• zmetek
Stylklasika
Datum publikace18. 3. 2018
Počet zobrazení2188×
Hodnocení4.17
Počet komentářů9

Upozornění pro Ficklipa – ty to čti jen do půlky!

Jmenuju se Mikuláš. Jo, jako ten svatej. To teda já rozhodně nejsem. No, nic, co teď už nadělám.

Jsem povoláním kuchař. Docela mě to bavilo. Vařil jsem v jedné hospůdce v historickém centru, teda, ne abyste čekali, že jsem nějakej super šéfkuchař, ale docela mi to šlo.

Kuchyň byla otevřená od jedenácti do třiadvaceti, takže se dělaly dlouhý směny. Nebyl jsem v tom sám, střídali jsme se, ale i tak jsem byl v práci skoro pořád.

Vždycky jsem měl rád cestu do práce. Tedy, když zrovna nelilo, nebo nebylo venku moc minus. Takový hezký slunečný dopoledne, když se člověk může pomalu courat okolo starých baráků, sledovat počínající ranní hemžení turistů, jejich klesající čelisti nad krásou města…

Ten den jsem si všiml kluka, který se pomalu coural ulicí. Rozčepýřené neupravené tmavé vlasy, velké oči – tehdy mi přišly hnědé, teprve později jsem zjistil, že jsou vlastně hnědozelené. Měl žvýkačku a mne fascinovalo, jak se při žvýknutí pohybují svaly pod tenkou kůží na jeho čelisti. V dlouhých kostnatých prstech držel foťák. Evidentně dost dobrej foťák. A nenápadně se činil. Cvakal jak divej – turisty, okolojdoucí starou paní se psem, popeláře, kteří se otráveně snažili, aby město bylo čisté…

Zaujal mě. Zastavil jsem se, ruce vrazil do kapes džín, opřel jsem se zády o okraj gotického dveřního portálu a chvíli ho pozoroval. V tom, jak fotil, byla činorodost, cílevědomost, neuvěřitelná energie. Sluníčko mne zašimralo na nose, podíval jsem se vzhůru na nebe. Cvak! Sklopil jsem oči před sebe. Stál přede mnou a usmíval se, zjevně mne zrovna vyfotil. Usmál jsem se taky.

„Kdy a kde si mohu vyzvednout momentku? Na atraktivních místech se to přece dělává. Obvykle to pak je ‚za hodinu ve stánku u kostela‘ nebo tak nějak.“

„Tohle já nedělám. Je pravda, že je to moje povolání, ale já si ty fotky potom hodně proseju. Jestli teda ale chceš tu svojí, tak mi dej mail a já ti jí pošlu…“

Dal jsem mu mail.

Večer po návratu z práce jsem otevřel noťas. Fotka přišla. Bylo vidět, že jí dělal profík, byla hodně dobrá. A taky přišel vzkaz:

„Jsi fakt dost fotogenickej. Dělám taky ateliérový fotky, nechtěl bys mi někdy zkusit dělat modela? Petr.“

Pobavilo mě to. Poslal jsem smajlíka.

Odpověď přišla okamžitě: „Zítra? V kolik?“

„Zítra ne, dělám do jedenácti večer.“

„Kde?“

Napsal jsem mu to. Pak už se neozval. Pustil jsem to z hlavy.

Druhý den, tedy spíš večer, jsem zvolna končil. Je skoro pravidlem, že když se řekne, že bude kuchyň končit, tak jsou ty nejsložitější minutkové objednávky, takže jsem stejně skončil později. Zhasnul jsem a zadním vchodem vypadl na dvorek s průchodem na náměstí. Nemám to tu večer moc rád, jednoho kolegu tady kdysi přepadli a okradli.

Pospíchal jsem, abych už byl na náměstí. Za mnou se ozvaly kroky. Popoběhl jsem, kroky zrychlily taky. Na náměstí už jsem vyběhl. Otočil jsem se. Dobíhal mě fotograf ze včerejška a zubil se.

„Takže běhat dokážeš docela slušně.“

„No, někdy se nevyplácí čekat a zjišťovat, kdo běží za mnou.“

„To máš určitě pravdu. Já jen, že jsem se chtěl dohodnout, jak s tím focením? Myslím to vážně.“

Trochu jsem se vyjevil: „Ty jsi tu čekal doopravdy na mě?“

„Ne, byl jsem v tom průchodu číhat na potkany. Mimochodem, jeden tam fakt proběhl.“

„Jo, jsou tam popelnice se zbytky, tak se tam občas nějaký objeví…“

„Tak jak s tím focením? Možná bys mohl rovnou…“

„Je skoro půlnoc a já mám zítra zase dvanáctku…“

„A čas bys měl kdy?“ zase se zubil. Ta hra mimických svalů na jeho tvářích mě dostávala. Měl jsem touhu natáhnout ruku a sáhnout si, pohladit je…

„Pozítří mám volný den, službu má kolega.“

„Takže pozítří. V jednu? Ať si stačíš po službě pořádně odpočinout.“

„Kde?“

„Na náměstí? Já bydlím v ateliéru a ten mám nedaleko.“

„Dobře…“

Vyprovodil mě k nočnímu autobusu a zamával mi.

Tu noc jsem měl hezké sny…

Na náměstí jsem dorazil o čtvrthodinu dřív. Chodím dřív všude. Prostě jsem nějak netrpělivý a mám pocit, že je špatně nechat na sebe čekat. Fotograf Petr tam už byl a nezahálel. Přecházel a fotil. Jak mne zahlédl, tak se rozzářil a běžel ke mně a spustil komedii. Začal mě obíhat, fotit ze všech stran, dokonce si k tomu klekl. Lidi museli mít dojem, že paparazzi ulovil celebritu. Zasmál jsem se. Vyfotil mě.

„Směješ se moc hezky.“

Ateliér měl skutečně nedaleko. Malá předsíň, kuchyňka, koupelna se sprchovým koutem a záchodem, překvapivě velký ateliér, na jehož jedné stěně byly stojany k zavěšení pozadí, před nimi několik beden. Jinak světla, ateliérové deštníky, odrazové desky. Fascinovala mě ta spousta vybavení.

Z ateliéru vedly ještě jedny dveře – ty byly do malé ložnice. Petr vlastně říkal, že v ateliéru i bydlí…

Tak co teď?

„Nedáš si panáka? Jsi teď trochu v křeči, ať se uvolníš.“

Dali jsme si panáka oba.

Petr se hned nato pustil do práce. Chvíli se na mne díval, pak šel ke stěně, aby připravil pozadí. Vybral černé. Přitáhl před něj jednu z beden, posadil mne na ni, rozsvítil reflektory. Ještě mi k nosu doběhl s expozimetrem a: „Teď si představ nějaký hezký zážitek a podívej se lehce doleva.“ Vybavil se mi jeho usmívající se obličej…

„Skvělý! Takhle romantickej výraz už jsem dlouho u nikoho neviděl! Víš to, že jsi úžasnej?“

Pobíhal a aranžoval mě do různých póz. Pak se najednou zastavil a podíval se na mne velice vážně.

„Chtěl bych tě fotit jako akt. Jsi fakt úžasnej, oblečení k tobě prostě nejde. Ty jsi úplně nejpřirozenější nahej. Svlíkni se!“

Musel jsem na něj koukat jako na mimozemšťana, takže to zopakoval: „Svlíkni se! Jestli je ti to blbý, tak já sundám košili, ať v tom nejsi sám.“ Smál se a svlékl si košili.

Připadlo mi, že nemám vlastní vůli. Prostě to tak chce osud a já mu nebudu vzdorovat. Nemůžu mu vzdorovat. Nechci. Svlékl jsem se. Podle Petrových pokynů jsem se položil na záda na bednu a dělal, co mi řekl – pokrčit nohu, kam otočit hlavu.

Dofotil a přišel ke mně. Stál u mé hlavy a pomalu si rozepnul pásek u kalhot, nechal kalhoty spadnout. Pak si stáhl boxerky. Jeho kolík proti mně vyskočil, naběhlý, tvrdý. Zvedl jsem hlavu a nosem se jemně dotkl jeho žaludu. Na nose mi utkvěla kapka. Jako v tranzu jsem natáhl ruku, stáhl předkožku a začal jazykem obkružovat žalud, pomalu jsem sjel jazykem na jeho vyholené koule, pomazlil jsem se s nimi, vrátil se k penisu a jemně ho vzal do úst. Oběma rukama jsem přitom držel Petrova stehna, jako bych se bál, že mi uteče. Petr mi zajel oběma rukama do vlasů, přitáhl si mou hlavu a začal mi určovat rychlost. Těsně před vyvrcholením vyjel z mých úst a vystříkl mi obrovskou dávku na obličej. Pak si ke mně klekl, takže jsme měli hlavy u sebe, jemně mne políbil a pak slízl část spermatu z mojí tváře. Na vyplazeném jazyku mi ho nabídl a já ho od něj poslušně vzal. Tak mi pomalu očistil celý obličej.

„Polož se na záda.“

Lehl sem si na bednu.

„Zvedni ruce nad hlavu a natáhni nohy.“

Díval se na můj stojící kolík a pak mě začal honit.

„Lež a nehýbej se!“ Ležel jsem na bedně, jako když se vzdávám, nesměl jsem se hnout, jen jsem poslouchal. Honil mě a druhou rukou hladil. Sténal jsem rozkoší. Nastříkal jsem si na břicho. Petr to opět slíznul, ale tentokrát polkl on.

„Chci tě. Chci tě napořád!“ Ten horečnatý třes jeho hlasu slyším doteď.

Ten den už jsem nešel domů. První milování v malé ložnici. Měl jsem okolo něj zakleslé nohy i ruce, jako bych ho už nikdy nechtěl pustit… a taky jsem nechtěl, přál jsem si, aby ve mně zůstal pořád. Pomalu mi docházelo, že jsem zamilovaný jako nikdy v životě, že už nechci být bez něj, chci být pořád vedle něj, dívat se na něj, dotýkat se ho, cítit ho v sobě…

Těch svých pár věcí jsem si k němu přenesl ještě v průběhu týdne.

Změnil jsem zaměstnání. Odešel jsem z restaurace, šel jsem vařit do závodky v jednom podniku. Kratší pracovní doba, volné večery a taky o dost míň peněz. Nevadilo mi to. To, že jsem mohl být s Petrem, mi to nahrazovalo.

Nefotil samozřejmě jenom mě.

Jednou jsem přišel domů a Petr fotil akty nějakého kluka.

„Perfektní, že už jsi doma, Miky. Svlíkni se.“

„Cože?“

„Chci vás mít na těch fotkách spolu.“

Poslechl jsem. Bylo to divné, být nahý vedle někoho jiného než Petra. Podle Petrových pokynů někoho jiného objímat, líbat…

Petra to ale asi rajcovalo, že jsem s někým jiným, protože jak skončilo focení a kluk vypadl, tak shodil kalhoty a byl ve mně. Klečel jsem na podlaze opřený o ruce a užíval si ho…

Za pár týdnů se objevil na focení nový týpek. Nakrátko ostříhaný kluk, namakaný z posilovny, svlékl se snad hned v předsíni. Bezprostřední, usměvavej, bezproblémovej. Možná vlastně jen jednoduchej – vypadal, že mu stačí zacvičit si, najíst se, zašukat si, zapařit…

„Tak tohle je Mirek, půjdete do toho spolu, Miky.“

Zase mě chce s někým ve dvojici. Svlékl jsem se. Kluk si ale začal honit péro, vytáhl kondom a lubrikant. Poplašeně jsem se podíval na Petra. Ten byl úplně klidný.

„Bude vám to spolu slušet, neboj, zlatíčko.“

To, co bylo pak, si pamatuju jen jako v mlze. Petr chtěl, ať Mirka kouřím, hraju si s jeho klackem, olizuju ho a fotil a fotil… Pak si Mirek nasadil kondom, mázl lubrikant a můj zadek poznal jeho péro.

„Skvělý! Mirku, polož se na zem, zlatíčko, nasedni na něj! Trochu se prohni! Úžasný, jde vám to!“

Focení skončilo a rozrajcovaný Petr ani nesundával kalhoty, jen je rozepnul, vyndal nářadí a vzal si mne hned na místě. Mirek, posazený na židli, nás pobaveně pozoroval.

Petr měl výstavu. Dva tematické okruhy – momentky z ulice a ateliérové portréty. Bylo to ve výstavní síni nějaké banky. Když jsem na výstavě viděl své akty, připadal jsem si krásnej.

Na vernisáži ho řečník vynášel do nebes jako velice talentovaného fotografa. Byl jsem pyšnej.

Po vernisáži byl raut. Dost lidí se k Petrovi hlásilo, představoval mne taky spoustě lidí. Pozoroval mne tam starší chlap, takovej ten býčí typ. Vyholená hlava, perfektní oblek, vázací motýlek…

„To je náměstek ředitele, bez něj by tahle výstava nebyla. Líbily se mu tvoje fotky.“ Chlápek se přitočil k Petrovi a něco si povídali.

„Chce s tebou mluvit o samotě. V posledním patře má tahle elita nějaké nóbl kanceláře a apartmány. Chce tě tam.“

„Proč?“

„Řekl, že to je za uspořádání výstavy…“

Vyjel jsem výtahem do posledního patra. V chodbě byly jedny dveře otevřené a ten chlápek stál v nich, ukázal mi, že mám jít dovnitř. Normální pokoj s postelí.

„Svlíkej se, kurvo.“

Vyvalil jsem oči.

„Svlíkat!“

Otočil jsem se, že okamžitě odejdu. Chytil mne za rameno a otočil mne zpátky a pěstí mi dal strašnou ránu do obličeje.

„Řekl jsem, že se svlíkneš, kurvo!“

Oněmělý hrůzou z toho, co bude, jsem se svlékl. Povalil mne na postel. Rozepnul si kalhoty a narval do mne svého ptáka. Zařval jsem bolestí.

„Jo, fňukej, kurvo, breč!“ položil se na mě a dost bolestivě mě kousl do krku. „Au!“ Moje brečení ho neskutečně rajcovalo. Když se mu zdálo, že nefňukám dostatečně, dostal jsem facku přes zraněnou tvář. Konečně se udělal. Svalil se ze mě, natáhl a zapnul si kalhoty. Já jsem se co nejrychleji oblékl.

„Tady máš tuzéra, kurvo!“ hodil po mně bankovku. Vzal jsem si jí. Stejně nebyla zrovna nejvyšší.

Dole jsem našel Petra.

„Chci domů, hned teď!“ Díval se na modřinu na mé tváři.

„Nemůžu teď zmizet, je to pro mě důležitý. Jeď domů napřed, já dorazím později.“

Jel jsem domů. Svlékl jsem se a ve sprše jsem se drhnul, jako bych snad mohl smýt všechnu to špínu, všechen ten hnus, který se na mne nabaloval.

Šel jsem si lehnout a čekal na Petra. Přišel pozdě, rozjařený z úspěchu výstavy a přiopilý z rautu. Vyšel jsem z ložnice.

„Panebože!“ zíral na vybarvující se podlitinu na mé tváři.

„Ty jsi věděl, proč mě chce nahoru. Věděl jsi to a stejně jsi mě tam poslal!“

„Netušil jsem, že se mu líbí ubližovat. Miláčku, odpusť mi to, tohle jsem nevěděl. Posaď se…“

Posadil jsem se a on rozsvítil lampy. Nasvítil mi obličej a začal fotit jako v tranzu. A mně došlo, že mou podlitinu ve tváři fotí, protože ho fascinuje jako umělce, fascinuje ho její barevnost, možnosti odlesku světel na mých slzách. A v tu chvíli mi došlo, že přestože mě miluje, tak pokud mu to prospěje, tak mne s klidným svědomím prodá znova, že bere jako samozřejmost, že pro něj udělám cokoliv, a já věděl, že to cokoliv udělám, i když mne to bude rvát na kusy…

Podlitina na tváři zvolna vymizela. Život se klidnil, něžné noční milování zvolna ukolébalo mou ostražitost.

„Jeden známý říkal, že by ses mu hodil. Potřebuje hodně romantickýho týpka, a když viděl tvoje fotky, tak tě bere všema deseti.“

„Co to má být za focení?“ zeptal jsem se trochu s obavami.

„No, není to focení, on točí filmy. Jsi strašně šikovnej, to dáš, neboj…“

„A co to teda má být?“ už jsem skoro brečel. Do čeho mě zase navezl.

„Potřebuje přesně takovej romantickej typ na bukkake. Ty a šest kluků. Neboj, jsou to profíci a ty to přece umíš skvěle, zlato, nikdo nedokáže kouřit jako ty a tvůj zadeček už je taky zvyklej. Zkusíme si spolu otestovat, jak to pěkně zvládneš?“

Testování bylo úžasné, krásné, jen… já jsem chtěl, aby to byl jen on, o nikoho jiného jsem nestál.

Stál jsem v obrovském luxusním pokoji se snad největším letištěm, které jsem kdy viděl, a poslouchal se šesti dalšími kluky (jejich „umělecká jména“ jsem stejně hned zapomněl) pokyny režiséra: „Time, ty mu roztrhneš košili a povalíš ho na postel a Harry mu stáhne kalhoty. Miky, ty vypadáš vyděšeně už teď, když se ti podaří vymáčknout slzu, bude to jen dobře, protože oni tě vlastně znásilněj.“

Jak řekl, tak to bylo. Do těch slz jsem se ani nemusel nutit, ti kluci se s tím fakt nepárali. Nahej jsem byl hned a už mi první začal šukat hubu a druhej mi zvedl nohy a bez přípravy do mě zajel. Zařval jsem, ale jak jsem otevřel víc pusu, tak jsem v ní měl to péro až po kořen. Vystřídalo se ve mně postupně všech šest. Když jsem měl v puse dva klacky, tak jsem myslel, že to nedám, že mi snad roztrhnou koutky. Nakonec mi všichni nastříkali na obličej. Jejich sperma se tam smíchalo s mýma slzama.

„Miky, zlatíčko, kámoš říkal, že jsi byl skvělej, ten film prý bude určitě sukces. Hned si tě zamluvil na další! Jen by tě tam chtěl na double stuff. Neboj. To zvládneš, zlato, jsi šikovnej! Můžu pozvat ještě nějakýho kámoše a natrénujeme to.“

Zamluvil si mě na další. Pozve si na mě kámoše do postele, aby mě šukali současně. Co se se mnou stalo? Co se ze mě stalo? Co se stalo z Petra? Kdo vlastně jsem? Co bude dál? Vím, měl bych odejít, zbavit se toho všeho, začít zase normální život…, ale já od něj nemůžu odejít, nemůžu být bez něj.

„Jdu lovit fotky do města. Nikomu neotvírej, miláčku, mohl by to být zlý vlk!“

To by mohl. Byla by to ta lepší varianta. Taky by to mohl být někdo z jeho kamarádů.

Odešel fotit do města. Normální život. Normální obyčejné lidi. Třeba se tam na něj někdo usměje, když postřehne, že ho vyfotil. A on mu pak pošle fotku mailem. A třeba to pak dopadne úplně jinak.

Jen já už teď dál tenhle život nemůžu žít. Nemůžu. Nemůžu a nechci. Kdysi dávno mi jeden kamarád, který dělal medicínu, řekl kombinaci léků, které jsou prý tutovka.

„Prostě po těchto prvních usneš, takže pak už nevíš, co se děje dál. Ta kombinace těch dvou dalších tě ve spánku už docela spolehlivě zabije.“

Sehnat je nebylo vůbec těžký. Jak ale do sebe tu spoustu tablet dostat… Vylupal jsem je z blistrů do mikrotenového pytlíku, který jsem pak několikrát přejel válečkem na těsto. Fungovalo to, byly na prášek. Nasypal jsem ho do sklenice, zalil vodou, zamíchal lžicí. Ochutnal jsem to. Fuj…, jako pít sádru. Přidal jsem k tomu trochu citronu a lžičku cukru. Najednou mi to přišlo směšné. Člověk, který je odhodlán se zabít, není schopen vypít skleničku hnusu.

Vypil jsem to. A je to. Ta ospalost přichází docela rychle. Ještě napíšu do bloku na stole vzkaz:

„Miluju Tě.“

Ten vzkaz není póza, to je pravda. Já ho pořád miluju. Jen prostě nemůžu už být s ním. Ani bez něj. Víčka mi už padaj, natáhnu se na gauč. A teď už chci jen spát… spát…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #9 Odp.: Fotograf ze starého městazmetek 2018-03-21 22:55
Cituji Ficklip:
Zapomněl jsem na půlku, přestože jsem chtěl být poslušná kurvička. Měls mi ji vyznačit. (-:

K dalšímu štěstí je to moc krátký na to, abych vzal vážně, že si to kluk, který přežil učňák, hodí proto, že se nějakej hochštapler snaží ho prodávat.

Tím ovšem rovněž naznačuji, že to nebylo to nejlepší, cos napsal. Možná i proto, že moře vařech jsem už potkal, když v tom pracuji, ač ne už dávno v centru.

Takže večer, před noční pořádně obejmu kuchaře, který mi na dnešek udělal lasagne, a budu rád, že je to hodný a strašně klidný táta malé Emičky.

jo, a fajn dík. Může s Tebou být fakt sranda. Děkuju a zase u mně - velký dík? jsi asi fakt super skvělý exot
Citovat
+1 #8 Odp.: Fotograf ze starého městamaf 2018-03-20 19:34
Hezký, leč smutný příběh. A pro mě osobně tak trochu nepochopitelný: "Já ho pořád miluju. Jen prostě nemůžu už být s ním. Ani bez něj." Asi už určitá otupělost mým ne-mladým věkem, možná už u mě převládá trochu víc rozum nad citem...
Citovat
+2 #7 Odp.: Fotograf ze starého městazmetek 2018-03-20 18:49
Cituji Ficklip:
Zapomněl jsem na půlku, přestože jsem chtěl být poslušná kurvička. Měls mi ji vyznačit. (-:

K dalšímu štěstí je to moc krátký na to, abych vzal vážně, že si to kluk, který přežil učňák, hodí proto, že se nějakej hochštapler snaží ho prodávat.

Tím ovšem rovněž naznačuji, že to nebylo to nejlepší, cos napsal. Možná i proto, že moře vařech jsem už potkal, když v tom pracuji, ač ne už dávno v centru.

Takže večer, před noční pořádně obejmu kuchaře, který mi na dnešek udělal lasagne, a budu rád, že je to hodný a strašně klidný táta malé Emičky.

Tak jo, máš u mně palec nahoru! Možná vymyslím něco, co Tě zase dojme... :-)
Citovat
+2 #6 Todle není to, co mne bolí.Ficklip 2018-03-20 18:23
Zapomněl jsem na půlku, přestože jsem chtěl být poslušná kurvička. Měls mi ji vyznačit. (-:

K dalšímu štěstí je to moc krátký na to, abych vzal vážně, že si to kluk, který přežil učňák, hodí proto, že se nějakej hochštapler snaží ho prodávat.

Tím ovšem rovněž naznačuji, že to nebylo to nejlepší, cos napsal. Možná i proto, že moře vařech jsem už potkal, když v tom pracuji, ač ne už dávno v centru.

Takže večer, před noční pořádně obejmu kuchaře, který mi na dnešek udělal lasagne, a budu rád, že je to hodný a strašně klidný táta malé Emičky.
Citovat
+2 #5 Fotograf ze starého městakikiris53 2018-03-19 22:15
Škoda, ale jinak velice pěkný příběh.
Citovat
+1 #4 Odp.: Fotograf ze starého městazmetek 2018-03-19 21:37
pro Saavik: moc děkuju. Tobě zvláště
pro kuscheltyp: třeba to Ficklip zvládne..Je hezké, že máš naději, co se týče konce příběhu.
pro pavla: ano, mám rád dobré konce. Často ale prostě nejsou. Možná jsou hnusné konce častější. Nevím.
Citovat
+4 #3 Odp.: Fotograf ze starého městapavla 2018-03-19 20:38
Neříkal tu někdo že ma rád dobré konce?????
Velmi krásné, nepochopitelné(že neodešel) a velmi smutné.
Citovat
+4 #2 Odp.: Fotograf ze starého městakuscheltyp 2018-03-19 13:04
Je to svěží, hezky to běží; pěkně začíná a nedobře končí... Hotový útok na Ficklipovu zásobu kapesníků, jestli si nedá pozor a neodhadne přesně půlku (možná teď začne znovu používat tvůj nickname). I když... zatím jde Mikuláš jen do limbu, kdoví...
Citovat
+5 #1 Odp.: Fotograf ze starého městaSaavik 2018-03-18 22:49
Smutné. Krásné. Smutně krásné.
Za plný počet.
Citovat