Trochu tolerance

Pro S Frei: Děkuju, že vzpomínáš...

Podíval se na mobil.

Škvrně. Jeho mladší sestra.

" aani nechod radeji domu uz to vi a zuri "

Musí být dobře rozhozená, pomyslel si Petr. Když píše s chybou hned na začátku a ještě bez diakritiky. Jeho sestra byla vždycky velmi hrdá na to, že i zprávy z mobilu má jako ze žurnálu.

Ani nemusel moc přemýšlet, kdo a co ví… Otec. A ví, nebo se tedy právě od nějakého dobroděje dozvěděl, že jeho syn je homosexuál… Doma je toho času obvyklý kravál jako vždy, když on, nebo sestra něco vyvedli, a hromosvodem je nesmírně hodná a neméně nesmírně ušlápnutá matka.

Petr se unaveně pousmál. Živě si uměl představit, jak někdo z otcových podřízených podlézavě hlásí, že mu tedy jaksi po tom nic není, že…, ale cítí morální povinnost pana ředitele informovat, že… bla bla bla… Možná dotyčný donašeč očekává pochvalu, ale to se podiví. Byl si jistý, že jestli je to někdo z otcova podniku, otec se ho při první možné příležitosti zbaví, aby to nerozkecával dál.

No co, maximálně mě zabije…, pomyslel si Petr a odhodlaně vstoupil do dveří starého paneláku.

Sakra, co blbnu? pocítil zlost sám na sebe, když se mu zpotily ruce a stáhl žaludek. Jsem snad dospělý… a stejně se toho vola bojím, jako by mi bylo pět. Ale to je přesně to, o co mu jde. Aby se ho všichni báli a lezli mu do zadku. Autokratický absolutistický monarcha. Já já a nikdo jiný. A samosebou otcovo oblíbené heslo: co tomu řeknou lidi? Petra napadlo, že otec měl vždycky ohledy ke kde komu mimo vlastní rodiny.

Odhodlaně otočil klíčem a vešel do bytu. Kupodivu bylo ticho. Pozdravil matku, která vyšla do chodby. Byla bledá jako stěna. Segra byla zavřená v pokojíku, ale svítilo se. Zaklepal na sklo a šel do koupelny.

Otec začal kupodivu řvát, až když přišel do kuchyně. Nechal ho. Co měl říct? Že se snažil být "normální"? Že se snažil tak moc, že tři roky chodil a hlavně spal s holkou? Nebo, že na něho kašle, ale mámu a sestru miluje natolik, že se snažil to překonat? To nutkání, které bylo silnější než on? Měl se snad stydět za to, že miloval? Že miloval jediným možným způsobem, jakým milovat mohl? Měl mu říct, že se nezabil jenom proto, že nechtěl ublížit mámě a sestře, tomu copatému škvrněti, co se mu věšelo na krk a pusinkovalo mu ucho? Měl mu říct, že před půl rokem neměla máma migrénu, ale on našel odvahu a všechno jí a segře vyklopil? Že našel odvahu přiznat jim, že se zamiloval do kluka, a později i to, že se rozešli?

Místo toho jenom stál a hleděl na soptícího otce, aby potom řekl:

- Polib mi prdel…, - přes to, že tenhle slovník běžně neužíval.

Muž ztratil dech i slova. A to se tomuhle pánovi asi ještě nestalo.

Odešel do svého pokoje a pomalu v klidu si sbalil svoje věci. Moc jich už stejně nebylo. Věděl, že dřív nebo později to praskne, a skoro všechno, co měl rád a mělo pro něj cenu, si už postupně odstěhoval.

Mlčky objal plačící sestru. Chvilku kolébal vzlykající děvče na svém těle, jako když byla malá a on ji utěšoval.

- Neboj škvrně, já se nejdu utopit. Tu radost tomu trotlovi neudělám. Jenom jedu na ryby. -

Usmála se skrz slzy.

- Ale až ho to trochu pustí, zase se vrátíš domů, že jo? - zeptala se s nadějí v hlase.

- Pomoz mámě. Bude tě teď moc potřebovat, - zamluvil to.

Přikývla s odhodlaností svých sedmnácti let.

Když si bral z věšáčku v chodbě klíče od chaty, otec ho okřikl:

- Co si jako myslíš, ty zmetku, že děláš?! Okamžitě to vrať! -

- Smůla, otče. Ta chata je moje. -

To mu taky otec nemohl odpustit, že dědeček chatku u lesa přepsal na něj, a ne na jeho matku. Dědeček chtěl, aby chata zůstala jemu, a dobře věděl, že přepsat chatu na matku, otec ji přemluví, nebo přinutí chatu prodat. Konec konců, měl už kupce v záloze.

Obrátil se k matce.

- Mami, promiň, ale jiný to už nebude. -

Kupodivu nezačala už znovu plakat. Snad doufala, jako každá matka, že se stane zázrak. A všechno se nějak vyřeší. Stejně, jako když před lety odmítl po škole nastoupit do otcova podniku a šel pracovat jinam. Otec tehdy vyváděl, jako by udělal bůh ví co. A ani teď si otec neodpustil poslední slovo. Nebo spíš výhrůžku.

- No jen si běž, klidně si táhni. Když tě nebudu živit, chcípneš beze mne hlady. No jen si jdi, ty… hrdino… -

Sedl do auta a vyjel na výpadovku. K chatě po dědovi dojel už skoro za tmy. Hodil se na kavalec a najednou se dostavil podivně blažený pocit. Zbavil se fotra. Jednou pro vždy. No to není špatný… To je přímo skvělý…

A usnul dřív, než si stačil zajít pro nějakou deku.

Ráno ho probudila zima a hlad. Deka by problém nebyl. Oba peřináče byly plné polštářů a dek všemožných tvarů a velikostí. Chata byla obyvatelná celoročně, ale v zimě byly dvě teplé deky, nebo deka a peřina víc než příjemné. Ale pro jídlo bude muset do města. Mimo trochy rýže a pár balíčků vietnamských nudlí tu nic k jídlu není. Je sobota, všude bude plno. Leda, že by si zkusil chytit rybu. Sice si k ní bude muset uvařit rýži, ale to mu nevadilo, měl to rád. Vyhrabal se z postele a vydal se k řece. Měl tam svoje místečko, kam nikdo jiný nechodil.

Docela ho proto zaskočilo, že tentokrát tam už někdo byl. Vysoký kluk stál u vody a maloval východ slunce. Podle zválené trávy tu nejspíš i spal. Zpod keře se zdvihla obrovská doga a temně zavrčela. Nikdy ještě takového psa neviděl. Tedy, ne, že by nikdy neviděl dogu, dokonce i na sídlišti se daly potkat. Ale nikdy neviděl dogu zvící slušně rostlého poníka.

- Thór, lehni! - okřikl ho malíř.

Pes poslechl a zase se složil jako skládací metr. Přesto se Petr nemohl zbavit dojmu, že pes na něj pohlíží docela chutiplně. Olizoval se značně podezřele.

- Jdeš na ryby? Já budu potichu, neboj se, - řekl kluk a ani se neotočil. A opravdu. Celou dobu mlčel. Petra napadlo, že má divný hlas. Na kluka trochu vysoký. A je to vůbec kluk? Ale na holku zase hluboký. Viděl jenom záda a dlouhé vlasy. No ale holka by si neoblékla rovnou na holé tělo jenom vestu. Nebo jo? Nemohl si pomoct, jeho mysl zabíral ten podivný malíř podstatně víc než ryby. Zarazil se, až když z vody tahal čtvrtou. Tolik ryb sám nesní, no možná by ty dvě menší mohl hodit zase zpátky…

- Chceš se podívat? - vyrušil ho z přemítání nad osudem ryb měkký hlas.

Popošel k obrázku. Nedokázal poznat, jestli je to umění, nebo kýč, ale docela se mu to líbilo. Zasmál se, když uviděl, že je tam i on. Asi malovat umí, napadlo ho, když se bez problémů poznal.

- Jak jsi to udělal? Celou dobu stojíš zády ke mně? -

- No, možná to bude tím, že to umím. -

Bílé zuby se mu zaleskly v úsměvu.

- Dostanu procenta, až to prodáš? -

- Ne. Ale dostaneš slevu, až si to koupíš. -

Zase se zasmál. Petr ucítil, jak mu cuklo ve slabinách. A zároveň mu doslova šrotovalo v hlavě. Ježiši, je to vůbec kluk? Tělesně tady nepochybně. Ale obličej měl dívčí. Tedy něco jako vousy tam bylo, ale celkový výraz… Nenápadně mrkl dolů. Pláťáky byly tak volné, že na nic nepřišel. Tedy jakási malá vypouklina se rýsovala, ale opravdu jen malá…

Podal mu ruku.

- Petr. -

- Saša. -

No a jsme tam, kde jsme byli, že.

V Sašových očích zajiskřilo.

- Nějaký problém? -

- Ne, ne. Jen… chceš rybu? Mám jich už dost. -

- No, víš, vlastně moc rád, ale to bude problém. Nemám si ji jak udělat. Měl jsem zamluvený spaní ve zdejším kempu. Řekl jsem, že mám velkého psa. Prý, bez problému. Ale když uviděli Thóra, tak mě poslali do háje. Tak jsme se dneska vyspali tady. Není to po prve, jsme zvyklí. Chvilku tu budeme bezďačit, však je teplo. -

- Pojď se mnou. Kousek odsud mám chatu. Rybu uděláme tam. -

- To si takhle zveš běžně cizí lidi k sobě? -

- Bojíš se? -

Saša s úšklebkem ukázal očima na hafana, chlemtajícího vodu. Teď zvedl hlavu a okázale zívl. Tesáky měl dlouhé jak mužský palec.

- Ale ne. Jen… mám víc ryb, než dokážu sníst, a v chatě je jenom chladnička. Co se nesní dnes a zítra, bude se muset vyhodit. Žerou psi ryby? -

- Tenhle jo. Je tak dokonale vycvičený, že žere i to, co uvařím já. -

- No vidíš, já vařit neumím. Dokonce se mi před časem povedlo zjistit, že ani instantní polívka není odolná vůči idiotům, kteří si u vaření čtou. -

Saše se rozesmál, pes na to reagoval veselým zavrtěním ocasu a Petr zrychlenou akcí srdeční.

V chatě se Saša radostně hrabal v staré kredenci a za chvilku už chata voněla kořením.

- Ti nechci nic říkat, ale to koření je ještě po babi. A ta už tu nejmíň tři roky nebyla, - upozornil Petr.

- No aspoň, až ti bude blbě, tak budeš vědět z čeho, - zakřenil se Saša a otáčel se u předpotopního sporáku, jako by tu žil odjakživa.

- Jak optimistické. -

- Že? Já jsem velký optimista. -

Povídali si o všem možném a Petr pořád neměl jasno. Saša mluvil v mužském rodě, ale… Už viděl pár zženštilých jedinců a zrovna sympatičtí mu nebyli. Ale on tak nepůsobil. Spíš jako něco mezi. Jakýsi lehký nátěr ženskosti. Ani holka, ani kluk. No ale hermafrodit může být snad jenom zvíře, ne?

Leda, napadlo ho najednou, leda, že by to byl tranďák… Nikdy žádného neviděl, ale možné by to bylo. A to neutro jméno…

No jo, ale přece se ho nemůže ptát. No vlastně by mohl, je to jeho chata… Ale nezeptal se. Pomyslel si, jak by se cítil on, kdyby na něho někdo vyhrkl: hele, ty seš buzna, že jo? No, já si to hned myslel.

- Jestli chceš, můžeš tu spát. Ale docela bych ocenil, kdyby ta doga spala na zemi. -

- Jasně. To není gaučový pes. Mimo to, ani by se do postele nevešel, - zasmál se Saša.

Pak ale trochu váhavě řekl:

- Jen… já tu měl domluvený kšeft. Na náměstí maluju rychlo portréty. A ty se asi v neděli vracíš domů. -

- Ne. Já jsem od včerejška doma tady. -

- Tak to jo. Ale… asi bys něco měl vědět. Já nejsem kluk… spíš taková divná holka… -

- Trans? -

- Jo. -

- A až budeš, tak co budeš? -

- Kluk. Tedy doufám. -

- A nebojíš se mě? - prohodil lehce Petr.

- Myslel jsem, že jsi vůči slečnám imunní, - řekl Saša a s vážnou tváří se mu zahleděl zpříma do očí.

- Co? -

- A mám Thóra, - zamlouval to Saša rychle.

- To je to na mně tak vidět? - držel se Petr svého.

- Trošku. -

- Tak to budeme dobrá dvojka. Teplouš a tranďák… Co s tím uděláme? -

- Trošku tolerance, nebo tak něco… a bude to v pohodě… -

Saša se už zase smál a položil mu ruku na rameno. Petr proti své vůli ucítil vzrušení.

No tak přesně toto jsem potřeboval… Sotva jsem se otřepal z rozchodu, tak… Tak vlastně co. On mě přece nebalí. Jenom se zkouší chovat jako kluk. Myslí si, že nějak takhle se k sobě kámoši běžně chovají. Nemyslí tím nic postranního. Akorát, že má tu smůlu, že to zkouší na mě. Ale vždyť mně normálně kluci nic neříkali. Nestavěl se mi na plavečáku nebo při tenisu. Tak proč sakra teď jo? Jo, nějaký našinec, to bylo něco jiného. Když jsem vycítil, že jsme na stejné vlně, tak to jo, ale teď? Ale kristepane, tohle je něco mezi holkou a klukem. Nikdy by si nezačal s našminkovaným klukem, tak jako by si nezačal s holkou, co vypadá spíš jako chlapice než jako ženská.

Tak to bude ještě zajímavý, pomyslel si.

Trocha tolerance, nebo tak něco…, zazněla mu v uších Sašova hláška.

***

- Musím zajet do obchodu pro něco k jídlu. Chceš jet se mnou? Holky přece rády nakupují, - zeptal se druhý den ráno Petr Saši. Při zmínce o holkách se zašklebil.

- Hele, nech si to, jo? Já se tě taky neptám, jestli tě to po prve bolelo hodně, nebo ještě víc. -

- Spíš ještě víc. Připadal jsem si zničený jak cigánská hračka. -

- Bolí to? - zeptal se plaše Saša.

- No, přijde na to. Mě to bolelo. A hodně. Tak jdeš? -

V obchodě si všiml, že pár lidí se za Sašou ohlédlo. Bylo mu to nepříjemné, ale neřekl nic. Ostatně nezdálo se, že Sašu by to sebeméně rozhodilo. Asi už byl zvyklý. Když ale u pokladny začal třídit věci na moje-tvoje, tiše mu řekl:

- Nech to tak. Pak se u mne vyrovnáme. Stejně to budeme jíst oba. -

Večer si k němu Saša přisedl na pohovku.

- Kdy jedeš ráno do práce? Já půjdu s tebou a večer tu na tebe počkám. -

- Proč chceš vstávat tak brzo? Nechám ti klíč. -

- A nebojíš se? - vzpomněl Saša jeho včerejší otázku.

- Tady by se toho moc ukrást nedalo. Mimo televize a sto let starých hrnků. Stejně jsou tu stejné asi tak dva. Za to bys moc neutržil. No a kdyby se ti třeba chtělo udělat něco k jídlu… -

- Žena v domácnosti, to byl vždy můj sen…, - ušklebil se Saša.

- A co byl tvůj sen? -

- No lítal jsem s klukama, lozil po stromech, četl mayovky, miloval jsem oblečení po bratranci a nenáviděl šatičky a punčošky. Posem dobrý. Ale když jsem byl větší, tak mi začalo docházet, že je něco špatně. Doslova mě děsily změny mého těla. Nenáviděl jsem, když jednou za měsíc… no rozumíš… Když se na intru nahrnulo do sprch najednou padesát nahatých holek, byl jsem z toho dost vyjevený. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bydleli jsme na vesnici. Matka by mi nepomohla a fotr tak leda zmlátil. Občas mě napadlo, že jsem asi nějaký úchyl, nebo co. Jednou jsem přemýšlel, co by se stalo, kdybych se nenarodil. A usoudil jsem, že asi celkem nic. Ale nic jsem neudělal, asi na nějaké radikální řešení nejsem. V tom jsem asi holčičí. Jenomže, víš jak na vesnici – pořád ty samý kecy: proč si nikoho nenajdeš, někoho ti dohodíme, ten a ten by o tebe měl zájem…

Připadáš si jak ovce na trhu. Při první příležitosti jsem sbalil kufr a odstěhoval se. Když je jeden sám, tak mu stačí i mini byt. Pomalu jsem se začal orientovat ve vlastním světě. Nakonec jsem skončil u sexuologa. První operaci mám za sebou. Teď beru hormony a čeká mě další operace. -

- A potom? - zeptal se tiše Petr.

- Potom? No potom budu kompletní, doufám. -

- Budeš mít všechno jako chlap? -

- Ano. -

- A bude ti stát? -

- Ano. Když si nechám voperovat penilní protézu, tak ano. -

Petr to nevydržel a nahlas se rozesmál. Saša po něm hodil polštář.

- Děsná sranda. Jeden ti tady otvírá svoji ubohou duši a ty si z toho děláš prdel. -

- Promiň, promiň. Jenom mi to přišlo k smíchu. A když mluvíš o sobě, nikdy se nespleteš? -

- Teď už ne. -

- A co na to doma? -

- Fotr mě vyhodil, - oznámil Saša spokojeně.

- No mě v podstatě taky. Proto jsem teď tady. -

- Jsme dvě chudinky. Zdá se, že oba trpíme konzervativním příbuzenstvem. Můžu si dát sprchu teplou, nebo studenou? -

- Jakou chceš, ale mám jen bojler, tak rozumně. -

Když Saša po chvíli vyšel z koupelny měl okolo sebe jenom ručník. Prsa, měl-li dřív jaká, mu operací zredukovali, takže vypadal jako každý jiný kluk. Dávky hormonů zarazily periodu a odstartovaly růst mužského ochlupení. Ale určitou jemnost nic přebít nedokázalo. Dlouhé vlasy, kterých se nedokázal vzdát, si česal tak, že to Petrovi připomnělo sestru. Tentýž sklon hlavy. Stejné pohyby. Nemohl si pomoct, musel na něj zírat. Ta podivná kombinace ho neuvěřitelně vzrušila. Saša vycítil, že se na něj dívá, a otočil se. Jejich oči se setkaly. Nejistě se na Petra usmál.

- Doktor říkal, ať si zajdu na bazén. Ale nějak jsem se neodhodlal. Ale když ty víš, co a jak, tak nemám problém. Nevadí ti to, že ne? - zeptal se trochu nejistě.

- Jistě, že ne. -

Ale já asi trochu problém mám, pomyslel si Petr. On se spoléhá, že když vím, tak je mi lhostejný. Kdyby mi tady lítala skoro nahatá holka, tak jsem v klidu. Ale tohle už není holka. Nebo ještě je? A já jsem co? Gay? Nebo Bi? Nebo cvok? Jo, to bude ono. Už mi hrabe. Začíná mi vstávat při pohledu na… jo, na co se to vlastně koukám? Tedy na koho? A najednou se přistihl při myšlence, že by fakt rád věděl, jak to má Saša tam dole…

- V klidu, mě holky neberou, - ujistil Sašu pro každý případ.

- Ani mě ne… -

- Cos to řekl…? -

- Že se mi pořád líbí kluci. I když se nechám předělat, pořád se mi budou líbit kluci. -

- Ale blbost, to přece nejde. Až budeš mít dost hormonů, začnou se ti líbit holky, neboj se. -

- Ne. Ptal jsem se doktora. Může to být. -

Saša se otočil. Petr by přísahal, že se mu začaly lesknout oči.

- Jestli chceš, hned ráno odejdu. Ale musel jsem ti to říct. Raději dřív, než pozdě. Omlouvám se, ale… -

- Omlouváš se? A za co prosím tě? Trocha tolerance, nebo tak něco, pamatuješ? Klidně tady zůstaň. -

První rozpaky překonal Saša. Asi už v tom měl praxi. Ale Petr si stále víc uvědomoval, jak ho přitahuje. Věděl, nebo tedy spíš předpokládal, že od pasu dolů je to holka se vším všudy. Ale vypadal jako kluk. Dokonce se i holil… Stále častěji ho napadalo, jaké by to bylo, kdyby…

Saša ovšem byl jako slepý. Snad si ani nic takového nepřipouštěl. Ale Petr se těšil celou cestu z práce na toho usměvavého kluka, na to, že na stole bude jídlo, že uslyší, co se dělo během malování, dokonce se skamarádil i s tou obludou Thórem, který zamával ocasem a odstrčil tak židli. Museli ho naučit, že nesmí spát pod stolem, protože, když jednou rovnou vstal, zvedl stůl a všechno, co na něm bylo, popadalo na zem.

Přes víkendy vozil Petr Sašu do městečka, nakoupil, co bylo potřeba, a jel domů. Saša seděl na náměstí nebo u zámku a maloval rychlo portréty.

Opravdu se mu nechtěl hrabat ve velké tašce, ale prostě překážela a on to neměl rád. Vzal ji a pokusil se ji nacpat do skříně. Tak ne, no… Rozhodl se, že může konec konců být i na skříni. Jo, vlastně ne, Saša tak vysoko nedosáhne… Tak mu ji podá, vždyť je prázdná, může si ji i něčím přitáhnout, třeba lžící na boty. Zvedl tašku nad hlavu a ucítil, že v ní něco lítá. Jen ho napadlo, že tam něco zapomněl, když si dával oblečení a pár knížek do velké "almary", a bez jakýchkoliv postranních myšlenek do tašky hrábl. A zůstal zírat na vibrátor. Upss, tak nic, že… Tohle jsem asi ani vidět nepotřeboval… No tak co, no, jak to má dělat, když… se ozve volání, že jo? Hodil hračku do tašky a tašku na vysokou skříň. Poslední pobavená myšlenka, kterou svému nechtěnému nálezu věnoval, byla, kam konkrétně si Saša vibrátor vkládá… Sám sobě vynadal, že je vůl, a už na to nemyslel.

***

V sobotu byla v městečku pouť, a tím pádem i spousta akcí, a tak šli na náměstí spolu. Bylo tam plno lidí a vždycky se našel někdo, kdo si nechal dělat portrét. Mnozí se nechali malovat i se psem, jako by jim jeho velikost a krása imponovaly.

- Čus, vole, co tu děláš? Prej tě vyhodil fotr, jo? - ozvalo se za Petrem. Otočil se. Kohokoliv z jejich města by tu potkal raději než tohohle poděsa. Byl horší než pavlačová drbna.

- Ne, není to pravda. Já šel sám. -

- To patří k tobě? - zeptal se a ukázal prstem na Sašu.

- Ne. Jen tu maluje. Ale známe se… -

- Ale tak se nestyď za slečnu, - zakřenil se na něho.

- To je kluk, ty blbe. Mohl bych mu říct, aby tě namaloval s rohama, volskýma, chceš? -

Když se toho všudevlezy zbavil, napadlo ho, že nejpozději zítra to bude vědět celé sídliště.

Ale napadla ho i jiná otázka. Opravdu by se styděl? Za to, že jeho kamarád je tranďák? Odpověď si nedal, protože si nebyl jistý, jestli by byla upřímná.

Ale dál ho u sebe nechával, neptal se, kdy odejde, neptal se, jak to má vlastně se svým vlastním bydlením. Stále častěji se přistihoval při myšlence, že snad ani nechce znát odpovědi. Pomalu se blížil říjen, turistů ubylo, někdy Saša celé dny nic nenamaloval, ale ani jeden z nich nemluvili o tom, že by si měl sbalit své saky-paky a dát si psa na řemen a…

- Možná ani nemá kam jít, možná ani nemá jinou práci, však mi tu nevadí, je fajn, nekouří, nepije, umí vařit, je s ním sranda…, - omlouval Petr sám sebe.

A zároveň zamlouval fakt, že mu začíná být tenhle "kluk" bližší, než by sám chtěl.

Když večer pes zakňučel u dveří a Saša vstal, navrhl mu:

- Nemám jít já? Venku je už přece jenom tma. -

- Ne. Já se nebojím. Ale jestli se ti chce, tak pojď taky. -

Nechtělo, ale šel. Pes lítal po louce a oni seděli v trávě. Tma byla taková, že skoro nic nebylo vidět. Černobílá doga vypadala jako přízrak.

Petr ucítil lehký dotek, jak se o něho Saša otřel. A už mu stál… Netušil, jestli to bylo náhodou, nebo ne. Ale spíš ne, poslední dobou bylo těch náhodných doteků čím dál víc. Vzal Sašu za ruku a on neuhnul. Pomalu si jeho ruku zavedl do klína.

- …nevím, co mám dělat… já ještě nikdy…, - ozvalo se rozpačitě.

- Nikdy? -

- Jenom jsem koukal na net. Na g… -

- Díval ses na gay porno? - nemohl Petr přemoct veselí ve svém hlase.

- …hm… -

- Jo? A líbilo se ti to? -

Žádná odpověď.

Vzal ho znovu za ruku a dal si ji do kalhot. Moc pohodlné to nebylo. Saša bez zaváhání rifle z něho stáhl a vzal ho do ruky.

- Chtěl bys…? -

Jenom mlčky přikývl. Aniž by uvažoval, že to v té tmě asi nemůže vidět.

První nesmělý dotyk rty. Držel ho v dlani a po celé délce ho líbal. Potom otevřel Saša pusu a zkusil dělat to, co viděl na netu. Moc mu to nešlo. Vlastně mu to nešlo vůbec. Bylo vidět, že nic takového nikdy nedělal. Ale jsou jisté věci, ke kterým návodu netřeba…

Petr ucítil, že mu Saša něco vtiskl do dlaně. Okamžitě poznal, co to je. Roztrhl balíček a kondom si natáhl. Přemýšlením nad tím, kde to tak rychle vyčaroval a jestli je běžné, aby člověk něco takového nosil po kapsách, se nezdržoval. Saša už klečel…

- Víc roztáhni nohy… trochu proti mně zatlač…, neboj se, dám pozor… -

Opatrně začal pronikat. Šlo to kupodivu lehce. Zjevně trénuje s milencem na baterky. Napřel se a zajel trochu dovnitř. Pak celou délkou ven a zase dovnitř. Objalo ho vlhké teplo pevných svalů. Milovali se v trávě a jediné, co vnímali, byli oni dva.

Do chaty se vrátili mlčky a stejně mlčky se osprchovali a šli spát. Každý do svého pokoje.

Když se ráno Petr probudil, byl Saša pryč.

A na stole papírek. S omluvou. A s mailovou adresou. Petr ale věděl, že na ni nikdy nenapíše.

Když při tom podivném milování bezděky sáhl dolů, aby Sašovi dopřál to, co se obvykle dělá, nic nenahmátl. Uvědomil si, že taky není co. Není to kluk. Je to holka. Nemá nic, čím by mohl uspokojit jednou i on jeho. Jak bezděky sjel rukou níž, nahmatal silikonové protézy, které natahovaly kůži, aby bylo později z čeho vytvarovat váček na silikonová varlata. Bylo to divné. Nic a kapesní kulečník, napadlo ho tehdy.

***

Nejen, že žít sám se ukázalo poněkud nepraktické, ale občas se přistihl, že mu Saša doopravdy chybí. I ta neohrabaná doga. Sice žral jak čerpadlo, samočistící taky nebyl, ale stejně si na něj zvykl. A v skrytu duše musel přiznat, že i na Sašu. Ale prostě věděl, že tohle by nefungovalo.

Bohužel nefungovaly mu žádné vztahy, které pak měl.

Přesto trvalo víc jak rok, než Petr sedl a napsal mail:

- Ahoj? Jak žiješ? -

Večer přišla jediná věta.

- Blbě, jsem v nemocnici a děsně to bolí. -

Když za dva dny vcházel do nemocničního pokoje, měl zvláštní pocit. Saša ležel a vypadal, že mu není moc do skoku.

- Ahoj. Můžu? -

- Proto jsi snad přijel, ne? -

- Jasně. Už máš, co jsi chtěl? -

- Jo. -

- A stála ta bolest za to? -

- Jistě. -

***

Petr něžně hladil Sašovo nádobíčko.

- Pytlík a ptáček z kůže mladé panny. Co by za to někdo dal. -

- Šašku. Z čeho mi to měli asi tak udělat? Transplantovat? -

- Je to příjemné na dotek. Ale to ty celý. Máš jemnou kůži. Moc jemnou… Všude. -

Petrovy prsty pronikly do Saši a tichounké zasténání a to, že se Saša převrátil z boku na záda, bral jako pokyn. Obrátil milence na záda úplně a zvedl mu nohy. A pak začal do přerývavě dýchajícího chlapce jemně pronikat.

Ještě, že jsem tehdy na ty ryby šel…, pomyslel si dřív, než ho cele zaujala milostná vášeň…