Stín

Loučili se jako obvykle. Objal Alenu a políbil ji. Přivinula se k němu: „Zavoláme si zítra?“

„Samozřejmě, brnknu ti.“

Ani si neuvědomoval, jak dlouho vlastně spolu chodí. Do kina, na večeři, do divadla, občas se spolu vyspí. Je to fajn holka. Asi ano. Snad. Jen kdyby teď každou chvíli nenadhazovala téma svatby. On si přece jen nějak pořád nedokáže představit, že by spolu měli strávit zbytek života. Připadal si v tom vztahu už unavený, vyždímaný jako hadr na podlahu.

Pomalu kráčel domů. Ještě se otočil – stála na místě jako vždy a sledovala ho. Zamával jí, poslala mu vzdušný polibek.

Zabočil do vedlejší ulice. Byla to sice zkratka, ale nechodil tudy rád. Ta ulice byla vždycky pustá. Pár bývalých obchodů se slepými výlohami, zalepenými zevnitř papírem. Některé výlohy rozbité, zpevněné sešroubovanými překližkovými deskami. Špinavá okna bytů, u kterých není jasné, zda jsou vůbec obydlené. Alespoň nikdy tady neviděl nikoho z domu vycházet, či do něj vstupovat.

Obláček, který chvíli zakrýval slunce, odplul. To zazářilo v plné síle a zahřálo ho v zádech. Magická síla slunce vrhla jeho stín ostře před něj. Byl nyní se svým stínem stejně vysoký. Zastavil a prohlédl si svou siluetu. Štíhlý, s dlouhýma nohama, širokými rameny… měl ze sebe pocit spokojenosti, vypadá dobře, fakt.

Najednou měl pocit, že stín stojí čelem k němu a prohlíží si ho. Taková blbost, stín je přece vždycky zády a kopíruje, co jeho majitel dělá. Zvedl ruku a zamával mu. Stín mu zamávání opětoval. Špatně.

Jinak, než by měl. Zamával stínu pravou rukou. Pokud by stín stál čelem k němu, měl opakovat jeho pohyb a zamávat zrcadlově – svou stínovou levou rukou. On ale zamával svou pravou. Sklonil hlavu ke svému levému rameni. I stín sklonil svou hlavu. Ke svému levému rameni.

Zmocnil se ho zmatek. Udělal krok zpátky. Stín udělal krok kupředu. Měl z toho náhle pocit nebezpečí, ohrožení, začal mít úzkost. Bojí se stínu?!

Rozběhl se. Zcela bezmyšlenkovitě, jako by měl pocit, že svůj stín předběhne, utrhne se mu, nechá ho někde za sebou a schová se mu. Marně. Stín běžel stále před ním, spojený s ním. Zaškobrtl a upadl na zem. Stín ho objal a přitáhl pevně k zemi. Měl pocit, že se nemůže hnout, že může i jen velmi obtížně dýchat, přitlačený k asfaltu ulice.

„Pomoz mi, prosím,“ slyšel tichý hlas.

„Jak?“ vyrazil ze sebe. To jedno slovo stálo nebetyčnou námahu.

„Tím, že mne najdeš.“

„Kde?“ vykřikl.

A opět tichý hlas, který se vytrácel zvolna do dáli: „Přece v sobě, musíš mne najít v sobě…“

Pocit, že se nemůže zvednout a že je na zemi přidržován, vymizel. Připadal si vysílený, unavený.

„Ahoj, můžu ti nějak pomoct? Nemám ti zavolat sanitu, nebo tak?“

Zvedl oči. Před ním nohy v sandálech a v krátkých kalhotách. Seděl na bobku u jeho hlavy. Barevnou košili s krátkým rukávem a se vzorem pestrých květů rozepnutou, takže pod ní viděl opálené tělo. Oči. Nikdy takové neviděl. Zelenohnědé. Dívaly se na něj s účastí a ochotou pomoci. Vlasy stažené do culíku, přeloženého a upevněného na temeni gumičkou, na spáncích vlasy vyholené. Tenhle módní účes mu připadal vždycky idiotský, ale tady tomu najednou slušel.

Sanitu. Co by jim asi řekl. Ať ho rovnou vezmou do cvrčkárny, tedy jako do blázince? Že mluvil se svým stínem?

„Ne, děkuju ti. Nic mi není, jen jsem zakopl a upadl.“

„Na zvracení ti není? Hlava se nemotá?“ vyptával se ho neznámý kluk.

„Ne, dobrý.“

Neznámý mu podal ruku, aby mu pomohl vstát.

„Díky.“

Najednou měl pocit, že přes jejich ruce jde nějaký proud energie, něco jako propojení čakry, nebo jak to vlastně nazvat? Nechtěl tohle proudění přerušit.

„Dobře. Stejně mi ale připadáš trochu nejistý. Chceš doprovodit domů?“

Cože? Je snad nějaký chcípák? Ale konečně, jestli to znamená držet tu ruku déle…

„Děkuju. Budu rád.“

Šli, ruku v ruce a on cestou v kostce sdělil tomu neznámému klukovi svůj problém s Alenou, svou bezradnost, své váhání, své pochyby. Pevné stisknutí dlaně. A jemu došlo, že zítra Aleně nezavolá. Že tahle kapitola jeho života končí a jiná začíná a on je na tu novou kapitolu zvědavý, natěšený, cítil novou energii, vitalitu, rozhodnost…

Na konci ulice se zastavili. Jejich stíny v prudkém slunci měly ostré kontury. Podivná, magická ulice, kde stíny ožívají. Stíny stály vedle sebe a držely se za ruce. A pak se objaly a políbily.

Napodobili je.