• Ron
Stylklasika
Datum publikace4. 11. 2019
Počet zobrazení1199×
Hodnocení4.77
Počet komentářů7

V klubu je dneska večer nuda, jakou si nedokážete představit. Za barem si kouše nehty mladej Ital, co neumí míchat nic jinýho než Campari s džusem a Martini. Když po něm chci obyčejnou whisky, vytřeští na mě oči, jako bych si poručil prorokovy koule v lihu. Tvrdej prej nalejvat nesmí, Korán to zakazuje. Mladíček je tu první den a provozní mu asi neřekl, kde jsou schovaný flašky pro štamgasty. Končím proto u suchýho Martini – protřepat, nemíchat. Fór barman sice nechápe, na to nemá buňky, ale to, co vytvořil, je fakt dobrý. Suchý, až se od huby práší.

Okamžitě z drinku vyhodím růžovej deštníček a beru si sklenici ke stolku. Cestou sleduju pódium, kde se už pár minut s nadšením realizuje hodně dobrej striptér. Svalnatej, opálenej a pokérovanej frajer. Svůdně a rytmicky se vlní kolem nablejskanýho harleye. Pohyby dokonale promyšlený. Tančí jako bůh a to, co má mezi nohama, taky stojí za hřích. Nemám rád vykroucený afektovaný buzničky, který se tu většinou předváděj. Ono sehnat v muslimský zemi kvalitní personál do tajnýho, ale jedinýho gay klubu, je docela makačka. Každej má strach, mravnostní policie mutawa je všudypřítomná a krutá.

Já si sem občas zajedu na víkend. I s ubytováním je to dost drahá sranda, ale za práci předáka těžby na ropným poli jsem fakt dobře placenej a můžu si tohle povyražení dovolit. Sice poměrně dost riskuju, protože ani Evropani tu nejsou hájený a nikoho nezajímá, že nejsem muslim. Kdyby mě někdo viděl, mohl bych mít slušnej průser. Když to spadá pod mutawu, jde přímo vo kejhák. Za nemravný chování tu padaj brutální tresty, asi aby zastrašili ostatní.

Sbalit striptéra mi nedá moc práce. Kromě mý slušně rostlý, svalnatý, devadesátikilový maličkosti se ještě v koutě klubu krčí dva hubený koloušci, co si vystačej sami, takže když ho zvu na drink, neváhá. Za půl hodiny už se líbáme ve sprše, tvrdý ocasy se třou o sebe a testosteron cáká kolem. Jmenuje se George, ale to je mi v tu chvíli fuk. Má nádherný tělo, a ještě hezčí péro, který si říká vo vykouření. Klekám si a beru ho do pusy. Rty přejedou párkrát po žaludu a pak se zapojuje jazyk. Pěkně několikrát objet po hraně a přelíznout uzdičku a dírku. Potom zespod po celý dýlce špičkou jazyka a nazpátek přitlačit celou plochou. George vzdychá, opřenej o stěnu sprcháče, prsty zaklesnutý v mejch vlasech. Přiráží a já ho nechávám klouzat až do krku, hlavu mírně zakloněnou. Rty mu stahuju předkožku, jazykem dráždím žalud a tlačím si ho proti patru. George heká, naráží si mou hlavu do klína a netrvá dlouho a polykám jeho horkej výstřik.

Odměnou za vykouření mi je jeho svalnatá hladká prdel, kterou mi nabízí na všech čtyřech.

„Zaraž ho tam celýho,“ řve na mě pěkně rozrajcovanej, když zasouvám moc pomalu a opatrně. Nemusí mě vybízet dvakrát. Tvrdě přirazím a dlaní tlumím jeho nadrženej řev. Chtěl to, tak to má se vším všudy. Bezohledně ho šukám celou svou dýlkou, koule mi pleskaj o jeho zadek a on jen tlumeně heká pokaždý, když jsem nadoraz. Zrychluju, protože potřeba stříkat je silnější než chuť na dlouhý a něžný milování. Noc je ještě mladá a víkend před náma, na mazlivej sex ještě dojde, říkám si a v pár tvrdejch přírazech se dostávám tam, odkud není návratu. Zatím jediný, co chci, je naplnit až po okraj tu jeho lačnou díru.

Na večeři jdeme do steakhousu. Jestli arabové něco umí, tak je to hovězí maso. Tak skvěle okořeněnej steak jsem nikde jinde nejedl. V nabídce mají i luxusní velbloudí steaky, ale bejk je bejk a George je stejnýho názoru. Vypráví mi, že se poflakuje jen tak po světě a vydělává si na cestování většinou stejně jako tady. Kdysi dávno vystudoval scénickej tanec, takže odtud jeho perfektní a pořádně erotický striptérský číslo. Že k tomu má ještě dokonalý tělo a krásný nabušený péro, už je jen třešnička na dortu.

V obchodě s chlastem lovím z kalhot pas. I když jsem vyšisovanej skoro do blond a mý modrý oči nenechaj nikoho na pochybách, že nejsem místní, alkohol mi neprodaj. Chtějí číslo mýho cestovního dokladu. George mě při odchodu z krámku chytne za ruku. Až pozdě si uvědomí, že je to tady vo malér. Sice mě hned pustí, ale prodavač už má oči navrch hlavy. Ani jeden si v tu chvíli neuvědomíme, že na průser už je zaděláno, že nás ten hajzl nejspíš nabonzoval.

Dveře mýho apartmá v klubu se rozletí přesně ve chvíli, kdy se líbáme uprostřed ložnice. Ještě jsme oblečený, dali jsme si po příchodu pár panáků a chvilku si povídali. Možná, že to nám zachránilo kůži, nevím. Kdyby nás mutawa vytáhla nahý z postele, nedalo by se z toho vykecat. Takhle to při prvním výslechu hraju jak na Oscara a zdá se mi, že úspěšně. Chovaj se ke mně celkem dobře a odvedou mě do cely, kde jsem sám. Asi čtyři hodiny mi nechávaj falešnej pocit naděje, že se z toho dokážu vylhat.

***

Soud je absurdní fraška. Místní vyžranej advokát, kterýho nezajímá ani mý jméno, ani mý práva, se jen třese na svůj honorář. Mám celou dobu ruce spoutaný za zádama a na kotnících klepeta spojený řetězem. Je to výsměch, protože mě k přiznání nakonec donutili bitím přes chodidla a přes zadek, takže bych jim stejně nikam neutek. Sotva lezu, a když mě srazí před soudcem do kleku na kobereček, dost se mi uleví. Arabsky docela umím, ale přesto mám pocit, že blbě slyším, když ten hnusnej starej dědek vyřkne po půl hodině přelíčení rozsudek. Tisíc ran bičem a deportace, a to prej je ještě mírnej, že nejsem muslim a že mě nechytli při sexu s mužem. Prý mi kromě zbičování mohl napařit i doživotí, nebo smrt ukamenováním. A že mám poděkovat Alláhovi za shovívavost a svýmu advokátovi, kterej za celou půlhodinu ani neotevřel hubu.

Asi jsem se zasekl ve zlým snu, ze kterýho se nějak nemůžu probudit. Nic nechápu, ale naději mi dává dovětek soudce, že za dobrý chování mi trest můžou snížit. Převoz do věznice v rozpálený dodávce přečkám napůl mimo. Mám šílenou žízeň, ale to nikoho nezajímá. První část trestu dostanu už po večerní modlitbě, a to je všechno, co mi strážní řeknou. Jinak se se mnou vůbec nebavěj a praštěj mě obuškem, kdykoliv se jim zlíbí.

Věznice je stará pouštní pevnost. Uvnitř je příjemnej chládek a mně chvilku trvá, než se v kamenný chodbě rozkoukám. Strážní mě dovedou do místnosti, kde si mě převezme nějakej místní šéf. Prohodí s těma dvěma pár slov nářečím a pak jim popřeje, ať je Alláh provází. Když zůstaneme sami dva, sundá mi pouta. Jako by mi četl myšlenky, usměje se a řekne, že se nebojí, že ho napadnu. Že z pevnosti bych se stejně nedostal. Pak mi anglicky přikáže, ať se svlíknu donaha.

Pokrčím ramenama a shodím ze sebe ten hadr, co mi dali na cestu k soudu. Mý oblečení skončilo bůhví kde, ti hajzlové z mutawy mě vyslýchali a bili nahýho. Stojím rovně a vyzývavě, nebudu se tady krčit strachem. Ten chlap je tmavej a sakra pěknej. Měří si mě černejma očima. Z toho pohledu by se mi hned postavil bejt jinde a v jiný situaci. Zrak mu klouže z mejch očí dolů po svalnatým a modřinama zmalovaným břiše až mezi mý nohy. Bez rozpaků si prohlíží moje nádobíčko.

„Otoč se,“ řekne zas anglicky a já ho znovu poslechnu. Už je mi všechno fuk. Předvedu mu zadek, obslouženej stejně jako chodidla silným prutem. Přijde až ke mně. Ztuhnu a čekám bolest, ale jeho horká dlaň jemně pohladí mý seřezaný půlky, pokrytý krvavejma jelitama. Pak mě obejde a klidně vezme do ruky visící ocas. Stáhne mi předkožku, nasliní si dlaň a přejede mi přes žalud. Dívá se mi přitom do očí a čeká, co já na to. Mě ale válcuje strach a ponurá atmosféra toho místa, takže se mi daří udržet ocas v klidu. Usměje se, ale není to milej úsměv. Měl mě varovat. Zmáčkne mi koule tak silně, že zařvu a vyjedu na špičky. Drží a baví se a já se kroutím bolestí. Když mě pustí, sotva lapám po dechu a hlava se mi pěkně motá. Ten černookej hajzl má místo ruky drtičku varlat.

„Obleč se,“ podává mi zase tu špinavou a propocenou džalabíji. Nemám žádný prádlo, jsem naostro v arabský noční košili a jsem za ni vděčnej. Nerad bych byl v tomhle pekelným kriminále nahej. Sex mezi trestancema je tu sice zakázanej, ale na dozorce se zákaz nevztahuje. Ti si můžou dělat s vězněma, co se jim zachce, a služby tady v tý pouštní díře trvaj prej měsíc. Aspoň strážní od soudu to říkali, ale třeba mě chtěli jenom vystrašit, jak moc jsou tady dozorci nadržený.

Černookej zvoní na službu, že mě mají odvýst dolu. Ruce vepředu secvaknou klepeta a jdeme. Jeden tlustej páchnoucí chlap přede mnou, druhej s puškou vzadu. Kamennejma chodbama duní ozvěna jejich kroků. Snad stokrát se otočím na toho za mnou. Jsem z tý pušky nervní.

„Čum před sebe a šlapej,” nevydrží to nakonec a drbne mě pažbou mezi lopatky. Zakopnu, ale ustojím to, i když to kurevsky bolí. Šlapu dál a mý holý chodidla pleskaj o udusanou hlínu. Kamenný chodby vedou pořád dolů, sem tam je pár schodů. Už mi připadá, že za chvíli vylezeme v Londýnským Toweru, když se první dozorce zastaví u dvířek. Odemkne je a strčí mě do malýho prostůrku.

„Tady počkáš na trest,” oznámí mi místním nářečím, kterýmu sotva rozumím, a přibouchne za mnou dveře. Že mi nechal klepeta, mi dojde, až když kroky chodbou odezní. V cele je příjemnej chládek a šero. Světlo dovnitř proniká jen malým větracím průduchem pod stropem. Svezu se podél zdi na zem. Zadek mě sice bolí, ale chodidla víc. Ticho jako v hrobě mi dává zabrat. Nervy vibrujou strachem a nervozitou. Hajzlové vědí, jak mě dostat na lopatky. Jediný, co slyším, je můj vlastní dech a tlukot srdce duní v hlavě. Puls mám určitě přes sto, kdyby mi mutawa nesebrala chytrý hodinky, už by vyhlásily poplach. Nehejbu se a jsem před infarktem, vyděšenej z blízký budoucnosti. Bičem jsem nikdy nedostal, zatím jen tím prutem, a i to mi stačilo. Zavřu oči a výslech na policii se mi odvíjí v hlavě jako ubohej béčkovej akční film:

Chlap v propocený uniformě, co mě před minutou srazil pěstí na zem, ze mě rve oblečení. Neposlechl jsem příkaz svlíknout se donaha, tak teď si to užiju. Ti tři šmejdi, co mě vyslýchaj, dosáhnou svýho a ani se nemusej moc namáhat. Spíš to berou jako sport a zábavu. Kdybych byl poslušnej a povolnej, nudili by se. Hromádka mýho roztrhanýho oblečení mizí do kouta a dva poldové mě vlečou k ohlazený dřevěný lavici. Drží mě za ruce, spoutaný za vzadu. Páčí mi je nahoru, takže jsem skoro v předklonu a nemůžu se ani hnout. Třetí chlap se vytasí s provázkem. Skvěle se baví, když mi ho omotává nad koulema. Užasle to sleduju a nezmůžu se vůbec na odpor. Lavice má uprostřed díru. Tou mi protáhnou ocas a podvázaný koule přivážou k oku v podlaze. Řvu, protože to kurevsky bolí. Nemůžu se ani hnout a kolem mejch nohou a rukou se postupně zatahujou řemeny. A pak si ten tlustej propocenej šmejd bere do ruky klacek a chce slyšet přiznání, že jsem buzerant. Nestojí mi za odpověď. Ani ji nechce slyšet. Chce mě zbít a je mu jedno, jestli se přiznám, nebo ne. Odsoudí mě, i když neřeknu ani slovo. Koutkem oka vidím, jak se rozmáchne tím klackem až nad hlavu a pak mě vší silou šlehne přes zadek.

Asi jsem v cele usnul. Rachot klíče v zámku mě probudil. Srdce mi bije na poplach. Jsem vyděšenej jako ještě nikdy v životě. Dva dozorci mě vlečou za spoutaný ruce chodbou a pak na nádvoří pevnosti. Venku je pořád horko jako v peci, i když slunce už zapadlo. Čtyři reflektory osvětlujou dvůr. Dřevěný vyvýšený pódium s trámovou konstrukcí na připoutání, křesílka obsazený soudcem, žalobcem a tím černookým drtičem koulí. Chlap v uniformě se stočeným karabáčem nedočkavě pohání můj doprovod. Sundaj mi pouta a já se zas musím svlíknout donaha. Pak mě za ruce připoutaj k tomu trámu na pódiu, zády k dychtivýmu sadistickýmu publiku. Nedivil bych se, kdyby si ty úchylný hovada během trestu vyhonily.

Už je mi všechno jedno. Klidně si mě zabijte, vy kurvy úchylný. Visím tam za ruce a jsem úplně klidnej, smířenej s osudem. Ten šílenej trest nemůžu přežít, i když bude rozdělenej na několik částí. Bojím se bolesti, ale už ne tolik, jako když jsem čekal ty nekonečný hodiny v cele. Už jsem za život nějakou tu bolest zvládl a vím, že když jí je moc, vykopne pojistky. Bude blackout, milosrdný bezvědomí. Vlastně se na to těším.

Soudce si bere slovo a čte znovu svůj rozsudek. Na závěr vysvětlí, že dnes dostanu dvě stě ran, a až se mi zranění zahojej, dostanu dalších dvě stě. Zatočí se mi hlava. To je tak obludný, že se to snad ani nedá popsat. Slovo si bere ten krásnej černookej ďábel a já konečně pochopím, že je ředitel věznice. Jde na pódium, slyším jeho kroky. Přitom kárá soudce za nesmyslně krutej trest pro někoho, kdo není muslim a koho zbila při výslechu mutawa. Skoro nedejchám. Ten chlap se za mě bije jako lev a snaží se soudce i žalobce obměkčit, ať z mýho trestu aspoň něco sleví. Vůbec to nechápu, a když vypukne hádka v místním dialektu, už jim ani nerozumím. Nakonec si ale soudce prosadí svou a mý záda poprvý okusej dlouhej pletenej bič.

***

„Napij se,“ černookej ďábel drží sklenici s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou a podpírá mi hlavu. Ležím nahej na břiše na vojenský pryčně. Před chvilkou jsem se probral. Vůbec nevím, jak jsem se sem dostal. Někde v poslední třetině trestu jsem začal ztrácet vědomí a pak už se neprobral, až tady. Ani nevím, jestli mi dali těch dvě stě ran, nebo ne. Záda mě bolí, jako by je polili kyselinou. Jsem rád, že se nemusím hejbat.

Džus mi teče po bradě, ale je skvělej a studenej. Lačně vypiju plnou sklenici a celej zpocenej tou námahou se zhroutím zpátky na břicho. Nepil jsem možná tak půl století. Rty mám úplně vysušený a rozpraskaný, tak mi je černookej natírá studenou vodou. Klepu se zimnicí a asi mám horečku. Je mi zle a nejradši bych nebyl. Nakonec mi dovede doktora a dá mu nějaký peníze za injekci proti bolesti. Usnu po ní, ale zdaj se mi samý šílenosti. Občas se mi před očima zjeví ten černookej s ustaraným výrazem, občas doktor, ale většinou vo sobě moc nevím. Teprve třetí den je mi líp. Zvládnu se posadit na posteli a sníst nějaký jídlo. Černookej ďábel kolem mě poskakuje, a když ležím, dává mi na záda ledový obklady.

„Chci tě jen pro sebe. Když budeš poslušnej, nikdo se tě ani nedotkne, to ti slibuju. Budeš pod mou ochranou,“ hladí mě významně po holým zadku. Má neskutečně jemný ruce a mě to rajcuje, i když je mi pořád blbě. Roztáhnu nohy a vrním jak spokojenej kocour, když mi jeho ruka zajede mezi půlky a pak začne jemně masírovat koule. Ta tam je drtička vajec, co mi předvedl první den, teď je jemnej a něžnej a já jsem za chvilku tvrdej jak beton. Tohohle nádhernýho chlapa bych chtěl, i kdybych nebyl v krimu a nehrozilo mi další bičování.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (56 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #7 Odp.: Černookej ďábel I.Ron 2019-11-09 02:20
Zmetku, díky za hvězdy. Vím, že to je pro tebe i pro ostatní romantiky silný kafe a vůbec nemám nikomu za zlé, že to nedá. Ano, je to na hranici tvrďárny, ale o to v tomhle příběhu vůbec nejde, proto jsem to dal do klasiky.
Miky, ano, celý ten příběh je vlastně romantický, i když se odehrává v krutém, ale realistickém prostředí. Přesně tohle se může v jistých zemích Blízkého východu stát.
Citovat
+6 #6 Odp.: Černookej ďábel I.Miky 2019-11-08 21:45
Musím se tak trochu zastat zmetka, tvé podání "klasiky" je vždy celkem razantní. Mě to třeba mile překvapí, ale celkem chápu, že pro někoho jiného je to docela šok :D
Mě se povídka líbí a těším se jak to bude pokračovat, třeba se dočkáme i romantiky :)
Citovat
+5 #5 Odp.: Černookej ďábel I.zmetek 2019-11-08 21:40
Začátek se mi moc líbil, ale pak to přešlo tam, kde mám hranici. Tvrďárna, kde se to líbí oběma, ano. Tohle pro mě ne. Já to prostě nepoberu. Mám z toho zlé sny...Jo, hvězdy ode mne máš, protože to je něco, co se někomu asi líbit musí, mně ne. A napsaný je to dobře, jinak by mě to tak nevzalo. Nezlob se, nejsem si jistej, jestli další díl přečtu. Ale asi to zkusím...
Citovat
+3 #4 Re: KritikRon 2019-11-06 17:32
Díky moc, za komentář, přízeň i hvězdičky.
Citovat
+5 #3 Odp.: Černookej ďábel I.Kritik 2019-11-06 12:02
Zase nemám co kritizovat. Máš to za 5x5, Rone.
Citovat
+7 #2 Odp.: Černookej ďábel I.Ron 2019-11-05 23:12
Taky mám rád romantiku, ale sem tam je pro oživení nutná nějaká tvrdší akce a už je to dýl, co jsem napsal Kierana. To přirovnání ke klobáse z hospody mě pobavilo i potěšilo. Je myslím přesný. :lol:
Citovat
+9 #1 Odp.: Černookej ďábel I.Ag 2019-11-05 11:20
Skvělé. Líbí se mi i romantika, ale když člověk měsíce každý den večeří při švíčkách lahodné těstoviny, opravdu si pak užije pořádnou klobásu v hospodě na rohu.♡
Citovat