Ladovský podzim

Kouř byl sytě bílý, táhlý a vycházel odněkud z meze. Zakrýval tak už z dálky viditelná selská stavení na úbočí malého vrchu a nebýt čerstvého větru časného podzimu, byl by v něm zmizel nadobro i kostelík přímo na jeho vrcholu. Tam někde začínala ta nekonečná klikatá cesta, jež se lemována alejemi jabloní a topolů prodírala mezi dávno sklizenými poli a pokračovala dál a dál ze vsi. Malé postavičky dětí po ní běhaly a z jejich rukou se vinul neviditelný drát až k nebi. Draci pluli na vlnách od západu, míjeli se a děti po provázcích pouštěly malá papírová psaníčka až tam nahoru. Přály si, aby ty pestrobarevné obličeje vystoupaly ještě výš, ještě výše a dotkly se šedých mračen a možná i za nimi zmizely. Začínala zlatá hodinka, slunce na pár okamžiků vystoupilo z nepropustné klenby a zazářilo nad obzorem. Do sešeření zbývaly poslední chvíle – nepřicházelo ale příliš brzy. Dnes už všechny brambory byly vyorány a děti a mládež je stihly včas nanositi na vozy, po nichž už nezbyl nad cestou ani prach od kol, ani bujará slova jejich vozků. A jak slunce dále klesalo, ohníčky na polích pohasínaly a hoši a děvčata jedli upečené brambory. Činila tak i trojice chlapců v popředí. Dva mladíci a jeden malý hoch seděli v trávě, na hlavách hnědé plátěné čapky, povídali si a klacky šťouchali do žhavých uhlíků.

"Další!" křikl Josef za bolestivého plácnutí. Komár na předloktí se rázem proměnil v malou skvrnu krve. "Jsou zase větší než minulý rok."

"Bylo mokrý léto," zamudroval Jindra a znovu si položil hlavu do trávy. "Sedláčkovy meze jsou vlhký ještě teď. Všechno to táhne odtamtaď."

"Kdyby s ním nebylo takový pořízení, nahnal bych mu tam už dávno naše kozy. Bylo by to jen ku prospěchu věci nám všem."

"Kdyby jen neměl ty psy, co?" zasmál se mladík a znovu si sedl a zamžoural do uhlíků. "Tak co?"

"Já už svůj vyndavám," ohlásil malý Toník a větví doloval z popela svou bramboru.

"Musíš nohou," prohlásil Josef a bez otálení vykopal všechny zčernalé pochutiny na hromádku. Chvíli pozoroval Toníka, jak se po své hned vrhl a přehazoval si ji z ruky do ruky, pak ho ale upoutal žhavý půlkotouč nad Malevickým kopcem.

"Říkal jsi začátkem prosince?" odhalil Jindra rychle jeho myšlenky a uhnul pohledem od pronikavého oranžového lemu kolem jejich vsi.

"Dřív než napadne sníh. Ale to nejpozdějc."

"Nemůžeš přece vyrážet na zimu, počkej do jara, víš, že ti to pan otec nabízel," pokusil se Jindra, ale váze svých vět moc nevěřil. Možná by také sám nezůstával, kdyby bylo na výběr. Ale to on neměl. Kopl do hromádky brambor, aby chladly i z druhé strany.

"A protáhne se to na další rok. Na jaře orba a setí. A pak ta stáj, chtějí s tím začít už na konci února a z toho bych se nevyvlíknul."

"Pantáta fíkal, že fi mládenec f ocele," zahuhňal Toník s pusou plnou horké brambory, kterou nechtěl za žádnou cenu vyplivnout.

"Tím hůř," uzavřel Josef rezolutně a vybral si tu svou. Po roztržení se vyvalila pára a orosila mu čelo i vlasy – dělal to tak vždycky už od dětství a neuměl si podzim bez toho představit. Jindra se zklamaně ušklíbl a také si pro jednu sáhl; sám si neuměl odpovědět, co ho na tom vlastně mrzelo. Josef přišel předpředminulé jaro, na zádech ranec a kromě deky a knížky nic v něm. Otec mu nevěřil, říkal mu přivandrovalec. Musel proto spát v seníku, i když k práci byl víc než ostatní holomci. Ale nespal tam vždycky – dobře věděl, že se občas v noci pouštěl pryč ze statku a vracel se až k ránu. Nebo až další den. Nikdy nikomu neřekl, že ho vídal plížit se při jasnějších nocí kolem Flíčkovi boudy, přeskočil plot tam u strouhy, kde se rozpadá nejméně, a odběhl přes humna dál po stráni dolů. Nikdy pak nemohl usnout. Tušil, že tentokrát je to opravdu ono. Že už se nevrátí.

"Všichni si už mysleli, že zůstaneš nadobro," utrousil mezi vykousáváním zuhelnatělých slupek, naoko nezaujatě.

"Nebo aspoň na padesát let," přidal se Toník.

"Víš přece, že chci až do Bavor. Žije se tam úplně jinak. Určitě se tam žije jinak." Ze slunce na západu zbývalo jen srpek – ukazoval tam někam k Řeznu a Falci.

"A co ti tu chybí?" zeptal se nedůvěřivě Jindra a hodil tvrdou slupku zpět do uhlíků. V horku se rolovala a při stáčení syčela a praskala, jako by ji svírala neviditelná ruka, která nepřestává. Jakmile z ní nezbylo nic než zmuchlané klubíčko uhle, ruka se pomalu přesunula k jeho žaludku. "Vždyť... už spíš v seknici spolu s čeládkou a otec ti chce svěřit orbu celýho dolního lánu. Já to přece... sám nezvládnu. A taky... Markéta se za tebou točí a všechno."

"Chm," odfknul si Josef a nohou si přikopnul druhou bramboru. "Mluvíš už jako hospodář." Zadíval se po svahu pole až k Malevickému potoku, který dělil nejbližší krajinu ve dví, ale spíše malému potůčku, takovému pramínku sotva po kotníky, k němuž nikdo ani můstek postavit nemusel. Bylo to tu moc malé. Malé a strnulé. Padesát let? Sto let to tu bude vypadat stejně! Pořád ten samý les s krmelci a solí v zimě, tři žebřiňáky na celou ves, boží muka ve vlajícím ječmenu nebo ten kaštan, pod kterým přečkáš i největší liják.

"Vydal jsem se na zkušenou, Jindo. Tady už jsem nabral všechno, co se dalo."

"Ááách jo," povzdechl si malý Toník a ještě chvíli si prohlížel jeho obličej. Pak se usmál a rozeběhl. Nebyl to vydařený skok, ale přesto přistál až na druhé straně už pouze doutnajícího ohniště.

"Příští říjen už zvládneš i plnou vatru. A až se budu přes Malevice vracet z ciziny, budeš ji i zapalovat. A svážet brambory jako my."

"Na zkušenou...," zamumlal Jindra. Tady jsi už nabral všechno, co se dalo! Slyšel o tom mluvit při jedné hádce s panem hospodářem jeho matku. Že existují věty, které potěší nebo nepotěší, ale mimo ně že žijí v úkrytu ještě další, nenápadné – ty, u nichž od samého začátku s určitostí ten, komu jsou určeny, ví, že je nezapomene. A jimi, upamatoval-li si to Jindra dobře, se jejich pronesitel vtiskne do historie a zanechá stopu mohutnou a nezpochybnitelnou. A pak se cítí jako dobyvatel, palič Alexandrijské knihovny, pisatel dějin. Rozsévač. A všechen ten bol, který je v tom okamžiku přirozeně přítomný, dopadne tíživě na příjemce, protože on je právě ten, komu nejen že historie unikla bez poskvrny, ale navíc se nedobrovolně stal vykonavatelem vítězství pronesitele. Odsouzen ony věty nezapomenout.

Odhlédneme-li od toho, že Jindra ještě netuší, že toto jsou opravdu ta nejchytřejší slova, která od své matky kdy za svůj život uslyší, a že je nikdy nezapomene (!), lze vypozorovat jediné: u Jindry ta vzpomínka vyvolala hněv vůči Josefovi.

Zamžoural na něj přivřenýma očima. Josef měl vlastně všechno. Protože neměl nic, nemohl nic ztratit a nic ho nesvazovalo tak jako jeho. Toulal se po českých kopcích, s tou jeho nadsázkou pozoroval nové a nové rodiny statkářů a jejich hospodářství. Chvíli pracoval, bavil lidi, vyprávěl o krajinách pro ně tak dalekých a pro něj tak přirozených, že nikdo se neubránil patetickému snění. Procházel ladovskou krajinou zdejších lesů a dokonale do ní zapadal, hrál hru přesně podle místního scénáře – učarovával dívky a získával si respekt hospodářů, koupal se v noci v rybníku a šaty nechával na vrbě u kapličky, stavěl s dětmi hráze a lovil raky, pekl je – a pekl i po vyorávání brambory; pak ale v jedné chvíli, když ho role omrzela, skončil, strhal ze sebe kostým a utekl ze scény. Považoval nás všechny za ustrnulé zchudlé herce odkázané na to zaplivané divadélko na předměstí? Viděl tak i mě?

Těžko říci, zda tyto myšlenky skutečně mohly proběhnout myslí mladého a naivního Jindry, možná ho jen zčásti navštívily a mnohé z nich prolétly jako tušení, kterému nemohl ještě porozumět, ale jisté je to, že někde ve vzduchu visely a čekaly na příjemce.

Nicméně Jindru hněv neopustil. Měl Josefa rád, proto to trvalo tak dlouho, než ho to napadlo. Myšlenka ho ale donutila několikrát si poposednout a změnit tón: "To ses naučil taky tam? Během vandru?"

"Co jako?"

"To. Tamto!" říkal stále hlasitěji a zřetelněji.

"Jo," odpověděl rychle Josef.

"A co?" zajímal se mladičký třetí hlas.

Jindra se na něj ani nepodíval, popostrkoval uhlík v ohništi a nechával ho (nikoli jen uhlík) vydusit.

"Ty velký píšťaly, Toníku, jak vyřezávám na jaře."

"Tak to já nemyslel tohle..."

"Ale jo, myslel jsi radši tohle, před ním jsi myslel tohle," ohradil se Josef důrazně, ale jeho obličej prozrazoval citelné zaváhání.

"Možná," slevil Jindra a znovu si poposedl a přerovnal si tuhou látku kalhot.

"Jémine, to snad ne!" vřískl náhle Toník a oba mladíci se po něm ze zřejmých důvodů polekaně otočili. "Klekání, slyšíte? Budou kroupy, budou kroupy. Pojďte kluci."

Uplynula vteřina nebo dvě. Během nich si: dva lidé vyměnili v šeru špatně čitelný pohled; poslední horká brambora ulevila od vnitřního napětí a s prasknutím se z ní vynesl obláček par; dítě si tuto bramboru strčilo do kapsy, a pak se začalo divit; dva lidé uvědomili, že čas ubíhá velmi rychle a příchod po klekání neradno příliš protahovat.

"Upaluj sám, mně už kroupy lezou krkem. Ale vezmem si ještě tohle," vyhrábl Jindra svému bratrovi několik dalších brambor z koše, který si klučina obratně nasazoval na záda.

"Paňmáma bude mít řeči..."

"Vem si i za mě, mně stačí tyhle dvě další," pochopil rychle Josef a přidal se.

"Tak jo," pokrčil Toník rameny, zlomil několikrát svou větev a vhodil ji na doutnající ohniště. Tiše v něm zapraskalo.

***

Věž kostelíku na vrchu kopce do krajiny odbíjela klekání a v tomto rytmu – prvá, druhá, třetí, prvá, druhá, třetí..., se ohníčky po stráních kolem vísky uhasínaly, jak chlapci hasili uhlíky a dívky se cudně odkláněly, a krajina se začala zvolna proměňovat. V nastupujícím šeru, v nadhlavníku, se začínaly rozsvěcet první Ladovy hvězdičky, prolamovaly jej čím dál citelněji snad už jen bílá čela statků a hospodářství, viditelných odsud z jižní stráně za Malevickým potokem. Černá tlustá linka, s prvky tichého kubismu, obtahovala postavičky mládeže, vracející se rychlým krokem domů. Chaloupky na protější stráni je počaly vítat žlutě mihotavě osvětlenými okénky, tu petrolejkami, tu jen několika svíčkami. A v popředí této malebné utichající scény doutnal ještě jeden ohýnek a dva mladíci u něj pozorovali uléhání jejich kraje ku spánku, a těšili se tak ze svých jinošských let.

"Tys mi teda dal! S tím Toníkem," zazubil se Josef, protože tuhle větu použil jako lacinou zástěrku, během níž si ještě trochu přisedl. Jindra už seděl mnohem pohodlněji: opíral se v pololeže zády o útlou břízku (což nebylo právě příjemné, ale bylo to přece záhodno) a látku kalhot už nepřeskládával. Josefovi to tak nemohlo uniknout. Samozřejmě ho to zneklidňovalo.

"Ne vážně, kde ses to naučil? Tady to... prostě nikdo neumí."

"To nemůžeš vědět," opáčil Josef mudrlantsky, "všude to někdo umí."

"Tady ne. Nikdo místní."

"Ale až odejdu..."

"Já vím... Teda nevím, co bude. Jako jak se to bude...," zafilosofoval Jindra, "protože jak jsi to říkal? S tou samohanou?"

"Říkám jen to, co farář, Jindro," zasvítil opět Josefům úšklebek, "a ti mají vždycky pravdu. Samohana je vážně něco nečistýho. A nesesmilníš před svatbou – s dívkou."

"Jo, nikdy už nechci hřešit," vzpomněl si Jindra rychle na jednoduchou vytáčku selského rozumu, která právě legalizovala to, o čehož správnosti nebo nesprávnosti nemohl mít ani tušení. Prostě o tom nikdy ani neslyšel. Cítil, jak se mu myslí rychle rozlévá sedativum téhle mizerné myšlenky. Josef měl v sobě něco mimořádného – a nebylo to světáctví, ani lehkost, s jakou věci kolem sebe přijímal (a také opouštěl), bylo to něco, co jako by nepatřilo do tohoto Ladova světa.

Ale to už nestačil domyslet; tezi o Josefově lidské nenahraditelnosti nahradila nenahraditelnost jeho ruky – cizí a tudíž nehříšné ruky, která dorazila k nejnepřéhlednutelnějšímu místu jeho kalhot. Hluboce vydechl a s tím teplým vzduchem z plic vylétla i naděje na rozvedení důležité myšlenky z předchozího odstavce.

Jindrovo napětí postupně převzalo zodpovědnost za jeho chování; vyhrnul si košili a co nejrychleji se snažil rozvázal uzel na provázcích, které stahovaly jeho kalhoty v bocích. Čím usilovněji se o to snažil, tím více se tkaničky do sebe motaly, a rozčilovaly tak Jindru postupně k nepříčetnosti. Kalhoty ne a ne sundat, obepínaly ho neúprosně kolem pánve a každou další vteřinou ho děsily tím, že k tomu nedojde. To pro Jindu bylo teď naprosto nemyslitelné. S každým dalším přimotaným uzlem se z uvolnění, blaženosti, slasti, ze všeho, co mělo doprovázet jeho výstřik, stávalo to jediné důležité.

A právě v tuto chvíli přišel druhý (a poslední) filosofický moment tohoto dne; moment, který kvůli vlhkým rukám a příliš utaženým uzlům opět odezněl bez pochopení: Jindra totiž zakusil trochu z té vnitřní podstaty erotiky, z té, která se vynoří jen v blízkosti těsně utažených kalhot, stresu, tikajících hodin a nebo klíčů rodičů rachotících v zámku dveří. Jindra zakusil, že to temné z erotiky je touha mít víc než druzí, stihnout o jednu víc, ulovit další, být o krok před ostatními; touha po specifické formě moci, touha, kterou někdy nazýváme sobectví.

Je-li jím plna každá erotika, potom asi láska z ní dělá něco trochu snesitelnějšího, možná i estetického. Jenže tu Jindra neznal, nebo si to alespoň myslel.

Látka zapraskala a roztrhla se přesně tam, kde měla. Jindra se uklidnil a Josef se přestal tiše smát divadlu, které se před ním doteď odehrávalo. Mladíkova nehříšná chlouba trčela z otvoru a nedala se nevzít do ruky. Josefem projela tichá slast (prováděl pohyby, které on sám dobře znal, ale ve svém vlastním údu necítil nic než velké očekávání – takový rozpor jeho mysl silně burcoval). Jindra se už úplně klidný pohodlněji uvelebil opřený o úzký kmen a trochu nadzvedl pánev – ruce zabořil do spadaného listí a vychutnával si tu zvláštní situaci, kdy zarývá prsty někam do země pod sebou a zároveň v jeho rozkroku vznikají tak úžasné pocity – zcela samy. Takový rozpor jeho mysl silně burcoval.

"Tohle ale umí každý, ne?" prohlásil po slastné chvíli Jindra hlasem co možná nejnezaujatějším, klidným a možná lehce unuděným – to, aby Josefa trochu vyhecoval.

"Možná, ale...," zbylá slova už spíš zamumlal. Jindru to opět silně překvapilo, přestože mu svoje dovednosti ze zkušené už Josef ukazoval mnohokrát, neudržel svojí lehkou hranou apatii, kterou hodlal Josefa přimět k lepším a lepším výkonům, udržet na uzdě a slastně vydechl. Mžoural očima před sebe a v pokročilém šeru tušil už jenom obrysy jeho přivandrovalce. Slast se zvyšovala spolu s Josefovým tempem. A přicházela odkud? Z jeho nebo Josefova těla? Nebo ještě odjinud?

Byla to náhle osina v jeho blažených chvílích, proto rychle vytáhl obě ruce z listí a (už nespojen se zemí) položil jednu na Josefovu hlavu, do jeho vlasů. Cítil teď dobře, že někde pod jeho dlaní stojí jeho pták a že podle výšky, v jaké ta dlaň byla, musí mizet pěkně hluboko. Vlastně moc nemohl pochopit, jak je to možné, ale to v jeho stavu nebylo divu. Jeho mysl se soustředila jen na to, jak jeho ocas vychází a znovu se noří a připadalo mu to teď jako ten nejpřirozenější pohyb, jaký se s ním dá dělat. Objevoval se a zase zajížděl...

Josef teď trochu zpomalil, do hry vstoupily totiž i jeho ruce, a protože o to hlavní se starala jeho pusa, zamířily kolem. Jindra měl docela malé koule, nebo se to tak alespoň zdálo, přitisknuté k tělu, jak se ochlazovalo. Hladil ho po nich a představoval si, že dokáže hmatem cítit, jaké napětí v nich teď panuje, na co se připravují.

"Zrychli! Zrychli, prosím tě..., musíš."

Jindra už to totiž díky Josefovi dobře znal. Od téhle chvíle, kterou nemohl přehlédnout a která ještě rozhodně nebyla finálem, už všechno ovlivní, jak moc slastné jeho výstřiky budou. Teď už nemohl Josef váhat – a jako na potvoru zrovna nyní se zabýval něčím, co Jindru už tak moc nezajímalo.

Josef zrychlil. Mnohem víc, než Jindra čekal. Bylo to proto, že si jeho slova vyložil jako povzbuzení pro poslední vteřiny, proto se do toho opřel. Jindru to překvapilo a hned ho napadlo, že takové tempo nemůže Josef vydržet až do konce, ale přál si to. Přál si to najednou tak moc, že mu přišlo přirozené, že tentokrát to tak bude.

Ubýhaly vteřiny, Josefovi ubíhaly síly a v Jindrovi zase sílilo přesvědčení, že tohle se nemůže zkazit. Napadlo ho náhle, že mu dodá energie a jeho ruka rychle po hmatu vyhledala Josefův rozkrok. Vše bylo cítit i přes látku kalhot – začal ho třít.

Neměl to ale dělat. Místo odhodlání vytrvat to Josefovi rozhodilo soustředění a vše se (z Jindrova sobeckého pohledu) začalo kazit. Jeho očekávání, soupeřící o prvenství s jistotou, se začalo rozplývat ve stále pomalejším a vágnějším Josefově rytmu. Jindru pak napadla nevinná věta:

"Vydrž! Jako předtím! Vydrž až... uch... do konce a já ti to taky... oplatím."

Prostá a jednoduchá věta; spíš nejasné vzdechy než přesná a břitká formulace – a pomohla. V Josefovi se opět něco probudilo (možná ale něco nového) a vše se vrátilo k úžasnému lehce neuvěřitelnému výkonu.

Ubýhaly desítky vteřin a jeho kláda dál neúnavně mizela v Josefově hlavě – pod Jindrovou dlaní, kde se odehrávala všechna ta slast podivného původu. Prožíval stále narůstající blaho, kterému se mu zachtělo zabránit, aby jej obklopovalo déle. Ale to už nešlo.

Poslední desítka vteřin pak byla doposavad neznámá. Pokud ho Josef kouřil už nejméně dvacetkrát, tohle bylo jiné. Přivádělo ho to do jiného vnímání. Slast ho nikoli jen sekundu nebo dvě, ale celou dekádu semkla, vytrhla z reality a odnesla bůh ví kam. Jindra to samozřejmě nemohl vědět, ale podobný pocit zažije až za Světové války, kdy mu kulka prolétne půl milimetru kolem spánku, až mu na kůži zanechá tenkou čáru mírné popáleniny (o které bude pak všem zájemcům i nezájemcům ve stáří vyprávět, nikdy ten pocit ale nepopíše).

Josef se na Jindru zubil. Zuby svítily v počátcích skutečné tmy jako... bludičky – lepší pojmenování Jindru nenapadlo. Všude to bylo lepkavé, mokré a Josef měl obličej taky leptavý (jak to Jindra zjistil?).

"Tak jo," řekl pak medovým hláskem Josef. To už byl rozvalený u druhé břízky a jemu provázky problém nedělaly. Mladý syn hospodáře suše polkl. V jeho výrazu, který Josef už nemohl vidět, ale nevisely jenom obavy.

***

Z objemných převislých mračen se sypal sníh jako ladovský polystyren. Cestička od vísky se proplétala mezi bílými závějemi, zařezávala se do nich, tu nevytočila zatáčku správně a zčásti ji zasypaly chomáče sněhu, tuhle zase překonávala ty peřeje s nonšalancí štěrku, popela a hrubého písku. Malevický potok se zase zastavil v čase, zatuhl a vyčkával na lepší časy. Stráně plné sněhu a ohníčky hluboko pod ním – jako by nebyly. Jako by nikdy nebyly. Zima tedy oblékla vísce typický, romantický kabát.

A romanticky musel skončit i příběh obou mladíků. Josef odešel tak, jak sliboval. První sníh ale přišel ani ne dva týdny poté, co jsme je v předchozích řádcích opustili. Jindra nikdy nebyl do Josefa zamilovaný, alespoň si to stále v duchu opakoval, proto ani teď, v půlce prosince, příliš netesknil. Nechyběla mu tak Josefova ruka (ať už tam, nebo tam, nebo kdekoli jinde), jeho vlasy nebo tvar jeho těla. Nechyběly mu vlastně ani ty úžasné situace – okamžiky očekávání něčeho, co nikdo ze vsi nemohl mít a neuměl si představit. Chybělo mu tahání snopů obilí ve dvou, navážky pytlů brambor, které teď sám téměř nemohl uzvednout, chyběly mu nasupené obličeje chásky, která spala s ním v seknici, když ráno nadávali, že patrně nechali přes noc otevřené okno. Jindra tehdy sedával u stolu naproti Josefovi a ani po něm za takového virválu nemusel mrkat.

Někdo by řekl, že poslední věty odsoudily Jindru k mukám určitého typu. Nevím, možná ano. Vím dobře ale jinou věc: dobře si totiž uvědomoval (Jindra), že tamto, co prožili jen jednou, je něco, co už dlouho nic nepředčí, něco, na co jen tak nezapomene, něco, čím se Josef zapsal do historie, něco, v čem se z něho stal Alexandr Veliký i palič jeho knihovny, pisatel dějin. A on byl odsouzen k uskutečnění jeho mimořádnosti – protože byl odsouzen si to nezměnitelně a stále živě upamatovat.