Ať hodí kamenem, kdo je bez viny

Jdu pomalu ulicí a krok za krokem se blížím k bodu B. Připadám si jako malé děcko, které si pod stromečkem nechá na rozbalení ten největší balík až jako poslední. Nevím, jestli ho uvidím, protože nepracuje pravidelně, ale doufám, že ano. Že dneska službu má.

Sednu si ke stolu a v břiše cítím podivné napětí. Jako by po mně běhali mravenci. Konečně... Srdce jeden úder vynechá a v břiše se mi něco sevře.

-Dobrý večer. Jako vždycky?-

-Ano. Jako vždycky.-

Hm... Jak duchaplný rozhovor...

-Z vás by teda tenhle podnik nevyžil. Nechcete aspoň brambůrky?-

-Ke cole?-

-No co? Já to jím běžně.-

-A není ti z toho nic?-

-Zatím přežívám. Moje střevní mikroflora se spíš nemá ráda s melouny.-

Usměje se a jde obsluhovat. Přehrávám si v hlavě těch několik bezvýznamných vět. O nic nejde, ale je to vlastně poprvé, co se mnou mluvil víc než jen pozdrav. A přitom si myslím, že dobře ví, že sem chodím jen kvůli němu. Má zvláštní barvu očí, jako by byly hnědozelené. Ještě nikdy jsem takové oči neviděl. Nemůžu se na něj přestat koukat. Je tak krásný, mladý a možná i nezkušený. Občas sním o tom, jaké by to bylo smět ho vzít do náručí, odnést na postel a pomilovat. Ale je to jenom sen. Jednak je o hlavu vyšší než já, jednak bych ho asi neunesl. A tak o tom alespoň sním.

Nejsem ovšem sám. Když sem nastoupil na brigádu dostalo se mu více či méně slušných nabídek k chození nebo rovnou k sexu. Jedno i druhé klidně, ale rozhodně odmítl.

Ani já neodolám. Ale nejdu přímo na komoru. Jen jemně, tedy alespoň doufám, naznačím, že mi není lhostejný. Nic víc. Nepokřikuju a neotravuju. A má taktika má úspěch. Když mne uvidí, usměje se, občas se mnou prohodí pár slov. Jinak proplouvá lokálem mlčky a ignoruje řeči a hloupé poznámky.

Přinese mi colu. Dodám si odvahy.

-Děkuju. Mohl bych tě na něco pozvat?-

Na rtech se mihne úsměv, zavrtí mlčky hlavou. Risknu to:

-A někdy jindy? Myslím venku, že bysme si zašli na jídlo?-

-To vypadám tak hladově?-

-Ale no tak. Víš, jak jsem to myslel.-

-Nebudete se zlobit, když řeknu ne?-

-Proč bych se zlobil? Jen mi to bude líto. Myslel jsem, že...-

-Já vím. Ale vždyť mne vůbec neznáte.-

-Ale rád bych tě poznal.-

Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Na jednu stranu působí tiše a zakřiknutě, a na druhou vypadá, jak kdyby něco skrýval. Nějaké tajemství. Ostatně kdo z nás nějaké to tajemství nemá?

Už půl hodiny sedím v parku a čekám. Jak se, alespoň dle mého odhadu, blíží čas, kdy by mohl přijet, začínám být nervózní. Vrabci poskakují okolo mých bot a koukají, jestli ještě něco nespadne. Přiletí holub. Hodím mu k nožičkám větší kousek rohlíku. Sebere ho. A v tom přiletí vrabec a frrrrr, vyrve mu rohlík se zobáku a odletí. Začnu se smát nahlas jako malý...

-Já myslel, že tu čekáte na mě. A vy si krmíte ptáčky. Trénujete na důchod?-

V těch zvláštně zbarvených očích to zableskne. Vstanu... no spíš se vznesu z lavičky a jemně ho vezmu za ruku. Stisknu ji na pozdrav. Opětuje ten stisk. Pevně, ne jako leklá ryba, jak se říká. Když někoho držíte za ruku, nemá jinou volbu, než vám ji ponechat. A proto si jen konečky svých prstů propletu s jeho. Kdyby chtěl, může se lehce vymanit. Nechá mi svoji ruku, a tak ho jemně začnu hladit palcem po dlani. Už se nesměje. Dívá se vážně, řekl bych smutně. Na okamžik sevře mou dlaň. Ten letmý dotek mnou projede jako elektřina. Ale ten smutek v jeho tváři mě zarazí.

-Stalo se něco?-

A teď mi řekne, že to není moje věc...

-Ale ani ne. Nějaké problémy doma. Vy tu opravdu čekáte na mě, že?-

-Ale to víš, že ne. Jen tak krmím lesní ptactvo.-

-Lesní ptactvo? V parku uprostřed města? Mimo to, už tu sedíte půl hodiny minimálně.-

-A to víš odkud?-

Když jsem jel támhle autobusem na privát, tak jsem vás tu viděl.-

-Detektiv Babočka zasahuje.-

-Co prosím?-

-Ale to nic. Vzpomínka z raného dětství. To byla taková knížka povídek a tam byl detektiv Babočka.-

-Čtete rád? Já přečtu kde co.-

-Jo jo. Když jsem byl malý, máma vždycky říkala, že přečtu každý potištěný papír. Náhodou si většinu těch knížek i pamatuju.-

-Kdybyste mi pustil ruku, šel bych do práce.-

-A co za to?-

-Nezačnu volat o pomoc,- zase se tak krásně usměje, že bych pro ten úsměv udělal cokoliv.

-Když mi slíbíš, že mi budeš tykat, tak tě pustím.-

-To nejde. Všimli by si toho. A pak... by vám to třeba vadilo.-

-Myslíš chlapi v klubu? Na ty kašlu. A tobě by vadilo, kdyby nás spojovali?-

-Ne!- vyhrkne.

-Ale vám potom třeba ano.-

-Kdy potom?-

-Zůstal jsem přes prázdniny tady na privátě, abych mohl chodit do práce. A vydělal si nějakou korunu.-

Trochu mě ta náhlá změna tématu zaskočí. Ale pochopim. A tak se bavíme o ničem a jdeme vedle sebe jako dva známí, kteří si jen tak mají co říct. Jdu tak, abych ho měl po své pravé ruce. A občas, jako náhodou, zavadím o jeho ruku. Když to bylo poprvé, neřekl nic. Snad si toho ani nevšimne, ale pak se vždycky na jeho tváři mihne ten malý úsměv.

Celou svou dovolenou mu chodím naproti. Z maličkých střípků si skládám obraz. Otec odešel. Matka nemá peníze. Na studia mu přispívají babičky. Bratr je, ale je to něco, o čem nechce mluvit. Snad se nepohodli. Vyprávím o svých sourozencích. Sestra vzala mou odlišnou orientaci na vědomí se slovy: 

-Au, ty vole, to musí bolet, ne?- a jeli jsme v pohodě dál.

Bratr to vydýchával hůř, mluvíme spolu, ale dost jsme se jeden druhému odcizili. Přesto nepochybuju, že kdyby něco, tak mi poletí na pomoc.

Můj tajemný přítel tiše řekne:

-Kdyby něco, tak si přijde do mě kopnout.-

Ušklíbne se. Trpce, bolestně a jaksi odevzdaně. Mám chuť ho vzít do náručí a obejmout. Ale neudělám to. Náš vztah mi připadá křehký jako hrneček ze starého porcelánu. Mezi námi je něco, co se skrývá za oponou jeho řas. Něco, o čem nemluví, ale na co myslí a co ho trápí. Z jakýchsi váhavých náznaků konečně pochopím, že kdysi se stalo něco, co se stát nemělo. Něco, za co se stydí tak hluboce, že o tom není schopen nebo ochoten mluvit. A co mu brání navázat s někým vztah. Občas ležím, koukám do stropu a uvažuju, co se mohlo stát. Napadá mě jediná věc. Šel za prachy. No a co? Já taky... a žiju. Člověk někdy udělá pitomost, mladý zvlášť.

-Nevěděl byste o nějaké brigádě? Abych se u toho ale ještě stíhal učit.-

-Vždyť jsi tady.-

-No jo, ale jenom přes prázdniny. Nemůže denně dělat brigádu do deseti do večera.-

Náhle mě něco napadne. 

-Možná bych o něčem věděl. Umíš anglicky?-

-No, domluvím se, ale žádná zvláštní sláva.-

-Tak to bude stačit. Ale něco za něco.-

-Další nemravný návrh?-

-Už jsem ti dal jiný?-

Podívá se mi do očí. Čekám to veselé zablýsknutí, ale uvidím jen bolest. 

-No jeden už jsem dostal.-

Nikdo tu není. Risknu to. Pohladím ho po tváři. Neuhne. Pohladím ho po vlasech. Je to první důvěrnější dotyk, co mi dovolil. Netlačím na něj, jen tiše řeknu:

-Mám tě rád. Pamatuj si to, ano? Když budeš něco potřebovat, jsem tady. Bez nemravných návrhů. Jen s otevřeným srdcem. Vždycky ti pomůžu.-

V zelenohnědých očích se zelesknou slzy. Zastydí se za ně, prudce se otočí a jde pryč.

Kdo sakra ublížil tomu klukovi?!

Když platím, připomenu mu tu brigádu. Už se má zase v moci, a tak se klidně ptá, kde na mě má počkat.

Vidím ho už z dálky. Mohl bych mu jít na proti, ale nejdu. Už mě uviděl, mává na mě. Dívám se, jak jde... za mnou... ke mně... Beru ho za ruku, jemně si propletu prsty s jeho. Lehounce stiskne. 

-Pojď, napřed se najíme.-

Stojíme před vietnamskou restaurací BAN THANH (přítel). Jak příznačný název...

-Nestojí tam polívka 60 korun? Abych tam neprojedl celou výplatu.-

-No tak trošku dražší to tu je, ovšem není to bufet. A já tě zvu, pamatuješ? Ty se mnou půjdeš na oběd a já ti seženu super brigádu. Nejsi doufám rasista?-

-Ne. Já jsem pacifista.-

Jdeme dovnitř. Štíhlá Vietnamka v tradičním oblečení nás zavede ke stolu. Když vidím, že očima hledá nejlevnější jídlo, zavřu mu jídelní lístek a objednám sám. Doufám, že jsem vybral dobře.

Po jídle vstanu a kývnu na něho. Udiveně za mnou kráčí do kuchyně. Vstříc nám jde malý podsaditý Vietnamec. Pozdravím.

-Chao anh. (dobrý den). To je můj kamarád.-

Bez zavahání přijme podávanou ruku a pevně ji stiskne.

-Koukej, tady pan Nguyen si sem z Vietnamu dovezl manželku a děti. A byl by rád, kdyby jim někdo pomohl s učením. Myslíš, že bys to zvládnul? Ty děti umí anglicky, ale obávám se, že je to spíš taková vietnamská angličtina. Takže se začátku byste se asi museli domlouvat nohama-rukama. Ale zase ti to slušně zaplatí. Prachy pro něj nehrají roli, pokud jde o vzdělání jeho dětí.-

Bez zaváhání kývne.

-Vy jste buddista?- zeptá se.

-Ano. Proč?-

-Jen tak. Já taky.

-Ty jsi buddista?- zeptám se.

-No tak chtěl bych. Ale na tu vejšku asi nemám.-

-Stačí chtěl bych. Potom máš.- zasměje se Chien a lehce skloní hlavu.

Takže přijímací pohovor proběhl na výbornou. A já si zase můžu přidat další střípek do mozaiky svého milého.

Jenom co se týká minulosti, mám mlhu. Něco ho trápí a já nevím co. Co mohl udělat tak hrozného takový tichý, plachý kluk? Možná, že nic, ale jemu se zdá, že se stalo bůhví co.

Někdy si připadám, že si ho ochočuju jako Malý princ lištičku. Půl roku mi trvalo, než jsem ho umluvil, aby ke mně občas zašel. Když už u mě byl, posadil jsem ho do křesla a sám jsem seděl na gauči. Byl jsem ohromený, jaké čte knihy a jaké má všeobecné znalosti. Nesahal jsem mu ani po paty.

Konečně si dodám odvahu a tiše se ho zeptám. Uhne očima. A zavrtí hlavou. V prsou mě bodne lítost.

-Copak ty mě nemáš ani trošku rád?- zeptám se asi poněkud infantilně.

-To není pravda... Mám vás moc rád.-

-Tak proč mě nechceš?-

-Protože jsem udělal něco, co... Prostě, kdybyste to věděl, tak už byste o mě nestál. Takhle jsme jenom kamarádi a nic se neděje.-

-Ublížil jsi někomu? Myslím fyzicky.-

-Ne. Jenom sobě. To je jedno, už musím jít.-

Vstane a jde ke dveřím. Postavím se mu do cesty. Vím, že jestli ho nechám odejít, tak cenou bude moje duše. Položím mu ruku na paži.

-Miluju tě. Není nic, přes co bych se s nadhledem nepřenesl. Miluju tě.-

Vezmu jeho hlavu do dlaní a políbím ho. Něžně a přesto s plnou silou svého citu. V ložnici jsem ho položil na postel a začal ho svlékat. Uvědomil jsem si, že i když to asi není poprvé, tak možná je to poprvé z lásky. Alespoň v to doufám. Jak jsem ho svlékal, každé obnažené místečko jsem políbil. Hladil a laskal jsem ho, dokud na mě jeho tělo nezareagovalo.

Přitiskl se ke mně. Miluju ho s veškerou něhou, jíž jsem schopen. Tiše mi vychází vstříc. Beru si ho znovu a znovu. Nemůžu se nabažit jeho lásky.

Nenutím ho, přichází ke mně sám. Je to stále častěji. Konečně se sem nastěhuje. Nemilujem se každou noc. Jenom když chce. To se pak pomalu vsune pod mou peřinu a něžně mě povzbudí a potom se mi dá. Občas mě napadá, že takhle nějak vypadá štěstí.

Návštěvy k nám nechodí. Občas Chienovy děti. Proto mě překvapí dost neodbytné zvonění. Naposledy takhle zvonila paní z bytu pod námi, když jsem ji vyplavil. Ale za dveřmi stojí cizí muž.

-Potřebuju mluvit s bráchou,- řekne místo pozdravu. A jde dál. Bez pozvání. V botách až do pokoje.

-Byl u mě ten chlápek. Má pro tebe práci.-

-Vypadni!-

-Na co si tady hraješ? Máma potřebuje peníze...-

-To není pravda! Já s ní mluvil, zase jsi dlužen, kam se podíváš, a chceš, aby to zaplatila.-

-Ježiši, co ti to udělá?-

-Všechno, všechno. Kvůli tobě a tvým dluhům je všechno nanic.-

Nečekám, popadnu ho za límec a vyhodím s doporučením, aby se už nevracel.

Jdu do pokoje. Miláček sedí v křesle. Zpod přivřených řas mu tečou slzy. Sednu si proti němu.

-Poslouchám.-

-Chtěl podnikat, vzal si úvěr. Máma se za něj zaručila. Dál to byla klasika. On se na všechno vykašlal, prachy rozházel a máma to splácela. Bála se, že přijde o byt. On věděl, že jsem na kluky, dohodil mi u jednoho chlápka kšeft...-

-Porno?-

-Něco takovýho. Fetiš. Někdo tomu dává přednost. Ale ten sex tam byl... Připadal jsem si jako poslední děvka. Když dělali detaily, myslel jsem, že to nedám... Ten druhý si to naopak užíval. A tím jsem zaplatil za jeho dluhy...-

-To ti stačil jeden film?-

-Ne...-

Cítím, jak se ve mně zvedá vlna vzteku a odporu. Ale ne proti chlapci v křesle. Ale proti tomu šmejdovi, co ho do toho navezl. Jak někdo může být takový ***** a něco takového udělat vlastnímu bráchovi?

Postavím se. Sklopí hlavu a chvějícím hlasem se zeptá:

-Můžu tady zůstat, než si najdu privát?-

-To se domluvíme potom. Teď ti potřebuju něco říct. -

Schoulí se jako před ránou. Vidím, jak se mu chvějí v pláči ramena. Ještě před půl rokem by šel sám. Ale teď sedí a čeká až ho vyhodím. Proč? Má mě rád? Začal ke mně něco cítit?Postavím se před něho. Jsem rozhodnutý.

-Řeknu ti to jako chlap chlapovi...-

Zvedne ke mně oči plné slz.

-Miluju tě, víš?-

Obejme mě rukama okolo pasu a zaboří mi tvář do břicha. Pláče. Ale tohle je úlevný pláč. Ten žádné šrámy na duši nenadělá. Tyhle slzy jsou jen jarní déšť.

Zvednu ho a sedneme si na rozložený gauč, ze kterého se díváme na televizi. Schoulí se mi do náručí. Obejmu ho a vím, že už nikdy ho nepustím.