• Full.of
Stylklasika
Datum publikace27. 11. 2017
Počet zobrazení1371×
Hodnocení3.78
Počet komentářů3

Steampunk je podžánr sci-fi či fantasy, vzniklý v 80. letech 20. století. Popisuje společnost a technologie založené na páře jako hlavním zdroji energie. Výchozí prostředí steampunku je „zrealizování“ budoucnosti, jak si ji představovali lidé 19. století. Je většinou zasazeno do období podobnému vládě královny Viktorie v Anglii. To se odráží zejména v módě oblékání (korzety, vesty, fraky, cylindry apod.), využívaní technologií (ozubených kol, páry, vzducholodí, balónů apod.), ale i tematickém pojetí coby romantismu.

-- Wikipedia

„Myslíš, že to vyhraje znova?“
S úspěchem jsem sledoval dobrých deset minut načernalý kouř z nejbližšího komínu táhnoucí se v šikmém, skoro vodorovném pruhu, tvořil městu něco jako moderní rámeček – takové zarámování dnešní moderní doby –, ale pohled mi znovu nechtěně klesnul směrem k Hradu. Bylo tam odsud z Karláku dobře vidět, tomu pohledu prostě nešlo uniknout.
„Myslíš, že to znova vyhraje Zeman?“
Jenže on mě přes ten vítr neslyšel. Otočil jsem obličej ještě jednou s křečovitě založenýma rukama proti ledovému listopadovému větru a pak raději zalezl z balkonu zpátky do kanclu.
„Je tam hrozná zima…“
„Už to pustili?“
„Jo, zrovna to nahodili,“ prohlásil jsem podrážděně. Vůbec mě nevnímal. „Dneska v noci jedou zase na uhlí, zamoří to celý náměstí.“
„Pokrok něco stojí,“ ušklíbnul se Teo.M a konečně se na mě od třídičky podíval. Vlasy všemi směry a malá náušnice v uchu, kukuč šibala a třídního provokatéra, černé oči jako uhlí, které teď dole ládovali do spaliště. Světle hnědé tílko z broušené kůže, kolem zápěstí a lokte pásky ze stejného materiálu. Já na tyhle módní výdobytky rebelů moc nebyl, zůstával jsem věrný košilím a vestám. Ale začalo nás mezi mladými ubývat – marketing.
„Co je to teď?“
„Breakrunners.“
Pokýval jsem uznale směrem ke gramofonu, ze kterého se dralo nějaké jeho techno. Ženský na tom přes den obvykle pouštějí Zagorku. Chvíli jsem přemýšlel, co se dalo skousnout líp.
„Vyškrábnul jsem ti nějakou směsku z minulýho roku. Desku ti tu nechám. Chtěl bych to slyšet někdy naživo…“
„Jo, já taky.“ Suše jsem polknul a tvářil se potěšeně. Milý dárek.
„Tak jo, asi to mám.“
„Fakt?“ opřel jsem se o stůl a zamžoural do dlouhých krabiček plných paklíků štítků srovnaných do různobarevných sekvencí, na jejichž stranách se vlnily další značky odkazující k začátku každé subroutiny. Vypadalo to na Javu, soudě podle tradičního způsobu řazení. Nezírejte na mě – tohle jsem poznal, správce sítě v ING přece není žádný technický ignorant. Napadlo mě, kolik mu tohle muselo dát práce připravit.
„A teď to rozpálej…!“ upozornil mě Teo s varovným šklebem. Za půl vteřiny se řev mlácení kladiva o smaltovanou vanu rozletěl po celém openspacu s nesmlouvavou razancí. Přiskočil ke mně a dlaněmi mi zacpal uši – i tak jsem měl co dělat, abych to udýchal. Něco na mě hulákal, ruce přitlačené k mé hlavě a smál se jako malý kluk. Jako školák, kterému skončil školní rok. Nevím proč, ale představil jsem si ho s karafiátem a v první třídě. Kdyby tak paní učitelka věděla, co z něj vyroste za magora.
„Jestli to neztlumíme, přijde na nás sekuriťák a máš po ptákách!“ řval jsem a musel uznat, že jsem se u toho taky smál jako šílenec. Moje vlastní slušňácká slova rezonovala v mé hlavě a já je slyšel, jako by je pronášel někdo jiný – nějaký nerd, co to dotáhnul po FITu na správce sítě s osmičkou denně a pěti týdny dovolené. A stravenkami. Tomu se musel člověk smát. A jak jinak než jako šílenec.
„Musíš to ztlu –,“ víc jsem zařvat nestihnul. Pusu mi zacpala ta jeho. Dlaně jsem přitisknul na jeho uši. Naše těla rezonovala v rytmu 60 W gramofonu a já byl opět na chvíli v jiném světě. Světě vibrací, absence pravidel, hluku a Teova jazyka.

***

„Takže jdem do akce?“ zeptal se a stále mě ještě držel za bok. Skladba už odezněla někde v základech tohohle skleněného baráku (jistě si na ni bude dlouho pamatovat) a konečně jsme se slyšeli.
„Já jsem ready.“
„Čupr, ber ty bedny a dem. Víš, kde sou kamery?“
„Nejsou,“ odpověděl jsem hrdě. Tohle jsem pohlídal. „Emulzní desky se neměnily už nejmíň půl roku. Z toho už nepřečtou nic, ani kdyby tady prošel slon.“
„Magoři. Oni nám to fakt nechtěj ani trochu stížit, co?“
„Oni uměj spíš ty fondy…“
Teo se zasmál a sebral opatrně dvě krabice s mnoha dávkami instrukcí. Já vzal ty zbylé dvě.

***

„Ses o tom nikdy nezmínil.“
„Já vim, ale nevadí mi riskovat.“
„Nevypadáš na to. Teda…,“ musel si všimnout mého výrazu, „seš jako slušnej borec, Lipto01. Jenom, že jako riskuješ krutej job a tak… Já nemám co ztratit. Dělám si tak, co chci. Ale asi skončim jednoho dne v krimoši.“
„Když já ti budu připravovat půdu, tak neskončíš. Neskončíme.“ Zatvářil jsem se drsně. Jako drsnej správce sítě, co dává v sázku všechno jenom kvůli hackerskému románku s tímhle týpkem. Ale docházelo mu, že jenom díky němu to zvládám? Ten šok, který život připravuje každému po škole. Rutina, stereotyp, spát, jíst a pracovat až do důchodu. Tahle nemoc mě postihla asi moc brzy, ale na druhou stranu, našel jsem protilék, ještě než se rozvinula.
Ta várka antibiotik v kožených kalhotách přede mnou si zase začala podupávat do rytmu neexistující hudby, pak zvednul oči a s úšklebkem mě přitlačil na stěnu výtahu. Než pater noster dorazil do suterénu, uplynula skoro minuta.

***

„Tady to maj trochu zabezpečenější než posledně,“ utrousil uznale Teo před masivními dveřmi a pořád se rozhlížel po chodbě. Začal se chovat moc podezřele, pomyslel jsem si.
„Je to banka, ty jsou na tyhle fíčury udělaný,“ odpověděl jsem polohlasně. V tuhle hodinu tu už nikdo chodit nebude, ale přesto se Teova nervozita přesunula i na mě. Ruka se mi na ovladači začala klepat. Sakra, klid.
Nastavil jsem na číselníku kód pro vstup. Jakmile se planžety dostaly na své místo, strojek ve stěně zachrčel a štítek se s tichým cvaknutím překlopil z UZAMČENO na PŘÍSTUP POVOLEN.
„Teď něco uvidíš.“
Přede dveřmi zasyčelo, jak pára proletěla písty a ty zapracovaly. Veřeje se odtáhly a nabídly velkolepý pohled, který tu šéf IT vždycky ukazoval na exkurzích pro nováčky.
Obří prostor táhnoucí se nejméně přes čtyři patra vyplňoval mechanický kolos.
Patra řemenů, ozubených kol všech velikostí, ochozů a servisních žebříků.
Pach olejů a tření kovu o kov.
Milióny zvuků. Brouřlivý tah řemenic, drnčení vahadel a táhel, dusot hnacích pístů i mechanický tikot nejjemnějších komplikací.
A teplo. To teplo! Pára, ač dobře filtrovaná, proudila podlahou z nižních technických podlaží a nesla s sebou tušení o výhni ve strojovně.
„Seznam se s Intel Core i7, dvě z našich dvanácti jader přímo před tebou. Viděls to někdy vlastně na živo?“
Teův strhnulý pohled mi odpovídal víc než jasně. Procesory v mých předchozích pracích byly proti téhle krásce hračky. Sledoval jsem jeho výraz – nebylo to jenom ohromení, jaké přichází, když se vystavíte něčemu nečekanému. Bylo to víc. Možná ho napadlo totéž, co před půl rokem mě: totiž, není to už moc? Tichá výčitka přírody a střídmého rozumu, zda jsme nesešli z cesty. Zda naše představy o budoucnosti nedosahují limitů racionálna. Zastrčená, krátká, ale o to prudčí erupce zloby nad arogancí současného nad tím, co může být. Ničím neomezené nutkání aplikovat současné na i ty nejkurióznější představy. Věda a technika. Poznání a aplikace. Jedna nesmí předběhnout druhou.
„Tady máš,“ podával jsem mu kulaté brýle, podobné těm leteckým, které dobře obklopily oči a chránily je proti nepředvídatelným výtryskům páry. „Tady si teď říkám, že sis mohl vzít něco jinýho než jen to tílko.“
Nahý hrudník chránila jenom slabá vrstvička broušené kůže, jeden silnější výtrysk a mohl skončil s nepříjemným popálením.
„Dvanáct jader?“
„Jo, proč?“
„Co tu počítáte, proboha?“
„Nevím, hlavně mzdy,“ vyprsknul smíchy. Konečně se probral z toho ohromení. „Ne vážně, oni tu dělají nějaké ty predikce na fondy.“
„No, tak jdeme na to?“
„Jop. Tudy.“ Ukázal jsem mu na uličku mezi dvěma vysokými sloupy té mechanické obludy a oba jsme se zanořili do horké páry.

***

Zasunul jsem poslední kazetu se štítky do podavače. Teo se usmál. Jak jsem byl předkloněný, sáhnul mi na zadek. Přes tenkou látku tvídových kalhot jsem cítil jeho ruku dokonale. Naštěstí tu v téhle části procesorovny nikdo nebyl.
Sakra! Proč se starám o tohle. Mnohem větší problém než ruka na zadku by přece bylo to neoprávněné ládování skriptů do stroje! Už neuvažuju rozumně. Vždyť tady jde o všechno.
„Tak mě k tomu pust…,“ zahlásil Teo a sedl si na židli operátora. Na zadávacím válci nastavil příkaz a posuvkou ho předal interpretačnímu hodinovému strojku. Na válci vyskákaly první písmena, kterými stroj potvrzoval první Teovy kroky.
„Tohle je prohlížeč, že jo?“
„Myslim, jo…“
„No, tak jdeme na internet.“
Průhlednou trubicí potrubní pošty proletěla první mikrokapsle hnaná vysokým tlakem. Další sekvence následovaly. Po minutě na stejném místě začaly přistávat cízí kapsle. Poznal jsem barevné identifikátory.
„Ty zůstáváš v Praze? Myslel jsem, že chceš do Evropy.“
„Změnil jsem plány, bude se ti to líbit,“ zašklebil se Teo a dal se do kódování dalších příkazů.
Řadiče plné jeho štítků zachrčely, jak je třídička začala zpracovávat a odesílat na místa určení.
„Teď už by to mělo jet samo,“ zasmál se a otočil se na židli ke mně.
„Můžeš vyndat pořadník…“
Sehnul jsem se pro zastrčenou sadu štítků – a to byl přesně moment, kdy jsem za sebou zaregistroval Teův pohyb a ucítil váhu jeho těla na svých zádech.
„Zůstaň tak,“ zašeptal mi do ucha způsobem, o kterém se nedalo prohlásit, jak moc to byla žádost. Obě ruce mi na panelu přitiskla jeho dlaň, druhá ruka začala hladit zadek. Začal jsem z něj cítit tu nespoutanost a intuici, co ještě lze, pro kterou si mě získal před víc než rokem na akci Kliniky 2.0. Už tehdy, když si objednával to pivo do kelímku, mi bylo jasné, že chápe pokrytecký Systém jako něco, co ho tiše a nepsaně potřebuje, něco, co nemůže žít samo o sobě a vyžaduje revoltu. A že revolta je jediný způsob, jak ho udržet. Ač neměl svaly, image drsňáka, ani intelekt elit, Systém stejně jako ten kluk za barem ho pohledem prosili, aby něco chtěl a udělal scénu. Když pak Teo prohlásil, že pivo je zvětralé, a vylil ho do umyvadla, každý do jednoho se vytočil („Ty vole, je to tu za lidovku! Všechno si tu děláme sami! Co bys chtěl, prasáku? Pivo pro miliony lidí, ne pro gurmány!“), ale já hned pochopil, že ani na tomhle místě nemůžou být lidi spokojení, pokud se nemůžou vymezit. Rebely a narušitele potřebuje Systém stejně jako kolektivy rebelů. A skupinky rebelů v kolektivech rebelů proti Systému. V tu chvíli jsem věděl, že je hacker a že si mě získá, i kdyby měl úzký hrudník a křivá záda. Intuitivně totiž pochopil něco, co já vymýšlel hrozně dlouho a stále si tím nebyl jistý.
To už jsem ale měl kalhoty u kotníků. Co když někdo přijde? Najednou to bylo hrozně pravděpodobné. Otočil jsem se polekaně na něj, ale místo provokativního kukuče jsem zahlédnul jen dvě mosazné okuly ochranných brýlí na očích a úšklebek. Ano, byl to určitě pořád on, ale nevidět mu do očí…
„Aaach.“ To nebyla žádná slast, ale průduch páry pod ovládacím panelem. Vychrlila se přesně pode mnou a orosila mi nahé nohy a břicho. Teo mi začal kapky roztírat po stehnech a zadku. To už bylo moc a svaly v těle se mi uvolnily, prohnul jsem se dolů a nabídnul mu tak snadnější přístup. Pochopil to hned: rozšněrování kožených kalhot a pak plivnutí.
Péro jsem ucítil vteřinu nato. Horké a natlačené přímo na můj zadek. Taky kam jinam, uvědomil jsem si, ale to už ho do mě natlačil. Skoro naráz. Teď ležel na mých zádech, jednou rukou mi stále držel ruce, jako bych chtěl nějak utéct, druhou mi vyhrnul košili a začal mě jemně hladit po boku – od podpaží až po zadek.
Pánev se přitlačila.
Stroj pod mým hrudníkem zachroptěl, jak zpracoval další dávku instrukcí, ale vypadalo to, jako by vycítil to péro pronikající ještě hlouběji do mě. Přes všechnu tu pozornost, kterou si Teův pronikající úd vyžadoval, někde vzadu mé mysli se objevila myšlenka, že ten stroj mrdá s námi. Perverzní představa.
Opět pára.
Teď už ji cítil i na sobě. Musela ho zasáhnout přímo mezi nohy a do koulí. Dala ho do pohybu. Jako by ho poháněla. První a druhý tvrdší příraz. Píst na parní pohon. Ta myšlenka neodplula, ale naopak se k mé nelibosti uchytila pevně.
Nad námi se spustilo nějaké výkonější výpočetní středisko. Roztočené převody přinášely sem dolů průvan teplého vzduchu a rytmus jako z Teovy hudby. Vlastně to znělo hodně podobně. Zapůsobilo to na něj, asi jako na kohokoli, a přizpůsobil se. Jak se mu líbí mrdat do stejného rytmu?
Teo byl nade mnou napnutý jako luk. Opíral se z jedné strany o panel a moje ruce, z druhé strany přirážel. Otočil jsem hlavu a přes mírně se rosící sklíčka brýlí viděl, jak mu tílko pleská o mokrý hrudník. Občas mi na zádech přistála kapka vody nebo potu, stekla po mně a propadla mřížovinou podlahy zpátky dolů do strojovny, odkud se za okamžik opět odpaří.
Do modulu pode mnou přilétla další salva potrubní zásilky s daty. Teo heknul a přirazil až nadoraz.
„Pěkně do rytmu!“ hlesnul mi se zachechtnutím do ucha.
Pára.
Kapky.
Zadunění panelu.
Jeho ruka na mém břiše.
Přírazy ze všech stran.
Stroj pod námi opět zavrčel, ale bylo poznat, že tohle je triumfální dokončení. U strojů to vždycky poznáte. Závěrečné otáčky, pak odpojení od hrací soustavy a brzdící mezičleny. Psací stroj začal mlátit táhly závěrečný log. Teo ještě zrychlil. Přitisknul mi hlavu k ramenům a funěl mi do ucha.
Pak stříkal.
Oba jsme hlasitě vzdechali slastí.
Mechanický výpisník dokončil úkon a táhla zatuhla v dolní pozici.
Stroje kolem nás ztichly.
Náš závěrečný hekot se nesl procesorovnou dobrých pět panelů daleko.
„Byl jsi…“
Zasyčení páry od vstupních dveří.
„Při-přijdou!“ hlesl jsem s doznívající eurorii. „Padej!“
Teo zamrkal. Tedy určitě pod těmi brýlemi zamrkal, jak mu došlo, v jakém světě se nachází.
Vytáhnul péro a zatáhnul kalhoty. Všiml jsem si, že ještě vytrhnul papír z výpisníku.
„To bude pecka! Ty budeš…?“
„Jako posledně. Padej! Touhle chodbou, pak výtahem ke strojovně a nouzovým východem ven!“
Dunivý zvuk jeho vzdalujících se bot převzaly boty jiné. Teď přišla ta trapná část businessu…
Vyšpulil jsem zadek ještě víc a nasměroval se víc do chodby, aby mě nemohli přehlédnout.
„Ach, prosím, už ne! Nechtě mě být! Ne, už ne! Smilujte se!“
Šok a nevěřícné civění sekuriťáků za mými zády byl cítít naprosto neomylně.
A Teo získávál cenné minuty…

***

Papír na dřevěné podložce přede mnou přistál s třísknutím. Nějak si začali dovolovat, musím přidat, pomyslel jsem si.
„Je to jako přes kopírák, co?“
„Já… bohužel ano.“
„Znova ty samý fígly. Proč jste nezavolal policii, když se věnoval tomu kódování?“
„Jak jsem měl? Byl jsem v šoku.“
„No to je neuvěřitelný! Vy jste prostě nezabránil trestnému činu! Pomáhat a chránit, chápete? Máte nám pomáhat a chránit majetek před takovýmhle zneužitím… Víte aspoň, kam ten jeho útok mířil?“
Vzlyknul jsem.
„On vás…,“ ozval se konečně ten hodný policajt – zapůsobilo to. S omluvným pohledem natočil trychtýř gramofonového záznamníku blíž ke mně. „… znova to…?“
„Jo, ojel mě.“
Trhli sebou a já znovu vzlyknul. Teď měl přijít zlatý hřeb.
„Já už tady nemůžu žít. V tomhle strašnym městě. Tohle přece neni Holywood! Už ani policie mě nedokáže ochránit, jak to mám dokázat sám? Vybírá si mě, musí mě sledovat… Na internetu, všude… Ví, kdy mám noční. Z mýho života je peklo, noční můra. Kvůli vám!“
Hlas se mi klepal a vypadal jsem na zhroucení. Soucitné a bezradné pohledy.
„Nestudoval jsem školu kvůli tomuhle. Dvakrát už jsem změnil místo, všude si mě najde. A já vám tak věřil. Všude si mě najde, zneužije k tomu nejhoršímu trestnýmu činu, kterej si dokáže student informatiky představit, a pak mě ještě…“
A rána z milosti.
„Měl ojet vás! Zasloužili byste si to!“
A pak už byli jako beránci.

***

Vracel jsem se noční tramvají ze služebny u botanky a vystoupil na Otakarově. Parní tramvaj zasupěla, dým se snesl na dlažební kostky a pak se do nočního ticha bezhlesně vznášel jako mlhy ve viktoriánském Londýně. Opřel jsem se zády o stojan s jízdními řády a chladil si zátylek o studený kov. Tentokrát to ještě vyšlo. Ale kolikrát ještě? Kolik setkání mi tím ještě zbývá. Lásku teď vymezovala vymahatelnost českého práva. Láska a lež k sobě neodmyslitelně patří, napadlo mě v tu chvíli. Láska bez lži je neúplná, nepoctivá.
Pak jsem vyndal mobil a zapíchnul ho do stojanu. Zachrastil, jak se vlasová pružina rychle nahla (s tímhle procesorem to někdy neudýchal ani celý den), a zaduněl, když synchronizace přijímala kapsle z potrubní pošty.

SIM 1 | OD T. | 2:14 16. 11. 2017
THX LTR. SLEDUJ NOVINY. T.

Usmál jsem se, a než přijela pětapadesátka, představoval jsem si, v jakém plátku se to objeví jako první:

OTŘESNÝ ÚTOK NA HRAD: TVRDÉ PORNO VE STYLU „MY LITTLE PONY“.
MY LITTLE PONY V PC NEJVYŠŠÍHO VELITELE ARMÁDY.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (13 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk30

"Rozhodli jsme se letět na Měsíc." John Fitzgerald Kennedy, l. p. 1961

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #3 Odp.: Hackeři ze století páryKev1000 2017-11-29 18:54
Fakt skvělé! 5*
Citovat
0 #2 pročPavel co se nepoužív 2017-11-28 10:03
proč jen proč?
Citovat
0 #1 Odp.: Hackeři ze století páryzmetek 2017-11-27 22:37
jo, musím kvákat ke všemu. Steampunk se mi líbí. Tohle je trochu bastard (zmetek, pokud si to mohu dovolit). Zatím nevím, co s tím...Ale asi si pokračování přečtu ze zvědavosti, co se z toho vylíhne.. možná zábava, možná hloupost. Hlasy nedávám, nevím jaké. Ale pokračování může potěšit a inspirovat.
Citovat