Zloděj II.

Pomalu se probouzel, se zavřenýma očima si přehrával uplynulou noc. Stulený v Alexově náruči, vdechoval jeho vůni, vnímal klidné oddechování i tlukot srdce. Byl vzhůru, ale zůstával tak, bylo mu dobře. Až lehké zašustění a pohyb Alexova těla ho přinutilo otevřít oči. Muž ho objímal levou rukou, hlavu podloženou polštářem, v pravačce držel knížku, četl si. Nečekaně se otočil, setkali se pohledem, Alex se usmál.

„Dobré ráno.“

Odložil knihu, pohladil Vítka po tváři, vtiskl mu lehký polibek na rty.

„Dobré ráno. Jsi dlouho vzhůru?“

„Chvilku,“ mrknul na něj.

Pustil chlapce a protáhl se, až mu zapraskalo v kostech.

„Jak dlouho?“ dožadoval se Vítek.

„Asi dvě hodiny, je už skoro poledne. Co si dáš k obědu?“

„Co nabízíš?“

„Mám brambory, takže bych dal bramboráky. Jestli chceš sladký, můžem spáchat palačinky, nebo lívance.“

„Já na sladký nejsem, ale bramboráky mám strašně rád,“ řekl a nelhal, už teď na ně měl chuť.

„Škrábeš, strouháš, já je usmažím. Nebudu riskovat, že se poleješ horkým olejem.“

„Nejsem žádný nešika,“ ohradil se Vítek, ale usmíval se.

Alex ho povalil na záda, zalehnul ho a pevně sevřel jeho tvář.

„Viděl jsem včera.“

Políbil ho, ale tentokrát už jazykem vnikl do pootevřených úst. Vítek mu oplácel stejně. Mužovy ruce už bloudily po jeho těle, neomylně tiskl a laskal místa, která v noci objevil.

„Bude pohádka i na dobré ráno?“ zeptal se chlapec zastřeným hlasem.

To už se Alex otíral o jeho klín svým. Zelené oči mu planuly, když se na Vítka podíval.

„Co bys řekl?“

Vítek byl tlačený do pokrývek, Alex ho mučivě dlouho hladil a líbal na nejtajnějších místech jeho těla. Věděl až moc dobře, jak ho rozpálit. Přetočil se na záda, chlapec pomalu nasedl a zakňoural. Alexovi příroda nadělila, ten ho přidržel přitisknutého ke svému tělu jednou rukou, druhou si stáhl Vítka k sobě pro polibek. Jejich rty zůstaly spojeny, muž držel chlapce za zadek, nejdříve pomalu a pak už přirážel v divokém tempu, Vítek mu vycházel vstříc. Rukama se zapřel o Alexovu hruď, odpoutal své rty od jeho, jejich pohledy se střetly. Alex je přetočil a stále spojen s Vítkem se dostal za něj. Chlapec v kleče prohnul záda a sklonil hlavu. To už ho muž nešetřil, bral si ho tvrdě, v rytmu přírazů poskytoval rukou slast i jemu. Ve chvíli extáze řval jak zvíře. Zpoceným čelem se opřel o chvějící se chlapcova záda a i jeho dovedl na vrchol.

Ještě oddechovali, když Alex otočil Vítka tváří k sobě a sevřel ho v náruči. Chlapec se k němu přitiskl.

„Vítku,“ zašeptal.

Po osprchování se vrhli na vaření. Oba už byli hladoví. Vítek poctivě zpracoval brambory, Alex se ujal konečné přípravy. Hned první bramborák si chlapec vzal, smál se a ukusoval horké kousky. Muž ho sledoval s úsměvem od ucha k uchu. Chlapec mu dával sousta do pusy a prokládal je letmými polibky. Takový oběd se Alexovi líbil. Ve stoje u sporáku se vlastně najedli, takže když dokončili smažení, všechno umyli a uklidili.

Sedli si na gauč, Alex si vzal knížku, Vítek mobil. Nejdřív napsal Janě a pak už se taky začetl.

„Jak můžeš číst v mobilu? To by mě zabilo,“ komentoval to Alex.

„Vyhovuje mi to. Mám mobil pořád u sebe a tím i knížku po ruce. A nemusím s sebou tahat cihlu,“ vysvětloval Vítek.

A bylo po čtení. Povídali si, nejdřív o knížkách, ale pak i osobě, prostě o všem. Odpoledne se vydali na krátkou procházku po okolí a Vítek ukázal Alexovi, kudy k němu došel. O Filipovi nepadlo ani slovo.

Víkend byl u konce. Alex nabídl Vítkovi, že ho ráno do práce odveze. I přes ujišťování, že se oba potřebují vyspat a nevidí se poslední den, usínali dlouho po půlnoci, vyčerpaní a šťastní.

Ráno Alex hodil Vítka do práce, sám si potřeboval zajet do města autem. Domluvili se, že se sejdou v úterý. Doma chlapce chtěla sestra vyzpovídat, nemusela. U večeře se dal do vyprávění sám. Alex je účetní, pracuje doma. Když má volno věnuje se opravám a vylepšování na domě. Před dvěma lety ukončil sedmiletý vztah, protože ho partner podváděl a on už to nedokázal snést.

Vítek přímo zářil a Jana si moc přála, aby byl šťastný. Filip jí nebyl sympatický, ale její přítel to nebyl. Nechtěla bráchovi kecat do života. Věděl, že mu pomůže kdykoliv, když o to požádá. Doufala, že tentokrát už bude všechno, jak má být.

V úterý se nemohl dočkat, až už v zahradnictví skončí. Zbývala půl hodina. V batohu měl jednu starou knížku po rodičích. Jsou v ní krásné ilustrace. Alespoň Alex uvidí, že čte i papírové knihy. Uklízel si svoje nářadí do skříňky..

„Ahoj,“ ozvalo se mu za zády.

Už když se otáčel, věděl, koho uvidí. Filip. Měl zakalený pohled. „Takže zase pil,“ pomyslel si Vítek. Jak dlouho ho omlouval, uhýbal před hádkou. Ten pohlavek byl prostě poslední kapka. Přesto se mu v hrudi rozhořel bolavý plamen. Pořád to byl člověk, kterého miloval a bojoval o jeho náklonost i lásku. Neodpověděl na pozdrav, jen na Filipa koukal, nepohnul se.

„Promiň mi to minule. Omlouvám se. Neměl sem tě nechat v noci samotnýho…“

Vítek nemluvil, horko v hrudi ho svíralo, ztěžka dýchal. Jen na Filipa koukal.

„Můžeš sakra něco říct?“ zařval.

Vítek couvnul o krok dozadu a narazil zády na skříňku. Byl tu sám. Majitel si potřeboval něco ještě vyřídit, Vítek měl klíče, že zamkne. Dana, která tu s ním přes den byla, už taky skončila.

„To si jako myslíš, že tvoje ségra s tím svým svalovcem si nakráčí ke mně domů, seberou tvoje věci a hotovo? Tak co je?“

„Takže ne trochu napil, je namol,“ uvědomil si Vítek, tak to je špatný, to už věděl. Najednou viděl všechny svoje ústupky, co si nechal líbit, jak moc se snažil zachránit to hezký, co mezi nima bylo. Teď už to necítil, teď už ví, koho chce.

„Alex, kdyby tak přišel Alex,“ napadlo ho.

A jeho prosby byly vyslyšeny. Od vstupních vrat se ozval Alexův hlas.

„Vítku, Vítku kde si? Už jsem tu.“

Vyloupl se zpoza rohu a úsměv mu zmizel z tváře.

„Děje se něco?“ ostražitě si měřil Filipa.

„To je jako kdo?“ vrčel Filip při pohledu na toho chlapa.

Alex několika kroky došel až k nim a vstoupil mezi ně. Vítek si úlevně oddechl, čelo mu opřel o záda. Byl v bezpečí, teď už bude jen dobře. Filip pochopil svou nevýhodu, na chlapce by si dovolil, ale s tímhle chlapem, co se tu zjevil, nechtěl jít do sporu. A jeho tvář mu dávala znát, ať to nezkouší. Otočil se na patě a rychle vypadnul.

Vítek objal Alexe kolem pasu, zůstával přilepený na jeho zádech.

„Jsem moc rád, že si přišel dřív.“

Muž se k němu otočil, ve tváři se mu zračil hněv.

„To byl on?“

„Jo,“ kývnul chlapec.

„Co tu chtěl?“

„Říkal, že omluvit se. Byl totálně na mol.“

„On sem za tebou takhle chodí?“

„Dřív hodně. Nečekal jsem, že by ještě přišel.“

Alex si ho stáhl do náruče.

„Budu pro tebe jezdit každý den. Pak tě klidně hodim domů. Zbláznil bych se při představě, že tě tu zase takhle překvapí.“

„To nemusíš, to po tobě nemůžu chtít,“ ošil se Vítek.

„Kdyby si se viděl, jak jsi tu stál a zíral na něj. Vypadal si jako myš, něž ji spolkne had. To se už nestane,“ uzavřel diskuzi rezolutně Alex.

Každé odpoledne čekal na Vítka. Seděl v autě, nebo šel rovnou za ním. Čím dál častěji se stávalo, že pak jel chlapec k němu. Jednou po večeři se na něj podíval.

„Co kdyby ses ke mně nastěhoval na trvalo?“

Vítek se zadíval do zelených očí. Muž byl napjatý, nervozita byla cítit ve vzduchu. Seskočil ze židle a došel k němu.

„Moc rád,“ usmíval se ještě ve chvíli, kdy ho Alex sevřel v náruči.

„Vítku, ty ďáble, málem jsem puknul.“

Nastalo plánování. Jana jeho odjezd obrečela, v koutku, aby ji nezahlédl. Vítek to stejně věděl.

„Ségra, neblbni, přece s tebou nebudu do důchodu.“

„Však nic neříkám,“ usmívala se přes uplakané, zarudlé oči.

„Bojí se, jak to bude, až zůstaneme jenom dva,“ řekl mu jednou Dan.

Janu mrzelo, že když nebyl s Alexem, byl u sebe v pokoji a něco si tam kutil. Dan za ním občas zašel, myslela, aby mu domluvil. Vítek měl ale jiné plány. Chtěl ji překvapit.

Přišel den D. Většinu věcí už přestěhoval k Alexovi. Poslední taška a batůžek. Alex přijel na oběd. Po jídle vzal Vítek sestru za ruku a vedl ji do svého pokoje. Byla nervózní, a když spatřila, co jí uchystal za překvapení, jen oněměle zírala.

„Brácho, to je nádherný.“

Celý pokoj byl nově vymalovaný, na širokých parapetech byly různé květiny. V rohu, kde míval Vítek skříň, velké mořské akvárium. Dan si evidentně splnil svůj velký sen. Nový koberec, zelený jako trávník. Police na zdech plné knih, to byla Alexova práce. Dvě pohodlná křesla a stolek na odkládání kávy. A pak to uviděla, velký prostorný pelíšek a v něm, štěně.

„Pes?“

„Jo, pes, Dan fenu nechtěl," odpověděl Vítek.

„Ne, já myslela, to je jedno. Co je to za rasu?“

Dívala se do očí, které si ji velmi zvědavě měřily, pejsek krčil čelo. Krémově hnědá maska v kombinaci s bílou barvou.

„Je to Basenji.“

„Je krásnej, jsi blázen.“

Dan se usmíval, když viděl, jakou má Jana radost.

„Alespoň nás to donutí chodit ven a nesedět jen doma.“

Jana se vrhla Danovi do náruče a pak si přitáhla i Vítka.

„Měj se dobře, bráško, a Alexi, prosím dávej na něj pozor.“

„Neboj se, nenechám ho bez dozoru.“

„Haha, já nejsem štěně,“ culil se Vítek.

Seděl v autě, díval se z okna. Alex řídil.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se chlapce.

„Jo, jen… Je to po druhý, co se k někomu stěhuju.“

Tohle bylo nečekaný. Věděl, jak se k Vítkovi Filip choval, hlavně když se napil. Přece se ho nebojí. To by k němu určitě nešel bydlet, u sestry mu bylo dobře. Pochybnosti. Nesmí na to takhle myslet. Oba si prožili nepovedený vztah.

V domě se Vítek rozhlížel, jako by tu byl poprvé. Teď vypadal vážně jako štěně. Alexovi se sevřelo hrdlo.

„Jestli chceš svůj pokoj, můžeme to přestěhovat…“

„Ne, jen si to užívám,“ otočil se k Alexovi, ve tváři zvláštní výraz.

Pomalu šel k muži, kterého miloval, věřil mu a toužil po něm. Bundu dal na židli, tričko prostě hodil na zem. Došel k Alexovi, který sledoval, každý jeho pohyb. Vítek se při takových příležitostech cítil strašně sexy. Zajel mu pod tričko, ale jediné, co ho zajímalo, byl opasek kalhot. Alex ho chytil za bradu.

„Pojď do koupelny,“ řekl chraplavě.

Šli. Velká vana byla jejich oblíbené místo. Alex zapnul vodu, přilil pěnu a rychle shodil všechno oblečení. Vítek ho následoval. Nejdřív sprcha, kde se umyli. Vítek se svezl na kolena, před očima Alexův klacek. Olizoval z něj kapky vody, hrál si a mazlil se s ním. Alex byl na maximum vzrušený, tahle podívaná ho dostávala. Vítkovy ruce ho hladily po stehnech a břichu. Jemně ho zvedl na nohy, přesunuli se do vany, zapluli do koupele, teplá voda a voňavé bublinky. Vítek seděl mezi mužovýma rozevřenýma nohama, pěnu mu roztíral po hrudníku a břichu. Pevné svaly pod jeho rukama se zatínaly. Věděl, že to Alex dlouho nevydrží, a to se mu líbilo. Líbilo se mu, jak se mu oddává, líbilo se mu na něm všechno.

Po dlouhé a vyčerpávající koupeli omotaní ručníkem se jen přesunuli do postele.

„To se mi bude líbit, takhle brzo do peřin,“ usmíval se Vítek.

Alex si ho stáhnul do náruče, vzal chlapci tvář do svých dlaní, dívali se do očí.

„Vítku, jsem moc rád, že jsi se mnou. Strašně moc.“

Dostal letmý polibek.

„Ale budeš na noc zavírat okna, jo?“

„Jako proč?“ nechápal v první chvíli Alex

„Aby ti sem někdo nevlez oknem a nepřebral mi tě.“

Alex se rozesmál.

„Nemusíš se bát, klidně na petlici. Já mám lupiče ve své posteli a jsem nadmíru spokojený.“

„Tak nadmíru, jo?“ zapředl chlapec a zmizel pod peřinou.

Alex zalapal po dechu, pak už jen zavřel oči. Vychutnával si dotek rtů, jazyka i horký dech na svém těle.

„Absolutně šťastný chlap,“ blesklo mu hlavou, než se propadl do jiného světa.