Černookej ďábel II.

Hromadná cela je větší peklo, než jsem si představoval. Podlaha je přeplněná ležícíma tělama a všude je nesnesitelnej smrad. Sotva se držím na nohách, je to jen tři dny, co mě zbičovali. Černookej chtěl, abych zůstal na ošetřovně, ale soudce trval na tom, že jsem už dávno v pořádku. Ten starej hajzl tu má obrovskou moc, i černookej z něj má respekt. Když se snaží získat pro mě nějaký výhody, pořádně riskuje. Odvolává se na muslimskou laskavost, ale je to všechno houby platný.

Nemám si ani kam sednout, tak se opřu v rohu o zeď a zůstávám stát. Rozhlížím se kolem po vychrtlejch a zbitejch ubožácích. Brzo budu vypadat taky tak, napadá mě. Zbitej už jsem.

Kdysi už jsem v krimu byl. Ve Státech. Vím, co to je hierarchie a že ty nejlepší místa patřej šéfům gangů. Tady to asi nebude jiný. V rohu je volnej flek, ale tam si nikdo netroufá, všichni se radši tlačej uprostřed cely. Seru na to a pod užaslejma pohledama těch trosek se proderu ke stěně. Opřu se o ni, protože mám dost. Vidím rozmazaně a je mi blbě z hladu. Sotva se držím na nohách jak z rosolu.

„Tohle je moje místo,“ ozve se otrhanec na zemi. Sotva mu rozumím, chybí mu většina zubů. Uhnu o kousek, ale tam už je další chlap. Zvedá se a vrhá na mě nevraživý pohledy. Hora masa, větší než já. Žádnej ztejranej vychrtlík. Kolem mě je najednou spousta místa. Ležící trosky se odplazily do uctivý vzdálenosti. Odlepím zadek od zdi, přikrčím se a čekám útok. Nemám na to, abych se bránil, jsem rád, že vůbec stojím. Pěst z tý hory svalů vyletí jako blesk. Stačím kousek uhnout, takže mi nezláme kosti v ksichtě, stejně ale jdu k zemi. Kopance do boku a svět mi z temný dálky mává na rozloučenou.

Probírá mě řev. Dozorci řežou tu horu masa klackama a černookej řve rozkazy. Vlečou mě i útočníka z cely. Nebráním se, vím, že se mi nic nestane. Tohle bylo o fous, už jsem se připravoval na pořádnou nakládačku. Strážný mě táhnou chodbou a špičky mi brnkaj o schody. Marně se snažím postavit. Končím na zemi v kanclu černookýho. Pomalu se probírám ze šoku a zvedám se na nohy.

„Svlíkni se,“ přikáže mi potichu, když konečně stojím. Nikdy nezvyšuje hlas. Zvednout ruce je očistec, ale zvládnu to a shodím ze sebe ten špinavej hadr. Přijde ke mně a chvilku si mě jen prohlíží. „Seš můj a teď to všichni vědí. Můžu si s tebou dělat cokoliv. Můžu tě vobtáhnout a můžu tě i zabít, když mě nebudeš poslouchat,“ prozradí mi tiše a se sebevědomým úsměvem pravidla džungle. Pak mě za ramena zatlačí do kleku a rozepne si poklopec.

Jazykem probouzím jeho péro k životu a on si sedá do křesla, aby si udělal pohodlí. Klečím mu mezi doširoka roztaženejma nohama a užívám si jeho krásnej vocas, kterej naběhl do úctyhodný velikosti. Mám co dělat dostat ho vůbec do pusy a on mi ho zaráží do krku a dusí mě. Chvílema se mi zvedá žaludek, když už je moc hluboko. Koutkama mi tečou sliny, ale jsem fest vzrušenej. Další slina mi visí ze žaludu až na zem. Nikdy mě nerajcovala představa ponížení a bolesti při sexu, až teď. Černookej ďábel ve mně odkrejvá netušený zákoutí slasti.

„Ten hajzl, co tě napadl, je místní kápo. Dostane sto ran holí,“ povídá mi, zatímco si užívá mý kouření. Prohejbá se v bocích, hlavu zvrácenou, zavřený oči. Jeho dech se prohlubuje. Snažím se kouření prodlužovat, aby se mu maximálně líbilo. Na jeho spokojenosti závisí můj život. Dokud jsem pod jeho ochranou, je to v cajku.

Začíná vzdychat a v klacku mu pulzuje, když vstane z křesla. „Předkloň se, naláduju ti to do prdele,“ ohne mě celej nedočkavej u křesla. Naplive si do dlaně a roztírá sliny po žaludu, zatímco já se prohnutej připravuju na bolest. Bezohledně do mě svůj klacek zarazí. Zařvu bolestí a jemu se to líbí. Buší do mě v brutálních přírazech a já řvu dál. Nejsem na to připravenej. Bolí to, ale taky mě jeho zvířecí přírazy pořádně vzrušujou. Tygr by se za ty zvukový projevy nemusel stydět a za tu razanci taky ne. Je hotovej za pár minut a já v sobě cejtím horko jeho výstřiku a slast, co se nedá popsat.

„Teď se můžeš vyhonit,“ dovolí mi milostivě a celou dobu se na mě z křesla dívá. Stojím kousek od něj a svižně se dodělávám. Přitom cejtím, jak mi jeho mrdka teče po koulích a po stehnech. Ještě jsem nezažil rajcovnější chvíli, než když mě jeho černý oči propalujou a pasou se na mým ponížení. Udělat se na pánovo povolení je pro mě něco úplně novýho.

Slabiny mi svírá vzrušení a plný koule se chystaj k explozi. Zavírám oči a je mi jedno, kam mu to nacákám, hlavně že si ulevím od toho tlaku uvnitř. A pak ucítím jeho rty na žaludu a v ten moment stříkám. Ve zlomku vteřiny si narve mýho čůráka až na mandle a polyká plnejma douškama. Ani kapka mu nevyteče.

Nechává mě odvýst do temný a studený samotky. Je tu ale slamník, což je proti hromadný cele fakt luxus. Taky na mě čeká miska kuskusu, zalitýho slaným zeleninovým vývarem. První jídlo po několika dnech. Jsem hladovej, hltavě se pouštím do jídla.

Najednou stojí černookej mezi dveřma. „Tady budeš v bezpečí, dokud se zas neobjeví soudce.“

Žvejkám kuskus a dívám se na něj. Nemám odvahu se ptát. Stoupá si vedle slamníku a dívá se na mě svrchu. „Soudce je pěkná svině. Jde mi po krku už dlouho.“

Pořád zaraženě mlčím. Nechci nic vědět, aby neměl důvod mi zakroutit krkem, až se mu znelíbím.

„Dávej si na něj pozor,“ dodá jen. Pak zařve do chodby, ať mi donesou vodu, a zkontroluje, že je čistá a studená. Když se za ním zavřou dveře, zůstanu v konejšivý tmě. Ve společný cele svítilo světlo nonstop. Natáhnu se na slamník, kterej je sice krátkej, ale spát se na něm dá. Dokonalá pětihvězda All in, dochází mi, že mám v tom srabu fakt kliku. Všechno mě bolí a nejvíc odřená prdel, ale krev odnikud neteče, takže se tím moc nezabejvám. Zavřu oči a už skoro usínám, když z dálky zaslechnu řev. Zacpávám si uši před zvuky krutýho vejprasku a nakonec vyčerpanej usínám.

***

Bachař je nasranej. Musí mě hlídat, a to se mu vůbec nelíbí. Nebejt mě, byla by chodba se samotkama prázdná a on by se mohl vybavovat s kolegama na strážnici, nebo vobtáhnout nějakýho mukla ze společnejch cel. Dneska si mě obzvlášť vychutnal. Nechal mě čekat o půl hodiny dýl, než mě pustil na hajzlík. Přikázal mi, ať se svlíknu donaha, a teď ze mě nespustí oči. Čumí na mě při chcaní a čumí na mě, i když se krčím na tureckým hajzlu. Čím rychlejc vykonám potřebu, tím dřív mě bude moct zamknout a jít si po svejch. Já si ale dávám načas, protože mi to ponížení hrozně vadí.

Dovolí mi umejt se, takže mám pocit, že jsou Vánoce. Roztrhanou a propocenou džalabíji mi ale vrátí až v cele a ne zadarmo. Musím si před něj kleknout a v momentě mám před sebou jeho nadrbanej vocas.

***

„Rozkroč se,“ zašeptá mi do ucha černookej a procpe mi ruku mezi nohama. Chytne mi koule, druhou si nasliní a obejme ocas, kterej okamžitě reaguje. Ten chlap je nádhernej a příjemně voní. Tiskne se mi k sotva zahojenejm zádům. Pár dní jsme si museli počkat, abych se udržel na nohách, ale teď už se vzrušení nedá odolat. Dlaní protaženou mezi nohama mi jemně masíruje koule a hráz a druhou zkušeně honí. Jsem doširoka rozkročenej a ani nedutám, jen můj zrychlenej dech se odráží od stěn místnosti. V ocasu mi tepe a každý přejetí dlaní přes žalud zajiskří až v konečkách vlasů.

„Opři se o stůl,“ chytne mě kolem pasu. Ohnu se, vystrčím na něj zadek a slyším šustění látky. Jeho ruce mi rozevřou půlky. Plivne mi mezi ně a přejede díru nejdřív palcem. Lapám po dechu a prohýbám se, zatímco mě dráždí prsty zvenku. Rád bych si u toho honil, ale to si netroufám. On je tady šéf a neřekl, že smím. Další plivanec a pak dotyk žaludu na díře. Pokládám si hlavu na složený předloktí a vystrkuju zadek co nejvíc.

Konečně je ve mně. Zvolna, nejdřív žalud a dráždí se na kraji. Držím a vychutnávám si každej centimetr. Tlačí se hloubš, pomalu, dokud se neuvolním. Tolik ohledů bych od něj nečekal. Nechce mi ublížit, chce si to užít. Zašukat si, ale bez násilí. Chápu ho, vopíchat ženskou nemá v týhle zemi šanci, anebo je taky teplej. Je mi to jedno, dal bych mu, i kdybych měl na výběr. Je úžasnej! Krásný černý oči, figura jak manekýn a obličej z titulní stránky.

Zlehka, opatrně přiráží. Ví, že mě každej dotek ještě pořád bolí. Jeho rozpálený ruce mě lehce hladí po zádech a přírazy postupně zrychlujou. Chytá mě za boky a jde do toho naplno, bez ohledů, bez opatrnosti. Koušu se do předloktí, bolí to docela dost, jak se mi otírá o seřezanou prdel. Ocas mám ale tvrdej a ze žaludu mi kape. Jednou rukou k němu zamířím, ale on mi ruku vrátí zpátky na stůl. Nalehne mi na záda, zapře se rukama o mý ramena, funí, heká a bezohledně přiráží, až se dřu o hranu stolu. Řve jak bejk a pumpuje to do mě. V ocasu mi cuká a chci se taky udělat.

Jedním pohybem mě otáčí a pokládá na stůl. Záda mě bolí, ale kašlu na to. Zvedám nohy a on se sklání k mýmu tepajícímu klacku. Olízne mokrej žalud, přejede po uzdičce a dolů až ke koulím a zase zpátky. Sykám blahem, oči zavřený a on mě dokonalým kouřením dovádí na vrchol. Nikam nespěchá, chce, abych byl spokojenej. Kmitá jazykem po těch nejcitlivějších místech, přes hráz a koule až k žaludu. Hekám a přirážím a pak už taky řvu, když mi ocas vezme do pusy, obejme pevně rty a zasune až do krku. Moc mi nechybí, jsem na hraně. Už jen párkrát mu polechtám mandle žaludem a stříkám. Vychutnává si mě do poslední kapky, rty přilepený na můj klín. Polyká a líže mě zespod a já sebou cukám v křečích, který nepřestávaj.

„Pozítří máš dostat dalších dvě stě ran,“ prozradí mi konečně, když spolu ležíme nahý, propletený v jeho posteli. Má pokoj za svou kanceláří a já tam trávím víc času než v hromadný cele. Nechce, aby mi ublížili spoluvězni, nebo bachaři. Skoro nikam mě nepouští samotnýho, protože je to tady fakt o hubu. Peklo na zemi, ve kterým mám neskutečnou kliku. „Musíš zdrhnout,“ dodává po chvilce, než mi v mým zpomaleným mozku dojde první informace. Ani se nestihnu k smrti vyděsit vidinou trestu a už mi dává novou naději.

„Jak?“

„Mám možnosti. Tuhle věznici řídím, jestli sis nevšiml.“

V první vteřině mě napadne zeptat se na George. Vím, že je tu taky a není to s ním nijak slavný. Jeden bachař si z něj udělal svýho otroka. Když jsem ho naposledy viděl, byl na tom hodně zle.

„Chceš, abych ho taky dostal ven? Bude to něco stát, ale dostanu vás oba přes hranice. Musíš mi ale slíbit, že tam na mě počkáš, i kdyby se dělo cokoliv,“ propálí mě svým černým pohledem.

„Počkal bych na tebe i v samotným pekle,“ obejmu ho, přitisknu se k němu celým tělem a vášnivě ho políbím. Jak si proboha může klást takový podmínky? Copak nevidí, že ho fakt miluju? Nešukám s ním proto, že mi chrání zadek. Jsem s ním, protože je úžasnej! Nádhernej chlap, co si ani trochu nevěří. Rozhoduje tu o životě a smrti vězňů a teď tu pomalu škemrá, abych se na něj nevykašlal. Vůbec to nechápu. Neuvěřitelný!

***

Útěk pouští přes severní, málo hlídanou hranici je jak z akčního thrilleru. Máme vojenskej džíp a ozbrojenýho průvodce v uniformě, kterýmu můj černookej ďábel důvěřuje. Průvodce nás doveze šílenou rychlostí temnou pouští do míst, kde se dá projít přes dávno zmapovaný minový pole. Ví kudy a ví jak. Jdeme s Georgem přesně v jeho stopách. Mám nervy v kýblu, ale George mě svým vtipkováním drží nad vodou. Nakonec to dáváme bez zranění i prozrazení a za hodinu nasedáme uprostřed pouště do taxíku. Je to jak ve snu, ale černookej ďábel nelhal a všechno klaplo dokonale. Jsme svobodný v sousední zemi, která je sice taky muslimská, ale nic nám tady nehrozí.

Do prvního hotelu za hranicema se dostáváme ve čtyři ráno. Už je skoro světlo, když sebou osprchovanej plácnu do postele. Ještě pořád se klepu hrůzou a na sex nemám vůbec pomyšlení. Ani měkká, široká postel a Georgova náruč to nezmění. On má ale nervy ze železa. Zbitej, zdeptanej z kriminálu víc než já, a jen se směje, že to bylo super dobrodrůžo. Hladí mě objímá a já mu jak malej spratek brečím v náručí. Když jsme konečně v bezpečí, musí ten stres a smrtelnej strach ven.

Když s Georgem ráno odcházíme z hotelu, je mi z toho trochu smutno. Dáváme si aspoň maily, ať na sebe máme nějaký spojení. George tu nechce zůstat ani minutu, chce co nejdál. Oba musíme na svý konzuláty pro nový pasy, takže už se asi v životě neuvidíme. Já tady podle instrukcí počkám na svýho černookýho ďábla a on má v plánu Austrálii. Nevládnou tam muslimové a je to hodně daleko. Zemi, ze který jsme minulou noc utekli, se oba zdaleka vyhneme, i já jsem neklidnej, že jsem jen pár kiláků od moci práva Šaríja. Když na konzulátu vstoupím na půdu svý vlasti, skoro bych radostí bouchnul šampáňo. I konzulka je ráda, že mě vidí, moc dobře ví, jak jsem u sousedů skončil, a nevěří vlastním očím, kde jsem se tam vzal. Protože má ale všech pět pohromadě, na nic se neptá a přednostně vyřizuje mou žádost o pas. Prý si mám na novej doklad počkat přímo v budově, odpoledne bude hotovej.

Posadím se do jídelny, kde mi nabídli dobrej a výživnej oběd. Je tam puštěná televize, zprávy Al-Džazíra. Jedou bez zvuku, tak čumím na titulky, žvejkám hamburger, jen tak rukou si házím do pusy hranolky vymáchaný v kečupu a přemejšlím, kam se schovám, než se objeví můj černookej ďábel. Prej tu nebude hned, počká tak dva tři dny, tak jsme si dali spicha pozejtří v luxusním hotelu Pallas. Patří Amíkům a je úplně bezpečnej. Nechtěli jsme nic riskovat. Asi se tam půjdu hned ubytovat. Bude to sice drahý, ale prachy pro mě najednou nemaj cenu. Bezpečí je cennější.

A pak je najednou všechno v hajzlu. V jedný vteřině je svět krásnej a v druhý mám před sebou jen požár a spáleniště. Na obrazovce vidím jeho tvář a nemusím mít zvuk k tomu, abych pochopil… Ve věznici, kde jsme s Georgem strávili pohostinnejch čtrnáct dní, vypukla v noci vzpoura. Vězení celý vyhořelo, ale některejm trestancům se podařilo uprchnout. Ano, i mně a Georgovi se to podařilo, to všechno vím, vzpoura byla kouřová clona našeho útěku. Co ale nevím, že se tam střílelo a jednou z obětí střelby je i ředitel věznice Khaled Al Kammar. V ruinách našli jeho ohořelý, zohavený tělo. V šoku zírám na tu krásnou a oduševnělou tvář jak z titulní stránky časopisu a už mi je zase do breku.

***

Tři dny jsem v šoku, neschopnej čehokoliv. Je mi všechno jedno. Svýho nádhernýho černookýho ďábla, kterej mně i Georgovi zachránil život, už se nikdy nedočkám. Už nechci žít a utápím se ve stesku, když se temným pokojem rozeřve zvonek telefonu. Hrábnu po sluchátku na nočním stolku.

„Přijímáš i uprostřed noci návštěvy?”

Hlas, kterej se nedá zapomenout, a angličtina s exotickým přízvukem.

„Myslel jsem, že seš mrtvej,“ tisknu ho k sobě o pár chvil pozdějc. Už jsem zase úplně v prdeli a cloumaj mnou emoce a dojetí.

„Taky kouřová clona, abych mohl zdrhnout,” lehá si na postel a tiše vypráví. „Chystal jsem to pěkně dlouho. Jsem gay, ale v mý zemi by mě za to umučili. Nikdo to o mně neví, ani moje rodina ne. Proto jsem chtěl pryč, jen jsem neměl dost odvahy. A pak ses objevil ty, já se zamiloval a pak už nebylo co řešit. Šlo nám vo kejhák oběma.”

Svůj útěk z tý temný středověký hrůzy měl připravenej fakt na jedničku. Do svý uniformy převlík jednoho ze zastřelenejch bachařů a nechal ho na pospas ohni. Sám si vzal falešnej pas a vydal se v našich stopách na sever, kde hranice nebyla hlídaná. Zaplatil převaděči všechno, co měl. To proto mě prosil, abych na něj počkal, i kdyby se dělo cokoliv. Nemohl mi říct, co chystá, abych se náhodou neprokec. Vzdal se svýho pohodlnýho života a vyrazil do nejistoty s holým zadkem.

Má ho ale krásnej ten holej zadek. Hladím ho po půlkách a líbám po celým těle a pak ho poprvý v životě šoustám. Vychutnávám si to. Každej centimetr jeho nádherně pevný díry, která se mi otvírá. Vrážím do něj svůj tvrdej klacek až po kořen, čím dál rychlejc. Chci se ovládnout, ale nejde to. Chci to šukání prodloužit, jenže chtíč je silnější. Nejen můj, Khaledův taky. Honí si svý nadrbaný péro a přiráží pěkně rychle. Řve, svírá se v křečích a vymačkává ze mě i tu poslední kapku, zatímco sám cáká na prostěradlo. Pak padne vysílenej na břicho a já na něj, udejchanej, ale nejšťastnější na světě.

Objímám ho, jako bych ho chtěl rozmačkat, a už nikdy ho nechci pustit. Je jenom můj. Můj Černookej ďábel.