• zmetek
Stylromantika
Datum publikace28. 2. 2018
Počet zobrazení1574×
Hodnocení4.11
Počet komentářů10

Docela rád bych měl větší rodinu. Bráchu, nebo ségru, to je jedno. Babičku, dědu. Tetu. Tátu nevím… My jsme sami s mámou. Když jsem se jí jednou zeptal na tátu, tak se zasnila. Mám pocit, že je do něj pořád zamilovaná.

„Jo, byl hezkej. Vysokej, atletická postava, dlouhý nohy – zdědil jsi to po něm. A taky…,“ nedokončila větu. Ale to, jak mi mrkla na kalhoty, mi řeklo, že mezi nohama toho měl taky hodně. To jsem taky zdědil.

Táta byl černoch z Keni. Studoval tady na ekonomce, s mámou se seznámili na škole. Když máma přišla do jiného stavu, její rodina se mohla zbláznit. Nutili jí k potratu. Máma to ustála, tak jí vyhodili a vydědili jí. Takže máminu rodinu jsem nikdy nepoznal.

Ostatně, tátu taky ne. Když jsem se narodil, tak mámu nutil, aby se mne zbavila. Jakkoliv. Ať mne dá k adopci nebo, ještě raději, ať mne nechá nastydnout a umřít, prostě cokoli. Protože jsem prokletej. A jestli vyrostu, tak ze mne bude čaroděj.

Kdyby to byla pravda a ze mne by se stal čaroděj, to by se táta nestačil divit. Takhle jsem prostě jen albín. Čistej albín. Jo, správně – bílá pleť, bílý vlasy, bílý řasy, červený oči. Musím nosit tmavý brýle, na sluníčku se hned spálím.

Ke všemu jsem si na konci základky začal uvědomovat, jak na tom jsem. Mámě jsem to, že holky fakt ne, vyklopil během gymplu. Docela mi připadalo, že si oddechla. Pak mi došlo to, že se o mne nechce s nikým dělit. To, že přišla o všechny příbuzné, mělo za následek, že se ke mně upnula až opičí láskou. Jo, to bude ještě problém.

Na konci gymplu jsem přemýšlel, kam dál. Říkal jsem si, že zkusím pedagogickou – aprobace matematika-fyzika, to by mne docela bavilo. Vydal jsem se na fakultu na den otevřených dveří. Teda ta ženská, která prováděla naši skupinu, byla hrozná. Jak mne uviděla, zaměřila se na mne. Jak by to bylo skvělý, takový učitel, jaký by to byl jedinečný příklad inkluze… Sakra, jaká inkluze? Jsem nějak tělesně nebo mentálně postiženej? Já jsem, kurva, jen albín! Taková kráva… Tak jsem dal přihlášku na ekonomku. Vzali mě – Fakulta financí a účetnictví. Rodinné geny.

Hormony. Jo, ty dělaj taky svoje. Najít si někoho na vztah, když jste teplej albín… Zkusil jsem inzerát. Odpověď přišla jedna.

Na to rande jsem šel se srdcem v hrdle. V kavárně jsem ho našel hned. Kluk, nebo tedy spíš chlápek okolo třiceti. Pěknej. Moc. Dobře oblečenej, ve značkovým… Trochu (tedy trochu dost) ten dojem kazil masivní zlatej řetěz okolo krku, kterej by udržel i krávu u koryta.

„Ahoj,“ řekl a sjel mne pohledem. Měl jsem z toho pocit, že mne tím pohledem nejen svlékl, ale že mi snad i potěžkal koule.
„Co si dáš?“
„Čaj – zelenej…“
„Já myslel panáka, aby se ztratily zábrany a trochu jsme se uvolnili.“
„Panáka ne…“

Znovu mne hodnotil pohledem.

„Můžeš si sundat ty brýle? Tedy, ty červený oči jsou fakt rajcovní… Když si představím, jak by ladily s červenýma jocksama, tak se mi staví. Ty máš úžasnej potenciál. Uvědomuješ si vůbec, co s tím můžeš dělat? Co by na tom šlo trhnout?“

Ty vole, já čuměl. Já myslel, že jdu na rande, a on mě normálně verboval do buzince! Teda, jak z tohohle vyklouznu… Vypil jsem svůj čaj tak rychle, až jsem si spálil jazyk a vymluvil jsem se, že musím… Zamířil jsem na záchody, cestou zaplatil svůj čaj. Chvilku jsem uvažoval, jestli nepůjde zdrhnout přes záchodové okénko, ale to byla dost pitomost. Tak jsem se vrátil, rychle jsem se vymluvil, že jsem měl nutnej hovor na mobil a že musím okamžitě padat, a než stačil otevřít pusu, tak jsem to splnil a padal. Bál jsem se, aby mne někdo nesledoval, takže domů jsem to bral takovými oklikami, že jsem skoro sám zabloudil.

Tak tohle rande-nerande mne trochu vyplašilo. Pár dní jsem byl potom zalezlý doma a nikam nechodil. Pak mi otrnulo. Chodíval jsem večer běhat. Teda večer nebo ráno, hlavně když bylo trochu pološero. Kvůli mý kůži. A taky kvůli očím, v pološeru líp vidím, v ostrém světle potřebuju fakt hodně tmavé brýle.

Běhávám svou trasu, většinou se snažím přes parky a vedlejší ulice, nemusím zrovna polykat prach a vdechovat výfukové smrady všech aut.

Zahnul jsem zrovna do jednoho z parků, klušu a koukám – kruci. Tak k tomuhle jsem se nachomýtnout nemusel. Čtyři týpci tam zrovna mlátí nějakého kluka, povalili ho na zem a první už si kopnul. Zařval jsem, ani nevím co, a pak jsem ječel, že volám policajty. Týpci se zdekovali, kluk zůstal ležet.

Přiběhl jsem k němu. Už se zvolna sbíral se země. Vcelku vysokej kluk, tmavší pleť (to ale proti mně každý), zaregistroval jsem lehce zešikmený oči.

„Dobrý?“
„Jo, moc toho nestihli…“
„Proč po tobě šli?“
„Nevidíš? Jsem míšenec. Táta je Čech, matka Vietnamka. Nepatřím tam, ani tam. Obě skupiny mi to rády daj sežrat.“ Prohlédl si mne:
„To ale asi tobě nemusím moc vysvětlovat.“
„Já s tím problém nemám… Nebo zatím jsem neměl.“
„No, ona je ještě jedna věc, proč se do mne navážej, ale to nehodlám vysvětlovat už vůbec.“
„Aha… Chceš doprovodit domů? Aby si tě zase nenašli?“
„Dík.“

Tak jsem se seznámil s Markem. Začali jsme večer běhat spolu – na dvojici si tolik netroufnou. Po běhu jsme se vždycky chvíli vydýchali a vykecali. Když mu poprvé lehce ujela dikce, tak jsem tomu nevěnoval pozornost. Podruhé jsem si už všiml.

„Ty, co je ta další věc, kvůli které se do tebe navážej? Jestli mi to teda už můžeš říct…?“
„Stejně sis toho už asi všiml…,“ a pohled trochu stranou.
„Myslím, že všiml. Nevím, jestli ty sis všiml, že to máme ložený stejně…“

Překvapený pohled.

„Tak to mě překvapilo! Ale mám radost! Dáme ještě kolečko?“

A po dalším kolečku, kdy jsme už oba byli docela zadýchaní, tak řekl:

„A víš, že si myslím, že nakonec skončíme spolu? My asi na sebe tak nějak zbydem.“

A já si pomyslel, že by mi to vlastně ani nevadilo.

Blbej a smolnej den má být pátek a třináctýho. Tohle nebyl ani pátek, ani třináctýho, bylo to docela obyčejný úterý, když jsme šli s Markem zase běhat. Byl v nějak euforické náladě (podařilo se mu to odpoledne u něj na škole zvládnout slušně zkoušku).

„Tak, kdo bude rychlejc v parku za tou sochou rozjásaný ženský?“ smál se a nabral rychlost. Chechtal se, protože jsem nestačil včas zareagovat a hnal jsem se za ním. Ohlédl se po mně.

„Marku, bacha!!!“

To auto přehlídl. Vlítnul před něj, doteď vidím to salto, jak ho odrazilo a on dopadl na obrubník a zůstal ležet.

„Marku…“

Dýchal. I se díval. Jen nohy divně vyvrácený. Ženská z toho auta začala kolabovat, když ho viděla. Vytočil jsem na mobilu stopadesátpět. Dojezdovej čas záchranky byl fakt krátkej. Podle hodinek. Mně připadal jako věčnost. Seděl jsem u Marka a pořád opakoval:

„To bude dobrý, bude to dobrý, to zvládnem, neboj, bude to dobrý…“

Pak ho odvezli. Já vzal ze silnice jeho boty a odnesl jsem je jeho rodičům.

Druhý den jsem se dozvěděl, že jednu z těch bot už nebude potřebovat. Levá noha pod kolenem byla tak rozdrcená, že se jí doktorům nepodařilo zachránit. Rodina měla asi pravdu. Jsem prokletej a nosím smůlu.

Šel jsem za ním do nemocnice. Ležel a koukal se do stropu. Na můj pozdrav neodpověděl. Jen jsem viděl slzy na jeho řasách. Posadil jsem se u postele a vzal ho za ruku. Začal jsem ho líbat do dlaně.

„Jsem u tebe. Budu u tebe. Spolu to zvládnem. Naučíš se s protézou. Naučili se s ní jiní běhat, jezdit na kole… Jestli ti tedy teď nevadí, že jsem na tebe doopravdy zbyl já.“
„To po tobě nemůžu chtít…“
„Neser mě. Teď koukej cvičit a hojit se. Pak pojedeš do Kladrub, tam tě naučej znova chodit. A pak budem spolu šetřit na závodní protézu, se kterou budeš běhat.“

Naklonil jsem se nad něj. Byla to první pusa, kterou jsme si dali.

Kladruby zvládal dobře. Když jsem se byl za ním podívat, říkali, že dře jako mezek. Když šel, ani nebylo poznat, že má protézu.

Poprvé jsme se pomilovali týden po jeho návratu z Kladrub. Zkusil jsem přitom malý žertík. Řekl:

„Víš, že ti ty červený jocksy fakt hodně seknou? A s těma červenejma očima je to doopravdy rajcovní!“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #10 Odp.: BílýDušan Bartoň 2018-03-16 03:56
Koukám, další dobrý autor. Tak jo, jen se drž.
Citovat
0 #9 Odp.: Bílýzmetek 2018-03-05 12:52
Kuscheltypovi díky!
Citovat
+1 #8 Odp.: Bílýkuscheltyp 2018-03-05 07:32
zmetek: Z hlediska vyprávění prima, má to spád, čte se to dobře. Jen přiznám, že obtížně věřím takové zápletce. Ne že by se to nemohlo stát, ne že se u některých/mnohých nepřidružuje k jedné jinakosti/vyloučenosti druhá, třetí... a ne že by se spolu jinací lidé nespojovali právě proto, že jsou outsideři, i když každý po svém. Ale na začátku jsem si hned říkal: není to až umělé konstruování extrémně jiných hrdinů za každou cenu? Kdybych psal něco takového já, bude mi to někdo věřit? Způsobem zpracování jsi to ale kompenzoval, dostal jsi to do nějaké civilní, uvěřitelné polohy, a to už jsem tu svou vnitřní námitku nechal být. Takže vlastně nečekaně: bravo!

Ficklip (ad Míra bolestivosti): Měl jsem z tvých komentářů pocit, že jsi jinej suverén:) Ale jo, každej jsme v něčem měkkej. Jen se mi hned zachtělo tě popíchnout upozorněnim na mou nejoblíbenější pohádkovou knížku z dětství. Moravské národní pohádky. https://www.databazeknih.cz/knihy/moravske-narodni-pohadky-146782 A k tomu dodat: nečti to! A čekat, zda to bude mít ten efekt, že si to půjdeš půjčit do knihovny a pak mi napíšeš, co to je za hrůzy. A já to jako dítě milovalo:)
Citovat
0 #7 Odp.: BílýFicklip 2018-03-04 03:02
Cituji zmetek:
Tenhle kluk mne jednou vzbudil ve dvě v noci. Prostě jsem se vzbudil a viděl ho před sebou. Nevím, jak se jmenuje, má jméno po otci, kterého nenávidí, tak používá jméno jen z donucení. Školní přezdívka „Vápno“ není taky nic moc. Jen jsem věděl, že zaslouží příběh, tak druhý den večer jsem sedl, napsal to z jedné vody načisto a poslal. Pak jsem si říkal, jestli jsem se neunáhlil a neposlal ho na svět trochu brzo. Přišlo mi, že jsem jeden příběh začal a jiný skončil. Mohlo to být asi lepší…
Pro Ficklipa: je mi líto, že ten příběh bereš jako hnusný. Doufám, že Tě tedy potěší a trochu usmíří chystaná dvoudílná romantická puberťárna a slibuju, že pak dám na nějakou dobu od svého nově nalezeného grafomanství pokoj…

Ale ne že je to hnusný. Je to prostě hnusný jako život. Já to nedávám a už se to nezmění. Mimochodem se stále snažím všechno probírat nastokrát, a aspoň jsi mi tou povídkou osvětlil jednu věc. Totiž proč se mi nelibí hezounci. Já, když vidím například právě albína, hned sliním jak pavlův pes. S takovými kluky mi jede sexuální představivost naplno. S obyčejným hezkým klumem si tu hlavu nezatěžuju. (-;
Citovat
+1 #6 Odp.: BílýTrpaslík 2018-03-03 21:41
Tak tohle jo, to se ti povedlo, to se mi líbí. Díky.
Citovat
+2 #5 Odp.: Bílýzmetek 2018-03-02 16:39
Tenhle kluk mne jednou vzbudil ve dvě v noci. Prostě jsem se vzbudil a viděl ho před sebou. Nevím, jak se jmenuje, má jméno po otci, kterého nenávidí, tak používá jméno jen z donucení. Školní přezdívka „Vápno“ není taky nic moc. Jen jsem věděl, že zaslouží příběh, tak druhý den večer jsem sedl, napsal to z jedné vody načisto a poslal. Pak jsem si říkal, jestli jsem se neunáhlil a neposlal ho na svět trochu brzo. Přišlo mi, že jsem jeden příběh začal a jiný skončil. Mohlo to být asi lepší…
Pro Ficklipa: je mi líto, že ten příběh bereš jako hnusný. Doufám, že Tě tedy potěší a trochu usmíří chystaná dvoudílná romantická puberťárna a slibuju, že pak dám na nějakou dobu od svého nově nalezeného grafomanství pokoj…
Citovat
0 #4 Míra bolestivostiFicklip 2018-03-02 02:31
Nevím, jak to objektivně posoudit, ale asi to půjde. Moje maminka taky věděla, že nemůže číst dramatické pohadky. Šípkovou Růženku jsem do šesti let neznal a Krkavce znám jen po částech, jak mne okolnosti donutily to vstřebat. Myslím, že ani dnes bych to celé najednou nedal. A tak bych rád, aby se nějak u klasiky a romantiky uváděla dojemnost/bolestivost/krutost povídky. Pak bych se tak hnusným věcem jako je Albín uměl vyhnout a ne to před spaním ořvat tak, že se mne Milan ptá, oroč zas brečím.
Citovat
+6 #3 PoklonaJaachim H. T. 2018-03-01 11:27
No, zmetku. Myslí, že by sis měl přestat říkat zmetek, protože tohle je zas krok k lepšímu. Fakt dobrý, líbilo se. :) Díky moc, že nepřestáváš a jedeš dál. :)
Citovat
+1 #2 odp.: BílýTROYAT 2018-03-01 08:23
Príjemné čítanie , taká "Slepačia polievka pre dušu" Ďakujem
Citovat
+5 #1 Odp.: BílýSaavik 2018-02-28 23:21
Tak jo, protřel jsem si oči a můžu psát.
Tohle se mi fakt líbilo, ale víš co?
Málem mne odradil ten vykousnutý odstavec, ta ukázka. Nevím proč, v textu to bylo v pohodě. Nejdřív jsem si řekl, že tohle možná nebude ono. A pak jsem si zase pomyslel, že každé povídce je třeba dát šanci a dobře jsem udělal.
Měj se pěkně.
Citovat