Rytíř a Plamínek - 2. část

Robin se po dlouhé době vyspal jako nikdy. Posadil se na posteli a uvědomil si, že je jinde, že není v tom velkém pokoji s šesti dalšími kluky, ale že je v pěkném malém pokoji jen s jedním klukem. No klukem, to už se o Erikovi říct nedalo. Dlouhé nohy měl zamotané do deky, ruce až po široká ramena zabořené pod polštářem a tiše odfukoval. Robin vstal a zavřel se v koupelně, kde vykonal, co musel, a čistý jako lilie se vrátil do postele. Z nočního stolku vyndal blok a tužky a začal Erika kreslit. Doufal, že se mu ve spánku nepohne.

Dvě hodiny na to už měl Robin skoro hotovo a Erik se začal vrtět, až se posadil. Hnědé kudrnaté vlasy se mu kroutily do všech stran. Ještě zalepenýma očima se rozhlédl po pokoji a pak na budík. Pět minut před zvoněním. Ten čas nesnášel. Zaregistroval tichý škrábavý zvuk a ohlédl se. Robinovi kmitala tužka po papíře.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho Robin s úsměvem.

„Hmm,“ zabručel Erik, „dobré. Jak se ti spalo?“

„Úplně báječně,“ odvětil Robin a uklidil blok a tužku.

Erik jen kývl a nemotorně se zvedl z postele. Chvíli se přehraboval v prádelníku a nakonec zalezl do koupelny. Odtamtud se vrátil probuzený a svěží. Protáhl se u okna a začal svoje ranní cvičení. Robin ho celkem se zájmem pozoroval, protože nic takového ještě neviděl. Když se Erik napřímil, srovnal ramena a postavil se do pozoru, vypadal jako sokolský cvičenec. To donutilo Robina k úsměvu.

Pár minut na to šli spolu na snídani. Celou kuchyní voněl čaj a káva. Kastelán tradičně seděl v čele stolu a četl noviny. Erikova matka zase seděla po jeho levici a popíjela kávu.

„Milostpáni nám už vstali,“ pronesla s úsměvem. Kastelán sklopil noviny a pohlédl na ně.

„Dobré ráno,“ pozdravili oba skoro současně.

Posadili se na lavici a Erik se hned pustil do svého jogurtu a skleničky džusu. Robin se opět zdráhal. Nevěděl, co smí a co nesmí, ale hostitelka vytušila jeho váhání, proto mu hned řekla, že si může vzít, na co má chuť, a bez dovolování. Proto si Robin nalil hrnek kakaa a zakousl se do koblížku, až měl od cukru bílý nos.

„Tak Robine,“ promluvil kastelán a skoro obřadně složil noviny, „jak se těšíš na první den? Napadlo mě, že bys mohl první týden doprovázet Erika nebo Kláru a sledovat, jak provádějí.“

„To je zbytečné, tati,“ skočil mu Erik do řeči, „Robin už text skoro umí. Jeden den naprosto stačí.“

Kastelán pohlédl ze syna na Robina a ten souhlasně přikyvoval. Tak se vzdal a konečně se pustil do svého chleba s máslem.

Robin skutečně potřeboval málo. Sledoval Erika při jeho práci a s Klárou se poměrně rychle skamarádil. Byla skoro o hlavu vyšší než on a vždycky mu s mrknutím šibalsky rozcuchala vlasy. Erik se tomu vždycky strašně smál, když mu místo rudého kouhoutka zůstalo na hlavě rozcuchané kuře. Robin se taky smál a bylo mu po dlouhé době, nebo snad poprvé v životě hezky a cítil, že ho lidé okolo mají rádi.

Koncem dne už si Robin s Erikem vyměnili role a Erik jen dohlížel. Robin všude svítil, takže i s jeho maličkou postavou byl všude viditelný, a když to šlo, popostoupil si o pár schůdků. Erik si uvědomil, že je Robin k lidem hodně milý a v jistých chvílích i roztomilý. Neubránil se však i jiným myšlenkám na něj, jak ho drží za ruku nebo ho chová, prostě si ho pochová a obejme ho. Musel zaplašit takové myšlenky. Je to kolega, Eriku, kolega a kamarád, nic víc. S přibývajícími dny bylo těžší sledovat, jak vstává, jde spát, vidět, jak v malých slípkách má ten svůj růžový zadeček, jak mu září oči, když se směje. Bylo to tiché skryté mučení, za které Robin nemohl, bylo to v Erikovi. Klára to zpozorovala a vzala si jednou Erika stranou.

„Tak spusť. Co se děje?“ vybafla na něj u kašny v parku.

„Co by?“ odvětil Erik, ale Klářin pohled byl neústupný a naléhavý.

„Eriku, to, že jsi gay, už víme skoro čtyři roky všichni. To, že to je oficiální, víme dva roky, ale teď je v tom něco jiného a já tuším co, takže bych byla ráda, kdybys přestal hrát divadlo a rovnou to vybalil.“

Erik neřekl nic.

„Robin?“ odpověděla za něj a on se zmohl jen na kývnutí. „Chápu.“

Nic víc neřekla, jen se usmála a Erika objala.

Pustila ho právě včas, protože zpoza oranžérie vyběhl Robin a mířil si to k nim.

„Ahoj kamarádi,“ pozdravil je. Moc si toho oslovení „kamarád“ vážil, tak ho používal, kde mohl.

Také ho pozdravili a vydali se s ním zpět do zámku. Erikovi se po ne příliš plodném rozhovoru ulevilo. Věděl, že na to není sám a že Klára nic neřekne. To si na ní cenil nejvíc.

Jednu noc bylo po pokoji krásně vidět díky velkému úplňku nad řekou. Robin trochu odkopal deku, ale spal tvrdě. Erik zato nemohl spát vůbec, házel sebou, chvíli mu byla zima, chvíli horko. Trápily ho myšlenky na Robina. Přemýšlel nad ním. Zná ho dva týdny a už se mu povedlo to, co ještě nikomu – vyvolat velký zájem. Vstal a sedl si k jeho posteli a chvilku ho pozoroval. Byl zalitý měsícem skoro bílý. Jen maličké růžové bradavky byly jako dva majáčky v jinak mléčném moři. Od pupíku se mu leskly zlaté chloupky. Vypadal jako malá spící porcelánová panenka. Erik přestal myslet a tenkou deku pomalu stahoval až po úroveň kolen. Byl fascinovaný. Ruku dal jen malý kousek nad Robinovu kůži a přejížděl pomalu v křivkách. Přejel jen maličko po jedné bradavce. Cítil ve svém rozkroku vzrušení. Chytil si ho a začal pomalu masturbovat. V tu chvíli se Robin začal vrtět a Erik s neuvěřitelnou rychlostí skočil pod deku a otočil se zády. Erekci raději potlačil. Robin otevřel oči a usmál se, byl to krásný sen, a když se podíval na Erikovu postel zjistil, že spí. Zklamaně se otočil a pokročil ve spánku i on.

Minimálně týden se nic nedělo. Po prohlídkách bylo ještě dost světla a tepla na to, aby se sbalili a šli se koupat. Od té noci, co se Erik málem prozradil, jen Robina sledoval. Byl jako malé kotě. I ve svém věku roztomilý a stále hravý. Cáral se ve vodě a stavěl z kamenů věže. Viděl, že je šťastný a v jednom okamžiku si vynahrazuje osmnáct let života a dlouho potlačované radosti.

Ten den bylo už od rána dusno, slunce nemilosrdně žhnulo a po hodině se začaly shánět mraky na obloze a byly těžší a těžší, až vznikla jediná temná masa. Robin s Erikem se vrátili na zámek s prvními dešťovými kapkami. Zalezli do pokoje a Erik se pustil do dalšího srovnávání a sepisování, dokud nenarazil na jeden papír zplesnivělý a velmi starý s nějakým erbem a popisem. V jistých místech už se drolil.

„Tohle musím dát nějak dohromady, nebo to zmizí z povrchu zemského navždy,“ povzdychl si.

Robina to zaujalo a kouknul Erikovi přes rameno.

„To bych dokázal překreslit,“ oznámil a Erik mu věnoval váhavý pohled.

Po chvíli přesvědčování si papír převzal a vytáhl blok. Notnou chvíli kreslil, až vítězoslavně prohlásil, že má hotovo. Podal blok Erikovi, který se nestačil divit.

„Teda, jsi fakt šikovný, takhle bys mohl zdokumentovat každou místnost na zámku a lidi v něm.“

„Na tom už dělám,“ zaculil se Robin a ukázal mu pár obrázků.

Zelený salon, jídelna, troje různá kachlová kamna, a dokonce rozsáhlý křišťálový lustr ve Velkém sále. Všechno bylo nakreslené, jako kdyby to přetiskli z fotky. Erik listoval dál. Našel tam i svého otce stylizovaného jako knížete, matku jako hraběnku. Oba v parukách a šatech s krajkou vypadali tak aristokraticky. Narazil tam i na Kláru. Věděl, že je to hezká dívka, ale Robin ji vyloženě vyvedl jako křehkou komtesu, což s její zálibou v kick-boxu ostře kontrastovalo. Rozhodně nebyla na čaj z porcelánu, romantická navoněná psaníčka a vysedávání nad vyšíváním. Naopak, co jí mohlo pomoct zvednout adrenalin, to zkusila. Robinovi se ji povedlo vrátit v čase, kde parašutismus ani bungee jumping neexistovaly.

Narazil tam i na sebe a jako jediný byl nakreslený celý. Stál tam s nohou na kameni, v ruce dřímal helmici a v levé ruce prapor se zámeckým erbem.

„Takhle mě vidíš?“ zeptal se ho a obrátil obrázek k němu.

„Ano,“ přisvědčil Robin, „jako bojovníka ztělesňující staré hodnoty a fyzickou a duševní sílu. Jsi prostě rytíř.“

Erik netušil, co na to říct, tak jen blok zavřel a podal mu ho. Robin si ho opět pečlivě uklidil a šel se před večeří vysprchovat. Erikovi to nedalo a udělal něco, co ještě nikdy neudělal. Vzal si Robinův blok znovu a našel tam něco, co ho potěšilo i vyděsilo. Našel tam sebe, jak si čte a sedí u toho na okraji fontány, dokonce i sebe spícího, jen v trenýrkách a s hlavou zabořenou v polštáři. Prohlížel si to udivený, ale šťastný. Pochopil, že to asi bude oboustranné. Uklidil s jistým pocitem štěstí blok zpět, kde byl.

Ten večer hustý déšť vystřídalo hřmění a vítr. Blesky osvětlovaly celou místnost a vítr narážel do okna. Po půl jedné ráno Erika probudilo vzlykání. Ohlédl se a viděl, že to vychází zpod peřiny, která se celá klepala.

„Ne kluci, prosím, neubližujte mi,“ ozývalo se zpod peřiny. Erik vstal a tiše došel ke kamarádově posteli a odhrnul deku. Robin se krčil uprostřed postele zkroucený do klubíčka a objímal si ruce a klepal se. Oči měl zavřené, ale rudé a uslzené. V tu chvíli hrozně zahřmělo a on zakňoural a roztřásl se ještě víc.

„Robine, Robine, co je ti?“ zatřásl s ním Erik. Zdá se mu špatný sen, hodně špatný a asi se i bojí bouřky. Nebo se mu něco stalo při bouřce. Ještě jednou s ním zatřásl a Robin prudce otevřel oči a ohlédl se. Leknul se, protože nevěděl, kdo na něj sáhl. Erik rychle rozsvítil lampičku.

„Robine, to jsem já, Erik, co se stalo?“

„Ať mi neubližují, bojím se jich,“ odpověděl v pláči.

„A kdo?“

Odpovědí bylo jen vzlykání. Erik si sedl na kraj postele a Robina k sobě přitáhl. Posadil si ho na klín a objal ho. Byl hodně lehký.

„Pššt, neplakej, tady tě má každý rád a nikdo ti neublíží,“ utěšoval ho Erik a cítil, jak klepání slábne, naopak stisk sílí, až najednou přestal i pláč. Kolébat se s Robinem ještě nepřestal. Teprve až když ucítil, že Robin jen tiše a pravidelně oddechuje, zvedl se a odnesl ho k sobě do postele, kde ho uložil, lehl si k němu a objal ho. Ve spánku ho Robin objal a položil mu hlavu na hrudník. Erik ho hladil po zádech a nakonec začal také usínat.

„Ať tě chtěl sfouknout kdokoli, tady budeš moct zahořet tím nejjasnějším světlem. To ti slibuji,“ řekl tiše chrabrý rytíř malému plamínku ve svém náručí a poprvé se odhodlal k tomu, aby ho políbil do jeho rudého kohoutka.