Běs

Utíkám lesem. Stále rychleji a rychleji. Kapky přerývaného dechu se sráží v nočním chladu. Kožené kanady s narůstající rychlostí stále beznadějněji podkluzují na mokrém jehličí. Tenké větvičky co chvíli drásají potem zbrocenou tvář a holé paže. Z hrdla se prodere zoufalé zasípání. Ledový vzduch plnící plíce v nepřirozeném objemu i tempu. Cítím svůj vlastní strach, adrenalin, rozčílení z faktu, že mám být připraven o život. Všechny pachy náležící oběti. To vše ale překrývá těžká prastará vůně. Kůže, peří, pryskyřice, sama Země. Animální radost z lovu, moc, právo na spravedlnost a kořist.

***

Jediný pár laních nohou. Měkce dopadají do rozměklé půdy. Vlastně se země téměř nedotýkají. Je i toto možné? Jedna, druhá, odraz. Nepřirozeně dlouhý skok. Ruka, v ten okamžik nepříjemně lidská. Zatíná se do mé paže. Ostré nehty za sebou zanechají jen hluboké rýhy v kůži, protože mé elementární instinkty se právě probudily a naposledy se rozhodly bojovat za mou existenci.

Mrtvé jehličí pod podrážkami vystřídá tráva. Lesklá, kluzká, zalitá mléčným světlem měsíce. Dlaně se zaboří do měkkého porostu. Na tvář dopadne několik kapek noční rosy. Ostružiní mě chytne za ramena. Z kotníků vystřelí ostrá bolest. Naděje zmizela. Neohlédnu se. Vím, že bych zahlédl to, co si lidé pamatují jen z nočních děsů. Otisk v univerzální paměti našeho rodu. Důvod proč nám hned na okrajích lesů naskakuje husí kůže.

***

Na zatýlku ucítím rozpálený dech. Čekal jsem pach pekel, síru a smrt. Místo toho je tu znovu ona zemitá vůně z počátku věků. Naskočí mi husí kůže. Pevně zavřu oči. Cítím na svém těle váhu a teplo druhého. Zuby přejedou po jemné kůži krku. V dlaních drtím stébla trávy. Je to tu. Horké rty se otřou o třesoucí se tepnu. Něžně. Jako při polibku. Mysl vybičovaná k nepříčetnosti tak blízkou představou smrti to vnímá jako zradu. Prudký nádech. A znovu, déle. Tentokrát s jistotou polibek. Hormony vyplavené při umírání i při vzrušení jsou téměř totožné. Organismus umí přepnout rychle. Mysl s tím má větší problém.

Tiché zasténání. Kterému z nás patřilo? Cítím štíhlé koleno vklíněné mezi má stehna. Hrubá horká dlaň pod promáčenou košilí. Husí kůže. Mráz běžící podél páteře. Druhá dlaň na boku, vytahuje mě do kleku. Nechám se. Přepadávám dozadu a opírám se o pevnou hruď. Rty opět naleznou tepnu, přitažlivou a žádoucí pro lovce. Do očí se mi opírá mléčný kotouč měsíce. Netečný pozorovatel. Košile povoluje bez špetky vzdoru. Hladký hrudník a hrubé dlaně. Skály mne osahaly. Omámeně otočím hlavu.

Prudce sražen na kolena. Dlaně se opět zaboří do trávy. Tvář pokryje rosa. Zavírám oči. Nepřeje si být spatřen. Chladný vzduch pohladí rozpálená bedra a slabiny. Letmá myšlenka na odpor. Bolest. Ostrá, spalující. Slzy tlačicí se zpoza zavřených víček. Hluboké zamručení plné očekávání. Další vlna bolesti. Další. Dalš… Dal… Da… Křičím. Křičím slastí. Prostupuje mnou v hutných vlnách. Ve známém rytmu. Tlukot srdce, tlukot křídel, tlukot kapek. Prostupuje mnou a s ním i elementární vědomí tohoto světa. S každým dalším přírazem píšeme příběh beze slov. Tempo. Víc, víc! Svíjím se, bičován jeho extází. Ta se vzápětí stává mou. Mnou. Padám. Hluboko a dlouho, v pevném objetí. Tma.

***

Otevírám oči. V zápětí jsem však oslepen sluncem. Stojí téměř v poledni. Zkřehlé a jen pomalu prohřívané tělo, nahé jako prst. Prostupuje mnou bolest, z počátku jen fyzická. Kotníky, kolena, pánev, dlaně, lopatky. Takže se to opravdu stalo. Byl tu… Potichu s nožem v zubech se vkrade i bolest duše. Do očí se hrnou slzy. Necítím se zneužitý. Jsem poctěný. A opuštěný. Znovu usínám.

***

Tupá bolest v hlavě. Vyprahlé hrdlo. Zalepené oči. Poslepu nahmatám hrnek, je prázdný. Jen na dně plave několik vodou nasáklých plodnic Psilocybe arcana. Tohle si musím zapsat, jinak mi to nikdo neuvěří.