Sněhová vločka

Pohled do ticha. Velké vločky strachu valící se na maličkou postavu pod stromem. Klepe se strachy, vždyť ten strach je všudypřítomný. Padá jí za krk, rozpouští se a stéká na záda.

„Mazlíku,“ ozývá se z dálky.

Není mazlík, sakra chce se probudit. Tohle není sen!

To bude fotka… mazlík nikde, rozpustil se. Mazlík byl ztělesněný strach.

Nechtěl se bát a nechtěl lhát. Nenáviděl lež a přetvářku a sám byl tak výborný herec. Lidé ho zahnali do rohu jak malé štěňátko.

„Mazlíku, nenech si to líbit! Vrať se zpátky! Ta vánice strachu už je pryč, pomůžu ti.“

Jenže tohle mu nikdo neřekl, byl na to sám.

Další čtyřka, věděl, že to nezvládá, ale co s tím? Víkend strávený s učebnicí, slzy v očích, text se mu maže.

Je večer, tma. Bojí se tmy. Zase je zpátky pod stromem – nerozpuštěný, jen díky němu. Tak ho to drží nad vodou.

„Mazlíku.“

Usměje se. „Vyvádíš mě z míry.“

Má chuť vykřičet ven celou pravdu, ale ví, že by si všechno pokazil.

Vločky se opět snáší k zemi. Ten strach je tak studený. Chlad se mu vtírá pod kůži, klepe se, chce se vším skončit. Začne nadávat na toho, komu obvykle děkuje.

„Proč jsi mi dal tolik strachu? Proč nemůžu umřít? Ty hajzle.“

Kluci přeci nebrečí. Zvedá se a pokračuje vánicí.

„Mazlíku,“ slyší volání v dáli.

Rozbíhá se. Ví, že vánice je krutá a na cestě je tolik překážek, když zakopne, musí vstát. Poběží několik let, vlastně celý život, musí doufat, že mu vystačí dech, ale ten hlas ho táhne dál.