• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace23. 3. 2018
Počet zobrazení1402×
Hodnocení3.80
Počet komentářů7

Pohled do ticha. Velké vločky strachu valící se na maličkou postavu pod stromem. Klepe se strachy, vždyť ten strach je všudypřítomný. Padá jí za krk, rozpouští se a stéká na záda.

„Mazlíku,“ ozývá se z dálky.

Není mazlík, sakra chce se probudit. Tohle není sen!

To bude fotka… mazlík nikde, rozpustil se. Mazlík byl ztělesněný strach.

Nechtěl se bát a nechtěl lhát. Nenáviděl lež a přetvářku a sám byl tak výborný herec. Lidé ho zahnali do rohu jak malé štěňátko.

„Mazlíku, nenech si to líbit! Vrať se zpátky! Ta vánice strachu už je pryč, pomůžu ti.“

Jenže tohle mu nikdo neřekl, byl na to sám.

Další čtyřka, věděl, že to nezvládá, ale co s tím? Víkend strávený s učebnicí, slzy v očích, text se mu maže.

Je večer, tma. Bojí se tmy. Zase je zpátky pod stromem – nerozpuštěný, jen díky němu. Tak ho to drží nad vodou.

„Mazlíku.“

Usměje se. „Vyvádíš mě z míry.“

Má chuť vykřičet ven celou pravdu, ale ví, že by si všechno pokazil.

Vločky se opět snáší k zemi. Ten strach je tak studený. Chlad se mu vtírá pod kůži, klepe se, chce se vším skončit. Začne nadávat na toho, komu obvykle děkuje.

„Proč jsi mi dal tolik strachu? Proč nemůžu umřít? Ty hajzle.“

Kluci přeci nebrečí. Zvedá se a pokračuje vánicí.

„Mazlíku,“ slyší volání v dáli.

Rozbíhá se. Ví, že vánice je krutá a na cestě je tolik překážek, když zakopne, musí vstát. Poběží několik let, vlastně celý život, musí doufat, že mu vystačí dech, ale ten hlas ho táhne dál.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk21

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy. Vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #7 Odp.: Sněhová vločkazmetek 2018-06-08 20:57
Vrátil jsem se k tomu. A asi si to ukradnu, protože si to občas potřebuju přečíst. Jen tak, k přemýšlení. Takže - znovu dík.
Citovat
+1 #6 Odp.: Sněhová vločkaKarlos 2018-03-29 22:36
Dekuji ti ze porad jsi psavy
Citovat
+1 #5 Odp.: Sněhová vločkazmetek 2018-03-25 23:24
Jo, prosím, kdy bude další Zažehnutí? Ať to trochu zkompenzuju. Díky. :-|
Citovat
0 #4 Odp.: Sněhová vločkazmetek 2018-03-25 22:17
Jo, mně těch 21 řádek (pokud jsem dobře počítal) stačilo pro pocit - a teď mi chybí slova. Smutek tam byl určítě. Pošťouchnutí k přemýšlení. K potřebě přečíst to znova. Chápu, že tenhle pocit nebude u každého, jsou šťastné povahy, které to vytěsní a vezmou za blbost. Já ne. Já se bojím, že ve mně těch pár řádek bude sedět dlouho a budou mne trochu..deptat? Nevím..Ale moc děkuju. Fakt.
Citovat
+2 #3 Odp.: Sněhová vločkamaf 2018-03-25 22:01
I když povídka krátká, tak je plná emocí, smutku, chladu, bolesti... úplně ten mráz na mě z tvých vět leze. Umíš si dobře pohrát s atmosférou a popsat to těžko popsatelné.
Citovat
-2 #2 Odp.: Sněhová vločkaBred 2018-03-24 20:38
Tvoje povídky mám rád, ale tohle bylo hrozný
Citovat
0 #1 Odp.: Sněhová vločkazmetek 2018-03-23 22:04
Smutný. Moc. Ale hezký.
Citovat