Fénix

Indie, Rádžasthán

Z dětství si nepamatoval nic. Nepamatoval si rodiče. Neměl žádné vzpomínky. Vyrůstal ve skupince stejně osamělých chlapců na kraji města. Přežívali díky tomu, že si něco k jídlu vyžebrali, něco ukradli.

Naučili se být velmi obezřetní. Čas od času se objevili lovci. Říkali tak trojici mužů, která chytala starší chlapce. Chlapce, kterého chytili, odvedli a nikdo ho již nikdy neviděl. A toho, koho si vyhlédli, chytili vždycky. Nejdéle jim unikal Rahul, toho honili tři dny, ale i toho nakonec chytili a odvlekli.

To, že se objevili, zjistil pozdě. Když si všiml, že ostatní chlapci utíkají, ohlédl se a uviděl dva z lovců. Dívali se na něj a jemu došlo, že je vyhlédnutou obětí. A došlo mu i to, že jeden z lovců chybí a zřejmě se mu snaží nadeběhnout. Rozběhl se co nejrychleji k tržišti s předpokladem, že se v davu snáze schová. Vytrhl se ruce, která už po něm hrábla a chytila ho za rameno. Běžel jako o život. Běžel o život a trojice za ním.

Na tržišti se mu podařilo prokličkovat davem. Zastavil se na konci tržiště u malého domku, před kterým byl pult, kde vařil a prodával jídlo starý muž. Otočil se a sledoval, zda uvidí své pronásledovatele. Vyděsil se, když mu na rameno dopadla ruka. „Běž dovnitř!“ řekl stařec a postrčil ho za sebe. Vběhl do domku a skrčil se v koutě.

Zahlédl jednoho z lovců, jak se prosmykl okolo pultu a chtěl vběhnout do domku. Stařec mu s obdivuhodnou rychlostí podtrhl nohy holí a vzápětí jej prudce hlavicí hole udeřil do páteře. Muž zavyl a začal se svíjet na zemi. Dorazila zbývající dvojice.

„Uhni, dědku, chceme toho kluka!“

Stařec držel v ruce velkou naběračku: „Tohle je vařicí olej. Který z vás ho chce do obličeje jako první?“ Muži couvli.

„Chlapce necháte na pokoji. A tohohle si odneste.“ Strčil holí do ležícího lovce. Ostatní dva ho nadzvedli a odváděli. Ještě se ohlédli.

„Necháte ho na pokoji,“ řekl ještě jednou stařec hlasem, po kterém lovcům přeběhl po zádech mráz. Ztratili se tak rychle, jak mohli.

Stařec vešel do domku a sklonil se nad chlapcem. Usmál se a odhalil pahýly začernalých zubů v dásních. Vypadaly jako zbylé uhlíky z ohniště.

„Jak se jmenuješ?“

„Amit…“

„Já jsem Navajaat, Amite. Zůstaneš tady. Tady si na tebe netroufnou. Budeš mi pomáhat.“

Amit na něj nevěřicně zíral. Bude mít domov? Střechu nad hlavou? Jídlo?

A Navajaat zopakoval: „Zůstaneš tady a budeš mi pomáhat.“

Otočil se, vyšel ven a vrátil se s miskou jehněčího madrasu s chapati plackou: „Najez se.“

Amit utrhl kousek placky a nabral s ní jídlo. Hltavě jedl, vnímal chuť karí, ostrost jídla, tišil hlad… Uvědomil si, že vlastně nepoděkoval. Ani za jídlo, ani za záchranu… Co po něm bude Navajaat chtít? Stařec se objevil ve dveřích. Vypadalo to, že mu čte myšlenky.

„Řekl jsem, že chci, abys mi pomáhal, to je všechno.“ Usmál se.

***

Amit dostal dokonce vlastní pokoj. Byla to tedy jen komůrka, veliká jen na to lůžko, které v ní bylo, ale on nic nepotřeboval. Vždyť nic neměl.

Zvolna se učil. Obdivoval, jak Navajaat, který se pohyboval jen s pomocí hole, je zručný a rychlý při přípravě jídla. Přilnul k němu. Učil se od něj vařit, seznamoval se s trhovci, kteří jim přinášeli své zboží už jako stálí dodavatelé. Dospíval a pomalu přebíral práci.

Jednoho dne se u krámku objevila Priyanka. Tahle ženská byla Amitovi vždycky nepříjemná. Úlisná, s přeslazenou mluvou, vlezlá. Hotová malárie, zbavíš se jí na pár dní a je tu zas.

„Navajaate, mohla bych s tebou mluvit? O samotě…“

Navajaat ukázal na vchod do domku. Priyanka se posadila, nabídl jí jablečný čaj.

„Jdu za tebou s nabídkou od Lalit.“ Lalit prodávala ve vedlejší ulici sladkosti. „Ten tvůj chlapec už je dospělý a Lalitina Ankita taky. Byli by hezký pár…“

Stařec se usmíval: „Lalit byla vždycky dobrá počtářka. Ví, že Amit po mně převezme krámek, a myslím, že kvůli tomu je ochotná i spolknout to, že je to nalezenec, takže stojí vlastně pod jejich úrovní. Musel by poslouchat. Takže by tedy vládla oběma obchodům. Ankita je moc hezká dívka, ale musím se zeptat Amita, zda by jí chtěl.“

Priyance málem vypadla čelist: „Co ten do toho má co mluvit? Sňatky vždycky dohadují rodiny!“

A Navajaat opakoval: „Musím se zeptat jeho. Odpovím až podle toho, co řekne on.“

Priyanka se zvedla, při odchodu ještě po Navajaatovi hodila okem a zavrtěla hlavou. Nechápala to.

V noci, když prodali poslední jídlo, poklidili a zavřeli krámek. Až tehdy stařec Amitovi sdělil, proč přišla Priyanka na návštěvu: „Priyanka tu byla jako dohazovačka. Lalit by chtěla, aby sis vzal jejich Ankitu.“ Amit zůstal stát jako opařený. Zíral na starce s otevřenou pusou.

„Nemusíš odpovídat hned. Vyspi se na to. Promysli si to. Probereme to ráno,“ pohladil ho stařec a odešel.

Amit se natáhl na lůžko. Co řekne ráno? Převaloval se, úzkost mu svírala žaludek. A náhle usnul. Hluboce. Zdálo se mu, že na jeho lůžku sedí mladík, tak okolo dvaceti let. Dlouhé černé vlasy stažené do drdůlku v týle, veselé černé oči. Usmál se a zuby zasvítily. Široká ramena, úzký pas, okolo kterého měl omotaný pruh pestré bavlněné látky s květinovým vzorem. To bylo jeho jediné oblečení. Zase se usmál a řekl: „Tak jaké bude tvoje rozhodnutí? Přemýšlej. Když poslechneš dohazovačku, budeš šťastný? A bude šťastná Ankita, když poslechneš? Přemýšlej, přemýšlej dobře…“ Příjemný, melodický hlas. Natáhl ruku, pohladil Amita po tváři a zmizel. Amit se prudce vzbudil, začal ohmatávat lůžko, ale nikdo tam nebyl. Už věděl, co ráno odpoví. A navíc věděl, že se právě zamiloval. Do mladíka ze snu…

„Tak jak ses rozmyslel? Co odpovíme Lalit?“

„Nemůžu si vzít Ankitu.“

„Dobře, tak to odmítneme.“

Nebyl připravený na scénu, kterou Lalit a Ankitou udělají. Obě přiběhly před krámek, křičely, nadávaly, chtěly zdůvodnění.

„Jsem zamilovaný do někoho jiného.“

„Co je zač? Oči jí vyškrábu! Chrstnu jí kyselinu do obličeje! Nemůžeš mě odmítnout kvůli jiné!“ křičela Ankita.

Dobře udělal, že ji odmítl. Teď viděl, co by ho čekalo. Do koho je ale zamilovaný, to neřekl.

V noci zavřeli krámek, natáhl se na své lůžko a usnul rychle a rychle přišel i sen. Mladík opět seděl na jeho lůžku a usmíval se. Dlouhé vlasy měl dnes rozpuštěné, oblečený znovu stejně v pestré květinové suknici.

„Tak jsi odpověděl. Ale nepřiznal jsi proč. Budeš se tím trápit? Nebo zkusíš najít klid tím, že to přiznáš? Získat volnost? Jako když vzlétne fénix? Přemýšlej. Přemýšlej dobře…“ Naklonil se a vtiskl Amitovi vášnivý polibek.

Amit se vzbudil. Nikdo tam nebyl. Byl tam sám, s erekcí a vlastním spermatem potřísněným lůžkem.

Druhý den obě ženské znovu přiběhly. Navajaat se usmál: „Krámek se jim musí doopravdy líbit. A ty bys byl moc hezký přídavek.“

Ankita zase předváděla žárlivou scénu, chtěla jméno rivalky. Amit už to nevydržel a vyhrkl: „Nevím, jak se jmenuje. A není to dívka, je to chlapec.“

Zůstala stát jako opařená, oči vytřeštěné. Přes tvář jí přeběhlo pohrdání, nenávist, odpor. Plivla mu do obličeje, otočila se a odešla.

„Je důležité být upřímný,“ řekl tiše Navajaat. „Vím, že se o krámek postaráš dobře. Už tu jsem zbytečný.“

Stařec zemřel ještě tu noc.

Amit zařizoval pohřeb. Sehnal dostatek dobrého suchého dřeva na hranici, kterou postavili na pohřebním místě u řeky. Na hranici položili starcovo tělo zabalené do bílého plátna. Květinové girlandy.

Amit sepjal ruce k modlitbě. Potom uchopil pochodeň, obešel hranici a kolem dokola ji zapálil.

Hranice vzplála vysokým plamenem. Amit opět sepjal ruce a modlil se za Navajaatovu duši.

Hranice hořela a už se začínala rozpadat, ale na ní byl stále patrný tvar těla. Náhle se pohnulo. Amit se přestal modlit a vytřeštěně sledoval, jak tělo v plamenech vstává, protahuje se a náhle vyskakuje z plamenů.

Stál tam mladík z jeho snu. Nahý. Oklepal se jako pes, až se kolem rozlétly jiskry a kousky žhavých uhlíků. Zasmál se, když viděl vytřeštěného Amita. Jakási žena přiběhla s kusem bavlněné pestré látky s květy, kterou si Amit ze snu pamatoval. Mladík si ho omotal okolo boků. Pak přistoupil k Amitovi objal ho a políbil ho: „Už víš, jak se jmenuji? Navajaat, to znamená znovuzrozený. Každý fénix se může znovuzrodit jen pomocí lásky. Děkuju ti.“

Objal ho okolo ramen a odešli domů.