Ikaros

„Ikare, vstávej, musíme pryč.“

Chlapec, sotva patnáctiletý, si překvapeně promnul oči.

„Otče. Teď, v noci? Něco se ti zdálo, jdi spát.“

Už pár dní byl otec jaksi nesvůj, chlapec měl pocit, že se leká i vlastního stínu. Téměř přestal chodit ven a také ustaly proudy návštěv. Kdykoliv někdo přišel, měli otroci poručeno otce zapřít.

„Ne, nic se mi nezdálo, jdeme. Už jsem vše přichystal, venku čekají koně. Obleč se a pospěš.“

Poslechl a za chvilku už seděl na koni a jel do temné noci. Bylo chladno a on se choulil do pláště. Zamířili k moři a chlad byl čím dál větší, což mělo aspoň tu výhodu, že nehrozilo, že usne a z koně spadne. Otec se několikrát ohlédl, jako by se bál, že se na obzoru vynoří nějací pronásledovatelé.

„Otče…“
„Teď ne. Pak si promluvíme,“ odbyl ho otec a pobídl koně, už tak jedoucí cvalem.

V přístavu kotvilo několik lodí a otec zamířil k jedné z nich. Na molu čekal muž, který od něj převzal koně a bez ptaní za ně dal otci váček s mincemi. Pak nastoupili do čekající loďky a ta je převezla k velké lodi. Sotva vyšlo slunce, vypluli. Teprve tehdy za ním otec přišel do malé kajuty a s těžkým povzdechem padl na palandu. Ikaros tiše hleděl na otce, spícího neklidným spánkem. A možná ani nespal, hoch viděl, jak se otci chvějí víčka.

Tedy je to pravda… Městem se najednou začala šířit fáma, že stavitel Daidalos, jeho otec, má cosi společného se smrtí jeho bratrance Talóa. Prý ze žárlivosti na jeho úspěchy si přál jeho smrt. A později si už celé Athény šeptaly, že to byl právě Daidalos, kdo mladého muže srazil ze skály, aby tak odstranil nevítaného konkurenta.

A nyní jsou na útěku… Proč by utíkali uprostřed noci, kdyby to nebyla pravda?

Druhý den mu otec řekl, že byl doopravdy s Talóem v okamžiku jeho pádu, ale tvrdil, že to byla nešťastná náhoda. Ale do očí se mu v té chvíli nepodíval…

***

Od jejich útěku uplynulo už několik let. Z chlapce se stal mladý muž. Tichý a zádumčivý, málo kdy se na jeho hezké tváři objevil úsměv. Daidalos přijal pohostinství krále Kréty, Minoa, a jako projev vděku pro něj stavěl podivnou stavbu, nazvanou labyrint. Minos zde chtěl držet podivnou nestvůru s tělem člověka a hlavou býka. O tom tvorovi se hodně mluvilo, ale zdálo se, že ve skutečnosti ho nikdy nikdo neviděl. Když labyrint dokončili, zavíral do něj král s oblibou různé provinilce, prý jako potravu pro Minotaura. Ale Ikaros si v duchu myslel, že spíš pro svou zvrhlou zábavu, kdy se mohl tajnými průhledy, maskovanými jako přívod vzduchu, dívat na to, jak se ti ubožáci motají v labyrintu, bez jídla, bez vody a bez možnosti úniku. A navíc s hrůzou, že dřív, či později je napadne býčí nestvůra. Pokud tam zavřeli rychle po sobě dva lidi, mnohdy napadli jeden druhého a král si pochvaloval kruté divadlo…

A když se to tak vzalo, byli i on s otcem na Krétě jako vězni. Kdysi král otci slíbil, že pokud mu zbuduje labyrint k jeho spokojenosti, propustí ho a dobře mu zaplatí. Zaplatil, to ano, ale odplout jim nedovolil. Nepřál si, aby Daidalos postavil podobnou stavbu ještě někde jinde. Aspoň tak jim to bylo řečeno.

Věděl, že otec sice předstírá oddanost králi, ale také věděl, že se ho bojí. Udržoval proto dobré vztahy s královými úředníky, aby se zavčasu dozvěděl, jestli mu nehrozí nebezpečí. A to byla největší Ikarova bolest… Otec ho nepokrytě měl k tomu, aby byl těm mužům po vůli. A oni neváhali využít této nabídky. Mladý pohledný muž, který nemohl odmítnout jejich často velmi podivné choutky. Když to jednou otci vyčítal, ten jen odsekl:

„A co? Víš, jak ty muže potřebujeme.“
„Ale otče, já přece nejsem otrok. Jsem svobodný občan.“
„Jak se to vezme. Jsi mým synem, jistě. Ale také synem otrokyně.“

To byla další Ikarova bolest. Ještě si pamatoval, jak matka plakala a prosila, aby ji Daidalos neprodával. V uších mu zněl jeho vlastní zoufalý křik, když ho otec doslova vyrval matce z náručí a odtáhl do domu. Prostě potřeboval peníze. A ona byla jen otrokyně. I když matka jeho syna.

***

Mezi dětmi na ostrově se rychle rozkřiklo, že ten podivný muž, který žije v malém domku u hradeb, platí za ptačí pera. Čím větší, tím lepší. Denně proto stál zástup dětí u jeho domku a v rukou držely plné ošatky a často i koše peří. Daidalos je pečlivě probíral a třídil. Brzo měl doma tolik peří, že tam už téměř nebylo k hnutí. Celé noci seděl u svíce a kreslil a počítal. Přestal si zvát návštěvy a jen svazoval peří k sobě a zakapával ho voskem. Pak to celé zase rozebral a začal od znova. Ikaros si pomyslel, že otec dětinští, ale mávl nad tím rukou. A pak ho jednou v noci vzbudil a pobídl ho, aby šel s ním ven. Ikaros s povzdechem poslechl. Vystoupali na vysoký kopec a otec mu ukázal na zem. Tam ležely dva páry jakýchsi křídel.

„Na tomhle se dostaneme z tohoto prokletého ostrova, Ikare.“
„Ale otče, zešílel jsi? Víš sám, kolik lidí se o to už pokoušelo a jak dopadli.“
„Já vím. Ale já, já uspěl. Pohleď.“

Daidalos na sebe navlékl křídla, připevnil si je k tělu a k zápěstí, rozběhl se z kopce a… vzlétl… Ikaros se zatajeným dechem hleděl k obloze. Nemohl uvěřit svým očím. Otec opravdu létal.

Nechal si připevnit křídla a pozorně naslouchal otcovým poučením.

„Rozběhneš se z kopce a když ucítíš, že se ti vítr opírá do křídel, musíš se ze všech sil odrazit. Zkus to!“

Pak zavřel oči a rozběhl se. Náhle ucítil, jak se do křídel opravdu opírá vítr a on se odlepil od země. Otec se mu držel nablízku a radil mu. Mával rukama a letěl výš a výš. Po dlouhé době se cítil šťastný...

Několik nocí strávili tím, že trénovali let a učili se využívat jak síly paží, tak síly větru. Pak, jedné noci, kdy vítr vál od pevniny na moře, vzlétli a zamířili ke svobodě.

„Dávej pozor, Ikare, nikdy nesmíš letět moc vysoko, slunce by vosk rozpustilo. Ale ani moc nízko, nebo ti peří zvlhne.“

Mladík opojený krásou letu jen roztržitě přikývl. Snad ani nevnímal, co otec říká.

Začalo vycházet slunce. Moře pableskovalo v jeho paprscích. Ikaros mávl mladými pažemi a daleko předstihl otce. Rychleji, výš… Daidalos s hrůzou hleděl na syna, mířícího k slunci. Začal volat, ale šumění moře ho přehlušilo. Nedokázalo ale přehlušit Ikarův zděšený výkřik, když si uvědomil, jak vosk měkne. Rychle zamířil dolů, ale bylo pozdě. Cítil jak mu po zádech teče vosk. Letěl dolů a okolo něj se vznášelo uvolněné peří. Když se blížila hladina, zavřel Ikaros oči. Jako kluk skákal z výšky do moře a dobře věděl, jak někdy může náraz o vodní hladinu bolet. Co teprve teď? Tušil, že se roztříští o vodní hladinu, a věděl, že to jistě nebude nic příjemného.

Okamžik před tím, než přišel náraz, uchopily ho pevné paže a zase ho zvedly vzhůru. Netušil, jak to otec dokázal, ale po prve k němu pocítil synovskou vděčnost. Otevřel křečovitě sevřené oči a usmál se. A vzápětí ztuhl hrůzou. Někdo ho držel. Nebo něco. To ano. Ale otec to určitě nebyl. Spíš jakási mořská příšera.

Marně létal Daidalos nad vodní hladinou a zoufale volal syna… Poslední co viděl, byla jakási podivná mořská bytost, která se jeho Ikara zmocnila a stáhla ho pod hladinu. Nakonec se s tím musel smířit a zamířil k dalekému obzoru, kde se rýsovala pevnina. Věděl, že svého syna už nikdy neuvidí.

***

Ikaros pomalu otevřel oči. V zádech cítil tupou bolest. Pokusil se posadit, ale tělo ho neposlouchalo. Ležel v jakési podivné skořepině a hýbat mohl jen rukama. Všude bylo tolik světla, že musel na chvíli oči zase zavřít. Jak ležel, zaslechl tiché zvuky. Pootevřel oči a pootočil hlavou. Uviděl nezvykle velké lůžko ve tvaru kruhu. Na něm ležel nahý muž a miloval se s… nedokázal říct s kým, nebo s čím. Ale určitě to byl ten tvor, který ho stáhl pod hladinu.

U muže si byl jistý, že je to člověk. Ležel na zádech, nohy široce rozevřené a nechal se milovat od toho záhadného stvoření. Byli tak zabraní do milostné hry, že si ani nevšimli, že Ikaros už nespí. Nebo možná i všimli, ale bylo jim to jedno.

Neznámý tvor byl bledý jako nemocný člověk. Modrošedé oči měl velké a zkosené jako lidé z východu. Od temene hlavy až k zadku se mu táhl skoro černý pruh. Zhruba od žeber až k patám bylo jeho tělo pokryto drobnými tečkami. Ale jestli to vše je přirozená součást jeho těla, nebo uměle nanesená ozdoba, to Ikaros nedokázal poznat. Náhle ho napadlo, že mu ten tvor připomíná rybu. I když tvář měl téměř lidskou. A jako člověk se i miloval. Pronikal do muže pod ním, pomalými, pravidelnými zásuny. Ten tiše zasténal.

„Dostaneš všechno, co chceš. Ale musíš si o to hezky poprosit,“ ozval se rybočlověk.

„Ukojení, můj pane…, prosím o ukojení…,“ vyrážel ze sebe jeho milenec.

Neznámý se vzepřel na rukách, přinutil muže pod sebou rozevřít stehna, na kolik to jen bylo možné, a začal tvrdě přirážet proti jeho tělu. Netrvalo dlouho a muž se s hlasitým sténáním udělal. Neznámý ho popadl, otočil na břicho a znovu do něj vstoupil. Ikaros to vše pozoroval se zatajeným dechem.

Kde se to ocitnul? Nebo je mrtvý a tohle je jen mámení? Ale ne, záda bolela tak, že nepochyboval o tom, že je živý.

Ti dva mezitím skončili, ale nevypadali, že by chtěli vstát. Tiše mluvili, něčemu se smáli a muž hladil svého milence s něhou, která dávala znát, že se lásce s ním nijak nevyhýbá. Spíš naopak.

Konečně si vzpomněli na svou návštěvu a podívali se Ikarovým směrem. Neznámý vstal, zahalil se aspoň okolo pasu a přistoupil k němu. Muž taky vstal, ale oblékáním se neobtěžoval.

„Vítám tě, příteli. Nechci ti ublížit. Byl jsem si zaplavat a viděl, jak padáš k hladině. Odkud jsi padal? Neviděl jsem žádný…“

Muž ho nenechal dokončit větu a dloubnul do něj loktem. Cizinec se zarazil a pak řekl:

„Neviděl jsem nic, odkud bys mohl vypadnout.“

Ikaros váhavě začal mluvit o tom, jak se dostali z Kréty. Nepochyboval, že mu ti dva neuvěří a v lepším případě si budou myslet, že má úžeh. Ale zdálo se, že ti dva o jeho slovech nepochybují.

„Máš poraněnou páteř, ale slibuji ti, že se uzdravíš.“

„Ty, jsi… léčitel, pane?“ zeptal se chvějícím se hlasem Ikaros. Několikrát viděl lidi, kteří si poranili páteř. Pokud už zase začali chodit, nikdy tak jako dřív. Spíš zůstali zchromlí a brzy umírali.

Muž ho vzal za ruku a řekl:

„Můj pán je skoro všechno, na co si vzpomeneš. Má spoustu věcí, které tady neznáte. Když slíbil, že tě vyléčí, stane se.“
„Kdo vlastně jste?“
„To ti nemohu říct. Myslel bys, že jsem šílený. A nic z toho bys mi nevěřil.“
„No, možná ještě nedávno. Ale po té, co můj otec vyrobil ta křídla, už jsem ochoten věřit skoro všemu.“
„Jak myslíš. Slyšel jsi někdy o Atlantidě?“
„Ano, ale myslel jsem, že je to jen báje.“
„Je i není. Já se tam narodil. Dřív to byl ostrov jako každý jiný. Ale pak k nám přišli lidé, kteří se narodili na jedné z hvězd. Vím, že to zní divně, ani my jim ze začátku nevěřili. Ale naučili nás tolik nového, uměli tolik tajemných věcí, léčili a uzdravovali i ty, kteří téměř umírali. Uvěřili jsme.“

Ikaros upřeně hleděl na muže. Nevypadal, že by si vymýšlel.

„Jenomže potom došlo mezi námi a našimi přáteli k roztržce. Naši vojevůdci chtěli, aby nám dali jejich zbraně a pomohli nám dobýt celý svět. Odmítli. A ti hlupáci se jim je pokusili vzít násilím. Jak to dopadlo, to si jistě domyslíš. Potrestali můj lid a vrátili se na svou hvězdu.“
„Ale tvůj pán?“
„Nemohl si mne vzít sebou. Nedovolili to. Tak zůstal tady. On ale není můj pán. To já mu tak jen říkám. Já nejsem otrok. Ale jsem mu jako otrok oddaný. Jsem otrok lásky, jestli chápeš.“

Ikaros přikývl, i když jistý si tím úplně nebyl.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, aby se mluvilo o něčem jiném.
„Odpusť, ani jsem se nepředstavil… Můj pán se jmenuje Lyandr a já Dar.“
„Já jsem Ikaros.“

Pak se ale zmateně zeptal:

„Ty tvrdíš, že jsi z Atlantidy. Já o ní slýchal už jako malý chlapec. Kolik je ti let?“
„Víc, než bys myslel. Možná bych mohl být i tvůj praděd.“
„Vypadáš tak na třicet…“
„Já vím. To je Lyandrova zásluha. Díky jeho léku jsem v podstatě přestal stárnout.“
„Ale ty jsi mladý i duševně.“
„I to jeho lék umí. Sice i já stárnu ale velmi, velmi pomalu.“

Ikaros přemýšlel o slovech toho muže. Lidé, kteří přišli z hvězd… Bylo by to možné? Snad ano, věděl, že mnozí filosofové věří tomu, že na některých hvězdách žijí lidé. Nebo aspoň bytosti lidem podobné. Ale znovu se ozvala záda. Napadlo ho, že by mohl požádat, jestli by mu Lyandr nedal nějaký odvar proti bolesti, když je tedy i léčitel.

„Odvar ne, ale pomoci ti mohu.“

Ucítil bodnutí do paže a téměř vzápětí se mu ulevilo. Dokonce až tak, že dostal hlad. A to bral jako dobré znamení, kdo má hlad, uzdravuje se.

Přesto trvalo mnoho dní, než směl vstát a začít chodit. A přes den a v noci musel spát v té podivné skořepině, která podpírala jeho záda a držela je ve správné poloze. Nebylo to zrovna pohodlné, a tak se v noci budil. A tiše naslouchal zvukům z kulatého lůžka. On sám ze spojení s jinými muži neměl nikdy nic jiného než bolest. Snad i proto nikdy nezatoužil ani po žádné ženě. Ale ti dva se tělesné lásce oddávali s náruživostí, o jaké se Ikarovi nikdy ani nesnilo. Občas ho napadlo, jestli se k nim bude muset připojit, až se uzdraví. Se začátku se toho bál. Ale teď se stále častěji přistihoval při myšlence, že by to možná mohl zkusit. Vlastně, že by to zkusil docela rád.

Vídal občas, že Dar se nechává svazoval pouty z průhledné kůže. Tedy, on si je sám natahoval, zjevně se mu to líbilo. Lyandr nevyužíval v milování jen to, čím ho obdařila příroda, a nebylo to málo, ale i jakési lesklé věci, které stále víc a víc jitřily Ikarovu zvědavost. Někdy, když se na ty dva díval, viděl, že Lyandr zasouvá ty lesklé věci Darovi do těla. Nepochybně za jediným účelem. Podpořit vzrušení a následné užívání si milování.

Když nebyl nikdo v dohledu, bral do ruky pouta z pevného silikonu a dumal nad tím, z jakého zvířete je asi ta průhledná kůže. Bral podlouhlý válec, který měl být zřejmě replikou Lyandrova údu. Na co taková zbytečnost, když je Lyandr zjevně v plné síle? Leda na to, aby hra byla co možná nejdelší a samotné vyvrcholení se dalo co možná odkládat. Vídal Lyandra, jak válec vsunuje Darovi do těla a pak si jen tak lehne vedle něj a povídá si s ním a pohrává si s jeho údem. Ale jen lehce a pomalu a jen ho dráždí a stupňuje jeho touhu. Slýchal Dara, jak si žádá ukojení, a slýchal Lyandra, jak ho líbá a slibuje, že už brzy, ale musí si to zasloužit. Brzy pochopil, že ta slova jsou vlastně také jakási hra, že není třeba prosit, že Dar neodmlouvá, že si jen tak jeden druhého dobírají, že tím jen prohlubují vzájemnou přitažlivost.

Podle zvuků tušil, čím si má Dar zasloužit své vyvrcholení, ale jistý si nebyl. Musel by se zvednout na lokti, aby na ně pořádně viděl, a to by se jim asi nelíbilo. Jeho vlastní mužství se těmi zvuky a představami budilo a on bez dechu naslouchal a podvědomě si hrál sám se sebou.

***

„Ikare, od té doby, co jsi tady, jsi se ani jednou nezeptal po svém otci…“
„Jistě se dostal k pobřeží. Když jsem se vznesl tak vysoko, zahlédl jsem pevninu.“
„Hm… nevypadáš, že by se ti po něm stýskalo.“
„Nestýská.“
„Tvůj otec… ti ubližoval?“

Z jaksi rozpačitého tónu Darova hlasu se Ikaros zarazil. Poznali snad nějak, že…? A proto se před ním nerozpakovali? Nebo snad mluvil ze spaní?

„Jak to myslíš?“ zeptal se proto.
„Když tě sem Lyandr přinesl a vyšetřoval tvá zranění, řekl, že jsi jistě často byl s mužem, ale že si myslí, že málo kdy to bylo dobrovolně. Pokud tedy vůbec někdy. Tak jsem myslel, když ses nikdy neptal po otci, že ti třeba ubližoval on.“
„Ne, on nikdy. Ale jeho známí často.“
„Jsi dospělý, mohl jsi to odmítnout. I když já vím, někdy člověk poslechne, ani neví proč…“

Ikaros jen mávl rukou a vše, čím si prošel, Darovi pověděl. Ten tiše seděl vedle něj a beze slova mu naslouchal. Až po chvíli si Ikaros uvědomil, že ho celou tu dobu držel za ruku a hladil mu ji. Nebyl to první muž, který se ho dotýkal. Ale byl to první muž, u kterého mu to nevadilo.

Nechal se položit na kulaté lůžko, stáhnout si oděv a rozevřít stehna. Nechal se od Dara líbat a hladit. Nechal jeho ruku, aby laskala jeho nejintimnější partie, nechal ho, aby mu promazal vonným olejem vstup, a pak se nechal milovat a s úžasem zjišťoval, jak je to příjemné, jak se jeho nahé tělo celé chvěje v dosud nepoznané slasti. Neovládl se a při vyvrcholení nechal ze svého hrdla unikat hlasité sténání bez ohledu na to, že Lyandr je nanejvýš ve vedlejší místnosti a může, nebo vlastně, musí je slyšet. Podvědomě tušil, že dobře ví, co se tu děje, nebyl-li to dokonce on, kdo za ním Dara poslal.

A už tu byl, stál u lůžka a usmíval se. Ikaros si teprve teď všiml, že Lyandr má špičaté zuby. Napadlo ho, jaké to asi je, když se líbá s Darem. Nebo dělá i něco jiného. To může být vzrušující, mít to nejdůležitější v blízkosti zubů takhle ostrých.

Dar se položil vedle něj a Lyandr se nad Ikarem sklonil. Nemluvil, ale doteky, kterými ho začal hladit, byly výmluvnější než slova. Ikaros poslušně rozevřel stehna a zeptal se tak, jak to noc co noc slýchal od Dara:

„Jak si mě přeješ, můj pane?“
„Hlavně se mne neboj. Jen lež, všechno přijde samo. Jen klidně lež.“

Ikaros vnímal, že Lyandr mluví dál, ale zdálo se mu, že nerozumí slovům. Snad mluvil svým jazykem, snad se vzrušil natolik, že přestával rozumět. Cítil, jak mu Dar vkládá nohy do pout z té podivné kůže, ale nijak se nebránil. Už věděl, že je to jen pomůcka při milování, ne skutečná pouta. Konec konců, bylo to svým způsobem celkem pohodlné. Nemusel si nohy držet, naopak si je prostě zapřel, jako do třmenů. Cítil, jak mu Lyandr znovu vtírá olej. A pak odložil bílou řízu a on ho po prve uviděl v plné síle. Ta velikost a délka ho přece jen zarazila. Lyadrova pokožka byla na dotek drsná a Ikaros zauvažoval, jestli je takhle drsný úplně všude. Ale to už se k němu Lyandr sklonil a začal se s ním spojovat. Bolelo to víc, než čekal. Okamžik před tím, než ho od sebe odstrčil, zachytil mu Dar ruce v zápěstí.

Lyandr zatlačil a přinutil jeho svěrač, aby se otevřel jako ještě nikdy, a Ikarovo mladé tělo se začalo přizpůsobovat a nakonec se podvolilo a začalo i přes tu bolest poslušně přijímat nového pána.

Výkřik a vzlyk.
Konejšivé hlazení a polibek.
Nový tlak.
Nový výkřik. Nové vzlyknutí.

„Už to bude, už… Lež tiše, jen lež…“

Tvrdé zatlačení, palčivá bolest a konečně úplné splynutí.
Nový výkřik a tiché vzlyky.
Lyandrova žulová erekce přemohla Ikarův pokus o sevření.

„Ale no tak, už je to, věř mi a uvolni se a hned to přestane bolet, uvidíš.“

Ikaros měl pocit, že snad měří i hloubku a poddajnost jeho zadnice. Zadek ho tam uvnitř pálil jako živý oheň. Ale Lyandr ho už začal milovat a Dar se s ním líbal. Snad proto ho Lyandr poslal jako prvního, aby se Ikarovo tělo trochu připravilo?

Bolest se pomalu ztrácela a Ikarus začal cítit ve svém nitru příjemné tření drsného Lyandrova penisu. Nedávno uspokojené tělo začalo pomalu reagovat na nové dráždění. Lyandr vystoupil z jeho těla, vložil do konečníku, rozevřeného jeho velikostí tak, že se hned nemohl stáhnout, velkou gelovou kapku a jediným plynulým proniknutím se zase s mladíkem spojil. Začalo to být příjemné. Ještě nikdy necítil Ikaros takovou plnost, takové napětí, polibky od Dara začaly být vášnivější, tření hluboko v zadku dráždivější… Ani nevěděl jak, rozevřel nohy, co to šlo, a začal se víc soustředit na to, co mu Lyandr dělal. Když odhadl nové přiražení, vyšel mu vstříc. Jak pohybem pánve, tak stažením se. Po chvíli Lyandr zrychlil a Ikarus se náhle znovu vznášel. Ne na křídlech ptáků, ale na křídlech čisté tělesné vášně. Když vyvrcholil, bezděčně vykřikl.

Pokrytý potem padl na lůžko a dál už nechtěl nic, jen spát. Ale cítil, že Lyandr je pořád v plné síle. Pochyboval, že ho nechá odpočívat. Ale Lyandr věděl, kdy přestat. Ostatně, věděl i to, kde pokračovat. Odtáhl se od Ikara a díval se, jak se mladík opatrně stahuje. No, možná to na po prve bylo trochu moc… Ale co, však on si zvykne a zjevně si to užil.

Obrátil se teď k Darovi. Ten už klečel, lokty položené na lůžku a čelo opřené na zkřížených zápěstích. Klekl si k jeho čekajícímu zadku a bez promazávání vstoupil. Byl dost promazaný z minulého milování, a navíc Dar proti troše bolesti nic neměl. Byl to ten nejlepší milenec, jakého kdy měl.

Ikaros se na ně díval. Lyandr rozhodně nespěchal. Bral si Dara takovým zvláštním způsobem, že to vypadalo, že si styk s ním vychutnává jako dobré jídlo. Pronikal ho co nejhlouběji a čas od času to vypadalo, že i ze stran. Držel ho pevně za boky, aby neuhýbal, klečel tak, aby musel mít Dar nohy co nejdál od sebe. Tím se Dar snížil i v ramenou a Lyandr ho značně převyšoval. Teď do něj zasouval svůj úd se shora. Jeho drsná pokožka začala dráždit prostatu. Dar se pokusil uhnout, ale Lyandr ho pevně sevřel a pokračoval v pronikání. Dar trhaně oddechoval a jeho penis se při dráždění poslušně zvedl. Byl by se udržel i na jedné paži, ale Lyandr neměl rád, když si pomáhal rukou. A tak jen zaťal nehty do polštáře a držel.

Konečně Lyandr zrychlil, masáž prostaty přinesla sladké ovoce a Dar s úlevou nechal prýštit svou mízu.

Ikaros zauvažoval, jestli má cenu předstírat spánek, když na ně do teď zíral. Nakonec se ale odvrátil na druhý bok a usnul.

Když se vzbudil, byl sám. Vyskočil a hned se zarazil, protože záda ho upozornila, že není kam spěchat. Klidným krokem šel do vedlejší místnosti, kde našel své dva přátele, jak sedí u průhledné zdi a dívají se ven. Ikarovi chvilku trvalo, než pochopil, co znamená výraz ponorka, kterým Dar označoval jejich podivný příbytek. Bál se na cokoliv sáhnout, aby něco nepokazil. Vzal si misku s jídlem a sedl si k nim a díval se na podmořský svět. Náhle se obrátil na Lyandra:

„Pane…“
„Už jsem ti říkal, že mne máš oslovovat jménem,“ napomenul ho Lyandr vlídně.
„Ale Dar ti tak přece říká.“
„Ale to proto, že chce. A co jsi vlastně chtěl?“
„Když už zase můžu chodit, mám se vrátit na zem?“
„To záleží na tobě. Jestli chceš odejít, nebudu tě tady držet. Ale kdybys tu chtěl zůstat, budeme jen rádi.“

Ikaros se podíval na Dara. Ten jen s úsměvem přikývl.

„Je tu ještě mnoho věcí, které bys měl poznat. A odejít můžeš kdykoliv.“

Ikarovou myslí proběhla vzpomínka na všechny ty podivné věci, které vyplňovaly těm dvěma noci. Ano, rád by je poznal. A třeba ještě tohoto večera. Darovi neušlo to bezděčně prudké přikývnutí. Nijak mu nevadilo, že se bude o Lyandrovu přízeň dělit. Naopak. Když jich bude víc, mohou být i hrátky lepší.

Když večer ukryl Lyandr ponorku do bezpečí malého útesu, zeptal se Ikaros:

„Ale copak vy nikdy nechodíte na břeh? Nechybí vám slunce a čerstvé povětří?“
„To víš, že ano. Už zítra přirazíme k malému ostrovu a tam budeme žít na břehu. Neboj se.“

A opravdu, druhý den přistáli u ostrova a Ikaros měl pocit, že vzduch tam doslova voní. S blaženým pocitem se vnořil do vln moře a zaplaval si. Čistý, nahé tělo plné kapek vody, se vydal k podivnému domu. Uvnitř byl jen Lyandr a ten si cosi zapisoval, a tak se vydal na prohlídku jejich nového obydlí.

Když přišel do místnosti určené zjevně na spaní, jen nahlédl a šel dál. Ale pak se zarazil. Na lůžku spal někdo, o kom by přísahal, že je to Lyandr. Ale to nemohl být. Slyšel jak čímsi šramotí a teď dokonce, že mluví s Darem. Opatrně přistoupil k lůžku. Opravdu. Ležel tu kdosi, kdo na první pohled jako Lyandr vypadal. Jen byl trochu… víc člověčí.

Se zatajeným dechem si Ikaros prohlížel nahé, svalnaté tělo. Lyandr na rozdíl od Dara chodil zásadně oblečený, mimo spánku. A tak si ho vlastně nikdy moc neprohlížel a v noci měl jiné starosti. Viděl, že spící má na zádech stejný pruh jako Lyandr, jen světlejší, a ne tak široký. I on měl na těle ty tmavé tečky, ale mnohem míň. Věděl, že by neměl, ale obešel tiše lůžko, aby se mohl podívat i na druhou stranu. Zdaleka nebyl tak mužný jako Lyandr, ale možná to bylo i tím, že spal… Pohlaví mu viselo na stranu a varlata, na rozdíl od lidských, připomínající malý tvrdý míč přímo zvala k pohlazení. Kůže se zdála spíš lidská, určitě nevypadala tak drsná jako u Lyandra.

To je škoda, pomyslel si Ikaros.

V té chvíli otevřel spící oči a posadil se. Světle modré oči bez panenek vypadaly zvláštně. Na Lyandrovy tmavé oči si už zvykl, ale tohle… Vypadal trochu jako kotě, než jeho oči získají obvyklou kočičí barvu.

„Ty budeš jistě to překvapení, o kterém mi říkali,“ usmál se na Ikara.

Ten jen zmateně přikývl.

„Můj otec a Lyandr jsou bratři, ale moje matka byla člověk. Když odcházeli, chtěl mne otec vzít s sebou, ale nedovolili mu to. A tak jsem zůstal s Lyandrem a s Darem.“

Vztáhl ruku a prstem jel po Ikarově nahém těle od jedné kapky k druhé. Ikaros věděl, že by tu tak neměl stát a držet, ale měl by jít za Darem. Ale dál stál a držel.

„Řekli, že přivezou překvapení, ale neřekli, že tak dokonalé.“

Vzal Ikarovi z ruky oblečení a pohodil je na zem. Vzal jeho penis do dlaně a začal si s ním hrát a mazlit se, jako by to bylo zvířátko. Ikaros ucítil, jak mu od svěrače až hluboko do podbřišku projel stah. A hned další. Na odhaleném žaludu se stříbřitě začaly třpytit první kapky.

„Dnes v noci, dnes v noci se spojíme. A ty dva necháme jejich lásce, co říkáš?“

Ikaros neříkal nic. Byl tak vzrušený, že nemohl ani mluvit. Kde se to ocitnul? Na ostrově mužské lásky? A proč až večer? Proč ne teď? Modrooký nic neříkal, jen si s ním dál hrál. Přetahoval jemnou předkožku a druhou rukou masíroval varlata plná, jen vystříknout.

A tehdy Ikaros pochopil Dara. Někdy musí hrdost stranou… Nechtěl nic, jen poslechnout, být po vůli tomu podivnému tvoru z hvězd. Chtěl cítit jeho tělo na svém, chtěl cítit tlak jeho pronikání. No ano, bude to bolet. Ale on cítil, že tu bolest chce, že ji potřebuje, i ten pocit naprostého odevzdání.

„Jak si mne přeješ, můj pane…?“ zašeptal.

Modrooký se posunul a Ikaros se k němu položil. Celé tělo se mu třáslo touhou.

A už teď se těšil na noc.