Jakub

Ani nevěděl, jak se dostal domů. Šel ulicí, potkával lidi, kteří si povídali, smáli se, anebo byli zaujati svými vlastními problémy. Nechtěl je vnímat, nechtěl je vidět.

Odemkl dveře, pověsil klíče na háček za nimi. Zul se a pomalu došel do kuchyně, kde konečně složil svých třiatřicet let na židli. Kristova léta. Hodně blbej věk pro Krista i pro něj.

Teprve teď si začal znova vybavovat, co mu vlastně v nemocnici řekli.

DIOP. Oddělení pro dlouhodobě uměle ventilované pacienty. Byl na návštěvě za Arnym. Doufal, že to bude trochu lepší. Místo toho ale přišlo: „Pane Kubíčku, bohužel máme komplikace…“

Dál už vnímal jen útržky: „…ventilátor asociovaná pneumonie, to je zápal plic u pacientů na dýchacím přístroji… může se přes veškerou péči a opatrnost stát… bakterie rezistentní na antibiotika… vysoká úmrtnost.“ U východu sundal papírovou roušku, čepici a plášť, vyhodil je do koše a posadil se na židli. Musel to nejdřív trochu skousnout.

„Je vám dobře? Promiňte, pane Martensi, nechcete třeba napít?“

Zvedl hlavu. Toho sanitáře tu ještě neviděl. Štíhlý kluk s melírem ve vlasech, asi něco přes dvacet, se na něj účastně koukal a opakoval: „Nechcete napít? Nebo mám říct doktorovi o něco na uklidnění?“

„Ne, děkuju. Nejmenuju se Martens, to je můj přítel. Neměli jsme nikdy potřebu sdílet příjmení. I když já se jmenuju Kubíček. Jakub Kubíček. Rodičům to přišlo roztomilý…“

Kluk se uchechtnul a vzápětí zase zvážněl: „Vážně nic nepotřebujete?“

„Ne, děkuju, “ řekl Jakub a zvedl se se židle. Ještě ve dveřích se otočil: „Děkuju.“

***

Vraceli se s Arnym domů z výletu na Frýdlant. Měli ten zámek oba rádi… i kvůli tomu, že hrál v hodně pohádkách, a je bavilo dohadovat se, odkud byl jaký záběr a ve kterém filmu. Klidný krásný víkend. Než se z protisměru vyřítilo auto. Arny se ještě pokusil strhnout řízení na stranu, ale srážce už nezabránil. V tom autě proti byl kluk s ještě mokrým řidičákem, který z otcova Audi mačkal, co to dá. Tak tomu klukovi už bude navždycky osmnáct. Jakubovi se vlastně nic nestalo, jen nějaké pohmožděniny, Arny mnohočetná vážná poranění.

V nemocnici: „Můžete nám dát kontakt na příbuzné pana Martense? Stav je vážný, potřebujeme vyjádření příbuzných, kdyby došlo k úmrtí, zda můžeme použít orgány k transplantaci.“

Chvíli ta slova k němu pronikala: „Já…, rodina se ho zřekla. My žijeme spolu.“

Pomalu mu docházelo, co mu vlastně řekli. Že taky může být konec, konec všemu…

Opakované operační výkony, stav se moc nelepšil. Pro potřebu dlouhodobé umělé plicní ventilace museli udělat tracheostomii – kanylu do průdušnice. Další hadička vedla z břicha – k podávání výživy rovnou do žaludku. Stav vědomí se také nijak neměnil. Za úspěch se počítalo už to, že začal částečně dýchat sám. A taky občasné nepatrné pohyby rukama. Tak přišel překlad na DIOP.

Čekal hrůzu, myslel, že to je nějaký odklaďák, ale překvapilo ho, jak bylo oddělení dobře zařízené a vybavené. Přátelské příjemné sestry. Na návštěvy chodil denně. Vždy se posadil u lůžka a vyprávěl Arnymu, co se za ten den stalo. Nevěděl, jestli ho slyší, ale všichni mu říkali, že to je důležité, stálé podněty. Brával Arnyho za ruku, vždycky ho políbil do dlaně… Rehabilitační ho naučila, jak dělat pasivní cviky rukama a nohama, a sestry ho chválily, jak to dělá dobře, že čím častější cvičení, tím lépe.

Všechno vypadalo, že se to konečně začne lepšit. Přišel na návštěvu a hned viděl, že je něco špatně. Sáhl na Arnyho a ucukl rukou. Skoro měl pocit, že se spálil. A pak mu doktor řekl tu zprávu o zápalu plic.

***

Antibiotika zabrala. Klesla teplota, rentgenový nález se zlepšil. Jakub měl radost, přinesl sestrám medovník a krabici chlebíčků.

„To jste nemusel, ale děkujeme.“ Bylo vidět, že se jim trefil do nálady. Mladý sanitář kmital po oddělení.

„Pane Kubíčku, bude potom s vámi chtít mluvit doktor.“

Lékař neměl dobré zprávy. Prodělaná infekce Arnyho zase srazila dolů. Doktor opatrně sděloval špatnou prognózu. Je možné, že se stav už nezlepší. Že zůstane do konce života na ventilátoru, nereagující, nevnímající…

Posadil se k lůžku, vzal Arnyho za ruku a hladil ji. Díval se na důvěrně známý obličej se zavřenýma očima. Není přece možné, že už je neotevře, že se na něj už nikdy nepodívá. Vzhlédl ke dveřím. Stál v nich mladý sanitář a pozoroval je. Leskly se mu oči. Jakub se na něj usmál.

„Tomíku, potřebuju pomoct s polohováním!“ volala sestra z vedlejšího pokoje.

„Hned!“ odběhl sanitář a po chvilce se vrátil.

„Víte, že z návštěv jste jediný, kdo sem chodí denně? Museli jste se mít hodně rádi.“

„Pořád se máme rádi.“

„Promiňte, to jsem řekl blbě. Můžu se vás na něco zeptat? Jen bych vám nerad připadal vlezlej. Zajímají mě lidi…, jak vy jste se vlastně seznámili?“

„Jednoduše. Byli jsme na vejšce ve stejném ročníku. Chodit jsme spolu začali ve druhém ročníku, natajnačku, aby Arnyho rodiče nevěděli. Dost mu plánovali budoucnost, měli prostě svoje představy, zvlášť otec. Tohle do nich rozhodně nezapadalo. Podle jejich představ nejdřív promoce, pak svatba, aby se už ženil jako inženýr, dokonce už mu dohazovali nějakou holku. Taková uťápnutá chudinka, ale z velmi dobře situovaný rodiny. Když se po promoci vzepřel, tak se otec začal vztekat. Arny taky dokáže být docela pruďas, tak mu bouchly saze a řekl mu, jak to vlastně všechno je. Letěl ze dveří tak, že málem vyvrátil futra. Takže jsme si našli podnájem. U mých rodičů jsme být nemohli. Ti se s tím, že jsme spolu, smířili, ale s rodiči ve dvoupokojovém bytě… Pak jsme si vzali hypotéku a koupili malý byt.“

Jakub povídal a Arnyho rukou se přitom hladil po neoholené tváři. Občas ho políbil do dlaně. Zjistil, že se tím vlastně sám uklidňuje. Že je to teď vlastně on sám, kdo potřebuje konejšivý dotek, potřebuje alespoň chvilkovou oporu…

Podíval se na sanitáře: „A co vy? Co mi o sobě povíte vy? Zatím jsem jen postřehl, že se zřejmě jmenujete Tomáš.“

„Jo, ale všichni mi říkají Tomík. A taky mi všichni tykaj, jsem na to zvyklý. Když mi vykáte, přijde mi to divný.“

„Takže dobře, Tomíku, ale budeš mi pak muset tykat taky.“

„To mi přijde blbý…“

„Tak vám budu muset, Tomíku, vykat.“

„Tak dobře, budu tykat.“ Tomík se uchechtnul: „Stejně si myslím, že když ti dali rodiče jméno Jakub, tak je muselo bavit, že když na tebe volali Kubíčku, tak jsi nevěděl, jestli to myslí jako zdrobnělinu křestního, nebo příjmení!“

Jakub si ho přeměřil pohledem: „Víš, že máš pravdu? Bylo to přesně tak.“

Blížil se konec návštěv. Jakub jako vždy políbil Arnyho do dlaně a na tvář. „Drž se, lásko,“ zašeptal mu do ucha.

Při odchodu se usmál na chlapce: „Tak příště mi budeš muset na sebe něco pro změnu říct ty.“

Úsměv byl odpovědí.

Druhý den tam Tomáš nebyl – měl noční, následující den volno, denní měl zase až třetí den.

„Tak co mi povíš ty na sebe?“ zeptal se Jakub.

„Ono není moc co. Kluk z vesnice, co tam může být za práci? Udělal jsem si sanitářský kurz a chtěl bych si dodělat zdravotku. Takže nic zajímavého. Tady jsem na intru.“

„Vztahy v pohodě?“

„Jo, tady jsou všichni fajn a hodný, dělá se tu skvěle.“

„Tak jsem to nemyslel. Mladej kluk je přece pořád někde zamilovanej…“

„Tak teď tedy nic, já jsem se naposledy pěkně spálil. Byl jsem zamilovanej. Hodně moc. Víc než hodně. A pak jsem zjistil, že má přítele a vyhlídli si mě, že bych se jim líbil do trojky.“

„To byla dost mrcha.“

„Hajzl to byl. Nikdy mu to nezapomenu!“

Cvak! „Aha. Promiň.“

„To nic.“ A úsměv.

Při denních návštěvách a vyprávění Arnymu si Jakub zvykl, že se mu někdy sestry i sanitáři zapojili do jeho povídání. Pomalu se začal zároveň dovídat o jejich soukromých věcech, začali mu být všichni bližší. Asi nejraději si stejně povídal s Tomíkem. Byl bezprostřední, přirozený. Jakuba překvapilo, když zjistil, že přestože vypadá zdánlivě křehce, tak má slušnou sílu a v případě potřeby i rychlé rozhodování. A další, co ho překvapilo – kluk měl rád adrenalinové zážitky. Bungee jumping. Všechny horské dráhy, skluzavky. „Vždycky se strašně těším na Matějskou, co tam bude nového! Teď tam bude obří kyvadlo, na to musím!“ Úplně se rozsvítil, jak byl natěšený.

Jakub se zasmál: „No to mě podrž! Mně se dělalo špatně i na houpačce. Na něco takového by mě nikdo nedostal!“

***

Arnyho stav se nijak nelepšil.

„Mohli bychom s vámi mluvit?“ No nazdar, dokonce dva doktoři. Vzali si Jakuba do pracovny, posadili ho na židli. „Bohužel, musíme vám říct, že zcela jistě již není šance na zlepšení stavu u pana Martense. Chtěli jsme vás proto informovat o dalším postupu.“

Jakub se vyděsil: „Vy ho chcete odpojit?!!“

„Ne, to v žádném případě. Vše zůstane stejné. Jen v případě komplikací nebudeme rozšiřovat léčbu.“

„Co to znamená?“

„Například to, že v případě komplikující infekce nebudeme podávat antibiotika, protože nemá smysl protahovat neodvratitelný stav.“

Vyšel z pracovny. Cítil, jak mu do očí stoupají slzy. Přiběhl k němu Tomík: „Neboj, budeme se o něj pořád starat! Neboj se, nevykašleme se na něj.“

„Děkuju.“

Starali se pořád. A pořád dobře. Jen ten svíravý pocit, že kdykoliv se může stát, že se jednou stejně zcela určitě stane, že přijde komplikace a…

***

Poznal to, hned jak vstoupil na oddělení. Sestry ho obvykle vítaly s úsměvem, ale teď sestra, která mu otevřela, měla napjatý vážný výraz. Vešel na pokoj a podíval se na monitor. Za to dobu už věděl, co kde na něm najít. Strašně rychlá tepová frekvence. Nízký tlak. Do hajzlu. Je to tu.

Přišel doktor: „Bohužel… nastoupily komplikace… nerozšiřování léčby…“

Ani nevěděl, jak se dostal domů.

Telefon: „Tady DIOP. Pane Kubíčku, máme pro vás špatnou zprávu. Pan Martens dnes v noci zemřel.“

Zkrat. Jako když vypadnou pojistky. Najednou nic. Tma. A ticho. Je to tu. Nic horšího už se nemůže stát, protože už se stalo. Pocit divné prázdnoty a současně nezvyklého klidu. Nerozplakal se, teď ne. Slzy ještě přijdou… po pohřbu.

Došel ještě do nemocnice pro papíry k zařízení pohřbu. Cestou ještě koupil pro sestry nějaké chlebíčky a čokolády, přece jen chtěl i poděkovat…

Staniční sestra: „Děkujeme. Víte, za tu dobu si tady občas k některým pacientům vytvoříme zvláštní vztah, a když se pak něco stane, tak to někteří z nás snášejí špatně. Našeho Tomíka tahle smrt strašně zlomila, složil se z toho. Doktor mu musel dát Neurol, byl z toho úplně vyřízenej.“

„Já vám ještě jednou za všechno moc děkuju. Tomík je tady?“

„Já vám ho zavolám, je na sesterně.“

Tomík se přišoural, červené ubrečené oči, pevně semknuté rty.

„Chtěl jsem ti ještě taky poděkovat,“ řekl Jakub. A zcela spontánně náhle chlapce objal a přitiskl k sobě. Ozvalo se vzlyknutí. Pohladil ho po hlavě: „Děkuju.“ Pak se otočil a odešel.

***

Napsal Arnyho rodičům. Neozvali se, na pohřeb nepřišli. Přišlo jen pár kamarádů, lidi z práce…

Po pohřbu dost dlouho trvalo, než se odhodlal probrat Arnyho věci. Něco vyhodit, z něčeho udělat balík pro charitu. Přemýšlel, jestli trochu nepřestavět nábytek, aby to tolik nebudilo vzpomínky… ale asi ne. Nejspíš by musel i vyměnit postel.

A najednou neměl co dělat. Hodina času, kterou trávíval na návštěvě v nemocnici, náhle přebývala. Nemůže sedět doma a koukat do zdi. Za chvíli by z toho ještě začal chlastat. Alespoň se projít po ulici. Vyrazil ven, kam ho nohy ponesou… donesly ho k nemocnici. Prostě automaticky šel cestu, kterou měl v poslední době nejnavyklejší. Otočil se a šel domů. Znova v něm vyvstaly vzpomínky na oddělení, sestry, Tomíka. Chudák kluk, jak se z Arnyho smrti složil. Přece už musel něco zažít, normálně zdravotníka jen tak něco nerozhodí…

Jak přemýšlel a přehrával si vše v hlavě, zvolna se mu v ní všechno začínalo přeskupovat a přeskládávat, až z toho byla myšlenka: Tomík nebrečel jen proto, že Arny zemřel. Brečel, protože tím skončí Jakubovy návštěvy v nemocnici. Teď teprve všechno secvaklo a dosedlo na správné místo. Teď dostávají vzpomínky jiný smysl. Teprve teď si uvědomoval Tomíkovy úsměvy, pohledy…

Zcela automaticky se otočil. Kolik je hodin? Na oddělení se střídají na sedmou. To bude za chvíli. Zrychlil krok. Před nemocnicí zastavil. Zahlédl sestru z DIOPu, která šla zřejmě na službu.

„Dobrý den, promiňte, nevíte, jak má službu Tomík?“

„Aha, vy jste od pana Martense… Měl by mít dneska noční.“

Chvilku čekal. Pak ho uviděl. Šel s batůžkem na zádech a nesl si igelitku s nějakým nákupem.

„Ahoj.“

Ty užaslé oči. A ten úsměv, který se rozlil pod nimi.

„Ahoj, co tu děláš?“

„Čekám tu na tebe. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys neměl někdy čas a chuť se mnou někam vyrazit. A upozorňuju, že jsem ochoten s tebou jít i na Matějskou.“

Tomík stál před Jakubem, svítil a zářil. „Beru tě za slovo, víkend mám volný!“ Pak se trochu natáhl a dal Jakubovi pusu. Jejich první.