Broskevníček

Posviť mi do daleka,
měsíčku nad horami!
Musím už vykročit a jít
po cestě z temnot – temnotami.

(Izumi Šikibu)

„Chybí mi jedna kokeši!“ ozvala se rozčileně matka. „Ta z Iwate!“

Matka tyhle dřevěné jednoduché panenky sbírá, má jich několik polic. Vůbec je úplně posedlá japonskými tradicemi.

„Kam se poděla? Vždycky byla na tomhle místě!“

Vstal jsem: „Já… promiň, odpusť mi to, promiň, já…“ A v tu chvíli jako by se něco zlomilo, jako by mi najednou všechno došlo, a já se rozbrečel a vyklopil matce všechno.

***

Přestěhovali jsme se ze severu Honšú, z provincie Akita. Otce povýšili, stal se šéfem odbočky. Byl jsem rád, že vypadnu jinam, protože… no, to by bylo dlouhé povídání. Takže nové bydlení, nová škola. V posledním ročníku střední.

Učitelka mne první den v nové škole přivedla do třídy: „Dobrý den! Představuji vám nového spolužáka! Přestěhoval se k nám ze severu, jmenuje se Momotaró…,“ a víc ani už nemusela říkat, protože celá třída vybuchla smíchy. Je pravda, že jsem se rodičům narodil až po třicítce, ale pojmenovat mě po pohádkové postavě Broskevníčka, který se starým rodičům narodil z broskvové pecky, to nemuseli. Posmívají se mi pro mé jméno už od dětství. Jen matce to přišlo roztomilé. Pořád omílá, že Momotaró znamená chytrost, sílu a rozhodnost a že to je dobré jméno. Nevím, asi tak dobré, jako v Evropě dát holce jméno Karkulka.

Rozhlédl jsem se po třídě. Jen dvě volná místa. Jedno vedle nějaké holky, druhé vedle docela velkého kluka, který měl dorezava odbarvené vlasy a vypadal spíš jako míšenec. Ale učitelka rozhodla za mě: „Posadíš se vedle Izumi.“

Nenápadně vypadající holka mě uvítala: „Ahoj, já jsem Izumi. Jestli máš problémy se jménem, tak mě pojmenovali podle Izumi Šikibu. Naši úplně zbožňují a uctívají staré japonské spisovatelky, tak proto. Taky jsem se mohla jmenovat Šónagon, to by mě kleplo…,“ a mlela a mlela, dokud jí učitelka neokřikla, aby byla zticha. Pochopil jsem, proč sedí sama, protože tohle vydržet… Za chvíli spustila znovu: „Hele, dáš mi fejsbůkovou adresu? Můžu si tě přidat do přátel?“

„Ne. Mám ji jen pro pár dobrých kamarádů.“ To bylo dost nezdvořilé, ale já jí nebudu vykládat, že jsem si musel profil zrušit a zřídit nový, protože… protože proto.

„Aha,“ řekla trochu otráveně, ale dala už pokoj alespoň do přestávky.

O přestávce zase spustila a začala vyzvídat: „Proč jste se sem přestěhovali? To musí být děsný, v posledním ročníku měnit školu. Nemohl jsi to dochodit tam?“

„Nemohl. Otec dostal práci tady. Museli jsme tam prodat byt a koupit nový tady. Tolik peněz nemáme, abych tam mohl dochodit školu.“ To, že jsem ji tam ani dochodit nechtěl, jsem jí nesdělil, nic jí do toho není.

Zase něco mlela, ale já ji neposlouchal. Sledoval jsem ostatní spolužáky. Nejevili o mě žádný zájem, bavili se mezi sebou. Tedy kromě toho kluka, který seděl sám. S tím se nebavil nikdo a on také nevypadal zvlášť komunikativně. Teď se ale díval na mě. Měřil si mě očima a mně připadalo, že se tváří trochu pohrdavě.

„To je Will,“ sdělila mi Izumi. „Jeho matka je Japonka, ale otec je Američan. Ne jako americký Japonec, ale bílej Američan. Zrzavej! Will má černý vlasy, ale odbarvuje si je na rezavo. Říká, že to dělá kvůli otci, aby kolem sebe neměl samé černovlasé hlavy. Nikdo se tu s ním moc nebaví. Ale je docela chytrej. Při testech bývá v pořadí vždycky v první desítce. A v tělocviku je fakt dobrej! Pokud vím, tak nechodí s žádnou holkou, ale možná ho žádná nechce, protože je jen poloviční Japonec…,“ žvanila dál. Tak varování do budoucna – před touhle holkou evidentně dělat partyzána, říct jen to, co už nejde zatajit, protože do druhého dne to vyžvaní všem.

To, že je v tělocviku dobrej, jsem poznal hned první den. Tělocvikář nás vytáhl na školní hřiště na běžeckou dráhu na patnáctistovku. Běhám slušně, takže jsem se chtěl ukázat, ale zase jsem se bál, abych to nepřepálil. Will teda nasadil dost vražedné tempo. Byl větší, s delšíma nohama. Měl jsem co dělat, ale byl jsem rozhodnutý se ho držet. A že to byla fuška. Ke konci jsem se snažil sebrat všechny síly, abych ho ještě předběhl, protože soutěživost se ve mně dostala navrch. Ale on ještě přidal taky. Proběhl jako první.

Na konci jsme se oba vydýchávali ohnutí, opření rukama o stehna. Podal jsem mu ruku. On natáhl svou a špičkami prstů mě klepl přes moje. Neřekl nic.

Při obědě v jídelně jsem zase seděl u stolu s Izumi. Díval jsem se do své krabičky s jídlem a vybíral kousky hůlkami. Nemohl jsem se dívat na ni. Celou dobu pořád žvanila, i s plnou pusou, a dívat se, co se jí v puse děje s jídlem – to bych asi jen tak nedal.

Plácnutí do ramene: „Byl jsi při tom běhu fakt dobrej!“ Příjemný hluboký hlas, ale mě to stejně vyděsilo. Musel jsem strašně zblednout, vysloveně jsem to v tváři cítil.

„Co se děje? Koukáš na mě jako na strašidlo!“

***

Tehdy mě Hito po tělocviku taky plácl do ramene: „Kámo, byl jsi dobrej!“ Musel jsem tenkrát strašně zrudnout. Byl jsem šťastný, že se mě dotkl. Nejhezčí kluk. Frajer. Vypadal trochu vzdáleně jako Sasuke z „Naruta“. Kluk, kterýho když holky viděj, dá jim práci udržet kolena u sebe. Ostatně, mně taky. Byl jsem do něj strašně zamilovanej. Strašně moc. Platonicky. Obdivoval jsem na něm absolutně všechno. Byl jsem slepej a blbej. To vím teď, ale tehdy… tehdy bych pro něj udělal cokoliv. Jen jsem nevěděl, zda mu to můžu dát najevo. Tak jsem ho prostě tiše, nenápadně zbožňoval.

„Co se děje? Byl jsi fakt dobrej,“ pokračoval a zjevně se bavil mou barvoměnou. Zavrtěl hlavou a odešel do třídy. Nevím, že by něco začal tušit?

Bylo to možné. Najednou při každé příležitosti mne poplácal po zádech, po rameni. Občas mi na rameni tu ruku chvilku nechal. A díval se, jak měním barvu. A usmíval se. Jednou jsem se už neudržel, a když byla zase jeho ruka na mém rameni, tak jsem se o ni lehce otřel tváří. Pobaveně se usmál a mrknul na mě. To přece musí už něco znamenat!

Řekl jsem mu to, když jsme byli sami v šatně. Řekl jsem mu, že ho miluju. Odpověděl mi, že si to myslel. A ať večer v devět přijdu do parku k fontánce s motivy jeřábů.

Kdykoli během vyučování, když jsem se na něj otočil, tak se díval na mě. A usmíval se.

Po večeři jsem řekl rodičům, že musím ještě na chvíli ven. Vzal jsem si nejhezčí triko, nastříkal jsem na sebe toaletní vodu Kenzo, kterou jsem sebral otci, a vyrazil do parku.

Stál tam. Usmíval se. Ale ten úsměv byl divný. Vypadal zlomyslně. Jako když se baví tím, co ještě přijde.

„Takže tady ho máme, buznu.“

Zůstal jsem na něj koukat a nevěděl, jak reagovat. Rozhlédl se. Podíval jsem se, co vyhlíží, a uviděl jsem, jak se k nám stahují ještě čtyři kluci ze školy. První rána přišla od něj. Byla do obličeje a rozsekla mi ret. Dál už jsem si alespoň pokoušel chránit hlavu. Po ráně do břicha jsem se složil na zem. Ještě si do mě kopli. „Tak jestli jsi byl zvědavej na mýho ptáka, tak se koukej,“ řekl, vytáhl ho a začal na mě močit. Pochcalo mě všech pět. Pak si mě ještě vyfotili na mobil.

Cesta domů mi trvala strašně dlouho. Matka chtěla volat policii. Já jsem ze sebe jen vyrážel: „Ne, ne, nechci…“ Pomyšlení na to, že budu někomu vysvětlovat, co se stalo, bylo k nesnesení. Oblečený jsem vlezl do vany a pustil na sebe vodu ze sprchy. Pod sprchou jsem se svlékl a smyl ze sebe krev. Oblečení jsem vyhodil, už bych si ho na sebe nikdy nebyl schopen vzít.

Ve škole to všichni studenti už věděli. Ještě v noci dali na fejs mou fotku, jak na mě chčijou. Byl jsem prašivá ovce. Nikdo z kluků se se mnou nebavil. Nikdo mě nenechal v jídelně najíst u svého stolu. Nemohl jsem ani na záchod – vždycky tam někdo stál jako stráž a sdělil mi, že to není pro buzny. Na konci přestávky se alespoň nade mnou slitovaly holky, které mě pustily na jejich záchod.

A pak přišly vzkazy na fejsu. Hnusný. Odporný. Valilo se to ze všech stran. Nešlo to, nešlo to vydržet.

Zachránilo mě otcovo povýšení a přeložení. A zachránilo mě vlastně dvakrát. Otec s tou zprávou přišel domů podstatně dřív, než chodíval z práce. Takže mě našel dusícího se v oprátce. Jo, pokusil jsem se oběsit. Taky byla klika, že jsem tu oprátku udělal blbě. Nebyl to hezký zážitek. A já nevím, co běželo hlavou otci, když mě viděl a když mě odvazoval.

Pohlídali mě v nemocnici. Fakt mě táta našel včas. A psychiatr taky pomohl hodně. Profil na fejsu jsem zrušil. A hlavně, hlavně jsme se přestěhovali.

***

A teď – jako by to bylo zpátky. Udělalo se mi skoro špatně. Will se na mě díval a začínal vypadat vyděšeně on: „Co se děje? Promiň, jestli ti vadí, že jsem se tě dotknul…“

„Ne, to je dobrý. Jen jsem se leknul.“

„Ty jsi takovej bojavej? Nevypadáš.“

„Ne, to nic. Ty promiň.“

„Fakt jsi byl dobrej. Chodíš někam trénovat?“

„Občas chodím běhat.“

„Do fitka nechodíš?“

„Nee…“

„Možná bys byl potom ještě lepší. Nešel bys někdy se mnou?“

Zakýval jsem hlavou. Měl bych si tu najít nějaké kamarády. Domluvili jsme se na páté hodině.

Nakráčel jsem s taškou s tepláky a teniskami, už na mě čekal před fitkem.

„Kde máš psa?“

„Psa?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Nebo opici a bažanta?“

Aha, je to tu zase. Broskevníček Momotaró má v pohádce tři zvířecí pomocníky.

Smál se: „Promiň, ale ono to tvoje jméno k tomu hrozně svádí!“

Šli jsme dovnitř, v šatně se převlékli. Už tam jsem musel dost hloupě čumět. Pár namakanců si tam vzájemně předvádělo pózy před zrcadly a hodnotilo si vzájemně bicáky. Na steroidech vyhnaný narcisové. Tyhle typy mě tedy vůbec nelákaj. Musel jsem vypadat trochu vyděšeně, protože mi tiše řekl: „Nevšímej si jich. Těch je tu jen pár. A navíc, jak uvidíš, to může být docela sranda.“

Měl pravdu, ale tihle byli nejvíc vidět. Skupinka alfa samců u nejtěžších cvičících strojů. Hekali a řvali při každém pohybu, aby dali najevo, co do toho dávaj síly a energie.

Will se usmíval: „Teď dávej pozor! Uvidíš, jak přidaj!“

Měl pravdu. Kolem procházela instruktorka, která měla v další místnosti aerobik. Hekání výrazně zesílilo, jak na sebe chtěli alfa samci upozornit. Bylo to fascinující – jako přírodovědný film.

Našli jsme si koutek stranou. Byla to docela zábava. Občas mě Will upozornil, co dělám blbě. Docela jsme se při tom i zasmáli. Ta hodina uběhla dost rychle.

Vraceli jsme se zpátky do šaten.

„Sprchy jsou tady…“ Sakra. Na to jsem málem zapomněl. A to sebou mám osušku i sprcháč, protože mi bylo jasné, že se nechci vracet domů jako zpocený smraďoch, jen mi nějak nedošlo, že se budem sprchovat spolu.

No nic, svlékl jsem se, omotal okolo pasu osušku, pod ní stáhl slipy, chytil sprcháč a statečně kráčel do sprch. Will šel hned za mnou.

Pustil jsem vodu, namydlil jsem se a po očku jsem koukl na Willa. Jo, to fitko je na něm znát, vypadá fakt dobře. Dlouhý silný nohy, široký ramena, pěkný prsní svaly, plochý břicho… Will si asi všimnul, že si ho prohlížím, protože se najednou ke mně otočil zády. Jo, zadek má taky pěknej…

Zády ke mně už zůstal. Kruci, takhle se nechat nachytat, že ho okukuju. No nic, balím a zpátky ke skříňce. Vypnul jsem sprchu, omotal jsem okolo sebe osušku a vyrazil okolo Willa. Nestihl se ke mně už otočit zády a já postřehl, že má ale fakt fest erekci. Postavil se mi taky. Ještě že to je jen pár kroků ke skříňce a mám osušku…

Will přišel chvilku po mně. Už jsem byl skoro oblečenej. Myslím, že si zkusil trochu pomoct studenou vodou.

Před fitkem jsme se rozloučili: „Dík, bylo to fajn. Tak zítra ve škole. “ Plácli jsme si. Fajn, že budu mít kámoše.

***

Druhý den začal záludně – testem z matiky. Vedle Izumi to bylo děsné. Tiše si přeříkávala své příklady, tiše si komentovala svůj postup a já se pořádně nemohl soustředit na ty svoje. Stihnul jsem všechno, ale uvidí se jak dobře.

O přestávce jsem šel za třídní, zda by mě nemohla přesadit vedle Willa.

Divila se: „Ty chceš sedět vedle něj? Ostatní ve třídě ho nemají moc rádi.“

„Budu sedět vedle kohokoli, kdo míň mluví.“

Zasmála se, ale o nejbližší hodině mě přesadila. Izumi se tvářila ublíženě. Will zazářil.

V hodnocení testu jsem byl dvanáctý. To jde, na to, že jsem se nemohl soustředit… Will byl druhý.

***

Dohodli jsme se na společném fitku dvakrát týdně. Měli jsme to na společné cestě, jen já bydlel trochu dál. Tak jsem se občas pro něj zastavil u nich doma. Poznal jsem jeho otce – vysoký, zrzavý Američan. Má prý irské kořeny. Sympaťák. Pracuje tu jako šéf zastoupení nějaké americké firmy.

Trávili jsme spolu docela dost času – škola, fitko. Občas se zatvářil divně. Najednou se mě zeptal: „Vadím ti?“

„Ne, proč bys měl?“

„Kdykoli se tě dotknu, tak sebou škubneš, jako by ti to bylo odporný.“

„Ne, jsem prostě takovej. Nevadíš mi. Jsi fajn. Jsem moc rád, že tě tu mám.“

Zase se rozzářil.

***

Jednou jsme se zase společně vraceli z fitka a kecali. Najednou se zarazil: „Promiň, ale já to už nevydržím. Já ti to musím říct. Moc ses mi líbil, už když jsi přišel. Ale teď vím, že tě miluju.“ Shodil sportovní tašku z ramene a udělal krok ke mně. Byl celej rozechvělej a nervózní. Já jsem blbej! Já si toho vůbec nevšiml! A přitom on se celou dobu choval asi tak, jako já na staré škole k Hitovi… Stál u mě a já se díval na něj nahoru (je přece jen o hlavu větší) a nevěděl co říct. Sklonil se a políbil mě. Chytil jsem ho oběma rukama kolem pasu. Líbali jsme se na ulici a bylo nám to jedno. Když jsme skončili, řekl znova: „Miluju tě.“ „Já tebe taky.“

Věděl jsem, že ho chci stejně jako on mě. Jen najít čas. Dostal jsem nápad.

Otec se vracel domů každý den dost pozdě a matka si tu našla kamarádky, které byly stejné tradicionalistky jako ona (jednou z nich byla Izumina matka). Každý čtvrtek u jedné z nich pořádaly čajový obřad. Oblékly si na to tradiční slavností kimona, nalíčily se… Matka tvrdila, že je to uklidňující. No nevím, když ho poprvé pořádala ona, bylo to k nesnesení už dva dny předtím, když vymýšlela vhodnou symboliku květinového aranžmá v pokoji, neustále kontrolovala, zda jsou v pořádku šálky, konvice, metlička na čaj… Vybírala nejvhodnější druh čaje. Bylo to jak před těžkou zkouškou. Snad obstála dobře. Nevím, raději jsem si ten čtvrtek o hodinu protáhl fitko. Ještě že to na každou z nich vychází jednou za čtyři týdny.

„Myslíš, že by ses ve čtvrtek mohl stavit u nás? Otec chodí pozdě a matka bude u kamarádky na čajovém obřadu. Že bychom ten den nešli do fitka…“

„Určitě. Miluju tě.“

Ve čtvrtek jsem strávil v koupelně dost dlouho. Chtěl jsem být pořádně připravený na svoje poprvé.

Will se sportovní taškou přes rameno (přece šel jako do fitka, že…) zazvonil a já jsem mu otevřel jen v triku a boxerkách. Stáhnul to ze mě snad ještě dřív, než stačil zavřít dveře. Polibek tak dlouhý, až mi docházel dech. Klesnul jsem na kolena a chvilku zápolil s jeho páskem u kalhot. Pomohl mi ho rozepnout a já mu stáhl kalhoty. Američani prej maj rádi všechno velký – auta, domy… Will je sice jen poloviční Amík, ale jeho klacek stál za to. Dychtivě jsem ho olízl a začal po něm jezdit jazykem, olízl jeho koule a vrátil se zpátky k žaludu a pokusil jsem se ho vzít co nejvíc do pusy. Will tiše sténal. Sundal si košili, odkopal kalhoty. Držel mi hlavu, probíral se mými vlasy a zlehka mi přirážel do pusy. Pak mne zvedl a vzal do náruče, jako bych nic nevážil a chraptivě se zeptal: „Kam?“

Ukázal jsem hlavou na dveře svého pokojíku. Odnesl mě tam. Tatami už jsem měl rozloženou a na ní připravený polštář. Položil mě na záda, abych měl polštář pod bedry, zvedl mi nohy a začal se svým jazykem věnovat mé dírce. Postupně k tomu přidal i prst a zvolna si mě připravoval. Líbilo se mi to tak, až jsem vzlykal. Když usoudil, že jsem už připravený, nasadil svůj klacek na okraj a trochu zatlačil. Trochu to zabolelo, ale postupně do mě pronikl a začal se ve mně pohybovat. Myslel jsem, že zešílím. A náhle před očima něco jako ohňostroj ve sváteční dny. Vyvrcholil krátce po mně.

Chytil jsem ho za zadek, aby ze mě nevystoupil. Chtěl jsem, aby byl ve mně. Každý den. Můžeme se takhle setkat jen jednou za čtyři týdny? To nevydržím! Musíme něco vymyslet!

***

Že se něco stalo, jsem poznal, hned jak jsem přišel do školy. Seděl v lavici zhrouceně, zíral před sebe očima červenýma od pláče. Posadil jsem se: „Co se stalo?“

„Stěhujeme se. Otce povýšili ve firmě. Stěhujeme se do Ameriky. Do týdne se musí vrátit a my letíme s ním. Chtěl jsem, jestli tu nemůžu dodělat školu… Nemůžu. V úterý letíme, už koupil letenky… Byt už prodává realitka.“

Musel jsem se opřít o lavici. Přeložení jednoho otce mi pomůže, přeložení jiného mi ublíží.

„Co budeme dělat…?“

„Nedá se nic dělat. Budeme si aspoň chatovat…?“

Pokýval jsem hlavou.

***

Poslední den. Zítra brzy ráno odlétá. Vlekli jsme se ze školy a ani jeden z nás nemluvil. U jejich domu jsme zastavili. Rozloučit se…

„Něco bych ti rád dal…,“ řekl a zalovil v tašce. Vytáhl malou figurku Broskevníčka vyskakujícího z pecky. „Na památku.“

„To je hezký, děkuju. Já… já pro tebe nic nemám…, počkej!“ vykřikl jsem a utíkal domů. Vtrhl jsem domů, popadl z police první figurku kokeši, která mi přišla pod ruku, a utíkal zpátky: „Tady máš něco na památku ty!“ Pak jsme si dali pusu a šli každý domů…

Budeme si chatovat. Slíbili jsme si to. Ale já vím, že frekvence hovorů bude čím dál řidší. Najde si jiné kamarády, někoho jiného. Občas se podíváme na fejsbůk, jaké tam kdo dal své fotky. Přestane si odbarvovat vlasy – tam tím nebude muset dělat otci radost. Časem na fejsu najdu jeho fotku s novým přítelem… Vím to. Nemůže to dopadnout jinak. Jen na to teď nechci myslet.

***

„Chybí mi jedna kokeši!“ ozvala se rozčileně matka. „Ta z Iwate! Kam se poděla? Vždycky byla na tomhle místě!“

Vstal jsem: „Já… promiň, odpusť mi to, promiň, já…“ A v tu chvíli jako by se něco zlomilo, jako by mi najednou všechno došlo a já se rozbrečel a vyklopil matce všechno.

„Máš tu figurku?“

Vylovil jsem figurku Broskevníčka z batůžku. Vzala ji a postavila na místo panenky kokeši. Pak mě objala, pohladila po hlavě a šeptala: „Neboj, Momotaró, to bude dobrý. Broskevníček přece vždycky všechno zvládne, vím to, já to vím…“