Rodinná oslava

„Opravdu tam musím i já?“ ptá se chlapec asi už po sté své matky, zatímco mu jeho starší sestra váže modrou kravatu s bílými puntíky kolem krku.

Nenávidí kravaty, a především nenávidí rodinné oslavy. To ovšem není důvod, proč tam nechce.

„Ano, musíš, teta už s námi počítá,“ odpoví matka stojící u zrcadla, přičemž upravuje nedostatky na svých černých šatech po kolena.

Hlavním důvodem, proč se Matyáš nechce vydat na rodinnou oslavu, je věčné opakování jedné jediné otázky. Už sis našel nějakou pěknou holku? Pokaždé, když se setká s nějakým členem rodiny, padne tato otázka. A pokaždé, když odpoví záporně, mu začnou vykládat, jak je na čase, aby si našel někoho a zažil pořádnou první lásku. Vždyť je mu přece dvacet.

Největším problémem ale je, že on už první lásku zažil. A je směšné, že si toho nikdo nikdy nevšiml, když už je dokonce i několikrát nachytali, jak si vyměňují sliny v jedné z chatek na dovolené. Nikdy jindy se totiž se svým nevlastním bratrancem neměl možnost setkat. A to je ten nejgigantičtější problém. Matyáš přede všemi tají svou orientaci.

Sestra mu prohrábne pečlivě načesané vlasy, čímž zvýší zlost v jeho nitru. Frustrovaně si povzdechne a přejde k zrcadlu, aby si prohlédl svůj beznadějný odraz.

Modrý oblek přesně na míru šitý zahaluje jeho hubené tělo. Hnědé vlasy, které měl ještě před chvíli vyčesané do moderního účesu, jsou teď rozcuchané, díky Nikol. Ovšem nezdá se mu ten rozcuch tak špatný, jak předpokládal. A i když díky němu možná sklidí několik nemístných narážek od starších z rodiny, udělá se mu alespoň trochu dobře, neboť se vzepřel rodinným konvencím, podle kterých musí být vždy vše perfektní.

V kaštanově hnědých očích se vyjímají jiskřičky vzdoru a on se nepatrně usměje na svůj odraz. Alespoň trocha té rebelie neuškodí.

„Mimochodem, bude tam i strejda Mára s tetou Ivanou a s Jardou,“ řekne žena v černých šatech, načež si stoupne za svého syna a začne mu čistit záda.

Ta žena je učiněný maniak na čistotu.

Matyáš zůstane stát, jako by přirostl k zemi, a sleduje, jak rebelský úsměv z jeho tváře mizí. Srdce mu začíná bušit na poplach, a kdyby za ním nestála máma, asi by se zhroutil přímo na zem. Jarda je totiž bratranec, do kterého se Matyáš zamiloval a kterého, jen tak mimochodem, už dva roky neviděl, protože strýc Marek dostal nabídku práce v samotném Berlíně, kam se před dvěma lety odstěhovali. To znamenalo konec jejich milostnému vztahu při každé dovolené, kdy se sešli na rodinné chatě.

„Vždyť říkali, že nepřijedou,“ namítne Nikol, která se zrovna ohýbá pro spadané oblečení.

„No,“ protáhne matka a přestane Matyášovi čistit oblek.

Hnědooký se otočí a nevěřícně se na matku podívá, neboť pokaždé, když takhle začíná váhat, znamená to, že něco zatajila anebo na to jednoduše zapomněla.

„Vrací se zpátky do Čech, protože tady prý otevřeli pobočku té firmy a on dostal post vedoucího.“

Další šok pro chlapce v modrém obleku. Pokud před tím uměl mluvit a nějak se vyjadřovat, teď dočista zapomněl, jak se to dělá. Najednou se uvnitř cítí tak nervózně, jako nikdy před tím. Ještě nikdy v životě necítil tak nepříjemné lechtání v břiše a sucho v krku. Tedy většinou to necítí, když se jedná o rodinné členy.

„Aha,“ zareaguje Nikol, přičemž i s matkou odejde z místnosti.

Matyáš se opět podívá do zrcadla a připadá si jako to nejošklivější stvoření na světě. Dva roky ho neviděl a ten pocit, že ho potřebuje stále u sebe, je pořád stejně silný. Stále toho hajzlíka s černými kadeři a naprosto božskýma černýma očima miluje. Co si jen počne?

„Matyáši, jdeme!“ zakřičí matka z dolního patra a on si naposledy věnuje beznadějný pohled.

Nakonec své nohy ale přiměje, aby se daly do pohybu, a se srdcem až v krku míří za matkou, sestrou a otcem. Tohle bude ten nejdivnější večer, jaký kdy zažil.

***

Ve sluchátkách mu hraje píseň od Taylor Swift s názvem Out Of The Woods, což mu přijde trošku bizarní, neboť on o lese vždy přemýšlel jako o místě, kde se člověk může neskutečně snadno ztratit, a právě teď on je ztracený v lese, jehož stromy tvoří spousta myšlenek. Myšlenek o tom, jestli i Jarda cítí stále to, co o prázdninách před dvěma lety. Či jestli už ten černooký hoch náhodou někoho nemá.

Je to divné, je dvacátéprvní století, doba technologií, a oni se rozhodli se nijak na sociálních sítích nevyhledávat, neboť by se pak na sebe těšili mnohem víc. Matyáš to ale porušil. Našel ho na facebooku hned po tom, co se dozvěděl, že se stěhují pryč. Nikdy ale neměl odvahu odeslat žádost kvůli té napsané domluvě.

Míjí domy, ve kterých se svítí, lidi, kteří venčí své psy, či jen zamilované páry, co se prochází v nočních hodinách při měsíčku. Písnička v něm vyvolává spoustu vzpomínek na noční procházky s ním. Na to, jak si vždy dokázali najít místo, kde je nikdo nespatří, jen aby si mohli lehnout do trávy či na písek a se spojenými dlaněmi koukat na hvězdy a mluvit o tom, jak si představují svůj život v dospělosti.

Auto se otáčí doprava, přičemž písnička končí a před nimi se najednou rozprostírá obrovský bílý dům, před nímž už je spousta aut. Městská hala. Nikdy se nedozvěděl, jak je možné, že je jeho rodina tak bohatá. Možná proto, že se ani neptal a rodiče z bohatství čerpali jen málo peněz. Vždy říkávají, že člověk si musí umět vydělat svoje vlastní peníze a ne brát cizí.

„Co říkala?“ ptá se otec, když vypíná motor.

Matyáš vytahuje sluchátka z uší a zastrkuje si je do náprsní kapsičky v obleku.

„Že jsme úplně poslední,“ odpovídá matka a rozepíná bezpečnostní pas.

Jak můžou být sakra tak v klidu? Copak nechápou, že v té budově sedí ten nejkrásnější kluk, jehož jejich syn viděl naposledy před zatracenými dvěma lety?

Zhluboka se nadechne a zopakuje gesto po matce, totiž rozepíná bezpečnostní pas. Při tom ale zjišťuje, že jeho ruce zachvátil nepochopitelný třas z nervozity, jenž obalila všechny jeho vnitřnosti a postupně se kolem nich stahuje.

S respiračními problémy otevírá dveře od auta a stoupá si na slabé nohy, které ho jen tak tak unesou. Není připraven ani zdaleka čelit tisícům vzpomínek, jen co se podívá do těch černých očí. Není připraven v nich znovu vidět svůj odraz. A rozhodně není připraven na pohled na Jardovy rty.

Zabouchne dveře a ruce si strčí do společenských kalhot, aby nikdo nezjistil, že je tak neskutečně nervózní.

„Nezapomeň jí dát ten dárek, jo?“ ozývá se žena v černých šatech na muže u kufru auta.

„No jo, vždyť vidíš, že jdu pro něj,“ odpovídá čtyřicátník, „pojď si aspoň pro tu kytku!“

Zřejmě asi nebude jediný, komu se sem nechtělo, ale co čekal. V televizi dávají fotbalovou ligu, na níž je jeho táta závislý, a teď bude muset tvrdnout na rodinné oslavě narozenin tetičky jeho ženy. Umí si tudíž představit, že jeho otec měl lepší plány, než být tady. No, co už, od každého si to vybralo daň. Jeho otci se nechtělo kvůli fotbalu, Nikol měla mít původně rande a on sám by se utápěl v převelkém množství čokolády.

Matka s velkou kyticí v ruce a otec s velkou krabicí zahalenou v balícím papíru kráčí směrem ke vchodu a Nikol je následuje. Ovšem Matyáš stojí na místě a ví, že až vkročí dovnitř, zbyde z něj jen zamilovaná hromádka, která bude stále pokukovat po tom černovlasém klukovi. Ať už bude sedět kdekoliv, bude chtít být mu blízko. I když na to není připravený.

Všímá si, že jeho rodina už je na vstupních schodech, a tak za nimi rychle běží, přičemž společně vchází do vstupní haly, kde jsou po pravé straně otevřené velké hnědé dveře a z nich se ozývá mnoho hlasů a také hudba. Právě tam míří.

Kolikrát už tam byl? Ani neví. Už od malička podstupuje veškeré rodinné maškarády, jelikož tak si to rodinné konvence vyžadují. Nikdy ty konvence nechápal a ani nikdy nepochopí. A rozhodně je nebude dodržovat, až bude bydlet sám. Na vlastní pěst. Ať si o něm myslí kdo chce, co chce.

Zhluboka se nadechne a jako poslední, schovaný za všemi svými rodinnými příslušníky, vstoupí do té obrovské haly, která je vyzdobena tak jako vždy. Je tu plno stolů s občerstvením. Stoly jsou rozdělené podle věkové kategorie. Takže nejstarší sedí u jednoho a tak dále. Ani mu nedocvaklo, že je tu možnost, že bude s Jardou sedět u jednoho stolu. Zkrátka na tohle zapomněl a zasahuje ho to nepřipraveného.

U dveří po levé straně se nachází dřevěný bar, za kterým stojí několik najatých barmanů z místních podniků, kteří si tu vydělají za jeden večer celkem slušné peníze. Docela rád by si vyzkoušel, jaké to je stát za tím barem a pozorovat celou rodinnou idylku bohatých. Co si asi myslí?

„Konečně jste tady,“ ozývá se zepředu a Matyáš se dál schovává za svou rodinu, aby nemusel čelit své tetě oslavenkyni.

Přestává poslouchat, když ho jeho sestra přestane krýt a jeho hnědé oči zbystří jeden stůl v zadní části za objemným sloupem. A přesně u toho stolu, opřený v rohu o zeď, sedí on. V bílé košili, s černými kukadly a úsměvem na rtech.

Matyáš přestává vnímat atmosféru kolem sebe a všechno, kromě jeho existence a toho hocha sedícího v rohu u stolu, upadá do černé tmy. Srdce mu buší na hruď tak silně a hlasitě, že má pocit, jako by si chtělo probít cestu ven a vydat se do náruče toho božského stvoření. Stále je tak krásný. Ne-li perfektní.

Výhled mu ale zastoupí oslavenkyně s velkým úsměvem a jiskřičkami v očích. Nikdy by jí nikdo neřekl, že už jí je skoro sedmdesát.

„Ráda tě vidím, Maty,“ namítne žena, přičemž chlapce obejme a vtiskne mu na tvář pusu tak, jak to dělá vždy.

„Taky tě rád vidím, teto,“ reaguje Matyáš a nepřeje si nic jiného, než jít za tím krasavcem vzadu a pořádně silně ho obejmout.

„Tak pojďte se posadit,“ vybízí teta, „Nikol, Maty, vy máte stůl támhle vzadu.“

Matyáš neváhá a podle všeho ani jeho sestra, a tak se oba vydávají společně k tomu osudnému stolu. Hnědé oči se vpíjejí do těch černých, když chlapec v bílé košili vstává a obchází stůl, aby se mohl přivítat. Matyáš si připadá v tuhle chvíli jako ve zpomaleném záběru. Sleduje každý Jardův pohyb. To, jak z něj nespouští oči ani to, jak nabral na svalové hmotě. Je sakra tak perfektní.

„Čau Jardo,“ řekne Nikola, přičemž Jardovi skočí do otevřené náruče.

Ačkoliv si toho kluka už několikrát dobírala, před Matyášem vyšla s pravdou najevo a řekla mu, že se jí jeden čas líbil. A Matyáš měl tenkrát co dělat, aby nezačal na svou sestru křičet v záchvatu vzteku.

Hnědooký mezitím objímá blonďatou dívku s modrýma očima. Dceru sestry jeho matky. Takže sestřenice. Rodinné vztahy v této rodině nikdy nebyly nejlehčí k pochopení, takže je to trochu matoucí i pro samotného Matyáše.

A pak přichází ta chvíle. Ta chvíle, na kterou není ani trochu připravený. Celé tělo má jako v neuhasitelném žáru, když si stoupá před černovlasého mladíka, který si ho měří pohledem.

„Ahoj, Maty.“

Tichý hlas, tak hluboký a jemný… Snad ještě nikdy mu nepřišlo jeho jméno tak nádherné. Možná proto, že jej ještě nikdy nikdo nevyslovil tak jemně a radostně zároveň. Ten hlas se mu jako ostří jehlice zabodává do každičké časti těla.

„A-ahoj, Jerry,“ pozdraví nazpět trochu roztřeseně Matyáš, přičemž přijme rozevřenou náruč svého nevlastního bratrance.

V tu chvíli, kdy se kolem něj obepnou ty dvě silné paže, si připadá jako ta nejkřehčí věc v tomhle sále. Tak lehce, že by se mohl se sebemenší silou roztříštit na milion kousíčků.

Voní po jahodách. Tak jako vždycky. Snad milionkrát mu to řekl, když spolu byli sami, a on se začal vždycky tak červenat. Jako ta nejkrásnější jahoda. Snad proto mu ten nahoře nadělil tak nádhernou vůni. Protože byl krásný i sladkokyselý jako jahoda.

Když se ty dvě silné paže odtáhnou, Matyáš se cítí, jako by mu někdo utrhl obě nohy i ruce. Je to, jako by mu vzali něco, co on nechtěl nikdy ztratit, protože to je životně důležité. Stejně jako kyslík, který z toho vyběleného úsměvu jeho bratrance nemůže dostat do plic. Sakra. Tohle bude dlouhý večer.

„Pojď si sednout,“ vybídne ho mladík v bílé košili a opět míří do rohu zdi za stůl.

Matyáš se dostává do ošemetné situace, neboť neví, jestli si má sednout vedle něj nebo naproti němu. Odpověď však dostává vzápětí, když si naproti Jardovi sedá Klára, sestřenka, se kterou se před chvíli objímal. Zalézá tedy k Jardovi, když padá první dotaz mířený na Jardu od Nikol:

„Tak jak ses měl, Jerryku?“

Matyáš se spěšně posadí na hodnou vzdálenost od Jardy tak, aby to nebylo trapné a zároveň si oba dokázali udržet osobní prostor. Cítí se tak nervózně, že se jeho ruce zase roztřesou, a proto je schovává pod stůl.

„Celkem bezvadně. Němci nebyli zas tak špatný, jak jsem čekal. Jen mě docela sralo, jak řvali u toho, když mluvili tou jejich řečí.“

Opět se jeho hlas nese Matyášovým tělem a jemu naskakuje husí kůže ze vzpomínky, jak mu tím hlasem šeptal, že ho má víc než jen rád.

„Co vy tady? Pořádaly se tady tyhlety maškarády často?“

Ano, Matyáš totiž nikdy nebyl sám odpůrce takovýchto oslav. Možná proto tenkrát našli s Jardou společnou řeč. Bylo to skoro před deseti lety, kdy ho strýc s tetou adoptovali.

„Ale tak znáš to,“ odpovídá Klára znuděně, „to by nebyla naše rodina, kdyby se tohle nepořádalo aspoň jednou za měsíc.“

„Jo, to je pravda. Docela ti závidím, že jsi byl dva roky v čudu,“ přidává se Nikol zapáleně, zatímco se Matyášovi před očima míhají vzpomínky na nejhorší dva roky v životě.

Nebyl den, kdy by o něm nepřemýšlel alespoň pár minut. Sakra, měl by se vzpamatovat a nějak se zapojit do konverzace. Jistě si brzy všimnou, že je nějak ticho. I když to by vlastně nebyla novinka. Matyáš nikdy nebyl výřečný typ člověka.

„A našel sis tam nějakou pěknou Němku?“ ptá se Klára, načež Matyáš zpozorní a ruce se mu pod stolem roztřesou ještě víc.

Co když si někoho našel? A po oslavě se vrátí zpátky do Německa? Co když už ho dávno nemiluje? Matyáš začíná uvnitř naprosto panikařit. A nepomáhá tomu ani fakt, že Jarda hodnou chvíli mlčí a jen se usmívá. Tak záhadně. Tak tajemně.

Zničehonic ucítí dotyk na hřbetu své ruky, kterou má neklidně položenou na koleni. Dotyk je teplý a uklidňující a určitě nepatří nikomu jinému než jeho společníkovi. Tak rád by se podíval, jenže holky stále koukají po všech čertech, a tak by si toho všimli.

„Dá se říct, že jsem tam jednu potkal,“ odpovídá Jarda, přičemž jeho stisk zesílí.

To ale Matyáš přestává vnímat a vytlačuje to ze své mysli. Srdce se mu rozpadá na tisíc miniaturních skelných kousíčků, které nedokáže slepit. Opravdu si tam někoho našel. Nejhorší noční můra se stala skutečností.

„Povídej, přeháněj!“ tlačí na něj holky, ovšem Matyáš nesnese dál poslouchat nějaké všemožné detaily.

Nesnese tu bolest.

„Dojdu si na záchod a pro pití, za chvíli jsem zpátky,“ ozve se hnědovlásek na oko vesele, přičemž se neohrabaně vyprostí ze stisku oné ruky a vstává.

Musí se dostat co nejrychleji pryč. Jeho nohy slábnou s každým krokem, který udělá, a v hrudi cítí neskutečné pálení, jako by mu tam někdo vypálil díru. Jak mohl být tak pošetilý a myslet si, že ho i po tom dlouhém odloučení někdo takový, jako je Jarda, bude milovat? Jak se mohl domnívat, že někdo tak krásný zůstane bez povšimnutí? Neměl si dělat plané naděje. Na nic ohledně černoočka.

Rozrazí hnědé dveře s panáčkem v hale a okamžitě zachází do kabinky, kde se zamyká a snaží se si alespoň trochu uvolnit kravatu. Polévá ho strašné horko a jeho oči vidí jen málo přes slzy, které si probíjí cestu na jeho tváře.

Kravata však nechce povolit ani trošku a v něm už nezbývá moc síly. Bolest v hrudi ho ochromuje s každou odbytou sekundou. Několikrát zabuší do boční strany kabinky, aby alespoň trochu ulevil bolesti. Jenže to vůbec nefunguje. Je tu sotva patnáct minut a už je na pokraji sil.

Pomalu se sveze na zem a jeho hrdlo vydá zvuk přidušeného vzlyku. Ještě, že tu nikdo není. Nejspíš by ho vyhnali, kdyby slyšeli ty silné rány.

Najednou jeho uši zbystří známé zaskřípání, které vydávají ty hnědě dveře s panáčkem. Někdo jistě vešel. Matyáš si dá ruku před pusu a snaží se nějak uklidnit. Jen aby utišil vzlyky, které se z něj sypou jako zrní z plného pytle, se zakousne do dlaně. Připadá si tak neskutečně hloupě.

„Maty, jsi tady?“ ozve se znenadání ten hluboký hlas, jenž chlapci v obleku způsobuje husí kůži po celém těle.

Pomalu, už klidněji, se zvedne na roztřesené nohy a setře si slzy z očí. Nemůže Jardovi dávat za vinu, že se přes to všechno už přenesl a žije dál. Spokojeně. S někým jiným.

„Jo,“ odpoví prostě hnědovlásek, načež odemkne a otevře dveře od kabinky.

Ihned se mu naskytne pohled na božské stvoření v bílé košili s mírným strništěm na tváři a ustaraným pohledem.

Matyáš přejde k umyvadlům, nad kterými se po celé délce rozprostírá dlouhé zrcadlo. A právě v něm vidí červené bělmo svých kukadel, které jaksi ztratily povědomé jiskřičky naděje. Černovlásek si stoupne vedle něj a stále s tím ustaraným pohledem přejíždí jeho tvář v zrcadle. Vypadá to, jako by zamrzl při pohledu na uplakanou tvář jeho společníka.

„Tys – tys brečel?“

Matyáš mu věnuje pohled hned poté, co si opláchne tvář a utře ji do nespočtu ubrousků. Beznadějně se na Jardu usměje.

„Jen trochu.“

„Proč?“ optá se bez čekání černoočko.

V Matyášovi všechno křičí, aby mu řekl pravdu. Že na něj stále myslí. Že je do něj stále zamilovaný. A že s ním chce prožít znovu ty nádherné okamžiky. Přesto on sám ví, že nemá na to, aby mu řekl pravdu.

„Ale, pohádal jsem se s kámoškou po telefonu,“ vysloví první lež, která ho napadne.

Nic lepšího jeho mozek zkrátka nedokáže vyprodukovat.

Jarda se otočí čelem k němu a pomalu udělá jeden krok dopředu, čímž naruší jak svůj, tak jeho osobní prostor. Matyášovo srdce se zase rozbuší na plné obrátky. Už jen ta jahodová vůně z jeho mozku tvoří kaši či omeletu.

„Chceš říct, jak ta Němka vypadá?“ zeptá se potichu Jarda.

Hnědoočka silně píchne u srdce, nebo alespoň u toho, co z jeho srdce zbylo. Nasadí však falešný úsměv a kývne na souhlas. Kdyby odpověděl slovně, asi by se tu zhroutil.

„Má ty nejkrásnější oči, jaký jsem kdy viděl,“ vypraví Jarda a bez mrknutí kouká do hnědi v očích svého bratrance. „Jsou hnědý, jako ten nejkrásnější oříšek. Má krátký hnědý vlasy, který nikdy nedrží tvar. Nemá zrovna postavu jako modelka, ale ani za nic bych nikdy nechtěl, aby na sobě něco měnila. Protože je perfektní tak, jak je. A víš, jak dlouho ji miluju?“

Cítí, jak se mu opět řinou slzy do očí. Ze všech sil se snaží usmívat, ale nedaří se mu to. Ta bolest je zase o něco silnější a opět ho celého zmáhá. Přinutí se k přikývnutí.

„Od první chvíle, co jsem HO před deseti rokama viděl,“ odpoví Jarda s úsměvem a palcem přejede po Matyášově tváři, po níž si razí cestu jedna slza, kterou nedokázal udržet.

„Chtěl – chtěl jsi říct –,“ zasekne se a pohlédne do černých očí, ve kterých se odráží jiskřičky pobavení.

Je zmatený. Nechápe, co to vlastně Jarda řekl. Vždyť v Německu bydleli jen dva roky. A proč řekl HO místo JI? Vždyť před deseti lety teprve přišel do jejich rodiny.

Než stačí něco dalšího vyslovit, objemnější z chlapců zničí zbytek vzdálenosti mezi nimi a přitiskne své rty na ty Matyášovi, v němž vybuchne milion ohňostrojů. Cítí, jak se jeho srdce slepuje zpět dohromady. Pod náporem těch úžasných a jemných polštářků se mu podlamují nohy a on ztrácí jakoukoliv orientaci o čase, místě, či dni. Pro něj se najednou stává jen teď a tady. Nic víc vědět nepotřebuje.

Polibek však netrvá dlouho a Jarda své rty odtrhne, přičemž se podívá do Matyho očí.

„Nikdy žádná Němka nebyla. Používám to jen jako výmluvu, protože na tebe nemůžu přestat myslet. To ty jsi taková moje Němka. A celý dva roky si vyčítám jen jedno. Nikdy jsem ti doopravdy neřekl, co k tobě cítím.“

„Nemusíš to říkat,“ šeptne Matyáš, jako by se bál, že to je jen sen a on ho svým hlasem zničil a probudil se.

„Ne, já chci,“ pohladí ho opět po tváři, „miluju tě, Maty.“

A právě při těch slovech se Matyášovi rozlije neskutečně nádherný pocit po celém těle. Bolest je nahrazena euforií a příjemným lechtáním motýlků v břiše. Kdyby byli v kresleném seriálu, proměnily by se jeho oči ve dvě velká srdíčka.

„Taky tě miluju,“ odpoví s úsměvem, přičemž tentokrát on zničí vzdálenost mezi nimi a spojí jejich rty v jedny. A právě v tom polibku poznává, že i láska toho druhého je stejně silná, jako ta jeho. A ať se stane cokoliv, už nikdy ho nenechá odejít tak daleko. Protože našel to, co jiní hledají celý život. Lásku, za kterou se vyplatí bojovat.