Frodo

Nevím, zda jméno nějak může předurčovat vzhled nebo osud. Nevím. Můj otec byl vždycky velký ctitel Tolkiena. Myslím, že ho snad zná nazpaměť. Když jsem se měl narodit, tak velice prosazoval, abych se jmenoval Frodo… ano, podle toho hobita. Naštěstí to neprošlo přes mámu, takže jsem skončil na Františkovi, aby tam zůstala alespoň první dvě písmena. Stejně mi táta ale neřekl jinak než Frodo a nakonec tím nakazil všechny z rodiny. Taky jsem moc nevyrostl. Takže prostě malej hobit.

Říká se: „Co je malý, to je hezký.“ No, nevím, asi to platí jen pro holky. Zkuste si někoho najít, když jste malej a navíc je vám jasný, že to holt máte ložený jinak než většina ostatních kluků. Dopadnete jako já. Samotář. Bez kamarádů, ale i bez kamarádek.

První prázdniny na vejšce, po prváku. Měsíc jsem brigádničil, abych měl nějaké peníze, a druhý měsíc jsem trávil na chatě. Máme docela pohodlnou chatku trochu stranou od ostatních. Kousek do lesa na procházky a na houby (jo, taky je tam pěknej palouček s malinama, mňam), na kole za pár minut ve vesnici, kde je prodejna, ve které je možno obstarat nejen potraviny, ale i další potřebnosti, prostě takové to klasické smíšené zboží. A k řece na koupání je to taky kousek. Takže klid, pohoda, vystačím si. Naši dorazí vždycky v pátek na víkend, v neděli odpoledne zase odplachtí a já mám chatu zase sám pro sebe.

Byl jsem tam už asi čtrnáct dní, když jsem měl zase potřebu doplnit zásoby. Projel jsem ledničku a špajzku a sepsal jsem si, co nesmím zapomenout. Sbalil jsem batoh a šel do přístěnku pro kolo. Kruci. Do pr… prkenný ohrady! Prázdná duše. Když jsem ho tam naposledy zaparkoval, tak jsem si nevšiml, že tam někdo rozsypal hřebíky. Teda někdo – táta. Měl zase nějaké opravovací nálady a takhle to dopadlo. Abych nesváděl všechno na něj – taky jsem trouba, který si má všímat, kam kolo strká. No, teď to opravovat nebudu, na ten nákup potřebuju a spravím to, až se vrátím.

Takže na nákup ne po silnici, ale pěší zkratkou zadem přes les. Takhle už jsem nešel do vsi pěkně dlouho… Když jsem dorazil do vsi zezadu, málem jsem to nepoznal. Nějaký nový barák, pár domků přestavěných… U jednoho z nich na plotě přidrátovaná velká cedule: „PROSÍM NEKRMIT“. S klidem se mohla vztahovat na tlustou ženskou, která tam seděla v zahradním lehátku. Ale nevztahovala – s nadšeným štěkotem kolem plotu začal lítat Jack Russell teriér. Já mám pro tyhle hyperaktivňáky slabost, tak jsem hned přidřepnul a začal ho přes plot drbat. Vím, jsem blbec, tohle na neznámýho psa, jednou asi takhle přijdu o prsty, ale já si nemůžu pomoct. Pes nadšeně přidal na intenzitě řevu a z baráku vyšel kluk, aby se podíval, co se děje. Asi tak stejně starej, možná mladší. Větší než já. Promiňte, to je informace na prd, větší je skoro každej. Strašně rovnej. Asi to byla ta široká ramena, že se držel hodně zpříma. Tmavý vlasy, nakrátko ostříhaný. Velký tmavý oči. A i na dálku bylo vidět, že má řasy, za který by polovina holek prodala vlastní babičku do konzerv pro psy. Trochu tupej nos s pár pihama. A usmál se, když mě viděl dřepět za plotem u psa. A já jsem věděl, že jsem v hajzlu. Že jsem se zamiloval na první pohled a že budu dělat asi jakoukoli pitomost, abych ho mohl alespoň vídat.

„Arte, k noze!“

Pes nenadšeně poslechl. „Teto, já ho vezmu vyvenčit, ať se trochu vyběhá.“ Aha, takže ta tlustá ženská je jeho teta.

Otevřel branku. Pes se nadšeně vyřítil ven, kluk vyšel.

„Ahoj. Teď ho můžeš v klidu podrbat, tedy pokud se ti podaří ho chytit,“ uchechtnul se. „Tebe neznám. Ty nejsi odsud, viď?“

„Ahoj. Jsem tu na chatě na prázdninách. Normálně jezdím do vesnice na kole, ale dneska musím na nákup pěšky, tak jdu tudy. Jo, já jsem Franta, doma mi sice říkají jinak…,“ podal jsem mu ruku.

„Já jsem Dan. Jak ti říkaj doma?“

„Frodo.“

„To je pěkný jméno.“

Jestli se mu líbí, tak budu s klidem ze sebe dělat hobita: „Ty tu jsi taky na prázdninách?“

„Ne, já tu bydlím.“

„Já jsem myslel, že když jsi tu u tety…?“

„Jo, já tu bydlím u tety.“

Pomalu jsme se courali k obchodu, mluvili o pitomostech, pes okolo nás nadšeně lítal, Dan mu házel míček.

„Co děláš?“

„Učím se zámečníkem. Zbývá mi ještě rok.“

„Takže ti bude osmnáct…“

„Devatenáct. Já musel přerušit a opakovat ročník.“ Bylo vidět, že to je něco, o čem se mu moc nechce mluvit: „A co děláš ty?“

„Jsem teď po prváku na technice.“

A stáli jsme u obchodu. Klasickej starej krám, venku vystrčená černá tabule, na kterou vedoucí se zvláštním zvrhlým smyslem pro humor (alespoň jsem vždycky doufal, že to dělá schválně) psal aktuální neodolatelnou nabídku. Tentokrát tam stálo: „Zákusky, limonády, jed na krysy“. Z téhle nabídky jsem odolal všemu. Takže chleba, vajíčka, mlíko, nějaký salám…

Nakoupeno a pomalu jsme se vraceli. Přemýšlel jsem, jak zařídit, abych se s Danem zase mohl vidět, ale předešel mě: „Co budeš zbytek dne dělat?“

„Dojdu domů, spravím kolo, udělám si oběd a pak uvidím…“

„Já bych se šel odpoledne s Artem vykoupat do řeky. Nepůjdeš taky?“

Samozřejmě, že jsem neodmítl. Domluvili jsme se, v kolik se sejdem, a já mazal šťastně domů.

Opravil jsem kolo, najedl se a na jednu hodinu jsem namířil ke staré lípě, u které je odbočka na cestu k řece. Už tam čekal. Samozřejmě, že házel zase neutahatelnému psovi míček. Došli jsme k řece, vybrali jsme si místo, kde se uložíme.

Hodili jsme tam ručníky. Srpnový sluníčko hezky hřálo. Sundal jsem jen triko, protože už jsem šel k vodě v plavkových šortkách. Dan sundal triko a šortky. Pod nima měl klasické plavky, tedy, docela nízký… Krásnej malej kulatej zadek. Vysportovaná postava. Ne namakanec z posilovny, ale svaly měl. Krásný břišáky, nepřehnaný, hezky vyrýsovaný. A pod nima bylo vidět, že ty plavky maj hodně co schovávat, rýsovalo se to tam krásně…

Vlítnul jsem do vody, než si všimne, jak se mi v šortkách postavil. Studená voda to snad zklidní. Postavil se na břehu a protáhl se. Myslel jsem, že mi snad vyteče slina. Dlouhou nataženou nohou začal zkoušet, jaká je voda. Zcákal jsem ho. Vletěl do vody a blbli jsme jako puberti. Tedy vlastně postpuberti… Pes tam samozřejmě vlítnul za námi.

Když jsme vylezli z vody, vytáhl jsem mobil a Dana jsem si vyfotil. Zasmál se a předvedl pár póz – vyfotil jsem si je taky.

Leželi jsme na sluníčku a kecali. Dozvěděl jsem se, že u tety je asi rok. Kamarády tu žádné nemá, prostě ve svém věku už do vesnice nezapadl. Ani dítě, ani vlastně úplně dospělej, nikdo ho tu nebere. Zeptal jsem se ho, proč je vlastně u tety. Zamluvil to. Ale domluvili jsme se, kdy se sejdeme druhý den.

Ten večer v posteli jsem vytáhl mobil a koukl na jeho obrázky. Bože, ten je krásnej…

A jestli se chcete zeptat, jestli jsem si ho nad obrázkama vyhonil, tak jo!

***

Tak jsme spolu začali chodit venčit psa, koupat se (se psem), jen do lesa byl se psem problém. Tihle teriéři jsou pošuci, kdyby ucítil stopu, tak ho nic nezastaví. V lese prostě musí být na vodítku. A držte na vodítku hyperaktivního psa a zkuste přitom konverzovat. Ale pomalu jsem se začal o Danovi něco dozvídat.

On měl trochu vlastní svět. Ve škole se neučil nic moc, nebavilo ho to, proto šel taky do učení. To mu nevadilo, rukama dělal vždycky rád a byl šikovnej. Nebyl hloupej, rozhodně ne. Jen byly prostě věci, které ho nebavily. A byl takovej… bezelstnej? Věřil, že lidi jsou hodní. A věřil jim. Prostě člověk, kterýmu můžete nakecat, že waterboarding na Guantanamu je ideální způsob jak trávit dovolenou. A já měl najednou pocit, že i když je větší a silnější, tak to já ho musím chránit.

***

Už vím, proč je u tety. Rodiče měli autohavárii. Přežil to jen Art, který byl v přepravce. Dan se složil. Musel přerušit školu a opakovat ročník. Teta ho k sobě vzala i se psem. Je to hodná ženská. Člověk nemá soudit z prvního dojmu.

Začal jsem mu dělat vrbu. Mluvil se mnou o svých pocitech a problémech, o tom, jak vlastně teď lpí na svém psovi…, nikdy o žádném vztahu. Někdy jsem už měl na jazyku vyklopit mu, co vlastně k němu cítím, ale bál jsem se. Strašně. Toho, že ho pak ztratím. Že ho už neuvidím. A věděl jsem, že já se jen tak „neodmiluju“.

Jednou jsme se vraceli z venčení Arta okolo naší chaty. Pozval jsem je oba dál. Pes dostal misku s vodou na zahrádku, Dan sklenici uvnitř.

„Dáš si se mnou oběd? Mám to připravený, bude to hotový za chvilku.“

„Ty umíš vařit, Frodo?“

„Neumím vařit. Umím udělat jídlo. Ale abych tomu už říkal vaření, tak tolik sebevědomí nemám.“

„A co bude na jídelním lístku?“

„Mám tu plátky vepřovýho, tak je naklepnu, okořením a hodím na pánev. A vařený brambory od včerejška opeču. Jestli ti to tedy nevadí.“

„Nevadí, to nemusí být špatný.“

Začal jsem v kuchyňce kutit. Začal jsem opékat brambory, než se opekly, naklepal jsem plátky a pak je hodil na pánev. Najednou jsem ucítil, že stojí za mnou. Položil mi ruce zezadu na ramena a díval se přes mě na pánev.

„Fakt to nevypadá špatně.“

Stál jsem a teprve teď jsem pochopil, když se říká, že někomu chce vyskočit srdce z hrudi. Cítil jsem, jak utíká. Chtělo, určitě chtělo vyskočit. Padlo by na tu pánev, opeklo se společně s vepřovým a pak bych mu ho dal. A měl bych od svého trápení pokoj.

Ty ruce na ramenou mě najednou začaly jemně masírovat. Vyloudil jsem ze sebe nějaké vzdychnutí? Zasténání?

„Neboj se mně. Jsi strašně v křeči. Víš, já nejsem zase tak tupej. Jen jsem si chtěl ověřit, jestli to vidím správně.“

Vypnul jsem sporák, odstavil pánev a otočil jsem se. Usmíval se. Hranou ukazováčku mne pohladil po tváři: „Neboj…, zkusíme to?“

Tropická stromová pijavice je proti mně břídil, jak jsem se na něj vrhnul a přisál se. Ruka mu zajela za mý šortky. Zvedl mě a posadil na stůl. Teď jsme si mohli koukat do očí. Vzájemně jsme se zbavili triček. Položil mě a stáhl mi šortky a slipy a zbavil se svých. Začali jsme se hladit a mazlit. Přitáhl mě na okraj stolu, srovnal a pokusil se do mě proniknout.

„Au!“ zabolelo to fest. Zkusil to znova, znova bolest. Něco tak chci a tak to bolí…

„Počkej!“ dostal jsem nápad. Seskočil jsem se stolu a z ledničky vytáhl hrnek se sádlem od babičky. Možná lepší než nějaký lubrikant! Štěstí, že ho nesolí…

S tím už to šlo líp. Bolelo to, ale já si zvyknu, zvyknu si…, objímal jsem ho, cuchal mu vlasy a brečel jsem. Ne bolestí. Úlevou. Štěstím.

Když jsme se od sebe odlepili, culili jsme se oba.

„Docela bych ochutnal ten oběd,“ řekl.

„Bude to už studený.“

„Nevadí.“

Neoblékl jsem se. Hodil jsem jídlo na talíře a přinesl ke stolu. Chutnalo mu. Sklidil jsem, odnesl talíře a příbory do dřezu. Umeju to později.

Zezadu mě obejmul a dostal jsem pusu na krk. „Víš, já měl ve škole blbý známky, ale jedna poučka ve mně zůstala. Opakování matka moudrosti.“

Tak jsme si to zopakovali. A do konce prázdnin ještě mockrát.

Nejlepší prázdniny! Absolutně nejlepší! Teď už jen musím přesvědčit naše, že je to tu tak fajn, že sem musím každý víkend. A že se chata nemusí zazimovávat, budu sem jezdit i v zimě, alespoň pohlídám, že je tu všechno v pořádku. A pomalu je nenápadně připravit na to, jak to vlastně ve skutečnosti je. I když myslím, že máma začíná tušit. A máma vždycky všechno řešila s rozumem, takže napůl vyhráno. Jo, svět může bejt laskavej i k takovýmu hobitovi.