Tapír

Každý může být pro někoho krásný.

Nedívejte se na mě. Alespoň, prosím, ne takhle, s posměchem a s despektem. Teď už ne.

Vždycky jsem si připadal hnusnej. Hnusnej. Velikej a zahnutej nos, malý oči, …

Posmívali se mi kvůli tomu už na základce. A pančelka Dostálová, kterou jsme měli na bižuli, jednou, když jsme probírali faunu Asie, řekla: „A v asijských stepích žije antilopa sajga tatarská, která se vyznačuje výrazným vypouklým nosem na poměrně velké hlavě. Vypadá trochu jako tady Tonda.“

Třída samozřejmě řvala smíchy a pro mě to byl další hřebík do rakvičky mého sebevědomí. Stejně to byla kráva…

Na gymplu to nebylo jiný. Vtípky na téma mého nosu typu: „To, co máš, je asi poslední číslo nosu, pak už jsou jen choboty!“ už jsem ani nepočítal. Když mi pak začali říkat Tapír, tak mi to ale přece jen vadilo. Ale zvykl jsem si. Člověk si zvykne na všechno, otupí, přestane si všímat, vytěsní to. Jen když se člověku pro něco pošklebují pořád, tak se prostě od ostatních stáhne. Já taky.

Vlastně jsem si za celý gympl nenašel žádné kamarády. Prostě se ze mě stal samotář, nejraději jsem byl sám. Začal jsem běhat. Člověk si přitom docela vyčistí hlavu…

Bydlíme na samém kraji města, takže když vyběhnu z baráku, tak asi po dvou stech metrech je statek, kde chovají koně, a když oběhnu výběhy, tak už můžu rovnou zahnout do lesa na celkem širokou lesní cestu a tam mi už nikdo nepřekáží a já nepřekážím nikomu. Uběhnu si svých denních deset, patnáct… Odreaguju se při tom ze stresu, že se blíží maturita mílovými kroky.

Když běhávám, tak občas pozoruju koně v ohradách, jak se pasou, pobíhají. Občas tam je i hříbě.

Běžel jsem jednou zase okolo výběhů, koně byli nahloučení u jedné z ohrad, jako by tam něco čekali. Zastavil jsem u nich. Hned se začali natahovat, jako by něco chtěli. Utrhl jsem alespoň trs pampelišek a podával ho tomu nejdotěrnějšímu.

„Nedávej jim nic, prosím.“

Podíval jsem se, kdo mluví.

Kluk v džínách a košili, vysoké boty. O něco menší než já. Tmavé vlasy. A úžasný nos klasické řecké sochy. Díval se na mě a usmíval se. Když říkám, že se díval, tak tím myslím, že na mě necivěl jako většina lidí.

„Promiň, nechceme, aby si zvykali, že od lidí něco dostanou. Chodí tu občas okukovat rodiny s dětmi, ty bývají nejhorší. S klidem dají koni čerstvý chleba. Před pár dny jsme neuhlídali nějaké takové krmiče a Minka, to je támhleta zvědavá kobyla, měla pak koliku. Dalo to dost práce. Někdy si říkám, že bychom měli postavit dvojitý plot, aby se lidi ke koním nedostali na dosah.“

„A co bych jim mohl dát?“ zeptal jsem se zcela zblble. Ten úsměv mě dostával. Nebyl to posměch, on se prostě jen usmíval, jako když má radost, že si s někým může popovídat.

„Neposloucháš, co říkám. Nic. Jako mlsku občas dostanou mrkev nebo jablko. Snažíme se docela si vyhrát s jejich výživou.“

„Já myslel, že se koně prostě napasou a dostanou nějaké seno a nějaké granule…“

Zasmál se: „Někdo to tak dělá. Ale když se chceš o koně dobře starat, aby ti prospívali, tak to chce sestavit každému individuální krmné dávky a složení. Podle délky koně, obvodu hrudníku a takových ukazatelů se sestavuje pro každého individuální plán. Kolik ovsa, kolik kukuřice a tak. Je to docela věda. Jedna holka na tohle téma dokonce pořádá workshopy, byla to dost dřina se na něj dostat.“

„To s nimi jezdíš na závody? Jako třeba na Pardubickou?“ projevoval jsem své znalosti-neznalosti.

Zase se zasmál. Bože, já ze sebe budu dělat ještě většího idiota, jen ať se zase zasměje. Má při tom raráškovský oči a je krásnej.

„Ne, tohle jsou parkuroví koně. Máme tu jízdárnu a za ní ještě pár tréninkových překážek. Ale jezdíme i normálně tady po lese.“

To jsem mohl potvrdit. Občas jsem měl co dělat, abych se na cestě v běhu vyhnul nadílce koňských koblih, a vždycky jsem si říkal, že potkat skupinku koní na cestě by nemuselo být zrovna příjemné. Teda, až doteď. Kdyby tam jel on…

„Taky jezdíváme na Tři krále po školkách a základkách v přestrojení za tři krále. Pro černýho tady máme i velblouda. Ty umíš jezdit na koni?“

„Ne, nikdy jsem to nezkoušel. Asi by mi šel spíš ten velbloud.“

Smích. „To si myslíš. Velbloud je mimochodník, takže jde současně najednou pravýma nebo levýma nohama, strašně to kolíbá. Kůň je lepší.“

Měl jsem pocit, že mi to roztrhne kalhoty. Všiml si, že jsem nervózní.

„Ale já tě tu zdržuju plkáním a ty jsi šel běhat. Promiň, jak se dostanu na téma koní, tak nedokážu zastavit. Rád si pokecám, až zase půjdeš běhat okolo!“

Rozběhl jsem se, vběhl do lesa, a když jsem byl dostatečně hluboko, seběhl jsem z cesty do křoví a tam jsem si ho vyhonil. Před očima jsem měl pořád obličej toho nádherného řeckého boha, co jsem se ho ani nezeptal, jak se jmenuje…

Jmenuje se Michal. Zeptal jsem se ho na jméno za dva dny (zeptal bych se hned následující den, ale to jsem ho nikde neviděl, i když jsem trochu lelkoval okolo ohrad). Má koně fakt hodně rád, někdy to vypadá, že ho nic jiného nezajímá. Ale ochotně poslouchal i mé žvanění o škole, o mých obavách před maturitou. Poslouchal a díval se na mě a usmíval se.

Jednou mě vzal na parkur. Neuvěřitelně mu slušely rajtky, zelené jezdecké sako, jezdecká přilba…

Kůň mu před jednou překážkou odmítl skočit, dal to na druhý pokus.

„Budu to s ním muset ještě potrénovat, na závodech bych za odmítnutí poslušnosti schytal čtyři trestné body.“

Koukal jsem na něj jako na svatý obrázek. Zamilovanej tapír. Co už má skoro rituál z toho, že poté, co si s Michalem popovídá, tak si ho v lese v křoví musí vyhonit. Jednou mě tam málem nachytali nějací postarší houbaři.

Občas mi Michal přišel divnej. Zaraženej. Jako když ho něco trápí. Občas se na mě podíval, jako by se chtěl na něco zeptat.

Až jednou se najednou zničehonic zeptal: „Hele, ty někoho máš?“

„Co?“ vyjevil jsem se.

„No, jestli s někým chodíš…?“

„Ne, nikoho nemám. S tímhle ksichtem…“

„Proč? Vždyť jsi moc hezkej.“

Hezkej. Moc. S tímhle raťafákem. Tapír. Teda, posměch jsem nečekal. Ne od něj. Začaly mě pálit oči. Rozběhl jsem se do lesa.

„Počkej, Tondo! Co se děje? Co jsem řek´?“ volal za mnou.

Běžel jsem a chtělo se mi brečet. Proč to řekl? Proč si ze mě chtěl dělat legraci?

Za mnou se ozval zvuk koňských kopyt.

„Počkej!“

Přemýšlel jsem, zda nemám zahnout do lesa, ale už byl s koněm u mě. Zastavil jsem. Seskočil z koně a přistoupil ke mně. Měl červené oči. On snad brečel taky?

„Počkej.“ Natáhl se a dal mi pusu. „Promiň, ale musel jsem…,“ řekl a otáčel se zpátky ke koni.

Chytil jsem ho, otočil k sobě a tentokrát jsem dal pusu já jemu. Dlouhou. Hodně.

Když jsme se rozpletli, zeptal jsem se: „Proč jsi řekl, že jsem hezkej?“

„Protože jsi,“ řekl. Natáhl ruku, položil mi ji dlaní na obličej a přejel mi dlaní po nose.

„Ty jsi prostě takovej můj úžasnej klabonosej kladrubák…“