A Ball of Reasons - Prolog

"Proč na mě tak koukáš?" ptá se hnědooký chlapec.

Celá místnost je obalena příjemným přítmím, které dodává jistou tajuplnou atmosféru tomu, co se mezi nimi v poslední době děje. I když, děje se to vůbec?

"Ani nevím," odpovídá druhý chlapec, který zkoumá tu překrásnou tvář tyčící se naproti té jeho. "V jednu chvíli bych tě nejraději vymazal ze svýho života a v druhou si neumím představit, že bys tu nebyl."

Srdce mu tluče jako splašené. Moc dobře ví, co tohle všechno znamená a jak moc zvrácené to je. On tomu ale nedokáže zabránit. Nedokáže zabránit tomu, co cítí.

"Nevím, jestli to mám brát jako lichotku a nebo se mám urazit," šeptne chlapec s kaštanovýma očima a usměje se tím nejkrásnějším úsměvem, jaký kdy černovlásek viděl.

"Tak trochu od obojího," opáčí zelenoočko a přisune se na posteli blíž k tváři toho druhého, přičemž zkoumá každou jednu pihu, které zdobí jeho bělostnou tvář. "Nikdy jsem si nevšiml, že těch pih máš tolik."

"To protože sis mě nikdy pořádně nevšímal," odpoví opět šeptem hnědovlasý a znovu se usměje, přičemž černovláskovy zelené oči uchvátí narůžovělé rty hnědookého. Jen, kdyby se jich směl dotknout.

Nemá však na to konstatování, jenž vyšlo z těch prekrásných úst, žádný argument. Ví, že to je pravda. Tím si je doposud jistý. Nevšímal si a možná měl. Možná by ještě nebylo–

"Četl jsi dnes další?" zeptá se vážně hnědovlásek.

Černovláskem projede chladná vlna a odsune se, když pomyslí na tenký deník ležící na jeho pracovním stole. Pevně k sobě stiskne víčka, neboť vše, co je v tom deníku zapsáno, je plné něčeho strašného. Každé slovo se nabaluje na to další a vytváří tak klubko důvodů.

"Četl," odpoví stále se zavřenými víčky. Bojí se svému společníkovi podívat do tváře. Bojí se, že by zahlédl něco, co mu napoví, kdy na řadu přijde on.

"Kdo dneska?" ptá se hnědoočko šeptem.

"Erica. Dneska to byla Erica," odpovídá ihned černovlásek a konečně otevře své oči.

Ví, že by měl jít spát, ale každá vteřina strávená s chlapcem ležícím naproti, je limitovaný dar. A on ten limit nechce propást. Nikdy ho nechce propást. Proto taky už několikátou noc tráví takhle. S ním. A cítí se šťastný.

Hnědovlas mlčí a jen kouká na černovláska. Prohlíží si ho s takovým zájmem, jaký u něj nikdy neviděl. S takovou touhou, jakou u něj nikdy nespatřil.

"Chtěl bych se tě dotknout. Tak moc," namítne co nejtiššeji. Ovšem chlapec naproti němu ho slyšel, a proto se tváří smutně. Dokonce má i slzy v očích. Jenže jeho hlas tomu neodpovídá. Ne, když vyslovuje to, co Derek už dávno ví. Přece by tu nebyl ten zpropadený deník, kdyby to nebyla pravda. Nebylo by tu tolik lidí zasažených tou událostí. Nebylo by žadné peklo, jemuž je v posledních dnech vystaven.

"Jenže nemůžeš," odpovídá bezvýrazně a bez jakékoliv tóniny, "protože jsem mrtvej."