Lesní oko

Tu zkoušku jsem neudělal. Ani jsem s tím moc nepočítal. Při systému zapisování na zkoušky na naší škole je problém s termíny; můžete se na zkoušku přihlásit až po absolvování praktik a ta jsou bloková, takže ten, kdo je absolvuje dřív, vyzobe lepší termín. Takže mi vyšla jedna zkouška na čtvrtek a další hned na úterý. Šrotil jsem sice jak magor, ale zkoušel docent Poděs (což je tedy výstižná přezdívka, navíc – on zkoušku na první termín dá málokomu). Takže další pokus začátkem září. Zaplaťpánbůh, jen jedna zkouška.

Tak v plánu je začátkem prázdnin třítýdenní brigáda a pak šrotání. Jo, v letní Praze, to bude radost. Otec mě překvapil návrhem: „Hele, s tebou to tady bude zase k nesnesení, jak budeš nervózní. Mám pro tebe návrh. Po té brigádě bych tě hodil do Lhoty k babičce. Budeš tam mít klid na učení, a když se nebudeš učit, tak můžeš babičce trochu pomoct, třeba s nákupy. A když už budeš mít doopravdy plnou hlavu, tak můžeš zrelaxovat na chvíli do lesa nebo k vodě. Co na to říkáš?“ Šrotovalo mi to hlavou. To zní docela rozumně. A babička je fajn, měla vždycky cit pro to, kdy člověk chce být sám a kdy ne. A dost dlouho už jsem u ní nebyl…

„Jo, to by mohlo fungovat. Díky, tati.“

Lhotské babičce je přes osmdesát. Tátu měla až ve třiceti a se mnou rodiče taky moc nepospíchali. Žije už pár let sama, poté, co dědu potkal infarkt. Žije v domku na okraji Lhoty, kousek od lesa. Pořád tam je menší dvorek se slepicemi (jako malý jsem miloval, když jsem si šel ráno do kurníku pro čerstvé vajíčko a babička mi ho pak uvařila) a má ještě králíkárnu. Když byl živ děda, tak vždycky chovali i prase a jezdívali jsme na zabijačku. Pamatuju jako malý kluk, že jsem vždycky dostal za úkol míchat krev, aby se nesrazila a byla na prdelačku. I když se udělaly jitrnice a jelita a rozdaly se výslužky tak vždycky zbyla ještě spousta masa, které babička zavařovala do sklenic na později. Naučila jí to dělat její matka v době, kdy ještě neexistovaly pořádné mrazáky a kdy, jak babička říká, v řeznictví bylo jen plno much, konzervy s vepřovým sádlem a prázdné háky na maso. Babička prostě byla zvyklá to takhle dělat. Ostatně, při výpadcích proudu je to jistější než mrazák – když vypadne proud na dýl a mrazák vyteče, tak můžete všechno vyhodit. Mně ale přišlo vždycky morbidní, když jsem vlezl do komory a tam jsem viděl vyrovnané sklenice s nápisy „Váša, Pepa, Tonda“, podle toho, jak se jmenovalo prase, ze kterého maso bylo.

Takže ke konci července jsme se sbalili a odjeli k babičce. Rodiče na víkend, já na prázdniny. Babička nás přivítala a samozřejmě, jako vždycky přišlo: „Ahoj, Lukášku, ty jsi zase vyrostl!“ Je to prostě její ustálený pozdrav, nemůžu to brát vážně, je to něco jako: „Předem mého dopisu přijmi vřelou vzpomínku.“ Prostě něco, co si babička zvykla říkat a už to nezmění. Pořád je to lepší než matčina sestra, která nikdy neopomněla otázku: „Tak jak tě zlobí paní učitelka?“ Vždycky jsem měl strašnou chuť jí vší silou kopnout do holeně.

„Pomůžeš mi, Lukášku? Udělala bych na zítra králíka na smetaně.“ Aha. Babička vytáhla z králíkárny jednoho macka, podržela ho za zadní nohy hlavou dolů a párkrát ho pohladila, až se zklidnil a pak ho prudce lískla za uši a bylo to. Pomohl jsem jí ho přivázat za zadní nohy na staré ramínko, které pověsila na větev jabloně. Zkušeně nožem vedla řez mezi nohama a okolo pacek a pak králíka pomalu stáhla. Staženou kůži natáhla na jakýsi drátěný napínák a pověsila na strom usušit. Nevím, myslel jsem, že už se kůže nevykupují, ale třeba se pletu. Babička je ale zvyklá to takhle dělat. Jako kluk jsem vždycky dostal pacičku pro štěstí. Nevím, zda fungovala, ale jednu jsem měl i při přijímačkách – jak na gympl, tak na vejšku.

Pokojík u babičky. Vždycky lehce jako zatuchlý, cítíte tam ten nepoužívaný prostor, kam nikdo nechodí, maximálně utřít prach. Vybalil jsem si věci a uklidil je do staré skříně, která byla ještě po prababičce. Učebnice jsem hodil na stůl. V bloku jsem už měl udělaný rozpis, kolik se toho každý den musím naučit, kdy budu mít čas na opakování a podobně. Nevím jak komu, mně to pomáhá, když si udělám rozpis práce.

Rodiče odjeli v neděli odpoledne. K večeři jsme si s babičkou dali zbytek králíka. Máma se může snažit, jak chce, stejně nikdy nebude umět knedlíky jako babička. Umýt nádobí, chvilku se s babičkou dívat na telku. Babička přitom vyzvídala: „A co nějaké děvče, Lukášku?“ „Jo, babi, to bys očekávala moc.“ Nevím, jestli to pochopila, ale dál se nevyptávala. Zavrtal jsem se do těch vždycky trochu navlhlých peřin a usnul jsem jak špalek.

V pondělí ráno jsem vyrazil pro chleba do městečka. Ještě že jsem si vzal svoje kolo, babička tu má v kůlně jen starou Ukrajinu, která je těžká jak blázen, bez přehazovačky. A ona na ní pořád jezdí! Já bych na tom vypustil duši (tedy svoji, ne z toho kola). V městečku je pekař, který peče úžasný chleba, fakt skvělý. Přivezl jsem obrovský kulatý pecen, který byl ještě horký. Ukrojil jsem si patku a namazal ji máslem, které se na chlebu hned rozpouštělo a vsáklo se… Křupavá kůrka – to je lepší než nějaké jídlo z michelinské restaurace, to mi věřte.

Odpoledne jsem s učebnicí zalehl za chalupu na zahrádku. Bylo tam ticho, nedoléhalo tam hašteření slepic z jejich dvorku, učilo se mi tam dobře. Voněly tam bylinky, které babička pěstuje na záhonku. Inspirovalo mě to k přání při večeři: „Babi? Nemohla bys udělat kulajdu? Jak jsem ucítil kopr, tak jsem na ni dostal strašnou chuť a ty ji tak umíš,“ vlichocoval jsem se.

„Mohla, ale nemám houby. Když nějaké nasbíráš, tak udělám. Ale nevím, jak v lese pochodíš, bylo přece jen docela sucho, jestli porostou.“

Druhý den po snídani jsem vyrazil do lesa. Hned na kraji za chalupou je malý modřínový hájek, tam vždycky bývaly klouzky. Pár jich tam bylo, fajn. Nemyslete si, že jsem bůhvíjaký houbař. Já vlastně seberu jen to, co má pod kloboukem trubičky, lupenů se bojím. Ještě tak lišky. Nebo stročky – ty modročerné trumpetky si s ničím nespletete a vánoční kuba bez nich je prostě nemyslitelný. Tady jsou smíšené lesy, takže houbová rozmanitost docela je. Když jsem postupoval, tak mi v košíku (samozřejmě, že mám od babičky košík, igelitka na houby je obludnost a zvrhlost) přibylo pár babek. Březový hájek, ten jsem jako malý měl vždycky rád, protože je světlý, rostly tu kozáky (hele, radost, jeden tu je!) a na zemi bylo vždycky borůvčí. To je tu pořád, jen na keřících pár zaschlých bobulek. Stejně jsem je sežral. Prošel jsem hájkem hlouběji do lesa a našel jsem skupinku sameťáčků. Na to sucho je to už docela dobrý úlovek, to už na polévku stačit bude. A protože s jídlem roste chuť, tak jsem postupoval dál.

Tak tady jsem nikdy nebyl. Ani táta nikdy neříkal, že tu něco takového je. Les se rozestoupil a přede mnou se objevil palouk a na jeho konci skoro kulaté jezírko. Na druhém břehu křoví, přístup do něj jen od palouku. Tráva není dlouhá, zřejmě ji pravidelně spásá vysoká (jo, bude to tak, na kraji lesa jsem uviděl srnčí bobky). A prasata sem nechodí, není to vůbec rozryté. Sluníčko svítí na okraj jezírka a na palouk, vypadá to úžasně idylicky. Jak to že o tom nevím? Vždycky jsme se jezdili koupat k vodě pět kiláků k řece a tam vždycky byla spousta malých uřvaných a uječených harantů a tady taková nádhera.

V tom horku jsem dostal chuť se vykoupat. Jako kdyby mě něco nutilo se svléknout, rozběhnout, skočit do té krásně čisté vody…

No co, kdo mě tu uvidí. Svlékl jsem se donaha a potlačil jsem chuť do vody hned skočit. Pomalu jsem vlezl do vody. Jaj, ta byla studená! Bodejť, sluníčko svítí jen na okraj, a to je dopoledne, co by ji tak asi vyhřálo. Postupoval jsem dál. Auvajs! Zakopl jsem o hodně velký balvan pod hladinou. Teda skočit sem rovnou po hlavě, tak jsem to měl spočítaný. Začal jsem plavat, zvykl jsem si, voda už mi nepřišla tak studená. Na místě, kam na hladinu dosahovalo sluníčko, jsem se otočil na záda a vějířovitým pohybem rukou jsem se udržoval na místě na hladině. Zavřel jsem oči a užíval si to.

Najednou jsem měl divný pocit, jako když mě někdo sleduje. Otevřel jsem oči. V křoví na druhé straně jezírka jsem uviděl obličej kluka s delšími vlnitými hnědými vlasy, víc jsem neviděl, vypadalo to, že má na sobě maskáče.

„Ahoj, kdo jsi?“

Nereagoval. Otočil jsem se na břicho a plaval na druhou stranu jezírka ke křoví. Pár kraulových záběrů a byl jsem tam. Nikdo. Přece se mi to nezdálo! Určitě ne! Viděl jsem ten obličej docela zřetelně! Kdo to byl? Ale to křoví je dost husté, kdo by se tam prodral?

Vylezl jsem z vody, zkontroloval, zda je trávník čistý, a natáhl se na něj. Sluníčko hřálo a já jsem klimbnul. Nevím jak dlouho. Probudil jsem se. Byl jsem už suchý, tak jsem se oblékl, že půjdu domů. A zůstal jsem stát a nevěřil svým očím. V košíku mi přibyly dva nádherné pravé hřiby. Kde se tu vzaly? Rozhlédl jsem se. Nikde nikdo. Asi jsem se zbláznil.

Tak zpátky domů. Ale cesta najednou nikde. Přece už bych měl být u té březiny. Vytáhl jsem mobil. Tak GPS mi bude k ničemu, není tu signál. Kruci. Kruci! Otočil jsem se a šel zpátky. Kupodivu, u jezírka jsem byl za chvilku, tam mi cesta šla sama. Vzpomněl jsem si na starou poučku – když se ztratíš, máš jít po proudu vody, to tě vždycky někam dovede. Z jezírka vytékal úzký potůček, tak jsem šel podél něho. Postupně jsem si ale začínal říkat, že to nebyl dobrý nápad. Možná to byl dost blbej nápad. Jdu podél a pořád nic. Najednou potůček získal prudší sklon a ztrácel mez skalkami, které se vynořily ze země. Obešel jsem je. Potůček tu padal z výšky asi dvou metrů a rozstřikoval se. Takové hezké lesní zákoutí, ale podstatné byl to, že u něj na stromě bylo turistické značení: „Anežčin vodopád“. No, vodopád je pro tohle dost silné slovo. O kousek dál na stromě ale byly směrovky. Díky bohu za turisty! Koukám na cedulku: Lhota 7 km. No, to jsem si trochu zašel. Trochu dost… Takže domů jsem šlapal sedm kiláků po zelené. A doma jsem zjistil, že jsem někde z košíku vytrousil zavírací nůž, který jsem měl s sebou.

Odevzdal jsem babičce houby a ta udělala k obědu kulajdu. Byla výborná. Při jídle jsem se babičky zeptal: „Co je to za jezírko v lese? Nikdy jsem tam předtím nebyl a je to takové krásné místo.“

Babička odložila lžíci a podívala se na mě: „Říká se tomu Lesní Oko. Tam měl zakázáno chodit už tvůj táta. Není to dobré místo. Nikdo by tam neměl chodit sám. Říkalo se, že když už tam jdeš, tak se má chodit nejméně ve dvou. Kdysi se tam utopil nějaký kluk. Teda říkalo se, že ho utopily víly, které ho tam nalákaly. A taky se říká, že v okolí Oka rostou bludné kořeny. Nechoď tam už, Lukášku.“

Tak bludné kořeny. No, tomu bych možná uvěřil, když se mi podařilo tak pěkně bloudit, ale víly? Já tam zahlédl jenom kluka… Je vůbec nějaký mužský protějšek od víly? Vílák to asi nebude.

Stejně se mi tam líbilo. Odpoledne tam asi nebude tak pěkně, to sluníčko bude svítit na stranu s křovím a palouk bude ve stínu. Dopoledne si půjdu zase zaplavat. Odpoledne jsem prošprtal na zahrádce, k večeři jsme si s babičkou dali brambory s tvarohem. Babička se na mě při jídle dívala a vypadalo to, že mi vidí do hlavy a čte mi myšlenky: „Lukášku, prosím, nechoď už k Oku. Je to špatné místo. Anebo bys tam měl být s někým.“

Spalo se mi špatně. Ve snu se mi pořád odněkud objevoval obličej kluka, kterého jsem zahlédl v křoví.

Po snídani jsem hodil do batůžku učebnici a vydal se do lesa. Můžu se učit i na tom palouku u Oka, tedy, když ho najdu – možná to včera byla jen náhoda, že jsem na něj přišel.

Našel jsem ho úplně snadno. Vůbec nevím, jak je možné, že jsem včera mohl zabloudit. Jen – nebyl jsem tu sám.

Na trávě u jezírka byly odhozené maskáčové kalhoty a khaki triko. A v jezírku plaval kluk. Ten, co jsem ho včera viděl. Konce dlouhých vlasů umáčené vodou, při každém tempu se lehce vynořil z vody a tělo se zalesklo ve sluníčku… hodně pěkný tělo… Pomalu jsem došel na okraj. Podíval se na mě a usmál se. Zuby zasvítily. „Ahoj,“ řekl.

„Ahoj.“

„Jak se jmenuješ?“

„Lukáš. A ty?“

Neodpověděl, jen se zasmál: „Dneska se nejdeš koupat?“ Mrsknul sebou a potopil se pod vodu, nad hladinou se na chvilku objevil jeho nahý zadek.

Rychle jsem se svlékl, dřív než na mě bude vidět, že potřebuju studenou vodu, protože se mi začíná stavět. Zajel jsem do vody tak rychle, až jsem se zajíkl chladem. Kluk se zasmál a cáknul po mně vodu. Oplatil jsem mu to a chvíli jsme po sobě cákali a blbli. Pak jsme chvilku zase plavali. Zeptal jsem se: „Co tu děláš?“

„Koupu se,“ zasmál se.

„Víš, jak to myslím.“

„Bydlím tu.“

„Tady?!“

„Jo.“

„Co jsi zač?“

Neodpověděl. Vylezl z vody, zatřepal hlavou jako pes, až se daleko rozlétly kapky, a pak se položil na trávu na záda. Nahý.

Vylezl jsem z vody… no teda, je fakt na co koukat. Plácl jsem sebou vedle něj. Na břicho, nemusím předvádět scénku vztyčování stožáru. Založil jsem ruce před sebe a položil na ně hlavu tak, abych na něj viděl: „Ty hřiby včera byly od tebe?“

„Hmm…“

„Proč?“

„Třeba jsem chtěl udělat radost,“ usmíval se tak, že jsem byl rád, že ležím na břiše. Pode mnou snad, až vstanu, bude důlek…

„Děkuju.“

„Nemáš zač,“ řekl, natáhl ruku a začal mě hladit prstem po kořeni nosu mezi očima. Zavřel jsem oči. Bylo to hrozně příjemné… moc, moc příjemné…, uspávající… Když jsem se vzbudil, nikdo tam nebyl. Jen vedle mého batůžku byl plastový kelímek plný malin a ten mne ujistil, že se mi to jen nezdálo. A vedle kelímku můj zavírací nůž, který jsem včera ztratil.

Tentokrát jsem přes bludný kořen neklopýtl. Ani jsem nechápal, jak jsem se včera mohl zamotat a bloudit. A cestou domů jsem zase našel pár hub.

Odpoledne jsem strávil nad svým učebním plánem. Plním, zatím dobrý. Houby, které jsem našel, zamíchala babička do těsta na bramboráky, které dělala k večeři. Ani jsme neseděli u stolu, kradl jsem jí je rovnou z talíře, na který je po dosmažení odkládala.

Večer u televize babička oznámila: „Mluvila jsem dneska ve vsi s panem Horákem.“

„Babi, já nevím, kdo je pan Horák.“

„To je zdejší hajný. Říkala jsem mu, že jsi byl u Oka a že z toho nemám vůbec radost. Říkal, že jejich Dan je teď přes prázdniny doma. On studuje lesnickou. A ten je prý u Oka taky pečený vařený. Neviděl jsi ho tam? Říkala jsem ti, že k Oku je lepší chodit ve dvou, je to bezpečnější.“

Tak vida, už mám jeho jméno. A bydlí v hájence. A žádný přelud. Kluk, co studuje lesnickou. Ale uvízl mi v hlavě pěkně, to se musí nechat. Docela se těším na zítřek.

Po snídani jsem se rovnou vydal k Oku. Sluníčko už zase hřálo, tak jsem shodil triko a kalhoty, z batůžku vytáhl ručník, který jsem hodil na trávu a natáhl se na něj v plavkách, které jsem si dnes vzal. Vylovil jsem učebnici, že spojím na chvilku příjemné s nutným. Chvilku jsem šrotal a najednou jsem ucítil, jak mi na záda dopadl kamínek. Zvedl jsem hlavu. Vůbec jsem ho neslyšel přicházet. Stál kousek ode mne a smál se a oči mu svítily.

„Ahoj, Dane.“

Rozesmál se ještě víc: „Takže už víš, jak se jmenuju!“

„Babička mluvila ve vsi s tvým otcem…“

„Aha. Půjdeme do vody?“ Shodil triko, zul se a maskáčové kalhoty stáhl společně s boxerkami. Ukázal na moje plavky a zasmál se: „Tohle můžeš s klidem sundat, sem stejně nikdo nechodí!“ Tak jsem poslechl.

Vlítli jsme do vody a zase po sobě začali cákat jako puberti. Ponořil jsem se pod vodu a udělal pár temp a najednou strašná bolest v lýtku. Když jsem chvilku ležel na sluníčku, přece jen jsem se trochu rozehřál, a když jsem pak vlétl do studené vody, dostal jsem křeč. Máchnutím rukou jsem se dostal nad hladinu, kde jsem se začal plácat, jak jsem se snažil udržet a současně natáhnout a propnout bolestivou nohu. Vyděšený Dan zakrauloval ke mně, chytil mě a začal táhnout ke břehu:

„Co je, co se děje?!“

„Křeč, dostal jsem křeč do nohy…“ Dostali jsme na místo, kde jsme stačili, opřel jsem se o něj, držel mě okolo pasu a já si protáhl nohu. Bolest ustoupila: „Díky moc…“ Nepustil mě, pořád mě držel a já si najednou uvědomil, co mě to tlačí do břicha. Postavil se mi taky. Tiše se zasmál, sevřel mě a začali jsme se líbat. Ruce mi vyletěly a sevřel jsem ho okolo krku, jeho ruce sjížděly pomalu po mých zádech, až se zastavily na zadku a přitiskly mne co nejtěsněji k němu. Začal jsem ztrácet dech. Odtrhl jsem rty a trochu zaklonil hlavu. Tomu smíškovi svítily oči: „Věděl jsem to! Já to věděl!“

Vyběhli jsme na břeh a složili se na trávu podél sebe na devětašedesátku. Vzal mě do úst a já mu oplatil. Sametovost jeho žaludu a kamenná pevnost jeho klacku. Bože, za co jsem si zasloužil někoho tak krásnýho… Dan na mě pracoval jazykem, občas si můj klacek zasunul do krku a zase se vrátil k mazlení se žaludem a přitom mi vydatně pomáhal rukou. Najednou prudce cukl pánví dozadu, vyjel z mé pusy, chytil svůj klacek do ruky a začal mi stříkat na obličej. Cítil jsem, že už budu, a chtěl jsem mu oplatit, ale chytil mě za zadek, abych nemohl uhnout, a tak jsem mu celou dávku pustil do pusy. Teprve teď mě pustil, podíval se mi do očí a polkl. Zasmál se a jazykem znova olízl můj žalud. Pak se přesunul obličejem k mému. Okouzleně si mě prohlížel, natáhl ruku a setřel prstem část své nadílky z mé tváře a podal mi ji. Poslušně jsem prst olízl. Očistil mi celý obličej.

Leželi jsme, tělo na tělo a líbali se. Jemně. Tentokrát to nebyl dravý francouzák jako náš první polibek. Bylo to takové jemné pusinkování, oždibování… Uvědomil jsem si, že ho najednou vidím rozmazaně, protože mi do očí vstoupily slzy. Úlevné slzy. A ze mne vypadlo: „Miluju tě…“

„Já to vím. Já tebe taky.“

Při večeři se babička zeptala: „Tak co, byl u Oka Horákovic Dan?“

„Byl, babi.“

„To je dobře. Říkala jsem ti, že u Oka nemá být člověk sám.“

„Já vím, babi. Jenom jsem si nikdy neuvědomil, že vlastně ty máš vždycky pravdu.“

***

Tak. Takže to by bylo, kdybyste chtěli vědět, jak jsem strávil prázdniny. A já musím říct: „SKVĚLE!“

Zkouška v září dopadla taky dobře, do dalšího ročníku plynule s čistým štítem. No a jinak… Jé, promiňte, tenhle mobil vzít musím: „Ahoj Dane! Co? Spolubydlící na koleji odjede na víkend domů? Skvělá zpráva! Takže o program na víkend máme postaráno! Cože? Čemu říkáš vilnej smích? No počkej o víkendu, já ti ukážu… promiň, počkej chvilku!“ Tak helejte, tenhle hovor bude už dost soukromej a taky možná dost dlouhej, tak se mějte…