Sázka

„Hele, to není fér! Měl bych mít čas ještě do jednatřicátýho! Je teprve sedmadvacátýho!“

„Je to fér. Normálně máš mít dva měsíce, ale tys to věděl už koncem června. A o tom, že pařba bude večer před státním svátkem, abychom se stačili potom vychrnět, jsme se dohodli! Takže dneska platíš ty!“

Všechno to začalo, když nám bylo osmnáct. Čtyři kluci. Tehdy jsme na oslavě nejmladšího z nás dost zapařili a dohodli se, že uzavřeme sázku. Vždycky jeden z nás dostane dva měsíce času na to, aby sbalil holku, kterou mu určíme. Nejen sbalil, ale aby jí i vojel a měl o tom důkaz. Po dvou měsících uspořádáme pařbu. Pokud uspěje, tak platí ti tři zbývající. Pokud neuspěje, platí za všechny. Martin se sedmadvacátýho října urputně bránil, ale měl smůlu. Prostě se mu nepodařilo dostat Michalu. Sice se bránil, že má ještě tři dny, ale měl pech, započítali jsme mu i prázdniny.

„Takže Lexo,“ obrátil se na mě Dominik. „Jsi na řadě! Pánové, koho mu vybereme?“

„Navrhuju Hanku z béčka!“ zatvářil se zlomyslně Martin, ale Dominik ho okamžitě utřel:

„Ty vole, ta je hnusná jak špinavá prdel!“

„No, právě!“

„Blbe, to by měl snadný, to by měl splněný hned první den! Ta by brala i bezrukýho a beznohýho a ještě by byla šťastná, že jí nemůže vodstrčit a utéct! Vybírejte někoho podstatně těžšího! Někoho, na koho prostě nemá.“

„Pánové,“ kasal jsem se, „máte to marný, já jsem dobrej, já prostě dostanu kohokoliv, každýho ze školy!“

„Jo?“ ozval se Pavel, který dosud mlčel. „Každýho? Tak ruku na to!“ Hodil jsem do sebe zbytek tullamorky, co jsem měl ve skleničce, a natáhl ruku a plácl si s Pavlem. Vysmátej jak po trávě. To jsem zvědavej, která to bude.

„Řek‘ jsi každýho! Každýho! Takže pánové, já navrhuju Vozába!“ Kluci se rozeřvali smíchy a já jsem ztuhnul. Ty debile, cos to zase plácnul! Ale tohle je velká sviňárna, vybrat mi chlapa a kantora k tomu. Vozáb učí na naší škole matiku a fyziku. Je mu tak osmatřicet, baj vočko, a na to, že je nejspíš teplej, jsme přišli dost brzy. Jinak jako kantor je dost dobrej, fakt naučí. Tak teda Vozába, no dobře. Pánové, nemyslete si, že vás nechám vyhrát.

„Skvělej nápad, Pavle! Takže máme jasný, že na Silvestra platí Lexa! Můžeš začít rovnou šetřit, to bude drahý!“

***

Já vám to nedaruju, pánové. Takže vymyslet strategii, jak na něj. Začal jsem obdivnými pohledy – okouzlený oči, hlava trochu na stranu, pootevřená pusa. Všimnul si toho docela brzy. Po týdnu se už i začervenal, když se na mě při hodině podíval.

„Ty seš fakt dobrá svině,“ strčil do mě a zašeptal Dominik, se kterým sedím v lavici. „Už si stačil všimnout, že na něj čumíš jak diabetik na dort! Ty ho fakt chceš klofnout, ty hajzle?“ Jo, chlapče, to je teprve začátek. Já, když se do něčeho pustím…

„Neboj, na Silvestra platíte vy!“

Moje velká příležitost přišla, když přišel s novou látkou. Nebylo to tak hrozný, ale já se začal tvářit, že to nechápu. Po hodině jsem za ním vyrazil: „Pane profesore? Omlouvám se, ale já to nějak nemůžu pochopit, vysvětlil byste mi to znova?“

Snažil se mě odbýt, odkázat na někoho jiného, ale já začal dělat psí oči a nešťastné výrazy, až podlehl: „Tak po vyučování zůstaňte ve třídě, zkusím vám to znovu vysvětlit.“

Po vyučování jsem zůstal ve třídě a posadil se do první lavice. Přišel. Hodil jsem oddaný pohled a on se začervenal: „Takže, pojďte, vypočítáme si to na tabuli.“

„Nemohl bych tady na papír? Tabule se smaže, ale v bloku mi to zůstane, líp si to zapamatuju.“

Musel si sednout vedle mě do lavice z mé levé strany. Nadiktoval mi příklad a vysvětloval. Zatímco jsem počítal pravou rukou na papíře, levou ruku jsem bezděčně položil na lavici na tu jeho. Dával jsem si dobrý pozor, aby to vypadalo, jako že se plně soustředím na výpočet. Jo! Ruka se mu trochu zachvěla a pokusil se jí odtáhnout, ale já jsem reflexivně víc stisknul. Nechal mi ji, je to dobrý! Vypočítal jsem příklad a zajásal jsem:

„Jo, chápu to! Skvělý! Vy jste fakt moc dobrej!“ Otočil jsem se k němu jako plnej emocí a dal jsem mu pusu na tvář. „Jé, promiňte…,“ a otočil jsem oči zase na blok. Stejně jsem si stačil všimnout, že zrudnul.

„To je dobře, že už jste to pochopil,“ řekl, zvedl se a odešel.

Když jsem ho potkal na chodbě, tak jsem se vždycky zastavil a zíral na něj s oddaným výrazem. Vždycky zrudnul a strašně znervózněl. Asi po čtrnácti dnech mi na chodbě najednou řekl:

„Neměli bychom si něco vysvětlit?“ Koukal jsem do země a pokýval jsem hlavou:

„Ano, ale ne tady na chodbě, prosím…“ Podíval jsem se na něj a dal jsem si záležet, aby se mi leskly oči. Umím vymáčknout slzu na požádání. Ukázal jsem bradou ke dveřím jeho kabinetu.

Tak teď musím zaútočit, aby se mi nevysmekl.

„Heleďte, Alexandře,“ začal hned jak zavíral dveře.

„Lexo…“

„Dobře, tak tedy Lexo,“ chtěl pokračovat, ale já už mu to nedovolil. Chytil jsem ho oběma rukama okolo pasu a přisál jsem se k němu na francouzáka. Dobrý, spolupracuje… Když jsme skončili, držel jsem ho pořád okolo pasu a dal jsem hlavu na jeho rameno:

„Miluju tě.“

„To ale…, to přece nejde…“

„Miluju tě.“

„K čertu, já tebe taky!“ A ten francouzák mi vrátil. Mám ho!

Je romantickej. Miluje chození parkem a přitom se držet za ruce, líbat se pod platany… Je fakt docela milej. Ale já nesmím prohrát. Zatlačil jsem na něj. Evidentně na to myslel taky, jen mu to, jak řekl, připadalo pořád tak trochu jako znásilnění.

„Víš, ale já jsem spíš aktiv,“ řekl jsem mu na to. Podíval se trochu překvapeně, ale souhlasil.

Má malej, ale docela hezkej byt. Postel trochu malá pro dva, ale já tu stejně nechci spát, že jo. Svlíkli jsme se navzájem během líbání. Byl jsem zvědavej, jak to dám, jestli se mi postaví… Nebyl problém. Má docela pěknej zadek a koneckonců, zadek jako zadek, ženskej nebo mužskej. Kleknul na všechny čtyři. Natáhnul jsem si gumu, potřel lubrikantem a párkrát ho plácl přes zadek. Pak jsem nasadil a zatlačil. Moc to nešlo, ale zabral jsem. Syknul, ale už jsem byl v něm. Rozjel jsem se jako šicí stroj. Tiše vzdychal. Když poznal, že vyvrcholím, prohnul se jako luk. Vytáhl jsem ho z něj, stáhnul gumu a hodil jí na zem a svalil se na záda na postel.

Začal mě hladit a líbat po těle, jel níž. Nadzvedl mi nohy a jazykem mi začal dráždit dírku. Já si v životě nedokázal představit, jak je to krásný. Začal mě připravovat prstem s lubrikantem. Pak si nasadil gumu a pomalu do mě vniknul. Nikdy jsem si nedokázal představit, jaký to bude, nebyl jsem na to připravenej. Jezdil ve mně, já se ho držel a snažil se jazykem dosáhnout, kam to šlo. Olízal jsem mu celý obličej jako pes. Svalil se ze mě, seděli jsme vedle sebe v posteli opření o polštář a smáli jsme se jako blázni. Natáhl jsem se a vytáhl z kapsy kalhot na zemi mobil. Natáhl jsem ruku a udělal selfie – jak se spolu v posteli smějeme, jak ho líbám… A teď mi došlo, že jsem sice sázku vyhrál, ale nevím, jak s tím dál. S holkou bych se normálně rozešel a neměl bych s tím problém, ale tady jsem věděl, že mu strašně ublížím. A to jsem nechtěl. Takže teď nevím, jak dál.

Druhý den ve škole jsem řekl klukům, že ve hře se sázkou už nepokračuju.

„Takže jsi prohrál a platíš na Silvestra?“ zasmál se Pavel.

„Ne, platíte vy, ale já v tom dál už nejedu.“ Vytáhl jsem mobil a ukázal jim jednu z fotek.

„Ty vole, von to fakt dal…!“ vyjevil se Martin. Pavel se na mě zhnuseně podíval.

Někdo se naboural do mých fotek. Mám pocit, že to musel být Pavel, je šikovnej, chce dělat informatiku, a co se týče počítačů, nikdo na něj nemá. Nejspíš to byl on, kdo se dostal na cloud a ukradl mi fotky. Naše třída má mailovou adresu, kde máme stažené prezentace z přednášek, kde se domlouváme na akcích a podobně. Tam se objevily moje fotky s nápisem LEXA VYHRÁL SÁZKU! Odesláno z neznámé adresy.

Ráno jsme měli mít matiku. Přišla profesorka Fraňková a oznámila nám suplování. Během hodiny se ozvalo školní hlášení:

„Prosím, Alexandr Velký se dostaví do ředitelny!“ Zvedl jsem se a šel. Ředitelka seděla za stolem a velmi odměřeně se na mě dívala:

„Můžete mi to vysvětlit?“ Ukázala mi fotky i s nápisem. Dostala to taky do mailu.

„Ne, nemůžu…“ řekl jsem. Začala vyhrožovat dvojkou z chování, vyloučením…

„Paní ředitelko, my jsme oba dospělí. Neděláme to ve škole, ale ve volném čase. Můžete se zeptat pana profesora.“ Nestačil jsem se divit, kde se ve mně brala ta drzost.

„Ne, to nemůžu. Spáchal sebevraždu.“ Cítil jsem, jak mne začínají pálit oči a začínají téct slzy:

„Coo…, cože?“

„Tedy pokusil se o to. Otrávil se léky. Leží v nemocnici na intenzivce.“

„Můžu za ním?“

„Nemůžu vám zakazovat, co děláte ve svém volném čase,“ vrátila mi to a ušklíbla se na mě, „ale teď jste ve škole. Pokud jí opustíte, budete mít neomluvené hodiny a dvojka z chování bude za ně. Můžete jít.“

Ten den byl strašný. Vyvolaly mne všechny kantorky, které jsme ten den měli. Od všech jsem dostal pětku. Po škole jsem utíkal do nemocnice. Našel jsem intenzivku.

„Dobrý den, leží tu profesor Vozáb? Mohl bych ho vidět?“

„A vy jste kdo?“

„Já jsem jeho přítel…“

„Zeptám se ho. Jak se jmenujete?“

„Lexa.“ Vrátila se za chvilku:

„Nechce vás vidět.“

„Prosím…“

„Nechce vás vidět.“

Do školy už se nevrátil. Od nového roku přešel jinam. Nemám žádné kamarády. Vím, že maturita bude děsivá. Všechny kantorky si na mě brousí zuby. Dají mi to pěkně vyžrat.

Chtěl bych se mu omluvit. Chtěl bych s ním mluvit. Párkrát jsem postával před jeho domem. V lednu, v zimě, podupával jsem a čekal. Štěstí jsem měl asi po týdnu. Protože se stmívá už brzo, tak jsem viděl, jak se v šeru blíží. Šel jsem mu naproti. Když mě uviděl, otočil se. Vykřikl jsem:

„Počkej! Počkej, prosím!“ Zastavil se. Došel jsem k němu: „Promiň, chtěl jsem s tebou mluvit. Potřebuju s tebou mluvit. Nepůjdeme si třeba sednout do mekáče, nebo tak nějak?“ Tvářil jsem se asi dost zoufale, protože se na mě pátravě díval a pak řekl:

„Co to na mě zase hraješ?“

„Nehraju… chtěl jsem se omluvit. Celé se mi to nějak vymklo. Já jsem ti nechtěl ublížit, fakt ne…, fakt si nechceš jít někam sednout? Je docela kosa…,“ zmrzle jsem podupával na místě. Díval se mi do očí a nevím, co se mu honilo hlavou. Najednou se usmál:

„Tak jo, ty zmrzlino. Zvu tě k sobě na čaj. Ale jen na čaj, rozumíš?“ Zakýval jsem hlavou. První krok máme za sebou. Při čaji si můžeme všechno vyříkat. Můžu mu říct, co vlastně cítím. A pak uvidíme. Uvidíme, co bude. Hlavně, že jsme začali.