Boy Institute - 1. Přijímačky

Psal se rok 2118. Země byla po ničivé jaderné válce, ze které se stále vzpamatovávala, ačkoliv lidstvo přišlo na to, jak radioaktivitu likvidovat pomocí zbraní na bázi temné energie.

Řekl jsem, že se psal rok 2118. To ale jen na jižní polokouli. Ona totiž válka sice skončila, ale rozhádáním jižní a severní polokoule, které se vydaly každá jiným směrem. Na severu, který se inspiroval antickým myšlením a humanismem, se psal rok 2894, tolik let totiž uplynulo od konání prvních Olympijských her ve starověkém Řecku. Kvetlo zde umění, filozofie a láska mezi chlapci byla široce přijímána, protože v kom jiném by měl mladý muž hledat vzor, pokud ne v jiném muži. Tak mužskou společnost často vyhledávali i ti, kterým jinak byly bližší ženy.

Na jihu byla situace zcela jiná. Za poměrně přísně střeženou hranicí, kterou byl rovník, vládla pevnou rukou katolická církev, která své sídlo z Vatikánu přesunula do brazilského Sao Paula, kde měla stále silnou základnu. Migrace teplých kluků, kterým se zde jako ocejchovaným hříšníkům nežilo dobře, nebyla ničím výjimečným, ovšem jejich zadržení rovněž – náboženská policie byla stále ve střehu, a znáte-li z učebnic historie inkvizici, dovedete si asi představit, jak úřadovala.

Marek byl jedním z nich. Mladý, teprve osmnáctiletý kluk s krátkými hnědými vlasy. Za svou štíhlou, atletickou postavu se rozhodně nemusel stydět. Jeho rodiče, oba silně věřící, se odstěhovali již před jeho narozením do brazilského městečka Belém z míst, kterým se dříve říkalo Česká republika, nyní to však byla opět Velká Morava.

Marek byl tedy celkem opálený klučina, byť ne tak, jako ostatní brazilští kluci, kteří si z něj často tropili žerty, že vypadá jako ředitel vápenky. Nežil ve zrovna příznivých podmínkách – kolem dokola byl slum, rozpadající se baráky, sbité z kdejakého plechu ze starého auta nebo ledničky, potulní psi a kočky pobíhající všude kolem po rozbahněných ulicích plných odpadu, mluvit se smělo jen latinsky, a pokud někoho načapalo křesťapo, jak si to rozdává se stejným pohlavím, nebo třeba jen nevěří oficiální doktríně, bylo zle.

Marek sice nevěděl, jestli je více na kluky, nebo na holky, ale hříchem bylo už mít pochybnosti. Střídavě se to snažil potlačit a vyrovnat se s tím, pokud si ale chtěl užít s nějakým klukem, byť jen rande, tak leda na tajňačku někde v opuštěném skladu nebo rozbitém metru, aby ho nezahlédlo žádné zvědavé oko.

Ano, křesťapo, křesťanská policie. Tak si říkala forma novodobé inkvizice, která se tu rozmohla. Oni zde byli zákon, soud i trest a zároveň ti největší zločinci. Zde, ve státě, který se oficiálně nazýval Brazilská lidově teokratická republika.

A jednoho dne to přišlo.

Marek šel tou dobou zrovna do školy, bylo to ještě ke konci jaderné války, když zahlédl partičku anarchistů, jak útočí dělobuchy na městské velitelství křesťapa. Chaos, který tím vznikl, nechal hranici na několik minut nehlídanou, ale těch pár minut stačilo, aby slušná dávka lidí přešla na druhou stranu.

To, co tam spatřili, jim vyrazilo dech. Všude samé rychlovlaky, teleporty, které vás mžiku přesunou z místa na místo, lidé ležící v křesle, na hlavě VR helmu… pro Marka a jeho souputníky z Belému, vyrůstající v prostředí ne nepodobném středověku, to působilo jako nějaká mocná magie.

Marek sotva vyšel z úžasu, který ho zachvátil poté, co se rozhlédl kolem, když v hloučku kolem sebe uviděl dva hochy, kteří se mu oba moc líbili a v minulosti s každým z nich něco měl. Jmenovali se Paulo Rivera a Diego Costa. Hoši měli podobnou postavu jako Marek, jen Paulo byl opálenější a Diego kudrnatý.

Ani s jedním z nich mu vztah nevydržel dlouho, protože jako většina Brazilců byli žárliví více než dost, a když se poté ironicky dali dohromady oni dva, vyústilo to v několik jizev po výslechu křesťapáků, kteří je ve tři v noci přišli kdysi zatknout. Aspoň tak mu to tehdy vyprávěli.

Dali se do řeči, pochopitelně latinsky. Marek znal ještě novočeštinu, kterou mluvili potají u nich doma, ale té by Brazilci porozuměli jen těžko. Kluci vzpomínali na staré časy a uneseni atmosférou tohoto ráje se Diego a Paulo začali zničehonic líbat. Pak dal každý z nich pusu i Markovi, aby mu to jako nebylo líto. Kluci byli po letech zákazů tak roztoužení, že zkrátka už neodolali ochutnat rtíky toho druhého. A ony chutnaly. Sladce, jako čerstvé maliny.

Poté se chytli kolem ramen a pod zvláštním tubusem, kterým jezdil rychlovlak, se vydali dál. Když minuli partičku modrovlasých yaoistek, které jejich líbačku odměnily nadšeným jucháním, je zaujal týpek, který zastavil vedle nich. Černoch s brýlemi, tak třicet, čtyřicet let. Bylo by asi fajn říct, na čem vlastně zastavil – vypadalo to jako snowboard, jen s tím rozdílem, že sněhu by tu pohledal a tohle prkno létalo vzduchem.

Všechny hochy s úsměvem pozdravil. Pochopitelně anglicky, protože to byla dnes lingua franca celého civilizovaného světa. Na jihu sice nikdo na veřejnosti jinak než latinsky ani nežbleptnul, nicméně hoši měli štěstí, že poslouchali zakázanou stanici Svobodná Antika a Hlas Severu, které v angličtině vysílaly.

Pochopili tedy, že chlápek se jmenuje Ricardo a pochází z Ekvádoru, kde je rozdělení na jih a sever snad ještě markantnější než v Brazílii, a poté co uprchl před křesťapem skrze prales, nevybaven ničím jiným než mačetou, se zde, na severu, poblíž hranice, rozhodl postavit školu jen pro teplé kluky známou jako Boy Institute.

Vítán zde byl každý mladý hoch mezi 18 a 35 lety, ať už uprchlíci, nebo zdejší. Každý, kdo byl aspoň trochu na kluky. Klukům, nadšeným z nově nabyté svobody, se tato myšlenka velmi zamlouvala.

Ricardo nechal kluky chytit se jeho flyboardu, vyletěl ke dveřím tubusu a všichni nastoupili do školního expresu, který právě přijel. Z flyboardu elegantně seskočil a chytil ho do ruky, načež se kabina dala do pohybu a kluci celou cestu čile konverzovali a vyprávěli si své životní příběhy.

Řekl jsem kabina? Nevypadalo to jako kupé, která známe dnes. Spíš jako kapka vody plující tubusem, uvnitř vybavená jen zrcadly, stolem se sklenicí vody a nějakým tím ovocem a bílými, koženými sedačkami.

Kluci měli zase chuť se navzájem líbat a hladit, ale Ricardo dal každému prst před rty.

„Na sex bude času dost, teď byste měli hlavně odpočívat.“

Jako ředitel měl takovou autoritu, že kluci bez odmlouvání poslechli.

Posuvné dveře se otevřely a přišla jakási kontrola.

„Vaše jízdenky, prosím!“

Jakási blondýna a štíhlý týpek v modrobílých uniformách, které tak nápadně připomínaly uniformy křesťapa, že se všichni tři kluci přikrčili. Ricardo však s úsměvem ukázal jakési pípající hodinky, které měl celou dobu na ruce, kontrola k nim přiložila něco, co se podobalo holícímu strojku, hodinky píply a kontrola se s úsměvem rozloučila.

„Těch se bát nemusíte,“ zahlaholil Ricardo, „tady policie nikoho nešikanuje kvůli orientaci. A zrovna tady Marco je můj bývalý přítel,“ pohodil hlavou k mizejícímu stevardovi, „vidíš, jmenuje se podobně, jako ty!“ usmál se na Marka a štípnul ho do tváře.

Vlak zastavil, dveře se otevřely a oni vystoupili do jakéhosi bohatě zdobeného salónu. Hoši pochopili, že je to přímo Ricardova rezidence. Součást školy samotné, jak se dozvěděli později. Posadili se ke stolu, Ricardo jim všem nalil modré víno, které, ač dle jeho slov syntetické, chutnalo velmi podobně jako bulharský Shiraz. Všem rozdal vizitky a zároveň smlouvy, které si měli před podpisem bedlivě pročíst.

Kluci měli být rozděleni nikoliv podle věku, ale podle oblastí, odkud pocházeli. V případě Marka, Paula a Diega rozhodl Ricardo, že založí speciální sloučenou třídu pro Brazilce a Velkomoravany. Výuka se měla sestávat ze dvou bloků. V tom prvním se hoši budou vzdělávat ve vědě a filozofii a taky ve sportu na povinně volitelných seminářích, druhá část bude erotická hra imitující klasické školní předměty, jaké známe dnes. Tedy erotická verze tělocviku, matematiky, novočeského jazyka ale třeba i biologie.

Kluci samozřejmě neměli ještě ani páru, co je konkrétně čeká, ale už teď je tato představa nesmírně vzrušovala. Není tedy divu, že všichni s radostí podepsali.

Hned nato je Ricardo oblékl do školních uniforem, které se sestávaly z bílého tílka, červených trenýrek a skejťáckých bot dle vlastního výběru. Do dne přijímaček se jim všem věnoval. Dívali se s ním na televizi, hráli tenis a fotbal ve virtuální realitě, chodili do parku. Občas se některému z nich pověnoval i intimně, dal mu pusu, pomazlil se s ním před spaním nebo ho hladil, dál ale nikdy nezašel.

Kluci se divili, že takový zralý muž při síle, který se jim jako pro ně exotický černoch moc líbil, je takhle zdrženlivý. Proč, to jim říct nechtěl, jen se potutelně usmíval. Zároveň měli přísně zakázáno honit, ať už sebe nebo druhého, aby prý byli na přijímačky v kondici.

Konečně to přišlo – den přijímaček! Kluci vstali, občerstvili se proteinovými nápoji a zacvičili si. Deset kliků a dvacet dřepů byl teď jejich každodenní chleba, jak Ricardo chtěl.

Poté se všichni osprchovali, přičemž jim rád pomáhal s namydlením celého těla, jako potom na oplátku i oni jemu. Oblékli se do uniforem, krom Ricarda, který jako manažer byl ve smokingu, a vyběhli na chodbu. Ricardo začal sbíhat schody a všiml si, že kluci přivolávají výtah. Kdoví, jestli z lenosti, nebo proto, že se tam chtěli líbat.

„Tak to ne, padavky,“ ozval se přísně Ricardo, „pěkně po schodech za mnou!“

Tak tedy seběhli, držíce se za ruce, Marek uprostřed. Sotva doběhli před moravsko – brazilskou třídu, už tam na ně čekal hlouček asi třiceti studentů. Kromě toho tam byl ještě jeden vysportovaný blonďák kolem třiceti, který se jim představil jako asistent ředitele a školní psycholog.

Byl to Velkomoravan a měl jméno, které se k sexy blonďákovi vyloženě hodí – Robin. Poté, co se jim všem představil, jal se odemykat třídu, přičemž z řad ostatního studentstva se našemu triu s Markem uprostřed dostalo obdivného hvízdnutí, pár kluků pláclo nově příchozí i přes zadek, nebo se osmělili alespoň na zvolání „ale ale, pěkný mladý maso nám sem přišlo!“ To hlásili hlavně ti o něco starší, kolem pětadvaceti.

Robin se otočil řka, že zlobivý kluky zde trpět nebude, a to, že se nedívá, neznamená, že neposlouchá. Nemohl ale zakrýt mlsný úsměv, se kterým to pronesl. Společně s Ricardem rozdali všem studentům prázdné papíry, usadili je do lavic a sami si stoupli před katedru. Robin spustil:

„Test bude mít dvě části, písemnou a ústní.“

Aha, takže klasické přijímačky jako u nás na škole, pomysleli si kluci. Záhy ale poznali, že to tak úplně nebude, a taky pochopili, proč byl Ricardo celou dobu tak zdrženlivý.

„Písemná část bude sloh. Každý z vás v angličtině napíše erotickou povídku na libovolné téma, které pak ohodnotím známkami. Každá bude bodovaná jako hotel, od jedné hvězdy do pěti za vzrušení, sloh, příběh a originalitu. Pak to zprůměruju a dostanete známku. Asi nemusím vysvětlovat, že za pět je vyhazov. Protože se pětce říká koule, bude mi ale každý pětkař muset vylízat koule, takže je otázka, je-li to pro vás vlastně trest,“ usmál se.

„Ústní část si pak vezme na paškál tady Ricardo. Každej z vás mu ho pěkně vykouří, jak nejlíp umí. Tam se bude taky hodnotit pěti hvězdama. Body budete dostávat za techniku, vzrušení, originalitu a rychlost, čímž se myslí rychlost, za jakou se Ricardo udělá. Jak nebude stříkat, je to za pět, to je doufám jasný. Kdo dostane pětku z ústního, stane se pak mým osobním sexuálním asistentem, rozumějte hračkou. Že Ricardo nebude mít chuť, se nebojte, je to zkušený sexuální drak a má v zásobě proteiňák, po kterým se mu postaví klidně i třicetkrát za sebou. Takže žádný výmluvy. Kdo vyletí z obou zkoušek, má padáka, ale může se přihlásit na reparát a na čas bydlet u mě. Jakou máte známku, poznáte hned, protože právě tolik ran dostanete na holej zadek po konci testu. Je všechno jasný?“

Kluci hromadně přikývli.

„No, tak začněte! Začínáme písemnou částí, na obě části dohromady máte devadesát minut!“

Po proslovu se usadil za katedru vedle Ricarda a něco si jal zapisovat do bloku.

Mezi hochy, kteří ještě ani nevěděli, jaká odměna čeká jedničkáře, to už teď šumělo a jiskřilo zvědavostí, napětím a vzrušením.