• zmetek
Stylromantika
Datum publikace3. 6. 2018
Počet zobrazení1425×
Hodnocení4.33
Počet komentářů13

„Dobrý den, vítám vás na zámku Svojín. Původně zde stával menší hrádek, který vznikl zřejmě na přelomu čtrnáctého a patnáctého století. Kdo byl zakladatelem, nevíme. První zmínky o majitelích jsou až z počátku šestnáctého století, kdy jsou zmiňováni páni ze Svojína. Ti drží panství až do druhé poloviny sedmnáctého století, kdy Mikulášem ze Svojína rod vymírá po meči. Panství připadá jako odúmrť koruně a panovník je daruje rodu Volfskinů, v jejichž majetku je až do konce druhé světové války. Volfskinové původní hrádek výrazně přestavěli do podoby nynějšího barokního zámku, části původního hrádku jsou patrné v severozápadní části zámku. Po válce byl zámek zabaven na základě Benešových dekretů a posléze byl vrácen v restituci potomkům Volfskinů, rodině Vlčků, kteří zámek vlastní v současné době.“

Tak, historický úvod už máme za sebou. Tahle brigáda mě docela baví. Je pravda, že v podzámecké restauraci bych si jako pingl asi vydělal víc, ale od studenta fildy se očekává spíše intelektuální činnost, i když tohle by asi zvládla i cvičená opice s audioprůvodcem v prackách. Většinu návštěvníků stejně zajímají spíš drby a historky než vlastní historie.

Takže můžeme pokračovat: „Místnosti, ve kterých se nyní nacházíme, pocházejí z původního hrádku, což dosvědčuje síla zdi, která je zde až dva a půl metru široká. Protože každá památka má mít svého ducha, tak tomu je i zde na Svojíně. V těchto místnostech se údajně zjevuje Mikuláš ze Svojína. Pokud jste v úvodu dávali pozor, tak víte, že Mikulášem rod vymřel. Z historie se ale dozvídáme, že Mikuláš měl syna Jáchyma. Zmínky o něm mizí několik let před Mikulášovým úmrtím a má se za to, že zřejmě zemřel násilnou smrtí. Mikulášův duch zde údajně hledá svého syna, podle jiných jeho vraha. Prochází místnostmi s tasenou zbraní a snaží se napadat každého, koho potká. Ale protože je to duch, tak je nehmotný a ti, kteří ho potkali, popisují kromě leknutí jen zvláštní pocit chladu. Vy nemusíte mít strach, protože Mikuláš se zjevuje pouze v noci.“

Tak a prohlídku máme u konce. Polovině z nich stejně v hlavách uvízne jen to, že se tu zjevuje nějaký duch. Rozloučit se, poděkovat za návštěvu, usmát se na ty, kteří poděkují za výklad, a zaskočit ke kase, jak to vypadá s další skupinou. Tam už si skupinku přebírá Petr, další průvodce. Ten je z rodiny Vlčků, takže je tu vlastně téměř doma. Zámek patří jeho strýci. Petr je kámoš ještě z gymplu, to on mi tuhle prázdninovou brigádu dohodil. Rodina na zámku zařídila i tři moc pěkně vybavené apartmány, které je možné si pronajmout. Využívají to hosté při svatbách na zámku. Já jsem ubytovaný v malém pokoji v podzámecké restauraci, mně to stačí. Dívám se na něj, jak si odvádí svou skupinku ke vchodu. Dlouhé světlé vlasy stažené do culíku, na bradě krátké vousky. Usměje se na mě. Všiml on si vůbec, co to se mnou dělá?

Paní Malá v pokladně na mě zavolala: „Chymku, vezmeš si na třetí tu anglickou skupinku?“

„To víte, že jo…“ Jdu se napít čaje. V sezóně se otevírá na devátou a poslední prohlídka je od pěti hodin, takže to se člověk něco nažvaní a v krku vyschne. Vlažný čaj je lepší než studená limonáda. Tu jsem zkusil druhý den brigády a ten následující jsem skoro nemluvil. Na chvíli se posadit a znovu na prohlídkový okruh. Zachřestit klíči, aby na sebe člověk upozornil: „Tak prosím, kdo jde na prohlídku?!“

***

Petr s Anežkou nesli své nůše s trávou nasekanou na lesní mýtině. Nechtěli se proplétat s nůšemi mezi stromy, tak šli po cestě, která byla zařízlá ve strmém lesním svahu. Ten jezdec se objevil před nimi náhle a nečekaně. Císařský voják. Seskočil z koně s tasenou zbraní: „Co jste zač?“

„Byli jsme na trávě…“

„Odkud jste?“

„Ze Svídny.“

„Lžete! Svídnu vypálili Švédové! Co mi to chcete namluvit?“

To jim nemusel říkat, věděli to moc dobře. Když se blížila švédská vojska, která táhla na Prahu, vypravili je rodiče s kozou a nějakými zásobami do jeskyňky v nedalekém lese, kde se chtěli všichni schovat. Sami už to nestihli. Když se Petr s Anežkou vraceli, vesnice už byla vypleněná a v plamenech. A v nich zůstali rodiče i s jejich malým bratříčkem Jiljím. Dostal jméno po patronovi jejich farního kostela, a tak doufali, že ho bude chránit. Tak tady nepomohl. Zůstali sami.

Druhý den se vypravili na spáleniště. Z trosek chalupy vyhrabali kosti, které pohřbili do mělkého hrobu. Ze dvou větví svázaných lýkem vztyčili nad hrobem kříž. Pak se vrátili do jeskyňky. Nevěděli, co budou dělat. Báli se rozdělat oheň, aby na sebe neupozornili. Zvažovali, že půjdou požádat o pomoc na Svojín, ale nevěděli, zda by jim byli ochotní pomoci. Svojín určitě vydržel, Švédové neměli čas na dlouhé obléhání. Švédové odtáhli, za nimi táhli císařští. A teď na ně padl císařský voják. Všechno špatně.

Voják nakoukl do nůší. Tráva, na ní srp: „Na co máte trávu?“

„Pro kozu,“ přiznala Anežka.

Prohlédl si je. Dobře rostlý mládenec, hodí se do vojska. Zjevně mladší děvče vypadá taky dobře, ta se vojákům taky hodí. Na ledacos… Mlaskl: „Půjdete se mnou!“

Vyděsili se: „Ne, prosím! Nechte nás!“

Voják vypadal neoblomně. Uchechtl se: „Řekl jsem, že půjdete se mnou! A teď už vám nepomůže ani anděl, ani ďábel.“

Podívali se na sebe. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Porozuměli si i beze slov.

Anežka padla na zem a pevně objala vojákova kolena: „Prosím vás, nechte nás, prosím!“

Na chvíli zaváhal. Osudný okamžik. V ten moment mu Anežka prudce podtrhla nohy. Padl na záda a poslední, co zahlédl, byla ruka se srpem. Ošklivé zabublání, jak krev zavalila proříznutý hrtan. Několik křečovitých kopnutí nohou a pak už jen nevidoucí pohled rozšířených zornic.

Podívali se na sebe: „Do strže.“

Odtáhli tělo ze svahu a skulili do strže, na jejímž dně se klikatil potůček. Zbraň hodili za ním. Koláč sražené krve na cestě zasypali hlínou a jehličím.

Co s koněm?

„Odvedu ho na Svojín. Jakože jsme ho našli běhat po lese,“ řekl Petr.

Na Svojíně se dívali divně na mladíka s nůší trávy, který jim přivedl koně.

„Myslel jsem, jestli neutekl někomu z hradu,“ řekl Petr.

„Tenhle kůň? Má vojenský postroj.“

Petr se otočil. Sám pan Mikuláš! Dostal strach. Bude lhát takovému pánovi…

Pan Mikuláš přistoupil ke koni a poplácal ho: „Vojenský postroj,“ opakoval. Podíval se na Petra a na nůši a tiše se otázal: „Co jsi udělal s tělem?“

Petr se vyděsil: „S jakým tělem, pane? Já nevím, o čem mluvíte!“

„Ale víš. Ten srp jsi špatně utřel, zaschly na něm kapky krve. Nic neříkám, asi ti nic jiného nezbývalo. Musíš se snažit být pečlivý a pozorný. Hej!“ zavolal na pacholka. „Prohlédni koně, jestli na něm není vlastnická značka. Jestli nic nenajdeš, tak ho odveď do stáje a postroj spal. Jestli na něm je značka, tak budete mít koninu! A ty mi pěkně vyklop, jak se to stalo.“

Nelhal. Řekl všechno podle pravdy.

„Potřebuju lidi, kteří mají kuráž. Přiveď sestru, práce se tu pro vás najde. Spát budete v čeledníku.“

***

„Chymku! Přijel pan Vlček, je u manžela v kanceláři. Máte se tam s Petrem po poslední prohlídce zastavit. Mají nějaké novinky.“

„Dobře, paní Malá! Nevíte co?“

„Nevím, oni vám to řeknou.“

Pan Malý, manžel pokladní, je zdejší kastelán, jsem zvědav, co si na nás s panem Vlčkem vymysleli.

Počkal jsem na Petra a vyrazili jsme.

„Takže pánové, potřebujeme prohlídky trochu zatraktivnit,“ zahájil pan Vlček. „Návštěvnost sice máme slušnou, ale mohlo by to být lepší. Potřebujeme nějakou změnu a nějaký tahák. Do konírny můžeme dát výstavu – domluvil jsem v Praze s jedněmi sběrateli, že by tu mohla být výstava dětských hraček, které oni sbírají. Zvlášť paní má velkou sbírku panenek a kočárků, to by mohlo lákat. Ale to bude až na příští sezónu. To, co můžeme udělat hned, je zatraktivnění formou kostýmované prohlídky. Třeba historické postavy, postavy z pohádek…“

Strašně jsem se rozesmál: „Jako třeba, že bych byl v převleku za prince Miroslava a Petr by si rozpustil ten blonďatej culík, oholil těch pár chlupů na bradě a dělal princeznu Krasomilu? Taky bychom mohli třeba dělat Křemílka a Vochomůrku!“

„To byste nemohli, na ty nemáme autorská práva,“ zpražil mě. „Podařilo se mi sehnat levně nějaké historické kostýmy, budete si je moct hned zkusit, přivezl jsem je sebou. A taky bychom mohli na zvláštní objednání dělat noční prohlídky, to teď je dost populární.“

No nazdar. Noční prohlídky, po setmění. Já, který jsem naturelem skřivánek. Vstávám brzo, ale taky už v půl desáté večer začínám zívat.

„Zůstane nám aspoň volné pondělí?“ začal jsem se trochu drze vyptávat.

Konečně se ozval i pan Malý: „Volné pondělí bez prohlídek potřebujeme na nutný úklid! A na administrativu!“

„Já vám ho neberu,“ odpovídal pan Vlček.

„A platí, že v pondělí se můžu hrabat v knihovně?“ ujišťoval jsem se ještě. Studuju informační studia a knihovnictví a tahle knihovna je docela zajímavá, a pokud vím, tak od války na ni snad nikdo nesáhl. Díky bohu, nikoho nenapadlo převážet zařízení jinam, jak se to stalo na spoustě dalších zámků.

„Knihovna platí a teď si běžte zkusit kostýmy.“

Nebylo to tak zlé. Vyšel na mě kostým nějakého knechta – vysoké boty, kožené kalhoty, zdobený kožený kabátec. Pan Vlček nás má dobře v oku, padlo mi to přesně. Petr měl kostým nějakého šlechtice. Koukal na mě se zájmem: „Ty, víš to, že ti to neuvěřitelně sekne? Jsi v tom fakt sexy, holky nebudou chtít ze zámku!“

Čert vem holky. On se na mě dívá! A s obdivem! Cítil jsem, jak rudnu a pusa se mi roztahuje do stejně permanentního a přiblblého úsměvu, jaký mívají jehovisti se „Strážní věží“ u východu z metra.

„Ty v tom taky vypadáš hodně dobře. Když si rozpustíš vlasy, krásnej barokní šlechtic!“

Hele, on taky zčervenal!

***

Petr s Anežkou získali práci na Svojíně. Dělali všechno možné. Anežka děvče pro všechno. Uklízela, pomáhala v kuchyni, prostě povinnosti nejmladší služky. Petr začal jako mladší sluha, ale přeřadili ho do stáje, když zjistili, že to umí docela dobře s koňmi. Samotného ho to překvapilo, ve Svídně nikdo koně neměl. Měli co jíst a kde přespat.

„Vrátil se mladý pan Jáchym! Byl na kavalírské cestě až ve Vlaších. Pana Mikuláše to stálo hodně peněz, taková cesta je dost drahá, ale co by pán neudělal pro jediného syna,“ rozumoval vrchní štolba. „Už jako malý jezdil dobře na koni, to on si určitě bude chtít brzo vyjet!“

Tak vida, mladý pán. Petr byl docela zvědav, jak vypadá.

Uviděl ho druhý den, když si přišel do stáje pro koně na vyjížďku. Štíhlý mladík s dlouhými plavými vlasy a krátkou bradkou.

„Chtěl bych si vyjet na lov. Potřebuju sluhu jako doprovod. Pojedeš se mnou.“

„Samozřejmě, pane. Jen…, promiňte, ale v lesích je málo zvěře. Dvakrát tudy prošlo vojsko.“

„Tak tedy jen na vyjížďku.“

Petr musel uznat, že mladý pán jezdí skutečně dobře. Vyjížděl každý den a Petra brával sebou. Rád s ním zapřádal hovor a bylo vidět, že začíná mít mladíka v oblibě.

Jednoho odpoledne si opět vyjeli. Náhle se nebe zatáhlo a začalo krápat.

„Pane, měli bychom se schovat, přijde pořádný liják! Na Svojín to už nestihnem! Kousek odtud je jeskyňka, kde jsme byli se sestrou schovaní, když… tenkrát…“

Seskočili z koní a přivázali je na kraji cesty ke stromu a začali chvátat do svahu. Liják je chytil ještě dříve, než vběhli do jeskyňky. Posadili se na zem. Venku opravdu hustě pršelo. Petr si sundal kazajku a přehodil ji pánovi přes ramena: „Ať nenastydnete, pane.“

Jáchym se díval na polonahého Petra a lehce se chvěl.

„Je vám zima, pane?“

„Není. Ne, není mi zima.“ Natáhl ruku a dotkl se Petrova hrudníku. Sjel po klíční kosti na prsní sval, na ploché břicho, hladil ho. Naklonil se a Petra políbil. Toho se zmocnil pocit vděku, oddanosti, štěstí…, lásky?

Jáchym shodil z ramen Petrovu kazajku, sundal svůj kabátec a košili a přitiskl se k Petrovi. Stále ho líbal a začal zápasit s kalhotami. Petr mu pomohl a v jeskyňce, na hromádce svlečeného oblečení si ho Jáchym poprvé vzal a Petr byl vděčný a šťastný. Uvědomoval si, že spáchal něco, z čeho se nebude moci vyzpovídat, co bude muset zůstat tajemstvím, protože tahle sodoma je přece hřích. I když nechápal proč, jemu to přišlo přirozené, přirozené a krásné.

***

V pondělí jsem natěšeně nakráčel do knihovny. Sál s krásnými barokními skříněmi s nadepsanými obory: Militaria, Natura, Philosophia, Varia… Budu si muset udělat systém, jak to pořádně prohlédnout. Někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století se prý někdo pokusil to zkatalogizovat, ale kde se katalog ztratil, to snad ví jen Bůh.

Většina knih v uniformní vazbě, jak si je nechali Volfskinové svázat. Okrajová dělená skříň Theologia (moc náboženských knih teda neměli, to je mi docela sympatické). Ty! Oni tu mají Koniášův „Clavis haeresim claudens et aperiens“! Ten jsem viděl jen ve fotokopiích na stránkách Moravské zemské knihovny! Teda tahle knihovna bude asi plná překvapení! A druhá část skříně má označení Familia. Knihy téhle části neměly popsané hřbety. Zkusil jsem jednu vytáhnout z regálu a zjistil jsem, že to vlastně nejsou jednotlivé knihy, ale maskovaná krabice. Těžká jak hrom. Vytáhl jsem ji a dovlekl doprostřed místnosti ke stolu. Otevřel jsem ji. Vida! Listiny rodinného archívu! Tak to je hodně velké překvapení a velký úlovek. Některé svázané do knih s nadepsanými lety, některé volně. Vypadá to, že jsou částečně řazené chronologicky, ty nejstarší by měly být dole. Skládal jsem si je na stůl do řady za sebou. Většinou dokumenty psané německy. Až úplně dole pár česky psaných listin. Začetl jsem se. Tak tohle je bomba!

Vytáhl jsem mobil: „Ahoj Petře, tady Jáchym. Můžeš za mnou přijít do knihovny? Něco jsem tu našel a přišlo mi to hodně zajímavé!“

Dorazil: „Tak na co jsi přišel, knihomole?“

„Našel jsem pár listin, které jsou ještě pánů ze Svojína! Hele, tohle je psaný kšaft, tedy závěť Mikuláše ze Svojína. Je datovaný na svátek svatého Aegidia šestnáct set čtyřicet sedm. Mikuláš v něm určuje, aby po jeho smrti Jáchym vyjmenovaným sloužícím dal určené částky peněz a jakou sumu má dát kostelu svatého Aegidia, a za tu mají sloužit každý rok v Mikulášův úmrtní den zádušní mši. To tedy znamená, že v té době musel být Jáchym naživu!“

Sklonil se vedle mne nad listinu a dal mi ruku kolem ramen: „Ty, to vypadá fakt zajímavě!“

„Hele, to není všechno! Vůbec si nedovedu vysvětlit tohle! Tady Mikuláš vyhání nějakého Petra! A to je úplně divné! Píše se tu ‚Petr, jehož náš syn Jáchym v laskavosti měl‘, tedy minulý čas. Jáchym tedy už asi nežil a toho Petra míval asi v oblibě. Ale vůbec tu není, pro jaké provinění ho vyhání. Ale je tu formulace, že ‚musí být gruntů prost pod ztrátou hrdla‘! Takže kdyby se vrátil, tak ho zabijí… Ale přitom Svojín nikdy neměl hrdelní právo, takže i tohle je strašně divné! A to je z roku šestnáct set padesát.“

Byl jsem nad tím tak rozčilený, že jsem si ani neuvědomil, že jak jsme byli sklonění nad listinami a on měl svou ruku kolem mých ramen, tak jsem ho chytil stejně. Když jsme se narovnali, musel jsem asi zrudnout a pustil jsem ho. Mrknul na mě: „Myslím, že si to tady hodně užiješ!“

Co tím myslel? Že si užiju hrabání v knihovně? Nebo to mělo ještě jiný smysl?

***

Jáchym si Petra vyžádal jako osobního sluhu. Nikomu pak nepřišlo divné, že Petr může být v pokoji mladého pána. Při vyjížďkách do lesa občas zaskočili do jeskyňky, kde se věnovali sami sobě. Petr se dával Jáchymovi s oddaností, láskou, obdivem, úctou…

Začínalo být chladno. Jeskyňka už nebyla vhodná. Petr v tajnosti začal přicházet do Jáchymovy ložnice a nad ránem tiše odcházel.

Jednou ho v koutě nádvoří zastavila Anežka a tiše mu řekla: „Petře, prosím, dávej si pozor! Moc prosím, buď opatrný!“

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Víš. Všimla jsem si, jak se na mladého pána díváš. A taky jak se on dívá na tebe. A když jsem si toho všimla já, může si všimnout i někdo jiný. Možná řekneš, že mi do toho nic není, ale mám o tebe strach.“

Řekl to Jáchymovi, chvíli si dávali pozor a byli opatrní.

Osudovou noc Petr opět přišel do Jáchymovy ložnice. Milovali se až do vysílení. Usnuli v objetí na lůžku. Vzbudila je rána z rozražených dveří. Dovnitř se vřítil pan Mikuláš se svícnem v jedné a s nahým rapírem v druhé ruce: „Tak je to pravda!“ Díval se na ně, obličej zkřivený zlobou: „Ty sodomská šelmo!“ vykřikl na Petra a bodl rapírem. V poslední chvíli se na Petra převalil Jáchym. Zbraň mu pronikla zády do hrudníku.

„NE!“ vykřikli současně Petr i pan Mikuláš.

„Ne…,“ rozplakal se Petr a hladil Jáchyma a kusem látky se snažil zastavit krvácení z rány.

Jáchym se díval na otce: „Odpusť mu to, prosím, nech ho být, netrestej ho, to já…“ Zemřel časně ráno.

Zničeného Petra přivedli před pana Mikuláše až v pozdním odpoledni. Muž, který seděl v křesle, vypadal, že od rána zestárl o mnoho let. Sledoval Petra prázdným pohledem: „Můj syn si přál, abych tě nechal být. Bylo to jeho poslední přání. Sodomie se trestávala smrtí. Já nechci, aby někdo věděl, že můj syn…,“ zadrhl se mu hlas. „Odejdeš hned teď. S nikým nebudeš mluvit. A nevracej se, sic propadneš hrdlem.“

Petr odešel.

***

Tak na mě padla první noční prohlídka. V půl desáté večer. Okolo sedmé se u mě na pokoji zastavil Petr: „Tak, Chyme, co budeš do té doby dělat?“

„Asi se vysprchuju, jsem po celém dni v tom kostýmu celej zpocenej, než ho zase na sebe navleču. Navíc dneska bylo dost horko. Prosím tě, co je s tebou? Tváříš se, jako když sis právě dal jointa. Takovej vysmátej!“

„Mám radost, že ta první noční prohlídka nepadla na mě,“ přiznal se.

„Aha. Já si dám tu sprchu.“

K pokojíku patří minikoupelna se záchodem a sprchovým koutem. Je tak malá, že se tam vejde jen věšák na osušku, když se chcete svléct, musíte věci hodit na zem. V pokoji jsem se svlékl do boxerek a šel do sprchy. Boxerky jsem odložil na nádržku od záchodu, vlezl do sprchy a pustil vodu. Úžasný pocit! Stál jsem pod sprchou a užíval si, jak mi kapky padají na obličej. Náhle cvaknutí dveří, odsunutí panelu sprchového kouta a dovnitř za mnou vlezl Petr. Rozesmátý hlas: „Řekl jsem si, že máš s tou sprchou pravdu a že se přidám. Nechceš umýt záda?“

Byl jsem zády k němu. Zakýval jsem a beze slova mu přes rameno podal sprcháč. Namydlil mi záda. Bože, já se nemůžu otočit, viděl by, že mi stojí jak sázecí kolík. Ale nemůžu přece pořád stát zády. Pomalu jsem se otočil. Usmíval se. Erekci měl teda taky parádní. Najednou se rozesmál a vykřikl: „Au garde!“ a udělal výpad svým kolíkem proti mému a pohyby pánví začal s tím mým šermovat. Rozesmál jsem se jako blázen a radostně jsem se přidal k téhle pitomině. Pak jsme přestali blbnout a začali se líbat. Nádhera. Vylezli jsme zpod sprchy, utřeli se osuškou a přešli na postel do pokoje. Ležel jsem na zádech a on mi líbal břicho, jeho mokré vlasy na mém těle mne neskutečně vzrušovaly. Věděl, že k tomu dojde. Naplánoval si to. Přinesl si lubrikant a začal mě připravovat. Pak zatlačil. Objímal jsem ho, kousal do těch krátkých vousků na bradě, líbal, kam jsem dosáhl. Oba jsme skončili úplně vyčerpaní. Leželi jsme vedle sebe. Díval jsem se mu do očí. Rukou jsem mu zastrčil pramen vlasů za ucho.

„Teď budu muset do sprchy znova. A doufám, že se při prohlídce udržím na nohou.“

Zase se rozesmál: „Neboj!“

Skupinka na noční prohlídku nebyla moc velká. Nějaká firma pořádala v městečku nějaké školení a nabídla účastníkům jako zatraktivnění noční prohlídku zámku. Zájem mělo asi patnáct, ostatní dali přednost večerní chlastačce v místních hospodách.

Prohlídka klidně ubíhala, noční zámek má skutečně docela hezkou atmosféru. Došli jsme do severozápadní části. Vyprávím o duchovi pana Mikuláše a najednou se ozvalo jakési zaskučení. Odmlčel jsem se a podezíravě jsem se podíval na skupinku. Kdo si tu bude hrát na ducha? Dívali se na mě stejně překvapeně. A najednou tichý hlas: „Jáchyme…“

Vůbec jsem nepoznal, odkud jde, znělo to jako od stropu. A znova: „Jáchyme…“ A najednou se otevřely dveře a dovnitř vběhla postava s taseným rapírem. Nějaká ženská vypískla. Ani nevím, jak jsem ze zdi strhl vystavenou partyzánu a výpadem proti jsem listem partyzány vyrazil rapír z ruky překvapenému Petrovi.

„Ty vole, moh‘ jsem tě zabít, jak jsem se leknul!“ vyletělo ze mě.

Skupinka uznale zatleskala za zpestření prohlídky. Vrátil jsem partyzánu na místo a Petr absolvoval zbytek prohlídky s námi.

„Teda, nečekal jsem, že máš tak rychlé reakce!“

„Já taky ne. Jak jsi udělal ten hlas?“

„Dětská chůvička. Jednu jsem dal do místnosti na skříň reproduktorem nahoru. Není to vidět a zní to jako od stropu.“

„To je fikaný. Hele, takže to znamená, že ses na to připravoval!“

„Jo, promiň,“ rozesmál se zase. Pak mě objal, políbil a zašeptal mi do ucha: „Můžu na noc k tobě?“

Cítil jsem, že měknu jako tající svíčka. Teda, vlastně měknu a jinde tvrdnu…

Když jsme v noci usínali v objetí, tak mi ještě zašeptal: „Hele, stejně by mě zajímalo, jak to vlastně bylo s tím tehdejším Petrem a Jáchymem!“

Tak to se můžeme jen dohadovat, ale asi se to už nikdy nedozvíme.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (44 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #13 Odp.: Průvodcezmetek 2018-06-06 17:38
Cituji Kev1000:
Zmetku, tak tahle mi zatim od tebe za tím sedla ze všech nejvíc. Popravdě mi kápla do noty tak, že u mě obsadila hodně vysoko položený políčko v TOP (top 3?) tohodle serveru (třeba se starodávnym Ostrovem kentaurů :-) ).
Takže za mě 5x5 (a to jsem na ty místní hvězdičky celkem šetřivej ;) )
Jo, a je z těch tvejch povídek v detailech cejtit, jakej máš všeobecnej kulturní rozhled. Z týhle zvlášť. Potěší to. Díky za to že píšeš! :-)

Moc děkuju. Co dělá Dredař? Už je v tom příšerném počasí dost dlouho, rád bych věděl, co s ním je. :-)
Citovat
+3 #12 Odp.: PrůvodceKev1000 2018-06-04 23:26
Zmetku, tak tahle mi zatim od tebe za tím sedla ze všech nejvíc. Popravdě mi kápla do noty tak, že u mě obsadila hodně vysoko položený políčko v TOP (top 3?) tohodle serveru (třeba se starodávnym Ostrovem kentaurů :-) ).
Takže za mě 5x5 (a to jsem na ty místní hvězdičky celkem šetřivej ;) )
Jo, a je z těch tvejch povídek v detailech cejtit, jakej máš všeobecnej kulturní rozhled. Z týhle zvlášť. Potěší to. Díky za to že píšeš! :-)
Citovat
+1 #11 Průvodcekikiris53 2018-06-04 22:00
Krásně napsaná povídka. Prolíná se v ní současnost i minulost. To se mi líbí. Doufám, že napíšeš pokračování. Díky. :P
P.S. nepřemýšlej, zbytečný člověk nejseš a radost děláš jen tím, že dobře píšeš.
Citovat
+1 #10 Odp.: PrůvodceSaavik 2018-06-04 19:32
Pro Liema,
Ta pohádka je tak stará, že mne překvapuje, že ji znáš.... Ale taky mi to udělalo radost.
A ano, trochu se podobá. Na druhou stranu, pohádky jsou obvykle na jedno kopyto, tomu se člověk neubrání. Navíc, nemyslím, že by ji Zmetek před deseti lety mohl číst. Spíš se trefil do podobného začátku a děje. Ale znovu, pohádky si bývají podobné.
A pokud se malinko ispiroval, máš pravdu, že mne to velice těší.

Pro Zmetka,
tu povídku od Drsoula si určitě přečti, je skvělá.
Moji pohádku zavál čas .....
Citovat
+1 #9 Odp.: PrůvodceTomáš98 2018-06-04 17:58
Pro Liem: Pokud něčím připomínám Saavika, je to velká pocta, protože to je velký vzor. Drsoula jsem nečetl - našel jsem, že tady publikoval naposledy v r. 2013, to jsem tyhle stránky ještě neznal. A že bych četl a zapomněl na to? Nejsou pod tím mé komenty a já žvaním téměř ke každému. Napravím to a přečtu si.

Pokud jde o Drsoula a jeho román Proměny lásky, tak jedině doporučuji. Jeden z nejhezčích románů, který tu je. :-)
Citovat
0 #8 Odp.: Průvodcezmetek 2018-06-04 17:47
Pro kuscheltyp: Při Aristokratce jsem řval smíchy. A hra se jmény mě pořád baví, tady Volfskinové, jinde Lexa Velký, Béla Ördög, Navajaat.. Chvilku jsem přemýšlel, jestli Svídnu nevypálí plukovník Fjällräven, ale to už byla schválnost.
Pro Ficklip: Musím přiznat, že při psaní mi tam to š do Svojína opravdu párkrát vlítlo a přišel jsem na to až při opětovném čtení. Skutečná je jen Svídna, ale ta zanikla dávno před třicetiletou válkou (Smetánka: Život středověké vesnice).
Pro Liem: Pokud něčím připomínám Saavika, je to velká pocta, protože to je velký vzor. Drsoula jsem nečetl - našel jsem, že tady publikoval naposledy v r. 2013, to jsem tyhle stránky ještě neznal. A že bych četl a zapomněl na to? Nejsou pod tím mé komenty a já žvaním téměř ke každému. Napravím to a přečtu si.
Pro Medvídek: mám pocit, že ode mě očekáváš každý týden něco nového, něco jako novinový čtvrteční sloupek. Ono to sice asi nevypadá, ale já to doopravdy nesypu tak snadno, strašnou spoustu toho mažu a už se bojím, že se budu opakovat.
Citovat
0 #7 Odp.: PrůvodceLiem 2018-06-04 13:55
Malinko na mne z té povídky mrká Saavik a Drsoul.
Na druhou stranu, pokud Ti byli inspirací, může je to jen těšit.
Citovat
0 #6 No esi Tě pámbu jebe přes čelíčkoFicklip 2018-06-04 04:49
občas i takhle brzy, tak bych ho asi přes ten prst rychle něčím vzal! (-:
Na druhou stranu, pokud ses stihl podívat na další prohnětení připravovaného čtiva, ajTě klidně takhle budí častěji. (-;
Cituji kuscheltyp:
Je to ještě horší, než si myslíš, milý Vlčku tachovský. Jako se někteří pařmeni tu a tam "probourají do ranního vysílání", vytuhnou někdy ranní ptáčata už vpodvečer, zvlášť pokud měli víkend, v němž se mohli držet od lidí dál, no a pak se probudí i ve dvě ráno (nikoli ve dvě v noci). Což je vynikající stav: uděláš si spoustu svý práce než jdeš do školy/do práce:-)
Citovat
0 #5 Ficklipovikuscheltyp 2018-06-04 02:29
Je to ještě horší, než si myslíš, milý Vlčku tachovský. Jako se někteří pařmeni tu a tam "probourají do ranního vysílání", vytuhnou někdy ranní ptáčata už vpodvečer, zvlášť pokud měli víkend, v němž se mohli držet od lidí dál, no a pak se probudí i ve dvě ráno (nikoli ve dvě v noci). Což je vynikající stav: uděláš si spoustu svý práce než jdeš do školy/do práce:-)
Citovat
0 #4 A já myslil, že Kušltýpek je skřivánek!Ficklip 2018-06-04 02:17
... a hleďme ho, sůvu! (-:
Cituji kuscheltyp:
Tam je všechno: trochu tajemství i jeho odkrývání, dnešek i minulost, hradní romantika podobně jako u drsoula; láska i tragika... i ten rozměr, že život jde dál.

+ Rod Volfskinů mě baví. Tipuju to, že na sousedním panství byli Northfaceové (nebo Nordgesichti?) :-)

A znáš Aristokratku Evžena Bočka?
Citovat
0 #3 Chybělo mi to a děkujiFicklip 2018-06-04 02:15
Moc pěkné.
Škoda, že žádný zánek vymést nestihnu.
Jinak jistě se bude jednat o Svojšín (kde teda žádnej hrad ani zámek néjni), protože patřím do Tachovského vrhu Vlčků. (-:
Citovat
+5 #2 Odp.: Průvodcekuscheltyp 2018-06-04 02:06
Tam je všechno: trochu tajemství i jeho odkrývání, dnešek i minulost, hradní romantika podobně jako u drsoula; láska i tragika... i ten rozměr, že život jde dál.

+ Rod Volfskinů mě baví. Tipuju to, že na sousedním panství byli Northfaceové (nebo Nordgesichti?) :-)

A znáš Aristokratku Evžena Bočka?
Citovat
+3 #1 Odp.: PrůvodceMedvídek 2018-06-03 23:00
Zmetku, jsi prostě stoprocentní :-) Už jsem si chtěl postěžovat, že nic nepřidáváš a hle. Díky za zpříjemnění nedělního večera.
Citovat