• Tark
Stylklasika
Datum publikace16. 11. 2019
Počet zobrazení792×
Hodnocení4.75
Počet komentářů1

Probouzí mě slastná vůně. Cítím kluka.

Jsem sice rozlámaný, nevyspalý, celý rozbolavělý, hlava mně třeští jak střep a žaludek mám na vodě, ale tohle rozpoznat dokážu – jsem úplně nahý a Dako se mi tulí do podpaží. Na sobě nemá vůbec nic a nádherně voní. Není nic rajcovnějšího než mladý sameček po ránu.

Zatím spí. Rty má přitisknuté ke kůži na mém prsním svalu, pravděpodobně přesně tam před usnutím skončil. Moji levačku má přehozenou přes sebe a tou svojí mi podebírá koule. Ze spleti našich těl mi trčí ohon a ten jeho se decentně nadzvednutý tlačí na moje levé stehno.

Zatím neřeším, jak jsme se sem dostali, a jen si užívám ten nebeský rajc. Vnímám jeho teplo i zpomalený dech a začínám být čím dál tím víc nadržený. Nezvladatelná touha cákat mi škube čůrákem. Asi se mi zrychluje tep i dech, protože černoušek mi začíná olizovat bradavku. Probouzí se se stejným chtíčem jako já.

Lehce mě kouše do pokožky i do bradavky a dráždí ji jazykem. Ze štěrbinky se mi tlačí první kapky předmrdky. On mi přestává jemně masírovat koule a přesouvá dlaň na můj žalud, po kterém všechnu tu vlhkou touhu roztírá, a tím mě ještě víc dráždí, pruží a burcuje k šukání.

Divoce ho líbám. Hluboko do úst mu pronikám jazykem a vychutnávám si ten jeho i rozkošné vzdychání, kterým mě dál rozpaluje.

Bez jakéhokoliv popudu se zvedá, sedá si mi na podbřišek, upřeně spojuje naše očí a můj tvrdý ohon masíruje zadečkem. Těmi správnými pohyby navozuje příslib zásunu a vášnivého mrdání. Hladím ho po lehce vyrýsovaných prsíčkách, sjíždím mu na bříško a končím u jeho péra, které se mi tře o břicho. Mazlím se s ním, až se mi na kůži začíná roztírat Dakova teplá předmrdka a on začíná sténat hlasitěji a hlasitěji. Zapírá se o mé prsní svaly a zuřivě je hladí, jako by už v životě nechtěl usínat nikde jinde a tímhle si je přivlastňoval.

Pravačkou ho chytám za temeno, přitahuju si jeho pusu k té své a vykusuju ho tak, až mě bolí rty. Oplácí mi to a rukou nahmatává mého čůráka.

„Škrábeš,“ šeptá mi do ucha, jen co se vymanil se spárů mých žhavých polibků, „změníme rytmus, bejčku!“

Díru už má celou zmáčenou mým touhyplným mazadlem. Přesto nabírá trochu gelu z tuby, kterou obratně vytáhnul z kapsičky jeho pohozených plavek, a prsty s ním si lehce otírá o špičku mého ohonu. A už si jenom obřadně nasedá. Na chvilku se zastavuje, propíná se v zádech, zavírá oči a s obličejem stočeným ke stropu si přivyká.

Netrvá mu to dlouho. Další mohutný výron předmrdky ze mě vyždímává dosednutím. Cpe si můj ohon hluboko do sebe a vrtí u toho prdelkou. Sedí mi na koulích a chce z nich dostat víc. Očima se už zase upřeně vpíjí do těch mých a jiskří mu v nich. Popadám ho za boky a narážím si ho na ptáka, až mi koule plácají o heboučkou kůži na jeho půlkách.

Dako přesně ví, jak uspokojit chlapa. Varlata mám napěchovaná rozžhavenou šťávou, která je v nich připravená už od večera jenom pro něho. Další zásun, zasténání, zarytí jeho nehtů do mých prsou a už na mě jde cákání. Lehce se nadzvedává a já mu rvu stříkající hadici v divokých přírazech hluboko dovnitř. Hekám, až chvílemi nemůžu popadnout dech. Mám v sobě tolik nábojů, že je ani všechny nevystřílím.

V očích se mu objevují slzy, ale drží. Občas si i opatrným pohybem řekne o drsnější dávku, a tak ji dostává. Cítím, jak z něho moje mrdka už vytéká ven, a já mu ji rozšlehávám po zadku, odkud nám odkapává na stehna. Ta jeho mi v dlouhých táhlých provazcích přistává na břiše. Po něm ji roztírá, jak se o mě nepřestává opatrně třít. Jeho pružné tělíčko stále žadoní o to, abych do něho pronikal, stříkal a aby nekončila rozkoš, kterou nám to oběma přináší. Hladí mě, občas se mi intenzivně zakusuje do rtů a pravačkou stočenou dozadu šátrá po mých koulích, aby z nich dál ždímal, co mu právem patří. Klacek mi pořád pulzuje a dopřává mu ještě pár posledních výronů mrdky i blaha.

Smetanová čokoládovost jeho kůže se mi tiskne na prsa, stejně jako voňavé semeno, které na mě vystříkal. Rozkoš sama o sobě.

„Tak co, divochu, ulevilo se ti?“ povídá tiše a pusinkuje u toho mé bradavky, aniž by se mi podíval do tváře.

„Ještě ne.“

Teprve teď se mi vyjukaně dívá přímo do zornic:

„To myslíš vážně?!“

„Jasně. Večer jsi mě rozhicoval tak, že to pouhá jedna jízda nezchladí.“

„Ty nemáš hlad?“ ptá se udiveně a nazvedává se, až je z něho celý můj stále napružený klacek úplně venku. Trochu mrdky z něj díky tomuhle pohybu vytéká a Dako mi ji roztírá po žaludu. Dráždí to tak moc, až musím jeho dlaň chytit a zabránit další masáži:

„Neprovokuj! Nebo…“

„Nebo co? Bejčku!“ Nepřestává být rozkošným nespoutaným mladíkem bez zábran, který se nebojí motivovat samce k akci.

A to je pro mě příliš lákavá kořist. „To radši nechtěj vědět!“ Beru ho do náruče, lepím se mu na rty, prohazuju naše pozice a pomalu ho pokládám zády na podlahu. A v tom se mi až zastavuje mozek. Začínám vnímat nástup jedné z mých slabin – majetnických sklonů. Přestávám ho líbat a odtahuju se.

A teprve teď, když jsem nad ním a on leží těsně u vstupních dveří mého domku, mi to dochází:

„Proboha! Kde ses tady vlastně vzal?!“

On se šklebí, chichotá a nepřestává laškovat ani provokovat:

„To bys rád věděl, viď? Ale já svoje kouzla prozrazuju jen za pořádné ošukání.“ Tváří se sebejistě a bezpečně. Ještě nepoznal, co jsem zač.

Popadám ho v pase, zvedám, přehazuju si ho přes rameno a odnáším do koupelny. Cestou mi tvrdne nářadí a nalévají se koule.

„Jejda!“ slyším zespoda a už jen cítím, jak mi olizuje čůráka. Slízává z něho zbytky mrdky. Hlavou dolů mu to jde snad ještě líp. Jsem opět vyrajcovaný na maximum a připravený vysemenit se podruhé. Pobyt na Ostrově ve mně probouzí energii, o které jsem si myslel, že už je dávnou minulostí.

Zavírám za námi sprchový box a tisknu kolouška břichem na stěnu. Lehám na něho celou vahou a nechávám ho vychutnat si tlak veškerého mého mužství. Pouštím horkou vodu a na ruce si nanáším mýdlo, které po nás obou pomalu roztírám. Dávám si záležet, abych Daka pravidelně a dráždivě hladil všude tam, kde se mu to líbí nejvíc.

„Jo, jo, zmrdej mě, prosím! Vyšukej mi mozek z hlavy!“ škemrá s obličejem namáčknutým na obkladačky.

Mám ho přesně v tom rozpoložení, do jakého jsem ho chtěl dostat od včerejšího večera. Můžu si s ním dělat, co chci a jak chci. Bude mi vděčný za cokoliv, za každou kapičku mrdky, kterou mu věnuju i kterou z něho dostanu.

Sprcháč se plní párou, jeho stěny se mlží a objevují se na nich stopy po kolouškových prstech, kterými se zapírá. Už ho to nebolí, zvyknul si, a jen si pomlsává na slasti, kterou mu dopřává můj ohon. Namazáno máme z předchozí jízdy, tak si tuhle můžeme užít naplno od jejího začátku. Zasouvám rovnou do hloubky, naplno, až po koule. Dako vzdychá, špulí prdelku a snaží se s ní být co nejblíž mým tříslům. Pravačkou ho držím za bříško a druhou rukou mu dělám dobře v rozkroku. Je vzrušený. I přes teplou tekoucí vodu cítím mezi prsty jeho mazlavé roztoužené výrony. Dráždím ho čím dál tím silněji. Zanedlouho mě překvapuje, musel být nadrženější než já, jen párkrát jsem do něho zarazil ptáka a on už mi cáká do ruky přívaly rozpáleného mladičkého semene. To mě burcuje. Řvu slastí, až se sprcháč otřásá, a láduju do něho cákance stále ještě roztouženého chlapa. Až s posledním z nich se konečně dostavuje jakási úleva a pocit vyprázdněných koulí.

Nepřestávám ho hladit. Nemůžu se nabažit. Dako je nádherný černošský sameček. Mydlím ho, oplachuju a nejenom očima se pasu na jeho kráse. Nebrání se mému servisu, jen pohledem chvílemi ucukává tomu mému:

„Potřetí už ne, Toro!“

„Neboj! To bych ani já nedal.“ Sprchu opouštím s plácnutím po jeho zadku. A to i proto, že se po odeznívající testosteronové explozi opět ozývají podrápaná záda i celková únava, kterou jsem nabral během uplynulého večera.

Můžu asi být rád, že jsem včerejšek vůbec ustál.

Ale ustál, a o to víc jsem přesvědčený, že sem patřím a že přesně tahle práce a život na Ostrově jsou pro mě tím pravým, co jsem celý dosavadní život marně hledal.

U společné snídaně můžu trochu zrelaxovat a zároveň se dozvídám, jak a proč se Dako večer vkradl za mnou do mého domku.

Měl o mě strach. Nelíbila se mu moje opilost, kterou považoval za podivnou. A protože ví, že všechny domky v téhle čtvrti mají tajnou pojistku proti zabouchnutým dveřím, neváhal vstoupit, svléknout sebe i mě a usnout mi v náručí.

Jediné, co potřebuje dořešit, je problém s hodinkami a žádostí, kterou mi večer poslal. Správně na ni s jeho statusem nemá nárok, ale bál se o mě tak moc.

„To neřeš! Zařídím,“ uklidňuju ho.

„Budeš z toho mít akorát průšvih,“ brblá si do hrnku s kafem.

„Tak to ještě nevíš, co všechno ajťák dokáže.“

„Je pravda, že takovýho, jako jsi ty, jsem ještě nepotkal.“

„Tak vidíš. V klidu se dosnídej, pak zabouchni a večer se ukaž! Teda jestli budeš mít čas a chuť?“ Zvedám se od stolu, protože už mě pod mým policajtským zadkem začíná pálit židle.

Každý incident totiž musíme hlásit. A přestože mám pár dnů volna, vydávám se Henrymu napráskat, co jsem večer zažil.

Na velitelství jdu pěšky. Dlouhá procházka v plném slunci, s čerstvým mořským větrem v zádech a pohled na spousty krásných usměvavých sousedů mi jenom prospějí.

To všechno mě nabíjí. I přes včerejší útok mám suprový pocit. Zatím ještě nikdy a nikde jsem necítil takovou vřelost a sounáležitost.

„Bože, ty ses teda zřídil,“ vítá mě další nálož vřelosti hned ve dveřích velitelovy kanceláře.

Ten se strnule, až skoro vyděšeně, zastavuje v pohybu, když se hned po pozdravu ptám, co je to borgend a brool. Musím u toho vypadat naivně, v některých slovíčkách z esperanta mám pořád ještě bordel. David ráno taky netušil, tak to hned sypu na Henryho.

„Kdes to slyšel?!“

„Pane, včera večer na pláži, pane.“

„Sakra, už se vykašli na ten vojenskej dril! Tady nejsi a nikdy nebudeš jako v armádě. Moje jednotka je sehranej rodinnej tým.“

„A… A…,“ leze ze mě neochotně. Před vysokými šaržemi jsem zatím nikdy moc uvolněný ani familierní být nedokázal.

„Be… Be…,“ kření se velitel, „blekotat taky nebudeme. Pro tebe jsem Henry, tak jako pro ostatní moje agenty.“

„Rozumím,“ vypadává ze mě úlevně. Další dávka přátelského přístupu, která mi dodává sebejistotu.

„To jsem rád. A teď mi prozraď, kdo včera večer na pláži řekl borgend a brool!“

Sedíme naproti sobě u stolu, já mu hezky po pořádku vyprávím o včerejším večeru a do nejmenšího detailu o všem, co jsem během něj zažil. Po chvilce ze šuplíku stolu vytahuje papírové desky, a jak dál popisuju průběh útoku, vyndává další.

Potom zase mluví on a já se dozvídám, že se o vznik speciální jednotky detektivů na Ostrově snaží už delší dobu. Dle předchozích kontinentálních zkušeností byl připravený, že dřív nebo později se i tady začnou objevovat ohniska organizovaného zločinu. Prosadit se mu to podařilo až s prvními náznaky podvodů s čipy a objevením několika dávek tvrdých drog. Nábor agentů probíhá už skoro rok a během téhle doby došlo u dvou vybraných adeptů k nehodám. Jedna z nich má za následek trvalé poškození vědomí a ta druhá rovnou smrt.

„Hanz Borgend,“ říká smutně a přistrkuje mi první desky, „suprovej kluk. Stejně jako ty měl výcvik výsadkáře a byl na misích. Zbožňoval jízdu na prkně. Našli jsme ho ležet pod U-rampou s otokem na spánku. Doteď se z kómatu nepobral.“ Do ruky bere druhé desky:

„Jack Brool. Bývalý mariňák. Miloval vodu a dost často se vytahoval, jak se umí perfektně a dlouho potápět. Až ho jednou vytáhli utopenýho zpod mola. Našli ho tam až ráno, protože párty, kterou si na molu noc před tím s klukama udělali, nikdo z nich neustál střízlivej. Ostatní nebyli ani za dva dny schopní říct, co se stalo. Tak byli zlískaní.“

„Takže myslíš, že…?“

„Potom, cos mi právě řekl, si ani nemůžu myslet nic jinýho.“

„Jenže to by znamenalo, že…“

„Jo! Že je to některej z nás. A to mě sere nejvíc.“

„Ale pořád to může být jenom náhoda. Opilci se najdou všude a vždycky.“

„To jo, ale tohle by byly dvě až moc velký náhody najednou. A tomu už nevěřím.“

„No jo. Já vlastně taky ne. Pokaždé to maskovali pravděpodobnou nehodou,“ přemítám nahlas.

„No vidíš, že to sedí. Akorát nás vůbec nic nenutilo dát ty dvě dohromady nebo v nich dokonce hledat něco víc. Karambolů se na Ostrově stanou mraky. Ale takhle, když se na tyhle dva mrknu optikou tvýho případu…,“ kroutí hlavou velitel.

„Rád pomůžu.“

„Nešaškuj! To je vážná věc.“

„Sorry, Henry. Já vím.“

„Dobrý, dobrý. Já jen, že svoje agenty vždycky beru jako vlastní krev, a když mi na ně někdo sáhne, tak se neznám a nedaruju mu to.“

Po téhle větě se musím usmívat jako měsíček nad hnojem, protože on na mě chvilku civí, pak ukládá desky zpátky do stolu a povídá:

„Teď si dej voraz, ale nepřestávej bejt ve střehu. Můžou zaútočit znova, i když teď by byli určitě opatrnější. V pondělí ráno tě tady chci mít v plný polní.“

„Provedu!“ salutuju a přibližuju se ke dveřím.

„Počkej! Jak žes to říkal? Vyškubnutý vlasy a možná zlomený prsty?“

„Jo.“

„A ty vlasy bys poznal?“

„To těžko, byla tma jak pytli. Ale byly delší, dobře se za ně chytlo.“

„Fajn. Rozhodím echo a uvidíme. Už padej a hezky se bav!“

Budova centrály se na širokou Ostrovní veřejnost tváří jako firma, která ze zbytku světa importuje výpočetní technologie a my uvnitř jsme všichni jenom obyčejní ajťáci.

Ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, odborníci na digitální svět se v ní najdou. A právě oni mi pomáhají rozšifrovat data, která se včera večer načetla do paměti mého čipu. Získávám díky tomu možnost poslat žádost o rande těm dvěma, co se na mě vrhli ve křoví. Kluci z helpdesku se rozčilují, že odanonymizovat jejich čipy bude oříšek. Přesto musejí, protože sama o sobě je taková nedovolená manipulace s čipem na Ostrově trestná a dotyčný si za ni vykoleduje snížení statusu minimálně o dva stupně.

Mně ale zatím bohatě stačí nalákat ty dva sráče na snadný úlovek. Ve zprávě, kterou jsem jim poslal, si hraju na naivku, co si myslí, že si s ním v tom křoví chtěli jenom brutálně zamrdat. A že jsem to jako až dnes pochopil a rád bych to odpoledne zrealizoval.

Domluveno, a tak jdu v klidu na oběd a po něm na krátký špacír po centru města.

Po procházce se vracím k našemu velitelství, na přední parkoviště dročkařů, které už znám. V jeho okolí je neustále celkem pěkný šrumec. A v té spoustě krásných kluků mi jeden padá do oka. Skoro dohola ostříhaný snědý boreček se širokými rameny a vypracovaným zadkem si to štráduje rovnou na stanoviště taxíků.

Vydávám se pomalu za ním a jakoby náhodou se oba ve stejný okamžik chytáme kliky jednoho z nich.

„Promiň!“ odtahuju ruku, „posluš si!“ A hraju si na kavalíra.

On se kření a nabízí mi společnou jízdu.

„Jak víš, kam jedu?“

„I kdybys neměl stejnou cestu jako já, přemluvil bych tě k ní,“ odpovídá celkem sebejistě.

A má pravdu. Za jízdy domlouváme, že cílem může klidně být i můj bungalov, protože on zase tak moc nespěchá. A je dokonce i mile překvapený, protože do naší vilkové čtvrti má stejně namířeno.

Po příjezdu na Sunset View ho táhnu rovnou na pláž a do křoví, přesně tam, kde došlo k útoku. Maskuju to náhlou touhou vylít si koule někde v přírodě.

I když popravdě řečeno, není to jenom kamufláž. Je opravdu neskutečně sexy, až se mi z něho péro nalilo už v autě. Má plné rty, v nichž si od našeho prvního očního kontaktu zcela realisticky představuju svůj ohon i to, jak mi ho olizuje, laská, pokuřuje a polyká všechno, co mi z něho vytéká.

Netrvá dlouho a on mi klečí mezi koleny. Slastně u toho mlaská a heká. Ptáka má vytaženého z poklopce a honí si ho mezi mými kotníky. Držím ho dlaněmi za tu jeho ostříhanou palici a narážím si ji na péro. On polyká masivní výtoky mojí předmrdky, jejíž produkce je přiživována vzpomínkami na ranní sexování s Dakem. Nemám stále dost, omrdám i tohohle, abych varlata pořádně odlehčil.

Chytám ho levou dlaní za temeno, vytahuju ptáka z jeho hlavy a pomocí překročení se k němu dostávám zezadu. Levačku nechávám, kde je, pravačkou mu stahuju rozepnuté gatě a nadzvedávám jeho zadek. Prstem mu dráždím díru, aby povolila. Pár mocných flusanců stačí a dva moje prsty pronikají dovnitř. Boreček mi šponuje hlavu do dlaně, kterou ho pořád přidržuju blíž k zemi, a zadkem vrtí nahoru. Jde mým prstům naproti a sám si je naráží hlouběji a hlouběji. Roztouženými pohyby celého těla žadoní, abych ho už oprcal a vystříkal se do něj.

Sám se pravačkou nepřestává dráždit a pohoňovat si napruženého ptáka.

Špičku žaludu mu nasouvám do díry a posílám si na něj další vydatnou dávku slin. Lehce si ji roztírám o jeho hebkou kůžičku… A zasouvám na doraz.

Koule si mačkám o jeho zadek. On se prohýbá a řve slastí. Chvěje se, ale drží. Já do něho vypouštím další nálož svojí vlhké touhy. Jemně kroužím pánví a užívám si jeho vzrušení, touhu i utrpení. Jsem hluboko v něm a cítím jeho chtíč. Všechno, co mám kolem čůráka, mě vybízí, abych mrdal, divoce přirážel a rychle z něho udělal nádobu na moje semeno.

Je rozpálený, roztoužený a bezmezně oddaný mému ohonu.

A přesně v tomhle stavu jsem ho chtěl mít. I když je pravda, že to mělo být až o půl hodiny později a že původně vůbec nešlo o sex. Ale proč si před tím ještě hezky nezamrdat?

Plním ho mrdkou a on kvičí jako sele. Brutálně si ho narážím na třísla a ždímám si z koulí veškerý jejich rozhicovaný obsah. Jeho semeno dopadá do listí, které díky tomu šustí.

Ale nejenom díky tomu:

„Pedro, ty blbče! To je Hölvei!“ Slyším najednou kousek od sebe. Což mi dává znamení, že nadešla chvíle zúčtování. Vytahuju ptáka, trochu ještě mrdky vypouštím do hlíny pod sebou a bleskurychle se shýbám pro stříkačku.

Je to přesně ta, kterou tady včera večer zahodil jeden z těchhle zmrdů, a to hned po tom, co jsem mu zabránil, aby ji do mě vyprázdnil. Po jejich zmizení jsem ji pomocí podsvícení displeje mých hodinek lokalizoval a schoval do vykotlaného pařezu dřív, než mě našel Dako.

Teď už ji držím v ruce a úderně jednu dávku vpichuju do vyšpuleného Pedrova zadku, který mám pořád mezi stehny, a druhou posílám vpravo, přímo do Achimova břicha.

Oba nestíhají ani heknout. Byl jsem na celou akci připravený, tak jsem jim nedal sebemenší šanci. Znova Achima překvapuju uprostřed jeho vlastní hry.

Sprintuju jako ještě nikdy předtím a za zhruba dvacet minut se vlamuju zpátky do velitelova kanclu.

Popadnout dech mi netrvá dlouho, mám celkem dobrou fyzičku, a stejně tak se nezdržuju se zbytečnými detaily, abych mu vysvětlil, co se právě stalo. On se mnou podobně rychle naskakuje do jeho auta a po příjezdu na Sunset View mi pomáhá vytáhnout oba uspané útočníky z hustého křoví i s jejich naložením do Achimovy služební dodávky, která je zaparkovaná nedaleko.

„Šmejd jeden namachrovanej! Už delší dobu mi pije krev. Já tušil, že je to hajzl. Neboj, podám si ho. Za všechny tři útoky, o kterých už víme, zaplatí. Ale aby to mělo ten správnej účinek, musíme ještě něco přidat,“ povídá velitel, když jsou oba hezky usazení v kabině a vypadají, jako by se akorát chystali odjet.

Což nechápu a dávám to najevo.

Proto přede mnou Henry slovně rozehrává pomstu, která ho po cestě sem napadla. Bratrancům Achimovi a Pedrovi přidá do dodávky balíček, v němž budou nastražené tvrdé drogy. Ty jsou na Ostrově přísně zakázané a držení jakéhokoliv množství se trestá okamžitou deportací a doživotním odnětím povolení k pobytu.

Několik dávek kokainu je na velitelství ve skladu, kam se dostaly po té, co byly zabaveny jednomu z turistů před jeho vyloděním na Ostrov. Henry nabývá dojmu, že už tenhle kontraband byl asi určený pro Achima, který s ním tady plánoval rozjet svoje nelegální kšefty. Stejně jako si nezákonně obstaral uspávačky, aby se postupně a nenápadně zbavoval schopných detektivů, kteří by mu byli jedinou překážkou. Zákeřně využil svého talentu pro sado-maso a toho, že se díky němu stal členem vybrané malinkaté hrstky zaměstnanců velitelství, která spolu s desítkami zná totožnost agentů.

Drogy touhle dobou čekají na likvidaci, ale před ní ještě aspoň poslouží dobré věci. Balíček, o jehož obsahu nebudou ti dva tušit vůbec nic, u nich totiž při namátkové kontrole objeví a prozkoumá silniční hlídka, kterou čirou náhodou budou tvořit dva Henryho velice dobří kamarádi.

„Ale proč je nedostaneme za ty útoky?! Vždyť jeden dokonce skončil vraždou!“ ptám se Henryho, když se za pár minut vrátil z velitelství s inkriminovaným balíkem, schoval ho do dodávky pod Achimovu sedačku a my potom nasedli do jeho bouráku, kde na něho teď vykuleně civím a čekám na odpověď. Asi úchvatnost ranního sexu s Dakem mi totiž pořád ještě nedovoluje reálně uvažovat.

„No tak, Tarku, prober se!“ vrací mě do skutečného světa, „a jak bysme jim to po tolika měsících dokázali?! Brool je už dávno zpopelněnej a při jeho vylovení z vody nikoho ani nenapadlo hledat v jeho utonutí cizí zavinění. Takže nikdo nehledal případnej vpich po uspávačce. A u zranění na spánku, který ze služby vyřadilo Borgenda, taky dneska už nikdo nedokáže, že bylo způsobený paralyzérem. I tenkrát to vypadalo, že prostě jenom hodně blbě spadnul z prkna.“

„Jasně, chápu, chápu. Mně se jenom na chvilku zastavil mozek. Promiň!“

„To vidím. Tak si na takový výpadky dávej dobrej pozor! Svině jsou všude a snaží se dostat i na Ostrov. Proto musíme bejt všichni pořád ve střehu!“

V poslední kapitole našeho rozhovoru mi Henry vysvětluje, že pro Achima nebude tím největším trestem vězení, ale okamžité vyhoštění z Ostrova a doživotní zákaz pobytu. Jenom tady si totiž mohl vybudovat alespoň nějakou slušnou kariéru očištěnou od nevalné kontinentální minulosti.

Očividně se ale zároveň s ní rozhodnul zařídit si tady nelegální byznys, asi jako zadní vrátka pro luxusní život na kontinentu, kdyby musel Ostrov po čase v budoucnu třeba přece jenom opustit.

Překažení tohohle svinstva umocní jeho trest, kterým bude nucený návrat a odsouzení k dožití v chudobě tam, odkud přišel. To ho bude bolet nejvíc a hodně dlouho. V kontinentální části světa se někomu jako je on nebude tak snadno dařit podvádět.

Prozatimní potíží tady na Ostrově je fakt, že všichni muži sem přicházejí s poctivostí a láskou v srdci. Což způsobuje, že již po několika týdnech existence v takhle fungující společnosti začnou zapomínat na každodenní ostražitost.

Proto Henry formuje naši speciální detektivní jednotku, aby tenhle Ostrovní luxus pro jeho obyvatele i návštěvníky udržel. Vždy a všude se totiž najdou jedinci, kteří nejsou schopni si vnitřní spokojenost zajistit svojí pracovitostí a inteligencí, a proto se uchylují ke zlodějině, lhaní, podvodům nebo parazitování na veřejných rozpočtech. Většinou jim k tomu příležitost dává právě dobro a nezkaženost ostatních, kteří je neprohlédnout včas.

Běžné Ostrovní městské policie totiž nedisponují trénovanými specialisty, neboť jich tam není potřeba. Fungují jenom jako dopravní koordinátoři, pomáhají při odstraňování následků živelných neštěstí a podobně.

Po příjezdu do centra mě Henry zve na panáka do baru kousek od velitelství, kde mu musím povyprávět, jak jsem ty dva odhalil a jak došlo k tomu, že jsem před zákrokem ještě stihnul Pedra ojet.

Řehtá se jak utržený ze řetězu, když mu popisuju, že Pedra jsem si všimnul kousek od velitelství, když jsem se vracel z oběda. Byl očividně čerstvě ostříhaný a nad jedním z obočím měl zarudlý flek. Přesně takový, jaký by mohl zůstat po vyškubnutí chomáče vlasů. Proto jsem si v tu chvíli řekl, že ho na místo předem domluvené schůzky s ním a s Achimem vytáhnu dřív, a spojím tak užitečné s příjemným. Má pomsta je tím pádem dvojnásobná a bolestivější.

V baru se mimochodem setkáváme i se dvěma dopravními policisty, kteří odtud rovnou jedou zkontrolovat podezřelou dodávku zaparkovanou na jedné z ulic Sunset View.

O pár desítek minut později se velitel loučí i se mnou, a to apelem, abych přesně s takovým nasazením, s jakým jsem pomohl Ostrovu zbavit se Achima a Pedra, dbal na jeho čistotu i nadále.

Domů se vracím taxíkem a ještě na jeho palubě dostávám na hodinky krátkou zprávu od Henryho:

„Akce se zdařila přesně podle plánu. Achim i Pedro jsou touhle dobou už na cestě z Ostrova.“

„A tak bavit nás bude zas a znova žal Pedrův a bolest Achimova,“ sranduju si v duchu sám pro sebe.

Otevírám dveře taxíku, vystupuju z něho před mým domkem a musím nasadit obrovský úsměv. Na stupínku před vstupními dveřmi sedí Dako a už na dálku mi posílá zářící úsměv…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (20 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoTark Hölvei
Věk29
Ostrovan

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+5 #1 Odp.: Bolest Achimova – závěrzmetek 2019-11-16 22:30
Žal Pedrův a bolest Achimova...hele, tys mě fakt dostal neuvěřitelně. Celý dobrý, ale tohle mě skolilo, prostě jsem romantik a přiznám to. Reminiscenci na Romea a Julii..To nejde nedat za plnej počet.
Citovat