Armagedon

Azra jako vždy na konci své pracovní doby zaktualizoval a vypnul počítač. Z konvičky dolil vodu do hydroponického květináče u okna, který obývala objemná monstera. Přistoupil ke zdi, na které visely staré hodiny s dlouhým kyvadlem, jediná dekorace kanceláře. Jako každý den otevřel po straně hodin malá dvířka, ze kterých vyjmul klíček, a otvorem v ciferníku hodiny natáhl. Pohledem ještě zkontroloval, zda je vše v kanceláři v pořádku a na svém místě, a vyšel na chodbu. V zrcadle na chodbě ještě letmým pohledem přezkoumal svůj zevnějšek, přestože věděl, že bude v pořádku. Byl vždy dokonalý. Perfektně zastřižené platinově plavé vlasy, modré oči, sportovní štíhlá postava s dobře padnoucím oblekem. V zaměstnání na něj už líčilo několik žen, ale marně. Bylo i těžké s ním navázat kontakt jiný než pracovní. Na obědy nechodil a při pracovních hovorech působil velmi stroze a neosobně. Ostatní muži ho měli dlouho za změkčilého metrosexuála, do té doby, než jednou vedení firmy napadlo uspořádat akci v rámci „stmelování kolektivu“ – výjezd s paintballem. Všechny skoro vyděsilo, jak rychle Azra téměř sám vyřídil družstvo protihráčů. Rychle, efektivně, a v podstatě i neuvěřitelně nemilosrdně. Nebavilo ho to jako hra, jen plnil úkol. Získal respekt. Respekt ano. Oblibu ne.

Prošel vstupní halou, pozdravil vrátného, vyšel na ulici a pomalu kráčel k domovu. Přemýšlel. Zítra jim vedení firmy představí nového šéfa divize. Dosavadní šéf vcelku náhle a vážně onemocněl, takže za něj potřebují urychleně náhradu. Nikdo neví, kdo to má být, neuniklo zatím žádné jméno, jen to, že to bude někdo ve firmě nový. Šel spát s divnou předtuchou a nepříjemným mrazením.

Ráno se všichni shromáždili v zasedací místnosti doslova těhotné očekáváním a zvědavostí. Dlouho to netrvalo. Vstoupil generální a za ním vyšší černovlasý muž. Azra zbledl. Neviděli se celé věky, od té doby co… Ale nemohl se zmýlit. Poznal by ho vždycky. Stále stejné černé kučeravé vlasy, jen kratší, tmavé, téměř černé oči. Jen na bradě byla jizva, kterou si nepamatoval. Je to snad památka na tu „událost“?

„Dovolte, abych vám představil nového vedoucího, který nastoupí na místo po panu Fischerovi. Takže to je váš nový šéf, pan Béla Ördög!“

Pamatoval si ho pod jiným jménem. Alespoň částečně si ho zachoval. Ostatně, nemá mu vlastně co vyčítat, on tu také užívá pozměněné jméno. Náhle si uvědomil, že nový šéf hovoří. Sdělil, že si obejde jednotlivá pracoviště a kanceláře, seznámí se s pracovníky a probere s nimi jejich úkoly. A uvědomil si, že se šéf vlastně během celé řeči dívá na něj a usmívá se. Skončil a všichni se vraceli na svá místa. Klidně a uvolněně.

„Strašnej sympaťák. A velkej fešák!“ hodnotila nového šéfa jedna z žen. Kdybys tak věděla…

Krátce po poledni se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil nový šéf. Azra vstal od stolu.

„Ahoj. Nedoufal jsem, že se ještě někdy setkáme. Ale moc rád tě vidím.“ Kouzelný úsměv. Ten, který Azra vždycky miloval.

„Taky jsem nemyslel, že se ještě uvidíme, po tom všem…“

„Jak dlouho tu jsi?“

„Vyslali mě sem asi před rokem. Nevím proč. Proč jsi tady ty?“

„Věříš, že taky nevím?“ Stále úsměv. Přecházel po Azrově kanceláři, zastavil se u hodin. Prstem zkusil zastavit dlouhé kyvadlo.

„Au!“

„Promiň. Nestačil jsem tě varovat. To kyvadlo je hodně silné, prostě nejde ho zastavit rukou.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Protože se neptáš. Vždycky jsi jen plnil úkoly a neptal se proč. To byl rozdíl mezi námi.“

„Co tu máš ty za úkol?“

„Vést vaši divizi. A vést ji tak, aby firma prosperovala a vykazovala co největší zisk.“

„Nevěřím ti.“

„To je škoda.“ Natáhl ruku a pohladil Azru po tváři. Azra měl pocit, že mu tvář hoří. Béla se na něj stále usmíval: „Nikdy jsem na tebe nezapomněl.“ Naklonil se, přitáhl si Azru a políbil ho. Azra měl pocit, že je všechno zpátky, že je na nebesích s anděly…

Natáhl ruku a dotkl se jizvy na bradě. „To máš od té… to se ti stalo při tom?“

„Dopadl jsem ještě dobře. U některých to odnesly nohy a to tak, že pořád ještě kulhají. Já mám jen jizvu na bradě a ta ještě vypadá docela chlapsky. Jsem moc rád, že tě zase vidím.“

***

Béla skutečně vedl divizi tak, že prosperovala. S úžasnou jasnozřivostí byl schopen předvídat výkyvy trhu a reagovat na ně. Azra zjistil, že při poradách na svém šéfovi visí zbožňujícím pohledem. Ten polibek – po takové době… chtěl ho zase, znova. A přistihl se při myšlenkách, že by chtěl nejen polibek.

Zůstal v práci přesčas. Všichni odešli. Věděl, že Béla zůstává v práci dlouho. Došel ke dveřím jeho kanceláře a tam ho odvaha málem opustila. Přece jen nakonec zvedl ruku a zaklepal.

„Dále.“ Klidný, možná trochu pobavený hlas. Jako by věděl, kdo je za dveřmi. Azra vstoupil.

„Věděl jsem, že přijdeš.“

S vzrušením začervenalými tvářemi Azra k Bélovi popošel a začal ho líbat. Vášnivě. Jazyky se jim splétaly a bojovaly a Azra ucítil, jak mu Béla rozepíná kalhoty. Tenkrát, tenkrát se tak daleko nikdy nedostali, tenkrát se jen líbali…, ale teď, teď chce všechno. Serval ze sebe oblečení a zůstal stát nahý s trčícím údem. Béla si ho zálibně prohlížel. Jednou rukou ho hladil po hladkém hrudníku, druhou si provokativně pomalu začal rozvazovat kravatu. Azrovy ruce vylétly a nedočkavě začaly rozepínat Bélovu košili. Hrudník porostlý jemnými černými chloupky ho ještě víc vzrušil. Rozepnul Bélovi kalhoty, klekl si na zem a stáhl je i s boxerkami. Naběhlý úd, který vystřelil ven, ho bouchl do obličeje. Chtěl se s ním pomazlit, políbit ho, olíznout…, ale byl chycen pod rukama a vyzdvižen a posazen na stůl. Béla ho začal líbat a pomalu ho položil. Azra ucítil, jak mu horký jazyk jede po krku, olizuje mu hrudník a bradavky. Když mu zajela špička jazyka do pupíku, prohnul se jak luk. A jazyk jel níž… Když se dostal na žalud a začal jej olizovat, vyšlo z Azry slastné zasténání. To Bélu stimulovalo k větší aktivitě. Olizoval jej, polykal, hrál si s vyholenými kulkami, až Azra se vzlykáním vyvrcholil. Oba se postavili a Béla k sobě chvějícího se Azru přitiskl. Ten ucítil, jak mu jede velká ruka po páteři, sjíždí na zadek a jemně se dostává mezi půlky a tam prst začíná svou práci. Byl opět vysazen na kraj stolu, Béla mu roztáhl nohy a jemně a pomalu do něj začal pronikat. Chvilku ho nechal zvyknout a pak se začal pohybovat. Azra sténal a vzlykal rozkoší. I takhle může vypadat nebe… Vyvrcholili oba najednou. Azra natáhl ruce, strhl partnera na sebe, objímal ho, skoro ho drtil a se slzami v očích ho oslovil jménem, tím jediným pravým:

„Beliale!“

„Azraeli!“

***

Azrael byl do Beliala zamilovaný od první chvíle, kdy ho spatřil. Připadal mu nejkrásnější z andělů. Miloval jeho vlasy, černé oči, úsměv. Stačily mu tehdy letmé dotyky, polibky… Šok přišel, když zjistil, že se Belial přidal ke vzpouře andělů proti Bohu. Nedokázal to pochopit, nedokázal si představit, že je mezi svrženými anděly, že se z něj stal – ďábel. A nedokázal se smířit s tím, že už ho nikdy neuvidí. A teď, teď je u něj, u něj, v jeho náruči.

Belial se začal pomalu oblékat: „Mohu tě hodit domů? Kde vlastně bydlíš?“

„Kousek odtud mám garsonku. Nepotřebuju toho moc.“

Auto bylo zaparkované v podzemní garáži pod sídlem firmy. Černý sporťák. Nasedli. Nemluvili. Ta cesta skutečně trvala asi dvě minuty. Belial zastavil a podíval se na Azraela:

„Pozveš mne nahoru? Prosím.“ Azrael přikývl. Byl jako bez vlastní vůle, nebo spíše jeho chtění si s ním dělalo, co chtělo. Chtěl ho. Chtěl ho zase, zase ho objímat, cítit ho v sobě, cítit jeho přírazy a přitom se dívat na jeho úsměv… Oblečení ze sebe vzájemně strhali hned za dveřmi. Noc byla plná ďábelsko-andělského milování.

***

„Beliale? Proč ses vlastně přidal ke Světlonošovi?“

„Protože jsem se ptal. Bůh vyžadoval víru, ne otázky. Víru a poslušnost. Proto, myslel jsem, že půjde něco změnit… Nebyl jsem sám, jak víš. Bylo nás hodně. A pozdě jsme zjistili, že když někdo získá moc, tak nechce připustit diskuzi. Světlonoš je stejně autoritativní jako Bůh. Stejně vyžaduje poslušnost…“

***

Ráno přijeli společně. Vrátný si mohl krk ukroutit.

„Stavím se pro tebe. Zajdeme si na večeři a zajedeme dnes pro změnu ke mně.“

Azrael zjistil, že včera zapomněl vypnout počítač. Restartoval ho a pustil se do práce. Minuty se vlekly. Zaklepání. Dovnitř nakoukl Belial.

„Jdeme?“

Azrael vypnul počítač a pospíchal. Belial ho vzal do luxusní restaurace s michelinskou hvězdou. Bylo to jedno, stejně dobře ho mohl vzít do mekáče. Azrael stejně nevnímal, co jedí. Visel očima na Belialovi. Neposlouchal ani, co říká, jen vnímal tu melodii příjemného hlubokého hlasu, bylo to zase tak krásné být znovu s ním…

„Haló! Vnímáš vůbec, co říkám?“

„Promiň, zamyslel jsem se.“

Belial natáhl ruku a prstem pohladil Azraela po tváři: „Pojedeme…?“

Azrael přikývl. Jako ve snu došel k autu. Dojeli na místo, Belial zaparkoval. Byt byl velmi elegantní loft. Peklo evidentně nešetřilo. Ale to bylo stejně jedno. Nezáleželo na tom „kde“. Záleželo jen na „jak“. A hlavně „už“. Kdyby energii jejich milování bylo možné převést na elektrickou, tak by se mohly vypnout Dukovany.

***

„Lásko? Musím ti něco říct. Světlonoš něco chystá. Tedy něco – chystá Armagedon. Konec světa. Je přesvědčený, že už musí nastat. Ale nemůže ho spustit. Bůh vytvořil někde zábranu, nějakou malou pojistku, která brání tomu, aby byl Armagedon spuštěn.“

Azrael se vyděsil: „Musím informovat archanděly!“

„Ti to samozřejmě vědí. Bůh to samozřejmě ví. Proto byla ta pojistka vytvořena. Bůh dobře ví, co Světlonoš chystá.“

***

Když ráno přijeli do práce, vlna drbů se už valila budovou jako tsunami. Oběma to bylo jedno.

Azrael se lehce nepřítomně usmíval. Spustil svůj počítač, ale práce moc nešla. Přemýšlel o tom, co budou dělat dnes. Tedy, co budou dělat… to je snad jasné, ale nedomluvili se, kdy a kde se sejdou. Ke konci pracovní doby zvedl telefon: „Beliale? Máš nějaký plán na dnešek?“

„Myslím, že ano. Můžeš ke mně, prosím, přijít?“

Zvedl se a šel. Trochu posměšné pohledy kolegů na chodbě ignoroval.

Belial měl zarudlé oči. Plakal? Proč? Chytil Azraela a líbal ho tak, jako by byl konec světa. Azrael náhle ucítil něco divného. Jako kdyby ve vzduchu byl elektrický náboj, divné třaskání, podivný, nepříjemný pocit…

„Beliale, co se děje?“ zeptal se vyděšeně.

„Splnil jsem svůj úkol. Promiň, promiň, odpusť mi to. Můj úkol nebyla firma, byl jsi to ty. Světlonoš ví, že ty jsi svědomitý a neptáš se. Proto usoudil, že ty budeš hlídačem pojistky. Věděl o nás, proto poslal mě. Šel jsem, protože nelze ho neposlechnout. Navíc věděl, že udělám cokoliv, cokoliv, abych byl zase alespoň chvilku s tebou.“

„To není možné. Není. Proč by si Bůh vybíral pro tak důležitý úkol mě?“

„Nikdy ses neptal. Vždycky jsi poslouchal a plnil úkoly. Proto si tě vybral. Proto tě poslal sem. Tvá práce nebyla v tom, abys pracoval pro prospěch téhle firmy. Tvá práce spočívala v každodenním natahování hodin na stěně kanceláře. To ty hodiny bránily ve spuštění Armageddonu. Proto nešlo zastavit jejich kyvadlo. Věděl, že ty se nikdy nebudeš ptát proč… jen splníš úkol. Nenapadlo ho, že ho můžeš nesplnit. Teď je to třetí den, co jsi v tuhle dobu nenatáhl hodiny. Lásko, ty hodiny se zastavily. Nastává konec světa. Nastává Armagedon.“

Azrael vyrazil ze dveří a utíkal do své kanceláře. Hodiny stály. Nehybné kyvadlo viselo jako vyčítavý vykřičník. Otevřel okno a vyhlédl ven. Na obloze vybuchovaly hvězdy.

Otočil se. Belial stál za ním a v očích se mu leskly slzy. Přitáhl Azraela k sobě a políbil ho. Ten polibek trval jen chvilku. Jen do konce světa.