• zmetek
Stylromantika
Datum publikace2. 7. 2018
Počet zobrazení1474×
Hodnocení4.43
Počet komentářů8

Starý muž se vlekl ulicí. Dávno si zvykl, že si ho nikdo nevšímá. Lidé ho míjeli a nevěnovali mu jediný pohled. A on věděl, že když na ně promluví, tak nebudou reagovat. Neuslyší ho, neuvidí. Zvykl si za ty roky. V popelnici našel nějaké zbytky jídla. Snědl je, i když se mu obracel žaludek, musel utišit hlad. Hlad, to byl jeden z pocitů, který mu ještě zůstal. Chuť, bohužel, také. Podařilo se mu najít nějaké papírové kartony, které položil pod most. Dobré místo. Schoulil se na nich. Zoufale se snažil nezavřít oči, protože věděl, že když je zavře, tak přijde Sen. Stejný, pořád stejný. Každou noc. Každou noc mu připomíná vše, co se v dávné minulosti stalo. Nemilosrdně přesně. Každou noc.

***

Poprvé ho spatřil, když odcházel se svým otcem z chrámu. Štíhlý mladík s lehce olivovým nádechem pleti, černé kudrnaté vlasy, oči jako dvě půlnoční hvězdy. Všiml si, že se na něj Ahasver užasle dívá. Zářivě bílé zuby se zableskly v úsměvu. Ahasver zůstal stát na místě a sledoval, dokud mladík se svým otcem nezmizel za rohem. Teprve poté se mu vrátil cit do nohou, rozběhl se za nimi, ale už je nenašel. Ztratili se mu ve změti uliček.

Zoufale se chtěl dozvědět, kdo to je, kde ho najde. Celý týden přemýšlel, zda ho zase uvidí. Třeba to byli jen poutníci, kteří městem procházeli? Pak by ho už nikdy neuviděl… Ale ne, oblečení nevypadalo na poutníky. Budou místní.

Byli opět v chrámu.

„Nevíš, kdo to je?“ obrátil se na známého.

„To je Daniel, jeho otec je zlatník. Mají dílnu ve staré části města. Docela vyhlášenou. Ty je neznáš, nejspíš proto, že šperky nikomu nekupuješ, zajímá tě jen tvůj obchod látkami,“ zasmál se.

Tak Daniel. Krásné jméno pro krásného mladíka.

Hned následující den se vypravil do města. Našel obchod. Daniel byl uvnitř.

Krásné stříbrné šperky.

„Chtěl bych nějaký přívěsek na řetízku.“

Mladík začal předvádět zboží.

„Tenhle je krásný.“

„Ach, ten… Ten má ochrannou moc. Bude chránit toho, kdo ho nosí.“

Spirála s vyrytými jmény andělů. Krásná jemná práce.

„Vzal bych si ho…“

„Pro tebe, nebo to bude dárek?“

„Myslel jsem ho jako dárek…“

Zaplatil. Chvíli přešlapoval na místě. Daniel se zjevně bavil jeho rozpaky.

„Myslel jsem… myslel jsem, že by slušel tobě…“

Daniel se zasmál: „A nebojíš se, že bych ho prodal dvakrát? Jednou tobě a pak někomu jinému?“

„Ne, hlídal bych si, jestli ho nosíš.“

Zase tichý hrdelní smích.

Našel odvahu k tomu, že ho požádal o večerní schůzku v zahradách na okraji města.

Daniel souhlasil.

Připravil se dobře. Přinesl košík, kde byly datle a fíky, řecké víno. Měl tam i misky na pití a med. Věděl, že v zahradách je chladný pramen, který může posloužit na namíchání vína s vodou a medem. Daniel přišel, přívěsek na krku. Šli spolu zahradami, došli k prameni a usadili se. Připravil víno. Nožem uřízl z keře rozkvetlou snítku a ozdobil Danielovu misku s vínem. Popíjeli a povídali si. Víno zvolna stoupalo do hlavy. Naklonil se a Daniela políbil. Nebránil se:

„Věděl jsem, že k tomu dojde. Od té chvíle, kdy jsem před chrámem viděl, jak se na mě díváš! Jen jsem myslel, že ti to bude trvat kratší dobu než týden.“ Vrátil mu polibek. Zbavili se šatů a v zahradách Ahasver Daniela poprvé pomiloval. Jemné, něžné milování, jako oslava, vzdávání díků, jako pomalu tekoucí víno… Když skončili, Ahasver vydechl:

„Chtěl bych žít věčně, abych tě mohl mít každý den, každou noc, pořád!“ Daniel se usmál a pohladil ho.

Scházeli se v Ahasverově domě. Daniel přicházel, prošel obchodem s látkami – krásné, zdaleka dovážené, drahé zboží. Prošel do obytné části a tam se milovali. Ahasver zbožňoval, když se pod ním svíjelo to štíhlé tělo, když slyšel slastné sténání, byl v extázi, když na něj, ležícího na zádech, Daniel nasedl a v předklonu při pohybech se ho dotýkal na hrudi Danielův přívěsek na řetízku. Chtěl ho pro sebe, jen pro sebe. Proč se Daniel musí vracet domů? Patří k sobě!

Nevěděl, proč ho Daniel požádal o setkání v zahradách na místě jejich první schůzky. Proč ne zase u něj doma? Nebyl připravený na to, co přijde. Teď uslyšel:

„Už se nebudeme scházet.“

„Proč, co se stalo?“

„Rodiče se rozhodli, že mne ožení. Už dohodli svatbu. Nemůžeme se scházet.“

„To přece… to nemůžou! Jsi můj! Patříš mně! Nikomu tě nedám!“

Daniel sundal z krku řetízek s přívěskem a pověsil mu ho na krk a lehce ho políbil:

„Musím. Rodiče rozhodli, já musím poslechnout. Buď šťastný.“

Chytil Daniela, sevřel ho v náručí a křičel:

„Ne, nikomu tě nedám! Nikomu! Nikdy!“

A pak černo před očima, nůž v ruce a bodl. Jednou, podruhé. Když ne on, tak nikdo.

Daniel se svezl na zem, lehký úsměv, který jako by říkal, že tušil, jak to skončí. Ještě řekl:

„Žij věčně.“

Pak křik a jekot dívky, která zahlédla ležící tělo mezi keři. Sbíhající se lidé. Nikdo si ho nevšímal, jako by ho nikdo neviděl. Mrtvý Daniel. Ztratil v něm všechno. Proč teď žít? Pokusil se bodnout, ale ruka ho neposlechla. Nemohl se zranit. Chtěl sundat řetízek s ochranným přívěskem, ale ani tady ho ruce neposlechly. Vyběhl ze zahrady, běžel na hradby. Rozběhl se a skočil. Ta bolest byla hrozná, ale přežil. Vstal a vydal se na cestu. Snad někde najde místo, kde bude moct zemřít, najde někoho, kdo ho uvidí a kdo mu pomůže zabít se.

Žij věčně. Bylo to vyznání lásky nebo prokletí?

***

Starý muž se probudil. Zaškrundání v břiše mu připomnělo pocit hladu. Sehnat něco k jídlu a pak jít dál. Hledat. Zašátral vrásčitou rukou na krku – řetízek s ochranným přívěskem. Spirála se jmény andělů. Chrání ho. Nemůže ho strhnout, nemůže ho ztratit. Na cestu. Možná je někde někdo, kdo ho zbaví přívěsku, a on bude moci zemřít. Teď jen bloudit, hledat a čekat a mít strach z toho, že zase přijde večer a Sen. Jako každou noc. Roky. Desítky let. Stovky let.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (25 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #8 Všechno úžásné...NaDruhou 2018-08-14 22:33
Tak jsem od tebe už všechno přečetl a nejraději bych ti dal ke všemu dodatečně komentář, jak je to skvělé, tleskám a hlavně piš dál. :-)
Citovat
+4 #7 Odp.: Ahasverpavla 2018-07-04 21:18
Užasné nemam slov.
Děkuji
Citovat
+3 #6 Odp.: Ahasverzmetek 2018-07-03 19:51
Ano, Dušane, to je to náboženské, kdy Ahasver řekl Kristovi: "Ty se prý vrátíš?" a on mu odpověděl: "Ty tu na mne počkáš." Chtěl jsem jiný příběh. A musím přiznat, že nevím, jak starou tradici má přívěsek ben porat, tak jsem ho vzal popisně. :-)
Saaviku, co bys dělal v důchodu? Pořád se k Tvým povídkám vracím a těším se na nové. :lol:
Citovat
+5 #5 Odp.: AhasverSaavik 2018-07-03 19:16
Koukám, že skoro můžu jít do důchodu, píšeš čím dál líp. ;-)
Moc dobrá povídka.
Citovat
+1 #4 Odp.: AhasverDušan Bartoň 2018-07-03 19:14
Teoreticky by si mohl počkat na den posledního soudu.
Prakticky asi nic, takže bude muset počkat, až mu bude odpuštěno.
Bolest ze žárlivosti je hrozná, já to vím...
Citovat
+1 #3 Odp.: Ahasverzmetek 2018-07-03 17:54
Díky. Chtěl jsem věčného poutníka bez náboženského obsahu.
Citovat
+4 #2 Ahasverkikiris53 2018-07-03 15:14
Krásně podaný historický příběh o věčném poutníkovi. Díky.
Citovat
+2 #1 Odp.: AhasverTomáš98 2018-07-03 14:40
Včera jsem to nějak nepobral, tak jsem si to nechal na ráno. Mám rád smutné příběhy, ale musí být dobře napsaný, a ten Tvůj je. :-)
Citovat