Stopařův průvodce I. - Vlak

Opřu čelo o ledové sklo a promnu klížící se oči. Za okny právě rychlostí kolem osmdesáti kilometrů za hodinu ubíhají Žďárské vrchy. V tuto pozdní zimní hodinu ponořeny do neproniknutelné tmy a téměř posvátného ticha, které narušuje snad jen naše Doubrava, rychlíková souprava ženoucí se na své poslední dnešní cestě do Brna. Téměř prázdné vagóny se koupou v typickém nažloutlém světle a suchém horkém vzduchu. V těchto soupravách pamatujících pravděpodobně ještě Jeho Milost Císaře Pána to prostě jinak nejde. Buď zmrznete, nebo se pomaloučku upečete. Já dávám přednost blaženému teplu, které mi už půl druhé hodiny potměšile podsouvá myšlenky na postel, duchnu a aspoň osm hodin hibernace.

Ale zpět do reality, už jen na chvíli. Protáhnu zatuhlá ramena, zívnu a bez většího zájmu otevřu dveře do dalšího kupé. Automaticky odříkám svou oblíbenou básničku:
"Dobrý večer, přistoupili? Vaše jízdenky, prosím."

Trhne sebou, lehce zavrčí, pootevře jedno oko. Vypadá trochu jako předčasně probuzený medvěd. Z klína se mu sesune otevřená kniha a poskočí po podlaze, to ho definitivně probudí. Zamrká tentokrát o dost razantněji, snaže se narychlo odehnat zbytky spánku.
"Eh…, dobrý den," vyhrkne, načež se začne jako velekněz chaosu prohrabovat všemi svými kapsami. Výraz ospalého překvapení střídá rostoucí děs.

Ten chlap mě začíná bavit. Zapřu se o rám dveří a se zájmem ho pozoruji. "Jen klid, někde určitě bude."

Rozzáří se mu očka, načež ze zadní kapsy kalhot vydoluje koženou peněženku ukrývající mnou vyžadovanou jízdenku i se zákaznickou kartou. Energicky mi je strčí pod nos. Profesní upjatost stranou, tváře se jako blbeček, orazím jízdenku a pomocí svého příručního peklostroje překontroluji platnost In-Karty. Vrátím doklady jejich majiteli, který si v mezičase stihl posbírat ze země knihu. Zaujme mě její pestře barevná obálka se známým typografickým řešením. Nasadím hravě pohoršený výraz:
"No teda, házet s panem Adamsem na zem, že se nestydíte…"

Opět lehce vykulený výraz, naštěstí rychle vystřídaný úsměvem od ucha k uchu.
"No jo, máte pravdu, jsem fakt špatný stopař, ani ručník u sebe nemám!"

"Tak doufejme, že dnes v noci nepřiletí Vogoni, protože já ho ke své hanbě také nemám."

"Myslím, že nám bude protentokrát odpuštěno. Nevíte jen v jakém časoprostoru se teď asi nacházíme?"

Rozhlédne se kolem, ale hustá tma za okny nepřinese uspokojivou odpověď. S tou přispěchám já, letmo kouknu na hodinky a již téměř automaticky určím polohu:
"Je dvacet padesát pět středoevropského času, nacházíme se na planetě Zemi, konkrétně někde mezi Žďárem nad Sázavou a Křižanovem, v oblasti Východního Mordoru, tedy Vysočiny," vychrlím na jeden nádech.

Vyprskne smíchy. Směji se s ním, mám rád lidi se smyslem pro můj mnohdy nevhodný humor. "Děkuji za vyčerpávající odpověď! Ale ten Mordor si beru osobně, mám svou rodnou hroudu moc rád."

"Tak to se omlouvám, kolego stopaři, já mám tuto krajinu bohužel zafixovanou pouze jako úsek častých nehod a hodinových zpoždění, kdykoliv klesne teplota pod nulu nebo zafouká silnější vítr, prostě Mordor. A teď mě prosím omluvte, musím jít probudit další nebohé cestující…"

"Teda vy jste mi ale povedený sadista!"

Vyměňujeme si poslední úsměvy a já mířím do dalšího kupé. S podivuhodným elánem odrecituji básničku, čímž vyruším snad ještě předpubertální páreček v jakémsi podivuhodném namlouvacím rituálu. Raději co nejrychleji vycouvám a pokračuji dál. Za chvilku mám soupravu oběhnutou. Stavíme v Křižanově, kde Doubravka vyvrhne na perón několik rozespalých duší, načež dávám pomocí svítilny pokyn strojvedoucímu a my se následně se řítíme dál. S úsměvem na tváři se vydám na dlouhou cestu na druhý konec.

Brno! Špinavé, odporné, milované Brno! Někde v tvém srdci čeká malá ošklivá garsonka s velkou krásnou postelí. S úsměvem, posíleným tou dokonalou představou, proběhnu ještě naposledy vlakem, nikdo nezaspal. Už jen odevzdat peklostroj a desky se všemi těmi nudnými dokumenty do dopravní kanceláře a konečně už budu moct vyběhnout z budovy nádraží. Přes nos mě praští silná směska večerních pachů brněnských a přes uši moje jméno:

"Michale!"

Automaticky se otočím, za mnou se žene stopař z rychlíku. Udýchaně se na mě culí.

"Už jsem myslel, že vás nedoběhnu… Nějak jsem se s vámi zapomněl rozloučit. A představit se. Jan Hirsch, moc mě těší!" a s nadšeným výrazem ve tváři ke mně napřahuje ruku. Ještě stále překvapeně ji stisknu.

"Petrů, Michal… Ale to už vlastně víte, Sherlocku."

"No jo, ty jmenovky… A na Stopaře jsi neslyšel, tedy jste," usměje se.

"Ale klidně jsi, tedy pokud jako starší souhlasíš."

"No teda, to už fakt vypadám jako dědeček?"

"Rozhodně ne, to jen já jsem štěně!" vracím mu všechny ty široké úsměvy.

"Ale jdi. Nemohu tě někam pozvat? Třeba na pivo a buráky? Kdyby ti Vogoni přece jen přiletěli…"

Zpanikařím. I když jsem to posledních pár minut nejspíš tak trochu čekal.

"Raději ne, budu muset běžet."