani ponětí, co se děje. Nevěděl, co má dělat. Thomas byl o hlavu větší než on (moc nevyrostl a Thomas měřil minimálně metr devadesát) a měl oproti němu mnohem větší sílu. Možná by měl někdy zajít do posilovny?

„Thomasi!“ křičel Iron Man, ale dotyčný si ho nevšiml. No, spíše předstíral.

A pak to Markovi – asi – došlo.

Mysleli si, že je někdo úplně jiný! Museli si ho splést s jiným Kapitánem Amerikou (radši ani nepřemýšlel, kam ho to stavělo s Iron Manem). Marvel je přeci oblíbený, a když vcházeli, měl pocit, že viděl Spider Mana a že ho na dálku pozdravila jedna holka v kostýmu Winter Soldier (zřejmě shipovala Stucky, protože na něj zvláštně mrkla). Takže proč by tu nemohl být ještě někdo v kostýmu Kapitána Ameriky?

A ten někdo slíbil Thomashovi Cornerovi, že si s ním zazpívá.

Mark věděl, že tu nemá co dělat, že Thomash Corner nemá ani ponětí, věděl taky, že musí předstírat, že je ten pravý „falešný Kapitán Amerika“.

„Ehm, takže co to vlastně zpíváme, nějak mi to vypadlo,“ vysoukal ze sebe Mark. Zpíval vždycky rád, a ještě více ho bavilo hrát na kytaru. Jenže nikdy, a to opravdu nikdy, nezpíval ani nehrál před lidmi. Vždycky se šíleně bál a měl trému.

Jak se jmenuje ta věc, že předstíráte funkčnost něčeho, a když tomu fakt věříte, tak to funguje?

„Here Comes The Sun, přece,“ řekl Thomash, jako by to byla ta nejzřejmější věc na světě, ale na malý okamžik se Markovi zdálo, že se tváří zmateně. „Myslel jsem, že to víš.“

„Jo jasně, jen jsem… ehm, tročku zmatený-ej.“

„To jsem si všiml,“ řekl mu Thomash a pak už s jeho sebevědomím větším než jejich škola, přerušil DJe – Mark ho nepoznal, ale měl na sobě kostým Mario Karta. „Dámy a pánové, než vystoupíme s MoonRock, můj kámoš Kapitán Amerika souhlasil, že si se mnou zazpívá. Takže si to užijte!“

Thomas si vzal kytaru, která stála na provizorním „podiu“. Mario Kart podal Markovi mikrofon předtím, než se ztratil někam do davu. Netrvalo dlouho a Thomas začal hrát. Mark se ani nestačil vzpamatovat, nestačil vůbec nic, protože Thomas začal už i zpívat. Mark mu musel jedno nechat. Choval se sice jako blbec a v tenhle okamžik ho naprosto nesnášel, ale nebyl frontmanem MoonRock nadarmo. Jeho hlas byl naprosto nádherný.

Here comes the sun, do do do do / Přichází slunce, do do do do
Here comes the sun and I say / Přichází slunce a já říkám
It' s alright, hmm / že je všechno v pořádku

Další sloku převzal Mark. Věděl, že umí zpívat, a ti lidé tady ho neznali – až na Nicka, Nellu a Terry. Vtom viděl Iron Mana v davu – věděl, že to byl jeho Iron Man. A všechno bylo v pohodě. Iron Man se na něj usmál.

Little darling / Miláčku,
It' s been a long cold lonely winter / Byla to dlouhá chladná osaměla zima,
Little darling / Miláčku,
It feels like years since it´s been here / Zdá se mi to, jako by uběhly roky, co tu bylo

Další sloku zazpívali společně. Markovi se nelíbilo, jak jejich hlasy zněly dohromady. Nedoplňovaly se navzájem, ale zdálo se, že lidem se to líbí. Nikdo nebučel, nikdo nepískal a Markovi se to… no, tak trochu i líbilo. Možná, že kdyby zpíval s někým jako Iron Man, tak by si to dokázal i užít.

Here comes the sun, do do do do / Přichází slunce, do do do
Here comes the sun / Přichází slunce

Další verš nechal Thomas zazpívat Marka sám. Na další už se k němu opět přidal.

and I say / a já říkám
it' s alright, ta da da da / všechno je v pořádku

Před další slokou se Mark odvážil, odtrhl oči od Iron Mana a podíval se do davu. Všem se to líbilo, alespoň tak to na Marka působilo.

Terry na něj koukala s otevřenou pusou. Její oblíbena činnost patrně. Nella vrtěla hlavou, ale usmívala se na něj. A Nick? Ten si nadále užíval pozornosti, kterou mu lidé věnovali, ale zároveň věnovali pozornost jeho staršímu bratrovi.

Vzpomněl si, že se ta věc jmenuje placebo, a pomyslel, že by si to mohl možná i někdy zopakovat. Možná další Halloween?

Little darling / Miláčku,
The smiles returing to the faces / /úsměvy se vrací lidem do tváří,
Little darling/ Miláčku,
It seems like years since it´s been here / Zdá se mi, jako by uběhly roky, co to tady bylo

Here comes the sun do do do do/ Přichází slunce,
Here comes the sun and I say / Přichází slunce a já říkám,
It' s alright / Všechno je v pořádku

Tentokrát část „And I say“ zazpíval sám Thomas. A pak už zbytek písničky dozpívali společně.

Sun sun sun here it comes / slunce, slunce, slunce přichází
Sun sun sun here it comes
Sun sun sun here it comes
Sun sun sun here it comes

Little darling/ Miláčku,
I feel that ice is slowly melting/ zdá se, že led se rozpouští,
Little darling /Miláčku
it seems like years since it's been clear / Zdá se mi, jako by uběhly roky, co bylo jasno

Here comes the sun do do do do / Přichází slunce
here comes the sun and I say / Přichází slunce a já říkám,
it´s alright / Všechno je v pořádku

Sun sun sun here it comes/ Slunce, slunce, slunce přichází

Lidé začali tleskat, někteří dokonce pištět. Nick (a jeho dav kolem) byl jedním z nich.

„Dámy a pánové, Kapitán Amerika!“ řekl Thomas do mikrofonu. Mark se usmál a pak už se cítil jako Popelka (Popelák?!), protože se rozběhl někam ven. Doufal, že ven na ulici, nejlépe do bezpečí jeho auta. Neplánoval však ztratit botu, mobil, přehrávač nebo… co ztratila Lucy Hale v té nejnovější Popelce?!

Nakonec se, díky bohu, opravdu ocitl před domem Thomase Cornera. Doufal, že si ho ostatní všimli a napadlo je následovat ho. Zanedlouho, i v té tmě, našel jeho staré, ale milované světle modré autíčko. Nemohl ale dovnitř, protože jeho klíčky měl Nick. Byl rád, že do tohohle kostýmu nacpal alespoň mobil.

Vytáhl ho a napsal zprávu Nickovi, Nelle i Terry. Moje auto – pět minut.

Opět ho nasoukal do kapsy a konečně si dovolil přemýšlet. Neměl ani ponětí, co se to sakra stalo a co se stane. Vzpomněl si na Iron Mana a jeho nádherné tmavě modré oči a rty k zulíbání. Na zpívání, které se mu líbilo – až podezřele moc líbilo.

Uvědomil si, že je možná lepší vypnout a nepřemýšlet.

Čekal netrpělivě na své přátele. Nick se ukázal jako první, nedlouho po něm vyšla Nella. Oba dva se na něj podívali naprosto stejně – co to sakra bylo?! Co jim asi tak měl říct?

Ano, miluju zpívání, ale rozhodně neplánuju zpívat, protože mám trému? Ne, pravděpodobně by to nepochopili, Mark si byl jistý. Namítli by, že teď zpíval a žádnou trému neměl. No, měl, jenomže předstíral, že byl někdo naprosto jiný, takže to bylo jednodušší.

„Co to sakra bylo, brácho?!“ ozval se Nick, když otevřel Markovo auto a vlezl si na sedadlo spolujezdce. Nella i Mark si vlezli dovnitř. Nella dozadu a Mark na pozici řidiče – zaprvé nepil a zadruhé, jako by někdy nechal někoho řídit jeho autíčko.

„Předstíral jsem, že jsem jejich kámoš, který měl ten stejný kostým,“ vysvětlil jim Mark, a i přestože to bylo tak nějak i pravda, rozhodně nezněl nějak přesvědčivě.

„Proč si mysleli, že jsi jejich kámoš?“ zeptala se Nella klidným a starostlivým hlasem – no alespoň tak klidně a starostlivě, jak to potom kolik toho vypila, dokázala.

„Co se stalo?“ zeptala se Terry, která právě přišla do auta. Vlezla – no, spíše se zamotala – na sedadlo vedle Nelly a sundala si ten příšerný falešný nos.

„Mluvila si s Quilem?“ zeptal se jí radši Mark, protože si byl naprosto jasný, že tuhle párty strávila tím, že po něm pátrala. A taky byl čas na změnu tématu. Pak si ale všiml ve zpětném zrcátku, že se jen připoutala a usnula.

„Marku Adame Bakere, neměň téma!“ okřikl ho jeho mladší bratr. S Terry to ani nehnulo.

„No, nechtěl jsem, aby nás odhalili,“ plácl nakonec Mark a nastartoval své auto.

„Totálně nás odhalili,“ řekla Nella nezaujatě a s velkým zívnutím. Věděl, že než dojedou domů, bude spát i Nella a Nick (ano, Nick a Mark je rozhodně tahat nebude) je bude muset obě dvě dotáhnout dovnitř.

„Mluv za sebe, mě rozhodně nepoznali,“ řekl Nick a Mark s ním souhlasil.

No, to dopadlo dobře, pomyslel si Mark; těšil se, až si konečně sundá ten těsný kostým a usne. Byl to dost náročný den a pokud doufal, že se mu bude zdát o polibcích od Iron Mana, tak to byla jen a jen jeho věc. Nikdo to nemusel vědět.