Slova na památku

Ahoj,

to je náhoda, co? Už to bude nějaký ten pátek, co jsme se neviděli. Ani bych nedokázal spočítat, jak dlouho vlastně bylo. Ale stalo se hodně věcí, že? Je to až neskutečné, jak čas mění všechno. Jo, vím, že vypadám úplně jinak, než jsem vypadal předtím… před třemi roky? Fakt? To je mazec. A co teprve hlava, ta taky prošla změnami. Ani nebudeš věřit, ty jo. Ale všechny vzpomínky tam zůstaly, na to vem jed.

Popravdě si nevzpomínám, kdys poprvé napsal…, ale pamatuju si ty nervy, když jsem se byl dovolovat u táty, jestli bys mohl zůstat. To bylo nepřekonatelný, ale zároveň jsem měl pak nepřekonatelnou radost. Když jsem pak mohl v pátek vystartovat ven a doběhnout si pro tebe dolů pod kopec na parkoviště, bylo to jako zázrak. Začalo období modrého nebe. Zažili jsme spolu celkem dost…, vzpomínek máme přespříliš, ale nikdy nezapomenu na tu jízdu šalinou v Brně na černo, kdy ses mě snažil před revizorem schovat na sebe. Moc se nám to nedařilo teda, ale naštěstí jsem měl šanci na zastávce vyskočit. Dopadlo by to dobře, kdybych se přitom nerozmázl na chodník.

Tajit vše před tvými rodiči bylo taky skvělý. Taková bojovka v reálném životě…, ale tvoje máma si mě oblíbila. Bylo jí to vidět na očích. Měla strašnou srandu z toho, jak jsme dělali u vás doma ty bramboráky. Když jsem u vás byl poprvé, však víš. Chudák málem padla na krovky, když viděla, jak to ohřívané mlíko v mikrovlnce vybublalo. No jo, mladí a blbí. Však chybami se člověk učí…

I na Špilberku jsme spolu byli, na Petrově. Prošli jsme Brno společně skrz naskrz, abychom našli jakékoliv místo, kde by nám bylo hezky. Tohle jsi mě naučil. Hledat. Hledat místa, krásná místa i v těch nezapadlejších koutech. Nejen měst, ale i lidí. Jak by řekl Hrabal, hledali jsme spolu Perličku na dně. Jo, vidíš! Mám maturitu. Tys na ni bohužel nedosáhl, pokud se nepletu…, to mě mrzí.

Nedosáhli jsme toho spolu vlastně na moc. Byla to taková ta krátkodobá láska letních dní. To zní až moc poeticky, ale tak nějak to bylo. Už dnes vím, kde byla chyba. Ale to ti povím asi až někdy jindy, až se tu u tebe zase zastavím.

Naše duše jsou nestálé, to už dneska vím, a kdybych to věděl i tehdy, uvědomil bych si, co vlastně dělám, a zkusil něco udělat, když jsi mi tehdy psal a podprahově volal o pomoc. Říkal jsem si, že je to hloupost, že se nic takového nemůže stát. A opravdu, byla to jenom falešná volání… pro teď.

Neskončili jsme nejlíp a doteď mne to mrzí. Pořád jsem plánoval, že se jednou s tebou náhodou potkám a promluvím si s tebou o tom, co nás vlastně všechno potkalo a jak to všechno bylo. Viděl jsem tě však jenom jednou… na nádraží, když jsem odjížděl z Brna. Vlastně ani nevím, jestli jsi to byl ty. Pořád vnitřně doufám, že ano, protože ten pohled byl mířený přímo na mě. Na nikoho jiného v tom davu by se tak upřeně nedíval…

Pak už jsem o tobě dlouho neslyšel. Až jednou.

Bylo to přesně na rok zpátky, 27. května, jel jsem zrovna tramvají k večeru směrem na Pražský hrad, když mi na telefon přišla ta dvě slova. Nemohl jsem najednou popadnout dech, nemohl jsem tomu věřit. Nevěděl jsem, jestli se mi to zdá, nebo ne. Ale byla tam… čím déle jsem na ně zíral, tím více se mi vrývala do mozku a dávala o sobě vědět tu nelítostnou pravdu.

Byl jsem tam, ale ty už jsi nebyl. Zmizel jsi v okamžiku. Zmizely všechny mé naděje na to, že ještě jednou budu moct říct, co vlastně jsem říci chtěl. Že se budu moct probrat myšlenkami a budu je moct sdílet. Prostě jsi odešel a s tebou odešla jakákoliv šance. A neřekl jsi nic.

A tak tu teda dneska stojím. Stojím a koukám se na černý kámen s tvým jménem a tvou fotkou… a představuju si, že tady přede mnou stojíš a posloucháš, co vlastně všechno jsem ti chtěl říct, ale neřekl. Co všechno jsem chtěl udělat, ale neudělal. A čemu jsem se měl vyvarovat, ale nevyvaroval.

Až teprve ty jsi mi otevřel oči, sice až po čase, ale otevřel. Nezbývá mi teď nic jiného než jít dál a snažit se pomoci jiným, když už jsem nedokázal a neměl šanci pomoci tobě. Vím, že tady někde jsi a že si pamatuješ, co všechno nás oba provázelo. Že koukáš shora na to naše žití tady a čekáš, až se za nějakou dobu zase spolu sejdeme. Nebo možná bloudíš po světě a sleduješ to zpoza ramene. Každopádně, ať už jsi kdekoliv, doufám, že mě slyšíš a že mi odpustíš tu mou nerozvážnost…

***

V ten moment položil růži s černou stuhou na chladný kámen a rychlým pohybem ruky zapálil o škrtátko zápalku. Od ní chytl knot hřbitovní svíce. Vstal, sepjal ruce a sklonil hlavu, ve které se mu honila pouze absurdita. A absurdní byl i den. Svítilo slunce a všichni okolo si užívali teplého jarního víkendu, jenom on stál mezi stromy a náhrobky a díval se na fotografii na něm umístěnou.

Když zdvihl hlavu, zašeptal na rozloučenou. Otočil se na patě a odešel. Neměl, co jiného říct. Úkol, co si dal, už splnil… a bylo jen na Něm, jestli jeho slova vyslyší.

***

Na památku V. P. († 27. 5. 2017). Jen pár dnů s tebou být…