Rytíř a Plamínek - 3. část

Noční bouřka, jež v Robinovi probudila bolestné vzpomínky, druhý den neexistovala. Slunce zářilo na celý kraj, nebe bylo vymetené a ptáci si mohli strhnout hlasivky. Toho rána se probudil Erik jako první. Chvíli se rozkoukával, než mu došlo, co vidí a co se stalo. Měl u sebe Robina. Čelem k sobě, schouleného a přituleného. Usmál se a pohladil ho. Byl tak nevinný, maličký a zranitelný. Od té doby, co ho viděl poprvé, mu na srdci ležela velká tíha. Klára mu vysvětlila, že je zamilovaný a o toho druhého se bojí.

„Já se taky o Honzu bojím, když leze bez jištění po skalách,“ říkala v jejich nedávném rozhovoru. Erik se neubránil tomu směšnému srovnávání mezi jejím Honzou a Robinem. Honza byl tak o půl metru vyšší, o metrák těžší a daleko víc vousatější. Robin oproti tomu měl v sobě lásku a dobrotu tisíců dvoumetrových mužů. Uvědomil si, že je-li láska a strach ta tíha, co má nést, tak ji ponese a neklesne v kolenou.

Když se zase podíval dolů, už na něj hleděl pár očí zelených jako jarní lístek.

„Dobré ráno, Robíku,“ promluvil Erik a Robin se na něj usmál a popřál mu také dobré ráno. Ještě něco chtěl říct, ale Erik mu to nedovolil a dal mu prst před pusu. Sehnul se k němu a jen lehce ho políbil na rty a pak znovu až cítil, že Plamínkem projely jiskřičky až do konečků jeho rudých vlasů.

Ranní rozcvičku absolvovali společně. Na snídani dorazili ve výborné náladě. Paní kastelánová si ihned všimla změny na svém synovi, už jen proto, že jeho tradiční sklenici džusu a jogurt vystřídal hrnek kakaa a rohlík s marmeládou. Dovtípila se a jen, co jí syn věnoval byť jen zlomek sekundy pohledu, tak na něj stačila spiklenecky mrknout.

Změnu zaznamenala i Klára. Byla zvyklá chodit do práce jako první, proto není divu, že ji poměrně vykolejilo, že v pokoji pro průvodce už čekají kluci.

„Tak řekne mi někdo, co se tu děje?“

Ne že by to už nevěděla, ale dělat divadýlko jí šlo. Pak jen Robinovi rozcuchala kohoutka a od Erika si vyžádala bližší informace. Než ale stačil cokoli říct, tak jí to ve svém nadšení všechno vyklopil Robin. Klára vypískla a oba je objala. Měla z nich obří radost. Nejraději by otevřela flašku a začala oslavovat. Naštěstí byl čas pracovat a Erik každý den zahajoval první skupinou.

Na konci dne byli všichni strašně tajemní, až to začalo Robinovi vrtat hlavou. Měl toho dne poslední skupinu, a když jí provedl, bylo celé nádvoří vyprázdněné. Nikde nikdo až na hlahol v zahradě. Všichni tam byli, dokonce se opékalo nějaké maso a všichni se smáli. Tak takhle vypadá šťastná rodina, pomyslel si, ale on do ní nepatří a nikdy nebude. Už je moc pozdě a osmnáctiletého kluka si už z děcáku nikdo nevezme. Posadil se na lavičku a odkopával kamínky a najednou mu ty cukrové zámecké zdi připadaly těžké. Odešel do pokoje, kde se opřel o zeď a kreslil pana kastelána, jeho paní, Kláru a taky Erika a mezi ně nakreslil i sebe. Chtěl mít na ně nějakou památku, až tu nebude.

Otevřely se dveře a v nich Erik.

„Tady jsi,“ usmál se na něj. „Pojď se mnou, mám pro tebe překvapení.“

Erik ho dovedl až k zahradě, a sotva ho každý uviděl, tak zavolal: „Překvapení.“ Robin se rozzářil jasněji než svíčka na velkém dortu, co ležel na stole.

„Doufám, že jsi nezapomněl na svoje narozeniny, protože tady na ně nikdo nezapomněl,“ Erik ho chytil za ruku a vedl ho ke stolu. Byla tam celá jeho pomyslná rodina včetně Kláry. Sfoukl svíčky a přál si jediné, aby ta chvíle nikdy neskončila. Dostal od každého dárek, což v přepočtu na léta jeho života byly jeho první hezky zabalené balíčky s mašlí. Připili si na něj a pan kastelán se ujal slova a přípitku. Robin se culil na všechny okolo. Nepopsatelné štěstí, to cítil ten malý kluk bez rodičů a domova.

Když večer pokročil a zábava byla v plném proudu, tak si ho vzal Erik stranou.

„Mám pro tebe ještě jednu věc a moc bych si přál, aby ti pomohla v tvojí zálibě.“

Vyndal zpoza kašny velký balíček, který byl větší než všechny dárky dohromady. Otevřel ho a skoro se rozplakal. Na kolenou mu ležel velký dřevěný kufřík plný různobarevných pastelek. Robin padl Erikovi kolem krku a dal mu velkou pusu. Erik se nezdráhal a přitiskl si ho víc k sobě a pomalu ho začal líbat.

„Chci, abys věděl, že tě moc miluju,“ zašeptal mu Robin do ucha a pevně se k němu přitulil.

„Já tebe taky,“ pomyslel si Erik a nepustil toho malého človíčka z černobílého filmu z náruče.

Noc se nachýlila a hlahol ustal. Všichni šli spát, tedy až na Erika s Robinem. Dlouho se líbali v posteli, než se začali svlékat. Už to nebyly lehké a nevinné polibky. Zanedlouho už Robin ležel na Erikovi celý nahatý a Erik rukou jezdil po jeho drobném tělíčku. Cítili vzrušení toho druhého, toužili po sobě. Erik Robina líbal, kde se dalo, jazykem nasával jeho maličké růžové bradavky a nenechal ani jeden jeho bochánek bez políbení. Robin se vrtěl, tiše sténal a užíval si to. Dokud Erik nenarazil na jeho malý penísek. Byl takový jako Robin sám a Erik si ho hned zamiloval a olizoval ho a sál. Robina to nesmírně vzrušovalo a stále se prohýbal a sténal do polštáře. Dokud Erik nenarazil na jeho úzkou hladkou dírku a začal ji obkružovat jazykem. Vrátil se k Plamínkovým rtům, kterých by se nikdy nenabažil.

„Prosím,“ zakňoural Robin.

„Copak je, miláčku,“ pošeptal mu Erik.

„Chci to dneska poprvé, s tebou,“ podíval se Plamínek prosebně.

Erik se jen usmál a kývl, protože tomu malému zrzečkovi by splnil, cokoli si řekne. Sklonil se zpět k jeho dírce a hrál si s ní dlouho. Oblizoval ji, masíroval prstem, pak i dvěma, pomalu ji protahoval a připravoval. Robin stále víc a víc vyšpuloval zadeček a stále více sténal.

Nemusel čekat dlouho. Erik si na něj lehl a připravil si žalud na branku jeho dírky.

„Trošku tě to zabolí, ale pak už se ti to bude jen líbit, ano?“

Robin kývl a Erik trochu zatlačil pánví proti dírce, která se otevřela a pojmula žalud. Robin byl statečný a jen rychleji dýchal. Když v něm byl Erik celý, tak ho pohladil a políbil.

„Ty jsi můj šikulka.“

Začal pomalinku přirážet a pomáhat dírce se přizpůsobit. Robin vyměňoval bolestné vzlyky za vzrušující vrnění a sténání. Erik byl stále naléhavější a naléhavější a snažil se o co nejmenší bolest. Nakonec si Plamínkova prdelka zvykla a cizí těleso brala jako samozřejmost.

Milovali se dlouho. Erik napínal svaly a dával tolik vzrušení, kolik se mu samotnému dostávalo, a že by ho v tu chvíli mohl vyvážet za hranice. Robin si masíroval svého pindíka a často se tak tak zastavil těsně před výstřikem. Vrcholem všeho bylo, když se Erik opřel o zeď a Robina si na sebe posadil. Objal ho a dlouho líbal, proplétaly se jim v puse i mimo ni jazýčky a Robinův ocásek trčel mezi jejich těly. Nedalo se to vydržet, tolik vášně, lásky a touhy po tom druhém způsobily, že Robin vystříkl proud horkého semínka. A čím víc se o sebe třeli, tím víc toho měli na sobě. Erik to držel v sobě už moc dlouho, sténal mezi polibky, až se neudržel a vypustil celý obsah svých varlat do Robina, který se chvěl vzrušením a cítil, jak s novým rokem jeho života poznává i novou slast.

„To byl ten nejkrásnější dárek, cos mi mohl dát,“ oddychoval šťastný Robin. „Ale ty pastelky budu taky používat.“

Erik se neubránil smíchu, zvlášť když viděl obličej, který u toho Robin udělal. Jen co z něj lehce vyklouzl, nahnal ho do sprchy a sebe taky. Ve sprše zase trávili nějaký čas. Seděli tam k sobě přitulení a nechali na sebe padat horkou vodu. Jen co byli čistí a voňaví, ulehli do jedné postele a vzápětí usnuli. Od té doby nespali odděleně, ale vždycky spolu, příjemně unavení v náručí toho druhého.

Každým dnem bylo všechno nádhernější a oba kluci do sebe zamilovanější. Dokonce se Robin přestal bát bouřky. Často spolu večer sedávali u zámeckého jezírka a jen tak mlčeli a drželi se za ruce. Rána byla ještě krásnější. Zvlášť jednou, když se Erik probudil a našel Robina, jak si s ním pod peřinou hraje. Robin dostal ještě před snídaní předkrm a velkou pusu k tomu. Společně každé ráno cvičili, chodili k vodě, nebo za špatných dnů seděli ve velkém sále. Erik hrál na klavír a Robin překreslil do náčrtníku, co se dalo.

Bohužel s radostmi přicházejí i starosti a čas je jediná veličina, která nejde zastavit. Tak se stalo poslední týden srpna. Robin pomáhal Erikovi s dalšími spisy z archivu, když si Erika zavolal otec. Jen co donesl věci na stůl, tak se za ním vydal. Našel ho v kanceláři. S ním tam seděla i Erikova matka s očima rudýma od pláče. Vždy ji viděl jako vznešenou zlatovlasou paní z rytířských bájí, dnes bohužel vypadala jako děvečka z podhradí strhaná těžkou prací. Jeho otec zatím dokončil hovor a pak synovi pokynul ke křeslu.

„Co se stalo?“ prolomil ticho Erik.

„Jde o Robina,“ začal zvolna otec, „volali z jeho dětského domova, aby nám připomněli, že si pro něj posledního srpna přijedou.“

„Co?!“ vyjevil se Erik. „Má tu být až do konce října.“

„Nech mě domluvit, prosím,“ přerušil ho otec, „říkali, že se jejich domov bude stěhovat do jiných prostor na Moravě, a jelikož to chtějí stihnout do konce léta, tak musejí převést všechny, vůči kterým mají zodpovědnost. Tedy i Robina.“

„Doufám, že jsi jim vysvětlil, že je tu Robin zaměstnaný a že jsme jeho rodina.“

„Snažil jsem se,“ přisvědčil otec, „ale nechtěli nic slyšet. Prostě Robin s posledním srpnem odjíždí.“

„Tak to teda ne!“ postavil se Erik výhružně. „Patří sem, je naše rodina, stejně jako my jsme jeho jediná rodina, kterou kdy měl. Vy jste pro něj jako rodiče, Klára sestra a já jeho přítel. Nevzdám se ho, nepošlu ho zpátky tam, kde mu ubližují každý den už od narození.“

„Eriku, nechceme, aby ses ho vzdal,“ promluvila poprvé jeho matka, která sebrala poslední zbytek emoční síly. „Musí jet a musí tam zůstat do konce roku, pak ho pustí a my budeme první, kteří se ho ujmou, to ti slibuji, ale nech ho jet.“

„Dobře,“ povzdychl si Erik, „řeknu mu to ale sám.“

S těmi slovy odešel.

Erik doplnil odvahu a řekl to Robinovi hned. To bylo poprvé a naposled, co Plamínek viděl svého Rytíře bez sebe a bez síly. Padl na kolena k posteli. Přitáhl si Robina za tričko a rozplakal se k neutišení. Robin nemyslel na sebe, nebo na svůj návrat do dětského domova. Snažil se utišit Erika, který se k němu schoulil do náruče a neustále prosil o odpuštění. Neměl mu co odpouštět, nezradil ho, nepodvedl, nebyl to on, kdo ho tam dostal. Robin jen cítil bolest, že bude od Erika tak daleko. Tentokrát to byl Plamínek, který svým hřejivým srdcem utěšoval na kost zkřehlého Rytíře.

Následující den upadl Erik do vysokých horeček a nic se je nedařilo srazit. Obličej mu zesinal, jindy nezbedné kudrnaté vlasy ležely bezvládně zkroucené na polštáři, čelo měl orosené a rty popraskané. Sotva se hnul. Robin celé dny s Klárou prováděl lidi a celé večery proseděl u Erika a pečoval o něj. Noci se tulil jeho rozpálenému tělu. Jednou našel Robin paní kastelánovou, jak pláče s rukama sepjatýma v zámecké kapli. Posadil se k ní a vzpomněl si na modlitbičku z jedné čítanky. Od té doby byl jejím společníkem a ona mu za to byla vděčná.

Erik se probudil až poslední den. Stále s minimem síly, ale už schopný vstát se rozhlížel po pokoji. Nikde nikdo, postel ustlaná a pokoj uklizený. S velkou námahou se zvedl a vyklopýtal z pokoje. Schodišťové okno vedlo na nádvoří, kde se zrovna udával nejhorší scénář jeho života.

Robin prošel s batohem na zádech přes štěrk ke studni, kde stála Klára, sotva držící pláč na uzdě. To bylo poprvé, co Robina nerozcuchala, ale naopak mu rudé čírko upravila a opravdu pevně sestersky ho objala. Nakonec mu zahákla na kapsu horolezeckou karabinu pro štěstí. 

Dalším byla paní kastelánová.

„Dávej na sebe pozor, prosím.“

„Budu,“ přikývl Robin, „a moc vám děkuju za všechno. S vámi jsem měl alespoň na chvíli pocit, že mám mámu.“

Objali se a k Robinovi přistoupil pan kastelán. I jemu se za brýlemi leskly slzy. Poblahopřál mu všechno dobré, a nakonec mu předal v obálce jeho výplatu.

„Doufám, že na nás nezapomeneš, protože my na tebe nezapomeneme nikdy. Mnoho štěstí, chlapče.“

„Děkuji, pane,“ usmál se bolestně Robin a zámecký pán ho doprovodil k bráně, kde už čekala jedna z těch vychovatelek s výrazem žalářnice. Ani Robina nepozdravila a jen ho odvelela do auta. Motor se po chvilkovém přemlouvání nastartoval a vůz se rozjel. Erik zrovna vyklopýtal ze dveří na nádvoří.

„ROBINE,“ zavolal Erik ve chvíli, kdy vůz nejvíc zarachotil. Slabý Erik sebral veškerou sílu a rozběhl se, ale bylo už pozdě. Auto bylo pryč. Erik se sesunul na štěrk a díval se k hlavní bráně. Nestihl ho, nerozloučil se, nepolíbil ho a neřekl mu, že ho miluje. Plamínek na zámku zhasl. Nebe se zatáhlo a jen tři postavy u studny sledovaly, jak jeden telefonát roztrhal jim tak drahému člověku srdce na cáry.

Den za dnem utíkal. Erik sice horečku vyléčil, ale prázdnotu ve svém srdci nenaplnil. Zjistil, že ani nemá Robina na obrázku. Léto skončilo a začal podzim. Poslední sezónní prohlídky dělal Erik už jen mechanicky, jako stroj bez emocí. Už nepřidával vtipné ani pikantní příhody ze života šlechty, už jen řekl místo a datum a kdo je na obraze. Všechno a všichni se mu slily do jediné Marie Terezie v různém věku a stupni těhotenství. Po prohlídkách si sedl za klavír a dlouho do noci hrál stále melancholičtější písně. Ráno sotva vstal a vyčistil si zuby. Už žádná rozcvička, a ani sklenice džusu a jogurt, spíš se přemáhal do sebe vůbec něco dostat.

První náznak úsměvu ze sebe vyloudil, až když na konci sezóny uklízel lehátko v pokoji. Tehdy na něj vypadl papír a na něm ta kresba jej zpodobňujícího jako hrdinného reka z artušovských legend. Tak ho Robin viděl od samého začátku a nikdy o tom nezapochyboval. S padajícím listím padala i Erikova naděje, že Robina ještě někdy uvidí. Pošťačka nenosila žádný jemu adresovaný dopis, přesto vždy došel až k první zámecké bráně a čekal tam hodinu, dvě, tři, dokud nepadla tma. Chladný vichr v sobě přinesl i první sníh. Holé větve čarovaly na bílé pokrývce strašidelné stíny. Zámecký park byl připravený na zimu a kašnu u oranžérie dělníci zabednili před týdnem. V noci spal Erik neklidně. Zdál se mu příšerně živý sen.

Běžel dlouhou ponurou chodbou a za ním několik páru nohou. Dostihli ho a silně ho čapli za ruce a uštědřili mu pěstí do břicha. Odtáhli ho na záchody, kde mu potápěli hlavu v míse, dokud nelapal po dechu, pak už cítil jen rány pěstmi, kopance a silný zápach octa a hrozivý smích mísený se řevem.

„My to z tebe vymlátíme!“

Viděl nad sebou tu příšernou vychovatelku, která si přijela pro Robina. Nechala ho tam v bolestech uprostřed vykachlíčkované místnosti, kde se zvuk hromu rozléhal čtyřikrát silněji. Do klepající se ruky uchopil střep z rozbitého zrcadla a viděl v něm světle zelené oči.

Erik sebou trhnul a posadil se. Venku už bylo světlo. Zjistil, že je celý propocený. To byl sen, který v něm zanechával pachuť čehosi strašného. Odešel do koupelny a vysprchoval se. Opřel se o umyvadlo a podíval se do zrcadla. Viděl tam svůj strhaný obličej a kruhy pod očima. Kruhy pod jasně modrýma očima. V tu chvíli mu došlo, kým v tom snu byl a co musí udělat. Cosi v něm puklo a jeho tělo se naplnilo sílou a chrabrostí. Naházel na sebe, co mu padlo pod ruku. Seběhl do kuchyně a svým tempem překvapil snídající rodiče.

„Tati, kde máš klíče od auta,“ vyklopil na svého otce bez varování.

„Kam chceš teď jet?“

„S Robinem je zle,“ vychrlil ze sebe Erik a vyběhl na zasněžené nádvoří. Jeho rodiče ho nenásledovali.

„Co blázníš?“ volal za ním otec.

„Viděl jsem ve snu něco zlého a nerad bych, aby to dopadlo jako ten sen o požáru,“ odvětil Erik, aniž by se otočil. Měl kdysi sen, že zámecká věž vyhoří do základu. Naštěstí vyhořela jen střecha a páté patro, ale i tak to všechny vyděsilo. Kastelán už nevydal jedinou hlásku. Erik v bráně potkal Kláru zachumlanou v tlusté šále.

„Kam se ženeš?“

„Zdálo se mu, že je Robin v maléru,“ vysvětlila Erikova matka a Klára se jen na sekundu podívala na věž a hned jí to došlo.

„Jedu s tebou,“ oznámila Klára hlasem, který nepřipouštěl námitky.

Nasedla na stranu spolujezdce a Erik se rozjel. Netušil, kam má jet, jediné vodítko bylo město. Během cesty oba mlčeli a jen s každým kilometrem doufali, že Robinovi nic není. Na místě byli kolem poledne. Erik vtrhnul do prvního obchodu, který uviděl. Byla tam jen prodavačka a starší zákaznice.

„Dobrý den, kde je tady dětský domov?“ vybafl na ně Erik a naléhavost v hlase byla dostatečně zřetelná.

„Tady žádný není,“ odvětila zmateně prodavačka.

„Ba jo, je. Ten nový za kostelem.“

„Děkuji.“

Starší paní si všimla Kláry a domyslela si, že těm dvěma mladým povolili adopci. Erik nedbal silničních předpisů a div, že na kruháku nejel rovně. Kostel byl vidět už z dálky a dětský domov byl hned za ním. Erikovi se hrnula krev do hlavy. Prudce zabrzdil a vystoupil ven. Rázným krokem se blížil ke dveřím a Klára ho následovala.

„Co hodláš dělat?“

„Vejdu tam, najdu Robina a odvezu ho.“

„Nemůžeš tam jen tak vtrhnout a říct: Dobrý den, přijel jsem si pro Robina.“

„Proto tu mám tebe, donutíš vychovatelky, aby ti vydaly jeho dokumenty a podepsaly odchod, já ho zatím najdu a sejdeme se u auta.“

Nic dalšího už Klára nestačila říct. Chytili dveře a přes dvoukřídlé lítačky vešli do hlavní chodby. Mnohé pokoje byly otevřené. Erik do nich jen zběžně nahlížel. Všechny byly prázdné.

„Promiňte, přejete si?“ ozvalo se z kanceláře vychovatelek. Stála tam statná a od pohledu přísná žena.

„Kde je Robin?“

„Nevidím důvod, proč bych měla podávat jakékoli informace o našich chovancích,“ odplivla si jedovatě.

„Nech to na mně,“ odstrčila ho Klára. Erik netušil, co se s vychovatelkou stane, ale s Klářinou zálibou v kick-boxu si to domyslel. Místo toho prohledával pokoje, dokud nenarazil na několik výrostků, jak běží na jedno místo a neposlouchají za dveřmi. Někdo poznamenal, že tam ten zrzavej zase dostává na budku. Erik sáhl po klice a trhnul sní, že ostatní odstrčil. To, co viděl, ho vrátilo do zlého snu z rána. Tlupa kluků vyšších a silnějších ládovala pěsti do malého uzlíčku na zemi.

„TÁHNĚTE OD NĚJ!“ zařval na celou místnost Erik, až se ozvěna rozeběhla po celém patře. Všichni strnuli, protože je to zarazilo. Pod nimi ležel na kaluži krve malý hubený človíček s rudým rozcuchaným kohoutkem na hlavě. Třásl se zimou i strachem po celém těle a plakal. Erik se k němu sehnul a pohladil ho.

„Ty tě zřídili.“

Sundal si kabát a přehodil ho přes něj. V tu chvíli se ke dveřím přihnala i Klára a lekla se. Erik zrovna zvedal Robina zabaleného ve svém kabátu. Skoro ho v obličeji nepoznávala, ale to čírko by poznala vždycky.

„Už jsi v bezpečí.“

„Tys… pro mě… přijel…,“ sípal trhaně Robin na těle bolavý, ale v duši šťastný.

„Odpusť mi, že to tak dlouho trvalo. Neměl jsem tě nechat odjet.“

Erik Robina pochoval a vydal se chodbou pryč z toho domu hrůzy.

„Kam si myslíte, že jdete?!“ ozvalo se za Erikem a Klárou. Bachařka tam stála s rukama v bok a zlým výrazem. Slyšela Erikův hlas až v první poschodí a došlo jí, co se asi děje. Neotočil se, oproti tomu Klára ano a naservírovala pravým hákem bachařce jasný knock out.

Když vyšli ven, roztáhly se těžké mraky a vysvitlo slunce, Klára se nabídla, že bude řídit, a pomohla Erikovi s Robinem na zadní sedadlo. Erik podepřel Robinovi hlavu polštářem a přikryl ho teplou dekou.

„Tady, málem bych na to zapomněla,“ obrátila se na něj Klára a podala mu tlustou obálku plnou dokumentů a propouštěcí papíry.

„Už jsi svobodný, lásko. Už sem nikdy nemusíš,“ políbil Erik Robina na čelo.

„Tak kam se vydáme teď?“ zajímala se Klára. Rytíř se podíval na Plamínka a pak na ni.

„Vezmi nás domů.“

KONEC