Eden

Pokud budete mít po přečtení naší povídky pocit, že si utahujeme z "nebeščanů" i z "rohatejch", tak to bude pocit správný. Pokud náhodou máte k té okřídlené sortě blíž, možná to raději nečtěte.

*****************

Nebyl to pták...
Hnědé oči pozorovaly podivného tvora. Seděl schoulený na kmeni padlého stromu. Velká křídla byla složená a hlava nachýlená na stranu. Ale určitě to nebyl pták.
Opatrně, aby tvora nevyplašil popolezl dál. Ve svalnatém, jemnými chloupky pokrytém těle se mu chvěly svaly. Začínal tušit a chtěl si být jistý. Vždycky si myslel, že jsou to jen povídačky, dobré tak pro mladé. Aby sem nechodili. Ale pak jich pár viděl na vlastní oči. Nic nechtěl víc než si jednoho chytit. Ne, neublížil by mu. Ani by nedovolil, aby mu jiní ubližovali. Udělal si klec a tam by ho měl a staral by se.

- Ta klec je malá. Utrápíš ho, - namítla matka.

Přesto ji nikdy nedal pryč a aspoň si tajemného tvora představoval. Prý v noci svítí jako měsíc. To by bylo krásné, mít ho u postele...

Ještě kousek... Tvor zvedl hlavu. Teď, nebo nikdy. Vymrštil se jako skutečná šelma a drápy hrábl po kořisti. Velká bílá křídla mávla kolem něj, ale on už se stačil zachytit. Oba spadli na zem a tím nárazem dvou těl se jim povedlo posunout kmen. Ozval se bolestivý výkřik. Velká bílá křídla zoufale tloukla o zem. Ale noha uvězněná pod stromem nedovolila vzlétnout.

Dívali se na sebe. Dělily je čtyři kroky. A ještě cosi, co ani jeden z nich nedokázal definovat. Může být většího rozdílu, než mezi jejich dvěma světy?

Lišili se jako voda a oheň. Jako noc a den. Jako láska a nenávist.
Vždyť kdo se může lišit víc, než čert a anděl?

Přesto, že to pro něj bylo fyzicky skoro nemožné, pokusil se čert usmát. Vztáhl ruce v prastarém gestu vyjadřujícím, že nemá nebezpečné úmysly. Zlatavě modré andělovy oči byly doslova plné děsu. Ale on mu nechtěl ublížit. Opravdu ne. Dokonce už si ho ani nechtěl dát do klece. Ale mít ho chtěl. Jeho alabastrově bílé tělo. Stáhnout z něj tu hloupou řízu a dotýkat se ho. Všude. Úplně všude. Pomalu přišel blíž. Anděl se od něj odtáhl, co mu to uvězněná noha dovolila. Zaťal drápy do kmene, ale zas tak silný, aby ho odvalil, nebyl. Položil se na břicho a začal odhrabávat hlínu pod bílou nohou. Stačilo trochu, jen pár pořádných zabrání, a anděl vyklouzl.
Seděli a dívali se na sebe. Necítili nenávist, ani strach, ani odpor. Jen zvědavost.
Konečně anděl promluvil. Hlas měl tichý a melodický. Ale skoro vzápětí si uvědomil, že oslovený mu nerozumí. Ukázal prstem na sebe a tiše řekl:

- Arcanus. -

V odpověď zaznělo drsné zavrčení znějící jako "la-ran", usoudil, že je to jméno a zkusil je vyslovit.

- Ty jsi Laran? -

Tmavě kučeravá hlava přikývla.

Když se to tak vzalo, v těchto místech ani jeden z nich neměl co dělat. Byla tu jakási pomyslná hranice mezi jejich světy. Zakázaná oblast.
Jen oni sami věděli, proč sem přišli. Proč odešli od svých a chtěli být tady, kde se nepočítalo s tím, že by se tu dal potkat ještě někdo jiný. Larana to sem odjakživa táhlo, ani nevěděl proč. A Arcanus...
Laran vstal a podal Arcanusovi ruku, že mu pomůže. Andělovy oči se rozšířily údivem. A nebylo to jen proto, že mu nabízel pomoc. Laran byl nahý a teď před ním stál v celé své kráse. Arcanus rozpačitě sklopil oči. Pokusil se postavit sám, ale jak došlápl na bolavou nohu, ztratil rovnováhu. Laran přiskočil a podepřel ho. Jejich těla se dotkla. Nic se nestalo. Anebo stalo?

Zdvihl anděla v náručí jako děcko a zanesl ho k vodě. Díval se, jak si máčí nohu v chladných vlnkách. Ale on sám chladný nebyl. Zmocňovala se ho podivná touha. Dotknout se ještě jednou toho alabastrově bílého těla. Celý život slýchal, že při takovém doteku se rozsype na prach. Ale zjevně to nebyla pravda. Nesl ho a nic se nestalo. Když se mohl dotknout jeho těla, mohl by i ...? A Arcanus teď klidně mohl uletět, i když chodit nemohl. Ale neuletěl. Sedí u vody a po očku ho pozoruje. Proč? Proč je tady? Možná ho vyobcovali, nebo odešel sám. Kdyby ho nechal, rád mu ukáže, že na některých věcech vůbec nemusí být nic tajemného. Stačí jen chtít. Stačí jen důvěřovat. Stačí jen povolně naslouchat hlasu svého pána. A za poslušnost se mu dostane odměny. Už ne Arcanus, ale bonum angelum, hodný anděl.

Arcanus slýchal, že shoří v plamenech. A teď se nestalo nic. Nic, až na... na ten podivný pocit, když ho Laran nesl. Ty myšlenky a touhy, které tady chtěl potlačit. Místo toho se probudily nečekanou silou. Aby se potrestal vklouzl do chladných vln jezera. Jenže, když po chvíli vystoupil, nalepila se mu mokrá říza na tělo a zvýraznila každý detail. No, možná, ne každý, ale minimálně probudila Laranovy představy. Viděl, že čert na něj nepokrytě zírá.
Zoufale se snažil své myšlenky odvrátit. Protože s každou takovou hříšnou myšlenkou byla jeho křídla slabší a slabší. Silou vůle se odvrátil a poodešel bokem. Nemohl si ovšem nevšimnout, že Laran ustoupil za hustý keř. Proč? Vždyť až do této chvíle se nepotřeboval skrývat. Podivná představa se mu mihla před vnitřním zrakem a z křídel mu vypadlo další pero... Vítr je donesl k Laranovi a on si ho vzal. Když pak ležel večer schoulený, jemně si jím přejížděl po ruce.

Arcanus se probudil. Zpocený a vylekaný. Zase se mu vrátil ten sen... Zakázaný sen. Teď navíc rozšířený o konkrétní tvář... Ohlédl se. Uviděl hrst bělostných peříček. Pochopil, že jestli se mu ty touhy a sny nepodaří potlačit, přijde o to nejcennější, co má. O svá křídla. Už teď byla slabá tak, že se nemohl ani pořádně prolétnout. To taky byl důvod, proč se ho Laranovi podařilo chytit. Jindy by stačilo jedno, dvě máchnutí a byl by pryč. Ale on sem přece přišel, aby tu nabyl zase duševní rovnováhy. Aby ho tady, v zemi nikoho, nepronásledovaly právě tyhle představy... Představy, kdy... ne, jen pouhá myšlenka na to je hřích... Pomalu, protože noha ho ještě bolela, vyšel z hájku ven a chtěl se jít napít k vodě. Ale zarazil se a zůstal stát. Za kmenem, který mu včera skřípl nohu se skrýval Laran. Ovšem nikoliv před ním. O něm patrně ani nevěděl. Ale po vydupané stezce přicházela antilopa. Sestupovala k vodě, aby se mohla napít. Arcanus ani okamžik nepochyboval o tom, proč Laran zvíře pozoruje. Otevřel pusu a chtěl vykřiknout, aby je varoval. Ale z otevřené pusy nevyšel ani hlásek...
Laran se pozvedl. A přichystal ke skoku. Dlouhý, černý, lesklý ocas ležel v trávě jako had. Nahý pevný zadek se pozvedl. Ale ten neupoutal Arcanusovu pozornost tak jako to, co se mu houpalo mezi pevnými stehny. Svaly na nahém těle jen hrály. Antilopa popošla blíž a začala větřit. Laran se vymrštil jako skutečná šelma a skočil zvířeti na záda. Popadl je za hlavu a prudkým trhnutím dozadu mu zlomil vazy. Pak seskočil a zaťal tesáky do ještě pulsující tepny.
Arcanus se odvrátil. Představil si, jak Laran rve syrové maso. Odporem se mu zvedl žaludek. On sám si ani neuměl představit, že by maso vzal do pusy.
Sedl si zpátky pod svůj strom a rozhodl se, že s pitím počká až Laran odejde. Už ho nechtěl potkat. Ten mezi tím rozdělal oheň a začal si maso péct. Vůně pomalu stoupala a vítr ji přinesl i k Arcanusovi. Bezděčně se zastyděl. Odsoudil Larana ještě dřív, než vlastně věděl, co chce dělat. Slyšel, že všichni jeho rodu jsou divocí, zvrhlí a zlí. Věřil tomu, aniž by o tom přemýšlel. Laran přece musí něco jíst. A pokud může jíst jenom maso... musí si je opatřit. Není jeho vina, že je takový, jaký je. Mimo to, zabil zvíře rychle, nijak je netýral. No, možná se leklo, ale nijak netrpělo.

Laran se najedl a šel se napít. Když uviděl řeku, vzpomněl si na včerejšek. I on měl zajímavý sen. Snad jen s tím rozdílem, že on se za něj ani dost málo nestyděl. Co asi dělá Arcanus? Možná má hlad, když nemůže chodit. Vzal zbytek masa, zabalil ho do velkého listu a šel za ním. Našel ho sedět pod stromem. Popošel k němu a vztáhl ruku s balíčkem. Maso zavonělo. Arcanus seděl, takže přímo před očima měl Laranův klín. Jeho bledou tvář pokryl ruměnec. Přesto oči sklopil pomalu, řasy se spustily jako padající list. Rozhodně to nebyl špatný pohled.
Laran si k němu sedl do trávy a ukázal mu, co donesl. Arcanus se váhavě usmál. Vždycky až dosud jedl jen ovoce. Vzal jablko ležící na zemi pod stromem. Spadlo tam samo před chvílí, ani si nevšiml jemného pohybu hadího těla ve větvích a ukázal je Laranovi. Kousl si.
Laran náhle zatoužil znovu se ho dotknout. Naklonil se k němu, opatrně ho vzal za bílé zápěstí a kousl si z jeho jablka. Snad to přežiju, pomyslel si. Silné tesáky se zaťaly do jablka a kus ukously. Překvapilo ho, jak to bylo dobré. Díval se, jak si kousl Arcanus. Kus jablka mu čouhal z pusy. Laran se k němu naklonil a opatrně ukousl tu část, která mu trčela. Jejich rty se na okamžik setkaly. Mlčky celé jablko snědli. Laran rozbalil svůj dárek a vložil kousek pečeného masa Arcanusovi mezi zuby. V duchu mu náhle napadlo, jaké by to bylo, dát mu do pusy něco jiného. Kousek sebe. Při té představě se ho zmocnilo vzrušení. Vzal Arcanuse za ruku a jemně si ji zavedl do klína. Ten seděl se sklopenýma očima a nijak se nebránil. Ale taky nijak nespolupracoval. Jeho alabastrově bílé tělo se chvělo. Strachy? Touhou? Obojím dohromady?
Laran ho vzal do náručí a položil opatrně do trávy. Jejich oči se setkaly. Laranovi napadlo, že Arcanus má oči jako jezerní hladina, ve které se odráží slunce. Klekl a když se Arcanus nebránil, začal rozvazovat jeho suknici. Protože mimo palců, měl na prstech drápy, šlo mu to pomalu. Ale on nepospíchal. Spíš si to oddálení a napínání užíval. Konečně se mu to povedlo. Rozevřel látku, jako by otvíral motýlí kuklu. Arcanus dal reflexivně nohy k sobě a skrčil je. Laran mu na ně položil ruce a stejně opatrně, jako by roztahoval křídla motýlovi, rozevřel mírným tlakem Arcanusova kolena. Dychtivě si prohlížel obnažený klín. Cítil, že se Arcanus snaží dát stehna k sobě. Popadl ho za nahé boky a položil si ho na kolena. Růžovým drsným jazykem začal ochutnávat jeho tělo. Bílé prsty se zaťaly do jeho hřívy. Cítil, jak se ho snaží odtáhnout. Opatrně, aby mu neublížil, vzal Laran do pusy Arcanusův úd. Ozvalo se tiché zasténání. Pohyboval hlavou nahoru a dolů. Sténání přešlo do tichého vzlykání. Užíval si to dráždění. Připravoval si jím cestu k frontálnímu útoku. Posadil se a zdvihl sebou i Arcanuse. Vzal do ruky jejich údy a začal je v dlani třít. Pevně obemkl koleny andělovo tělo a přitáhl si ho k sobě. Díval se mu do tváře. Anděl se mu opřel rukama o klenutou hruď a pokusil se ho odstrčit. Ale byl jemný a slabý. A tak jen držel. Laran věděl, že ať řekne, co chce, nebude mu Arcanus rozumět. Ale jsou činnosti, u kterých slov netřeba. Plavovlasá hlava se pomalu zaklonila dozadu. Laran zrychlil honění a sevřel ruku pevněji. Ucítil v dlani záchvěv a teplé vlhko. Stříbřitě bílá tekutina mu potřísnila ruku...
Z velkých křídel se uvolnilo několik největších per. Ale anděl to nevnímal. Opřel si hlavu o Laranovo rameno a plakal. Věděl, že když už teď poslechl, není cesty zpět. Jenomže on poslechnout chtěl. A když chtěl, proč je to špatné?

Laran vstal, zdvihl ho do náručí a odnášel si ho do jeskyňky, kde teď žil... Bělostný kousek látky odnesl vítr.

Laran posadil Arcanuse na mechové sedátko, které si udělal a opatrně mu prohlížel kotník. Ale oba věděli, že mu ani tak nejde o nohu, jako o to, aby ji mohl pokrčit a trochu pozvednout. Arcanus si uvědomil, že jeho oděv zůstal pod stromem a pokusil se svou nahotu zakrýt rukama. Laran se tomu jen usmál. Právě ta stydlivost ho rozpalovala víc, než kdyby se mu prostě dal.
Něžně položil anděla na kožešinu, která kryla drnové lůžko a vnutil mu polibek. Chvíli se bránil, uhýbal hlavou, ale pak už jen ležel a opatrně se pokusil Laranovi polibky vracet. Tahle podivná hra se mu začínala velice líbit.
Protože měl drápy, musel být Laran opatrný. A tak bylo samozřejmé, že musel vidět na to, co dělá. Klekl si nad anděla tak, že měl hlavu nad jeho bělostným klínem. Arcanus se vyděšeně díval na to, co se náhle zhouplo nad jeho obličejem. Tmavě lesklý úd se jako had spouštěl na jeho obličej a klouzal mu po tvářích. Chtěl uhnout, ale vtom ucítil, jak silné ruce sice s citem, ale nekompromisně rozevřely jeho stehna. Drsný jazyk olízl špičku penisu a začal zkoumat dírku na jejím vrcholu. Drápy se malinko zaťaly do jemné kůžičky a začaly přetahovat předkožku.
Arcanus úkosem pozoroval černého hada, který vesele dováděl na jeho tváři. Čím víc uhýbal a tím se o něj třel, tím víc nabýval had na objemu a délce. Neodolal a přejel po něm prstem. Byl teplý a hladký. Opatrně si přičichl. Cítil jen vůni země a sena. Začal ho hladit. Na špičce se zaleskla kapička. Uhnul očima a zrak mu sklouzl k Laranově malinko pootevřené dírce mezi půlkami. Bezděčně vztáhl ruku a přejel prstem po svěrači. A vtom se had začal tlačit mezi jeho rty. Jako by to nebylo poprvé, ale se samozřejmostí domácího pána. V té samé chvíli tutéž službu poskytl Laran jemu. Poslušně otevřel pusu. Byl to zvláštní pocit. Nelíbilo se mu to. A zároveň ho něco v něm nutilo k poslušnosti. Ale snažil se překonat. Nakonec stiskl zuby a nechal hada klouzat mezi nimi a tváří. Z toho se mu žaludek nezvedal. Jen se obával, že Laranovi to dlouho stačit nebude. Tušil, co teď přijde, a trochu z toho měl strach...
Laran se náhle zvedl, otočil se čelem k němu a poklekl mu mezi nohy. Arcanus ležel na sedátku, takže měl zadek pěkně zvednutý. Opatrně mu rozevřel půlky a do vystrčené dírky mu vsunul nejdřív jeden, a když to povolilo, tak i druhý palec. Tlak v tak intimním místě vyvolal v Arcanusově podbřišku slastný stah. Laran zatlačil víc a hlouběji. Arcanus se doslova prohnul pod vlnou slasti. Přestal se bránit... Věděl, že už nikdy se Laranovi bránit nebude, ať už po něm bude žádat cokoliv. Ležel s pokrčenýma, do široka rozevřenýma nohama a Laran mu opatrně roztahoval palci vstup. Trošku to bolelo. Tak štiplavě. Ale zároveň to přivodilo novou slast. A cukání hluboko v zadku. Anděl sebou škubal a s každým pohybem ztrácel pera. Ale nevnímal to. Stočil modré oči na Larana a usmál se.
Laran se postavil, přitiskl se těsně k Arcanusovi a začal mu vsunovat do povolené dírky svůj penis. Kousek po kousku, když vycítil, že to moc bolí, přestal, ale nevystoupil. A zase zatlačil. Konečně ho objalo vlhké teplo. V klidu si to vychutnával. Poslušnost si žádala odměnu. Vzal do ruky bolestí ochablý Arcanusův penis a opatrně ho promnul v dlani. A začal ho jemnou masáží oživovat. Až když se mu to povedlo a penis v jeho ruce byl jako kolík, opatrně si začal v Arcanusově zadku dělat dobře. Ten ležel před Laranem nahý a bezmocný. Ruce zaťaté to sedátka pokrytého bílou kožešinou a stehna rozevřená, co to šlo. Bolelo to, ale právě ta bolest byla příjemná. Laran náhle zrychlil pohyby ruky i pohyby pánve. Teď už to bolelo hodně. A najednou byla bolest pryč. V penisu mu začalo pravidelně trhat a přes cukání v zadku cítil, jak se v něm Laran dělá. Náhle jím projel tak silný stah, že ho to přinutilo, aby se prohnul do oblouku. Bylo to silnější než on, a tak se ani nesnažil vzdorovat. Dokonale se otevřel a Laran v něm krásně klouzal a dělal dobře jim oběma. Konečně přišel vrchol... Arcanus se doslova napíchl na milence a bílé tělo sebou házelo ze strany na stranu. Měl pocit, jako by mu v zadku svíraném orgasmem bušilo ještě jedno srdce. Nemohl přestat vzlykat, dokud ho černé paže neobjaly a něžné milencovy rty neukonejšily. Přesto ještě chvilku cítil jemnou reakci, když se stáhl.

- Ani pánovi nepoděkuješ? - zašeptal Laran.

- Děkuju, můj pane, - vydechl anděl.

Ani si neuvědomili, že jeden druhému rozumí. No, možná to bylo tím společně snězeným jablkem. Kožešina byla plná peří...

Ráno ho Laran přiměl, aby se mu dal zezadu. Trochu se bránil, ale silné paže ho přiměly k poslušnosti. Klečel opřený o lokty a nastavil Laranovi svou druhou tvář. V okamžiku, kdy si ho Laran podmanil, ucítil tlak. Věděl, že to nevydrží. Laran mu najednou sáhl zespoda pod břicho. Horká šťáva začala stříkat na zem. Její vůně působila na čerta jako vzpruha. Ale na anděla kupodivu taky. Poslušně se poddal hrátkám. Už pouhý dotek černé ruky v jeho klíně ho vzrušil. Ochotně přirážel proti sevřené dlani...
Když vyčerpaní leželi na boku, zvedl mu Laran vysoko nohu a do ještě rozdrážděného zadku mu vsunul svůj ocas. Okamžitě se ho pokusil vytlačit, ale rázné plesknutí po nahé zadnici mu dalo najevo, kdo je tu pán. Znovu se povolil a Laran mu ocas zatlačil, jak nejhlouběji to šlo. Poslechl. A poslechl rád. Vzrušil ho už jen pocit podřízenosti. Laran sebral jedno z vypadlých per a opatrně mu ho vsunul do dírky na vrcholu penisu. To zas tak příjemné nebylo, ale držel. Nakonec tak usnul.

Když si chtěl dojít pro suknici, zavrtěl Laran hlavou. Ne! Budeš chodit nahý! Když někam šli,
vedli se za ruce, ale jednoho dne se musel hluboce předklonit a do dírky si nechat zavést Laranův ocas. Byla to velmi nepohodlná chůze a mimo to se vzrušil. Jenomže na to Laran nebral ohled. A on se tak musel naučit chodit. Občas se kroutil a snažil se tu nepříjemnou věc ze sebe dostat ven. Ale nešlo to, Laran mu vždy zasunul ocas, jak nejdál to šlo. Měl zakázáno dělat si sám dobře. Pokud neposlechl, dostal na zadek. Až už fňukal, že nemůže vydržet, směl se položit se široce rozevřenýma nohama a s rukama buď u hlavy, nebo si držet kolena. A pak konečně mu Laran poskytl ukojení. Rád se na něj u toho díval. A rád ho miloval, když mu předtím pořádně podráždil svěrač. Pak se okolo něj stahoval v jakési křeči a jemu se to líbilo. Ale milovali se jen, když Laran chtěl. Naštěstí chtěl skoro pořád. Rád si s ním hrál a rád ho dráždil, dokud ho Arcanus nepoprosil. Rád ho nutil, aby mu bral úd do pusy. Věděl, že to dělá nerad, a proto ho to "učil". Úžasně ho vzrušovalo překonávat jeho odpor. I párkrát na zadek dostal, když neposlechl. Občas mu přitiskl hlavu do svého klína a přinutil ho spolykat bohatou dávku svého semene. Pak se díval, jak prská a plive.
Poté ho bral do náručí a pokládal na teplou trávu. Netrvalo dlouho a lesem se nesly tiché vzdechy.

******************

Bylo to velmi tvrdé probuzení. Ruce, bílé i černé, je popadly a táhly ven z jeskyně.

Teď tam stáli, mžourali do ranního slunce a zděšeně hleděli na shluk bílých a černých.

- Zbláznil ses?! Co to má znamenat? - křičel zuřivě anděl s dlouhým stříbřitým vousem.

- Tvrdil jsi, že si potřebuješ urovnat myšlenky, odpočinout si od lidí a jejich hříšných nápadů. A zatím... Ach, Pane, ani vyslovit, ani pomyslet, na to, co se zde událo... -

- Ale on přece lidi chránil. Když byl se mnou, nemohl jsem nikoho svádět, a..., - pokusil se Laran chránit přítele.

- Budeš ticho, ty pekelný zplozenče. Fuj! A vůbec, jak se můžeš opovážit na mne vůbec promluvit. Víš ty vůbec, kdo já jsem?! -

Čert trhl rameny.

- Anděl. Jeden z mnoha. -

Stříbrovousý cosi zabručel a znovu se dal do Arcanuse.

- Jak to, že nemáš oděv? Jak to, že ses ty, anděl, dopustil obcování? A ještě k tomu jakého?! A s kým?! -

Arcanus stál se sklopenou hlavou a neříkal nic. Ono taky, co mohl říct? Vždyť se ani náznakem nebránil, když ho Laran svedl. Toho už si ostatně podával jakýsi rohatec a nemluvil na něj zrovna vlídně. Z očí mu začaly téct slzy.

- Pff, jen falešná lítost. Přetvářka. Ještě chvíli a budeš jako člověk. Nehodíš se za anděla strážného. Ty se vůbec totiž nehodíš za anděla. Jsi horší než ti černí. Oni jsou nádobou hříchu, ale ty, ty máš být ctnost sama. Království nebeské je ti navždy uzavřeno. Táhni na zem, mezi lidi a těš se na očistec. -

Anděl máchl ohnivým mečem a pahýly křídel, teď už jen lehounce ochmýřené padly Arcanusovi k nohám. Bolestí se mu zatmělo před očima a ztratil vědomí.

Když se probral, cítil v zádech tupou bolest. A v srdci opravdovou. Bože, kde je teď asi Laran? Co s ním udělali? Jaký trest může dostat čert? Jeho těžko můžou strašit peklem.

Ucítil lehký dotek na rameni a trávu padl stín. Prudce se otočil a vydechl překvapením.

Nad ním stál Laran. Vypadal sice víc jako člověk než jako čert, ale byl to on.

- Jak? Jak ses tu dostal? -

- Jeden se za tebou žene přes celý svět a ty jen, kde se tu beru. Žádná radost, žádná odměna? -

Zdánlivě vyčítal, ale z jeho hlasu Arcanus poznal, že se nezlobí doopravdy.

- No, dali mi vybrat. Můžu jít za tebou mezi lidi, ale už tu musím zůstat jako člověk. Nebo můžu zůstat doma, ale už nesmím sem. Tak jsem si vybral tu lepší možnost. -

- Ale co teď s námi bude? - zeptal se Arcanus.

- Máme jeden druhého, to je dobrý začátek, ne? - usmál se Laran, podal mu ruku a pomohl mu vstát.

****************************

O sto let později

Andělík, tak malý, že ještě ani nelétal, poskakoval v husté trávě. Ještě nikdy tak daleko nebyl, ale nevadilo mu to. Rád se toulal. Uviděl jabloň a na ní jediné jablko. Natáhl ruku, ale bylo to vysoko. Po stromě lezl had. Jak se pod ním větev zhoupla, jablko spadlo. Andělík ho vzal a začal jíst. V tom uviděl na starém ztrouchnivělém kmeni sedět něco černého. Možná je to zvířátko, napadlo mu. Zvířata se andělů nebála, a tak šel rovnou k němu. Ale zarazil se. Nikdy toho tvora neviděl, ale hned ho poznal. Rozpačitě se na čerta usmál. Bylo to jen čírtě, sotva mu začínaly růst rohy. Andělík k němu natáhl ruku.
- Chceš si kousnout? -
Čertík přikývl, a tak jablko snědli spolu.
Seděli a dívali se na sebe.
- Já jsem Adamo, - řekl malý čert.
- Já jsem Evald, - představil se jeho protějšek.
- Budem si hrát? - modré oči vlídně zazářily.
- Tak jo, - v černých očích zahrála veselá rozpustilost a čertík zavrtěl vztyčeným ocáskem jako rozverné štěně.
- A na co si chceš hrát? -
- Na prohlížení. -
- To neumím..., - přiznal rozpačitě andělík.
- To neva. Já tě to naučím, bude se ti to určitě moc líbit. -
Adamo vzal Evalda za bílou ruku a oba zmizeli v hustém křoví.