Hrabě Dračího řádu II.

Věnováno nebi

Cáry mlh se líně válely pod vrcholky obnažených skalisek a poslední paprsky podzimního slunce se prodíraly přes hustý les obklopující hrad. Sorin tiše postával u zdobené brány a smutně hleděl na kamenitou cestu vedoucí do nitra neproniknutelného lesa, jehož zvuky pomalu a nenápadně utichaly s přicházející nocí. Hejno vran se ještě handrkovalo na blízkém stromě, ale s posledním paprskem utichly i ty a jediné, co bylo slyšel, bylo slabé šumění větru a prolétávajících netopýrů, již hnízdili na cimbuří hradu.

Teskně pohlížel do temného hvozdu, jímž se klikatila cesta vedoucí do vesnice.

Byl to už rok, co pobýval na hradě společně s hrabětem. Avšak po dlouhých měsících strávených v temné a studené tvrzi, kdy v ní mnohdy nepotkal za celý den ani živou duši, se na něm samota začala podepisovat. Nemohl říci, že by se zde nudil. Stáje plné koní, kterým se chodil vyzpovídat ze svého trápení, a psinec se štěkajícími psy, již ho milovali. Salonek plný vzácných louten, spinetů, houslí a viol mu také dokázal obšťastnit nejeden den. I veliká knihovna mu dělala radost stovkami knih. Ale ani hudba, když nebyla sdílená s jinými, ani útěk do fantazie, kterou mu tlusté svazky knih přinášely, ba ani zvířata, jež miloval, mu nemohla nahradit lidskou přítomnost. Celý život byl zvyklý trávit mezi lidmi, hrát jim a zpívat v plných krčmách lidí bohatých, i těch chudých.

Toto strádání a samotu útrpně snášel, věda, že jakmile zmizí poslední paprsek slunce, jeho milý mu vše stonásobně vynahradí. Předčítal z knih, které miloval, hrál na spinet jeho oblíbené písně, a nakonec jej až do rána miloval tak, že Sorin zapomněl na všechny splíny a smutky. V temnotě byl rozmazlován a šťasten. Jenže po krásné noci přicházelo ráno, kdy se probouzel sám a smutně hledě z oken do tichého podhradí přemýšlel, zdali jen láskyplné noci s milovaným mohou jeho život zaplnit tak, jak by si představoval.

Ze smutného rozjímání jej vytrhla ruka, jež pohladila jeho rameno.

„Příteli můj, proč jsou tvé tváře tak smutné?“ zeptal se hrabě.

Otočil se ke svému milenci a pokusil se o úsměv. „Nejsem smutný, jen jsem se zasnil.“

„Stýská se ti. Vidím to na tobě. Rád bych ti nějak pomohl, ale hned na začátku našeho soužití jsem tě upozornil, že tvůj život bude smutný. Budeš často osamocen, neboť se ti mohu věnovat pouze v noci. Vidím, že ti to nestačí, a já nemám právo ti bránit v odchodu. Věz ale, že tě miluji. Přesto, pokud bys mě chtěl opustit, zdržovat tě nebudu. Nerad se dívám na tvou usouženou tvář. Nechci, aby ses zbytečně trápil…“

„Chci zde zůstat, bez tebe by můj život neměl žádný smysl. Netuším, jestli jsi mě očaroval, nebo je to jen prostá láska, která zasáhne jak bohatého, tak i chudého, ale odejít od tebe nechci a nemohu. Jen mi chybí společnost. Kdybych jednou za čas mohl strávit pár chvil mezi lidmi…, zahrát jim své písně, jen tak tlachat o tom, jestli se letos urodilo dostatek pšenice nebo jestli sousedovic dítě přežilo neštovice…“

„Vím o tomhle tvém trápení, ale já se ti nemohu přes den věnovat, přestože bych s tebou byl tak rád.“

„Pomoz mi tedy, přijmi mě do tvého světa, pak budeme šťastni oba.“

„Ne, Sorine, do mých záležitostí tě nezasvětím, to není pro tebe. Jsi příliš křehký a neznáš umění boje s mečem.“

„O tom jsem nemluvil…“

„A o čem tedy?“

„Já znám tvé tajemství, nemusíš jej přede mnou již skrývat.“

„Tajemství? To, co se o mně vykládá v podhradí? Vím, že můžu působit krutě, ale pokud bych takový nebyl, svou zemi bych před Turky neubránil. Měl bych se kát za to, že bráním své území, svůj lid? Že si lidé mohou žít spokojeně, a ne v područí bezbožných tyranů? Mohou si o mně vykládat, co chtějí, a já je za to nebudu soudit. Tebe však prosím, neposlouchej historky prostých lidí, neznají pravdu a žádám tě, aby ses vyhýbal vesnici v podhradí.“

Sorin přikývl. Tolikrát se tam chystal, ale pokaždé mu jeho cestu něco překazilo. Jednou to byl lovčí s tím, že chodit do lesa je nebezpečné, neboť viděl medvědy, podruhé zase prudký déšť. Měl pocit, že mu osud nepřeje setkat se s lidmi. A nyní je dokonce žádán, aby návštěvu neuskutečnil. Proč ale? Rád by se zeptal, ale hrabě mluvil dál.

„Zítra v noci budu muset odcestovat a mrzí mě, že tě tu opět budu muset nechat samotného, ale doufám, že tuto záležitost vyřídím rychle a další večer čekej můj návrat.“

„Rozumím, budu na tebe trpělivě čekat.“

***

Druhý den ráno se Sorin probudil s nezvyklým neklidem, jehož se nemohl zbavit po celý den. Bloumal po hradu, nic jej nebavilo, a jediné, na co myslel, bylo, že jeho milovaný může v boji s Turky padnout a on už jej nikdy neuvidí.

Chtěl jet s ním. Jen zůstat vpovzdálí, po boji mu ošetřit rány a nabídnout mu své tělo i duši, aby zapomněl na všechny hrůzy, jimiž prošel. Vždy, když odjížděl, Sorin jej prosil, aby ho vzal s sebou. Nikdy nesvolil. Dnes se však nezeptá, večer se vytratí z hradu tajně a bude jej pronásledovat až k tábořišti. Věřil tomu, že po boji uvítá jeho náruč a nebude se zlobit.

Po západu slunce se rozloučil s hrabětem, a jakmile mu zmizel v temnotě lesa, popadl svůj uzlík, kde měl kus masa, vodu a teplý plášť, za opasek vložil dýku a plížil se za temnou siluetou. Svit měsíce mu pramálo osvětloval cestu, šel velmi pomalu, aby se vyhnul všem výmolům a prudkým stržím, jež tísnily mezi sebou úzkou pěšinu. Kdyby šlápl jen kousek vedle, nemusel by se už probudit. Hrabě šel ale přímo a rychle. Buď cestu velmi dobře znal, anebo byly jeho oči bystřejší. Sorin volil druhou variantu. Znal sice jen povídačky a písně o krvelačných příšerách sajících krev, přesto věřil tomu, že jeho milý má nejen mnohem lepší zrak, ale i větší sílu a rychlost než běžný smrtelník, i když to hrabě před ním nedával nikterak najevo. Věděl však, že tábořiště bude nedaleko hradu, jinak by hrabě volil cestu na koni.

V dáli už viděl ohně válečného ležení. Netušil, že hrabě vlastní tak obsáhlou armádu bojovníků. Válečníci seděli u ohňů, živě diskutovali a kousek dál postávali a ržáli koně, o nichž Sorin nepochyboval, že pocházejí ze stájí samotného hraběte.

Bojovníci dlouho rokovali a k Sorinovi přinesl vítr jen útržky jejich rozhovorů. Začal být unavený dlouhým čekáním a po chvilce, kdy se spánku bránil, jej nakonec stejně přemohl.

Netušil, jak dlouho spal, ale probudil jej křik a zmučené sténání. Protřel si oči a zadíval se k ohňům.

To, co spatřil, mu zastavilo srdce. Sám hrabě v roztrhaném vojenském kabátci, potřísněném krví, zatloukal dlouhým hřebem turban do hlavy zajatému Turkovi. Měl pocit, že i přes zvířecí křik mučeného zajatce slyšel, jak mu praskla lebka. Turek se ještě dlouho klepal a třásl v bolestech a v poslední předsmrtné křeči mu hrabě usekl hlavu a hodil ji psům, kteří leželi nedaleko ohniště. Sorin vykřikl zděšením. V ryčení nadšených bojovníků jej však nikdo neslyšel.

Rychle sebral své věci a utíkal lesem.

Co nejrychleji…

Co nejdále…

Bylo mu jedno, jestli sejde z cesty a ztratí se v hloubi lesa, kde jej roztrhají vlci, nebo spadne do hluboké strže a zláme si vaz. Jen dál, pryč od té hrůzy, pryč od zrůdy, již miloval. Projevil se jako krutý, nelítostný muž, jehož způsobu poprav svých nepřátel se rozhodně nedalo říkat milosrdné.

Byla to pravda! Všechny ty báchorky, které slyšel od lidí, byly skutečné. Jeho hrabě, jenž se vždy choval mírumilovně a láskyplně, byl krutý netvor. Ten, který nechtěl, aby lovil zvířata v lese, protože to jsou živí tvorové a mají právo na život. Ten, jenž ho jemnou rukou laskal, že si mnohokrát Sorin říkal, že pohlazení od něj je jako od anděla. Jeho serafín se změnil v nelítostného a krutého ďábla, jehož srdce bylo ledové a černé jako transylvánská noc. Ukázala se jeho pravá podoba, již před ním schovával a tajil. A přestože Sorin jeho tajemství znal, stále cítil jeho tlukoucí srdce, když se milovali. Láska, již mu hrabě dával, byla v jeho očích nezpochybnitelná. Byla, až doteď. Nyní začal pochybovat, jestli ten tlukot znějící z prsou, který cítil, kdykoliv se k hraběti přitulil, nebyl jen ozvěna jeho vlastního.

Zastavil svůj zběsilý úprk až ve chvíli, kdy uzřel světla, která patřila vesnici. Té vsi, z níž před mnoha měsíci odešel a do které hrabě nechtěl, aby se vrátil.

V této chvíli však nebral pražádný ohled na přání hraběte a již se pomalu, pod rouškou noci, blížil k prvním domkům. Vesnice byla jeho spása, pokud nechtěl, aby ho v lese rozsápali medvědi a vlci.

Opatrně nakouknul do okna krčmy, ve které se ještě svítilo a z jejíchž útrob vycházel smích a zpěv.

Těžké dubové dveře povolily a do nosu jej uhodila vůně pečeně. Uvědomil si, že kromě šlechtického oblečení a prstenu, jejž dostal od hraběte, nemá žádné peníze.

Společnost byla hlučná a nevšimla si nového příchozího. Sorin byl tomu rád a rychle se přikrčil na lavici poblíž plápolajícího krbu. Až teď si uvědomil, jak se třese zimou. Při útěku neměl na takovéto pocity čas, a přestože si s sebou vzal z hradu teplý plášť, přišel o něj někde v lese, když se prodíral hustým houštím.

„Pozdrav pánbůh, pocestný,“ zahalekal hostinský bodrým, veselým hlasem, „dáš si korbel piva nebo kousek masa a chléb?“

Nabízel, neboť se zaměřil na jeho šat, který byl sice poněkud pošramocen útěkem hustým lesem, nicméně Sorin stále vypadal jako šlechtic.

„Děkuji vám, dobrý muži, chci vás jen požádat, zda bych zde nemohl strávit noc. Venku je zima a má další cesta vede lesem…“

„Ty…,“ ustoupil, když poznal jeho hlas, a ukázal na něj prstem, „ty jsi ten veršotepec, jenž se před časem vydal na hrad Bran!“

Sorin jen přikývl a sklopil zrak.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Jaktěživ se odtamtud nikdo živý nedostal…,“ upíral na něj vyděšená prasečí očka, jako by se díval na přelud. Rychle se však vzpamatoval, nahmatal stříbrný křížek, který mu visel na krku, a namířil ho na zkoprnělého Sorina.

„Byl tam příliš dlouho, než aby mohl zůstat člověkem. Spolčil se s ďáblem, s krvelačnou bestií a teď je jako on,“ mával zběsile křížem a v očích se mu usadil děs.

Smích i písně najednou ztichly a Sorin slyšel jen tlukot svého srdce, které bilo na poplach. V tu chvíli si uvědomil, že před tímto ho hrabě varoval. Znal dobře smýšlení prostých lidí a chtěl jej tohoto uchránit.

„Chyťte ho a vhoďte do sklepení,“ vyděšeně ječel krčmář, který jen stál, jako by ho k zemi přibili, ochromen strachem, a kříž se mu třásl v jeho rukou.

Osazenstvo hospody se zvedlo, a zatímco zbabělý krčmář se konečně vzpamatoval a od Sorina ustupoval, sedláci se opatrně přibližovali k drobnému zpěvákovi.

Ten byl tak vyděšený, že se ani nehnul, a přestože mu hlava našeptávala, ať utíká, tělo neposlouchalo.

Co se dělo dál, už měl pouze v mlze. Rány pěstmi, svícny ze stolů a vším, co přišlo chlapům pod ruce, dopadaly na jeho křehké, nikterak se nebránící tělo, a nakonec jej dotáhli a odhodili na kamennou zem sklepení krčmy. Poslední, co slyšel, než upadl do bezvědomí, byly rány, způsobené zatloukáním hřebů do dveří jeho vězení.

Probral jej hluk, který přicházel malým větracím okénkem. Neměl zdání, jak dlouho spal, či byl v bezvědomí, ale za oknem stále panovala tma. Schoulil se do jemného kabátce, který byl spíš zdobný a jemný, než aby zahřál, a začal přemýšlet nad svým osudem. Hluk sílil a on tušil, že se lidé shlukují před krčmou, aby se i oni mohli zúčastnit lynče na člověku, o němž netušili, zdali náhodou není nevinný. Nečekal, že by mu umožnili soud. Měli ho za zrůdu, kterou je třeba zneškodnit dřív, než ona napadne je.

Rány sekerou začaly dopadat na dveře, které po chvíli povolily. Sorin se odplazil do nejzazšího kouta, schoulil se ještě víc a pevně semknul víčka. Věděl, že přichází jeho poslední hodinka. Viděl v krčmě nenávistné pohledy vesničanů, kterak se na něj upíraly, a přitom cítil jejich obavy. Toto cítili i k hraběti – zášť a strach. Na hradního pána si nikdo nedovolil, to ovšem neplatilo o jeho služebníkovi. Měli pocit bezpečí, byli ve většině a mohli se na něm vyřádit.

Co na tom, že všichni do jednoho věděli, že nebýt hraběte, už dávno by žili v područí bezbožných Turků. Viděli jen to, že hrabě vyhrává nikoliv mečem, ale svou nadpřirozenou mocí.

Dveře povolily a s hlomozem spadly na kamennou zem.

„Sorine!“ uslyšel pro ostatní tolik obávaný hlas, ale pro něj ten nejkrásnější.

„Vlade!“ hlesl a přitiskl se na tělo svého milence, jenž již u něj klečel a svíral jej širokými pažemi.

„Sorine, musíme rychle pryč,“ řekl naléhavě, a když viděl, že se mladík sám na nohy nepostaví, vzal jej do náruče a rychlým krokem opouštěl kobku.

Vyběhl ven a Sorin se zděsil z toho, co uzřel na cestě před krčmou. Krev a mrtvá, pobodaná a rozsekaná těla, sténající nešťastníci, kteří ještě žili, ale jejich zranění jim neumožní žít dlouho.

Hrabě se na tu hrůzu neohlížel a vysadil Sorina na svého černého plnokrevníka, sám nasedl za ním, pevně jej chytil okolo pasu a pobídl koně k trysku.

Sorin i přes hluk, zapříčiněný kopyty koně i větru svištícího okolo uší rychlou jízdou, slyšel, že mají pronásledovatele. Vesničané na koních s pochodněmi a se smečkou psů se rozhodli oba uprchlíky stíhat.

Hrabě věděl, že jeho kůň je proti těm vesnickým mnohem rychlejší, ale ten byl již unaven z nočního boje a dva jezdci na hřbetě mu také ubírali sil. Hřebec si neodpočinul, ani když se hrabě dozvěděl, že Sorin zmizel. Hnal jej tryskem přímo z tábořiště směrem k vesnici, kde tušil, že Sorin bude hledat útočiště. Po cestě objevil na jedné z větví smrku jeho plášť a pak stačilo jen poslouchat, skryt pod rouškou tmy, vzrušené a vyděšené rozhovory vesničanů, srocujících se na návsi. Z jejich plamenné mluvy zjistil, co se jeho milému stalo a kde jej hledat.

Sedláci však měli koně odpočaté a také na jejich hřbetech seděli sami.

Hrabě tedy strhl koně na stranu a zabočili z kamenité cesty hlouběji do tmavého a téměř neprostupného lesa. Zde už nepronikl svit měsíce. Husté větvoví nepropustilo nic. Kůň byl však zvyklý a pelášil po úzkých pěšinkách, které byly snad jen pro zajíce, dál a dál, a hluk pronásledovatelů slábl a světla jejich loučí jim zmizela z dohledu.

Najednou kůň prudce zastavil, a kdyby hrabě Sorina nedržel pevně na jeho hřbetě, jistě by byl už na zemi. Kousek od nich viděli siluetu velkého zvířete.

„Medvěd,“ zašeptal hrabě do ucha Sorinovi.

Kůň chvíli nervózně přešlapoval a poté se nekontrolovatelně rozběhl na druhou stranu. Sorin cítil, že se hrabě snaží koně navést na správnou cestu, ale marně. Hřebec byl vyděšený a zběsile uháněl dál. Sorinovy líce byly ošlehané od větví a jehličí, ale bolest necítil, strach jej ochromil. Pojednou kůň opět prudce zastavil.

Pozdě!

Podzimní vlhké listí na podmáčené půdě neposkytlo koni pevnou oporu a on se spolu s oběma jezdci řítil do prudké strže, vstříc jisté smrti.

Sorin měl dojem, že padají dlouhé minuty, ale byla to pouhá chvíle, když ucítil dopad koně na tvrdé skalnaté podlaží a slyšel, jak si zlomil vaz. On sám se cítil nezraněn, ale to mohla být pouze iluze. Byl vyděšený a v šoku, ale první, co jej zajímalo, bylo, zda je jeho milenec živ. Ležel v nepřirozené pozici na boku zemřelého koně, oči zavřené a nehýbal se.

„Vlade,“ pohladil jeho sněhobílou tvář, která zářila ve tmě.

Dlouhé řasy se pomalu nadzvedly a šlechtic upřel své oči na téměř úplňkový měsíc, který slabě osvětloval jeho aristokratickou tvář. Sorin v tu chvíli zatajil dech. Svit měsíce dělal hraběte ještě půvabnějším než jen světla svic, jež osvětlovala jejich komnatu v hradu.

„Jsem v pořádku,“ řekl pevně a Sorin nepochyboval o jeho slovech, „ten kůň nám zachránil život.“

Vstal, klekl si ke svému milovanému koni, jehož láskyplně pohladil. Ztráta čtyřnohého přítele, který ho provázel ve všech bojích i na prostých projížďkách po okolí hradu, ho poznamenala. Tvář se mu zkřivila bolestí a v očích se zaleskly slzy. Sorin až hmatatelně cítil bolest, která z jeho milence vyzařovala. Ten se však rychle vzpamatoval, věda, že teď není na truchlení čas, poodešel, aby se porozhlédl, zda ze strže nevede schůdná cesta. Avšak po nedlouhém zkoumání zjistil, že všude okolo nich se vzpínají prudká skaliska, která nemají šanci zdolat.

Byli v pasti!

Hrabě se podíval do vyděšených očí Sorina, který díky svitu měsíce viděl totéž.

„Nemusíš se bát, najdou tě a zachrání, ale pro mě už bude pozdě.“

„Jak to myslíš? Jsi snad zraněn?“

„Nejsem, ale za chvíli začne svítat.“

„Takže… takže je to pravda? Jsi upír?“

„Ano,“ řekl a bylo vidět, jak nerad se svěřuje s tímto svým prokletím.

„Ale přece… něco vymyslíme! Najdeme nějakou jeskyni, kde se schováš, musí být nějaká možnost, jak tě ochránit před slunečním svitem.“

„Není, Sorine, mám lepší zrak než ty a žádný úkryt ani jeskyně zde není. Zemřu tady a tebe prosím, nedívej se na mě, jak budu umírat, není to hezký pohled,“ prosil jej.

„Ne! To nemůžeš! Nemůžeš mě tu nechat samotného!“

„Budou tě hledat a najdou tě, nemusíš se bát!“

„Nemyslím přímo zde, ve strži, myslím na tomto světě! Bez tebe nemá můj život žádný smysl…“

„Opravdu? Přestože jsi ještě před pár hodinami ode mě nadobro utíkal? S nenávistí a odporem vůči tomu, jak trestám zločince, kteří chtějí zotročit lid, jenž mě nenávidí a který já chtěl přesto chránit až do své smrti. Proto jsem tě nikdy nechtěl mít u sebe. Věděl jsem, že tvá křehká duše toto neunese a nepochopíš…“

„Šlo by je přece trestat a popravovat i jinak!“ odporoval.

„Nemohu k nim být mírnější, Sorine, ty netušíš, jak oni zacházejí s mým lidem, a nakonec i se svým, nepřišla ještě doba, aby kati byli lidštější…“

„V budoucnu za tohle nebudeš oslavován, ale haněn!“ řekl Sorin pevně.

„Skutečně? Jak si tím můžeš být tak jist?“

„Nevím, jen… někdy vidím střípky budoucnosti – daleké budoucnosti, sám to nechápu,“ zamyslel se a na čele se mu udělala vráska.

„Sorine, prosím, máme pro sebe posledních pár chvil, nechci se hádat o tom, jestli mě někdy kronikáři popíšou jako bestii.“

Sorin smířlivě přijal nabízenou náruč a přestal se zabývat boji, krví a popravami. Hrabě se mu právě přiznal, že je tím, co neustále skrýval, a Sorinovi to nikterak nevadilo, jen chtěl znát pravdu, proč se mu nesvěřil už dříve.

„Řekni mi, proč?“ podíval se mu do očí.

„Nerozumím…“

„Proč jsi mi neřekl, že jsi upír? Proč jsi ho ze mě také neudělal? Tak dlouho jsi měl blízko lidskou horkou krev, a přesto jsi mě neproměnil? Všechno by bylo jednodušší.“

„Nejsem zvíře, Sorine, neovládají mě neukojitelné pudy a toho, koho miluji, nemohu uvrhnout do temnoty a věčného strádání. Není to přednost, je to trest žít celé věky a dívat se, jak se lidé bojí, odsuzují a utíkají ode mne. Je to samota.“

„Ale byli bychom dva na to všechno. Spolu, milující! Já o tebe nechci přijít! Nenuť mě zůstat na tomto světě sám! Raději s tebou zemřu!“

„Ne, to nepřipustím! Ty budeš žít! Jsi mladý na to, abys skonal!“

„Chci a žádám tě, abys mi pomohl do tvého světa! Zůstaneme tak navždy spolu. O nic jiného tě nežádám. Přeji si tak moc? Nedlužíš mi to snad za ty všechny osamělé hodiny, jež jsi mě nechal bloumat samotného hradem? Celé ty dlouhé dny jsem jen čekal na to, až poslední paprsky slunce opustí skaliska Fagarašských hor, abych tě mohl zase vidět! To byl můj smysl života a teď tu nebudeš a já zůstanu sám, odsuzován a stíhán jako zvíře trpící vzteklinou. Posuď sám, že takovýto život nemá cenu. Jestli mě opravdu miluješ, přijmeš mě do svého světa a necháš zemřít s prvními slunečními paprsky ve tvém náručí.“

Hrabě se zakabonil a přemýšlel. Bylo vidět, že svádí vnitřní boj, ale nakonec nejistě přikývl.

„Dobrá, budu respektovat tvé rozhodnutí.“

„Děkuji,“ pousmál se Sorin a přitáhl si jej za kabátec, aby zblízka viděl do jeho tváře.

Uzřel v ní tolik žalu, až měl dojem, že se mu srdce zastaví.

Uvěznil jeho rty těmi svými a nechal se opájet slastnými pocity, jež proudily jeho tělem. Tohle se nikdy nezměnilo, každý dotyk, i ten nepatrný, s jeho bělostnou kůží i rty, v něm stále vyvolávaly pocity, že už se nikdy nesmí od sebe odloučit. S nevídanou dravostí začal Vlad zbavovat Sorina jeho róby a zároveň zahříval jeho třesoucí se tělo tělem svým. Sorin se však netřásl zimou, ale očekáváním. Nepřipouštěl si strach, který by snad každého jiného provázel, ba naopak, těšil se. Nebál se smrti ani proměny, jen s roztouženým tělem přijímal všechny dotyky, jež mu hrabě poskytoval.

Milencovy ruce putovaly po rozpáleném těle, laskaly a milovaly každičkou píď. Tolikrát už tohle prožili v temných komnatách hradu, ale pod širým nebem a za svitu měsíce, s předzvěstí smrti, bylo všechno mnohem intenzivnější. Oba cítili v nitru duše, že je to naposledy. Oba také věděli, že sluneční svit je zbaví života a oni zůstanou navždy spolu v prudké rokli uprostřed nepropustných lesů, v kraji, který oba milovali.

Sorin si prohlížel bělostné tělo, jež tak dobře znal, ale poprvé byl udivený, že po tolika bojích na něm nebyla žádná jizva. Hebké, dokonalé a žhavé. Cítil snad jen svůj žár, svůj tepot srdce? Stále jej překvapoval a vždy, když se propojili, cítil, jak jiné je milování s nadpřirozenem. Silnější a emotivnější, a přestože je hrabě tvor bez srdce, cítil z něj žár opětované lásky a souznění, které s žádným jiným živoucím člověkem nezažil. Byl to anděl s černým srdcem, jež nebilo, a ebenovými křídly, které nemohl roztáhnout.

Sorin prohýbal své tělo, jež hořelo a žhnulo víc a víc každým dalším dotekem jeho jemných rukou a polibky darované rudými rty ho vynášely do výšin ještě dříve, než zabloudil k jeho penisu. Ten, naplněn krví, tepal a vyžadoval doteky, ale hrabě jej slastně mučil a nepřestával se věnovat hrudníku, kde trápil svými zuby jeho vztyčené růžové bradavky. Sorin cítil jeho dravou vůni a sílu, která z něj sálala a probouzela v něm bouři, jíž se nedalo uniknout. Byl rozechvělý a nebyl schopen ničeho jiného než slastného sténání do tichého lesa.

Na špičce jeho údu se ronily slzy, jež hrabě sňal rukou a přejel po celé délce dolů až k rozetě, která již byla připravena na vpád. Lehce ji promasíroval a opatrně sunul dlouhý prst do žhnoucího nitra, kde lehce pohladil místo slasti. Sorin vykřikl a netoužil po ničem jiném, než aby jej už jeho milenec přestal trápit a on v sobě cítil plnost, již mu přinášelo pouze horké mužství jeho přítele. Sorinovo čekání nemělo dlouhého trvání a Vlad se už prodíral do úzké skuliny, která jim oběma přinášela tolik slasti.

Oba cítili souznění, které jim propojení přinášelo, a těla se vlnila v téměř dokonalé harmonii.

Ale přece něco k úplnému propojení těl i duší chybělo.

Oba však mířili k slastnému vrcholu mílovými kroky. Sorinovo sémě začalo prýštit a ostré tesáky si v tu chvíli našly tepající místo na jeho krku a se zvířecí touhou prorazily žílu.

Sorinův vrchol se v tu chvíli znásobil a třas jeho těla nebyl jen důsledek vyvrcholení, ale také jedu, jejž hrabě svými špičáky vložil do krevního toku svého milence.

Tělem se rozžehl požár, který nebylo možno uhasit, nepohlcoval, ale žhnul v každém kousku těla.

Bolelo to, ale ta bolest byla krásná, přinášela úlevu a dokonalost spojení. Sorin měl pocit, že se vznáší nad oblaky v očekávání jiného života. Nového, jenž bude trvat jen pár minut, neboť se obloha na východě již začala rozjasňovat.

Svítalo.

Jakmile Sorin přišel k sobě, cítil, jak se mu všechny smysly probudily a rozjasnily stejně jako východní strana oblohy, která jemu i jeho milenci přinese zkázu.

Oba se k sobě přitiskli a Sorin vycítil, že teprve teď jsou jedno tělo, jedna duše a cítil se víc živoucí než kdy předtím. Tohle byl jeho osud.

Sluneční paprsky pomalu putovaly po skále nad nimi, ale oni necítili strach ani lítost. Jen odevzdaně a smyslně zaklesnutí v sobě čekali, až se paprsky slunce dotknou i jejich těl.

O 560 let později

„To mi chcete namluvit, že se Boeing jen tak ztratil? To nemyslíte vážně?“ rozčiloval se mladík do telefonu.

„Je mi to líto, letadlo odletělo z Bukurešti před třemi hodinami a téměř hned po vzletu se ztratilo z radaru…,“ ozvalo se z telefonu.

„A jiné radary? Přece se tři sta padesát tun nemůže jen tak ztratit?“ zoufale argumentoval s rukou ve vlasech, které už zdaleka neměly ten uhlazený vzhled, jako tomu bývalo jindy.

„Je mi líto,“ zopakoval ženský a pro Vladiana dost nezúčastněný hlas, „až budeme vědět něco víc, dáme vám vědět.“

Vladian odložil telefon a sesunul se na sedačku. Ještě, než mohl propadnout depresi, telefon zazvonil znovu.

Rychle se po něm natáhl, doufaje, že to budou dobré zprávy, ale byl to jen jeho kolega z práce. Prvně nechtěl hovor přijmout, neměl náladu se vybavovat o práci, především proto, že si vzal týden volna, které chtěl strávit s přítelem, s nímž se skoro celý měsíc neviděl. Nechal telefon vyzvánět a odešel do kuchyně, aby si uvařil alespoň čaj. Teď byl zralý sice na skleničku něčeho ostřejšího, nicméně usoudil, že vzhledem k situaci by měl zůstat střízlivý. Telefon na chvíli utichl a vzápětí se rozezněl znovu. Zodpovědnost v něm vyhrála, zejména proto, že volající byl nejen jeho přítel, ale také nadřízený. Kdyby pro něj neměl něco důležitého, nerušil by jej z jeho volna.

„Co je tak nutné, že vyvoláváš jak na lesy, Sylviene?“ řekl podrážděně.

„Vladine, podívej se do mailu! To musíš vidět, je to paráda! Hele, musím běžet, určitě na to koukni, pak se ti ozvu,“ v jeho hlasu bylo tolik nadšení, že měl Vladian dojem, že jejich expedice snad objevila druhou Tutanchamonovu hrobku.

Vladian zasedl k notebooku, ale dnes neměl náladu hledět na úlovky jeho týmu, s nimiž měl být na expedici také, nicméně vyžádal si volno a za týmem měl odjet až za čtrnáct dní.

Začal vyhledávat informace o ztraceném Boeingu, ale internet mlčel. Nejspíš to chtěli ututlat a Vladian o tomto zmizení věděl jen proto, že ztropil scénu na letišti, kde mu nebyli schopni vysvětlit, proč letadlo z Bukureště nepřistálo. Manažer se jej snažil uklidnit a v soukromí své kanceláře mu dal číslo na letiště Aurel Vlaicu, odkud letadlo vzlétalo, a tvrdil, že on sám nemá relevantní informace, které by mu mohl sdělit. Uhodil tedy na chudáka spojovatele z bukurešťského letiště a pak po dlouhém přepojování mu konečně jeden dobrák vyjevil pravdu.

Zkontroloval telefon, ač jej měl celou dobu vedle sebe a žádný hovor by mu neunikl. Povzdechl si a otevřel mail Sylviena.

Fotografie vypadaly poněkud jinak, než očekával. Rezavé pozadí luxorských písků, jež provázely všechny fotografie poslané z jejich naleziště, však nenašel. Vykoukly na něj tmavě šedé odstíny skalisek.

Telefon opět začal vyhrávat Vladianovu melodii, ale ten nenechal dohrát ani první tóny: „Vladian Balaur u telefonu…“

Zvedl se od práce a začal nervózně přešlapovat po pracovně.

„Dobrý den, chci vás informovat, že letadlo bylo nalezeno havarované poblíž města Brašov,“ Vladianovi se setmělo před očima a musel si zpět sednout, nicméně poslouchal dál, „pilot se nejspíš pokusil o nouzové přistání, které se mu zdařilo. Všichni cestující jsou víceméně v pořádku.“

„Jak v pořádku? Chci mluvit se svým přítelem, Sorinem Bardenem.“

„Všechny cestující převezli do nemocnice v Bukurešti na pozorování, a pane Balaure, měl byste ještě něco vědět…,“ odmlčel se, „všichni, včetně pilotů jsou v jakémsi stavu podobném kóma, přestože jinak na těle nemají ani škrábnutí, ani jiná zranění.“

„Cože?“ Vladian se rozklepal. Netušil, co si o této informaci má myslet.

Ještě ten den si Vladian vyžádal, aby Sorina přepravili vrtulníkem do londýnské nemocnice.

Vstoupil do bílých dveří a zadíval se na bledou tvář svého přítele. Lékaři v Bukurešti, ani ti londýnští, mu nedovedli sdělit příčinu, proč je jeho přítel i dalších osmdesát pět pasažérů toho letu stále v bezvědomí.

„Sorine?“ oslovil jej a stiskl jeho ruku ve své dlani. Zavřel oči, aby zaplašil slzy, a zmateně přemítal, co bude dál. Co když se neprobudí? Vzpomněl si na prvotní informaci, že letadlo zmizelo z radaru. Už mu hlavou prolétly zběsilé myšlenky o únosu ufonů nebo uvažoval o existenci jakéhosi Bermudského trojúhelníku, jenž by se mohl nad Rumunskem nacházet a o jiných nesmyslech, když ucítil, jak se ruka jeho přítele pohnula.

Vladian otevřel oči a vykřikl znovu jeho jméno.

Sorinovy zornice se roztáhly překvapením.

„Hrabě?“ hlesl.

Vladianova ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

„Hrábě jsou v kůlně, minule jsi je zapomněl na zahradě, zmokly, a teď jsou rezavé jak Titanik, ale neboj se, už jsem ti koupil nové. Nechápu však, proč je nyní vzpomínáš?“

Vladian v duchu uvažoval, jestli je Sorinovi jeho milovaná zahrada opravdu milejší než on, když první slova, po jeho probuzení ze zvláštního spánku, patřila zrovna nástroji na její úpravu. Hned to ale hodil za hlavu, když viděl, že Sorin se zmateně dívá kolem sebe a nejspíš netuší, kde je. Začal jej uklidňovat: „Všechno je v pořádku, Sorine, jsi v nemocnici, tvé letadlo havarovalo, ale nejsi zraněný…,“ odmlčel se. Sorin víc vědět v tuto chvíli nepotřeboval, už tak vypadal dost zmatený.

„Vlade,“ vyřkl jeho jméno, ačkoliv v podobě, ve které ho nikdy neoslovoval. Prohlížel si jej, jako by ho viděl poprvé a po chvíli se jeho oči rozšířily poznáním.

„Vladiane!“ tvář mu rozzářil úsměv a vrhl se mu do náručí tak prudce, že oslovený málem spadl ze židle. „Nevím, co se to se mnou stalo, ale zdál se mi strašný sen…,“ chvíli se odmlčel a přemýšlel, jestli ten sen byl opravdu tak hrozný, jak vyslovil.

„Povídej,“ usmál se na něj Vladian.

Sorin se ještě naposledy zadíval na vybavení pokoje a chvíli zůstal očima viset na Vladianově mobilu, jež měl položený na stolku vedle postele.

Mluvil. Zprvu nejistě, jako by lovil vzpomínky někde z hloubi mysli, ale nakonec začal vykládat s jistotou poutavý příběh mladého barda, který zabloudil k sídlu nejznámějšího upíra. Jeho hlas se linul po bílé sterilní místnosti a Vladian se ponořil do příběhu i lehkého barytonu svého přítele.

Na konci vyprávění však uviděl v jeho očích slzy, a i on sám cítil nepříjemný knedlík v krku, jak jej vyprávění zasáhlo.

„Vladiane, miloval jsem ho! Miloval jsem ho úplně stejně vroucně jako tebe. Ten sen byl tak živý!“ řekl se staženým hrdlem. „Tam v té propasti…, netušíš, jak to bylo nádherné, když jsme se milovali a on ze mě udělal to, čím byl on sám. Pouto, které jsme mezi sebou měli, bylo náhle mnohem intenzivnější, jeho lásku jsem cítil každou buňkou v těle, a přestože jsem věděl, že oba s prvními paprsky, jež na nás dopadnou, zemřeme. Přesto jsem se smrti nebál. Někde v nitru jsem věděl, že se zase potkáme. Zemřeli jsme spolu, drželi se v náručí, natisknutí na studený šedý kámen, jenž nám tvořil lože i poslední odpočinek…“ Nyní už slzy nedokázal zakrýt a poslední slova, než se odmlčel, vyřkl tiše, skoro neslyšně, a nechal slzy volně stékat.

Vladian si jej přitáhl do náručí, jemně hladil záda a uklidňoval ho tichými slovy, jimž sám nerozuměl.

„Promiň. Neměl jsem ti to vykládat! To tebe miluji, já… jsem zmatený. Je to jako bych to opravdu prožil, tak živé, opravdové, nerozumím tomu, odpusť!“

„Neomlouvej se! To je v pořádku. Byl to jen sen…,“ uklidňoval ho.

„Kolikátého dnes je?“

„Je sobota, 31. října.“

„A jaký je rok?“

Vladian se zarazil a opatrně odpověděl: „Je rok 2020, proč se ptáš? Jel jsi do Rumunska jen na tři týdny!“

„Mám dojem, že jsem tam strávil celý rok,“ zasnil se a upřel oči do bílé zdi.

Vladian si najednou vzpomněl na fotografie, které mu poslal Sylvien. Vymanil se jemně ze Sorinova náručí a sáhl do své tašky pro iPad, který s sebou všude nosil. S třesoucími prsty otevřel mail. Kromě již shlédnutého na něj čekal od Sylviena ještě jeden. On však otevřel fotografie, které si nestihl pořádně prohlédnout, jelikož jej vyrušil telefonát. Zíral na fotografie i popisky k nim:

Nález dvou dokonale zachovalých těl, zaklesnutých do milenecké pozice, nalezených ve středním Rumunsku v propasti, nacházející se poblíž proslulého hradu Bran. Odhadované stáří těl asi šest set let.

„Co to máš?“ zeptal se.

Vladian však nevnímal přítele vedle sebe a se zděšením hleděl na fotografie.

Promnul si oči a uvažoval, jestli se nezbláznil. Bylo toho na něj v posledních hodinách moc a nejspíš přestával rozumně uvažovat.

Otevřel si druhý mail a začetl se do řádků od Sylviena.

‚Podle DNA je pravděpodobné, že jedno z těl patří Vladu III., kterého znáš jako hraběte Drákulu. Sám jistě dobře víš, že není přesně známo, jak umřel ani kde se nachází jeho ostatky. Druhé tělo je záhada, ale patřilo mladíkovi, ne staršímu třiceti let. Historici, se kterými jsme se spojili, spekulují o pravdivosti jedné z legend, která praví, že Vlad měl milence, mladého básníka, který se jednoho dne zatoulal ze zvědavosti k jeho hradu. Tahle legenda není příliš známá, popravdě, nikdy jsem ji neslyšel. Co si o tom myslíš? Dej mi vědět, jak jsi na tom s časem, chtěl bych, abys tam jel se mnou…‘

Vyděšeně odložil iPad a zadíval se do pěkné tváře svého milence. To přece nemůže být pravda!

Jeho vědecký a vždy racionálně uvažující mozek tohle odmítal přijmout. Ale jak je možné, že se těla takto zachovala? Nebyla krytá před nepřízní počasí ani nijak balzamovaná, a přesto byla, podle slov Sylviena, téměř dokonale zachována. Vrátil se na fotografie a přiblížil si tvář muže, jenž setrvával stovky let v náručí svého milence. I přes černou jakoby zuhelnatělou tvář jej poznal.

Byl to Sorin!