Hrabě Dračího řádu

Rumunsko, Kraj Valašský, L.P. 1457

V horách, uprostřed hlubokých lesů v Rumunsku, v kraji Valašském, stál kamenný hrad. V jeho zdech přebýval vládce tohoto kraje, hrabě Vlad III. Dracul, přezdívaný lidmi také jako hrabě Drákula nebo také Narážeč.

Lidé se ho báli a tradovaly o něm po celém kraji historky plné krve a sadistického mučení. Prý má v předhradí naražené obrovské kůly. Jeho oblíbeným způsobem popravy totiž bylo narážení na kůl. Obětem je do konečníku zaveden špičatý kůl, který je i s nimi vztyčen. Nebožák se poté vlastní vahou napichoval na kůl, který pak velmi pomalu pronikal celým jeho tělem.

Před léty jeho charisma a krásná tvář lákaly do hradu panny i dívky již poznamenané, ale žádná z nich se už odtamtud nevrátila. Lidé tvrdili, že hrabě je upír a nejvíce mu chutná krev mladých panen. Myslivci z jeho lesů pak přinášeli zvěsti, že viděli poblíž hradu lidská těla roztrhaná divou zvěří.

Nikdo se tedy do hradu neodvažoval a ani v lesích okolo již nikdo nechodil lovit zvěř. Byly plné vlků, o kterých místní tvrdili, že jsou to poddaní hraběte a při úplňku se mění ve vlkodlaky a rdousí nejen zvěř, ale i obyčejné lidi, kteří tam náhodou zabloudí.

Jiní naopak tvrdili, že je vládce vzdělaný a spravedlivý, a i když popravoval velmi surovým způsobem, ti odsouzenci si to zasloužili za své činy. Umí velmi dobře chránit svůj kraj – na bitevním poli prý proti jeho meči nemá nepřítel šanci.

Tohle všechno a mnohem víc si vyposlechl v místní krčmě náhodný potulný zpěvák, který zde zabloudil. Byl zvídavý a poslouchal historky místních, aby o nich mohl skládat písně a básně a poté je v jiných krajích přednášet a zpívat. Přespal v krčmě a druhý den ráno, živen zvědavostí, i přes opakované varování šenkýře, že dnes bude magická noc a předvečer dne svatých, se vydal k hradu.

Cesta tam vedla neudržovaná, plná výmolů a kamení a bylo vidět, že tou cestou už celá léta žádný kočár neprojel. Potulný bard se trmácel touto cestou téměř až do setmění. Netušil, že jeho cesta bude tak dlouhá, a tak téměř s úlevou zjistil, že stihne do hradu dojít těsně po západu slunce.

Zabušil na ohromná zdobená vrata majestátního hradu. Když se po chvíli nic nedělo, zkusil vejít dovnitř. Klika povolila a on vešel do ohromné haly zdobené obrazy a tisíci svícemi. V obrovském krbu plápolal oheň a uprostřed vedlo široké schodiště, které se ztrácelo ve tmě.

„Vítej, cizinče," ozval se z horního schodiště hebký hlas, který rozechvěl mladíkovi všechny nervy v těle. Uviděl postavu, jak schází dolů ze schodiště, a ani se nenadál a osoba v dlouhém černém plášti se zlatou sponou stála vedle něj. Byl nízké postavy, ale to neubíralo na charisma, které z něj vyzařovalo. Měl alabastrovou tvář, ve které byly zasazeny šedé ocelové oči, obroubené dlouhými černými řasami, které pronikavě hleděly na příchozího, rudé rty vynikaly v nepřirozeně bledé tváři a vlasy černé jako transylvánská noc spadaly v delších pramenech do jeho aristokratické tváře.

„Pojďte dál, večeře je již připravena, jistě máš po dlouhé cestě hlad," lákal opět ten hlas připomínající zpěv sirén, kterému nelze odolat.

Jelikož mladík vypadal, že zarostl do země, vzal hrabě jemně za jeho paži a vedl jej směrem ke schodišti.

„Mé jméno je hrabě Dracul, ale to už jistě víš, nicméně já neznám jméno toho, s kým dnes povečeřím!"

„Jmenuji se Sorin, jsem zpěvák a básník."

„Tak tě tedy srdečně vítám na mém skromném hradě, Sorine."

Došli do jídelního sálu, který působil ještě přepychovějším dojmem než vstupní hala. I zde hořel oheň a bylo tu příjemné, až uspávající teplo.

„Posaď se, můj mladý příteli, a jez, na co máš chuť."

Na stole již byly připraveny pokrmy a ovoce různých druhů, které by nasytily půl vesnice, ležící pod hradem.

Sorin byl po dlouhé, vyčerpávající cestě hladový, a proto neváhal a dal se do jídla. V tom se za ním zničehonic objevila bledá drobná dívka, která mu nalila do číše víno rudé jako krev. Mladík se jí polekal. Když hrabě viděl zděšení v jeho tváři, mírně se pousmál.

„Carino, neplašte mi hosta! Již vás nebudu potřebovat, obsloužím si jej sám!"

Pomalu se zvedl a ladným krokem, skoro jako by se ani kamenné podlahy nedotýkal, šel k Sorinovi. Napíchl na vidličku kuličku hroznového vína a vložil ji do jeho úst. Mladík ani nedýchal a hrozny přijal. Lehkým pohybem pozvedl karafu s vínem a dolil do prázdného poháru. Poté se otočil a odešel na své místo. Nic nejedl, jen seděl a pozoroval, jak jeho host hoduje. Jeho nepřístupný výraz a pronikavé oči, které se zapichovaly do mladíka, jej dělaly nervózním, ale dál jedl krmi, která byla natolik lahodná, že překryla myšlenky na povídačky z vesnice. Byl tak ponořen do jídla, že ho překvapil hlas, který se mu ozval za zády.

„Nemívám často hosty, a proto jsem rád, že jsi zde zavítal. Budeš-li chtít, ukážu ti hrad, než se odebereme do lože."

„Jistě, bude mi potěšením, ovšem nepočítal jsem s tím, že zde strávím noc."

„Můj drahý mladý příteli, nemohu tě pustit v noci do lesů, žije tam mnoho vlků a dravých nočních tvorů, kteří by tě po cestě zpět rozsápali," řekl laskavým hlasem, jako by mluvil k dítěti.

„Ale…"

„Bojíš se mne snad?"

„Ne… ale…"

„Snad bys nevěřil povídačkám, které se o mně tradují v podhradí," zašeptal mu do ucha a jeho teplý dech, který ho ovanul, mu zastínil všechny smysly.

Mladík se zvedl, aby se vymanil z blízkosti hraběte, který na něj působil až neuvěřitelnou silou, která zasahovala do konečků jeho nervových zakončení. Rychle se vzdálil a přešel k otevřenému oknu, podíval se na nádvoří, které bylo osvětleno svitem úplňkového měsíce. Zůstal stát a krve by se v něm nedořezal! Na nádvoří byly zaraženy tři dřevěné, nahoře zašpičatělé sloupy.

V tom ucítil kolem pasu ruku, která ho od okna jemně odvedla, a druhá okno zavřela.

„Pojď, venku je zima, nastydneš!"

„Já… rád bych vám poděkoval za večeři, ale přece jen bych už šel."

„To ti nemohu dovolit, jsi pro mne příliš vzácný. Dnes zde přespíš a ráno, budeš-li na tom trvat, můžeš odejít."

Již dál neprotestoval, uchlácholen medovým hlasem hraběte. Ten kolem něj prošel ke dveřím, plášť se mu pohybem zavlnil, až se plameny svící zatřepotaly v průvanu.

„Pojďme, příteli, mé sídlo je veliké a je zde mnoho míst, která stojí za zhlédnutí!"

Sorin se jako ve snu rozešel za postavou, která ho přitahovala jak můra ke světlu a zároveň děsila.

Procházeli dlouhou chodbou, která byla pramálo osvětlena. Náhle ucítil opět ruku kolem pasu, která si jej rychle přitáhla k sobě. Krve by se v něm nedořezal, ucítil pevné tělo, které jej pouze na sekundu přitisklo k sobě, avšak jemu to připadalo, jako by jej hrabě držel dlouhé minuty.

„Dávej přece pozor na cestu, málem jsi narazil do sloupu. Nepřeji si, aby ses mi zranil!"

Jeho oči jej opět probodly, ale tentokrát v nich našel jiskru ještě čehosi dalšího, pro něj neidentifikovatelného.

Procházeli spodními patry, a když procházeli kolem dveří, které byly nápadně odlišné svým zdobením od ostatních, Sorina přepadla zvědavost.

„Co je za těmi dveřmi?" zeptal se opatrně.

„Tam je hrobka," řekl temným hlasem smíšeným s trochou smutku.

Sorin se otřásl zděšením – tak je to tedy pravda. Roztřásla se mu kolena a zastavil se, aby se mu nepodlomila.

Hrabě se zadíval do jeho bledé tváře.

„Vidím, že jsi unaven, nebudu tě tedy zatěžovat bloumáním po hradu, můžeš si jej projít ráno, až bude osvětlen slunečním svitem."

„Vy mne nedoprovodíte?"

„Nemohu, mám mnoho práce, která mi přes den neumožňuje tolik zábavy!"

„Ani pro mne byste to neudělal?" bál se, jestli nepřestřelil, ale potřeboval znát odpověď.

„NE!!!" zahřměl, až se jeho hlas ozvěnou vrátil z druhé strany chodby a oči se mu zúžily. Vzápětí však znovu našel svůj ztracený klid a bezbarvým hlasem pokračoval, „opravdu nemohu, sejdeme se opět večer, zůstaneš-li se mnou i další noc."

Sorin vycítil z jeho hlasu i kapku lítosti.

„Následuj mne tedy do tvé komnaty, doufám, že ti bude vyhovovat."

Komnata byla obrovská a vévodila jí rozlehlá dřevěná postel s nebesy, na které byly vyřezány pohanské symboly, bílé nadýchané peřiny sváděly k odpočinku a Sorin pocítil únavu. Podíval se na hraběte, který stál mezi dveřmi, a hlesl: „Děkuji."

Hrabě kývl a zavřel dveře s přáním dobré noci. Mladík rychle doběhl ke dveřím a velikým klíčem zamkl. Oddechl si a začal se převlékat do nočního roucha, které tam měl připravené. Ve chvíli, kdy se chtěl již zachumlat do bílých peřin, se za ním opět zjevila postava hraběte nesoucího karafu vína a dvě sklenice, které postavil na vyřezávaný stolek. Sorinovi se leknutím podlomila kolena, ale silné ruce jej zachránily před nepříjemným pádem na tvrdou podlahu. Vzal jej do náruče a odnesl do postele. Podíval se do tváře, ve které se značilo zoufalství a strach.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat, klepal jsem, ale asi jsi neslyšel. Jen ti chci oznámit, že snídaně se podává v šest, později mne již nezastihneš a já bych měl velmi rád společnost," řekl vlídným, ale rozhodným hlasem a pohladil jej po tváři. Jeho ruka byla ledová, ale jemná jako samet.

„Jistě…," neucukl před rukou, která ho pohladila, i přes neskutečný strach, který jej pohlcoval. Bylo to příliš příjemné a v Sorinovi se začaly probouzet pocity, které byly pro něj nepoznané a tak konejšivé, že strach pomalu odcházel a pohled do jeho ledových šedých očí, které najednou ztratily svou tvrdost, ho kolébaly na vlnách důvěry.

„Vím, že jsi unaven, ale chci tě poprosit ještě o jednu maličkost," vstal z postele, přešel ke stolku a nalil do obou sklenic rudé víno.

„Zítra je svátek mrtvých, připij si se mnou na jejich památku!" šedé oči se zajiskřily a zadívaly se na mladého muže sedícího na posteli. Ten jen bezhlasně přikývl a svýma velkýma zelenýma očima pozoroval hraběte, jak se blíží se dvěma poháry vína. Přisedl si k Sorinovi a zůstala mezi nimi jen malá skulina prostoru.

Skleničky se o sebe otřely a oba muži je přiložili k ústům. Víno bylo opojné a vonělo po ovoci a skořici. Hrabě vzal z jeho rukou prázdný pohár a oba položil zpět na stolek.

Zadíval se do smaragdových očí svého hosta, které od něj byly pouhé centimetry. Sorin nedokázal odtrhnout zrak od jeho pohledu, ve kterém se mísil smutek, štěstí a chtíč.

Rudé rty hraběte se přiblížily k jeho a pomalu jej ochutnávaly. Byl to tak opojný pocit, že zapomněl na poslední zbytky svého strachu a poddal se laskání těch měkkých horkých polštářků. Pootevřel rty a Vladův jazyk se vydal prozkoumávat mladíkova ústa.

Sorin opojen vínem a jemností, kterou mu hrabě projevoval, se do polibku zapojil. Hrabě mu zajel pod noční róbu a začal mu laskat bradavky a Sorin do polibku zasténal. Hrabě jej opatrně položil na postel a odtáhl se od jeho úst, aby ho nepřipravil o všechen vzduch. Jedním tahem přetáhl roucho přes hlavu a sám si rozepnul zlatou sponu na plášti, který se s jemným šustěním sesunul na zem.

Sorin před ním ležel na posteli téměř nahý a Draculovy oči se vpíjely do každého jednoho centimetru jeho dokonalého mladého těla. Přisál se k bradavce a Sorin opět zasténal touhou, která pro něj byla tak dlouho skrývaná.

Poté co uznal, že péče o tuto část mladíkova těla je dostatečná, přesunul se ke krčku, který se mu nabídl poté, co se Sorin prohnul v zádech v žádosti o další dotyky. Přisál se k nabízenému krku a Sorinovi hlavou proběhla myšlenka:

- Kousni mě a udělej ze mě tvora, jako jsi ty, chci s tebou takto zůstat na věky věků, každou noc prožít milováním, kdy pocit štěstí je jen šedý odstín něčeho úžasného, kdy hvězdy hasnou v žáru, který ty mi dáváš svou láskou -

Ani si nevšiml, že jeho spodní prádlo už dávno leží někde v koutě. I sám hrabě byl již bez ošacení a seděl nad ním jako bledý bůh krásy. Dál se věnoval jeho krku, kde mu tvořil malá znaménka, a poté se vydal tvořit cestičku přes jeho tělo a malými polibky se propracoval až k jeho chloubě, která čněla nad tělem a mírným chvěním se dožadovala péče. Hrabě ji olízl po celé délce a vysloužil si tlumené zasténání. Vzal mezi rty špičku a zoubky ji opatrně skousl. Teď už mladík sténal na celý hrad, přitiskl si na ústa dlaň a skousl. Vlad mu však ruku odtáhl.

„Chci tě slyšet, stydět se nemusíš, jsme zde sami!" řekl zastřeně a Sorin se jen z toho hlasu málem udělal.

Když nemohl tlumit své sténání, zajel Vladovi do jeho hebkých vlasů a přinutil jej do větší péče jeho erekce. Ten ochotně přijal celou jeho délku a začal přirážet ústy. Sorin vykřikl slastí a jeho hlas se odrážel od kamenných zdí komnaty. Jakožto panic nevydržel dlouho takovouto péči a brzy pustil svou nadílku do Vladových úst. Ten ji ochotně spolykal a věnoval mu svůj vzácný úsměv. Olízl si prsty a při divokém líbání roztáhl Sorinovi nohy a začal zkoumat skulinku mezi půlkami. První ji jen laskal ve snaze uvolnit panickou prdýlku, a když se mu to povedlo, vsunul opatrně jeden prst do jeho nitra. Ten se prohnul a ukázal opět svou chloubu hrdě se tyčící k nebi. Hrabě se nerozmýšlel a opatrně vklouzl druhým i třetím prsten dovnitř. Sorin už se nerozpakoval a začal na ně přirážet.

„Prosím, víc, chci vás mít v sobě!"

Hrabě Dracul vyhověl prosbě mladíka, vytáhnul prsty a pomalinku vsouval do panenského otvůrku svou tepající chloubu.

Sorin zalapal po dechu, když jeho nitrem projela vlna bolesti, ale netrvalo dlouho a bolest se rychle začala měnit na slastné nepoznané pocity.

„Ach, jsi nádherný," vzdychl mu do ouška, když pomalu přirážel do jeho panického nitra. Sorin se celý klepal slastí nad pocity, které dosud neznal, a když Vlad narazil na jeho citlivé místo, už to nevydržel a s výkřikem vyvrcholil. Jeho nitro se ještě více stáhlo a dovedlo k výšinám i hraběte.

Oba se vydýchávali ve sněhobílých peřinách a Sorin se podíval do šedých očí svého milence.

„Hrabě Draculo."

„Sorine, jmenuji se Vlad!"

„Vlade," vydechl a vzápětí usnul.

Ráno se probudil brzy, byla ještě tma, ale jeho noční milenec již vedle něj neležel. Oblékl se tedy a zamířil do hodovního sálu.

Tam již Vlad seděl, opět vzorně upraven, s kamennou tváří a čekal na něj.

„Dobré ráno, Vlade," ozval se opatrně, nevěda, co si má myslet.

„I tobě dobré ráno, Sorine," jeho hlas opět probudil všechny buňky v mladíkově těle.

Drobná dívka nanosila hostinu a Vlad se jen díval na Sorina, jak jí, a popíjel černý čaj.

„Zůstaneš zde?" z jeho otázky bylo cítit napětí.

„Budeš tady se mnou?" zvědavě se obrátil na hraběte.

„Až večer, dřív nemohu!" odpověděl smutně.

„Proč?"

„Včera jsem ti to vysvětloval, mám hodně práce, která nepočká."

Sorin smutně přikývl: „Večer tady budu!"

„V šest hodin zde, podává se večeře, oběd pro tebe bude připraven v poledne."

„A nyní mě omluv, musím už jít."

Sorin se podíval z okna a viděl, že se skrz mraky dere první denní světlo.

Vyplížil se potichu ze sálu a sledoval kroky hraběte. Ty, jak Sorin předpokládal, se ubíraly směrem k hrobce, kam také vešel.

Mladík si povzdychl nad nepřízní osudu. Zamiloval se do vampíra!

Celý den procoural po hradě a přemýšlel, má-li zůstat s hrabětem i nadále na zámku.

Jakmile večer přišel do jídelny a viděl tu andělskou tvář, jak se spokojeně usmívá, byl si už jist svým rozhodnutím. Přišel za ním a políbil ho – touha si nevybírá a osud je již napsán…

Co myslíte, zamiloval se Sorin opravdu do upíra?