• Angelos
Stylromantika
Datum publikace28. 10. 2018
Počet zobrazení813×
Hodnocení4.27
Počet komentářů5

Válka je čekání. Čekání na další příděl jídla, čekání na další hlídku, na další rozkaz, na další střet…, další den. Čekání na smrt. Jediné, co mě drží na nohou, jsi ty, Marie. Každý den vzpomínám na to, jak jsme se potkali. Vzpomínám na ten snobský večírek pana Weidera a ty jsi do mě vrazila se sklenicí toho šampaňského. Vzpomínám na to, jak jsi mi nabídla, že mi uniformu dáš vyčistit, a také na to, jak jsme se tomu celému smáli u té nádherné večeře, kdy jsme se poprvé políbili. Tehdy jsme si myslel, že jsem uspěchaný, ale vím, že ani ten polibek, ani slib tobě nebyl omylem, ať je mi Bůh svědkem. Tolik toužím po tom tě zase obejmout, cítit vůni tvých vlasů… Pochovat si Minu. Byla tak maličká, když jsem musel odejít. Tak rád bych viděl její první slova a krůčky… Tak rád….

Bohužel se nemohu rozepsat víc, ani ti nemohu říct víc o tom, kde jsem a co dělám, než to, o čem jsem psal minule. Vedení je přísné, ale říká se, že by měla přijít velká ofenzíva, která všechno ukončí. Na každý pád jsem ale rád, že je ta příšerná zima u konce.

Miluju tě, Marie. Od prvního pohledu až do posledního dechu. Tebe i Ninu.

S láskou, Thomas

 

Voják, kterému nemohlo být víc než dvacet dva let, si zašpiněným kabátem Reichu utřel slzy i nos a přeložil list papíru, načež jej vložil do kapsy.

Vždy byl citlivý, alespoň si to o sobě myslel. Časem se to ale zlepšilo. Všechno se stalo zvláštně neosobní. Člověka vyplnila prázdnota. Stal se nástrojem, o nic víc než ta zbraň, kterou držel v ruce. Povinnost. Musel pamatovat na povinnost. A také na to, že on je to jediné, co stojí mezi barbarskými bolševiky a jeho ženou a dcerou. Propagandou byl moc dobře informovaný o jejich brutalitě a vždy se i s přáteli zapřísahali, že Rusové budou muset projít prvně přes jejich mrtvoly, než aby kterákoliv jejich špinavá noha překročila hraniční kameny Německa. Thomasovi přátelé byli v tomto slibu o trochu víc napřed než on sám.

Člověk sleduje umírat nepřátele i přátele, až vnitřně vyhasne. Jediné chvíle, které mu přinášely světlo a které odpovídaly na otázku, jestli ještě vůbec žije, byly jeho dopisy rodině.

Podíval se na hodinky, načež vstal od bedny, na které seděl. Zákopy byly plné bláta. To, že bláto nebylo jen půdního původu, byl fakt, na který jeden raději nemyslel. Odporný puch a špína, kterou si kdokoliv civilizovaný ani nedovedl představit, se s vámi sžila. Začali jste jí ignorovat jako všechno ostatní v zájmu přežití a uchování zdravého rozumu. Ne vždy se to i přes velké oběti podařilo.

Dorazil až na místo, kde měl mít hlídku. Malý výkop v kroutící se, hadovité linii zákopů. Jeden kulomet a trochu víc prostoru. Vše, co by si mohl voják přát. A opět, bedna na sezení. Mělo to ale své výhody. Stříšku. Ne že by to zařídilo nějak moc větší sucho, ale lepší něco než nic.

Thomas kývl na spolubojovníka, od něhož si nevybavoval jméno, přestože ho důstojník jmenoval. Jména přicházela a odcházela, stejně jako lidé. Když odklízíte kusy kamaráda, kterého před vašima očima roztrhá mina, ztratíte chuť na větší seznamování.

Kývl krátce na muže, který mohl být tak o sedm let starší. Z jeho špinavého obličeje svítily nádherné, jasně modré oči jako déšť. Muž na něj kývl a unaveně se usmál. Thomas se pousmál v odpověď a zaujal jeho místo na bedně. Založil ruce do kapes a zachumlal se do kabátu. Ačkoliv byl špinavý, bylo v něm alespoň teplo. Už dlouhou dobu se kvůli povinnostem a okolí nemohli pořádně umýt. Na léto se těšil jako na smilování boží.

Přemýšlel nad spoustou věcí, ale nakonec se mu přeci jen začaly klížit oči. Spánek byl neobyčejně příjemná věc, která znamenala alespoň částečné vysvobození z tohoto pekla na zemi. Jen na chvíli je zavře…

A otevře.

Najednou se cítil divně. Podíval se na hodinky. Nemohl spát víc než půl hodiny. Snad ho neviděl nikdo nadřízený, ale upokojil ho fakt, že nikdo takový by ho jen tak spát na hlídce nenechal. Tento strach ale nebyl ten, který teď svíral jeho srdce. Nebál se smrti, ale tohle bylo něco jako šestý smysl. Přišlo to vždycky, když se blížilo něco strašlivého. V kruzích známých byl pro to proslavený. Ten šestý smysl má jen Thomas a ptáci, říkali. Věřil svým instinktům a postavil se. Vzal do rukou pušku.

"Pop…!" chtěl vykřiknout, ale cosi mu vzalo vzduch z úst. Podivný zvuk jako meluzína, jako ševelení silného, severního větru, který duněl nepřirozeným, pekelným ohněm.

"Kaťuše!" ozvalo se z nedalekého zákopu, ale pak to začalo. Sloupce ohně jako podivné kapky z nebe začaly dopadat na jejich vyhloubený domov. Země se třásla a třesk trhal Thomasovi uši. Upustil zbraň, schoulil se do klubíčka pod stříšku a zacpal si uši. Křičel, ale nic neslyšel. Tohle nenáviděl…

Všude hrálo světlo a on okrajově viděl, jak oheň vyvěrá hlínu, dřevo a občas i kusy těl, které poznal jen zkušený zrak staršího vojáka, který toho viděl příliš.

Podíval se průzorem do nepřátelské linie a to, co uviděl, zasáhlo jeho tělo jako nábojnice. Jeho ruce bezvládně klesly a výraz tváře se uvolnil. V jeho hnědomodrých očích se odrazilo světlo, jak se v jediné milisekundě blížila raketa přímo na něj. Hlavou mu prolétl celý život. Výpomoc u otce knihovníka. Společné nedělní obědy, které se stávaly čím dál chudší. Bídu a pak i Vůdce. Mávání vlajkami s hákovým křížem. Narukování do armády. Poznání Marie. Pochodování po Berlíně za obrovského jásotu… Početí Míny a pak… válka. Umírání. Křik, který vnesl do jeho srdce opět to prázdno. Jako by se každý sval v jeho těle uvolnil, i do posledního svěrače. Cítil, že se pomočil a že mu začaly téct první slzy.

Marie…

Ostré světlo ho celého pohltilo a potom se propadl do tmy, černější než nejtemnější noc. Tohle byl konec…

Byl to konec?

*** 

Najednou ucítil, že se nemůže nadechnout a že mu do plic proudí voda. Najednou… ucítil celé své tělo v objetí vody. Instinktivně zavřel ústa a otevřel oči. Přímo nad ním pronikalo skrz hladinu stříbrné světlo v inkoustovém pozadí. Kopal, máchal rukama jako kotě v řece. Zoufale a ze všech sil s jedním jediným cílem – zůstat na živu!

Nakonec jeho hlava prorazila ke vzduchu a on začal kašlat a plivat vodu. Nadechl se. Vzduch byl najednou sladký jako nejlepší med nebo bonbón. Pohyby se udržoval u hladiny, ale chytila ho síla proudu, která jej nesla pryč.

Neměl sílu na to, aby v tomto všem viděl jakoukoliv logiku. Je snad mrtvý? Je tohle nebe? Očistec? Nebo přímo peklo? Za všechno to, co udělal, by si to víc než zasloužil… Ale v srdci vždy živil i malinkou jiskřičku naděje, že by snad nebeský soud mohl dojít odpuštění a milosrdenství nad jeho zčernalou duší.

Už neměl sílu plavat dál a nechal se unášet proudem. Stejně tak z jeho mysli plynulo pryč vědomí. Jeho poslední pohled spočinul na překrásném, podivně velkém měsíci, který zářil jako stříbrný diadém ve vlasech černovlásky.

Krátce po tom, co ztratil vědomí, černé košaté mraky odhalily dva další, bílé srpky. 

***

Když přišel zase k sobě, ucítil na obličeji cosi… sypkého. Písek?

Celé tělo ho bolelo a končetiny měl jako z olova, ale i tak se donutil začít s nimi hrabat a soukat se po pláži, dál od vody. V očích ho pálilo od soli a on zarýval rozedrané prsty do písku, už vůbec pro tu radost, že mu neprotéká skrz prsty. Na jeho prochladlou kůži svítilo slunce, ale přesto cítil, že moře, které mu stále omývalo nohy, je příjemně vlažné.

Nechal se očišťoval vlnami, které ho šimraly přes plátno kalhot po lýtkách a stehnech, než se zase stáhly. Jejich šumění mu vyplnilo mysl. Nic než šumění vln a zvuky oceánu. Vybavil si Černé moře, u kterého byl kdysi dávno s rodiči. Toto ale nebylo stejné moře jako to moře Černé. Takovéto moře znal jen z kinematografu, knih, fotografií a obrázků a vyprávění.

Překulil se na záda se zkřehlými prsty rozepnul řemínek přilby, kterou odhodil pryč. Položil hlavu do písku a na chvíli zase zavřel oči. Stále se cítil strašlivě unavený. Nejen psychicky, ale i fyzicky. Jeho mysl soustavně vypovídala službu. Nechtěl ani nemohl přemýšlet, natožpak nějak konstruktivně. Prostě jen ležel…

Tedy až do doby, než uslyšel podivný krákot. Znělo to téměř jako pták. A skutečně, když otevřel oči, přímo nad ním létali dva ptáci v kruhu. Jeden byl modrý a druhý zelený jako popoušci… Thomas vytřešil oči, když si všiml, že ptáci nemají peří. Jejich křídla byla mnohem víc jako motýlí nebo jako ploutve ryby. Navíc… měli je čtyři? Skutečně, dva páry prapodivných křídel nesly zavalitá tělíčka s ještě podivnějšími jakoby plazími hlavami. Dlouhý ocas s dalšími ploutvičkami nahýbaly jako kormidlo.

Thomas si protřel oči a zadíval se na to ještě jednou a pořádně. Musel se udeřit do hlavy, nebo mu sůl zkreslila vidění.

Ne, neklamal ho zrak. To bylo živé! Pár těchto exotických tvorů se pomalu snášel k němu, až přistál na písku pár metrů od něj. Otočil k nim hlavu a sám viděl, jak se z tělíček odpoutávají čtyři hmyzí nožičky. Koukal na to jako vyjevení a štípl se do stehna, aby se přesvědčil, jestli se mu to nezdá.

Nezdálo…

Stvoření složila svá křídla podél těla tak dokonale, až to vypadalo, jako by zmizela, a vesele si to ťapkala přímo k němu. Ležel jako přimražený očekávaje, co udělají. Jakmile se ale jeden z asi metr velkých tvořečků přiblížil dost blízko, téměř na dosah ruky a pokračoval dál, Thomas ucukl. Zelený tvor uskočil a naježil se. Křídla použil jako límec, aby vypadal větší, a hrozivě zasyčel, přičemž odhalil řadu jehličkovitých zoubků.

"No do prdele!" vykřikl Thomas a chrstl po tom hrst písku. Tvor hbitě uskočil, zatímco další, ten modrý, se mu zakousl do levé nohy. Thomas vykřikl a se silou, o níž ani nevěděl, že ji má, se vyšvihl do kleku a instinktivně tasil nůž. Modrý tvoreček ani nestačil dobře zareagovat a už ho voják uvěznil pod dlaní a zabodl mu čepel do těla. Thomas cítil odpor krunýře a pak už jen vystříkla blankytná krev a tvor sebou v jeho sevření přestal škubat.

Okrajově uslyšel poděšené halekání zeleného, který si rozmyslel svůj útok a teď se po tenkých nožičkách rozbíhal a nabíral do křídel vzduch. Chvíli potom se vznesl a zmizel v nedalekém, podivně vypadajícím lese.

Thomas koukal jako čertík z krabičky. Připadal si jako domorodec v civilizaci… nebo spíš jako civilizovaný člověk v neznámé divočině. Se směsicí pocitů vysunul nůž z mrtvého zvířete a hleděl na podivně zabarvenou a divně vonící krev. Pak se stejně ohromeně otočil k lesu, který se rozprostíral za pláží. Štíhlé, světlé kmeny nesly větve s košatým porostem červených a růžových listů, zatímco u kořenů rostly podivně zabarvené a tvarované mechy, rostliny a houby, které nikdy v žádném herbáři neviděl a ani neslyšel, že by kdy mohly takové věci existovat. Vypadalo to spíš jako něco, co vzešlo z plátna zfetovaného malíře-surrealisty.

Kde to… Kde to u všech svatých jsem? bleskla Thomasovi hlavou myšlenka a nůž mu vypadl z ruky do písku.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (14 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (15 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jménoTo bys rád věděl/a!
Věk20

První věta.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #5 Odp.: Snílek I. dílAngelos 2018-10-29 18:59
Díky všem za pochvaly a zpětnou vazbu! :D
Můžete se vskutku připravit (alespoň se toho budu snažit docílit) na promyšlený vývoj osobnosti, zvraty, románky vedle kterých Nebezpečné vztahy blednou závistí, a samozřejmě i na konflikty a pořádnou dávku "what the hell is going on?!" která by ke snovému světu měla patřit, alespoň do začátku.

Další díl se blíží nebezpečnou rychlostí namydleného šneka.
Citovat
+7 #4 Odp.: Snílek I. dílLiem 2018-10-29 15:59
John Carter, pán Marsu...
Když jsem byl malý, hlídala mne česká babička. Po jejím synovi byly na půdě staré časopisy ABC. A na zadní straně tenhle komiks.
Tak ti přeju, aby to bylo stejně povedené. Držím palce.
Citovat
+6 #3 Odp.: Snílek I. dílKev1000 2018-10-29 14:37
Dobrej rozjezd! Originální, pěknej jazyk. Jsem zvědavej, jak se vysvětlí přesun z Wehrmachtu do toho exotickýho světa. Což pro našeho hrdinu teda nezní špatně. Jestli se teda neukáže, že ty lítající stvoření jsou nakonec horší než sovětský hordy :lol:
Že by napovídal název? :-)
Těšim se na další díl!
Citovat
+4 #2 Snílek I. dílnebi 2018-10-28 23:16
Čtivé, líbí se mi to. Těším se na pokračování.
Citovat
+7 #1 Odp.: Snílek I. dílzmetek 2018-10-28 22:54
Jsem zvědavý. Zatím se mi to líbí. :-)
Citovat