Hodinovej manžel

„Dobře, Tobiášku, tak v neděli. Těšíme se! Papapa!“ rozloučí se mamka konečně.

Oddálím mobil od ucha, otřu si orosený čelo a lehce zpanikařeně se začnu rozhlížet po svým podkrovním obýváku. Po svým zdaleka ještě nehotovým obýváku! Kruci, měl jsem v plánu ho vyšperkovat, než si sem začnu zvát návštěvy… A to navíc oči nějakých náhodných známostí nebývají zdaleka tak přísný jako oči mé mamky a babičky, co se mi sem takhle z ničeho nic samy pozvaly, když už prý budou mít cestu na jakousi slávu pro rodáky, která se tu bude o víkendu konat… Takže zatímco kvůli případnýmu nočnímu rande bych si s tím, jak to v mým bytě vypadá, takovou hlavu nedělal, tak teď teda abych si do neděle pořádně máknul vzhledem k tomu, že máme středu!

Hm, na policovej systém na knihy, pořád ještě nevytaženej z krabic, natož aby byl smontovanej a způsobně visel na zdi, prozatím sedá prach tamhle v koutě… Podstavce pod repráky od domácího kina jsou na tom stejně – nějak jsem zatím neměl kdy je na ty zdi navrtat. Nebo čím, že jo. Lustr pořád nesvítí, protože i když jsem zkoušel vyměnit každou jednu žárovku z těch pěti, nezabralo to, problém bude asi někde výš, v elektřině… V koupelně se poslední dobou objevuje kaluž vody kolem vodovodní baterie, dočetl jsem se, že vyměnit ji zvládnu s trochou zručnosti i sám – pokud ovšem mám vhodný nářadí, na čemž to opět celý ztroskotalo, protože ho nemám a vlastně pořádně ani nevím, jak přesně by to vhodný nářadí mělo vypadat. No a v kuchyni je potřeba seřídit panty aspoň u té skříňky nad umyvadlem, když už ne rovnou u všech. To tak jako abych popsal nedodělky, který mou rodinnou vizitu uhodí do očí na první dobrou.

S povzdychnutím se prohrábnu účesem, znovu popadnu mobil a začnu na netu hledat nejbližší obchod s potřebama pro kutily. Achjo, jenže copak já jsem nějakej kutil? Jo, dejte mi noťas rozloženej na jednotlivý šroubky a komponenty – a já vám ho sestavím. A dost možná bude fungovat líp, než fungoval předtím. Ale vrtat díry do zdi nebo řešit, že je někde vadný nějaký těsnění? Tomu teda říkám výzva! Do jejíhož řešení se mi vůbec nechce.

A můj mobil odhalí, že se mi do toho nechce. Protože v rámci oken s vyskakujícíma reklamama mi rovnou nabídne i řešení: hodinovej manžel. Nejdřív to okno teda bezmyšlenkovitě zavřu a vrátím se k prohlížení webu jednoho obřího hobbymarketu, ale po pár vteřinách mi to zabliká v hlavě: to by mohlo být ono! A tak nechám market marketem a už vyťukávám do vyhledávače ty kouzelný dvě slovíčka spolu se jménem našeho města. Odkazů mi vyjede překvapivě dost, chvíli se jimi proklikávám, pročítám si i recenze spokojených klientů a převážně teda klientek, a nakonec si vyberu firmu s názvem Procházka & synové, na jejichž stránkách stačí vyplnit krátkej dotazník s tím, co všechno bych v bytě potřeboval zařídit a jak moc na to spěchám, a do čtyřiadvaceti hodin se mi prý někdo od nich ozve zpátky. Pro mě značka ideál!

Z těch čtyřiadvaceti hodin se nakonec stanou hodiny dvě: o půl sedmé večer mi z neznámýho čísla zavolá přímo jeden z těch Procházků, konkrétně teda jeden ze synů, protože jeho hlas zní docela mladě, a že prý se mu zítra nečekaně uvolnila hodinka už dopoledne, kdybych si to mohl nějak zařídit. Pokud ne, tak vzhledem k tomu, že do neděle už moc času nezbývá, by mohl přijet v pátek k večeru, ale za expresní příplatek.

„Jasně, zítřek bude v pohodě,“ souhlasím, nemám problém si zajet ráno do kanclu pro noťas a na zbytek dne si nahlásit home office. Domluvíme se tedy na deset, sdělím mu ještě adresu a číslo zvonku a se spokojeným úsměvem se rozloučím. Vida! Kdyby mě to napadlo dřív, mohl jsem mít všechno v bytě pořešený už dávno. Takhle tu bydlím už skoro půl roku – a pořád to tu vypadá tak nějak nepřívětivě a nezabydleně…

***

Druhej den si zrovna u psacího stolu v obýváku roztahuju svou domácí kancelář, když se bytem rozlehne zvuk zvonku. Rychlým pohledem na noťas si ověřím čas: za minutu deset! Dobrý, nedochvilnost se Procházkům teda rozhodně vytknout nedá… Bzučákem pustím Procházku juniora do domu, a zatímco čekám, než vyjede výtahem až nahoru, rychle naházím nějaký mikiny a bundy z věšáku do šatní skříně, aby si měl kam odložit svý oblečení.

Pak už z chodby zaslechnu typickej výtahovej hluk a vzápětí přibližující se kroky, tak otevřu dveře dokořán – a širokej úsměv, kterým jsem chtěl příchozího uvítat, mi zamrzne na rtech. „Dobr… ah… ahoj… To… To seš ty?!“

„No ty vole, tak to mě poser,“ uteče Denisovi. „Malej Tobiáš… Ses nám nějak vytáhl!“ uchechtne se.

„Zato ty se ksichtíš pořád stejně blbě,“ vypadne ze mě, nějak totiž honem nevím, co říct jinýho.

S pobaveným výrazem pokrčí ramenama a ledabyle se opře o futra, zatímco se zvědavě přeměřujeme pohledem, protože jak je to dlouho, co jsme se neviděli, sedm let? Osm? Tak nějak… Ale splést bych si ho rozhodně nemohl, vypadá svým způsobem pořád… stejně. Stejně přitažlivě. Stejně sexy. Stejně nebezpečně. Jenom je k tomu všemu navíc takovej… vyspělejší. Je samozřejmě vyšší, než když mu bylo sedmnáct, a i když i já jsem se od té doby, jak on říká, vytáhl, tak pořád mi do jeho výšky dobrých patnáct cenťáků chybí. Rysy ve tváři má ostřejší, než jak si je pamatuju. A o takovým strništi si taky tenkrát mohl nechat zdát… Takže ne, kecám. Nevypadá pořád stejně. Vypadá teď mnohem přitažlivěji. Mnohem víc sexy. A mnohem… nebezpečnějc. V takovým tom vzrušujícím slova smyslu. Zatraceně!

„Takže co, chceš si radši dojednat někoho jinýho?“ povytáhne na mě obočí. „Možná bych si mohl přehodit zakázku s bráchou a poslat sem jeho… Nebo zkus úplně jinou firmu, ale teda jestli ti můžu poradit, tak Expres servis fakt ne, zaměstnávaj docela nemehla,“ rozesměje se.

„No, já s tebou problém nemám,“ zdůrazním. „Ale jestli máš nějakej problém ty, tak si holt někoho jinýho najdu.“

„Já jsem taky v pohodě,“ znovu trhne rameny. „A navíc, kšeft je kšeft,“ mrkne na mě. „Kdybych si měl vybírat zákazníky podle ksichtu, tak se asi neuživím,“ zasměje se znovu.

„Pf, podle ksichtu, no dovol?“ naoko pohoršeně vrtím hlavou, ale to už mu otvírám dveře dokořán a uhýbám, aby se kolem mě mohl protáhnout dovnitř.

„No dobře,“ baví se Denis, „tak ve tvým případě spíš podle jména… Popravdě, kdybych věděl, že seš zpátky ve městě, tak bych asi u tvýho příjmení zpozorněl. Ale takhle mi to vůbec neseplo.“

„To je jasný,“ zavřu za ním a pozoruju, jak si pokládá už od pohledu těžkou brašnu na zem a skopává si z nohou boty. „Mě zase nenapadlo, že Procházka budeš zrovinka ty. Je to docela běžný příjmení, víš jak.“

„Jo, vím. Už bych ani nespočítal, u kolika Procházků jsem za ty roky byl – a nikdo z nich nebyl můj příbuznej! Takže,“ sundá si lehkou softshellku a pověsí ji na věšák, kterej jsem teprve před chvilkou uvolnil, „jste se vrátili zpátky celá rodina? Nebo jenom ty? Nebo jak? Teda jestli nejsem moc zvědavej…“

„Myslím, že seš zvědavej tak nějak… ehm… přiměřeně,“ řeknu a maličko u toho zrůžovím ve tváři, když si vzpomenu, jak… jak zvědavej byl, když jsme se před tou šíleně dávnou dobou scházeli. A jak zvědavej jsem byl já… Rozejdu se do obýváku a pokynu mu rukou, ať jde za mnou, zatímco vysvětluju: „Naši bydlí pořád na Vysočině. Já jsem studoval vysokou v Brně, našel jsem si tam i práci – a když jsme pak otvírali pobočku tady, tak jsem si řekl, že proč ne. Brno mi zase tak k srdci nepřirostlo, kdežto tady jsem to měl vždycky rád, no…“ Pak se k němu otočím: „A co ty? Jsi tady celou tu dobu? Nikam jinam tě to netáhlo?“

„My jsme po matuře skoro rok strávili s kámošema v Irsku,“ odpoví mi. „Když jsme se pak vrátili, táta mě zlanařil, ať se přidám k němu a k bráchovi. Čímž se dostáváme k tomu, proč jsem tady. V tý svý poptávce jsi toho měl vypsanýho docela dost a já budu muset za hodinku odjet, takže co kdybys mi ukázal, co konkrétně potřebuješ, ať toho stihnu co nejvíc?“

„Jo, jasně,“ pousměju se, načež ho provedu bytem a v rychlosti mu popíšu, co a jak.

Denis si odběhne do auta ještě pro nějaký další věci, a zatímco se pak odebere do koupelny, kde prý začne, já si sednu ke svýmu firemnímu notebooku… a koukám skrz něj někam do ztracena. Protože… potřebuju si to v hlavě všechno nějak srovnat…

S Denisem jsme se poznali až na střední, na průmce nás šoupli do jedné třídy. A skoro celej prvák jsme se docela úspěšně přehlíželi. Ne že bysme proti sobě něco měli, ale ani nás k sobě nic netáhlo. Já jsem se držel party svých kámošů ze základky, on zase těch svých… Jako kolektiv jsme byli ve třídě takoví nestmelení. Jenže pak přišel červnovej dvoudenní výlet. Cesta vlakem, výšlap, večerní táborák a přespání v chatkách, druhej den zase výšlap a návrat domů. Takhle podaný to není nic světobornýho. Přesto mi ta akce změnila život.

Začalo to už u toho táboráku. Jasně, že se nesmělo chlastat – a jasně, že se chlastalo. Takže nálada byla uvolněná a rozveselená a… odvážná. A zatímco většina kluků ze třídy měla největší starost ohledně toho, jak co nejvíc zaujmout některou z našich čtyř spolužaček, tak já jsem si všiml, že Denis se do těch jejich balicích strategií nezapojuje. A on si toho samýho všiml u mě.

Nejdřív jsme si jenom sedli blíž k sobě a bavili sebe i svý nejbližší okolí tím, jak jsme si naše kámoše hlasitě dobírali a tu jejich snahu trefně komentovali. Pak jsme si, to už teda tišším hlasem, troufli dělat narážky i jeden na druhýho. Jakože jestli bysme neměli jít klukům pomoct, jestli bysme jim neměli jít ukázat, jak se to dělá… a jak se to má dělat… a takový podobný pitomý kecy… Ty kecy ale postupně přerostly ve vzájemný hecování. Jakože co konkrétně bysme měli ukazovat. Co myslíme tím to. A že bysme to možná nemuseli ukazovat ostatním klukům ani těm holkám. Ale jeden druhýmu. A kdo by v tom případě s tím ukazováním teda začal. A jak by to probíhalo.

Ještě o něco později… se ten podmiňovací způsob změnil v budoucí čas. Kde si to teda ukážeme. A kdy, jestli hned, nebo až půjdou ostatní spát… No, a od vět s příslibem vyjádřeným budoucím časem už to nebylo daleko k činům. Vůbec to k nim nebylo daleko. Jenom na takovou mýtinku kus za tu chatovou osadu. Svítil nám k tomu měsíc – a naše mobilní telefony, opřený na zemi o nějaký kameny. To jejich lehce namodralý světlo a ten náš alkoholovej opar udělaly z toho zážitku… cosi skoro s nádechem nadpřirozena… A možná i díky tomu, ale nejen díky tomu ho mám doteď v hlavě zařazenej jako něco nezapomenutelnýho a silnýho. Protože to bylo poprvé, co jsem se svlíknul před jiným klukem. A co jsem viděl nahý tělo jinýho kluka. A co jsem vzal do dlaně cizí penis. A co mě dlaň cizího kluka přivedla k orgasmu.

Po tom výletě jsme se s Denisem sešli ještě čtyřikrát. Abychom mohli se zvědavostí asi všem teenagerům vlastní prozkoumávat svý těla. Reakce svýho vlastního těla – i tělo toho druhýho… No, jenže byli jsme mladí a nadržení, a hlavně šíleně neopatrní, takže když jsme si popáté domluvili sraz po vyučování na záchodcích ve škole, protože ono se nikde jinde nenápadně scházet nedalo, načapali nás tam dva kluci z vedlejší třídy. A bohužel si to nenechali pro sebe. A i když se školní rok chýlil k závěru, tak i těch pár dnů, který ještě do prázdnin zbývaly a kdy nám svou pozornost najednou věnovalo plno lidí, bylo děsně nepříjemných… A já jsem to Denisovi zazlíval. Potřeboval jsem si prostě asi na někom vybít svůj vztek… a taky ten do té doby neznámej pocit, že mě někdo zkoumá a soudí a odsuzuje… No a Denis byl v té chvíli jedinej, komu jsem to mohl vyčítat. Což si on rozhodně nenechal líbit. Takže jsme se pohádali, a dokonce i porvali, a když jsme se v druháku zase sešli v jedné třídě, účinně jsme jeden druhýho ignorovali. Což nám vydrželo až do konce října, kdy jsme se s našima museli narychlo z rodinných důvodů odstěhovat na Vysočinu. A to byl definitivní konec našeho příběhu.

Do dneška.

„Okej, tak v koupelně jsem hotovej, běž si to tam překontrolovat, hm? A já se dám tady do těch podstavců,“ vyruší mě Denisův hlas ze vzpomínek.

„Jo, jasně… Chceš s něčím pomoct?“

„Zatím ne,“ zavrtí hlavou a přestane si mě všímat, takže zajdu do koupelny na rychlou kontrolu, pak se vrátím zpátky do obýváku a otevřu si pracovní mail.

Jenže, no… Zatímco Denis si mě všímat přestal, tak já zaboha nejsem schopnej přestat si všímat jeho. Jakože… nikdy mě nepřitahovali chlapi v montérkách. Fakt ne. Když už bych měl hlasovat pro nejvíc sexy pracovní oblečení pro chlapy, jednoznačně by to vyhrála policejní uniforma. A na druhým místě by byl slušivej, na míru šitej oblek pro nějakýho přísnýho manažera. Pana manažera. Nebo rovnou pana ředitele. Hmmm. Ale teď teda, když tak nenápadně koukám na Denise…, tak by tuhle nevypsanou soutěž asi s přehledem vyhrál. A přitom má na sobě obyčejný černý triko s krátkým rukávem a skvěle padnoucí černý montérkový kalhoty se světlýma reflexníma prvkama a s velkýma multifunkčníma kapsama na bočních stranách stehen. Vypadá v tom jednoduše sexy… a přitom neskutečně profi. Hmm. No a když vezme do ruky vrtačku a… ehm… ty svaly na jeho pažích, ten jeho mírně rozkročenej, stabilní postoj, ten soustředěnej výraz, to prostě… Nasucho polknu. Jak by po mně někdo mohl chtít, abych se k Denisovi za týhle situace otočil zády – a řešil nějaký pracovní záležitosti?!

No, ale Denis byl vždycky všímavej. Anebo má prostě nějakej šestej smysl, kterým vycítí, když ho někdo pozoruje, nevím… Každopádně když pokládá vrtačku na zem, nečekaně otočí hlavu – a nabodne se přímo na můj upřenej pohled.

Samozřejmě okamžitě zčervenám ve tváři, takhle hloupě se nechat přistihnout! A navíc zrovna Denisem! Ten nikdy nešel pro trefnej komentář daleko…

„Co?“ zakření se na mě. „Chceš se se mnou podělit o nějaký připomínky, jak bych to mohl dělat líp?“

„Koukám, že se nám hlavou honěj stejný vzpomínky,“ zacukají mi koutky.

„Aby ne,“ zajiskří mu v očích pobaveně. „Ale myslím to i doslova – jestli to nedělám podle tvejch představ,“ kývne hlavou k těm už navrtaným dírám, „tak mi to řekni co nejdřív…“

„Já žádný konkrétní představy nemám,“ ujistím ho. „Potřebuju, aby to tu prostě vypadalo co nejlíp, než sem v neděli dorazí rodina na takovou lehčí přepadovku… A jelikož sám jsem nikdy nedržel vrtačku v ruce, rád to přenechám někomu, kdo si s tím poradí levou zadní.“

„Hmm, dobrý!“ protáhne Denis uznale obličej, a když se zatvářím nechápavě, dovysvětlí to: „Takový klienty mám nejradši, víš? Ty, co uznají, že něčemu nerozuměj – a nemají tím pádem potřebu mi do práce kafrat.“

„Tak takových je snad většina, ne?“ vyzvídám. „Předpokládám, že ti, co tomu rozumí, tak si nepotřebují volat hodinovýho manžela…“

„To jsem si kdysi dávno taky myslel,“ rozesměje se a přidřepne si, aby si ze země podal ten dřevěnej podstavec. „Ale spousta převážně teda chlapů má dojem, že tomu rozumí líp než já – a že jediný, co ode mě potřebujou, je půjčit si mý nářadí a s ním si ty konkrétní věci udělat sami. Jenže to mají blbý.“ Načež ke mně zvedne oči a s potutelným uculením dodá: „Já svý nářadí nepůjčuju.“

„Eh,“ překvapeně trhnu hlavou a nadzdvihnu na něj obočí, protože takovej dvojsmysl jsem při téhle relativně běžné, nenucené konverzaci nečekal! Rychle se ale vzpamatuju, a protože tuhle hru můžeme hrát oba, zasmečuju: „Tak jasně – když jsi svý nářadí někomu půjčil poprvé, tak z toho byla ostuda po celé škole… Nedivím se, žes to přehodnotil!“

Denis vybuchne smíchy. „Jo, no, některý věci jsem přehodnotil, to je fakt. A je dobrý vidět, že ty ses přes to pro změnu konečně přenesl,“ mrkne na mě ještě, než se ke mně otočí zády a začne se věnovat upevňování toho podstavce na zeď.

Nechám ho pracovat a začnu se věnovat pro změnu své práci, nebo teda… silou vůle se donutím soustředit na nově příchozí mail a na sepisování odpovědi. Ale je to náročný, když pořád všemi smysly vnímám, že se mi za zády pohybuje… zrovna Denis! Neboli ten, kterej nerad půjčuje svý nářadí… Jenže já jsem měl to privilegium, že mně ho kdysi půjčil. Já jsem ho směl držet v dlani… a prozkoumávat… a promačkávat… a… hmmm… Lehce vzrušeně se na židli zavrtím. Když je dnes Denis celej tak nějak přitažlivější… a víc sexy… a to i oblečenej… Tak jak by asi vypadal… ehm… nahej?!

„Tobe,“ vpadne Denisův hlas do mých lehce zasněných představ, až sebou škubnu, „odsunu ten stůl, ať se dostanu k tomu lustru, jo? A potřebuju vypnout elektřinu – jede ti ten noťas na baterku?“

„Jasně, jede,“ zvednu se ze židle a rovnou mu pomůžu ten stůl odtáhnout stranou. „Týjo, to už máš i ty poličky? Ty seš rychlej!“ obdivuju ho. Když jsem si totiž ještě v hlavě pohrával s představou, že si je sestavím sám, vyhrazoval jsem si na to minimálně půl dne!

„Prosím tě, na tom nic není,“ zavrtí hlavou a zajde do předsíně vypnout pojistky. Pak si na uvolněným prostoru uprostřed pokoje rozloží oboustranný hliníkový schůdky a vyleze po nich nahoru.

A tím mi vezme další už předpřipravený pochvalný slova z úst, protože… No protože!!! Já už jsem si pouštěl kdejaký péčka, včetně těch s opravdu namakanýma hercema a s opravdu vyladěným scénářem… Ale že bych měl někdy takhle těsno v kalhotách tři vteřiny poté, co se nějakej Steve nebo Jared objeví na scéně, tak to si fakt nevybavuju! A Denisovi k tomu stačí, aby si vylezl na schůdky, stoupl si na ně obkročmo… a lehounce se zaklonil, zatímco zvedne ruce k tomu lustru…

Nasucho polknu a radši rychle zatroubím k ústupu. „Jdu si pro něco k pití, chceš taky něco přinýst? Teplýho, studenýho…?“ nabídnu mu.

„Ne, díky,“ odmítne, aniž by se na mě podíval – což je dobře, protože kdo ví, jestli by díky té své všímavosti neodhalil, co se mi zrovna honí hlavou… a děje v trenýrkách!

V kuchyni se schválně zdržím, abych to svý náhlý vzrušení dostal pod kontrolu, a když se pak vracím zpátky k notebooku, schválně se Denisovi vyhýbám pohledem. To tak, aby se mnou takhle mával! Jenže sotva si sednu na židli a odložím si skleničku s colou na stůl, rozmyslím si to, protože… No kdy jindy se mi zase poštěstí, že se mi bude po bytě producírovat tak sexy kluk?

A tak se nakonec vykašlu na to, jestli to je nebo není slušný, vhodný nebo jakýkoliv jiný, i se židlí se natočím k němu a se zájmem se na něj zahledím.

Což jeho pozornosti samozřejmě neunikne. „Co zas?“ mrkne na mě a uchechtne se, načež se očima vrátí k drátům nad lustrem. „Nějaký dotazy? Nebo komentáře?“

„Ani ne… Jenom jsem si říkal, že se třeba můžu něco přiučit,“ mlžím.

„Pozorováním z dálky? Tak určitě,“ baví se.

„Okej, tak si teda můžeš vybrat,“ začnu se na židli mírně pohupovat. „Buď se chci něco přiučit, nebo koukám, jak ti to tam nahoře sekne.“ A s tím se na něj vyzývavě zahledím. No co? Dost možná se už neuvidíme, ta šance, že bychom se jenom tak náhodou někde potkali, je dost mizivá… Tak proč bych si nemohl troufnout si trošku zaprovokovat? Ostatně, on provokuje taky. Já jsem si s tím nářadím nezačal. Tak proč si toho vzájemnýho dobírání trochu neužít? Zvlášť když jsem takovýhle příjemný lechtání v podbřišku při rozhovoru s nějakým klukem necítil už… no pěkně dlouho!

„Posluž si,“ rozesměje se, aniž by se přestal soustředit na práci.

„Ani tě to moc nepřekvapilo,“ zkonstatuju.

Pokrčí rameny: „Jsem zvyklej…“

„No abys nebyl,“ rozesměju se pro změnu já. „Jsem četl ty recenze od spokojených, možná by bylo přesnější říct nadšených klientek… Určitě by takhle nehýřily superlativama jenom kvůli vyměněné žárovce, že jo!“ škádlím ho. „A tak se poděl! Chvilku tě takhle pozorujou při práci a pak ti řeknou, ať se svlíkneš, že by rády viděly víc? Takhle nějak to chodí?“

Teď už mu za pohled stojím. „Takhle to nechodí. Když už, tak bych to já poručil jim.“

„Hmmm,“ představím si, jak Denis takovej nějakej příkaz pronáší, „a co kdyby neposlechly? Dostanou hasákem přes zadek?“

Denis zabublá smíchy. „Ty si nejdřív zjisti, co to ten hasák je, protože tím fakt dostat nechceš! Nebo… chceš?“ pátravě na mě přimhouří oči.

Od tématu, který mi už zase způsobuje podezřelý manévry v trenýrkách, radši zkusím odbruslit: „Já nechci nic! Jenom zjišťuju, jaký všechny služby hodinovej manžel nabízí.“

„Voilà,“ mávne Denis rukou do prostoru, aby mi připomněl, co všechno pro mě za poslední půlhodinu udělal, načež začne pomalu lézt z těch schůdků dolů. „Plus ještě ti seřídím ty panty v kuchyni. Víc toho dneska nestihnu,“ dřepne si ke své brašně a něco v ní začne hledat.

„Aha,“ přeměřím si ho zvědavě očima, „a po večerech za extra příplatky stíháš i jiný věci?“

Zvedne ke mně hlavu, chvilku mi ten můj upřenej pohled zkoumavě oplácí – a pak se napřímo zeptá: „Chceš se mnou mít sex?“

Tělem mi zarezonuje odpověď v podobě žhavé lávy, která se mi s bubláním rozlije od podbřišku až do páteře, ale nahlas to nemíním přiznat: „Jak už jsem říkal, nechci nic! Prostě jsem jenom zvědavej…“

„Škoda!“ zvedne se Denis na nohy a začne si nějaký drobný předměty strkat do tý velký kapsy na svým pravým stehně, dál mě ale probodává očima. „Protože hodinovej manžel žádný takovýhle extra služby za extra příplatky fakt nenabízí. Ale já ti soukromě někdy po pracovní době nasekám rád, Tobiáši. Třeba i tím hasákem, když na tom budeš trvat.“

„Echm, no, já ale…“ polknu a proti mé vůli se na židli trochu zavrtím z toho, jak se mnou ty jeho slova mávají. Ty jeho slova – a ten budoucí čas… „Víš co? Jdi radši do té kuchyně! Ať to stihneš!“ pobídnu ho.

„Vždyť už jdu,“ uculí se – a díkybohu pochopí, že se v tom nebezpečně dráždivým tématu nemá dál šťárat. Protože kdo ví, co by vyšťáral. Ani já sám si totiž netroufám odhadovat, jestli bych mu na ten jeho nečekanej, ale tak trošku vlastně očekávatelnej návrh po další minutě hecování nekývl! A jestli… jestli bych mu na ten návrh kývnout neměl…

Zatímco Denis se činí v kuchyni, já sebou dál šiju na židli a hlavou se mi honí miliony myšlenek. Roztržitých, zmatených… žhavých. Mám, nemám…? Mám mu nějak naznačit, že přece jenom třeba… někdy… bychom se domluvit mohli? Nebo to mám nechat být? Vždyť o Denisovi vlastně pořádně nic nevím. Kromě toho, že je na kluky. A že by proti nějakýmu soukromýmu setkání zřejmě nic neměl, když to v podstatě sám nadhodil. Hmmm, a co potřebuju vědět jinýho?!

Nakonec už ale na žádný další domlouvání nedojde. Denis se totiž v kuchyni trochu zdrží, a když se vrátí do obýváku a začne si rychle sklízet a sbírat věci, vysvětluje: „Tobe, utáhl jsem ti panty u všech skříněk, i když jsi to v tom svým výčtu neměl… Ber to jako pozornost podniku. Akorát už musím letět, takže nebude ti vadit, že ti to tu nestihnu spočítat teď, ale pošleme ti fakturu?“

„Jasně, to je v pohodě. A díky moc,“ zvednu se ze židle a následuju ho do předsíně, kde přes sebe přehodí bundu a nazuje si boty. „Chceš s něčím pomoct do auta?“ nabídnu mu, když si přes rameno zavěsí větší a pak ještě menší brašnu a do rukou bere ty skládací schůdky.

„To je dobrý, to zvládnu,“ usměje se. „Tak se měj… A kdybys náhodou přišel ještě na něco, s čím bys potřeboval helfnout, než vaši dorazí na tu přepadovku, nebo samozřejmě i kdykoliv potom, tak se ozvi, číslo na mě máš,“ zadívá se mi zpříma do očí… a já najednou získám dojem, že možná, možná nemluví tak úplně jenom o tom, o čem to vypadá, že mluví.

„Okej,“ kývnu jenom, téměř zhypnotizovanej tím jeho pronikavým pohledem.

Lehce kývne taky, pak už natáhne ruku po klice a s hlasitým čau začne opatrně couvat ze dveří.

Postojím chvilku mezi futrama a sleduju ho, dokud nenastoupí do výtahu, pro případ, že by přece jenom potřeboval s něčím pomoct… A když se pak vrátím k notebooku a pustím se do vyřizování další záležitosti, zůstane ve mně viset… takovej zvláštní dojem. Že i když na žádný konkrétní domlouvání dojít nestihlo, tak už vlastně… domluvení jsme.

***

Přemýšlím o tom celej zbytek dne… a chvíli i v noci, než usnu…, a v pátek dopoledne… i během oběda… Než nakonec vezmu do ruky mobil a s potměšilým ušklíbáním vyťukám krátkou textovku: „Ahoj Denisi, v koupelně bych asi potřeboval tu baterii nějak dotěsnit, pořád z ní kape… Nemohl by ses některej večer stavit?“ Přičemž doufám, že se Denis dovtípí, co znamená ta zmínka o večeru. A že je ve skutečnosti v koupelně všechno v nejlepším pořádku.

„Co třeba zítra kolem osmý?“ přijde mi během dvou minut odpověď, hezky rovnou k věci, žádný kecy okolo. Představím si Denise, jak zrovna stojí u nějaké své zákaznice v obýváku… v obou rukách svírá vrtačku… A pak mu zavibruje mobil, tak si pravačkou šáhne do té své vychytané, nadité kapsy zboku na stehně… Přečte si tu mou zprávu – a chápavě se uculí… Tělem mi projede příjemný zašimrání, když mi dojde, že zítra kolem osmý se bude tenhle sexy kluk nacházet v mým obýváku. Možná ještě líp u mě v ložnici. A bude mně k dispozici. Hmmm…

„Jasně, může být!“ odepíšu mu spokojeně a teprve pak jsem zase schopnej se pořádně soustředit na práci.

Zbytek pátku mi tak docela rychle uteče, ale sobota se naopak neskutečně vleče. A to i když její podstatnou část strávím tím, že si do čerstvě namontovaných polic přenáším knížky z krabic z ložnice a pak je několikrát přerovnám podle různých klíčů, než mi přijde, že je to ono. Pak ještě zaběhnu do obchodu a nakoupím nějaký rychlý občerstvení pro případ, že by nám s Denisem večer vyhládlo… No a pak už je čas tak akorát na večeři a na pořádnou sprchu.

Zrovna se probírám mýma oblíbenýma playlistama a přemýšlím, jestli by nebylo vhodný pustit do taky čerstvě rozestavěných repráků nějakej hudební podkres, když se ozve zvonek. Hmm, za sedm minut osm – Denis si fakt očividně potrpí na to, aby chodil včas! To můžu být rád, že tím kolem osmý nemyslel třeba už lehce po sedmé – přes hluk sprchy bych ho asi ani neslyšel…

Bzučákem ho pustím do domu a stejně jako předevčírem otevřu dveře od bytu dokořán, sotva se mi k uším donese klapnutí výtahu na patře. Tentokrát už nejsem překvapenej, když očima přejedu jeho přibližující se postavu, ale pro změnu se najednou cítím docela rozpačitě, a těžko říct, kterej z těch dvou pocitů se dá označit jako víc nepříjemnej!

„Čau,“ zkusím tu svou nejistotu zamaskovat úsměvem, a sotva se Denis kolem mě protáhne do předsíně, tak i otázkou: „Jedeš rovnou z nějaké zakázky?“

„Naštěstí ne,“ otočí se ke mně a začne si sundávat bundu. „Víkendy si až na případný krizovky nechávám volný.“

„Aha, no, tak proč… Vypadá to, že…,“ nejsem najednou schopnej se vykoktat, a tak jen kývnu hlavou k té jeho velké brašně… a k jeho černýmu pracovnímu oblečení. Sakra, je možný, že by tu mou zprávu přece jenom nepochopil?!

„Tak z toho tvýho vzkazu mi vyznělo, že minimálně něco z toho budu potřebovat,“ potvrdí Denis tu mou domněnku, ale zároveň mu tak zvláštně zajiskří v očích… Zmateně na něj povytáhnu obočí – a on s lehce pobaveným úsměvem dodá: „Holýma rukama kapající kohoutek neopravím!“

„Ehm,“ rozhozeně si vjedu rukou do vlasů a vůbec nevím, jak zareagovat! Přijde mi, že ke mně Denis vysílá docela rozporuplný signály – a že jsem se v nich už dočista ztratil! „O kapajícím kohoutku jsem myslím nic nepsal…“

„Že ne?“ zacukají mu koutky a dřepne si, aby se mohl zout. „No, já si s dovolením prověřím sám, o co přesně jde. Takže,“ zase se narovná a zpříma se mi zahledí do očí, „co kdybysme se přesunuli vedle – a ty ses svlíknul?“

„Heh…?“ vydechnu konsternovaně, pohledem zaklesnutej v tom jeho, náhle zvážnělým.

„Tak něco, z čeho kape, tu očividně potřebuje můj odbornej zásah,“ vysvětluje Denis polohlasně, aniž by mě přestal propalovat očima. „A v koupelně to není, tím jsem si jistej, protože když jsem odtamtud předevčírem odcházel, tak tam bylo všechno v naprostým cajku. Takže,“ mávne rukou směrem do obýváku, „až po tobě.“

A já jenom nasucho polknu… a bez řečí to jeho pobídnutí splním, zatímco v hlavě mi to víří… a v těle mě zároveň nadrženě šimrá. Nakonec tu mou zprávu teda přece jenom pochopil… víceméně…

Dojdu ke gauči, zvědavě se po Denisovi otočím – a zjistím, že se s rukama založenýma na hrudníku ležérně opírá o futra a skenuje mě vyzývavým pohledem. Nadechnu se a přetáhnu si tričko přes hlavu, ale místo abych ho někam odhodil, nechám si jej v rukách a držím si ho u těla jako takovej pomyslnej štít. Štít před situací, která je pro mě celá úplně… nová… a zvláštní… „A to tam jako budeš takhle stát? Mezi dveřma? Nechceš třeba přijít blíž? A taky se svlíknout?“ zavalím ho dotazama, abych zakryl svý rozpaky z tohohle všeho.

Denis se ušklíbne a pomalu se rozejde směrem ke mně. „O to, kde stojím, se nestarej. A o moje hadry taky ne. Ostatně jsi říkal, že mi to v nich sekne, ne?“ uculí se.

„Jo, to jo,“ uznám potichu.

„Tak vidíš,“ sundá si z ramene tu brašnu a odloží ji na zem, dojde až těsně ke mně – a to moje triko mi vytrhne z rukou a odhodí na gauč. Pak o krok ucouvne, znovu si založí ruce na hrudníku – a stručně mě vyzve: „Pokračuj.“

Na jazyk se mi užuž derou desítky námitek. Že jsou ty jeho požadavky nějaký divný. A že se pod tím jeho povýšenecky pronikavým pohledem necítím zrovna komfortně. Nebo že si na svýho zákazníka a tedy ve své podstatě dočasnýho šéfa docela vyskakuje. A jestli by spíš neměl poslouchat on mě. Ale cosi v jeho očích… a v jeho postoji… mě donutí všechny ty svoje námitky spolknout… a poslechnout ho. Cosi v tom jeho pohledu a postoji způsobí, že ho poslechnout chci.

Sroluju si z nohou tepláky rovnou i s trenýrkama, sundám si ponožky, všechno to pohodím na kupičku vedle gauče… a teprve pak si troufnu zase se Denisovi podívat do očí.

„Ruce za záda,“ řekne stroze.

„Až takhle, jo?“ povytáhnu na něj obočí, ale opět tomu jeho požadavku vyhovím.

„Jo, až takhle,“ potvrdí mi to, přejede mě očima od hlavy až k patám a zase zpátky, a dodá: „Pokud ti to teda není vyloženě proti srsti… Ale nevypadá to.“

Jenom pokrčím rameny, nemám na to co odpovědět. Musel bych totiž přiznat, že vlastně nevím, jak moc mi to je nebo není proti srsti – ještě nikdy jsem nic takovýho s nikým nezkoušel. Ještě nikdy jsem nestál úplně nahej a s rukama za zády před někým, kdo byl naopak úplně oblečenej… a z jehož postoje a panovačnýho pohledu na celej pokoj vyzařovalo, že to tu má momentálně na povel… Ale kdybych měl to rozhodování ohledně toho, jak moc mi to je nebo není příjemný, nechat čistě na svým péru, tak odpověď by byla jednoznačná, jak si právě už i Denis všiml: nevypadá to, že by mi to, co se děje, jakkoliv vadilo. Protože jsem z toho evidentně dost vzrušenej.

Denis se pousměje, jako kdyby mi četl myšlenky, přistoupí těsně ke mně, položí mi ruce na boky… A než se naděju, najednou cítím jeho dlaň ve svým rozkroku, stihnu akorát zalapat po dechu.

„Tady ho máme,“ pronese polohlasně a několikrát zlehka promne mýho ptáka. „Kapající kohoutek.“

„Blbče,“ zasměju se znervózněle.

„Ššš, nedělej si to ještě horší…“

„Co…? Jak – horší?“ nechápu.

„No pokud jsem to dobře pochopil,“ dál mě hněte v rozkroku, zatímco se mi zblízka dívá do očí, „tak jsi měl tu drzost naznačit, že jsem předevčírem neodvedl svou práci dobře. Dokonce to znělo, jako kdybys chtěl mý služby nějak reklamovat. A to nemůžu nechat jenom tak…“

„Ne…?“ hlesnu, oči vpitý do toho jeho zpřísnělýho pohledu. „A jak to teda běžně řešíš? Takový… neoprávněný reklamace?“

„Prostě se postarám, aby dotyčnýho už nikdy příště nenapadlo si stěžovat,“ odpoví mi – a vzápětí sevře v dlani mý koule tak pevně, až mě to donutí přivřít víčka a hlasitě vydechnout. „To bylo co?“ pronese Denis posměšně zabarveným hlasem. „To jsem si měl vyložit jako souhlas?“

Otevřu oči a chvilku v těch jeho hledám odpovědi, nakonec se ale zeptám napřímo: „Souhlas s čím?“

Pousměje se. „S tím, že si to zahrajeme trochu natvrdo. Ale nemusíme, jestli se ti do toho nechce.“

Olíznu si náhle vyprahlý rty… a vezmu si tři vteřinky na rozmyšlenou. „Vlastně docela chce,“ přiznám nakonec. „Ovšem pokud mě teda nehodláš vážně zmlátit tím hasákem…“

Denis vybuchne smíchy, oběma dlaněma mi sjede na zadek a promne mi půlky. „Už sis zjistil, co to je? No tak fajn. Každopádně neboj, na tebe mi bude stačit něco jemnějšího… a štiplavějšího,“ zakření se na mě.

Znejistěle mu to zakřenění oplatím: „Chci znát detaily…?“

„Včas se je dozvíš,“ mrkne na mě – a pravačkou mě přes zadek plácne s takovou vervou, až vyjeknu a trhnu sebou. „Tohle ještě nic nebylo,“ dodá pobaveně, v očích poťouchlý plamínky.

„Můžu ten svůj souhlas vzít zpátky?“ zabrblám a jenom silou vůle se ovládnu, abych se přes to bolavý místo nepohladil.

„Ne,“ řekne podle očekávání, odstoupí ode mě, šáhne si do kapsy – a vytáhne z ní asi centimetr širokou černou stahovací pásku. „Ale můžeš to samozřejmě kdykoliv stopnout, Tobiáši, jasný?“

Odtrhnu pohled od té věcičky, co drží v ruce, a zadívám se mu do očí. „Jo, jasný…“

„Fajn,“ kývne, obejde mě – a stáhne mi tou páskou zápěstí k sobě. A mně se z toho novýho, nezvyklýho pocitu začne tělem rozlívat horko.

Denis mi ale moc času k tomu, abych se s tím nějak popasoval, nedá. Pevně mě chytne za loket a jako nějakýho zajatce mě odvede před gauč, kde mi poručí: „Klekni si.“

Ze strohosti a pevnosti, s jakou ten svůj příkaz pronese, a taky z toho samotnýho faktu, že mi někdo něco takovýho poroučí, mi tělem projede další žhavá vlna – a ten nával vzrušení způsobí, že se ani nestihnu zaobírat tím, jak moc ujetý nebo ponižující mi to celý připadá, a prostě se svezu na kolena. Denis zatím přejde k té své brašně a otevře ji, a mně to nedá, abych k němu neotočil hlavu a zvědavě nesledoval, co tam hledá… A jakkoliv jsem si neuměl představit pořádně nic a zároveň téměř cokoliv, tak přiznávám, že dvě třiceticentimetrový pravítka, jedno umělohmotný a druhý dřevěný, jsem fakt nečekal!

„A teď se vrátíme k tý neoprávněný reklamaci,“ prohodí Denis jakoby nic, dojde ke mně a obě ty pravítka položí na gauč, abych na ně dobře viděl. „Kterým mám začít?“

„Mňo,“ polknu, ještě chvilku si je obě prohlížím, jako kdybych nikdy dřív žádný pravítko neviděl, načež zvednu oči a zakotvím jimi v Denisově vyčkávavým pohledu, „nechám to na tobě…“

„Tak se mi to líbí!“ pronese pochvalně.

„Toho si nejde nevšimnout,“ neodpustím si.

„A u tebe si zase nejde nevšimnout, že zbytečně moc mluvíš,“ zaksichtí se na mě. „Takže teď už buď zticha, máš dovolený jenom odpovídat na otázky. Nebo to stopnout, samozřejmě. Rozumíme si?“

„Jo,“ souhlasím tak trochu neochotně. Popravdě mi totiž vyhovovalo moc mluvit – byla to taková barikáda, která mi pomáhala před Denisem aspoň trochu schovávat mý rozporuplný pocity… a reakce mýho těla…

„Bezva,“ přikývne Denis spokojeně. Do levačky vezme to umělohmotný pravítko a dlaní druhé ruky mi zatlačí mezi lopatky: „A teď se ohni.“

Když ten jeho příkaz plním a pokládám se hrudníkem na gauč, musím přivřít oči z toho, jak mnou projede další nával vzrušení. Teď se ohni… Tři obyčejný slova poskládaný do jednoduché, strohé věty – jak je možný, že z Denisových úst zní tak… správně drsně? Nekompromisně? A jak je možný, že na něco takovýho reaguju tak vstřícně? A že mi to celý přijde tak rajcovní a sexy? Že mi Denis přijde v týhle roli tak rajcovní a sexy?!

A tím mý překvapení zdaleka nekončí. Jakmile poprvé ucítím dopadnout pravítko na zadek, štípne to… A i když by se takový štípnutí mohlo jevit jako nepříjemnej pocit, tak tělem se mi rozlije zvláštně teplý, v oblasti zadku až horký šimrání, který způsobí, že mý péro se vztyčí jako stožár. Jako hodně tvrdej a hodně nadrženej stožár. Než se ale stihnu všema těma novýma pocitama nějak probrat, Denis mě tím pravítkem šlehne znovu. A ještě jednou. A ještě… A než se naděju, nasadí pravidelný tempo, přes půlky a občas i přes zadní stranu stehen mi dopadá jedna štiplavá rána za druhou a já se zvládám tak akorát lehce vrtět v bocích a hlasitě to všechno prodýchávat.

Spočítaný to nemám, ale odhaduju, že těch ran mohlo být dvacet nebo pětadvacet, když Denis tuhle část vyplácení zajatce ukončí a pravítkem mi po rozpálené kůži na zadku začne jenom tak hladivě přejíždět. Nic u toho neříká a ani se na nic neptá, takže taky mlčím a stále schovanej za zavřenými víčky se pomalýma nádechama a výdechama snažím zklidnit svůj zrychlenej tep.

Teprve když mě tím pravítkem hladit přestane a zaslechnu, jak ho pohodil na gauč k tomu dřevěnýmu, zvědavě oči otevřu. Denis si zrovna přidřepává vedle své brašny a chvilku se v ní přehrabuje, a když se zase zvedne, drží v ruce černej anální kolík a neprůhlednou tubičku, pravděpodobně s lubrikačním gelem.

S lehkým úšklebkem se mi zadívá přímo do očí: „Trošku ti to pokračování zpříjemníme, hm?“

„To byla otázka?“ mám potřebu pronýst aspoň něco a nejlíp úplně mimo hlavní téma, abych zamaskoval, jak mě ta černá věcička v jeho ruce neskutečně vzrušila, ale zároveň trochu… vykolejila. Vůbec mě nenapadlo, že si s sebou dnes Denis hodlá přinýst všelijaký takovýhle… hračky! Konečně se začínám orientovat v tom nedorozumění vzniklým z poznámky těsně po jeho příchodu: z toho tvýho vzkazu mi vyznělo, že minimálně něco z toho budu potřebovat… Já si myslel, že si s sebou nese nářadí do koupelny – a on už dopředu narážel na to, že mi prostřednictvím všech možných podobně laděných pomůcek hodlá pořádně vytmavit tu neoprávněnou stížnost! Bože, co všechno v té brašně ještě má?!

„Vlastně to ani nebyla otázka,“ odpoví mi Denis a přejde přímo za mě, takže mi zmizí ze zornýho pole, „ale jestli mi chceš něco říct, můžeš.“

Buď na mě hodnej, proletí mi hlavou taková lehce znervóznělá žádost, o tu se ale s Denisem nepodělím. Buď na mě hodnej, protože já znám tyhle hračky jenom z netu, nikdy jsem nic z toho nezkoušel a vůbec netuším, co od toho čekat… nebo co se čeká ode mě… „Asi ani ne,“ řeknu místo toho nahlas a zavřu oči, přijde mi zbytečný nechávat je otevřený, když na Denise teď stejně nedohlídnu.

„Okej,“ úplně živě si Denise představím, jak ledabyle krčí rameny. „Tak ještě trochu roztáhni nohy, ať se k tobě líp dostanu.“

Hned mu vyhovím, zatímco v podbřišku mě z těch jeho slov vydrážděně šimrá. Ať se k tobě líp dostanu… Další obyčejná věta o pár slovech – ale je až neskutečný, jak z ní vyloženě tryská, že jsem momentálně Denisovi celej k dispozici. S každou jednotlivou částí mýho těla si může dělat, co uzná za vhodný, a možná se někam dostane hůř nebo líp, ale dostane se všude…

A taky toho okamžitě využije. Zřejmě si za mě klekl, jak tak odhaduju, protože hned vzápětí ucítím, jak si mě levou rukou přidržuje za bok, zatímco pravačkou mě prohmatává v rozkroku. Prohněte mi koule… a promačká péro…

„Hmm, vypadá to, že z toho kohoutku už jenom nekape, ale vyloženě teče,“ pronese poťouchle.

Z mně ne tak úplně zřejmýho důvodu mě ta poznámka donutí zrudnout ve tváři. „No, ehm, tak…,“ chci k tomu něco říct, ale Denis mě najednou prudce plácne přes zadek.

„Teď jsem se tě přece na nic neptal!“

„Jo, jasně, promiň,“ zčervenám ještě o odstín víc.

„Dobrý,“ uzná mou omluvu a tou samou dlaní mě přes tu rozpálenou půlku pohladí. Druhou rukou se pořád věnuje mýmu klínu – a tohle jeho opečovávání změní po chvilce mý jakžtakž pravidelný dýchání na hlasitý lapání po dechu.

Denisova prozatím nezaměstnaná dlaň se z mý půlky přesune mezi mý půlky. Nejdřív mi jen přejíždí rýhou seshora dolů a zase zpátky… A pak se zastaví u vstupu do mýho análu, okolo kterýho začne zlehka kroužit prstem. Druhou rukou na střídačku mačká a hladí mý péro… a já z týhle jeho péče teču úplně celej! Vrtím se, podvědomýma pohybama se snažím tý jeho ruce vyjít vstříc, občas mi uteče zasténání…

„Nonono!“ okomentuje to Denis posměšně. „Nedoufáš, že tě nechám se udělat takhle zkraje, že ne?“

Prudce vydechnu – a následujícím nádechem se svý narůstající vzrušení snažím trochu zkrotit. „Tak… tak když se ptáš takhle… tak asi ne,“ dostanu ze sebe po částech.

„Chytrej,“ plácne mě Denis ještě jednou přes zadek, a aniž by se mýmu klínu přestal věnovat, druhou rukou se mu evidentně povede odšroubovat víčko od té tuby, protože po chvilce cítím, jak mi něco chladivýho a mazlavýho kape mezi půlky. Automaticky se celej napnu, protože očekávám, že bezprostředně poté se do mě začne drát ten umělák, ale ne – Denis tubičku odloží a prstem začne ten gel rozmazávat v těsným okolí mý dírky. A po chviličce i uvnitř… Mírně se prohnu v zádech a vzrušeně zavzdychám, když jeho prst ucítím v sobě – a i když na Denise nevidím, úplně živě se mi na zavřený víčka promítne, jak se pravděpodobně spokojeně pousmál, když se k němu moje hlasitá reakce donesla. Případnej komentář si ale tentokrát nechá pro sebe.

Nedokáže se ovšem odmlčet na moc dlouho. Vytáhne ze mě prst a svý ruce z mýho těla stáhne, zřejmě proto, aby potřel gelem i tu hračku… A když přece jenom dojde na zastrkávání toho kolíku do mýho nitra, Denis se nade mě nakloní a polohlasně mi poradí: „Povol trochu, Tobiáši…“

„To se ti lehko řekne,“ zareptám.

„Neodmlouvej,“ pleskne mě přes zadek, ale hned nato mi zase vjede rukou do rozkroku a k tomu uvolnění mi zkusí pomoct jemnou masáží mýho péra. Na což teda mý tělo očividně slyší, protože okamžitě zavnímám, jak se něco tvrdšího a nepoddajnějšího než Denisův prst sune mým nitrem hlouběji a hlouběji… a tak jaksi nezvykle mě celýho naplňuje…

„Aaach,“ uteče mi rozdrážděný zavzdychání.

„Hmmm, tohle už tak odmlouvačně neznělo,“ podotkne Denis všímavě.

Zavrtím se v bocích, sám nevím, jestli víc proto, že bych mu nejradši něco odsekl, ale včas se opanuju, nebo proto, že mě to, co se mnou dělá a jak sebevědomě během toho vystupuje, neskutečně bere…

Když do mě kolík vklouzne úplně celej a zapadne na svý místo, což poznám podle toho, že hlouběji už se neposunuje, ale vytlačit mi taky nejde, Denis chvilku zůstane klečet za mnou a pravděpodobně si mě prohlíží, jinak si tu jeho tichou nečinnost vysvětlit neumím. Nakonec se ale toho jistě zajímavýho a podle mě asi svým způsobem i dost rajcovního výhledu nabaží, vyhoupne se na nohy a popojde vedle mě. Otevřu oči a sleduju, jak se natahuje pro to dřevěný pravítko, jak ho zvedá z gauče, jak si jím zkusmo několikrát švihne o dlaň… A pak zvednu oči ještě výš a nabodnu se na jeho pátravej, pronikavej pohled.

„Připravenej?“ přeptá se.

Dám si s odpovědí trochu načas, protože si chci nejdřív trochu vychutnat, jak neskutečně sexy Denis v týhle pozici vypadá. Celej v černým, na mírně rozkročených nohou ty montérkový kalhoty se světlýma pruhama a s kapsama plnýma pomůcek přichystaných k okamžitýmu použití… V rukou to dřevěný pravítko… A ve tváři pevnej, odhodlanej výraz svědčící o tom, že ví, co si s tím pravítkem počít – a že se k tomu zrovna chystá. Nezávisle na tom, jakej na to já třeba mám nebo nemám názor.

„No?!“ tázavě na mě vytáhne obočí, když se mu ta má odmlka zdá příliš dlouhá.

„Jo,“ hlesnu, naposledy ho přejedu pohledem – a pak oči radši zase zavřu a tak nějak podvědomě si i skousnu ret v očekávání toho, co přijde.

Denis se s tím nijak nerozpakuje. Hned první rána, kterou mi věnuje, je pěkně ostrá, taktak že nahlas nevyjeknu. Ostatní reakce svýho těla ale ovládnout nedokážu – třeba to, jak se mý nitro automaticky stáhne kolem toho tvrdýho kolíku. Nadrženě z toho zalapám po dechu, ale to už mi na zadek začnou dopadat další napůl štiplavý, napůl pálivý údery. Chvilku mám tendenci před nimi zkoušet uhýbat, jakkoliv si samozřejmě uvědomuju, že je to zbytečný, než mi dojde, že mnohem lepší je se úplně uvolnit… nechat se tím gaučem jakoby vcucnout do látkové sedačky… a ty rány odevzdaně, poslušně přijímat. Ostatně, bohatě stačí, že jedna část mýho těla odevzdaná a poslušná není. A sice mý péro, který se už zase tyčí do prostoru, nadrženě to v něm cuká a dalo by cokoliv, jen kdyby se ho někdo dotkl. Nemít ruce spoutaný za zády, udělám to sám, jenže takhle nemůžu – a z toho vědomí mi v péru cuká o to víc…

Může to být odhadem zase nějak kolem dvaceti ran, který mi Denis uštědří, než ho to obyčejný vyplácení přestane bavit a rozhodne se mi to celý opět nějak zpestřit. Tentokrát tím, že si za mě klekne – a tak, jak už to umí, mi vklouzne rukou do rozkroku. Stiskne mi penis, jako kdyby si mě za něj chtěl přidržet – a nechá pravítko dopadnout na můj zadek. V týhle poloze, takhle těsně za mnou, se už nemůže tolik rozpřáhnout, takže ta rána nemá zdaleka takovou sílu a nepálí tolik jako ty předešlý, jenže zase… to kombo těch vjemů… Ten tlak tvrdýho předmětu zastrčenýho v mým zadku, kolem kterýho se mý nitro neovladatelně stahuje, Denisova dlaň pohrávající si s mým pérem, moje ruce v bezmocný a neužitečný poloze za zády… Prostě, tentokrát to rozhicovaný zakňourání, který se mi vydere z hrdla, už zadržet nezvládnu. A vlastně ani nechci. Ono se totiž se všema těma intenzivníma pocitama doplňuje… a násobí je.

Denis si to mý zasténání, a pravděpodobně i řeč, kterou k němu promlouvá můj nadrženej pták, vyloží naprosto správně: všechno je v pohodě, můžeme pokračovat. Věnuje mi teda ještě pár vteřin, abych se s vším tím vzrušením, co se jako lavina prohání mým tělem, srovnal – a pak už najede na tempo, který mu vyhovuje, a začne mým půlkám sázet jednu ránu za druhou. A já se z toho můžu uvrtět a usténat! O nic jinýho se ale nesnažím, o nějaký protipohyby nebo tak něco, ne. Prostě se tomu všemu poddám, poddám se Denisovi – a nechám všechny ty pocity, ať přicházejí a procházejí mnou tak nějak samovolně.

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho to celý trvá, než Denis to dřevěný pravítko odhodí. Co si naopak uvědomuju dost přesně, je fakt, že mi k tomu, abych se udělal, už moc nechybí. Stačilo by, kdyby mi teď Denis sevřel péro jenom o malinko pevněji… Jenže vzrušením nezastřeným kousíčkem svýho rozumu si uvědomuju i to, že Denis tohle všechno určitě dobře ví. Jeho pátravýmu a evidentně i zkušenýmu zraku žádná reakce mýho obnaženýho těla neunikne… Takže kdyby chtěl, už dávno by mě přes tu hranu převedl.

A on očividně nechce. Přestane se mě dotýkat v rozkroku, místo toho vklouzne oběma rukama pod můj hrudník, zvedne mě na kolena a opře mě o sebe. Chvilku trochu napjatě vyčkávám, co přijde dalšího, ale když se nic neděje a Denis mi pouze hladivě přejíždí dlaněma přes břicho a boky, uvolním se a dlouhýma, hlubokýma nádechama se snažím zkorigovat svůj zběsilej tep.

Denis jako kdyby se mě v tom snažil podpořit: prostě mě jenom hladí… a tiše, pravidelně, téměř konejšivě mi dýchá do vlasů. Působilo by to skoro až něžně – jenže mý stále spoutaný ruce do toho zněžnělýho konceptu nezapadají. A mně to vlastně ani nevadí. Už jsem si na tuhle Denisovu drsnější hru stihl zvyknout… a stihl jsem se v ní i nějakým zvláštním způsobem najít… a bylo by mi docela líto, kdyby už skončila.

„Potřebuješ se na ten zítřek nějak extra vyspat, nebo kolik máme času?“ ozve se vedle mýho ucha polohlasně.

„Kolik chceš,“ ujistím ho. „Pořád platí, že to všechno nechávám na tobě…“

„Hodnej,“ zapřede Denis spokojeně. „To bych měl nějak zohlednit… Co takhle nějakou službičkou gratis?“

„Hmmm, a jakou?“ zavrním natěšeně.

Denis mě pevně obejme kolem pasu, zvedne se na nohy a mě vytáhne nahoru s sebou. Otočí mě zády ke gauči, a zatímco mě jen tak zlehka přidržuje za zadek, začne se rozhlížet po mým obýváku. „Hodily by se ti sem takový ty závěsný květináče,“ zkonstatuje.

„Cože?“ nechápavě k němu zvednu hlavu. „Jaký květináče…?“

„Vždyť říkám, závěsný,“ zopakuje, pustí mě a poodejde k šikmýmu trámu u zdi. „Sem by se minimálně jeden vešel. Možná i dva. Jsem si jistej, že tvoje mamka by ocenila, že máš v bytě nějaký kytky,“ zasměje se a ohlídne se na mě, co já na to.

„A kde bych tak asi zítra ráno narychlo nějaký sehnal?“ zabrblám, malinko vyvedenej z míry tím, že pod pojmem službička gratis jsme si očividně představovali každej něco úplně jinýho.

„To zařídím,“ mrkne na mě. „Takže souhlasíš?“

„No… jo,“ pokrčím rameny, co mi to svázaný ruce dovolí.

„Netvař se tak přešle,“ uculí se a sehne se k té své brašně, „postarám se, abys z toho taky něco měl…“

„Jak… to myslíš?“ pozoruju, jak vytahuje vrtačku.

„Uvidíš,“ věnuje mi ještě jedno mrknutí.

A já vidím. Vidím, jak si z kapsy montérek vytahuje metr, chvilku na tom trámu něco přeměřuje, znovu hmátne do kapsy, vytáhne obyčejnou tužku a udělá si dvě nenápadný značky. Vidím, jak zastrkává šňůru od vrtačky do zásuvky, jak před zdí zaujímá ten svůj mírně rozkročenej postoj a jak do trámů vyvrtává dvě díry… Vidím, jak znovu přechází k té své tašce, vytahuje z ní dva šroubovací háky… a jak je pak do těch trámů upevňuje. A teď už tu službičku, ze které taky něco budu mít, začínám chápat: pozorovat Denise při práci je totiž prostě a jednoduše pastva pro oči… Stojím dva metry od něj – a přesto se z něj mý péro může zbláznit, jako kdyby byl těsně vedle mě a dotýkal se mě!

„Tak co, spokojenej?“ zadívá se na mě Denis.

„A ty?“ troufnu si odpovědět otázkou.

„Já?“ protáhne Denis a přejede mě celýho namlsaným pohledem. „Já jo. A brzo budu i uspokojenej! A neboj, ty taky…“

„Ehm…,“ zachraptím, vůbec mě nenapadá, co mu na to odpovědět.

On ale na mou odpověď ani nečeká, ostatně, nepoložil mi žádnou otázku, že jo. S ušklíbnutím se sehne k brašně, schová do ní vrtačku… a vytáhne smotek provazu.

Vykulím oči náhlým pochopením. Tak o tomhle celá ta jeho službička gratis je! Kvůli tomu celá ta akce nazvaná závěsný květináče!

Denis můj pohled zachytí – a dovtípí se, že jsem se dovtípil. Pomalu vykročí směrem ke mně: „Ještě pořád necháš všechno na mně?“

„Jasně,“ sklouznu očima k tomu provazu v jeho rukou… a to zachvění, který mi projede tělem, je způsobený částečně nervozitou, ale z větší části strmě narůstajícím vzrušením. Protože Denis vypadá tak správně sebejistě… a odhodlaně… Vypadá jako někdo, kdo má dávno rozmyšlený, co se mnou bude dělat – a neexistuje nic, co by ho od jeho záměru odradilo. Samozřejmě kromě mý případný stopky. Kterou ode mě ovšem neuslyší, protože… i když ten jeho záměr jenom odhaduju, stejně Denisovi a tomu jeho ujištění ‚postarám se, abys z toho taky něco měl‘ věřím. Tak nějak celkově mu věřím. Ostatně kdybych mu nevěřil, nesouhlasil bych s tou jeho hrou víc natvrdo, to dá rozum…

Denis to vezme na vědomí přikývnutím, stoupne si za mě, sevře mou pravou dlaň do té své, zřejmě aby si pohlídal, že sebou necuknu a on mě nepořeže nebo tak něco – a během pár vteřin mám ruce volný. Stihnu si ovšem jenom lehce protáhnout ramena – a to už mě Denis obchází, chytá mě za předloktí a tiskne mi obě ruce k sobě, zatímco pravačkou omotává provaz kolem mých zápěstí. Nestíhám ty jeho obratný pohyby pořádně ani sledovat! Jeden uzel, druhej uzel, pak mi Denis položí dlaň na kříž a jemným tlakem mě nasměruje pod ten trám, kde mě otočí zády ke zdi. Se vším tím přidržováním a postrkáváním si připadám trochu jako jeho loutka, ale momentálně mi to vůbec nevadí, k té hře to patří…

Stejně jako to, že Denis protáhne volnej konec provazu jedním z těch háků v trámu, vytáhne mi ruce nad hlavu – a v té poloze je upevní. Rázem si připadám ještě bezmocnější než před chvílí, kdy jsem měl sice ruce svázaný za zády, ale mohl jsem se aspoň volně pohybovat po bytě, kdybych to potřeboval. Mohl jsem třeba uhnout nebo uskočit, kdyby se dělo něco, co by se mi tak úplně nelíbilo. Nic z toho teď ale nemůžu…

„V pohodě?“ přeptá se Denis, jako kdyby si ty mý lehkýma obavama obestřený myšlenky četl.

„Jo…“

„Hmm, a s tímhle budeš v pohodě taky?“ ucouvne ke své brašně, hmátne do ní – a vytáhne cívku široké lepicí pásky.

„Nooo… to jako že…“

„To jako že jsi děsně ukecanej, Tobiáši. A navíc – nechceme přece zburcovat tvý sousedy, hm?“

„Zburcovat?“ zopakuju po něm krapet vyjeveně. „To myslíš… To zní, jako kdybys…,“ nedokážu se pořádně vyžvejknout, aby to neznělo nějak přehnaně vyděšeně, pravda ale je, že pokud má Denis obavu, že budu až tak hlasitej, tak z toho zrovna dvakrát příjemnej dojem nemám! U toho trestání pravítkama se žádnýho burcování sousedů nebál, tak co asi tak může mít vymyšlenýho teď, když má najednou strach, že by mě mohl někdo slyšet?!

„Klídek,“ prohodí Denis – a už po několikátý tak potvrdí můj dojem, že mi vidí do hlavy. Pak se ke mně najednou skloní, a jako kdyby mě chtěl uklidnit ještě víc, líbne mě na rty. Nebo… no, možná mi je chce jenom navlhčit… Protože hned nato na mě upře ty svý pronikavý oči, odtrhne kousek té pásky – a dodá: „Jenom na chvilku, souhlas?“

A já, ovlivněnej tím jeho podmanivým pohledem, bez dalších dotazů nebo snad námitek kývnu.

Denis se jenom pousměje – a tu pásku mi přelepí přes pusu. A mnou v tu chvíli projede tak neskutečně silnej nával vzrušení, až se mi z toho málem podlomí nohy. Protože takhle bezmocně a vydanej někomu na milost a nemilost jsem se ještě nikdy necítil… A nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak šíleně dráždivý a… a…

Další myšlenky se mi vmžiku vykouří z hlavy. To když si Denis sáhne do kapsy – a ten umělej kolík v mým zadku se rozvibruje.

„Aaach!“ chce se mi zavzdychat, zakňourat, zasténat – to všechno dohromady, ale vyjde ze mě jenom nesrozumitelný, tou páskou utlumený zamručení.

„No vidíš,“ pronese Denis potichu, „ještě jsem se tě ani nedotkl – a už se z tebe derou takový hlasitý, a mezi náma teda pekelně rajcovní zvuky!“

Áha! Okamžitě se mi dost uleví, když mi dojde, že takhle to myslel s tím burcováním sousedů… Zvednu k němu pohled a… a to je všechno. Nic jinýho vlastně dělat nemůžu. Nemůžu na tu jeho poznámku nijak zareagovat. Jedinej způsob, jak s ním teď na tu jím avizovanou chvilku můžu komunikovat, je skrz oči… A já rozhodně nejsem proti. Protože moct se dívat takhle zblízka do těch jeho křišťálově jasných, sílu vyzařujících očí, to je prostě… krásný…

Nedokážu si to ale bohužel vychutnávat moc dlouho. Stačí, aby mi Denis jenom tak jemně přejel hřbetem dlaně po mým už zase, nebo možná spíš pořád parádně nadrženým péru – a já oči samovolně zavřu… A nechám je zavřený po celou dobu, co mě Denis dráždí téměř k nepříčetnosti. Mýho ptáka střídavě hladí a střídavě mačká, občas mi prohněte koule, do toho nepravidelně mění intenzitu těch vibrací, který způsobují návaly slasti kdesi hluboko uvnitř mě…

V jednu chvíli úplně bezděky rozkročím nohy o kousek víc, což samozřejmě Denisově pozornosti neujde. „Neboj,“ zavrní kousek od mýho ucha, „já bych si řekl, kdybych potřeboval, abys byl ještě přístupnější, než už jsi…“ A já zjistím, že se z těch jeho schválně trochu ponižujících hlášek už ani nečervenám. Protože to prostě nestíhám. Nestíhám zpracovávat všechny ty vzrušující, žhavý návaly, který se mi převalují v rozkroku a odtamtud se šíří do celýho těla – a ještě si připadat trapně za to, že jsem Denisovi tohle všechno dovolil… a že vidí a slyší, jak se mnou všechno to, co se mnou provádí, mává…

Nevím, jak dlouho si se mnou takhle rafinovaně, téměř krutě hraje. Připadá mi to ale jako věčnost. Znovu a znovu mě přivádí na okraj… a pak mě nechává sklouznout zpátky skoro až na start, aniž by mi dovolil se udělat. Bože, jak to se mnou může takhle umět? Kdyby mi teď řekl, že mě neudělá dřív, než na něj smluvně převedu veškerý svý jmění, klidně mu všechny potřebný dokumenty podepíšu! Připadám si v jeho moci tak kompletně a absolutně, že víc už to ani nejde…

„Tobe, otevři oči,“ donese se do mýho touhou a rozkoší omámenýho mozku Denisův tichej, přesto pevnej hlas. Přijdu si trochu jako v podivným transu – chvilku mi dělá problém nejenom odlepit víčka od sebe, ale i uvědomit si, jak se to proboha dělá… Nakonec se mi to podaří a pohledem zakotvím v tom Denisově, jasným, pátravým.

Denis mi dá chvilku, ať se trošku vzpamatuju, přesněji řečeno, ať se z toho předráje vrátím zpátky na zem, a když si je jistej, že ho naplno vnímám, sáhne si do kapsy, tentokrát do tý zadní, a vytáhne z ní kondom. „Chceš?“ zeptá se stručně, ale naprosto jednoznačně.

Svý přikývnutí doplním pro jistotu i čímsi jako souhlasným zahuhláním, nebo možná teď už spíš zachraptěním, mám totiž v krku po všem tom sténání úplně vyprahlo…

Denis se jenom spokojeně uculí, popadne mě za boky, otočí si mě k sobě zády a donutí mě o dva kroky ucouvnout, načež mi zatlačí na bedra a naznačí mi, že se mám předklonit. Za normálních okolností bych se loktama zapřel o zeď, což mi teď to připoutání k trámu nedovolí, ale ono to nevadí – provaz mě drží pevně na místě i tak, nemusím se bát, že bych ztratil rovnováhu nebo tak něco. No a Denis mě samozřejmě jistí – jakmile ze mě vytáhne ten pořád ještě vibrující anální kolík a místo něj do mě bez zdržování a nadoraz zasune svý nářadí, znovu mě chytne za boky a pevně si mě přidržuje, aby mě mohl bez servítek ošukat.

Jsem sice úplně maximálně nadrženej, přesto ale ty Denisovy prudký zásuny nestačí na to, abych se udělal. Upnu svý myšlenky k Denisově slibu, že brzy bude uspokojenej – a já taky, a prozatím si celou tu situaci prostě jenom užívám takovou, jaká právě je… Je to pro mě pořád všechno tak nový – a přitom to na mě tak neuvěřitelně funguje! Ještě nikdy si mě nikdo nebral takhle jakože proti mé vůli. A takhle jakože bezohledně. A takhle jakože násilnicky. A i když si uvědomuju, že je to všechno jenom jakože, přesto si ty pocity dokážu užít, jako kdyby to bylo reálný. A naopak – i když to celý působí tak šíleně realisticky, protože se opravdu nemůžu bránit, opravdu jsem svázanej a opravdu mám přelepenou pusu, tak i přesto se cítím bezpečně, jištěně… a vlastně i docela opečovávaně. A ten mix všech těchto zatím nikdy dřív nezažitých vjemů dodává tomu prožitku na síle…

Denis si to všechno zjevně užívá taky, jak naznačují jeho čím dál hlasitější steny… A když se užuž smiřuju s tím, že momentálně zřejmě hodlá přivést do ráje jenom sebe a že já si budu muset na svý finále ještě počkat, Denis mi nečekaně vklouzne dlaní do rozkroku.

A to je pro mý rozcitlivělý, nad všechny myslitelný limity vydrážděný tělo konečná.

Ten orgasmus, co mě hned v příští vteřině smete, je tak mocnej, že se jím prosvíjím a prosténám téměř do bezvědomí. Jenom matně si uvědomuju Denisovo rajcovní hekání, kterým dává všem mým sousedům najevo, že právě taky zažívá něco silnýho… A hned poté podobně zamženě vnímám jeho paže, který mě drží na nohách… a dost možná i na Zemi jako takové. Protože nebýt Denisových rukou omotaných kolem mýho pasu, uletěl bych někam do vesmíru a navždycky se ztratil v jeho nekonečnosti…

Jakmile přijdu aspoň trochu k sobě, zaregistruju, že se mi z mohutnosti toho zážitku roztřásly kolena – a já nejsem při nejlepší vůli schopnej ten třas nějak dostat pod kontrolu. Denis ovšem na nic nečeká, několika hbitýma pohybama mi uvolní ruce, pomůže mi do sedu, strhne mi ze rtů tu izolepu a instruuje mě: „Zůstaň chvilku sedět, Tobe, jasný? Hned jsem zpátky.“

Odběhne nejdřív do koupelny, pak zaslechnu nějaký šramocení z kuchyně – a chviličku nato už si ke mně přiklekává a podává mi sklenici vody.

„Dík,“ usměju se na něj – a vypiju tu vodu na jeden zátah.

„Ještě…?“ zeptá se Denis, když ode mě přebírá prázdnou sklenku.

„Zatím stačí,“ ujistím ho, pošoupnu se po parketách trochu dozadu a vyčerpaně se opřu o zeď. Pane jo, nikdy dřív jsem nezažil, aby mě sex až takhle semlel a vycucnul ze mě téměř všechnu energii! Ale bylo to skvělý, jednoduše skvělý…

„Teda, až takhle jsem tě zničit nechtěl,“ zkonstatuje Denis, ale když otevřu oči a podívám se na něj, neunikne mi, jak mu cukají koutky.

Radši ho ovšem ujistím: „Však jsi mě nezničil, neboj…“ Věnuju mu i cosi jako spokojenej, potěšenej úsměv – a vyčerpaně oči zase zavřu.

„Ne? Takže zvládneš ještě jedno kolo?“ přeptá se poťouchle.

„Určitě!“ roztáhnou se mi rty do ještě širšího úsměvu. „Jenom ne dnes…“

„Beru tě za slovo,“ donese se mi k uším Denisův taky úsměvem zabarvenej hlas. „Ale teď už se zvedej, Tobe,“ chytne mě za loket a sice jemně, přesto nekompromisně mě začne tahat na nohy, „máš tu od země docela zimu… Potřeboval bys podlahový vytápění!“

„Haha,“ rád se tomu jeho vedení podvolím, nechám se postavit a pak odvést ke gauči, „a přijdeš mi ho sem někdy nainstalovat?“

„Klidně! Ale zatím… Co kdybych tě zítra ráno vyzvedl a hodil do jednoho hobbymarketu? Pro ty květináče. A rovnou i pro kytky. A další věci. Potřeboval bys to tu trochu… dovybavit. Polštářema třeba, ty by nejenom dobře vypadaly, ale občas by se i k něčemu shodly… A podobně. Mám v tom obchodě slevu na ičo…“

Líně pootevřu jedno oko, a když zjistím, že tu svou nabídku myslí vážně, že to není jenom nějakej vtípek, rovnou mu navrhnu: „No a… nechceš tady teda rovnou přespat? Ať nemusíš teď na noc jezdit domů – a ráno se zase vracet?“

Denis se rozesměje: „Hele, vybavuješ si ještě, čím že se to přesně živím? Jsem hodinovej manžel. Ne manžel napřesnoc. Nemluvě o tom, že se očividně potřebuješ pořádně vyspat – a já ti nemůžu slíbit, že tě opravdu nechám spát, když budu ležet vedle tebe…“

K tomu jeho pochechtávání se přidám, zvláštně potěšenej tou jeho odpovědí… To mu ale samozřejmě přiznat nehodlám. „A kdo mluví o tom, že bys spal vedle mě? Rozestelu ti tady na gauči.“

„No to nevím,“ dloubne mě Denis do žeber, až vyjeknu, „to je docela neslušný – nechat spát svýho manžela v obýváku!“

„Ty seš fakt nemožnej, nejdřív si ujasni, jakej typ manžela teda vlastně jsi!“ vybuchnu smíchy. „Poslyš, spi si, kde chceš, nechám to na tobě. Jako ostatně všechno, že jo,“ mrknu na něj.

„Okej, to beru,“ zakření se. „Tak v tom případě si běž dát sprchu, půjdu po tobě. A ty mi zatím budeš v posteli zahřívat místo,“ okamžitě převezme iniciativu.

A já… ho poslechnu. Jako dnes už tolikrát. Sice se u toho teda náležitě ksichtím, aby se neřeklo, ale to je asi tak všechno… A už dopředu se na tu dnešní noc těším. A na zítřejší ráno.

A na všechny další dny… a týdny… a minuty… strávený se svým tak trochu zvrhlým a panovačným, ale šikovným a hlavně šíleně sexy nejenhodinovým manželem.