Básníkova paměť

Je ztrestán víc než strašně,
kdo neví, zač trest nést.
Bez lásky, záští, vášně,
mé srdce trpí strašně.

Paměť je krutá. Dá vám zapomenout věci, které byste měli udržet. Nedá vám zapomenout na to, co vás bude zbytek života trápit. Mění vzpomínky tak, že si pamatujete věci jinak, než se staly. Něco si pamatujete tak přesně, jako by se to právě znovu dálo. S jiným si nejste jisti a někdy se spoléháte na paměť jiných, která je stejně nepřesná jako vaše a může pokroutit vše, co se stalo…

Arthur sedí naproti mně. Opírá se loktem o stůl, bradu opřenou v dlani. Usmívá se. Drobný špičatý nos, nad ním rozesmáté oči. Svatozář tmavých vlasů. Sleduje, jak držím perforovanou lžičku s kostkou cukru nad sklenkou absintu a pomalu liju vodu z karafy na cukr, který se zvolna rozpouští. Zamíchám mléčně zkalenou tekutinu a odložím lžičku. Natáhne ruku, přitáhne sklenku k sobě: „Moje!“ a směje se. Objednám si další sklenku.

Leží v posteli na boku, zasunu se za něj. Zabořím obličej do jeho vlasů a vdechuju jejich vůni. Objímám ho a jednou rukou sjíždím po jeho hrudníku na břicho. Tiše se zasměje – je lechtivý. Lehce ho potrápím hlazením. Pak mi ruka sjede na jeho drobný zadek. Nadzdvihnu mu nohu a pomalu do něj pronikám. Zbožňuju, jak při milování vzdychá. Udělám se do něj. Přetočím ho na záda a začnu ho líbat na krk, sjedu jazykem na jeho drobné bradavky a jedu níž. Zase ten krásný smích, když jazyk zabloudí do jeho pupíku. A pak níž… Vím, že to má rád, taky už stojí v pozoru, kamenně tvrdý… Jemně ochutnám špičku a pak jej obemknu rty. Arthur se prohne jako luk a zase začne vzdychat a začne hladit zbytky mých vlasů v týle. Když cítím, že už vyvrcholí, přestanu a dokončím to rukou. Nastříká si na břicho a hrudník. Natáhnu ruku a vše rozetřu po hrudníku a břiše a pak ho obejmu, abychom se přilepili k sobě a políbím ho. Chci, abychom byli spolu. Nikdy nerozdělení.

***

Z jeho minulosti se jen postupně dozvídám útržky. Kradl. To vím. Drobné krádeže, aby přežil. Vím, že mi občas projede kapsy a sebere mi drobné. Vím to. Ale je mi to jedno. Živím ho a on mne udržuje při životě. Z peněz, které si vydělá výukou francouzštiny, by tady v Londýně nevyžil. Nechápu, jakou čistotu si dokázal udržet. V šestnácti letech ho znásilnili čtyři opilí vojáci. Oprostil se od toho psaním. Všechny hrůzy a veškerou špínu ze sebe byl schopen dostat verši. Když jsme se setkali a já přečetl jeho verše, byl to blesk z nebe. Zcela změnil mou poezii.

S hrůzou se dívám na podlitinu na jeho tváři. Natáhnu ruku a dotknu se jí. Ucukne hlavou.

„Chci pryč, Paule. Chci zpátky do Francie. Dáš mi peníze na cestu? Teď jsi už střízlivý, tak mne snad zase neuhodíš. Když jsi opilý, nejsi to ty, nevíš, co děláš.“ Chce ode mne odejít? To přece nemůže, nesmí…! Klesnu na kolena a oběma rukama mu obejmu nohy a přitisknu tvář k jeho klínu. Slzy mi tečou samy. Tisknu k němu tvář a cítím, jak se začíná probouzet. Jednou rukou rychle rozepínám jeho kalhoty. Vyskočí proti mně. Chci ho vzít do úst, ale Arthur mne začne penisem bít přes tváře:

„Hajzle, hajzle, hajzle… vousatej, plešatej, starej…“ Vousy mám, pleš už začínám mít taky pěknou, ale starej… Jsem sice o deset let starší než on, ale teprve mi bude třicet! Snažím se ho chytit ústy a podaří se mi to. Arthur mne uchopí za zbytky vlasů v týle a začne určovat rytmus. Chvilkami se dávím. Pak vyvrcholí a naplní mi ústa. Vstanu, políbím ho a rozdělím se s ním o jeho nadílku. S ním se chci rozdělit o všechno. Vždycky.

***

Paměť dokáže být nemilosrdná. Stál ve dveřích mého bruselského bytu a díval se na mne s nenávistí. Syčí:

„Nechals mě v Londýně bez franku v kapse! Neozval ses! Víš, co to bylo, než jsem se odtamtud dostal?“ Byl krásný. Musel jsem potlačovat touhu vzít si ho hned, na místě, bez ohledu na to, že ve vedlejším pokoji je má matka. Opili jsme se oba.

Podařilo se mi dosáhnout rozluky s mou ženou. Ne rozvod, ale rozluka. Alespoň to.

Bylo vidět, že ho něco trápí. Divné, přemýšlivé pohledy. Ty si ještě pamatuji. To ostatní je divná mlha.

„Chci zpátky do Francie, Paule. Brusel není tak hrozný jako Londýn, ale chci zpátky do Francie. Tady shniju, shniju zaživa. Od tvojí matky jsem dostal dvacet franků na cestu. Odjíždím.“

Udělal jsem hysterickou scénu. Arthur byl klidný a neoblomný. Rozčilený na nejvyšší míru jsem vytáhl revolver.

„Na co to máš?!“

„Na tebe, na sebe, na všechny!“

Stál u zdi. Namířil jsem na něj. V jeho očích bylo zděšení, které ale vystřídalo podivné pobavení. Věděl, že to nedokážu. Nedokážu to. Spustil jsem zbraň a vyšla rána. Arthur vykřikl a chytil se za zápěstí, ze kterého se řinula krev. Druhá rána šla do podlahy. Co bylo dál, si nepamatuji. Utekl jsem prý do ložnice. Arthur běžel za mnou, přes své zranění mne chtěl uklidnit. Prý jsem na něj křičel, ať vezme revolver a střelí mne do spánku. Nevím, nepamatuji si to.

***

Dva roky. Dostal jsem za to dva roky vězení. Odvykání od alkoholu bylo strašné. Odvykání od Arthura ještě horší. Po návratu z vězení jsem se dozvěděl, že po mém odsouzení se všichni kritici s rozkoší pustili do cupování Arthurova díla. Ti, kteří ho chválili, na něm teď nenechali nit suchou. Nikdy, už nikdy nenapsal žádné verše. Odešel z Francie.

Lucien. Můj žák a obdivovatel. Klidný, nenápadný, milý. Učil jsem ho francouzštinu a latinu. Odjeli jsme spolu do Londýna, oba jsme tam učili francouzštinu jako kdysi s Arthurem. Nemohl jsem nesrovnávat. Chyběla mu Arthurova divokost, jeho touha po dobrodružství. Byl klidný, poddajný, vděčný, když jsem si ho bral, vděčný za to, že jsem si ho bral…

Vrátili jsme se do Francie. Zkusili jsme farmařit na statcích Lucienova otce. A zase mlha vzpomínek. Horečka, nevidoucí pohled, smrt. Lucien zemřel náhle, během několika dní. Po šesti letech, co jsme byli spolu.

***

Alkohol prý nic neřeší. Pro mne ale začal znovu znamenat hodně. A občas opium. Má žena dosáhla rozvodu. Může se znovu vdát. A znovu jsem se dostal před soud. V opilosti jsem napadl svou matku. Arthur měl pravdu, když mi říkal, že v opilosti jsem někdo jiný.

Arthur je mrtvý. Vždycky toužil cestovat. To si vyplnil – Jáva, Kypr, Egypt… Vždy chtěl do Afriky. Z Adenu ho vezli v bolestech. Nádor kolene. Amputace již nepomohla.

Bez něj bych nikdy nebyl tím, kým jsem. „Knížetem básníků“, jak mi říkají. Chybí mi. Z mého života se ztratila láska, vášeň, nenávist… Zůstaly jen vzpomínky. A mrcha paměť je ještě zkresluje, mění a upravuje…

Jako motto použity verše Paula Verlaina v překladu Petra Kopty