• Saavik
Stylromantika
Datum publikace20. 5. 2018
Počet zobrazení886×
Hodnocení4.69
Počet komentářů6

Další ze vzpomínek mých kamarádů.

***

TOMÁŠ

Bylo jaksi po poledni, když se ozval domovní zvonek. Miluju nedělní nezvané návštěvy… Přesto jsem návštěvníka obdařil úsměvem číslo deset, protože to jednak byl moc pěkný kluk, jednak oblíbený podnájemník mé tetičky. Kdysi u ní bydlel jako student a už tak nějak zůstal, i když začal pracovat.

- Ahoj, co tě vede k našemu prahu? Jdeš dál? -

Nikdo nebyl doma, tak jsem si říkal, že trochu rozptýlení by neškodilo.

- Ani ne. Jenom jsem přišel vyřídit, že paní Červená je v nemocnici. Večer jí nebylo dobře, tak jsem musel volat rychlou. -

Celkem mne to překvapilo, protože moje tetička by strčila do kapsy osoby o deset, i více let mladší, ještě minulý týden byla určitě zcela v pořádku a jela s námi na výlet na kole. Druhý den jsme za ní se segrou zašli a vypadala sice bledě, ale celkem v pohodě. A ráno přišla zpráva, že tedy jaksi bohužel…

Teta neměla nikdy děti, žila si svůj život, a tak jediným dědicem byla teoreticky naše máma, její mladší sestra. Teta si všechno zařídila, protože co kdyby náhodou, takže nenastaly žádné hádky. Já zdědil dům, sestry peníze. Spokojenost na obou stranách.

- Tož tak a včil abych se stěhoval. Problém je, že nemám gde. -

Nájemník mé tety, Tomáš, byl odkudsi z moravského slovácka, mluvil nářečím, které se používalo někdy za první republiky, a já ho trochu podezíral, že schválně. Občas přecházel plynule z jednoho do druhého a znělo to velmi zajímavě. Podezíral jsem ho, že tak mluví hlavně proto, aby ho holky nepřehlídly. O což nemusel mít v žádném případě strach. Jeho máma byla holka z Moravy, ale otec byl zambo z Kuby. Studoval ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, a ona tam pracovala. Jestli byl z poloviny tak hezký jako Tomáš, ani jsem se jí nedivil.

- No, jestli nemáš kam hlavu složit, klidně tu zůstaň. Aspoň tu nebudu sám. -

Přijal mou nabídku a začali jsme válčit spolu.

Holky se u něj střídaly tak, že mi z toho šla hlava kolem. Než jsem si zvykl na Helenku, už tu byla Irenka. A než jsem si zapamatoval jméno Janičky, už mi představoval Lidušku. A potom si přivedl Sabinu. Na můj vkus byla poněkud… profláklá. Vypadala jak rozkuřovačka a sympatická mi nebyla ani trochu. Tomáš do ní ale byl hotový a najednou z něj byl hodný, poslušný a věrný kluk. Nechápal jsem, ale přál jsem mu to.

Netušil jsem, jestli ví, nebo neví, že jsem na kluky. S nikým jsem v tu dobu nechodil, ale nějakého nočního přítelíčka jsem si občas domů přivedl.

***

- Jo, pojď, - zareagoval jsem na Tomovo klepání na dveře pokoje, který jsem využíval jako domácí kancelář, když jsem potřeboval dodělat něco do práce. Chvilku jsme si povídali, ale…

- Copak? - pokusil jsem se mu pomoct.

Jeho zjevné rozpaky dávaly tušit, jakým směrem se bude ubírat naše další konverzace. Jistý druh rozpaků už poznám. Moc do pracovny nechodil, taky neměl proč. Oči mu utkvěly na kalendáři s pánskými akty. Byl to velký kalendář a ty akty byly hezky dobře viditelné, žádné náznaky a skrývání za knihou, nebo tenisovou raketou.

- No víš, nechcu se tě nejak dotknout, ale… -

A zase to rozpačité mlčení.

- Ale rád bys věděl, jestli jsem na kluky, mám pravdu? - ukončil jsem naši rozpravu.

Široce se usmál a já se rozpustil jak máslo.

- Jestli si mi přišel říct, že bys to rád vyzkoušel, abys měl jistotu, mé tělo, můj pták a moje postel je ti k dispozici. Dnes i kdykoliv jindy, - vnadil jsem ho, i když mi bylo jasné, že opak je pravdou.
- Tak do toho bych šel leda za mega, - smál se těmi krásně bílými zuby a já cítil, že ještě chvilku a bude ostuda.
- A co ten náhlý zájem o mou orientaci? -
- No, Sabča se ptala, jestli se nebojím bydlet s teplým. A já říkal, že jsem nic nepozoroval. -
- Však si taky nic pozorovat neměl. Myslíš, že se vrháme na každýho hezkýho kluka v okolí deseti kilometrů? - ušklíbl jsem se.

Lidi z nás fakt dělají nevím co.

- A vůbec, co je té káče do toho? - vzpoměl jsem si.
- Ale, šak ona to nemyslela ve zlým, - omlouval ji honem, - jen asi, že sis jí nevšímal, tak jí to došlo. -

Ale pendrek chlapečku, došlo zase mně. Ona na mne dělala oči a kroutila zadkem, jenomže já nezabral. Možná mne viděla s nějakou noční návštěvou.

- A tobě to vadí? - zeptal jsem se Tomáše.
- Mně? Proč? Šak si ho strkej, gde chceš, třeba ke včelám. -

Smáli jsme se a bylo zas všechno jako dřív. Jednou dokonce zvědavě nakoukl přes mé rameno, když jsem sledoval na počítači něco, co mi poslal kámoš.

- Tož ukaš, ať neumřu blbé… -

Po chvíli zavrtěl hlavou a pravil:

- Náš stařéček vždycky říkali, že kromě války a jedu by měl člověk vyzkóšat fšecko. Toš myslím, že fšecko asi fakt né… -

A víc se o tom u nás nemluvilo.

***

A přišlo jaro, všechno kvetlo, všechno se párovalo, jen já byl zoufale sám. Chyběla mi blízká duše, chyběl mi partner, přítel, který by ke mně patřil víc, než jen na jednu noc a dva zásuny.

Přijel jsem domů z práce, vystoupil z auta a ze schodů do domu se skulila velká bílá koule a radostně se ke mně vrhla.

- Co to je? - zeptal jsem se vyjeveně.
- No, přece pejsek. Malý, bílý pejsek, - prohodil lehce Tomáš.
- Děláš si pr… srandu? Malý? Koukni na ty tlapy. Za půl roku z tohohle roztomilýho chlapečka bude něco mezi mastodontem a ledním medvědem. -
- To je holčička, nikoliv chlapeček. Nechcu ti kazit pohled na svět, ale nésó leda kluci. A jmenuje se Bella. -
- To je jedno, třeba Isabela Parmská. Pěkně si ji zase vem a jdi ji vrátit. -

Což se ukázalo jako problém číslo jedna, protože Tom tvrdil, že si psa vzal od někoho na ulici. Prý nedomyšlený dárek.

- A když budu moc moc hodný, možu si ju nechat? - dělal na mne oči Tomáš. Věděl, že se mi líbí, a občas si zablbnul.

Problém číslo dvě byla ta štěněcí roztomilost a umanutost. Když jsme koukali na zprávy, pes skákal za námi na gauč. Když byl po stopadesátépáté shozen, chvilku se udiveně koukal a pak hup, a už tam byl zpátky. Vzdal jsem to.

- Ale do postele si ho nebudeš brát, že ne? - obrátil jsem se na Toma.

Kouknul na mě jako andělíček, byť trošku pošmourný.

- No, že jsi to ty, - a nahodil úsměv, který mne dojímal. Což byl nepochybně účel.

Nad ránem jsem se vzbudil se štěnětem stočeným do klubíčka, pod bradou… A tak nám Bella tak nějak zůstala.

Začal jsem ji mít rád v okamžiku, kdy své první neumělé štěkání obrátila jasně na tu slavnou Sabinu.

***

První, co mne uvítalo po vstupu do domu, byla loužička a hromádka. Bella se provinile krčila u stěny, ale trochu se taky koukala, jako že za to nemůže. Nikdo ji nepustil ven, tak co ona, chudáček. No jo no, ale kde je Tom? Pokud šel pryč, dával ji do garáže, kde se to líp uklízelo. V pokoji jel na prázdno přehrávač a jinak ticho. Bella se zastavila před dveřmi Tomášova pokoje. Zaklepal jsem.

Nic.

- Tome? -

Nečekal jsem na pozvání, protože jsem začal tušit, že žádné nebude, a rovnou jsem vešel. Tom ležel na posteli a brečel do polštáře.

- Tome, co se děje? Někdo ti umřel? Něco doma? -

Jen zavrtěl hlavou, ani se neotočil.

Rozpačitě jsem mu hrábl do vlnitých, tmavě hnědých vlasů.

- Nebreč, to bude dobrý… -

Jako utěšitel bych se asi neuživil. Vrátil jsem se do pokoje a chtěl vypnout přehrávač. Teprve teď jsem si všiml, že je tam pořád disk. Zatlačil jsem ho dovnitř a čekal. Jaksi podvědomě jsem vycítil, že to, co uvidím, se mi moc líbit nebude.

Porno. Hnusný porno. Teda, ne, že bych byl nějaký prudérní mravokárce, nebo tak něco, sám se na péčko běžně dívám. Ale to, co jsem viděl teď… A v čele Sabina… Kdosi se postaral…

Vytáhl jsem disk a hodil ho do koše. Co taky s tím, že ano.

Vrátil jsem se k Tomášovi. Spal. Asi to nejlepší, co mohl udělat.

V podvečer přišel do pokoje, oči oteklé spánkem i pláčem. Ale jinak se mi zdál celkem v pohodě.

- Viděls? -
- Jen prvních pár minut, než mi došlo. -

A zároveň jsem hodil hlavou ke koši. Jen přikývl.

Od té doby si už slečny nevodil. A já si v duchu říkal, jak je možné zamilovat se do takové rajdy natolik, že si kvůli tomu zničí kluk život. Osobně bych si o ni neopřel ani špinavé holínky.

Ani jsem si nevšiml, že se přehnalo léto, Tomáš už byl z nejhoršího venku a pomalu to zase byl ten usměvavý kluk jako dřív. Ale cítil jsem, že se pořád vnitřně trápí, jako by ho cosi žralo.

- Co se děje, co to s tebou je? - zeptal jsem se, když uprostřed filmu vstal a šel pryč.

Otočil se a chvíli na mne koukal.

- Kolik jsi toho tehdy, víš, co myslím, kolik jsi toho viděl? -
- Skoro nic. A to, co jsem viděl, to jsem už dávno zapomněl. -
- No, já viděl možná trochu víc, ale všiml sis, že nikdo neměl gumu? -
- Děláš si… -

Zvedl si triko a popotáhl tepláky. Těsně nad tříslem měl bolák.

Myslím, že u odběrů jsme museli vypadat jako spolek ztracených duší. Nevykládal jsem nikomu, co a jak, a oni se neptali.

Tomáš byl pozitivní.

Vyhodili ho z práce.

Rodina přestala brát telefony.

Kamarádi už nebyli kamarádi.

Moje sestry k nám přestaly pouštět své děti.

Tomáš odmítal cokoliv a jen celé dny sedával schoulený, držel v objetí psa a mlčel. Bella se k němu tiskla, jako by tušila, že to potřebuje.

Nebral léky, odmítal jíst.

A pak mi na stole v práci zazvonil telefon. Sousedka.

- Ty, myslím, že se u vás něco děje. Pes lítá od baráku k brance a štěká jak pominutý. A ve svým věku už přes plot nepolezu. -

Je to skoro zázrak, že jsem tehdy do nikoho a do ničeho nenaboural. Vyskočil jsem z auta a letěl k domu. Pes se vrhal na branku jak šílený. Sotva jsem otevřel, chytila mne Bella za kabát a táhla ke dveřím.

- Tome! -

Žádná odpověď.

- Tomáši! -

Nic.

Bella netrpělivě zakňučela u koupelny. Tam na zemi ležel Tom, okolo plno platíček od léků. Vybrakoval lékárničku, kde teta měla patáky snad ještě po naší babičce. Nikdy je z nějakého důvodu nevyhodila. Možná, aby je v popelnici nenašly děcka. A mě nikdy nenapadlo to udělat.

Léky byly staré minimálně deset let, ale i tak. A bylo jich hodně.

V nouzi nejvyšší… Popadl jsem zubní kartáček a strčil ho Tomovi do krku. A znovu a znovu. Konečně ho naplo a vyletěl z něj pestrobarevný gejzír.

Rychlá přijela do pár minut a v ní šofér, sestra a doktor. Když šofér sestře cosi pošeptal o buznách a zhrzené lásce, celkem drsně ho okřikl. Byl jsem mu za to vděčný, já už na to sílu neměl.

Během příštího roku se Tomova nemoc rozjela tak, jako u jiných za pět let. Odmítl se vrátit domů, a když mu doktor nabídl místo v léčebně, přijal.

I přes mé ujišťování, že mi to nevadí, že ho mám rád. Nemělo cenu cokoliv předstírat, přiznal jsem Tomovi, že jsem se do něj zamiloval.

- No právě. Co je to za blbost, zamilovat se do mrtvoly? Kašli na to, najdi si někoho a už na mě nemysli. -

No jo, to se líp řeklo, než udělalo. Nemohl jsem ho nechat napospas osudu a černým myšlenkám. Doktor, který chodil do léčebny na půl úvazku, mi vysvětlil, že někdy lidské tělo je tak nějak samo proti sobě. Určité geny vedou k rychlejšímu rozvoji onemocnění. Místo aby infikovaným buňkám pomáhaly, ničí je a oslabují. Zabíjí samy sebe. Proč, to se zatím neví.

Tom se mi ztrácel před očima. Držel jsem ho za horkou, suchou ruku a nevěděl, co mu mám říct. Po obličeji mi tekly slzy, i když jsem věděl, že zrovna tohle bych neměl.

- No vidíš, kdybych si nechal od tebe natrhnout prdel, byl jsem na tom dneska možná líp, - měl záchvat roztomilosti Tom.
- Jo jo, měl bych být nemocný spíš já, že jo, - přistoupil jsem na jeho černý humor.

A blížila se zima. Opatrně jsem sondoval, co by Tomovi udělalo radost. Ale když mě poslal dost drsně tam, kde ani sluníčko nesvítí, přestal jsem s tím. Vánoce měly být tabu.

***

Když se rozječel budík, v polosnu jsem ho zaklapl a s vědomím, že je sobota, jsem hodlal pokračovat ve spaní.

Nové zvonění a štěkot psa.

To není budík, to je domovní zvonek. Jestli je to nějaký agent s teplou vodou, který se snaží udat před Vánoci nějaké jindy neudatelné šmejdy, asi se zachovám poněkud agresivně.

Vykoukl jsem z okna a uviděl mladého doktora. Stál u naší branky a zvonil. A já v té chvíli věděl, že kvůli pozvání na punč to fakt není. Doklopýtal jsem do chodby a bzučákem mu otevřel. Třásl jsem se jak v zimnici, i když v domě bylo teplo.

Ani nemusel nic říkat. Stál mezi dveřmi a já věděl, že je všechno špatně.

- Proč jste ho nehlídali? Proč jste na něj nedávali pozor? -

Samotný jsem byl překvapený hysterií ve mém vlastním hlase.

Tome… Tomášku…

Doktor mne vzal za paži a nasměroval do bytu. Natlačil mne do křesla a v podstatě mi vnutil jakýsi prášek. Z kabely vylovil lahvičku vody a dal mi ho zapít. Takže se na to zjevně připravil.

Po chvíli jsem se propadl do sna. Poslední, co jsem viděl, byla Bella, spokojeně chlupatící jeho rifle. Uvědomil jsem si, že na něj ani jednou neštěkla.

Přišel jsem k sobě až odpoledne. Doktor seděl v protějším křesle a podřimoval. Teď zvedl hlavu a podíval se na mne. Nevěděl jsem co říct.

- Děkuju… - vzmohl jsem se aspoň na trochu slušnosti.
- Nemáte vůbec zač. To je v pořádku. Vím, jak vám je, zažil jsem to na vlastní kůži. Odpočiňte si a… -

Sklonil hlavu a já si nemohl pomoct, ale měl jsem pocit, že se mu zachvěl hlas.

Za normálních okolností bych se neptal, ale jednak jsme se už nějaký ten pátek znali, jednak jsem tušil, co mi odpoví.

- Pane doktore, vy… –
- Ano, já taky. Na shledanou. -

***

VÁNOCE S DOKTOREM

Když se člověk rozejde, tak cítí buďto bolest, nebo úlevu. Přijde na to. Ale když ten druhý zemře…? I když, jak to bylo v mém případě, zůstane láska nenaplněná… Potom co? Bloumal jsem prázdným barákem a v hlavě mi hučelo.

- Tome… Tomášku… cos mi to udělal… -

Přísahám, že dostat tehdy tu mrchu do rukou, tak mi dneska hobluje prdel nějaký mukl.

V té době mi nejvíc pomohl doktor. Docela jsme se spřátelili. Snad i díky podobnému osudu. I jeho milý se zabil. I když on zjevně spíš demonstroval své zoufalství a bohužel se mu to povedlo… Ale když mi domluvil sezení u kolegy psychologa, poslal jsem ho na výlet do Nestle. Přece se nebudu vykecávat někomu, koho to ani v nejmenším nebude zajímat. Nanejvýš si pomyslí: Co mi to sem proboha poslal ten Robin za cvoka…?

A byly Vánoce.

Ale letos jsem se rozhodl, že nic. Žádný stromeček, dárečky, kapr (stejně ryby nerad), a hlavně, že budu sám. Rodina se sice frněla, ale bylo mi to tak nějak jedno. Vlastně mi bylo všechno jedno skoro všechno.

Jenomže den před svátky se u mě vynořil doktor. A prý, že mě zve, budeme u něho. Odmítl jsem ještě dřív, než domluvil. Vrhl se na mě jako káně na myš a tak dlouho do mě hučel, až mě ukecal. V přesvědčování byl tedy skutečně dobrý.

Druhý den se pro mě stavil cestou z nemocnice. Ještě voněl takovým tím špitálním čuchem. Seděl jsem v autě a díval se na míhající se město.

- Tradice zůstala zachována. -
- Co? -
- No, že letos zase není sníh. Už si ani nepamatuju, kdy byly Vánoce doopravdy na sněhu. -

Neřekl jsem na to nic. Rozhovor vázl. Začínal jsem mít neodbytný pocit, že jsem měl sedět doma.

Vešli jsme do domu. Veliké hale vévodil obraz v bílém rámu. Věděl jsem, že ho maloval jeho mrtvý přítel. Pod klenbou duhy se tam vzpínal hřebec. Po bílé srsti mu pableskovaly duhové flíčky. Když okolo toho obrazu šel, vztáhl ruku a pohladil ho. Věděl jsem, že to dělá už šest let. A třeba desetkrát denně.

Prostřeli jsme pro dva, jídlo nám tam nechala jeho sestra. I když jsme se domluvili, že to nebude klasika, tak byl aspoň salát a řízky. Kuřecí, naštěstí.

Když se na stole objevilo víno, já si dal, Robin jen symbolicky.

- Co kdyby něco? - řekl a očima ukázal na telefon.

Seděli jsme v setmělém pokoji a v krbu praskala polena. Nakonec jsme se domluvili, že si pustíme aspoň tu pohádku. Byla nějaká ultra moderní, za chvíli už jsme se nechytali. Nakonec jsme si pustili nějaký film. Ani jsme ho nedokoukali.

Seděli jsme a byli ticho. Znovu se mě zmocnil pocit, že jsem tu neměl vůbec chodit. A najednou, bez pobídky začal doktor mluvit. A já se konečně dozvěděl, jak to bylo s jeho přítelem.

- Jako každý nový doktor, musel jsem i já projít tak řečeným kolečkem. Prostě vyzkoušet si všechna oddělení. Na interně jsem potkal kolegyni z fakulty. Byla ve vyšším ročníku, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Ale protože byla rezavá jak liška, tak jsem ji registroval. Byl jsem rád, že je tam někdo, koho znám, a ona mi opravdu hodně pomohla. Moji vděčnost a kamarádství si ale vyložila špatně. Nebo možná, že jsem se jí doopravdy líbil. Začala mě balit. Decentně sice, ale balit. Tvářil jsem se, že mi nedochází, ale bylo mi jasné, že to nepůjde do nekonečna. Tahle slečna nevypadala na to, že by se jen tak vzdala toho, co chce dostat. Jednou vplula na lékařský pokoj a hned:

- Mám lístky na Gotta. Nešel bys se mnou? -
- Promiň, ale ne. Ten pán mě opravdu nebere. -
- A kdo tě bere? -

Rozhodl jsem se, že to risknu.

- No, víš, moje krevní skupina je spíš Eltonek. -

Vzal jsem do tří prstů šálek s čajem a s patřičně přihřátým gestem jsem se napil. Chvilku na mě koukala a potom se zeptala:

- Myslíš, jako Elton John? -

Cudně jsem sklopil víčka.

- Tak to asi nemám moc velkou šanci, co zlato? - zeptala se tiše.
- Žádnou, promiň. -

Najednou se naklonila nad stolem a políbila mě na tvář. Jenom tak lehce, jako když zavadí motýl.

- Děkuju za důvěru. A budu mlčet, slibuju. Co jsem to ještě chtěla… a na výstavu starého čínského porcelánu bys šel? -

Rozesmál jsem se tak, že to muselo být slyšet až na pokojích u pacientů.

- Ty se hned tak nevzdáváš, že? Ale ano, na výstavu bych šel. -

A tak jsme si spolu občas někam vyšli. Na výstavu, do divadla, na večeři. V práci nás dokonce už začali brát jako párek. Mladý doktor a mladá doktorka. Hodili jsme se k sobě. Zkusili jsme se i milovat, ale oba jsme cítili, že to nebude to pravé. Hlavně já to cítil, i když jsem to s ní zvládl. Jednak to byla hezká holka, jednak jsem ji měl rád a byl jsem mladý a plný síly. A pak se jednou přihrnula jako velká voda. Má kolosální překvapení. Účast povinná. Neomlouvá ani vlastní kremace. V podstatě mě našlapala do auta a jelo se. Byla tajemná jako druidská svatyně, ale když nasměrovala do té části města, kde měl její bratranec malou galerii, začal jsem něco tušit. Občas tam umožňoval výstavy začínajícím výtvarníkům. Dneska tam byly nějaké obrazy. Když jsme vešli, jediný pohled na mladého umělce stačil, abych se zorientoval. Ten kluk byl doslova jasný.

- Poslyš, ty malá můro. Mám tě zastřelit hned, nebo až za chvilku? -
- Nevděk světem vládne. Člověk se tady snaží a ještě dostane vynadáno… -

Vyplázla na mě jazyk a strkala mě k prvním obrazům. Některé mě opravdu zaujaly. Hlavně ta deprese, která z nich přímo sálala. Zjevně si to spočítala tak, že jsme byli mezi posledními návštěvníky. Přišla k mladíkovi a pozdravili se. Očividně se už znali.

- Říkali jsme si tady s přítelem, že máte opravdu krásné věci. Rádi bychom se s vámi seznámili. Zajdete s námi do Avionu? -
- Nerad bych obtěžoval, - řekl rozpačitě. Místo toho, aby se díval na dámu, se kterou mluvil, koukal na mě.
- Výborně! Tak v šest vás budeme čekat, - řekla Lenka suverénně.

Bůh buď milostiv tomu, kdo ji jednou dostane…

Přišel přesně. Ještě než si sedl, Lenka vstala a řekla:

- Bavte se příjemně, pánové. Já mám rande. -

A odkráčela středem.

Po překonání počátečních rozpaků jsme si nakonec tu večeři dali a i nějaké víno. Šli jsme večerním městem a on se ke mně jaksi samozřejmě přidal. O naší případné orientaci nepadlo celou dobu ani slovo. Ale když jsem z něho začal v hale svlékat košili, nebránil se. Bylo mi jasné, že je to jeho po prve, ale taky mi bylo jasné, že to chce tak, že pro to udělá cokoliv. Ležel vedle mě a já zkoumal jeho tělo. Měli jsme čas až do rána, nebylo kam spěchat. Pomalu a jemně jsem ho zasvětil do tajů lásky. Jenom tichounce sykl. Díval se mi do očí a rychle dýchal. Objal mě a dlouze jsme se líbali. Věděl jsem, že je navždy jenom můj a nikdo mi ho už nikdy nevezme. Kdybych jen tušil, jak se mýlím…

Žili jsme v té době jenom jeden pro druhého. Milovali jsme se a neviděli jsme a neslyšeli. To byla chyba. Jeho otec viděl a slyšel. Jednou vtrhl do ateliéru a přistihl nás v situaci tak jednoznačné, že nemělo cenu cokoliv vysvětlovat. Řekl jsem, kdo jsem, kde pracuju, že jeho syna miluju. Všechno marné. Začal na syna řvát, že ho na té pitomé škole nedržel proto, aby se z něho stala buzerantská děvka. Přinutil ho odpřisáhnout, že se mnou skončí. A hlavně s tou prasárnou. Odpřisáhl. A dodržel. Dva dny. Potom jsem ho našel v hale. Přitiskl se ke mně a plakal, že se raději zabije, než by žil beze mne. Vymluvil jsem mu takové nápady. Může se přece nastěhovat ke mně. Je snad proboha dospělý. Nechtěl, kvůli matce. Jeho papá si zašel za ředitelem a udělal tam takové tóčo, že to nemocnice už dlouho nezažila. Nechybělo moc a letěl jsem. Ještě, že se za mne postavila naše primářka.

Zase jsme se scházeli, jen jsme si dávali větší pozor. Stejně to prasklo. Co přesně se u nich doma odehrálo, to jsem se nikdy nedozvěděl. Možná dobře… Jak to dopadlo, to víš. Nenašel jsem v sobě sílu jít na pohřeb. Stejně bych tam nebyl vítaný. Ale večer jsem přelezl hřbitovní zeď a na čerstvém hrobě svého milého jsem se sesypal a dvě hodiny brečel.

Myslel jsem, že se zblázním. Ale to si doktor nemůže dovolit. Musí být pořád ve střehu. Lidé nejsou housky v supermarketu. Nutnost myslet na jiné mě v podstatě zachránila. Nějak jsem se z toho pomalu dostával. Jednou jsem se u hrobu potkal s jeho otcem. Vypadal jak stařec. Neovládl jsem se a zeptal se ho, jestli je mu teď líp.

Už je to šest let. Trochu to přebolelo. Nejdřív jsem myslel, že si už nikdy nikoho nenajdu. A taky jsem celou tu dobu byl sám. Než jsem potkal tebe. A zase jsem se zamiloval. Chtěl bych s tebou žít… -

- Co to má být? Žádost o ruku? - zeptal jsem se tiše. A pocit, že jsem tu neměl chodit ještě zesílil.
- Chtěl bych jet domů…, - řekl jsem.
- Domů? Vždyť nic nejezdí. Zavezu tě autem. Ale myslel jsem, že tu zůstaneš. Máš dole nachystaný pokoj. Nechoď pryč, prosím. Zůstaň tady, nechci být už sám… ne dneska… nechoď pryč, prosím tě… -
- Robine, já ti přece nemůžu nahradit tvého přítele. Nikdy nebudu on. -
- Ale já přece nechci, abys mi ho nahrazoval! Je mrtvý. Už šest let. Já chci tebe. Miluju tě. Opravdu. Miluju tě. Mrtvý přece musí uvolnit místo živým… -

Z očí mu tekly slzy. Bylo mi ho líto. Vztáhl jsem ruku a pohladil ho po vlasech. Vzal mě za druhou a políbil do dlaně. Přitáhl mě k sobě. A najednou jako by mě něco postrčilo. Políbil jsem ho na rty. Začali jsme se objímat, hladit a dlouze líbat. Za chvilku ležely naše šaty na hromádkách a my na zemi u krbu. Stočil mě pod sebe a… Zabolelo to. Ale byla to příjemná bolest. Navíc se s každým proniknutím měnila ve slastné pocity. Netrvalo dlouho a cukalo to ve mně orgasmem. Ale on nebyl ani zdaleka hotov. Miloval mne pomalým, něžným pronikáním. Ještě nikdy s nikým to nebylo takové. Snad po prve v životě jsem si mohl říct:

- Tak to je konečně ono! –

Podíval jsem se mu do očí. A viděl jsem, že nelhal. Opravdu mě miluje. Mrtvý musel ustoupit živému. Život musí jít dál. To se nedá nic dělat. Věděl jsem, že s ním zůstanu. Pokud mě bude milovat tak, jako miloval svého přítele, co mi bude chybět? Vždyť kolik našinců může říct, že poznali opravdovou lásku?

A to byly mé první Vánoce s doktorem.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk51

Rád bych předem a na rovinu uvedl, že jsem transgender. Než zase někdo bude mít potřebu udělat to za mne. Jinak je mi 51 let. Pracuji v sociálních službách.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #6 Odp.: Sdílené povídky 2Liem 2018-06-04 13:38
Osobně se nerad opakuju, ale tady musím tas a znovu : Mám tvé povídky moc rád.
Citovat
+1 #5 Odp.: Sdílené povídky 2zmetek 2018-05-23 22:22
Beru to znova. Jsi fakt skvělej. Možná ve výsledku trochu cukrkandl, ale já ho sakra potřebuju, takže znova velký dík.
Citovat
0 #4 Odp.: Sdílené povídky 2pavla 2018-05-22 19:55
Cituji zmetek:
U mě vždycky za plný počet. I se závistí, že to neumím tak dobře. :-)

Ale umiš.
Citovat
0 #3 Odp.: Sdílené povídky 2Saavik 2018-05-22 19:05
Děkuju za body i za komenty.
Citovat
+6 #2 Odp.: Sdílené povídky 2maf 2018-05-21 08:41
Jo jo takový je život, krutý a přitom krásný. A ty to umíš setsakra dobře popsat! Moc děkuji za super počtení na úvod dne.
Citovat
+4 #1 Odp.: Sdílené povídky 2zmetek 2018-05-20 23:17
U mě vždycky za plný počet. I se závistí, že to neumím tak dobře. :-)
Citovat