• Tark
Stylklasika
Datum publikace9. 11. 2019
Počet zobrazení1139×
Hodnocení4.88
Počet komentářů6

Něco málo mi řekli předem, než jsem přijel na Ostrov. Nic mě ale nemohlo dostatečně připravit na to, co mě skutečně čeká.

Jsem vyděšený, zpocený a extrémně vzrušený.

Především ale nahý a připoutaný čelem ke zdi. Do zápěstí se mi zařezávají ocelová pouta. Ruce mám vytažené mírně nahoru, nohy roztažené daleko od sebe a ve speciálním sedáku pomocí popruhů zafixované do lehkého podřepu. Dává mi to nepatrný prostor k pohybu tělem, jsem ale v takové tenzi, že se soustředím na úplně něco jiného.

Nevadí. Sex jsem si občas zpestřil i dřív. Nejhorší jsou rány bičem a bolest, která mi po každé z nich zůstává na zádech. Ty předchozí štiplavě pálí.

Prásk! Překrývá je další.

„Musíš vydržet! Musíš vydr…!“ šeptám do omítky, na kterou mám přitlačenou pravou tvář.

Po malbě stékají moje sliny a nejsou tím jediným, co ze mě vytéká.

Trochu se i stydím. Mám se stát členem elitní jednotky a teď se tady kroutím, slintám a z ohonu se mi řinou provazce předmrdky jak nějakému nadrženému puberťákovi. Jenže ten borec, co jsem se mu dostal do rukou, je skutečný mistr rozkoše. Hluboko pronikající utrpení se pravidelně střídá se stupňujícím se blahem a mně v ocasu škube čím dál intenzivněji. Frajer za mnou přesně ví, kdy šlehnout bičem, kdy mi promnout žalud a kdy střídat elektřinu do koulí s následným zásunem didla.

Dalším mohutným výronem mazadla moje zbraň signalizuje, že je připravena pálit.

Můj trýznitel se zastavuje a nechává mě vycukat. Po chvilce si za vlasy přitahuje mou hlavu blíž k sobě:

„Tak co? Řekneš?!“ Má sexy hluboký hlas, což násobí moje utrpení. Cákal bych, až bych brečel. Mám pocit, že bych stěnu mezi mými stehny znovu omítnul, protože mám varlata napěchovaná k prasknutí a vyburcovaná na maximum.

Ale nesmím! Nesmím žadonit, aby ze mě už všechno to semeno vypumpoval! Musím tenhle test zvládnout.

Proto místo odpovědi házím jeden z flusanců dozadu jeho směrem.

„Fajn! Jak chceš! Už jsem zmáknul větší tvrďáky,“ ozývá se mi v uchu a Achim pouští moje vlasy.

Achim, tak se onen šlachovitý týpek jmenuje, mi byl představen těsně po mém příjezdu na Ostrov. V tu chvíli jsem netušil, že ho teď budu tak nenávidět a toužit nacpat mu čuráka do krku. Nejraději bych ho udusil kvanty útočné mrdky, kterou ve mně provokuje dál a dál.

Už jsme tu takhle možná skoro hodinu. A přestože se snaží nepolevovat v roli mučitele, je poznat, že už mu taky docházejí trpělivost i síly:

„Já to z tebe dostanu. Málo kterej projde, ty hajzle!“ K čemuž přidává švihnutí bičem, zmáčnutí mých koulí a kratičce mi rychle masíruje kládu.

Jenomže v tuhle chvíli nezůstává jenom u něžností. Vzápětí cítím nesnesitelné pálení a štiplavou bolest na zádech, a to všude tam, kde už musím mít otevřené šlince. Překrývá je čerstvá rána bičem, po které slyším Achimovo:

„Solit se musí, sůl je důležitá pro lidský organizmus.“ Po čemž následují nové štípance hluboko pod kůží mých zad.

Ptáte se, co se to ze mě snaží vymlátit? Tak já vám to prozradím. Stejně si Achim dopřává další z mnoha oddechovek, aby mi trochu klesl macek i hladina mrdky, a on tak mohl za chvíli zase pokračovat.

Snaží se mě všemožně přinutit, abych mu vyzradil tajný kód. Patnáctimístnou kombinaci, kterou jsem se musel nazpaměť naučit na začátku téhle zkoušky a správně bych ji měl na konci říct jenom svému velícímu důstojníkovi.

Veliteli tajné bezpečnostní jednotky, která na Ostrově bude potlačovat zárodky kriminality. V posledních letech se totiž i tady začaly objevovat pokusy o prodej tvrdých drog, obchod s kluky v šedé zóně, a dokonce i násilí páchané na turistech, kteří si na Ostrov přijedou s místními samečky zadovádět. Proto se Ostrovní obecný policejní sbor rozrůstá o útvar tvořený speciálně vycvičnenými a hlavně odolnými jedinci, kteří i v případě mučení dokážou vydržet. Nábor se provádí mimo Ostrov, aby jejich identita byla utajena a znaly ji jenom ostrovní desítky, případně minimální okruh zaměstnanců velitelství. Oslovováni jsou zejména příslušníci speciálních vojenských jednotek, ale také členové záchranářských sborů se speciálním výcvikem.

A právě mezi takové patřím já. Jmenuju se Tark Hölvei a jsem policejní poručík.

Kdysi jsem se v rámci jednoho z mnoha zátahů na drogový gang dostal do situace, v níž jsem si kejhák mohl zachránit jenom tím, že jsem si palce na rukou vykloubil tak, až se mi obě dlaně povedlo vytánout z podobných pout, která na nich mám nyní. Bolelo to sice jako sviňě, ale život máme jenom jeden a občas se při jeho obraně holt musí i něco obětovat.

V tenhle okamžik mi to i pomůže aspoň chvíli nemyslet na vyprazdňování varlat.

Achim asi nic netuší. Dá se předpokládat, že jako u většiny rekrutů očekává jejich bytostné soustředění se na utajení kódu. Odvetu mu tady předvede asi málokdo.

A přesně tomu odpovídá jeho aktuální výraz. Vyprostit nohy ze speciálních držáků je s uvolněnýma rukama už hračka, a tak teď stojíme naproti sobě, tváří v tvář. V té jeho se v krátkém sledu odehrává pouze zmatek. Nejdřív se kření, pak kulí oči, ale nyní jen tupě zírá. Za oněch pár sekund, ve kterých se to celé odehrává, mi ani neklesá ohon.

Achim na sobě nemá vůbec nic, protože součástí mučení je i nelidské vedro, které je v místnosti udržováno. I jeho nářadí je v pohotovostním režimu, schopné rovnou útočit. Všechno na jeho těle je přesně takové, jak se mi to líbí. A tak skutečnost, že je o hlavu menší, ho bleskurychle staví do pasivní role.  

Kouzlo momentu překvapení zůstává na mé straně a mě ovládá už zase jenom touha po vysemenění.

Speciální výcvik mi umožňuje dostat ho synchronizovanou sestavou chvatů do polohy, v níž by každý jemu podobný kluk měl v přítomnosti aktivního samce být.

Neklade skoro žádný odpor, a tak snadno a rychle končí obličejem k zemi. Chroptí, supí a snaží se zhluboka dýchat. Rudne, přeci jen v něm nějaká ta nasranost vře.

Držím ho za temeno, levou ruku mu kroutím nad lopatky a koleny roztahuju jeho stehna. On se pravačkou zapírá o hladký beton a s křečovitě zaťatými prsty prožívá bolest, která mu projíždí tělem.

Svíjí se. Zadek odtahuje, ale marně. Je hrozný hic, on je perfektně rozpálený a to mi na ohonu dělá náramně dobře. Hodlám si tuhle jízdu vychutnat až do konce. Nepovolím, nevytáhnu ho a nepřestanu přirážet, dokud se mi neuleví.

Ještě pár zásunů. Několik agresivnějších přírazů. Jeho snědou hebkou kůži mám pevně obepnutou kolem ocasu a cítím každý stah i slastné zapulzování.

Achim ječí. Hlavu mu tlačím ještě silněji k zemi a rvu mu všechnu svoji mužskou dominanci dovnitř. 

Mrdka mu teče ze zadku a to jsem ještě neskončil s ládováním. Přiráží a vymasírovává ze mě další a další nálože žhavé šťávy. Ta jeho odkapává v menších cákancích na podlahu.

„Bravo, Tarku! To se tady ještě nikomu nepovedlo,“ ozývá se mi najednou za zády. Otáčím jenom hlavu a nepřestávám dávkovat do Achima.

Ve dveřích stojí vysoký štíhlý svalnatý běloch, ostříhaný na ježka. Znám ho. Byl ve druhé komisi, před kterou mě rovnou bez pohovoru poslala ta první. On se zasloužil o můj nástupní status sedm s vyhlídkou na osmičku. 

„Pane, Q7XJP66JPS9S2BP, pane!“ křičím si přes levé rameno, aniž bych pustil Achima nebo z něho vytáhnul péro. Tak zněl rozkaz – při první příležitosti odříkat tajnou šifru pokud možno jenom veliteli Henrymu.

„Další zásah,“ řehtá se ve dveřích.

„Pane, díky, pane!“

„Až tady skončíte, přijď za mnou!“ pokračuje stroze, otáčí se na podpadku a mizí na chodbě.

„Tobě se to nepovedlo,“ šeptám Achimovi do ucha. Pravou rukou nahmatávám jeho varlata a vší silou mačkám. Souběžně mu naposledy rvu svýho ptáka hluboko do střev, „to máš za tu sůl, ty šmejde!“     

Vytahuju z něho nářadí, které si pucuju o jemnou hispánskou prdelku, a nechávám ho ležet na podlaze, kde se svíjí v křečích.

„Perfektní akce,“ povídá ježour, jen co jsem vstoupil k němu do kanceláře. Vítá mě u jejích dveří a pravou dlaní mi z koulí a poloztopořeného ohonu stírá zbytky semene. Cestou za stůl je ochutnává a po dosednutí na koženou židli povídá:

„Skvělej matroš. My dva si budeme určitě rozumnět.“ Hned na to mi po naleštěné desce stolu přisunuje náramkové hodinky, a aniž bych stihnul poděkovat za všechny ty pochvaly, pokračuje:

„Mají titanovej strojek a spešl čip se zvláštníma funkcema. Tím jediným se odlišujeme od ostatních pinďourů. Musíš zůstat stejně ušlechtilej, pevnej a věrnej jako ten kov, ze kterýho jsou vyrobený.“ A jen tak jakoby náhodou na jejich displeji aktivuje info z čipu, který mi dopodrobna hlásí, s kým že to jako mám tu čest.

Přiznávám, funguje to. V klacku mi škube, znova trochu tvrdne a na stehno se mi lepí směs veškerého vzrušení, které prožívám. „Pane, díky a provedu, pane!“

Na víc se nezmáhám. Je to krásný charizmatický chlap. Přesně takový, jakého bych chtěl, aby mě učil, vedl a zasvěcoval do všeho, co k životu na Ostrově patří.

Výraz jeho tváře jasně prozrazuje, že to poznal. Tomu odpovídá i další povel, který dostávám:

„Pod stůl!“

Sice mě po Achimově útoku bolí snad úplně všechno, ale devítce se odporovat nesmí a téhle ani nedá.

Henry se na židli zasouvá do pololehu, abych se mohl plně věnovat tomu, co mi jeho vzedmutý poklopec nabízí. Zip na jeho maskáčích nejde kvůli napružení skoro rozepnout. Osvobozuju velitelské mužství ze sevření kalhot, které stahuju až na vypracovaná lýtka. Dlaněmi hladím svalnatá stehna. Ta se roztahují a já si vychutnávám pohled na dokonale tvarovaná varlata a perfektně vymodelovaného macka. Jeho lesknoucí se žalud prozrazuje, že si velitel moji akci s Achimem užil a na tohle setkání se už delší dobu těší. Levačkou mu začínám jemně masírovat koule, což způsobuje další výrony jeho touhy. Ochutnávám je špičkou jazyka, který pomalu posunuju dolů po celé délce pevného a plně ztopořeného čůráka. Pulzuje a krásně voní. Chuť oficírské kůže vyvolává pnutí ve všech mých žlázách. Začínám se potit vzrušením a na stehnech cítím kapky své vlastní předmrdky.

Nepřestávám se věnovat varlatům. Ptáka mu pusou krouživě pomalu polykám celého a on mě odměňuje přívalem teplých výronů a mocným škubnutím, které mě povzbuzuje k intenzivní kuřbě.

Chlapák za stolem se lokty zapírá o pracovní desku a pánví přiráží pod ní. Zatíná stehna, třísla i zadek, jak se snaží být co nejblíž a co nejaktivněji mojí puse, jazyku i hrdlu.

Skoro to ani nevnímám. Jen si užívám tu slast pramenící z živočišné rozkoše nadrženého samce. Moje vlastní se už hlásí o slovo a já posílám provazce mrdky na velitelovy boty. On tam nahoře začíná slastně chroptět, hlasitě vzdychat a nadzvedávat se s oporou stolu tak, že mi mrdáka rve do krku hlouběji a hlouběji, až mě skoro dusí prvním cákancem, který mi posílá na mandle.

„Fuck! Fuck!“ přidává Henry k těm dalším.

A já polykám a polykám… Všechno, co stačím. Nepřestává mi plnit pusu, až z ní většina semene už teče ven. Pomocí rtů mu roztírám žhavé výrony po ohonu až ke koulím a vychutnávám si mocné záškuby, kterými si jeho dokonalý klacek ulevuje od zbytkového napětí.

Ani se neobťěžuje natáhnout si gatě a opět se ujímá role velitele:

„Vedle je můj asistent Lukas. Ten ti vysvětlí a dá všechno ostatní.“

„Pane, dovolte mi odejít, pane!“ hulákám ode dveří, přesně tak, jak nás to kdysi učili na kadetce.

„Odchod! Ale nedjřív směrem na ošetřovnu, ta záda to potřebujou.“

Čelem vzad provádím tak rychle, až mi z ocasu odlétávají zbytky toho, co jsem nevycákal pod pracovní stůl velitele Henryho.

Na rozšlehaná záda jsem úplně zapomněl, ale jak se o nich zmínil, velice rychle se sama připomněla.

Mizím na chodbu před jeho kanceláří, která sousedí s tou Lukasovou. Dle rozkazu si to ale poklusem štráduju na její konec, kde jsou široké dveře s velkým červeným křížem uprostřed. Můj zkrvavený problém se dá vyřešit pomocí dezinfekce a několika proužků nanonáplastí, takže už nic nebrání tomu, abych volně vyrazil vstříc Ostrovnímu životu.

Ten můj začíná v kanceláři velitelova asistenta. Pro jistotu hned v jejích otevřených dveřích zkouším nejdůležitější funci mých nových hodinek:

Lukas Valver, 21 let, status 4, výhradně pasivní…

Dalšími informacemi se už nezdržuju, zavírám za sebou a přistupuju přímo k jeho stolu, za kterým sedí a civí na mě.

„Ahoj. Já jsem Tar…“

„Já vím přesně, kdo jsi, a ještě dychtivěji, co dokážeš,“ nenechává mě ani řádně se představit.

„Tomu nerozumím?“

Hezounek jen lehce rukou naznačuje, abych se podíval do rohu ke stropu.

Tam visí monitor, na němž je vidět, co se děje v podobné místnosti, jakou jsem ještě před půl hodinou sdílel s Achimem.

„Oni to vysílají veřejně?!“ nedokážu zakrýt rozhořčení, teď už s pohledem na Lukase.

„To nemůžou! Musejí chránit vaši agentí identitu.“

„No, a co je teda potom tohle?!“ rozčileně mávám rukou směrem k televizi.

„To je VIP kanál. Mají k němu přístup snad jenom desítky. Ti jsou jediní oprávnění osobně znát všechny členy speciální jednotky i to, co dokážete.“ Hihňá se u toho jak holka.

A to mě dráždí:

„Ale ty nemáš odpovídající status a čučíš na to taky!“

„Já vloni vyhrál mistrák a jednou z cen byly kredity na tenhle kanál. Tak si ho užívám, jak to jen jde.“

„Mistrák? Čeho mistrák?!“

„Dělám závodně výstřik do dálky s asistencí.“

„S asistencí…?“ nejsem schopný udržet smích.

„Jo. Můžeme klidně trénovat spolu. Rád ti ukážu, co taková asistence při cákání do dálky obnáší.“

„Nebuď drzej!“

„To bych si nedovolil, samče. Naopak. Máš můj obdiv a úctu za to, jak jsi zametl s tím parchantem Achimem.“

„To byla hračka. Dokážu toho mnohem víc.“

„Nepochybuju a rád to pošlu dál. Každý večer chodíme s partou do baru na pláž. Je to kousek od naší čtvrti. Přidej se! Budou všichni nadšení,“ šibalsky po mně hází obočím.

„Když jsme u toho seznamování se, máš mi všechno říct, ukázat a ubytovat mě.“

„Jasně, borče, už na tom makám…“

V rychlém sledu mi Luky vrací všechny moje svršky, které jsem musel kompletně odevzdat před vstupem do Achimovy mučírny, a už oblečeného mě poučuje o všem podstatném i nepodstatném, dává mi klíče od mého domku, který je v jedné z luxusních čvrtí na pobřeží, a oznamuje mi, že sadu parádních uniforem mi nechá doručit už tam, a to dnes odpoledne. Přihazuje fórek, že ty jsou určeny výhradně a jenom na oficiální setkání a přehlídky na velitelství, protože jinak se budu ve službě i v civilu po Ostrově pohybovat coby ajťák, a že večer na pláž si nemám oblékat nic. 

***

Na Sunset View, tak se moje nová domovská vilová čvrť jmenuje, přijíždím jedním ze suprových Ostrovních taxíků. Okamžitě jsem v nich našel zalíbení.

A bez rozmyslu bych se dokázal zamilovat i do jeho řidiče. Zatím ještě nedokážu s chladným rozkrokem odolávat zdejším vstřícným krásám a pohled kamkoliv, kam se podívám, mi s klackem pokaždé dost zacvičí.

Sunset View je magické místo plné malých přízemních domků, obklopených úhlednými zahrádkami, které jsou pospojované širokými ulicemi lemovanými vzrostlými palmami. Vyhlídka na západ slunce je neméně okouzlující. Vidím ho přímo z terasy, na kterou koukám přes prosklenou stěnu rovnou z postele.

Na prostorné letiště rozhazuju obsah svého miniaturního kufru a vybírám, co bych tak na sebe hodil, abych Lukase a jeho kámoše co nejvíc ohromil. Zatím tady toho moc nemám. Při náboru mi bylo řečeno, že mám sbalit jen to nejnutnější a že zbytek potřeb si obstarám tady na Ostrově.

Je rozhodnuto, jdu topless. Viditelná zranění na zádech dodají mé image drsňáka ten správný rozměr. Oblékám proto jenom svoje nejoblíbenější koupací kraťasy, které jsem prostě nemohl opustit. Prožili jsme spolu hodně výstřiků a nejenom těch mých. Naboso obouvám sandále a vyrážím směr pláž, která je jen pár desítek metrů od mého bungalovu.

***

Vynikající večeře, vychlazené pivko a pak už jenom nespoutaná zábava plná hlasité muziky, osvěžujících drinků a spousty krásných polo- i úplně nahých kluků. No prostě ráj.

Lukyho smečka nemá chybu. Nejednou mám ztopořeno i zvlhčeno. Kluci přesně ví, kam sáhnout a co zašeptat, aby chlapa vyrajcovali. Jsem pro ně lákavou sexuální trofejí a potenciálním zdrojem velkého počtu kreditů.

Podle rozpisu služeb, který jsem od Lukase ještě na velitelství dostal, mám skoro týden volno, abych se zabydlel a hlavně vyhojil. Nic tedy nebrání bujaré zábavě, kterou můžu klidně i několik dní dospávat.

A přesně podle toho se taky všichni chováme. Několikrát bych se málem vycákal rovnou na místě, ale zatím si ve svém postavení ještě nejsem úplně jistý. Doposud jsem pořád mentálně sešněrovaný kontinentálním ostychem a netroufám si jen tak veřejně vyzvat kluka k sexu, ať je sebekrásnější a já sebenadrženější. 

A protože ze mě semeno vytéká už téměř samovolně, musím pohonit. Rád bych ale v soukromí. Kluci žadoní, otírají se o mě a přemlouvají k dalším panákům. Zejména jeden rozkošný černoušek, něco kolem devatenácti let, je k sežrání. Na jemně vypracovaném bříšku má ještě zaschlé cákance od minulého výstřiku, který si dopřál hnedle u protějšího sezení s dalším podobným týpkem. Očividně ale nemá pořád dost. V klacku mi už pořádně hučí, v podbřišku mám stádo slonů a koule v jednom ohni.

„Jen si na chvilu odskočím někam do soukromí vylít koule a vrátím se,“ beží mi hlavou, protože se mi ještě nechce nadobro opouštět tuhle parádu.

V dálce na pláži, kam dopadají zbytky veřejného osvětlení, vidím neobvyklý shluk palem. Naklánějí se nad hladinu a za nimi už je pouze tma, občas rozčísnutá jenom světlou pěnou vezoucí se na hřbetu některé ze zatoulaných mořských vlnek. Tam nebudu na očích a v klidu se vycákám. Na podobný exhibicionismus, jaký extra kvůli mně před chvilkou předvedl můj černoušek, zatím ještě nemám dostatečně natankováno. I když popravdě řečeno, nejradši bych ho rovnou na místě mrdkou zkropil od hlavy až ke kolenům a ještě by mi zbylo, aby i trochu polknul.

S výmluvou, že si jdu trochu vyvětrat hlavu, zatíženou příjezdovou únavou, a nechat na chvilku odpočinout rozřezaným zádům, se vydávám pískem k palmám.

„Půjdu s tebou,“ chytá mě tmavá ruka.

„Já…“

„Žádné výmluvy!“ nenechává mě ani doříct a rovnou mi rve do pusy hbitý jazýček. Šikovnější jsem tam snad ještě neměl a o to víc se mi kraťasy začínají párat u zipu. Oplácím mu žhavé polibky a pravačkou zajíždím zezadu pod plavky. Bříškem prostředníčku jemně masíruju hebkou kůžičku kolem konečníku a levačkou se věnuju jeho tvrdým bradavkám.   

Ani jsem ho neprolustroval hodinkami. Nevím, jak se jmenuje ani jaký má status. Naše napružená mužství nám říkají vše potřebné.

Sténá. Prohýbá se a špulí zadek, aby byl mému dobývačnému prstu blíž a co nejvíc nápomocný. Tiskne prsa na ta má a já cítím jeho mladický žár. Mezi nohama hořím a už se nehodlám dál krotit:

„Tak pojď!“ táhnu ho do vyhlídnutého zákoutí.

Padáme do potemnělého písku a on ze mě vášnivě stahuje kraťasy. Můj rozrajcovaný čůrák si celý nedočkavě cpe do pusy a trénovaným jazykem hladí, laská a mazlí se s ním jako by nemělo být žádné zítra.

Neobyčejná blaženost mi projíždí celým tělem. Ohon mám jako v termálních lázních a obsluha se se vší vervou snaží o jeho maximální a totální uspokojení. K němu nebude dlouhá cesta. Slastné hlasité vzdechy mi samovolně vycházejí z úst a přecházejí v mrduchtivé mručení.

Pravačkou se bokem natahuju po jeho plavkách. V pološeru na nich nahmatávám prakticky elastickou kapsičku s ukryvou tubičkou gelu.

V ten okamžik to ale všechno končí. Přes několik krajních listů jedné z palem se míhá nepatrný stín. Tohle znám.

„Schovej se pod kmeny!“ důrazně šeptám kolouškovi přímo do ucha.

Tady by nikdo neměl mít důvod k nepozorovanému pokusu o přiblížení. Všichni ostatní jsou tak rozjaření, že by si o cokoliv řekli hodně nahlas. Musí to být někdo s nekalými úmysly.

Na kraťoučko aktivuju displej hodinek. Mohl by mi pomoct detekovat počet vetřelců. Jsou dva. Mají ale blokované vysílání jejich čipů, proto netuším, o koho jde. Hodinky zase rychle vypínám, aby mě jejich podsvícení dál neprozrazovalo.   

Další náznak pohybu mě navádí hlouběji do pásu hustého křoví, který chrání naši vilkovou čtvrť od oceánských větrů.

Jsou tu někde dva. Bůh ví, co jsou zač a jaký k tomu mají důvod. A to mě baví. Bojovky v kadetce mě vždycky dokázaly taky pěkně rozhicovat. Zapomínám na černouška, nadrženost i bolavá záda a pomalinku zlehka našlapuju skrz keře. Během výsadkových tréninků a posléze i na misích jsem se naučil, jak všechny smysly nastavit na i ty nejneznatelnější nepřítelovy indikátory.

Tělesnou vůni jednoho z nich cítím nalevo. Čeká na vhodný okamžik, ale já jsem rychlejší. Pravačkou po něm sahám a vytrhávám mu chomáč vlasů. Jeho řev vyvolává zběsilý útok druhého, který mi jde škrtícím lankem po krku. I proti tomuhle existuje efektivní obrana. S heknutím dopadá na zem k mým nohám, potom co jsem si ho přehodil přes hlavu.

„Zkus borgenda, ať se s ním nemusíme tahat do vody jako s broolem!“ huláká zespoda na kumpána.

Ten na mě skáče a s čímsi v ruce mi jde po levém spánku. Ve spleti větví, listí a všudypřítomné tmy nejsem schopný rozpoznat, co má za zbraň.     

Mám toho dost. Už mě přestávají bavit. Útočného batohu se zbavuju prudkým pádem, po kterém díky mé váze ztrácí dech. Ležící zmetek se mezi tím staví přímo přede mě a já cítím vpich do břicha. Instinkt mi velí, chytit ruku se stříkačkou a vší silou zabránit tomu, aby ji do mě vyprázdnil. Daří se mi to. Jeho jekot se rozléhá pobřežím, asi jsem mu nějaký ten prstík i zlomil. Stejně tak úspěšný jsem i s úderem Heiko-cuki na jeho hrudník, který má stejný efekt jako u toho prvního šmejda.

Oba hekají, snaží se popadnout dech a rychle zmizet. Jindy bych neměl problém uštědřit jim ještě nějaké to hezké zranění na památku, ale něco z injekce se mi asi přece jenom dostalo do oběhu. Začínám cítit malátnost. Proto jen pro vytvoření dojmu udržuju bojové postavení a s úlevou sleduju, jak se jejich siluety vysíleně ztrácejí v temnotě. 

Hodinky se mi rozsvěcejí a na displeji se objevuje žádost od jakéhosi Davida Ko, který má status 5 a rád by se mnou zasexoval.

„Chytrej kluk,“ pochvaluju si sám pro sebe. To se mě pomocí čipu snaží najít můj černoušek. Aktivuje mi hodinky, které se při přijetí takové žádosti rozsvítí.

„Tady jsem,“ posílám mu hlasové souřadnice. Musí být někde poblíž.

„Dobrý? Jsi v pohodě?“ vyděšeně šeptá, „co to bylo za řev?! Něco takového jsem tady na Ostrově ještě nezažil.“

„To nic, neboj! Jen páreček divokých prasat.“

„Pán je vtipálek,“ usmívá se. Prozrazují to jeho zářící skvostně bíle zuby. Je znát, že už se po mém vtípku uklidnil. Beru ho proto kolem ramen:

„Hele, brouku, dneska z toho už nic nebude, jsem trochu mimo. Ale doprovoď mě a uvidíš, kde přespávám, abys mohl občas se mnou,“ radši se sichruju, kdyby to se mnou po cestě seklo. Je dobré mít někoho u sebe. Netuším, co mi to ten šmejd vpíchnul.

„Nejsem žádnej brouk! Ale David. Kámoši mi říkají Dako. Tak můžeš taky.“

„Dík. Já jsem…“

„Blbý jméno,“ zase mi skáče do řeči, „budu ti říkat Toro. Budeš můj bejček.“

Je u toho rozkošný takovým způsobem, že by se mi znova postavil. To už jsme ale u mého domku a na mě leze spíš nezvladatelná únava.

„Zítra večer se místo na pláži ukaž tady! Udělám něco k jídlu,“ loučím se s ním ze vchodu.

„Už se těším, Toro. Dobrou!“ slyším ještě zpoza dovírajících se dveří, potom padám a usínám na podlaze za nima.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (27 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (28 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoTark Hölvei
Věk29
Ostrovan

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #6 díkyTark 2019-11-14 10:01
Moc děkuju za vyjádřenou podporu. Jak jsem se vypořádal s případem Achim, se brzy dočtete, hlášení je už v redakci. Snad se bude líbit.
Citovat
+3 #5 Odp.: Bolest Achimova – počátekgayděvka 2019-11-12 10:09
Jsem rád stejně jako zmetek jeden zmetkový :lol: Za tenhle týden se tu objevilo tolik pěkných povídek jak už dlouho né za celý měsíc. Jen tak dál i ty Tarku. :D a dík
Citovat
+4 #4 kládaadabivoj 2019-11-10 09:48
pěkný pokračuj
Citovat
+3 #3 Naprostá paráda!Nadšený 2019-11-10 08:21
Osvěžující. Originální. Skvěle napsaný!
Citovat
+1 #2 Odp.: Bolest Achimova – počátekAlianor 2019-11-09 19:55
Cituji zmetek:
Ostrov se probudil - a sakra dobře. ;-)

Pravda :-) tohle bude ještě hodně zajímavé 8)
Citovat
+4 #1 Odp.: Bolest Achimova – počátekzmetek 2019-11-09 18:59
Ostrov se probudil - a sakra dobře. ;-)
Citovat