• Angelos
Stylromantika
Datum publikace3. 11. 2018
Počet zobrazení599×
Hodnocení4.32
Počet komentářů6

Nůž se zabodl do písku, překotil se na stranu, zatímco Thomas stále ještě nevěřícně zíral na tu podivnou masu divočiny.

Zamrkal a ohlédl se na tělo podivného tvora. Tohle všechno muselo mít jistě nějaké logické vysvětlení. Je přece Němec! Z jeho národa vzešlo spoustu slavných filosofů, vědců a učenců, a pokud někdo najde nějaký smysl v tomto všem, měl by to být právě on. Za předpokladu, že v celé této šílenosti nějaký smysl je.

Začal chodit jako lev v kleci, sem a tam. Procházel si své vzpomínky, které ale přinášely pouze bolest a ještě větší zmatení. Pamatoval si, že byl v zákopech. Pak ale přišlo bombardování. Ostré světlo ho celého pohltilo a pak ho objala tma. A náhle se tma změnila v moře, které ho teď vyvrhlo na souš na tomto podivném ostrově.

Co když… co když je toto Očistec? Neodpovídá to Danteho vizi, ale mohl se mýlit stejně dobře, jako by se mohl mýlit Thomas. Vždy si tuto sféru představoval víc… éterickou? Na tom ale teď příliš nezáleží. Navíc se v něm probudila zvědavost a vlastně… někde hluboko ve svém srdci byl neskutečně rád, že je pryč ze zákopů. Z té ohavné díry plné…

Nabral do ruky písek. Byl tak jemný, skoro jako prach. Ne úplně, ale skoro. A moře? Od něj foukal příjemný, vlhký a chladivý vzduch, který kontrastoval s teplem, které sálalo od slunce. Až se to zdálo jako nebe, kdyby se jej nepokusila sežrat ta divná dvojice malých démonů.

S nadzvednutým obočím přišel blíž k mršině a klekl si k ní. Prsty nabral trochu krve a přičichl. Podivně to páchlo, ale ne nepříjemně. S šokem zjistil, že krev toho tvora je sladká, když se odvážil ji olíznout.

Dobře, takže hlady asi nezemřu, pomyslel si a zahleděl se do lesa. Až teď, díky té podivné chuti, si připomněl, jak velký má vlastně hlad a jeho žaludek zel prázdnotou. Tak jako tak bude muset jít mezi stromy, najít vodu a dříví na oheň, ale prvně by rád udělal něco, po čem toužil už velmi, velmi dlouho…

Začal se svlékat, přičemž se ani nestaral o skládání uniformy. Všechno oblečení, od propocené, špinavé košile, až po kousavý a neméně vábný kabát, bylo na jedné hromadě a úplně nahý vešel do moře.

V Rusku mu za zimy málem umrzly prsty, ale i tak i na nich cítil změnu teploty a písčité dno pomalu se svažující plážičky. Zavřel oči a vzdechl úlevou, načež se začal cachtat na mělčině jako dítě. Jít do větší hloubky se zatím nedovažoval. Pokud vzduch obývají tak divní tvorové, nechtěl přemýšlet nad tím, jaké nestvůry by mohly číhat v hlubinách. Sice ho v noci nic nesežralo, ale nechtěl pokoušet štěstěnu.

Vymýval z kůže zatvrdlou špínu pomocí písku a masíroval si bolavé svalstvo. Kloktal slanou vodu, aby dostal z úst ohavnou pachuť všeho, a máchal v ní i blonďaté vlasy. Byl tady nádherný klid a vlastně se cítil jako v románu Daniela Defoa. Trosečník, objevitel nových dálav. Všechno se najednou stalo hrozně jednoduchým. Žádný Vůdce, žádní Rusové… žádná válka… Žádná…

Marie? Srdce Thomase se sevřelo. Pokud je toto opravdu Očistec, doufal, že tady ani ji, ani Minu nikdy nespatří. Bude tady sám, a když tady sám nebude, bude si přát, aby byl. Možná je ten svět tam dole skutečný Očistec a tohle je Nebe.

Poprvé za dlouhou dobu se cítil svobodný. Nebyl tady žádný nadřízený, nikdo, kdo by mu řekl, co má udělat. Čím víc se ale nad tím zamýšlel, tím víc se pocit svobody obracel proti němu. Může sníst tu příšeru, co zapíchl, ale co pak? Co když nenajde vodu? Nebo další jídlo? Když je jen duše a je v Očistci, nemůžu přece zemřít… nebo snad ano? Připadal si, jako by se sám nezměnil, zůstával stejný…, může být tedy stále smrtelný?

Rozbolela ho hlava, a tak se nakonec rozhodl, že nejlepší bude zůstat u jednoduchých, osvědčených, přírodních zákonitostí. Jíst, spát, pít, přežít. Jednoduchý scénář, potom se uvidí, co dál.

Thomas k sobě do vody stáhl kalhoty, které provizorně očistil a oblékl si je. Nic víc nepotřeboval. Vylezl zase na pláž a vzal tělo tvora na malý, plochý kámen, který uviděl opodál, blíž lesa, kdy se půda začala stávat pevnější, kamenitější a zarostlejší.

Voda schla na jeho těle a chladivá látka kalhot se mu lepila na kůži, zatímco prozkoumával útroby tvorečka nožem, který si vyzvedl z písku.

Vlastně to nemělo o nic moc víc, než co má normální zvíře nebo člověk. Především člověka znal Thomas velmi dobře, za což opravdu nevěděl, jestli má být vděčný. Mělo to nějaké dýchací vaky, žaludek, střeva a další orgány potřebné ke zpracování potravy…, něco jako podivně velké srdce se tam také našlo.

Po tom, co tvorečka vykuchal, zabalil ho do kabátu. Po zimě v Rusku už tento kus oblečení nechtěl ani vidět. Vlastně ho měl v plánu spálit, jakmile bude oheň založen, ale jedna věc po druhé – vše má svůj čas… Právě teď byl největším problémem les.

Obul se, přehodil přes sebe na volno košili a nejistě vykročil vstříc neznámému. Konejšila ho myšlenka, že horší věci, než které už zažil, zažít vlastně nemůže.

***

Po asi patnácti minutách skoro zapomněl, že přišel sbírat dříví. V dálce stále viděl pláž, ale když byl obklopen lesem, zjistil, že… hraje? Stromy cinkají jako nějaká podivná zvonkohra. Nebo za to snad může ten podivný, svítící pyl, co se beztížně vznášel ve vzduchu a kontrastoval s přítmím korun? Celé to bylo opravdu magické. Podivné mechy a přesličky se stahovaly, když k nim přišel blíž, a zase se rozrůstaly, když odcházel dál. Některé květiny měnily barvy, jakmile se jich pokusil dotknout. Nikdo by mu to doma neuvěřil, ani kdyby donesl fotografii. Kéž by ta dokázala postihnout tolik barev a vůní…

Zastavil se u jedné byliny, které měla obzvlášť zajímavé květy. Okvětní lístky vypadaly jako chapadla. Když se chtěl květu dotknout, zjistil, že tyto malé úponky se kolem něho obtáčejí a z tyčinek a čípků na něj nanášejí svůj pil, aby ho roznesl dál. Dál, než by se mohlo kytce snít. Byl to podivný, fialově se třpytící prášek, který dráždil nos divnou, pronikavou vůní.

Musel upustit nasbírané větve a čistou rukou si zakrýt ústa, když hlasitě kýchl. Pil z jeho pravačky se rozlétl po celé košili a části jeho hrudníku. Vzpomněl jsi na extravagantní berlínské paničky, které měly jako součást svého líčení třpytky. S uchechtnutím začal oprašovat svůj hrudník, když tu něco zaslechl.

Okamžitě nastražil uši a zpozorněl. Znělo to jako pískání. Skoro jako když píská člověk na prsty, ale mělo to určitou melodii a pravidelnost jako volání nějakého zvířete. Les se zatím zdál opravdu prázdný, ale Thomas si vzpomněl, že může ukrývat ještě horší nebezpečí než moře.

Raději se sehnul, opět posbíral své dřevo a rychlým krokem se vypravil zpátky k pláži. Dokonce našel i cestu, která nebyla tak porostlá prapodivnými květinami…, jako by ji někdo vyšlapal. Avšak něco jej bolestivě stáhlo kolem nohy a svět se mu zamotal. Nůž mu vypadl z kalhot na zem mezi hromádku upuštěného dřeva. Houpal se sem a tam a visel vzhůru nohama jako kachna na trhu. Udělalo se mu zle. Tento stav vždycky nesnášel i při výcviku – tohle bylo navíc děsivě reálné. Za pár minut cítil, jak se mu vlévá krev do hlavy. Provaz bolestivě rozdíral kůži na kotníku. Thomas zatnul břišní svaly a zkusil se zvednout až ke své uvězněné noze. Nic.

Pokusil se zhoupnout a pomoct si rukama. Zachytit se lana… a nic.

„Do háje…! No tak… vzpomeň si na těch pár let v Hitlerjugend a na výcvik!“ nabádal sám sebe, zhluboka se nadechl a zkusil to znovu. Už, už to bylo jen pár centimetrů. A zachytil se lana!

Jeho mysl zaplavil pocit zadostiučinění a s chutí začal rozvazovat smyčku, nebo se o to alespoň pokoušel. Kéž by měl svůj nůž. Šlo to ztuha a s časem rostlo napětí. To pískání se začalo přibližovat. Snažil se rozkódovat suk, ale pak to vzdal a prostě ho jen trhal. Víc než lano to připomínalo jakousi podivnou liánu, která konečně povolila.

To, že pod sebou má třímetrový prázdný prostor, větve a nůž Thomas jaksi nedomyslel, a tak do toho všeho tvrdě a neohrabaně dopadl. Zaklel, když ucítil, jak se mu rozdírají záda o suché větvičky. Začal se pomalu a bolestivě sbírat a šátral po svém noži, který by měl naštěstí být někde před ním. Natáhl po čepeli ruku, ale byl příliš pomalý.

Jiná ruka, se třemi prsty a potáhlá hladkou, šedou kůží, vzala nůž a donesla ho až před podivný obličej vysokého, štíhlého, až šlachovitého stvoření. Tvor se na to zkoumavě zadíval. Měl velké, temné oči, které vypadaly jako vesmír s plazí čárkou uprostřed, jako s černou dírou. Tvor byl absolutně bez jakéhokoliv ochlupení a tam, kde by na protáhlé čelisti měla být ústa, byla jen kost potažená další kůží.

Ona bytost vstala z kleku a Thomas byl úplně paralyzovaný. Dlouhé končetiny vynesly podivně napřímené tělo, které bylo zahaleno v nahrubo sešité, exotické kůži a látce, zdobené kostmi a skelety. Bytost musela být vysoká asi dva metry. Na zádech měl tvor dlouhý luk ověnčený trofejemi a toulec šípů.

Ty vesmírné oči padly přímo na něj a on sebou trhl. Nevěděl, jak se tam ten tvor tak rychle a nepozorovaně zjevil, ale jedno věděl dost jistě – musel odtud vypadnout!

Vystartoval jako olympijský běžec, ale dřív, než se stihl napřímit, spadla na něj síť z podobného materiálu, jako bylo ono lano. Podivná, nazelenalá liána.

Začal sebou divoce házet a snažil se síť strhnout, nebo alespoň roztrhnout, ale čím víc se o to snažil, tím víc se do ní zamotával. Jako divoký bažant. Sám sobě by se musel smát, kdyby nebyl v situaci, při které byl uloven podivnými bytostmi.

Ozvalo se klapání, nebo spíš mlaskání od jednoho z tvorů, kterého uviděl, až když se otočil. Byl přesvědčený, že to nejspíš bude onen lovec, co jej uvěznil pod sítí. Tento tvor byl jaksi… zženštilejší. Měl jemnější rysy tváře, a přestože byl hrudník plochý, postava nesla rysy připomínající štíhlou ženu.

Ozvalo se podobné zamlaskání z druhé strany a Thomas s úlekem zjistil, že nějakým záhadným způsobem chápe, co říkají. Panika zahltila jeho mysl.

„Přestaň sebou házet,“ zamlaskal zase ten podivný hlas a na hrdle ho najednou zastudila kovová čepel lovce, zatímco jeho družka začala svazovat Thomasovi ruce. Odolal chuti ji udeřit. Moc dobře věděl, že by to asi znamenalo bití, nebo rovnou podříznutí krkavice. A tomu by se raději vyhnul. Co s ním vlastně zamýšlejí…? Chtějí ho sníst?

„Podivné zvíře,“ zamlaskla lovkyně a prohlížela si Thomase od bot až k vlasům.

„To nebude zvíře. Voní jako moře,“ odvětil jí lovec a prsty vjel Thomasovi do vlasů, jako by zkoumal jejich kvalitu. Pak na obličej s mírným strništěm, potom na krk a na hrudník a pak i na košili Wehrmachtu. Bylo mu to nepříjemné. Kůže tvora byla podivně pevná na to, jak křehce a hladce vypadala. Thomas by se bránil, kdyby nebyl tak paralyzovaný z absurdity celé situace… a samozřejmě ještě stále měl nůž u krku.

„Možná to je jedno z těch chytrých zvířat. Ale připomíná mi to Kuu,“ odvětila lovkyně zamyšleně a uvázala Thomasovi ruce k delšímu lanu, za které na zkoušku zatahala. „Nedělej žádné hlouposti,“ dodala, zatímco začala společně se svým druhem osvobozovat Thomase ze sítě.

Ten na něj stále zíral a pak zvedl hlavu k lovkyni: „Je to podivné. Opravdu to vypadá jako Kuu.“

„Co je Kuu?“ napadlo Thomase a hlavy obou tvorů se k němu zase bleskově otočily.

„Ono to umí mluvit? Takže to bude chytré!“ zamlaskala radostně žena a opravdu se zdálo, jako by si rozuměli, i když každý z nich mluvil jinými jazyky. Alespoň Thomas měl ten pocit. Jako by jeho mozek automaticky překládal mlaskání do němčiny.

„Zdá se tomu tak, sestro. Odneseme to do města. Tohle je opravdu hezký úlovek,“ poznamenal lovec a pohladil svou družku po tváři. „Někdo za to jistě nabídne hezké peníze. Ledaže bys si to chtěla nechat,“ navrhl jí, ale v jejím obličeji se objevilo mračení.

„Víš, že by se to nelíbilo stařešinům. Žádní otroci u Dětí.“ S těmi slovy se oba zvedli, a zatímco muž začal namotávat síť, žena se vypravila po pěšince hlouběji do lesa. Thomas se neochotně vypravil za ní a rozhlížel se. Srdce mu bilo až v krku při představě, že by měl zažít to, co bylo v civilizovaných zemích už dávno minulost. Prodat ho na trhu jako kus masa? Je to vůbec možné? Občana Německé říše? Vojáka? Ne, to přece nejde!

„Já jsem občan Říše, tohle vás přijde draho! Nemůžete!“ zakřičel na ženu vzpurně – alespoň to měl v plánu. Ve skutečnosti se jeho hlas zlomil do podivného zoufalství. Lovkyně se překvapeně otočila a divně si ho prohlédla. Pak jen mlčky zatáhla za lano a sama se rozešla. Thomas ji zabíjel pohledem, dokud mu lovec za ním zatlačil rukou na záda a donutil ho k chůzi ještě dřív, než se napjalo lano.

„Co je Říše?“ Ozvalo se za ním tišší, zvědavé zamlaskání. Thomas byl absolutně vykolejený. Toto tedy rozhodně nemohl být Očistec, nebo snad ano?

„Kde… kde to jsem?“ vykoktal a lovec se vynořil vedle něj, když se pěšinka rozšířila.

„Ve Zpívajícím lese. Ty nejsi odtud, že?“ odpověděl a v hrdelních zvucích některých slov cítil zájem.

„Jak se možné, že ti rozumím?“

„My všem rozumíme. A všichni si rozumí,“ řekl a předešel ho, načež se přidal ke své družce. Thomas zůstal vzadu a sklopil hlavu. Má tady podivně zbořenou jazykovou bariéru a svoboda je fuč. Možná měl být se svými myšlenkami opatrnější. Měl si ji užít, dokud měl možnost. Možná měl víc odpovídat na otázky toho tvora. Když osaměl se svými myšlenkami, veden na liáně vstříc nejisté budoucnosti, byl ještě nervóznější, než když mohl s tím lovce alespoň mluvit. Nasucho polkl a žaludek se mu sevřel.

„Kuu se budeš líbit,“ ozvalo se ještě zepředu.

„A kdo jsou Kuu?“ chvíli nedostával žádnou odpověď, ale potom se lovec na chvíli ohlédl přes rameno.

„Kuu jsou ti, co žijí ve velkých kamenných městech. Jsou jiní než Děti. Vypadají jako ty, ale mají jinak barevnou kůži a rohy. Vládnou mnohým rasám a ty jim slouží. Jsou bohatí a mnohou i vlastnit chytrá zvířata, občas i Děti. Dávají krásné kameny, zázračná kouzla a hezké věci… lahodné jídlo a pití… Jsi velmi zajímavý, za tebe by mohli dát mnoho krásných věcí. Potřebujeme krásné věci, blíží se svátek Léta, kdy všechno žije a raduje se.“

„Až na mě. Nepřijde vám hanba prodávat do otroctví těmto Kuu, když i Děti zotročují?“ zabručel, ale lovec vypadal pobaveně.

„Kdybychom tě nechytili, do pár dnů by tě něco sežralo. Jen malý nožík. Neubránil by ses s tím a Děti se potřebují starat především o Děti. Chytit tě Habat, nejspíš by tě stáhli z kůže a ze srsti na hlavě udělali trofej. Opravdu divný odstín. Světlý. Jako slunce. I kůže je divná, bledá jako písek,“ lovec si ho prohlížel a vypadal opravdu zaujatě. Thomasovi by to až lichotilo, kdyby ho nechtěli prodat. Kéž by byl alespoň ve stejné pozici jako první Evropané v Americe. Uctívat ho jako boha, nejspíš by se z toho vyvlékl.

Thomas sebou trhnul a v duchu se usmál.

„Víš, já jsem ze slunce. Z velké dálky.“ Ano, jistě, lhát se nemá, ale nemá se ani brát svoboda. Stále měl morálně navrch.

Oba lovci se na něj podívali s oživeným zájmem.

„Opravdu, světlá kůže a vlasy. Jako ze slunce,“ pokývala lovkyně významně hlavou, ale pak zase trhla za liánu a rozešli se. Thomas rozvinul svou lež…

„Nebojíte se, že by se mohlo slunce hněvat? Přinést sucho a tak? Nebylo by lepší… mě pustit?“ navrhl jim opatrně.

„Pokud jsi tady a ne na obloze s ostatními slunci a hvězdami, jistě jsi musel provést něco, co se jim nelíbilo. Jinak bys svítil tam,“ ukázal lovec prstem nahoru, a kdyby měl ústa, nejspíš by se usmíval od ucha až k uchu. Lovkyně souhlasně pokývala hlavou.

„Spadlé slunce. Kuu se budeš moc líbit!“ dodala. Thomasovi klesla ramena, zabručel několik nadávek. Zdá se, že se chytil na vlastní háček, a navíc jsou tyto Děti asi chytřejší, než si myslel. Rozhodně asi ví, že slunce je hvězda, ale že by sám byl jednou z nich a spadl na zem kvůli nějakému hříchu? Něco mu to velmi silně připomínalo.

Skvěle, domorodci si teď myslí, že je něco jako satan a stejně ho prodají do otroctví. A rozhodně nevěděl, jestli se mu poznámka, že se otrokářům bude líbit, líbila.

„A co když se Kuu nebudou líbit mně?“ zeptal se ho cynicky.

„Jsou Kuu, co se nechovají hezky a jsou zlí. Ale ty známe a nemáme je rádi. Neobchodujeme s nimi. Děti věří v dobro a dovedeme poznat zlé bytosti, když je uvidíme. Kuu, co známe, jsou hodní a dobře se o svůj majetek starají, když je i jejich majetek hodný.“

„Skvěle. Takže mám být hodný a oni budou také hodní?“

„Tak, tak, spadlé slunce. Třeba je to tvé poslání. Třeba tě ostatní svrhli sem, abys našel pokoru a laskavost, a také vedli naše kroky k tobě a tvé kroky do naší pasti,“ odpověděla lovkyně.

„Jak si můžete být tak jistí?“ zeptal se jich popuzeně. Příliš nechápal, jak mohli mluvit o něčem s tak posvátnou úctou a na druhou stranu si vymýšlet tak zbrklé domněnky.

„Děti chápou mnoho věcí. Máme dlouhé životy a vzhled do duchovna a duší tvorů. Sestra se v nich vyzná. Umí navíc vidět budoucnost a smysl za zdánlivou náhodou. Čte v přítomnosti a minulosti a předvídá to, co se stane. Umí to mnoho žen Dětí,“ zamlaskal hrdě lovec a s láskou v podivných očích shlédl na svou družku.

Thomas tak nadšený nebyl. Slyšel o spiritualitě primitivních národů, které byly schopné obětovat krev lidí, jen protože věřili, že bez toho svět skončí. Možná to ho vedlo k pohrdavému odfrknutí.

Lovkyně na něj pohlédla přísnýma očima. Na okamžik se zastavili a ona podala liánu svému druhovi, načež došla až k Thomasovi.

Hrdlo se mu sevřelo nervozitou, když lovkyně vzala jeho obličej do šestice štíhlých prstů a zahleděla se mu do očí. Cítil mražení a opravdu… divný pocit, který neuměl popsat. Najednou se mu samovolně v hlavě začaly objevovat vzpomínky. Jako proud divoké řeky zahltily jeho mysl a on se musel kousnout do rtu a zatnout nehty do dlaní, aby se vrátil zpátky. Bolest mu ale nepomáhala. Cítil tlak a podivné napětí. Zachvěl se a celé tělo měl najednou jako v křeči. Topil se v jejich očích. Černota ho vtahovala, až si připadal beztížný. Ztracený.

„Udělal jsi moc zlých věcí. Jsi… uvězněný. Zraněný. Velmi smutný. Roztříštěný. Tvá duše je špinavá. Máš zlé sny. Plné světla a ohně. Nářku a krve. Křišťálová noc. Nejvíc tě netrápí věci, které jsi dělal jiným bojovníků, ale ty, které jsi dělal těm, kteří se nemohli ti bránit. Vyhasínáš, jako vyhasínají umírající. Ten, který vás vede, vás miluje. Moc vás miluje. Ale jeho láska vás spálí. Jednou přinese zkázu na váš lid a velká říše padne, aby mohla znovu vstát očištěná. Ale vidím i něco… jiného. Máš tady své místo. Jen ten, kdo je ztracený, se může najít.“

Pustila ho a jemu se málem podlomila kolena. Thomas zhluboka dýchal a cítil, jak se v něm hromadí hněv. Za něco takového by měla být zastřelená. Už vůbec, kdyby na to pomyslela. Měla by…!

„Zlatý jako slunce. Ale temný jako hlubina moře,“ řekla a pak už jen převzala opět lano a zatáhla s ním. Thomas se probral z toho omámení a s mrkáním si prohlédl sám sebe, jestli není někde pořezaný. Museli mu tak podat nějakou drogu, tohle není normální. Vůbec to není normální! Jak mohla vůbec o takovýchto věcech vědět? Pokud dovedla vyčíst z jeho mysli tohle, mohla by vyčíst i plány a výzbroj, taktiku, všechno! Ale… to by nebylo tak děsivé jako odhalení své vlastní duše. Tolik času strávil tím, aby zapomněl, aby znecitlivěl pro své vlastní dobro.

Dal by duši za krabičku cigaret nebo láhev tvrdého alkoholu. Chtělo se mu zvracet. Jak mohou být Děti tak povýšené? Myslí si, že o všem vědí a mohou soudit. Myslí si, že jsou lepší než on, Vůdce, nebo kdokoliv jiný…, ale ve skutečnosti nevědí NIC. Mají jen pytel blbých tlachů.

„Sestra vidí mnoho věcí. Bude to dobré, spadlé slunce,“ špitl lovec a chtěl ho vzít okolo ramen. Thomas se po něm ale ohnal.

„Nech mě být,“ řekl a najednou si uvědomil, že ta slova zněla ještě hůř, než jak si je představoval.

Lovec se stáhl a podíval na svou sestru. Ta jen mlčky naklonila hlavu a na chvíli přivřela oči.

Všichni vykročili dál, vstříc budoucnosti, kterou znaly jen Děti.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (16 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (17 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (18 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jménoTo bys rád věděl/a!
Věk20

První věta.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+1 #6 Odp.: Snílek II. dílNaDruhou 2018-12-07 23:41
Tak to vypadá moc dobře, jsem zvědavej, jak se to bude dále vyvíjet...těším se na pokračování a přeju Ti, ať tě při psaní neopouští múza. :-)
Citovat
+2 #5 Odp.: Snílek II. dílAngelos 2018-11-22 19:51
Cituji Tom456:
V ramci tech inovaci a zrejmych aktualnich trendu...co treba nove kategorie Fantasy a Mokre pero? Zmetku, prosim, napis zase nejakou sexy povidku. Nebo i ostatni, piste. Nechci, aby se tady z toho stalo doupe Fantasy a Sci-fi

Píchačky píšu s příběhovou předehrou ;)

Jinak všem moc děkuju za hodnocení i komentáře!
Citovat
+5 #4 Odp.: Snílek II. dílzmetek 2018-11-03 22:58
Cituji Tom456:
V ramci tech inovaci a zrejmych aktualnich trendu...co treba nove kategorie Fantasy a Mokre pero? Zmetku, prosim, napis zase nejakou sexy povidku. Nebo i ostatni, piste. Nechci, aby se tady z toho stalo doupe Fantasy a Sci-fi

Já mám fantasy a sci-fi rád..Dobře, já se budu snažit něco přidat, ale kulhá mi to... :-)
Citovat
+3 #3 Snílek II. dílnebi 2018-11-03 20:09
Fantasy můžu, vypadá to dobře. Pokračuj :-)
Citovat
+4 #2 Odp.: Snílek II. dílTom456 2018-11-03 19:13
V ramci tech inovaci a zrejmych aktualnich trendu...co treba nove kategorie Fantasy a Mokre pero? Zmetku, prosim, napis zase nejakou sexy povidku. Nebo i ostatni, piste. Nechci, aby se tady z toho stalo doupe Fantasy a Sci-fi
Citovat
+5 #1 Odp.: Snílek II. dílzmetek 2018-11-03 18:48
Vypadá to na další pěkné fantasy...
Citovat