Zloděj

V lese bylo ticho, takové to ticho noci, když všichni spí, jen noční tvorové se pohybují tmou. Šel pomalu, byl ospalý, hladový, k smrti unavený. Nebál se tmy. Spíš nevěděl, co má dělat. Nechtěl se s Filipem pohádat, věděl, nebo spíš tušil, jak to skončí. Ale přece ho nebude mlátit. Jo jasně, nevinný pohlavek, podle Filipa. Jak se pak snažil všechno bagatelizovat, vysvětlit a hlavně ospravedlnit. Jenže on věděl, že to myslel vážně až pak, když viděl, jak mu vyhrkly slzy, to chtěl vzít zpět. Na to Vítek neměl chuť. Nikdy dřív ho nikdo neuhodil, a už vůbec ne takhle. U svého kamaráda viděl, kam to vede, když se odpustí první rána. Ještě když na něj křičel, se Filip přes něho natáhl, otevřel dveře auta a vyhodil ho ven. Vítek vůbec netušil, kde je. Šel po vyježděné cestě a na prvním rozcestí zahnul doprava. Po dvou hodinách chůze shledal, že to byla špatná volba. Uvažoval, že se vrátí zpátky, moc se mu nechtělo, ale co měl dělat. Telefon nechal v pokoji u Filipa na nabíječce. Jenže se někde zamotal, vůbec nevěděl, kde je a kudy dál, netušil ani, kolik je hodin. Pak uviděl siluetu domu. Nesvítilo se v něm. Došel k plotu, čekal štěkot psa, bylo ticho. Zoufalství i hlad ho hnaly vpřed. Ke dveřím se ani neobtěžoval, běžně se nevloupává do domů, napadlo ho okno. Bedlivě naslouchal, jestli mu nějaký zvuk nebo nenadálé rozsvícení lampičky či světla neprozradí něčí přítomnost. Nechtěl krást, doufal, že tu najde telefon. Pevnou linku samozřejmě. Něčím k jídlu by asi taky nepohrdnul, ale pořád si nebyl jist, jestli chce opravdu krást. Jedno okno bylo pootevřené. Vydrápal se na široký parapet, opatrně okno otevřel. Kousek pod ním nejasně viděl stůl. Chtěl na něj potichu stoupnout, natáhl se, ale neodhadl vzdálenost. Při došlapu mu podjely nohy na něčem kluzkém, padal ze stolu na zem a s ním hromady plechovek, jejichž obsah se s řinčením sypal na zem. Rachot to byl neuveřitelný. Být vedle nějací sousedi, už volají policii. Při pádu se o něco praštil do hlavy, hrozná rána. Zatmělo se mu před očima, omdlel.

Šílený rachot mu přetrhl spaní. Naštvaně se posadil v posteli. „Zatracený toulavý kočky, nenažraný mrchy, co mi tu šmejdíte,“ špačkoval při oblékání pyžamových kalhot. Nazul boty a sešel po schodech dolů. Cvakl vypínačem, světlo teple objalo místnost. Ztuhnul. Na podlaze se válely vysypané plechovky, ale mezi nimi ležel kluk. Na sobě džíny a triko. Rozcuchané světlé vlasy měl slepené krví.

„Do prdele.“

Přiskočil k němu. Nemyslel na to, že mu asi vlezl oknem do baráku a kdo to je. Opatrně mu odhrnul vlasy z čela.

„Hej, hej, jste v pořádku?“

Vítek slyšel něčí hlas, přes zavřená víčka vnímal světlo. Otevřel oči. Děsně ho bolela hlava, chtělo se mu zvracet. První stahy těla a už šlo všechno ven. Neznámé ruce ho objaly, odhrnuly vlasy z čela.

„Promiňte, nechtěl jsem krást. Jen si potřebuju zavolat. Omlouvám se,“ soukal ze sebe a pak znovu zvracel. Bylo mu strašně zle.

Ruce ho pevně držely, neznámý ho jemně hladil po zádech.

„Je vám líp?“

„Trochu jo, promiňte, omlouvám se…“

„Praštil jste se do hlavy, musíte do nemocnice.“

Poprvé se na něho Vítek podíval. Zelené oči, nikdy takové neviděl, dvoudenní strniště a snad milimetrového ježka. Než něco mohl říct, pomohl mu na nohy. Cítil se nejistě, slabý až malátný. Opět ho sevřely silné paže, matně si uvědomoval, že muž je o dost vyšší než on. Naložil ho do auta. Za chvíli už byli v nemocnici. Z Vítkova batohu vytáhl jeho doklady, předložil i svoje. Když Vítka odváželi na nějaké vyšetření, ještě zaslechl:

„Je to kamarád, přijel ke mně na víkend. Uklouzl v dílně a praštil se o svěrák na ponku.“

Lehký otřes mozku, alespoň že tak. Hned ráno za ním jeho zachránce přišel na návštěvu. Představil se jako Alexandr Malý, což bylo při jeho skoro dvou metrech víc než vtipné.

Vítek se mu znovu omluvil a asi, aby vše objasnil, řekl mu, co se stalo. Alex ho vyslechl a jen kývl, nic víc. Nevyptával se, nechtěl podrobnosti. Podal mu telefon.

„Je to stará Nokie, ale na zavolání to stačí. Je sice neděle, jen že by někdo mohl mít strach.“

Vítek na něj nevěřícně koukal.

„Nech si ho. Svoje číslo jsem ti do něj zadal.“

Zvedl se, rozloučil a odešel.

Nejdřív ho napadlo zavolat Filipovi, pak ale zavolal Janě.

„Ségra?“

Jakmile jí všechno řekl, věděl, že už nemusí nic. Jana byla jeho pravý opak. Rozhodná, rázná, přímočará, někdy trochu tvrdá a nepříjemně upřímná. Něco jako bonton a konvence ji v jejím životě neomezovalo. Její manžel Dan byl kus pořádného chlapa. Takový ten upřímný drsňák s něžným srdcem. Ségra a její muž byli jeho rodina. Oni tři drželi spolu. O to víc, když Jana zjistila, že nemůže mít děti. Dan jí ohromně pomohl překonat její bolest. Vítek nevěděl, jestli zvažovala adopci, nebo co se jí honilo hlavou. Najednou mu oznámili, že má u nich v baráčku svůj pokoj s malou ložnicí, pokud bude chtít. Neváhal. Opustil byt, kde byl v podnájmu s dvěma kamarády, a nastěhoval se k nim. Nelezli si do soukromí, naopak se rádi scházeli u večeře a povídali. Mastlili karty nebo šli do kina. To, že má Vítek kluka, brali jako naprostou samozřejmost.

Vítek věděl, že když oni dva půjdou k Filipovi pro jeho věci, proběhne všechno hladce.

Za pár hodin byli u něho. Dostal svůj telefon i oblečení. Nokii od Alexe si schoval a nechal. Seděli u něj na posteli a on jim popravdě popsal, co se stalo.

„Víš, jakou máš kliku, že to nebyl nějakej magor?“ neodpustila si poznamenat Jana.

„Jo já vím, nemyslel sem.“

„Hlavně, že jsi v pořádku. Až budeš úplně v pohodě, vezmeme tě domů. Pak mu můžeš zavolat a pozvat ho k nám třeba na oběd,“ mrkl na něj Dan.

Vítek se usmíval.

Po návratu z nemocnice se nejvíc těšil do práce. Filip si z něj dělal legraci, že to není nic pro chlapa dělat v zahradnictví. Ale jeho to bavilo. Rád se hrabal v zemi, přesazoval květiny, těšil se, jak se jim daří. Nemohl na Alexe přestat myslet, chtěl mu zavolat a zároveň nevěděl, co by řekl. Po jednom hodně dlouhém dni seděl na kraji postele, znovu myslel na Alexe. Rozhodl se mu zavolat, sáhl do šuplíku, telefon tam nebyl. Prohledal všechno i pod postel se podíval, nic. Propadl panice, vyběhl z pokoje.

„Janoo.“

„Ano,“ uslyšel z kuchyně. Seběhl po schodech, vpadl k ní, bylo asi vidět, jak je nervózní.

„Neviděla jsi můj telefon?“

„Včera jsi na něm něco večer četl, nemáš ho v pokoji na stole?“

„Ne, ten ne, tu Nokii od Alexe?“

Podívala se na něj.

„Ne, neviděla, myslela jsem, že ho máš u sebe.“

„To já taky,“ vzdychnul a sesul se na židli.

Druhý den byl roztržitý. Jak teď Alexovi zavolá? Chtěl mu poděkovat, slyšet ho ještě jednou. Najednou mu bylo smutno. Přemýšlel, že by mohl zajet do domku, kam se onehdy vloupal. Cestou domů už si plánoval, kdy by mohl jet. Byl z té představy nervózní. Zamyšleně vešel do domu. Ještě když dával bundu na věšák, přišel k němu Dan. Tvářil se provinile. Vítek na něho koukal a neodvažoval se zeptat, co se děje.

„Promiň,“ podával mu telefon.

Našel jsem ho na zemi pod tvou postelí. Měl prasklý kryt. Vzal jsem ho ke kámošovi, měl jsem ti to říct, nezlob se…"

Vítek mu skočil kolem krku.

„Děkuju,“ usmíval se.

Vyběhl do svého pokoje. Dal telefon na nabíječku, zapnul ho. Sedm zmeškaných hovorů od Alexe. Dokonce jedna smska. Otevřel zprávu.

„Ahoj, jen jsem se chtěl ujisti, že jsi v pořádku. Alex“

Jak mu teď může zavolat? Co si asi teď myslí, že je Vítek nějaký pitomeček z města, který mu chtěl krást v baráku a on mu dal ještě telefon. Zkroušeně se díval na Nokii ve své dlani, když začala zvonit. Nadskočil leknutím. Volal Alex. Nasucho pokl a přijal hovor.

„Ano?“ v duchu si nadával, že je to trapas.

„Ahoj, tady Alex. Jsi v pořádku? Měl jsem trochu strach, když jsi neragoval.“

To nebyla pravda. Alex byl nervozní, nemohl už v posledních dnech myslet na nic než na Vítka. Skoro slyšel balvan, co mu seděl na hrudi, spadnout na zem, když uslyšel Vítkův hlas.

„Jo, jo jsem. Ještě jednou se omlouvám, promiň…“

„V pohodě, už to neřeš.“

Chvíle ticha se prodlužovala, Vítek vyhrkl první, co ho napadlo.

„Co bylo v těch plechovkách?“

„Cože?“

„Co jsem to vysypal? Strašnej rachot.“

„Šroubky, matky a vůbec všelico.“

„Můžeme se sejít?" Vítek se nepoznával.

„Rád,“ kdyby věděl, jak se v ten okamžik Alex usmál.

Domluvili se na společné večeři, Alex trval na tom, že to bude překvapení. Vyzvedl ho po práci a jeli. Cestou se Vítka vyptával na práci v zahradnictví. Na rozdíl od Filipa to z jeho strany byl opravdový zájem. Vítek byl ve svém živlu, takže až když auto zastavilo, si uvědomil, že jsou u toho domu.

„Zvu tě na návštěvu, dnes můžeš jít dveřma,“ usmál se Alex.

Vítek dojídal svou porci, moc nevnímal, co jí. Nemohl si pomoct, prohlížel si Alexe, když myslel, že se nedívá. Byl vysoký, svalnaté tělo, kočičí pohyby, v nichž byla síla i elegance. Vítek měl metr šedesát, skoro každý byl vyšší než on, ale Alex opravdu narostl. Jak nějaký dřevorubec, napadlo ho. Zelené oči, když se s nimi setkal pohledem, téměř ho hypnotizovaly. Hluboký hlas. Ten chlap se mu prostě děsně líbil.

Prázdý talíř mu sebral Alex pod rukama a vydal se do kuchyně. Žádná myčka, pěkně po staru ve dřezu umýval nádobí. Vítek se chopil utěrky a pak se to stalo, jedna sklenička mu vyklouzla, jak se ji snažil zachytit, stiskl ji moc a praskla. Tekla mu krev. Alex mu vrazil ruku pod proud studené vody.

„Počkej tu!“ přikázal.

Za chvilku byl zpět s náplastí, rychle ruku osušil a řeznou ranku zalepil. Nebylo to naštěstí nic vážného.

„Děkuju,“ pípnul Vítek.

„Nemusíš se pokaždé zranit nebo přizabít, abych si tě všiml. Máš mou maximální pozornost,“ zavrčel Alex.

Jejich pohledy se setkaly.

Alex jemně přejel hřbetem ruky po jeho tváři. Vítek měl dojem, že snad až v konečcích prstů u nohou to cití. Nakonec to byl on, kdo prolomil tenkou hranici mezi nimi. Rukama zajel pod lem trička, hladil hebkou kůži, stoupal až ke krku a pak mu ho prostě stáhl přes hlavu. Ve stejném okamžiku ho chytil Alex za zadek, zvedl Vítka do náruče a políbil ho. Vítkovy nohy se instinktivně ovinuly kolem jeho boků. Ve vlasech ucítil ruku, která ho hladila a zárověň přidržovala v nekončícím polibku. Alex vykročil s Vítkem v náruči, donesl ho do ložnice, položil na postel. Než si to Vítek uvědomil, byli oba nazí. Znovu se setkal se zelenýma očima.

„Alexi.“

„Ano,“ muž strnul.

Vítek nevěděl, jak to říct, jestli vůbec. Znejistěl. Alex ho políbil na krk, na bradu, na tvář a nakonec na ústa. Všechna nejistota byla pryč. Poznávali se, laskali, hladili, dotýkali a milovali.

Dlouho po půlnoci usínali v leže na boku. Vítek přitisknutý zády k Alexově hrudi a břichu, zadkem přesně v jeho klínu. V pase ho objala silná paže a v této poloze ho k sobě Alex ještě víc přitiskl. Líbal ho do vlasů.

„Nevrť tím zadkem, nebo se nevyspíme,“ zachroptěl.

„Nevím, o čem mluvíš,“ uchechtl se Vítek. Moc dobře cítil, jak Alexova chlouba tvrdne a narůstá. Zavrtěl se znovu. Alex ho jemně kousl do krku, Vítek zvrátil hlavu a zašeptal:

„Ještě jednou, na dobrou noc?“

Alex se přisál k jeho rtům. Po polibku mu odpověděl.

„Pohádek před spaním ti povyprávím, kolik budeš chtít.“

Usnuli až nad ránem.